Májůvecká kaplička byla postavena na vrcholu stoupání silnice z centra Dvorců směrem k vesničce Májůvka, ale bohužel neexistuje žádný záznam o tom, kdy se tak stalo. Podle jednoduchého stavebního slohu a mohutné lípy, pod kterou se kaplička trochu skrývá, by se dalo usuzovat na to, že byla vystavěna v první polovině 19. století. Stejně tajemný je i důvod vzniku drobné sakrální stavby. Mohlo jít o poděkování nějaké bohaté rodiny nebo statkáře Bohu za vyléčení z nemoci či narození vytouženého dítěte nebo naopak vznikla na místě nějakého neštěstí. Téměř jistě se tak nestalo roku 1714, kdy byla občanka Rozina obviněna z čarodějnictví a následně upálena. Pravděpodobnější období výstavby kapličky spadá do čtyřicátých let 18. století, kdy Dvorce poznamenaly války o dědictví rakouské nebo rok 1751, kdy město vyhořelo a nějaký ctihodný občan ji nechal vybudovat z vděčnosti za ušetřený majetek či život.

První písemná zpráva o Berouně na Moravě pochází z roku 1339, kdy berounské zboží držel Štěpán ze Šternberka, ale pravděpodobně už předtím na zdejším Křížovém vrchu majitelé panství vybudovali hrad, pod nímž se začalo rozvíjet budoucí město. Hrad „castro Werona“ se v písemných pramenech uvádí poprvé v roce 1406, kdy jej získal Lacek z Kravař. Hrad navazoval na městská opevnění a bezprostředně sloužil k ochraně blízkých železnorudných dolů a hutí. Hrad pobořil při tažení husitských vojsk proti Zikmundovým spojencům na Šternbersku Prokop Holý a již nebyl obnoven. Zříceniny postupně chátraly, rozebíraly se na různé stavby až zmizely téměř úplně. Zachovaly se jen pozůstatky hradebních zdí. 

Poutní kaple Nalezení sv. Kříže byla vystavěna roku 1752 na vrcholku výrazného skalnatého vršku zvaném Křížový vrch na severozápadě města Moravský Beroun. Základní kámen ke kapli na Křížovém vrchu položil svobodný pán Friedrich Lichtblau, kterou postavil z vlastních prostředků. Po roce 1752 se o kapli staral první poustevník – Konrád Thanel. Roku 1819 byla vysvěcena dřevěná zastavení křížové cesty, které o 23 let později začaly nahrazovat zděné kapličky. Kaple Nalezení sv. Kříže zřejmě zchátrala nebo byla zbořena, protože v roce 1995 byla vystavěna nová. Drobná barokní stavba zakončuje křížovou cestu s kaplemi, které lemují stezku stoupající nahoru ke svatostánku. Není bez zajímavosti, že právě tyto stavební úpravy výrazně poškodily zříceniny hradu, který na Křížovém vrchu stával. 

Kostel Povýšení svatého Kříže pochází z roku 1754, ale na jeho místě stávala už dříve křesťanská svatyně, která byla postavená zřejmě spolu se vznikem města, tedy krátce po roce 1336 kdy krajinu kolonizovali Šternberkové, kteří v okolí těžili železnou rudu. Kostel v nynější podobě je výsledkem plánů fulneckého stavitele Mikuláše Thalherra. Po roce 1945 byl zcela zničen interiér. K opravě vnějších částí došlo v letech 1998 - 1999 podle původních plánů za pomoci prostředků Ministerstva vnitra Spolkové republiky Německo, na což upozorňuje i pamětní deska vsazená do fasády. Dnes kostel mimo jiné slouží k výstavám a koncertům, stejně tak k bohoslužbám na svátek Povýšení svatého Kříže.

Dějiny Moravského Berouna jsou spjaty s historií šternberského panství na severní Moravě. Základy mu položil někdy v polovině 13. století Zdislav ze Šternberka, jenž získal podhoří Nízkého Jeseníku jako výsluhu od českého krále Přemysla Otakara II. První zmínka o Moravském Berouně jako o městě naznačuje, že vzniklo před rokem 1339. Podnětem pro jeho vznik byla hornická činnost, jak dokládá městský znak obsahující kleště a hornické kladivo. V rámci německé kolonizace se Moravský Beroun stal střediskem dolování a zpracování železné rudy. V roce 1577 dostalo město od císaře Rudolfa II. právo konat dva výroční trhy a po čase i právo volného obchodu, trhu a výčepní právo. V druhé polovině 16. století vyvolala náboženská svoboda novou vlnu německého přistěhovalectví. Město bylo postiženo třicetiletou válkou a čarodějnickými procesy.

