Hurbanova studánka dostala své jméno po slovenském spisovateli, novináři, politikovi, evangelickém faráři a prvním předsedovi Slovenské národní rady. Do Rusavy přijel Jozef Miroslav Hurban (1817 - 1888) poprvé roku 1839, aby navštívil svého přítele Daniela Slobodu a když se o šest let později oženil s Annou Jurkovičovou, stal se jeho švagrem. Hurban se v roce 1848 stal spolu s Ľudovítem Štúrem a Michalem Miloslavem Hodžou vůdcem slovenského povstání, které však bylo potlačeno a tak se jeho hlavní představitelé ukryli na Rusavě, aby se pak potichu postupně vraceli zpět. V době pobytu na Rusavě chodíval Hurban rád ke studánce, kterou dal obložit kameny a naposledy se u ní zastavil roku 1883. 

​V kouzelné krajině Litovelského Pomoraví se nachází romantický areál Nové Zámky u Litovle, jemuž dominuje dvoupodlažní empírový lovecký zámek v přírodním parku, který zvolna přechází do volné přírody, ve které jsou umístěny drobné romantické stavby. Zámek a park sloužily především pro pobyt v době lovů a občas též jako letní sídlo. Park vznikl podle projektu Bernarda Petřino a zároveň zde vyrostla celá řada drobných romantických staveb, mezi něž patří kamenný Obelisk, kulatý Templ neboli Chrám přátelství a na druhé straně dálnice pozůstatky Rytířské síně, jeskyně Podkova a Čertův most. Zámek je sice nepřístupný, ale ostatní stavby lze kdykoliv bezplatně navštívit.​

V březnu jednoho roku vláda paní zimy pomalu slábla a její další životní etapa se blížila ke svému konci. Jarní sluníčko s přibývajícími dny v kalendáři hřálo s čím dál větší intenzitou a snažilo se tak vytáhnout lidi ven na příjemnou procházku, aby je na čerstvém povětří mohlo nabít svou solární energií. Sluneční nabídku jsme využili i my a na jednu březnovou sobotu jsme si narychlo naplánovali výlet do Litovelského Pomoraví. Z bohaté nabídky zdejšího kraje jsme si vybrali procházku v okolí Nových Zámků, kde bylo pro potěchu šlechtického rodu Lichtenštejnů postaveno několik romantických staveb.

Obelisk byl postaven roku 1808 podle projektu Josefa Hartmutha na břehu řeky Moravy mezi obcemi Nové Zámky a Nové Mlýny. Stal se tak součástí novozámeckého areálu a podle pověsti jej nechal kníže Lichtenštejn postavit v době, kdy v okolí Litovle zuřil velký hlad. Za každý kámen prý dělníci dostali bochník chleba. Jiná pověst vypráví, že na tomhle místě kníže ulovil prvního jelena. V době vzniku obtékala Obelisk řeka Morava z obou stran a přes louky bylo vidět až na Nové Zámky. Podél řeky směrem k zámku se dále nacházela budova lázní a rybářský domek. V roce 1902 byly opravovány dřevěné lázně na řece Moravě u Nových Zámků, ale obě tyto stavby již zanikly.

První zmínka o vodním mlýně s prozaickým názvem Nové Mlýny pochází z roku 1564 a tehdy ještě v jeho okolí nestál žádný jiný dům. Teprve v 18. století kolem něj vyrostly první domky a počátkem 20. století byla součástí mlýna i pila. V roce 1917 koupil mlýn s vodní silou M. Plhák, ale od jara se v něm nepracovalo, protože velká voda vzala jez. V letech 1922 - 1923 na tomto místě vznikla podle projektu Bohuslava Fuchse vodní elektrárna ve funkcionalistickém stylu. Rodina Plhákova na Nových Mlýnech působila pravděpodobně do roku 1939, poté je během světové války vystřídal mlynář Jan Palouch. Po válce byla elektrárna převedena do správy městské elektrárny Litovel a pak přešla pod správu Severomoravské energetiky. Areál mlýna byl po roce 1948 znárodněn a začala v něm působit Lidová milice, která zahájila přestavbu areálu, čímž způsobila devastací původních částí mlýna.

