Pohoří Chřiby na středovýchodní Moravě rozhodně nevyniká závratnou nadmořskou výškou, vždyť nejvyšší vrchol Brdo má výšku 587 m n.m. Chybějící metry však nahrazuje velkým množstvím zajímavostí, krásnou přírodou a cíli, za kterými lačný turista může vyrazit v kteroukoli roční dobu. Takové nabídce jsme nemohli odolat, takže jsme do zdejšího kraje v průběhu let zavítali hned několikrát a nikdy jsme nebyli zklamáni. V rámci jednoho z našich podzimních výletů jsme se do tohoto přírodního parku opět vydali, ovšem ještě předtím jsme se věnovali průzkumu památek v Koryčanech. Když jsme si město prošli, konečně jsme odjeli do přírodního parku Chřiby, z jehož bohaté nabídky jsme si pro tento den vybrali hrad Cimburk a zajímavosti v jeho okolí. Jako výchozí bod jsme zvolili rozcestí U křížku, kde jsme zanechali náš francouzský povoz a vyrazili k bývalému šlechtickému sídlu.

Kupodivu jsme nešlapali nahoru do kopce, ale mírným klesáním jsme došli po žluté trase ke studánce, nazvanou poněkud zvláštně Paní. U studánky jsme se seznámili se zajímavou pověstí, kterou si můžete přečíst v jiném článku, který se vodnímu zdroji věnuje. Po chvilce jsme pokračovali dál a po několika stovkách metrů jsme přišli na rozcestí s odbočkou k hradu. Podle šipky jsme po zelené trase zamířili ke zřícenině, když tu najednou jsme v malé proláklině připomínající kráter po výbuchu uviděli vílu, divoženku či podobně vyhlížející stvoření. Napadlo nás, že když pršelo, tak to nebohé stvoření muselo asi v noci sejít z cesty a zapadnout do bláta. Nechtěli jsme ani pomyslet na to, že kdyby vody spadlo ještě více, mohla by se určitě utopit. Její šat byl od bahna, i když jsme jí chtěli pomoci, pořád jen mlčela. Asi to bylo tím, že se jednalo o figurínu, každopádně to bylo naše první setkání s pohádkovou bytostí, kterých jsme na hradě Cimburk potkali ještě několik.

Ať už to byla víla, nebo jen dívka či žena v klobouku se závojem přes obličej, nemohli jsme s ní ztrácet čas, jelikož jsme toho měli ještě hodně v plánu. Pokračovali jsme tedy dál a brzy se přímo před námi objevil samotný hrad, z něhož jsme jako první uviděli bergfrit neboli válcovou strážní věž. Pak jsme nevědomky prošli první bránou a následně jsme kráčeli podél hradeb v bývalém hradním příkopu, přičemž jsme minuli polygonální baštu, až jsme konečně přišli k pokladně, kde nás přivítal jeden z členů hradní stráže. Ten nám prodal vstupenku a zapůjčil pečetidla do našeho památníku, plného razítek. Potom jsme prošli novodobou hradní bránou, abychom si tuto středověkou stavbu prohlédli. Ve 14. století bychom do hradu vstoupili po padacím mostu, který překlenoval zmíněný hradní příkop, ale v renesanci byla brána přeložena a tvořila ji dvojice průjezdů s portály na obou stranách.

Hned za pokladnou na vnějším nádvoří k nám přiběhl velký pes, kterému se strašně moc líbila naše nejmladší členka výpravy. Když si šelma před ní lehla na záda, pochopili jsme, že od čtyřnohého tvora nebezpečí nehrozí a tak jsme upustili od úmyslu zapůjčit si halapartnu od strážce hradu v pokladně. Tohoto ochránce středověké stavby jsme nebrali na lehkou váhu, neboť jsme rozuměli tomu, že by se nemazlil s nikým, kdož by snad újmu hradu chtěl způsobit či pánům šlechticům jinak škodit, krást a pomlouvat. Když byl čtyřnohý tvor dostatečně podrbaný a pohlazený, mohli jsme projít kolem malé, ale pěkné bylinkové zahrádky, která se pochopitelně nejvíce líbila ženské části výpravy. Zahrádka se nacházela na nádvoří, které tvořilo vnější obranu hradu a bylo důmyslně navrženo tak, aby případný útočník musel prostor celý objet a vystavit se tak nepřátelské palbě z polygonální bašty, která chránila vstupní bránu.

Pak jsme již vystoupali po dřevěném schodišti do bašty, přičemž nám nad hlavami visel oběšený muž. Jaroušek se prý jmenoval a zloděj to byl a kradl. Nu což, my jsme neměli v úmyslu provádět žádný zločin, ani bylinku jsme si neutrhli z již zmíněné zahrádky a vstupné jsme poctivými penězi zaplatili. S klidným svědomím jsme tedy vstoupili do polygonální bašty, kde jsme si prohlédli expozici kamenictví, kovářství a archeologických nálezů. Nacházeli jsme se tedy v baště, která tvořila důležitou součást obrany hradu. Na Cimburku byla při založení hradu postavena původně válcová věž, nicméně po barokní přestavbě dostala polygonální, tedy mnohoúhelníkový tvar. Zaujala nás informace, že bašty bývaly buď otevřené nebo uzavřené. Pro obranu byla údajně lepší neuzavřená varianta, ale v dobách míru bylo praktičtější mít věž uzavřenou, aby nenavlhl střelný prach, který zde býval uložen.