Pramen Ondrášovka je známý již od 13. století, kdy byl objeven Zdeslavem ze Šternberka. O několik desítek let později nechal vodu prozkoumat Stephan ze Šternberka (1330 - 1357) a na základě výsledků ji označil za zdraví prospěšnou, a všem obyvatelům v okolí udělil právo tuto léčivou a chuťově výbornou vodu bezplatně čerpat.  Lidé si ji velmi brzy oblíbili a dávali jí přednost před ostatními nápoji. Nepili ji pouze pro uhašení žízně, ale i pro své zdraví a potěchu. U pramene se často zastavovali všichni, kteří cestovali po trase ze Šternberka do Opavy. Dlouho se této vodě říkalo „šternberská kyselka“. Blahodárné účinky minerální vody na místní obyvatelstvo, které překypovalo zdravím, veselostí a pracovitostí, nezůstaly samozřejmě bez ohlasu. Prvnímu chemickému rozboru byla kyselka podrobena ve Vídni roku 1771 Heinrichem Johanem von Crantzem. Na přelomu 18. a 19. století tu zásluhou knížete Lichtensteina vznikly malé lázně.

Budišov nad Budišovkou snad založil opat kláštera Hradisko v Olomouci jménem Budiš. První zmínka je z roku 1239, kdy se místní les stal předmětem sporu mezi klášterem Hradisko a olomouckým biskupem. Před rokem 1305 byl darován olomouckému biskupství. Z darovací listiny královy je zřejmé, že již v tomto roce byl Budišov typickou kolonizační osadou s městským půdorysem. První písemná zmínka o Budišovu je z roku 1301 zároveň se jmény prvních budišovských usedlíků Tickeho a Hermana. Nebývalý rozkvět přineslo Budišovu 16. století, kdy se Budišov stal jedním z předních měst na severní Moravě. Kvetl zde obchod i řemesla, která byla sdružena v ceších. Středověký rozkvět města byl zastaven válkami na počátku 17. století. 

Na začátku 20. století došlo k povodním, kvůli kterým bylo rozhodnuto Zemskou vládou ve Slezsku o stavbě přehrady na řece Moravici, ale stavět se začalo až v roce 1948. Nejprve byla vybudována cesta ke stavbě, poté byla v roce 1951 vykopána jímka a v roce 1952 se začalo s litím betonu pro spodní bloky přehradní zdi. Už v roce 1954 došlo k zadržování vody a to i když se ještě betonovalo. V roce 1955 bylo vodní dílo dokončeno vrchem přehradní zdi, tedy korunou. Od roku 1957 nádrž slouží k trvalému zadržení vody. Stavbu řídil stavbyvedoucí Ing. Jan Čermák, který se s Kappelem podílel už na projekčních pracích. V letech 1954 až 1958 byla vyražena štola pro přívod vody do Úpravny vody Podhradí u Vítkova, do té doby se voda dostávala ke spotřebitelům z přehrady provizorním způsobem.

Hrad Vikštejn nad místní částí města Vítkov – Podhradím kdysi patřil k největším a nejmocnějším pevnostem Slezska, a chránil hranice opavského vévodství a důležitou obchodní stezku. První zmínku o něm lze nalézt v zápisu z roku 1369, kdy byl Vítek ze Šostýna veden jako svědek manského soudu olomouckého biskupství. Podle mohutnosti hradeb můžeme i dnes usuzovat, že to byl nedobytný hrad. Původní majitel hradu Vítek ze Šostýna byl také zakladatelem města Vítkov. Jeho syn Bernard zemřel roku 1394 a hrad zabavil vévoda Přemysl I. Jeho synům hrad náležel až do roku 1461, kdy jej vévoda Arnošt postoupil Budivoji z Moravice, který byl často u zemského soudu v Opavě žalován za neoprávněné odcizování majetku. Až soudu došla trpělivost a Budivoj byl v květnu 1464 jako zemský škůdce odsouzen ke ztrátě majetku a hrdla.