Chrám přátelství, známější jako Templ, stojí na skalnatém ostrohu nad řekou Moravou v západní části areálu Nové Zámky. Byl postaven roku 1806 podle plánu architekta Josepha Hardmutha, jehož plány na výstavbu se údajně nacházejí v lichtejnštejnském archivu ve Vadúzu. Jde o jednu z romantických staveb komponované krajiny Novozámeckého areálu. Z fyzicko-geografické polohy je možné předpokládat, že mezi Templem a ostatními stavbami existovaly vizuální vazby. Všechny tyto voluptuárové stavby byly mezi sebou propojeny pěšími chodníky, přičemž přechod přes řeku do jižního segmentu komponované krajiny byl umožněn v této části lávkou vedenou pod Chrámem přátelství. První opravy Templu byly schváleny již v roce 1834, do téhož roku spadala i oprava mostku u této stavby. 

V druhé polovině 16. století vybudovali Černohorští z Boskovic nevelký renesanční lovecký zámek, na jehož místě v roce 1690 postavili Lichtenštejnové rozsáhlejší barokní zámek. Ve třicátých letech 18. století byl přestavěn podle plánů Antonia Beduzziho a v interiérech vyzdoben nástěnnými malbami D. Meninardiho. V letech 1813 - 1820 byl obnoven podle plánů lichtenštejnského architekta Josefa Hardtmutha v klasicistické podobě a současně byly provedeny krajinářské úpravy okolí. Na obou březích Moravy tak vznikl anglický park, v mnohém podobný současně budovanému parku lednickému. V parku vzniklo několik drobných staveb vesměs inspirovaných antikou nebo gotickým slohem: Obelisk, Chrámek přátelství a rytířská síň, napodobující zříceninu gotického hradu. 

Muzeum strašidel spolu s dalšími institucemi sídlí v jednom z nejkrásnějších domů na Masarykově náměstí s číslem 17, který byl postaven v 16. století Janem Broumem z Chomutovic a dokončen Janem Kržem z Plotišť, jejichž erby se dochovaly v průjezdu. Na domě se projevil vliv italského renesančního stavitelství, díky němuž jeho fasádu zdobilo renesanční psaníčkové sgrafito, které bylo koncem dvacátých let 20. století obnoveno. Kdysi v domě sídlil královský purkrabí a po skončení 1. světové války se do něj nastěhovalo Chrámové družstvo, které zajišťovalo po celém území ČR výrobu kostelních zařízení, nábytku a soch. Muzeum strašidel vzniklo díky iniciativě města v roce 2002 a návštěvník v něm najde repliky nadpřirozených bytostí z oblasti Pelhřimovska.

Jednoho roku bělovousý muž v červeném obleku nechal pod nazdobeným vánočním stromečkem ležet obálku s poukazem na pobyt v hotelu Rustikal v městečku Horní Cerkev. Termín jsme si stanovili několik týdnů předem na konec března, kdy jsme předpokládali, že nám bude přát jarní počasí, jenže na Vysočině pár dní před termínem napadl sníh. Naštěstí jsme se s hotelovou recepcí dokázali domluvit na odložení pobytu o jeden měsíc a tak jsme první květnový víkend opustili hanáckou placku, a po dálnici vyrazili vstříc našemu cíli. Cestou jsme si naplánovali zastávku v Pelhřimově, abychom poznali všechny historické památky či zajímavosti, které nám toto město mohlo nabídnout. 

Děkanská zahrada byla v centru Pelhřimova založena okolo roku 1603 a náležela zdejší faře. Kněží zde pěstovali vše potřebné do své kuchyně, včetně zeleniny, bylinek či ovocných stromů. V dějinách zahrada prošla několika těžkými obdobími a zpustlou ji ve třicátých letech 20. století obnovil děkan F. B. Vaněk, který si zde nechal postavit malý domek, v němž rád pobýval a psal své články a kázání. Vlastenecký kněz zemřel v roce 1944 v koncentračním táboře v Dachau a když jeho domek shořel, zůstala z něj jen část adaptovaná jako altánek. V něm se dnes nachází malá expozice o životě a díle člověka, který zahradu přebudoval na krásný městský park, sloužící lidem k odpočinku a relaxaci. Park je volně přístupný, do altánu je možné nahlédnout vždy během otevírací doby muzea Vysočiny, do kterého stačí zajít a požádat o průvodce.