Následně jsme stanuli na malém nádvoříčku před palácem a pěkným portálem jsme vstoupili na vnitřní nádvoří. Ocitli jsme se tak v nejstarší části hradu, jenž byl postaven mezi léty 1327 - 1333 Bernardem z Cimburka, který se sem roku 1348 přestěhoval z původního hradu Cimburk nad Městečkem Trnávka. Hrad se stal typickým představitelem architektury první poloviny 14. století, s výraznými prvky francouzského obranného typu, který pak byl několikrát přestavěn a tak jsme ve vnitřní části narazili jak na prvky gotické, tak na pozdější renesanční úpravy. Vpravo od nás jsme našli zbytky bývalé vrátnice a nalevo bývalou hlavní válcovou věž o průměru sedmi metrů. Pak jsme si již prohlédli prostory hradního paláce se spoustou prázdných oken s ostěním. Právě zde jsme našli druhou pohádkovou postavu na hradě, kterou byla loutka čerta, sedící u okna ve vyšším patře paláce.

Výborně jsme postřehli zazděný arkýř bývalé hradní kaple v prvním patře s křížovým zaklenutím, spočívající na třech krakorcích. Vzápětí jsme palác opustili a přes vnitřní nádvoří jsme se portálem vrátili k dřevěnému schodišti. Neměli jsme ale v úmyslu sestoupit dolů, ale naopak jsme po několika schodech vystoupali na spojovací hradby. Napravo pod námi byla původní příjezdová cesta, zatímco nalevo se nacházel hustý lesní porost v okolí hradu. Pohybovali jsme se po hradbách mezi dvěma železnými zábradlími a mířili jsme k zachované strážní věži nad malým bergfritem o průměru 6 metrů, když tu jsme ji najednou uviděli. V okně věže nebyla ale žádná hradní hlídka, ale seděla tam podivná osoba, otočená k nám zády. Volali jsme, křičeli, ale ona osoba v bílém se s námi nebavila, možná úšklebek zbrázdil její tvář nad takovými nicotnými osobami, které jsme my pro ni představovali.

Když bílá paní nereagovala a také se neukázal žádný strážný, odvážili jsme se k věži přiblížit. Odměnou za naši odvahu byl pěkný výhled na část hřebenu Chřibů s nekonečným lesním porostem. Po obhlídce okolí jsme se chtěli vydat nahoru za bílou paní, ale schody jaksi ve věži chyběly. Tím spíš jsme nechápali, jak se ona osoba do okna věže dostala. Později jsme zjistili, že kdysi do ní byl možný vstup schodišťovou vížkou, která existovala ještě ve druhé polovině dvacátého století. Po chvilce jsme se vrátili jsme ke schodišti, po němž jsme sešli zpět dolů na vnější nádvoří a pod vysokými zdmi paláce jsme zamířili do dalších částí hradu. Na rohu paláce jsme spatřili další baštu a pod ní neuvěřitelně velký trůn, vytesaný z pařezu. Možná se také jednalo o křesla pro obry, kteří zde v kraji zřejmě žijí a dokonce je zde obyvatelé hradu možná krmí, aby zadobře s nimi byli.

A snad je krmí tlustý hostinský z krčmy, stojící naproti křeslům a doufali jsme, že sami se potravou pro obry nestaneme. Nikdo se však neobjevil a tak jsme se v klidu prošli po zadním nádvoří a prohlédli si bývalou Stupavskou baštu v nejzazším cípu hradu. Rozhodli jsme se, že si zde přečteme pár informací o hradě, jenž v roce 1358 koupil moravský markrabě Jan Jindřich, který ho zvelebil. Nepřekvapilo nás, že hrad byl za husitských válek poškozen, ale byl novým majitelem Vokem opraven. Hradní posádka si míru dlouho neužila, neboť za česko-uherských válek byl roku 1468 hrad dobyt uherským králem Matyášem a poté proběhlo několik vlastnických přesunů, až jej nakonec roku 1523 odkoupil Vilém z Víckova. Za něj došlo nejen k rozkvětu panství, ale i důkladné přestavbě hradu a zdokonalení jeho opevnění, což se hodilo během třicetileté války, když jej dobývala švédská vojska.

Jelikož jsme na začátku našeho výletu navštívili zámek v Koryčanech, věděli jsme, že tehdy šlechta přesídlila ze studeného hradu na pohodlné sídlo dole ve městě a díky tomu hrad koncem sedmnáctého století ztratil fortifikační význam a začal sloužit jako sídlo lovčího a k ubytování lesního personálu. Na počátku 18. století již nehrozilo nebezpečí tureckého vpádu a starý hrad byl opuštěn a chátral až do konce 20. století. O jeho záchranu se lidé pokoušeli ve třicátých a v padesátých letech. Teprve roku 1994 se o něj začalo starat občanské sdružení Polypeje, díky němuž byl hrad zakonzervován a postupně opravován. Když jsme dočetli poslední historické informace, vrátili jsme se na nádvoří u pokladny a zamířili k hradbám. Objevili jsme zde totiž otvor do hradního sklepení, které jsme si částečně prošli. Bylo vidět, že současní obyvatelé hradu dobře věděli, k čemu bylo odjakživa sklepení dobré, protože jsme za mříží spatřili několik sudů s pivem.

