Jihomoravskou obec Bohutice, obklopenou sady s meruňkami a vinnou révou, jsme navštívili během jednodenního výletu, kdy jsme v tomto kraji navštívili dva zámky. Prvním z nich byl právě ten v Bohuticích, před nímž jsme zaparkovali naše auto a vzápětí jsme vstupní bránou vešli na nádvoří, kde zrovna komedianti balili své pouťové atrakce. Výrazně nám tak narušili pohled na renesančně - barokní dvoupatrovou budovu, na které se nám nejvíce líbily arkádové ochozy, jež vznikly na konci šestnáctého a na počátku sedmnáctého století. Ochozy byly v přízemí členěny masivními kamennými hranolovými pilíři, v prvním a druhém patře pak jemnějšími toskánskými sloupy, a nalevo jsme spatřili o mnoho méně výstavné západní barokní křídlo, které v polovině 18. století nechali přistavět Jezuité, tehdejší majitelé zámku.

Následně jsme vstoupili do zámeckého křídla z poloviny 16. století s již zmíněnými arkádami a vystoupali po schodišti do prvního patra. Zde jsme našli pokladnu, ve které jsme si koupili vstupenku, turistickou známku a také jsme získali razítko do památníku. Následně nás pokladní odvedla o patro výše, kam byla po roce 2007 umístěna unikátní expozice 48 soch křížové cesty, vytvořených z cedrového a lipového dřeva, největší turistické lákadlo obce. Průvodkyně nám řekla, že před druhou světovou válkou měly být sochy součástí parku s kapličkami a křížovou cestou, ale válečné události a poté komunisté zamýšlenému projektu vystavily stopku. Hodná paní nám ještě řekla pár dalších informací o zámku, jehož předchůdcem byla tvrz, kterou založili vladykové z Mukoděl na konci 15. století.

Průvodkyně nám dále prozradila, že patrně na sklonku 16. století přestavěli Mukodělští tvrz na renesanční zámek, který byl ovšem během českého stavovského povstání vypálen císařskými vojáky. Stalo se tak roku 1619 a o pět let později šlechtické sídlo získali znojemští jezuité, kteří jej v polovině 18. století rozšířili v barokním slohu. Po zrušení řádu Josefem II. roku 1773 připadl zámek studijnímu fondu nadačnímu a jeho další majitelé se pak v rychlém sledu střídali. Po druhé světové válce získala zámek obec, které patřil i v době naší návštěvy. Když výklad průvodkyně skončil, tak se s námi rozloučila a odešla zpět do pokladny. Sami jsme si tak v klidu prošli všech čtrnáct zastavení křížové cesty s krásnými sochami, vyrobenými kutnohorským řezbářem Bohumilem Bekem z kvalitního dřeva libanonských cedrů.

Některé z nich však byly zhotoveny z dřeva lipového, patrně z úsporných důvodů a tyto kousky byly v průběhu dalších let poškozeny vlhkostí, červotočem a jinými nepříznivými vlivy. Na prvním zastavení jsme shlédli postavu sedícího Piláta, Ježíše spoutaného provazem a postavu nesoucí identifikační standartu římských legií. Ježíš, korunovaný trnovou korunou, byl právě římským prokurátorem Pilátem Pontským na základě rozhodnutí davu, odsouzen k smrti ukřižováním. Na druhém zastavení Ježíš Kristus, oděný do bílého obřadního roucha, dostal od dvojice biřiců kříž a trojici doplňoval klečící truhlář, opírající se rukou o bedýnku s nářadím. Klidná a vyrovnaně ušlechtilá tvář Krista výrazně kontrastovala s expresivním ztvárněním rustikálních rysů ostatních postav.

Poté jsme spatřili scénu, zobrazující první z trojice pádů Krista pod tíhou kříže. Ježíš byl zachycen v okamžiku, kdy v pokleku opřením o levou ruku vyrovnával nestabilitu svého těla. Pravou rukou přitom stále přidržoval kříž na svých zádech. Scénu kompozičně dotvářela dvojice biřiců, z nichž jeden Ježíši přidržoval břevno kříže, zatímco druhý, jehož z půli obnažené tělo vynikalo masivní muskulaturou, se mu se zarputilým výrazem tváře chystal v prudkém nápřahu uštědřit ránu bičem. U čtvrtého zastavení jsme se stali svědky setkání Krista s Pannou Marií, coby posledního rozloučení matky se synem. Před Ježíšem pak kráčel biřic, jež nesl kopí.