Kostel sv. Víta byl vystavěn ve druhé nebo třetí čtvrtině 13. století a stal se tak nejstarším pelhřimovským kostelem a původním farním kostelem obce. Za husitských válek  přešel roku 1422 Pelhřimov do rukou táboritů a v kostele byla vysluhována mše svatá pod obojí. Fara od sv. Víta byla přenesena ke kostelu sv. Bartoloměje pravděpodobně roku 1463. Kolem kostela sv. Víta se od odpradávna rozkládal hřbitov, který se na dlouhá léta stal kostelem hřbitovním. Původně byl kostel vystavěn v gotickém slohu, jehož stopy se zachovaly v presbytáři, ale po roce 1600 došlo k přestavbě a později byl renesančně upraven, což se projevilo v přestavbě přední části lodi a ochozů. Kostel byl zvenčí vyzdoben sgrafitem, ale roku 1646 vyhořel a barokní úpravy se dočkal až v rozmezí let 1739 až 1740. Věž kostela z roku 1575 stojí samostatně vedle kostela, přičemž původně sloužila jako zvonice a tvořila také původní bránu na hřbitov.

Trojlodní kostel sv. Bartoloměje byl postaven na počátku 14. století poté, co vzniklo nové město Pelhřimov, obnovené po zničení původního sídla během sporů Vítkovců s biskupem Tobiášem z Bechyně. Kostel byl původně zasvěcen Panně Marii a poprvé je uváděn roku 1439. Rozšířen byl v roce 1553, vyhořel v roce 1561, roku 1576 přistavěna věž, která musela být později snížena o jedno patro. Červená sgrafita na lodi a presbytáři pocházejí z roku 1589. Od roku 1596 je kostelem děkanským. Později byl ještě několikrát přestavován, nejvýraznější přestavby následovaly po velkých požárech v letech 1646 a 1766. Při druhé z nich získal kostel svoji současnou podobu. Šedesát metrů vysoká věž bývala až do třicátých let 20. století sídlem hlásného, dnes je přístupná jako vyhlídková.

První písemná zmínka o pelhřimovském zámku se váže k roku 1550, kdy Adam Říčanský z Říčan nechal zbourat dva měšťanské domy na náměstí stojící vedle čp. 13, aby tak polohou svého nově budovaného sídla naznačil svůj odstup od městských obyvatel. Do té doby nebylo v Pelhřimově žádné vrchnostenské sídlo ani radnice. Po požáru roku 1561 byl zámek přestavěn. Další přestavba proběhla v letech 1565 – 1572, už po vykoupení města z poddanství, kdy Říčanští zámek opustili. Zámek zůstal prázdný až do roku 1582, kdy sem bylo přestěhováno sídlo městské rady, jíž do té doby jako radnice sloužil dům čp. 80. Po dalším požáru o sto let později byl zámek přebudován s ohledem na potřeby městské rady, tehdy byla přistavěna budova věznice. Obrovský požár v roce 1766 zničil z valné části i budovu zámku. Rekonstrukce byla velmi nákladná a trvala až do roku 1770. 