Během jednoho květnového výletu jsme se pohybovali po námi dosud neprobádaném slezském území, přičemž vše začalo v Budišově nad Budišovkou. Když jsme tehdy do tohoto města, založeného ve 13. století pány z Kravař pří místních dolech na těžbu olova a stříbra přijeli, tak jsme naše stříbrné autíčko zaparkovali v Partyzánské ulici a poté jsme zamířili dolů k řece Budišovce, na jejímž nábřeží byl v první polovině 18. století postaven vodní mlýn. V něm bylo roku 1996 otevřeno jediné muzeum břidlice v naší republice, do něhož jsme ihned vstoupili. Ihned se nás ujala hodná paní pokladní a průvodkyně v jedné osobě, u které jsme si koupili vstupenky, první verzi turistické známky a také jsme dostali razítka do památníku, což nás samozřejmě potěšilo.

Nejstarší písemná zmínka o obci Kružberk je z roku 1377, kdy se jmenovala Cruczenburg, vroce 1429 se uvádí Kreuczburg. V obou případech je v názvu obsaženo slovou burg - hrad, což naznačuje existenci hradu, který ale není v knihách zmíněn. V roce 1377 byl jeho majitelem Ješek z Schonsteina, což jsou dnešní Dolní Životice. Příslušníci tohoto rodu se nechávali zvát také jako Bolač a byli patrně zakladatelé i nedalekých Medlic. Zboží s hradem a vsí Kružberk zůstalo v držení tohoto rodu zřejmě až do jeho vymření na počátku 15. století. Tehdy Kružberk přechází do rukou rodu Kosířů, kteří jej spojují s panstvím Litultovice. Jindřich Kosíř byl purkrabím na nedalekém hradě Vildštejně a také jediným, kdo se kdy po Kružberku psal. 

Na začátku 20. století došlo k povodním, kvůli kterým bylo rozhodnuto Zemskou vládou ve Slezsku o stavbě přehrady na řece Moravici, ale stavět se začalo až v roce 1948. Nejprve byla vybudována cesta ke stavbě, poté byla v roce 1951 vykopána jímka a v roce 1952 se začalo s litím betonu pro spodní bloky přehradní zdi. Už v roce 1954 došlo k zadržování vody a to i když se ještě betonovalo. V roce 1955 bylo vodní dílo dokončeno vrchem přehradní zdi, tedy korunou. Od roku 1957 nádrž slouží k trvalému zadržení vody. Stavbu řídil stavbyvedoucí Ing. Jan Čermák, který se s Kappelem podílel už na projekčních pracích. V letech 1954 až 1958 byla vyražena štola pro přívod vody do Úpravny vody Podhradí u Vítkova, do té doby se voda dostávala ke spotřebitelům z přehrady provizorním způsobem.

Hrad Vikštejn nad místní částí města Vítkov – Podhradím kdysi patřil k největším a nejmocnějším pevnostem Slezska, a chránil hranice opavského vévodství a důležitou obchodní stezku. První zmínku o něm lze nalézt v zápisu z roku 1369, kdy byl Vítek ze Šostýna veden jako svědek manského soudu olomouckého biskupství. Podle mohutnosti hradeb můžeme i dnes usuzovat, že to byl nedobytný hrad. Původní majitel hradu Vítek ze Šostýna byl také zakladatelem města Vítkov. Jeho syn Bernard zemřel roku 1394 a hrad zabavil vévoda Přemysl I. Jeho synům hrad náležel až do roku 1461, kdy jej vévoda Arnošt postoupil Budivoji z Moravice, který byl často u zemského soudu v Opavě žalován za neoprávněné odcizování majetku. Až soudu došla trpělivost a Budivoj byl v květnu 1464 jako zemský škůdce odsouzen ke ztrátě majetku a hrdla. 

Muzeum řeznictví ve Valašském Meziříčí bylo otevřeno 10. září 2015 a založil jej majitel rodinné firmy MP Krásno Karel Pilčík. Jedná se o unikátní zážitkové muzeum v samotném srdci regionu Valašsko a na každém kroku připomíná výjimečné postavení řeznického řemesla v regionu Valašska a odkazuje na vynikající kvalitu místních uzenářských a masných výrobků.  Muzeum představuje vzácnou přehlídku desítky let starých řeznických strojů z 1. poloviny 20. století. Stroje navíc před očima návštěvníků skutečně ožívají, roztáčí je totiž funkční transmisní pohon poháněný stacionárním motorem.