Pevný pohled biřice v ostře řezané tváři, doplněný rázností pohybu, vyjadřoval celkový profesionálně neúčastný výraz. Ježíš, zachycený s křížem na rameni, který se rukama přidržoval za jedno z břeven, otáčel hlavu směrem dozadu, neboť se k němu z tohoto směru přibližovala nahrbená Panna Marie. Matka k němu vztahovala obě ruce a v její tváři jsme spatřili výraz bolesti, mateřské lásky i obav z odhalení. Celou skupinu za zády Panny Marie doprovázela postava svatého Jana ponořeného do hluboké modlitby. Vedle se pak nacházela scéna, kdy byl římskými vojáky z davu přihlížejících zvědavců náhodně vybrán obchodník z Murény, jenž byl vzápětí pověřen, aby převzal od Ježíše kříž a pokračoval s ním dále na Golgotu.

Skupinu vedla postava dítěte či liliputa, oděná do prosté tógy fialové barvy, přehozené přes pravé rameno a zezadu skupinu pohledem a úšklebkem doprovázela skvostně oděná postava vousatého starého muže. Na šestém zastavení jsme poznali dívku Veroniku, která lněnou rouškou Ježíši utírala pot z obličeje, čímž prý vytvořila jeho pravý, lidskou rukou nevytvořený obraz. Podobu Kristova obličeje jsme uviděli na roušce, kterou Veronika, jejíž jméno bývalo dáváno rovněž do souvislosti s latinským Vera icon neboli pravá podoba, držela ve svých předpažených rukách. Za touto dvojicí pak stál voják s kopím v ruce, který situaci sledoval s překvapeným pohledem. Následoval druhý Ježíšův pád pod křížem, při němž byl zachycen v poklesnutí na obě kolena a dlaně. Kříž spočívající vedle jeho těla přidržovala dvojice biřiců.

Zatímco jeden, stojící nad jeho hlavou, ho pátravě s klidným výrazem zkoumal, druhý se v ostrém nápřahu pravé ruky snažil přinutit Ježíše k pokračování v cestě ve směru napřažené ruky. Na osmém zastavení Ježíš potkal dvě ženy, plačící nad jeho osudem a v krátkém zastavení jim s žehnajícím gestem sděloval, že ne jeho, nýbrž ty, kteří ho odsoudili, by měly litovat. Dále jsme zde viděli třetí ženu, zahalenou do modrého pláště a chlapce, který před postavou Ježíše nesl tabulku s nápisem JESU[S] NAZARENUS REX ([I]VDAEORVM), který odkazoval na jeho označení židovským králem. Pak přišel třetí Ježíšův pád na zem s nezbytnou dvojicí biřiců, přičemž se jeden z nich pokoušel vyčerpaného Krista zvednout za provaz uvázaný kolem jeho beder, zatímco druhý si jej pátravě s klidným výrazem prohlížel.

Desáté zastavení zachycovalo příchod na Golgotu, kde údajně došlo k vyměnění Ježíšových šatů za bederní roušku, kterou mu měla pruhem látky vytvořit samotná Panna Marie. Výjev zachycoval dvojici fyzicky zdatných biřiců, kteří přidržovali nejistě a útrpně stojícího Ježíše, a rázně z něj strhávali jeho bílé obřadní roucho. Na jedenáctém zastavení Ježíše, sedícího na kříži, držel za nataženou levou nohu jeden z biřiců, zatímco druhý se nad nimi rozmachoval kladivem. Celé dění pak pozoroval s rukama za zády tajný Ježíšův učedník a člen židovské rady Josef z Arimatie. Poslední okamžik života Ježíše jsme spatřili v klasické scéně dvanáctého zastavení, kdy byl Kristus přibitý čtyřmi hřeby za ruce a nohy na vztyčeném kříži. U paty kříže pak stála Panna Marie se skloněnou hlavou a zalomenýma rukama a vedle ní se nachízel svatý Jan.