Stejně jako v jiných českých městech, probíhalo od středověku také v Pelhřimově vaření piva v jednotlivých měšťanských domech. Dělo se tak od roku 1552, kdy město obdrželo právo várečné, ale je nepochybné, že se pivo vařilo již dříve. Kvalita piva nebyla většinou nijak valná a tak právovárečníci opustili tento způsob vaření a jako sídlo pivovaru si zvolili dva domy v Růžové ulici, v místech nynější SPŠS. Koncem 17. století přesídlil pivovar do míst mezi dnešní ulicí Solní a dřívější Děkanskou, kde přiléhal k vnitřní městské hradební zdi. Tehdy zabíral celý parkán a polovinu příkopu, a v roce 1752 zde bylo postaveno i obydlí pro sládka. Krátce po polovině 19. století přešel pivovar na tehdy u nás nově zaváděnou technologii spodního kvašení. Více než 200 let stará budova pivovaru však přestávala vyhovovat větším nárokům na výrobu a tak se roku 1898 začala stavět budova nová, moderní.

Muzeum rekordů a kuriozit v Pelhřimově spravuje Agentura Dobrý den a bylo otevřeno dne 30. června 1994 v Dolní bráně. Muzeum rekordů a kuriozit skýtá stovky exponátů, které se pyšní přívlastky největší, nejmenší, nejdelší, nejtěžší, nejrychlejší, nejvytrvalejší. Mapuje unikátní výkony českých a světových rekordmanů, z nichž mnozí jsou zapsáni v České knize rekordů a někteří také v publikaci Guinnessovy světové rekordy, sídlí v Pelhřimově. V pěti patrech pelhřimovské Dolní brány se podařilo nashromáždit unikátní exponáty jinde na světě se nevyskytující. Expozice je složena nejen z trojrozměrných exponátů, ale i z fotografií zachycujících unikátní momenty z průběhu uplynulých ročníků festivalu Pelhřimov – město rekordů a z dalších rekordních pokusů pořádaných na území České republiky a přibližuje atmosféru zahraničních festivalů ve Francii, Belgii a Německu, kde se prezentovala i Česká republika. 

Na Masarykově náměstí v Pelhřimově stojí dům s číslem 10, nazvaný podle měšťana Kryštofa Šrejnara. Původně na jeho místě stála starší zástavba, zbořená v polovině 16. století v souvislosti se stavbou zámku, ale když ztratil svou rezidenční funkci, nebyl již důvod zde nechávat volný prostor. Dům byl vystavěn v roce 1614 v pozdně renesančním slohu. V polovině 80. let 20. století se v domě nacházely expozice okresního muzea, ale sbírky byly přestěhovány do zámku a Šrejnarův dům obsadilo informační centrum. Dále se zde v přízemí nachází Síň Lipských, jejíž expozice byly věnovány slavné rodině, která na náměstí provozovala cukrárnu. V suterénu domu pak odvážní turisté mohou vstoupit do pekla a vyzkoušet, jaké je to být v pekelném kotli, nebo jak se spí na Záhořově loži. Ti odvážnější mohou okusit Luciferův trůn a pro nejstatečnější je zde pekelná váha, která hned napoví, jak velký hříšník jste.

Centrální náměstí v Pelhřimově neslo od vzniku samostatného Československa jméno našeho prvního prezidenta, ale na začátku 20. století bychom se však pohybovali po Hlavním náměstí a v letech 1943 – 1948 na zdi domů visela tabulka se jménem nechvalně proslulého zastupujícího říšského protektora Reinharda Hendricha. Po roce 1948 byl čtvercový plac přejmenován na Mírové náměstí, jemuž byl po sametové revoluci městským zastupitelstvem navrácen jeho původní název Masarykovo náměstí. Ovšem historie města se začala psát již na konci 13. století a spolu s ním vzniklo jedno z největších náměstí v České republice, které od doby svého středověkého založení nedoznalo ve svých rozměrech žádných podstatných změn. Na náměstí jsme viděli snad všechny významné stavební slohy gotikou počínaje a funkcionalismem první republiky konče.

Putování za turistickými známkami, poznáním krásných památek, nádherné přírody a dalších zajímavostí nás přivedlo na spoustu míst naší České republiky. Samozřejmě jsme vyrazili také do zahraničí, ale největší počet vícedenních výletů a dovolených jsme strávili právě u nás. Staré moudro říká, že se všechno vyvíjí a totéž platilo i o našich výletech, co se týče ubytování. Jako mladí jsme na výlety jezdili vlakem či na kole a spali jsme pod stanem, v chatce někde v kempu nebo jsme poznali, co je hostel. Na první dovolenou v Teplicích nad Metují s dětmi jsme však již vyrazili autem a protože peněz moc nebylo, vybrali jsme si ubytování v kempu.