Ostrava se stala cílem mnoha našich výletů, neboť má na svém území tolik památek, zajímavostí a turistických cílů, že bylo absolutně nemožné poznat všechny v rámci jedné, dvou či pěti návštěv a tak jsme do tohoto města na rozhraní Moravy a Slezska přijeli tolikrát, že by to člověk nespočítal na prstech jedné ruky. Jeden z těchto výletů jsme podnikli z pracovních důvodů, neboť jsme v Litovli zařizovali novou prodejnu mýdel, do které jsme sháněli dřevěné regály. Shodou okolností jsme zánovní kousky objevili v Šenově u Havířova, do něhož jsme po domluvě s prodejcem jedno březnové ráno vypravili a cestou jsme se zastavili v Ostravě, abychom poznali několik nových míst. Výlet jsme zahájili v okrajové části města Stará Bělá, kde byla naším prvním cílem studánka Na Sovinci, která však neměla nic společného se známým hradem.

Stranou současného rušného centra města Šenov, na západním okraji bývalého zámeckého parku v mírně svažitém terénu se nachází farní kostel Boží Prozřetelnosti. Honosná a okázalá rokoková stavba, je ojedinělá svým pojetím v někdejším prostředí vesnice jakou Šenov býval. Rokokový chrám na půdorysu oválu, nazývaný často Perlou Slezska, byl vystavěn z podnětu Karla Františka barona Skrbenského z Hříště a dokončen v roce 1764. Autorem projektu bývá označován málo známý architekt Jakub Pánek. Kostel tvořil kdysi spolu se zámkem a zámeckým dvorem centrum bývalého bohatého šenovského panství baronů Skrbenským. 

Po vzniku samostatného československého státu v roce 1918 se bohoslužby evangelické církve konaly nejprve v šenovské obecné škole a když její prostory přestaly kapacitně dostačovat, věřící začali využívat místní hřbitovní kapli. V roce 1935 bylo rozhodnuto o stavbě kostela, jehož základní kámen byl položen v červnu 1936 a dostavěn byl přesně za rok. Slavnostně vysvěcen byl 29.6. 1937 spolu se zvony Petrem a Pavlem. Na novostavbě nebylo potřeba žádných oprav, přesto se kostel postupně modernizoval. V roce 1946 se šenovský sbor osamostatnil a byly pořízeny varhany (1947), pohřební nosítka, elektrické svícny na oltář a další drobnosti (1950). Roku 1964 bylo nainstalováno topení do kostelních lavic a o deset let později byla kvůli poškození vyměněna původní barevná mozaiková skla za čirá. 

Pramen U korýtka se nachází v lesoparku pod parkovištěm v ulici Petruškova v Ostravě-Zábřehu v Moravskoslezském kraji nedaleko řeky Odry. V podstatě se jedná o dva zdroje vody, které přivádějí tekutinu až z vrcholku kopce Ondřejník. První pramen je neudržovaný a vyvěrá přirozeně ze svahu, zatímco voda z druhého mohutnějšího pramene teče z trubky umístěné v kamenné zídce a má upravené odtokové koryto v lichoběžníkovém profilu. Prameny dostaly název podle blízkého umělého koryta řeky Odry nebo tvaru korýtka pod studánkou či snad kvůli možnému místu korýtek pro napájení dobytka. V období 1. republiky bývala poblíž populární výletní restaurace, o 100 let později zdroj vody údajně využívají lidé bez domova, kteří v lese nedaleko studánky bydlí.

Během padesátých a šedesátých let 20. století stoupal počet obyvatel Ostravy a tak prostory kostela v městské čtvrti Zábřeh určené pro 120 lidí přestaly počtu věřících dostačovat. V roce 1968 se v době politického uvolnění našla odvaha i odhodlání postavit nový kostel. Základní kámen byl vysvěcen roku 1969, ale začátek normalizace další výstavbě na rozsáhlém sídlišti v Ostravě -Výškovicích zabránil. O dostavbě, v podstatě realizaci celé stavby, se tak začalo uvažovat po roce 1989. Protože obecně zůstával na Moravě počet věřících vysoký, farnost přijala návrh brněnského architekta Marka Štěpána na výstavbu kostela, věže a pastoračního centra. Stavba probíhala v letech 2004 -2007 za působení otce Vítězslava Řehulky. Má elipsovitý půdorys a vedle stojí 30 metrů vysoká věž se třemi zvony z roku 2005.

Dnešní ostravská městská část Výškovice neměla svou kapli až do konce 19. století, jelikož zde žilo málo lidí, takže tu chyběla i škola. Od svého založení na začátku 15. století obec spadala pod farnost ve Staré Bělé. Pouze v letech 1624 - 1630 vykonávala duchovní správu farnost ve Staré Vsi nad Ondřejnicí. Až roku 1873 byla ve Výškovicích zřízena první škola a přicházely také první úvahy o výstavbě obecní kaple. V té době rostly proti dnešnímu kostelu lípy, pod nimiž stála jen malá kaplička zasvěcená sv. Janu Nepomuckému, jež sloužila jako zvonice. Myšlenky se změnily v realitu 6. září 1891, kdy byl položen základní kámen kaple Nanebevzetí Panny Marie, která byla o rok později slavnostně vysvěcena. A důvod zasvěcení ? To vám prozradí článek níže.