Na předposledním zastavení jsme uviděli mrtvé Ježíšovo tělo, jehož hlavu držela pod křížem Panna Marie, loučící se tak se s mrtvým synem. Dvojice choulících se a klečících postav po stranách představovala svatého Jana a Máří Magdalenu, jež podle písma provázeli Pannu Marii v tento den a svým očividným zármutkem doplňovali bolestný výraz celé scény. Poslední čtrnáctá scéna nám pak ukázala na plátně položené tělo Ježíše Krista, k němuž se skláněla Panna Marie a oběma rukama přidržovala synovu hlavu. Hned vedle ní držel cípy látky svatý Jan a na opačné straně se skláněla Máří Magdalena. Vedle ní jsme spatřili další dvě postavy, z nichž by jeden z nich mohl být považován za Josefa z Arimatie, jenž si údajně měl vyžádat u samotného Piláta mrtvé tělo Kristovo.

Když jsme si prohlédli poslední zastavení, vrátili jsme se přes několik místností na začátek prohlídkové trasy a po schodech jsme sešli dolů do pokladny. Poděkovali jsme paní průvodkyni na prohlídku a poté jsme sestoupili dolů na nádvoří. Vzápětí jsme vešli do místnosti v přízemí, v níž nás uchvátila křížová klenba, ze které visely dva nádherné lustry. Na stěnách jsme si pak prohlédli informační tabule s fotkami o křížové cestě, kterou jsme před chvíli viděli na vlastní oči. Následně jsme se vydali ke kašně se sochou svatého Floriána z poloviny 18. století a poté jsme si zvenku postupně prohlédli čtyři zámecké sklepy pojmenované po čtyřech svatých, kterými byli Václav, Michael, Jan a Florian. Na nádvoří jsme také našli novější budovu domova důchodců, ale více nás zajímalo severní zámecké křídlo, z něhož jsme před chvílí vyšli ven.

Na jedné straně jsme si prohlíželi již zmíněné arkády ze 16. století, ale z té druhé jsme bezpečně poznali znaky původní tvrze. Tím jsme završili obhlídku zámku a bránou jsme opět vyšli ven na ulici. Nikam jsme však nejeli, protože jsme se věnovali vedle stojícímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie. O něm se více dozvíte v mém dalším příspěvku, tak si jej určitě také kdykoliv přečtěte. Chcete-li vědět, jak celý náš výlet probíhal, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme navštívili Bohutice a pak nás přivítal Miroslav. Snad vás tento článek inspiroval k návštěvě jihomoravských Bohunic a okolí. Pokud jste tyto místa už poctili svou přítomností, napište prosím pod článek komentář. Pomůžete tak ostatním turistům získat aktuální informace o daném místě. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Bohutice_-_zamek_s_expozici_krizove_cesty/

Historie :

Menší renesančně–barokní zámek Bohutice stojí ve stejnojmenné obci jihovýchodně od Moravského Krumlova. První zmínka o vsi Bohuticích je v zakládací listině louckého kláštera z roku 1253. Zdejší tvrz založili vladykové z Mukoděl na konci 15. století; možná tak učinil Jiří Kusý z Mukoděl, který je doložen jako držitel bohutického léna r. 1485. První výslovná zmínka o tvrzi pochází z r. 1535, kdy Jan z Lipé předal tvrz a ves Bohutice a další čtyři vsi právě vladykům z Mukoděl. Nejspíše na sklonku 16. století přestavěli Mukodělští tvrz na renesanční zámek. R. 1619 vypálili Bohutice Dampierrovi vojáci. R. 1624 získali zámek znojemští jezuité, kteří jej v polovině 18. století rozšířili v barokním slohu. Po zrušení řádu Josefem II. r. 1773 připadl zámek studijnímu fondu nadačnímu a jeho další majitelé se pak v rychlém sledu střídali. Po druhé světové válce získala zámek obec, jíž náleží i dnes.

V 1. poschodí zámku se nachází místnosti obecního úřadu, kterým dominuje Rytířský sál, využívaný jako zasedací místnost a probíhají zde rovněž svatby nebo vítání občánků. Sál je především význačný tím, že je na jeho stropu vyobrazena původní malba. Ve stejném poschodí se rovněž nachází recepce Expozice křížové cesty. Samotnou expozici křížové cesty pak nalezneme o poschodí výše. V přízemí levého křídla se nachází školní jídelna, která poskytuje stravování žákům mateřské školy a základní školy. První poschodí je využíváno jako mateřská školka. Ve druhém poschodí je umístěn archiv obecního úřadu.

Historie čerpána z webu

http://krizovacestabohutice.cz/

Zámek Bohutice je držitelem turistické známky č.1955.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/zamek-bohutice-c1955