Město Pelhřimov bylo opevněno již od svého založení ve 13. století, nicméně tehdy se jednalo o příkop, dřevěnou palisádu a kolovou hradbu. Teprve od 14. století začalo postupně vznikat kamenné opevnění, jehož budování probíhalo až do 16. století. Výrazným impulzem k jeho dostavbě byl požár města v roce 1554, kdy zde stála dvojitá hradební zeď – vyšší městská a nižší parkánová, doplněná příkopem. Kromě toho byla kamenná zeď zesílena řadou bašt, zvedacími mosty a branami – na severovýchodě to byla Jihlavská brána, na jihu Rynárecká brána, doplněná předsunutou branou zvanou Kolíbka a u zámku malá branka zvaná Solní či Táborská. Průběh opevnění je dodnes dobře znatelný v ulicích, jimiž procházelo. Jedná se o Příkopy, Karlovo náměstí, Tyršovu, Solní a Tylovu ulicí, v nichž se rovněž dochovaly zbytky hradebních zdí a dalších prvků fortifikace.

Novogotickou kapli sv. Kříže vystavěl místní stavitel Josef Šlechta v letech 1883-1886. Původně na mírném návrší nedaleko historického centra Pelhřimova stávala kaple Božího hrobu, kterou nechal vybudovat roku 1671 měšťan Jan Kryštof Blažejovský podle jeruzalémského vzoru s vlastní předsíní a Kristovým hrobem. Kaple byla záhy hojně navštěvována poutníky a proto byla z kapacitních důvodů roku 1750 přestavěna na větší kostel s věží, jenž byl uvnitř vyzdoben malovaným cyklem Kristova utrpení. Brzy poté přišly reformy císaře Josefa II., jimiž mimo jiné zrušil poutě, některé církevní řady a řada kostelů musela být odsvěcena. Tento osud postihl i kostel Božího hrobu, který byl prodán do soukromých rukou a od té chvíle začala budova chátrat. Zkázu dokonal požár po úderu blesku a tak se v roce 1865 radní města Pelhřimov rozhodli, že zchátralou barokní stavbu zboří a na jejím místě postaví novou.

Prostá barokní kaple na obdélném půdorysu byla postavena na konci 17. století, ovšem svému účelu sloužila pouze 100 let. Dle nařízení císaře Josefa II. musela být roku 1788 odsvěcena a následně byla prodána pelhřimovskému měšťanovi Václavu Kolínskému. Dnes je opravena a znovu vysvěcena. Stojí v ostrůvku zeleně nedaleko cesty, zaparkovat lze v přilehlých ulicích. Podle pověsti stávala ve vzdálenosti 100 kroků další podobná kaplička, ale patrně se jedná pouze o lidskou fantazii, protože o ní neexistují žádné záznamy.

Předchůdcem dnešní kaple Panny Marie Bolestné v Pelhřimově byly boží muka, postavené roku 1658 zásluhou pelhřimovského purkmistra Jana Eusebia. Následně se v Pelhřimově údajně odehrálo několik zázračných uzdravení a proto zde v letech 1710 - 1714 nechal měšťan Tobiáš Grötzel postavit kapli, do jejíhož oltáře nechal začlenit původní boží muka. Svatostánek vznikl dle projektu italských stavitelů J. a A. Reverelliových a dodnes je považován za stylově nejčistší a nejúplněji dochovanou sakrální stavbu v Pelhřimově. V roce 1759 k ní byla přistavěna kaple sv. Floriána s ambity a od té chvíle církevní areál sloužil jako poutní. Roku 1787 byl dle císařského nařízení zrušen hřbitov u kostela sv. Víta a tak se kaple Panny Marie Bolestně rozrostla o hroby místních obyvatel. 