Bělský les, jedna z největších zelených ploch v Ostravě, patří k oblíbeným místům procházek nejen obyvatel Zábřehu, Dubiny a Výškovic, kteří to tam mají nejblíž, ale prakticky celé Ostravy. Na jeho jižním konci je na katastru obvodu Stará Bělá místo, kterému se říká Starobělské Lurdy – lesní pramen a už více než sto let i kaplička, zasvěcená Panně Marii Lurdské. Její vznik je úzce spojen s historií nedaleké ozdravovny, zvané Rekonvalescent, kterou nechalo postavit vedení Vítkovického horního a hutního těžířstva (pozdějších Vítkovických železáren) na přelomu 19. a 20. století pro doléčování pacientů Vítkovické nemocnice, tehdy jedné z nejmodernějších v celém Rakousku-Uhersku. První pacienti sem nastoupili v září 1900 a péči o ně převzaly řádové sestry svatého Karla Boromejského.

Dne 11. května 1924 byl slavnostně položen základní kámen Husova sboru ve Staré Bělé, který byl budován svépomocí členů církve a vznikl podle plánů Ostravského stavitele Pazourka. Stavělo se rychle, neboť v říjnu stejného roku začal sloužit svému účelu. V padesátých letech 20. století prošel několika stavebními úpravami. Ve 21. století proběhla rekonstrukce zadního traktu, aby se zde mohli i nadále scházet věřící v odpovídajících podmínkách. Sbor však slouží nejen věřícím Církve československé husitské, ale stal se místem setkávání lidí s lidmi a otevřeným prostorem napříč celou společností. V husitském kostele se konají občasné koncerty, besedy a další společenské akce.

Farní kostel sv. Jana Nepomuckého ve Staré Bělé stojí na vyvýšeném místě nad středem obce, kolem které se až do poloviny 19. století rozkládal hřbitov. Autorem návrhu kostela byl pravděpodobně příborský stavitel Václav Röhrich. Stavba stojí poblíž místa bývalého hřbitovního kostela svatého Mikuláše, který byl ze dřeva a v roce 1790 byl stržen. Nový jednolodní kostel se stavěl od 60. let 18. století do roku 1779. Záhy po dostavbě se však objevily trhliny a okolí kostela muselo být odvodněno. Spolu s odvodněním a opravami byla postavena fara a zřízen hřbitov. Slavnostního vysvěcení se kostel dočkal až v roce 1801, konkrétně 13. a 14. července. Během svěcení byly do oltáře uloženy ostatky svatého Urbana, svatého Vitalise a svaté Korony. 

Kaple sv. Kříže se nachází v ostravské části Stará Bělá na ulici Mitrovická, ale původně stávala na návsi ve dříve samostatné obci. Vysvěcena byla posledního července roku 1740 a svůj barokní ráz si zachovala do dnešních dnů. Důvod její výstavby není přesně známý, mohlo jít o poděkování nějaké bohaté rodiny nebo statkáře Bohu za vyléčení z nemoci či narození vytouženého dítěte. Kaplička mohla také sloužit kolemjdoucím k modlitbě a určitě se u ní pomodlili také rolníci, pracující na přilehlých zemědělských políčkách či havíři, mířící do některého z černouhelných dolů. V nedávné době byla drobná kaple opravena. Boční strany jsou hladké bez oken, závěr kaple trojboký, průčelí dominují dva pilastry s patkou, mezi nimiž je umístěn vchod s dřevěnými dveřmi. Štít kaple má trojúhelníkový tvar s nikou uprostřed, kde kdysi patrně stávala malá soška. Střecha sedlová.

Kaple sv. Jana Nepomuckého se nachází na Mitrovické ulici v ostravské městské části Stará Bělá. Byla postavena nedaleko místního hřbitova někdy na přelomu 17. a 18. století v barokním slohu, který zůstal zachován do dnešních dnů. Podle pověsti se tak stalo mezi lety 1699 – 1719, kdy zde působil farář Jiří Abrahám Krsa, který byl pohřben na přilehlém hřbitově. Jisté je, že kaplička byla postavena dříve než nynější kostel sv. Jana Nepomuckého. Po sametové revoluci byla zásluhou Městského obvodu ve Staré Bělé kaplička opravena. Průčelí dominuje barokní štít s výklenkem uprostřed, kde patrně dříve stávala nějaká soška. Pod římsou se nachází vstup s dřevěnými dveřmi. Boční stěny jsou hladké bez oken, stejně jako zadní plochá část, u které zve k posezení lavička. Sedlová střecha kaple je krytá cihlovými taškami.