Když jsme podzemní prostory opouštěli, málem jsme na schodech šlápli na mloka skvrnitého, jenž se na hradě asi zabydlel. Zde naše prohlídka skončila a nutno dodat, že jsme na hradě během půlhodinové exkurze byli jedinými návštěvníky a bývalé šlechtické sídlo jsme si tak mohli v klidu projít a prohlédnout. Vzápětí jsme se vrátili k pokladně, kde jsme se rozloučili s rázovitým strážným, který nám popřál šťastnou cestu a pak jsme již zamířili zpět na rozcestí, kde se stýkala žlutá a zelená turistická trasa. Po cestě jsme ještě odlovili hradní multi kešku a potom jsme pokračovali ke studánce U mísy a skalnímu útvaru Kazatelna, o kterých pojednávají další moje články, tak si je nezapomeňte také někdy přečíst. Chcete-li vědět, co všechno jsme na tomto výletě zažili, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme na hradě Cimburk potkali pohádkové bytosti a dozvíte se víc. A nezapomeňte prosím napsat pod články komentáře, abyste se o své zážitky podělili s ostatními turisty. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Hrad_Cimburk_u_Korycan/

Podoba hradu Cimburk u Koryčan v roce 1650 na pohlednici z vydavatelství Putujme

https://www.putujme.cz/

Historie :

Hrad Cimburk byl postaven u Koryčan mezi léty 1327 - 1333 Bernardem z Cimburka, který se sem roku 1348 přestěhoval z původního hradu Cimburk nad Městečkem Trnávka. Hrad se stal typickým představitelem architektury první poloviny 14. století, s výraznými prvky francouzského obranného typu. Hrad v roce 1358 koupil moravský markrabě Jan Jindřich, který ho zvelebil. Jeho syn ho o sedmnáct let později zastavil Zikmundu z Letovic a v roce 1398 převedl za půjčku 650 hřiven grošů Čenkovi z Drahotuš. V roce 1407 hrad přepadl a obsadil další zástavní držitel Vok IV. z Holštejna. Po jeho smrti roku 1420 sídlo zdědil stejnojmenný syn. Za husitských válek byl hrad poškozen a tak byl roku 1429 opraven. Vok vzápětí převedl Cimburk na svého příbuzného Štěpána z Vartnova, který jej držel až do své smrti roku 1448. Za česko-uherských válek byl roku 1468 hrad dobyt uherským králem Matyášem a poté proběhlo několik vlastnických přesunů, až jej nakonec roku 1523 odkoupil Vilém z Víckova. Za něj došlo nejen k rozkvětu panství, ale i důkladné přestavbě hradu a zdokonalení jeho opevnění.

Vilémův vnuk Jan Vilém roku 1569 prodal panství uherskému hraběti Gabrielu Majlátovi. Ten své statky zadlužil u olomoucké kapituly do té míry, že dluh sužoval jeho dědice ještě v době pobělohorské. Po vyplacení dědického podílu roku 1611 se jediným držitelem hradu stal Gabriel Horecký, syn hraběte. Za účast na stavovském povstání mu byly majetky v roce 1619 zkonfiskovány, avšak v roce 1621 je dostal nazpět. Po dvou letech Gabriela zradil bratr a Cimburk dobylo vojsko sedmihradského knížete Gábora Bethlena. Gabriel Horecký byl zajat a musel se vykoupit částkou 10.000 zlatých, což jej i panství přivedlo do kritické finanční situace. V té době probíhala třicetiletá válka a tak se roku 1645 musel Cimburk bránit švédskému pokusu o dobytí.

Gabriel Horecký zemřel roku 1658. Poté jeho syn František provedl na hradě poslední stavební úpravy a když i ten zemřel, převzal panství v roce 1665 jeho nejstarší syn Gabriel František. Ten přesídlil do Koryčan a místní tvrz nechal roku 1674 přestavět na zámek. Koncem sedmnáctého století hrad ztratil fortifikační význam a začal sloužit jako sídlo lovčího a k ubytování lesního personálu. Na počátku 18. století již nehrozilo nebezpečí tureckého vpádu a starý hrad byl opuštěn a chátral až do konce 20. století. O jeho záchranu se lidé pokoušeli ve třicátých a v padesátých letech. Teprve roku 1994 se o něj začalo starat občanské sdružení Polypeje, díky němuž byl hrad zakonzervován a postupně opravován.

Historie čerpána z webu

http://www.castles.cz/hrad-cimburk/

Hrad Cimburk u Koryčan je držitelem turistické známky č.830.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/cimburk-chriby-c830