Na místě dnešního svatostánku Zvěstování Páně v Horní Cerekvi stával malý dřevěný kostel, jenž byl roku 1361 nahrazen zděnou stavbou. Letopočet zbudování je vytesán v základním kameni v rohu na východní straně gotického presbyteria. Během existence kostela se v držení zdejšího panství vystřídalo 12 šlechtických rodů a některé se z nich významně podílely na zachování a zvelebování tohoto církevního stánku. V období, kdy zde vládl rod pánů z Leskovce se vlivem husitského hnutí změnil původně gotický katolický kostel na utrakvistický. V letech 1547 – 1562 nechal Jan z Leskovce kostel přestavět na trojlodní. V roce 1631 získal barokní podobu a o 46 let později byl kostel Zvěstování Panny Marie znovu vysvěcen. Roku 1821 postihl obec zhoubný požár, který poškodil i tento chrám. Shořela střecha kostela, obě věže i se zvony, chudobinec, hřbitovní kostel sv. Jana Křtitele a fara.

Na místě dnešního kostela sv. Jana Křtitele původně stávala od počátku 15. století menší kaple, zasvěcená svatému Linhartovi, která byla ještě na konci téhož věku upravena a přestavěna na gotický kostel. V roce 1700 bylo zasvěcení kostela změněno k Janu Křtiteli, ale v té době již stavba již značně chátrala a tak v letech 1715 – 1716 proběhla velká oprava. Stalo se tak díky iniciativě arcibiskupa Františka Künburga, o čemž svědčí kamenná deska s jeho erbem nad hlavním vchodem na předsazené předsíni. Tehdy byl gotický kostel barokně přestavěn a tak se z původní podoby dochoval pouze pravoúhlý portálek v jižní zdi lodi a jádro. Další přestavby proběhly v letech 1763, 1811 a po požáru v roce 1821.

Židovský hřbitov byl v Horní Cerekvi založen v 17. století poblíž silnice do Pelhřimova a jeho užívání skončilo roku 1942. Kromě místních obyvatel zde bylo v letech 1916 – 1917 pohřbeno pět haličských uprchlíků. Roku 1939 tu byla pohřbena svobodná podnikatelka Irma Sommerová a zřejmě jako poslední tu byl v září 1942 pohřben soukromník z Markvarce Hynek Spiegel, který zemřel ve věku 86 let. V minulosti byl areál o rozloze 927 metrů čtverečních často devastován. Dochovalo se přibližně 180 náhrobků z období od 18. do 20. století. V severním rohu hřbitova, vedle vstupní branky byla v letech 1999 – 2001 zrekonstruována márnice a vozovna se strmou jehlancovou střechou, poté byla opravena také ohradní zeď a náhrobky. Hřbitov spadá do majetku Židovské obce v Praze, která jej spravuje prostřednictvím firmy Matana.

Jezernický železniční viadukt mezi Lipníkem nad Bečvou a Hranicemi tvoří součást bývalé Severní dráhy císaře Ferdinanda, jejíž první úsek byl dán do provozu roku 1837. Pro finanční potíže se však jezernický viadukt dokončil až o 5 let později, ale i tak byl do provozu uveden až v roce 1847, kdy došlo ke zprovoznění tratě z Lipníku do Bohumína. Sestává z celkem 35 větších oblouků o světlosti 7,59 metru a 7 menších půlkruhových oblouků o světlosti 5,69, když tloušťka kleneb je 0,63 metru. Opěry jsou prodlouženy rovnoběžnými křídly. Zároveň jde v podstatě o mosty dva: starší cihlový, který byl později zdvojen mostem kamenným. Ten byl postaven v roce 1873 při stavbě druhé koleje a je téměř kopií cihlového. Na jeho čelní zdi je pak dochována pamětní deska z roku 1873. 

