Na místě zámku v Jaroměřicích u Jevíčka stála původně malá tvrz, kterou pravděpodobně vystavěl na počátku 16. století tehdejší majitel Jaroměřic Petr Šebík z Kunčiny. Za Jana Blahoslava Bílského z Kaříšova byla pak roku 1592 tvrz přestavěna na renesanční zámek. Z této doby také pochází vstupní postál a velmi hodnotná sgrafitová výzdoba. Tuto stavbu Janu Blahoslavovi Bílskému umožnilo asi hlavně dědictví nedaleké vsi Opatovic po smrti jeho bratra Václava.

První písemná zmínka o Dobřichovicích pochází z roku 1253, kdy je král Václav I daroval řádu Křížovníků s červenou hvězdou. Samotná tvrz jako předchůdce zámku se připomíná až roku 1420. V tomto roce král Zikmund Lucemburský zapsal Dobřichovice Zikmundovi Bolechovci z Pušperka. Ten byl jedním z obránců královského hradu Karlštejna proti husitům a katolické Dobřichovice spadaly pod jeho ochranu. Tvrz sloužila k ochraně brodu přes řeku Berounku a během husitských válek byla rozbořena. Tehdy křížovníci o Dobřichovice přišli a obec poté vystřídala několik majitelů, nicméně roku 1505 jim opět patřila. O to se prý zasloužil velmistr řádu Hynek Berka z Dubé, který na místě tvrze postavil renesanční zámek, jenž sloužil jako letní sídlo velmistrů. Zámek hodně trpěl za třicetileté války, navíc jej v roce 1639 vypálili Švédi, takže ležel v troskách. 

Zámek v Napajedlech postavil v letech 1764 – 1769 jako pozdně barokní šlechtické sídlo židlochovický zednický mistr Antonín Mates Slováček podle plánů brněnského architekta Františka Antonína Grimma,  u kterého stavbu ve stylu francouzského baroka objednala Anna Marie z Rottalu, provdaná za Quidobalda z  Ditrichsteina. Výstavba zámku pokračovala i za dědiců panství, rodu Kobenzlů, Stockau a Baltazzi. Zvláště poslední ze jmenovaných majitelů panství se výrazně zapsal do historie Napajedel založením hřebčína - chovu anglických plnokrevníků v roce 1886.

Nový zámek v Brandýse nad Orlicí zčásti stojí na místě domu bratrských kněží, který sloužil od roku 1644 jako sídlo správy panství, později zde byla tržnice, ale již od počátku 18. století pustnul. Zámek zde v barokním slohu v letech 1781 - 1783 postavil František Norbert Trautmannsdorf. Říkalo se mu Nový zámek, protože původní šlechtické sídlo stávalo na Komenského náměstí a přestěhovalo se do něj panstvo z hradu, který jim již nevyhovoval. Nový zámek přestavěli v letech 1818 - 1820 pražští měšťané Karel a pak Jan Blažkovi, kdy stavbu rozšířili, nechali provést zastřešení mansardovou střechou a zámek tak získal novorenesanční podobu.

Předchůdcem zámku ve Ždánicích byla tvrz, vystavěná v 16. století jako středisko panství Zástřizlů. Od tohoto rodu získali Ždánice roku 1558 Albrecht a Jan Sernbera z Boskovic a na Bučovicích, ale tito pánové Ždánice již po jedenácti letech prodali slavkovskému pánu Oldřichu z Kounic, který přikoupil další vsi a vytvořil rozsáhlé panství. Na základech staré tvrze Oldřich vybudoval renesanční čtvercový zámek s arkádami a hranolovými věžemi v nárožích, který byl dokončen v roce 1569. I když nové sídlo panstvu poskytovalo slušné pohodlí, byl zámek uváděn jako hrad, jelikož jej obklopoval hluboký příkop a zeď se střílnami. Po bitvě na Bílé hoře byly Ždánice Karlu z Kounic zkonfiskovány a panství spadlo do klína Lichtenštejnům, kteří se však na zámku trvale nezdržovali.

Bludovský zámek byl postaven až sto let po zániku hradu, který stával nad Bludovem. Do té doby Žerotínové bydleli na zámku v Šumperku a poté ve Velkých Losinách. Nové sídlo postavil Petr ze Žerotína roku 1520, ale jednalo se spíše o obytnou budovu než panské sídlo. Až nový majitel Kryštof Pavel z Lichtenštejna-Kastelkornu, který získal bludovské panství v rámci pobělohorských konfiskací roku 1622, zahájil o dva roky později výstavbu nového zámku, jenž měl tehdy podobu písmene L. Teprve roku 1708, za hraběte Františka Antonína z Lichtenštejna-Kastelkornu, bylo přistavěno třetí barokní křídlo a celý zámek byl barokně upraven, čímž dostal nynější podobu. 

Na místě zámku nejprve stávala vodní tvrz, kterou nechal na přelomu 13. a 14. století postavit tehdejší majitele vsi Dobeš z Bechyně. Další majitelé jsou známi až z doby okolo roku 1360, kdy se uvádí Hynek a Matěj z Vlašimi. V roce 1373 se dostala do majetku Čeňka Krušiny z Lichtenburka a v roce 1387 Hynka Krušiny. Někdy okolo 1411 získali panství Leskovcové z Leskovce, o jejichž vlastnictví Cerekve je první zmínka právě k roku 1411, kdy je připomenut Jan Leskovec. Ten roku 1424 umírá v bitvě u Želiva. Někdy kolem roku 1505 smrtí Albrechta Leskovce vymírá tato větev rodu a roku 1514 přechází Cerekev do majetku druhé rodové větve, resp. Kryštofa a Mikuláše, synů Bohuslava Leskovce.