Studánka U Sochorka se nachází v ostravské městské části Stará Bělá na ulici Mitrovická, kolem níž protéká jeden z bezejmenných přítoků řeky Odry. Studánka byla do současné podoby upravena v roce 2006 a svůj název získala podle občana Sochorka, který dlouhou dobu bydlel v domě nad pramenem. Když byla porucha na vodovodním řádu, místní občané ke studánce chodili pro vodu, která v té době byla pitná. Studánka má podobu zídky ve tvaru U, z níž trčí trubka, zabezpečená ozdobnou mříží. Z potrubí mohutným proudem teče voda, která vzápětí padá do kruhové mísy a následně podzemním vedením odtéká do zmíněného přítoku Odry. U studánky nechybí lavičky pro posezení a odpočinek návštěvníků.

Václavův pramen se nachází v ostravské městské části Stará Bělá, na konci ulice se zvláštním názvem Na Mlýnoze. Voda pramení v lesíku, následně v podobě potůčku protéká dvěma jezírky a nakonec ústí do Starobělského potoka, což je jeden z přítoků řeky Odry. Pramen je také využíván pro zalévání zahrádek v okolí a je volně přístupný. Záhadou zůstává, po jakém Václavovi získal zdroj vody své jméno, ale s jistotou lze tvrdit, že určitě nejde o některého ze slavných králů z rodu Přemyslovců, tak jako v případě pramene v Karlových Varech.

Studánka Na Sovinci se nachází přímo u hlavní cesty z Výškovic do Staré Bělé, v ulici Proskovická. Kolemjdoucí ji tak prakticky nemůže přehlédnout, horší je to se zaparkováním auta, jelikož je silnice silně frekventovaná. Okolí pramene bylo upraveno někdy v 21. století, kdy zde pro pohodlí návštěvníků vznikly lavičky s krytým posezením a dlážděný chodník. Samotný zdroj vody byl sveden do trubky, zasazené do půlkruhové zídky. V roce 2014 měl pramen dostatečnou sílu, ale o pět let později z trubky voda přestala vytékat. Příčinu se bohužel nepodařilo zjistit.

Zoo Ostrava byla založena v roce 1951 a s rozlohou 100 hektarů je druhou největší v republice. Zvířata zde žijí v lesoparku, v němž postupně vznikají nové pavilony, velké přírodní výběhy, průchozí expozice. Mezi populární expozice patří Safari asijských kopytníků, Amazonie nebo Mokřady. Nechybí ani řada herních koutků pro děti, stovky laviček k odpočinku, desítky odpočinkových míst či klidové zóny. Součástí zoo je Botanický park s 6 km naučných stezek unikátním botanickým prostředím, nespočtem vzácných rostlin nebo největší kolekcí rododendronů a azalek u v České republice a na Slovensku. Od roku 2016 je zoo zapojena do systému podpory projektů na ochranu přírody prostřednictvím příspěvku ze vstupného. Zahrada disponuje také výukovým centrem nebo restaurací. Samozřejmostí jsou také komentovaná krmení zvířat nebo noční prohlídky.​

Počátky založení haldy Ema v Ostravě pravděpodobně sahají do doby před rokem 1920 a nasypávání nových a nových vrstev probíhalo bez přestávky až do roku 1960. V tomto roce došlo ke vznícení haldy, jejíž hašení bylo ukončeno až v roce 1976. Celkově je v haldě uloženo asi 28 milionů kubických metrů vytěžené hlušiny. Až do roku 1976, kdy byla ukončena hlavní likvidace požáru, halda Ema stále hořela. Po uhašení ale halda stále pracuje, proto z ní vyvěrají bělostné obláčky plynů obsahující zejména oxid siřičitý. Teploty uvnitř kopce dosahují až 1500°C a díky tomu se uvnitř kopce tvoří nové vzácné nerosty - porcelanity a jaspisy. Vzhledem k těmto skutečnostem na ni byl nejprve vstup povolen jen na vlastní nebezpečí, poté byla na vrchol vybudována turistická stezka.