Červencové státní svátky všem každoročně nabízely mimořádné pracovní volno, která se mohla využít třeba k nějakému pěknému výletu. Takovou nabídku jsme jednoho roku využili i my, zbývalo nám pouze rozhodnout se, kam pojedeme. Nechtěli jsme cestovat moc daleko od Olomouce, ale nejbližší okolí jsme zase už měli vcelku prozkoumané, takže jsme chvíli marně hledali nějakou novou zajímavost. Nakonec nám při pohledu na mapy přece jen padl do oka cíl, který splňoval naše představy a tak jsme ono sváteční dopoledne nasedli do našeho francouzského vozidla a vyrazili po dálnici na sever Moravy. Naším prvním cílem obec Slavíč, ležící mezi Lipníkem nad Bečvou a Hranicemi, do které jsme brzy v pořádku dorazili.

Hrad Drahotuš si nechal ve 13. století postavit Bohuš z Třeblovic, který byl jedním z nejpřednějších služebníků českého krále Přemysla Otakara II. Po roce 1260 se Bohuš psal „de Drahotuss“, což lze považovat za indicii, že drahotušský hrad už stál, ale první přímá zmínka o něm je až z roku 1278. Na přelomu 13. a 14. století pravděpodobně hrad obsadil loupeživý rytíř Friduše z Línavý a tak roku 1312 podnikl král Jan Lucemburský proti loupežníkovi vojenské tažení. Nejdříve dobyl jeho hrad Račice u Vyškova, a pak se Friduš vzdal a poprosil o milost. Král mu ji udělil výměnou za zboření všech Fridušových hradů, mezi nimiž je speciálně uveden hrad Drahaus. Tato událost ve spojení s hradem Darhotuš je ale značně nejistá. Faktem tak pouze zůstává, že roku 1371 prodali Kuník, Jaroš, Ješek, Bohuš a Machník z Drahotuše zdejší panství i s hradem moravskému markraběti Janovi. 

Miroslavský zámek byl podle pověsti vybudován dcerou českého vévody kněžnou Miroslavou kolem roku 912 původně jako vodní tvrz na malé skále uprostřed bažin. Její potomci údajně v Miroslavi žili až do 12. století. První písemná zmínka o miroslavské vodní tvrzi je však až z roku 1387, kdy panství patřilo starobylému rodu pánů z Myslibořic. Ve 14. století si zde postavili tvrz a ta se poprvé pod označením „hrad neboli tvrz“ připomínala roku 1387, kdy Zikmund a Hartleb z Myslibořic prodali Miroslav Hanušovi staršímu z Hardeggu. Po vystřídání několika majitelů v 15. století přešlo roku 1497 zboží na Ludmilu z Miroslavi a jejím prostřednictvím na Markvarta Valečského z Mírova. Markvart miroslavskou tvrz přestavěl ve slohu pozdní gotiky a částečně snad i nastupující renesance. Ve stavební činnosti na miroslavské tvrzi pokračoval i Markvartův syn Zikmund. Roku 1569 Valečští směnili Miroslav s Hodickými z Hodic za Hostim. Hodičtí pak rozšířili goticko - renesanční tvrz v renesančním stylu, takže od té doby může být zvána zámkem.​

Renesančně - barokní zámek Bohutice stojí ve stejnojmenné obci jihovýchodně od Moravského Krumlova a jeho předchůdcem byla tvrz. První zmínka o vsi Bohuticích je v zakládací listině louckého kláštera z roku 1253. Zdejší tvrz založili vladykové z Mukoděl na konci 15. století; možná tak učinil Jiří Kusý z Mukoděl, který je doložen jako držitel bohutického léna roku 1485. První výslovná zmínka o tvrzi pochází z roku 1535, kdy Jan z Lipé předal tvrz a ves Bohutice a další čtyři vsi právě vladykům z Mukoděl. Nejspíše na sklonku 16. století přestavěli Mukodělští tvrz na renesanční zámek. V roce 1619 vypálili Bohutice Dampierrovi vojáci. Roku 1624 získali zámek znojemští jezuité, kteří jej v polovině 18. století rozšířili v barokním slohu. Po zrušení řádu Josefem II. roku 1773 připadl zámek studijnímu fondu nadačnímu a jeho další majitelé se pak v rychlém sledu střídali. Po druhé světové válce získala zámek obec, jíž náleží i dnes.​