Jednoho roku bělovousý muž v červeném obleku nechal pod nazdobeným vánočním stromečkem ležet obálku s poukazem na pobyt v hotelu Rustikal v městečku Horní Cerkev. Termín jsme si stanovili několik týdnů předem na konec března, kdy jsme předpokládali, že nám bude přát jarní počasí, jenže na Vysočině pár dní před termínem napadl sníh. Naštěstí jsme se s hotelovou recepcí dokázali domluvit na odložení pobytu o jeden měsíc a tak jsme první květnový víkend opustili hanáckou placku, a po dálnici vyrazili vstříc našemu cíli. Cestou jsme si naplánovali zastávku v Pelhřimově, abychom poznali všechny historické památky či zajímavosti, které nám toto město mohlo nabídnout. Během putování městem jsme nemohli vynechat ani historické centrum, které se roku 1969 stalo památkovou rezervací, takže jsme v něm našli mnoho turistických cílů.

Do centra jsme zavítali poté, co jsme naše stříbrné auto nechali odpočívat na velkém parkovišti v ulici Krásovy domky a prohlédli si nedalekou kapli sv. Kříže. Následně jsme zamířili na Masarykovo náměstí, jež bylo doslova přeplněno historickými stavbami a s nimiž jsme se postupně seznámili. Jednou z nich byl zámek, který si po roce 1549 nechal postavit nový majitel panství Adam z Říčan. Kvůli novostavbě bylo zbořeno několik objektů z gotického období, nicméně tím stavební ruch v okolí zámku neutichl. Po velkém požáru města v roce 1561 zámek získal druhé patro a byl přestavěn do renesančního slohu, ovšem již o 11 let později se Pelhřimov vykoupil z poddanství a zámek ztratil svou funkci. Poté sloužil jako radnice. Po dalším požáru roku 1682 dostal zámek barokní vzhled a do velké přestavby byla zahrnuta i Solní brána. Dále bylo přistavěno schodiště a k zámku připojena stavba městské šatlavy.

Roku 1707 byla v těsném sousedství zámku přistavěna solnice, dnešní divadlo, ale obrovský požár roku 1766 vše znovu zničil. Po přestavbě, která probíhala v letech 1767 - 1770, si zámek uchoval svůj vzhled s menšími úpravami v podobě, ve které jsme jej viděli také my. Radní zde zasedali až do roku 1849, kdy do zámku přesídlil c. k. okresní soud a tak se na fasádě objevil štukový císařský znak. Poté, co byla pro okresní soud postavena samostatná budova, městská rada od roku 1908 zámek propůjčila Muzejnímu spolku k umístění sbírek. A protože v bývalém šlechtickém sídle bylo muzeum i v době naší návštěvy, tak jsme stiskli tlačítko zvonku u dveří zámku a vyčkali na pracovnici instituce, která nás po chvilce vzala dovnitř. Společně jsme se vydali k pokladně, kde jsme si koupili vstupenky, získali razítko do památníku a pak jsme s tištěným průvodcem v ruce zahájili prohlídku expozic.

V prvních třech místnostech jsme se seznámili se životem a dílem akademických sochařů Josefa Šejnosta a jeho syna Zdeňka. Prvně jmenovaný se narodil v obci Těšenov nedaleko Pelhřimova v roce 1878 a po vystudování uměleckoprůmyslové školy v Praze došel k rozhodnutí věnovat se výhradně drobné plastice, zejména medailérství a plaketám. Ve vstupní místnosti expozice jsme se ocitli v jeho pracovně, v níž jsme našli sochařské stojany, pracovní ponk, na kterým visela polička s dláty a sádrovým autoportrétem, sochařskou židli a pracovní stůl s fotografií umělcovy rodiny u Větrného zámku na Křemešníku, kde od roku 1929 pobýval a chtěl zde vybudovat muzeum mincí. Nad stolem byla zavěšena plaketa s portrétem umělcovy babičky, pod ní jsme viděli kolorovanou perokresbu rodného Těšenova od Josefa Šejnosta a vedle sádrový model plakety U rodinného krbu.

Dále jsme si prohlédli skříň z Šejnostovy domácnosti, v níž byl zavěšen mistrův svatební oblek a dřevěné křeslo ve stylu windsorské židle, na němž mistr portrétoval prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Celé expozici dominoval velký bronzový model medaile k tisícímu výročí mučednické smrti svatého Václava a k dostavbě chrámu svatého Víta v Praze. Ve vedlejší místnosti jsme si prohlédli sbírku medailí, rozdělených do několika skupin podle toho, v jakém oboru člověk na portrétu působil. Na plaketách či medailích jsme našli prezidenty Československé republiky T.G. Masaryka a Edvarda Beneše, předsedu vlády Karla Kramáře, prvního guvernéra Národní banky československé Viléma Pospíšila, malíře Švabinského, Alše, spisovatele Jiráska, Sovu či F.X. Svobodu, historika Josefa Pekaře nebo právníka Cyrila Horáčka a také kousky, které si objednala města, spolky nebo armáda.

V další místnosti jsme se dozvěděli informace o jeho synovi Zdeňkovi, který se narodil roku 1921 a v devatenácti letech maturoval na reálném gymnáziu v Praze. V tom samém roce složil talentové zkoušky v oboru užité plastiky a kovu a studia dokončil v roce 1948. Ještě na škole vytvořil řadu bust a drobných plastik, od roku 1959 pracoval jako restaurátor a později se začal věnovat také malování. Nacházeli jsme se ve Zdeňkově pracovně, v níž jsme nad pracovním stolem spatřili sádrovou bustu jeho otce a kolem ní několik bronzových plaket či model medaile. Knihovna obsahovala německé encyklopedie a české, německé a francouzské knihy o umění. Na knihovní skříni stála unikátní sádrová skica busty spisovatele Karla Poláčka a atmosféru dokresloval dobový rozhlasový přijímač s telefonem. Dále jsme zde viděli malířský stojan s paletou, štětci a obrazem připomínající zálibu Zdeňka v kreslení na konci jeho života.

V místnosti jsme si všimli spousty návrhů bust a soch významných kulturních osobností, například malíře Josefa Lady, herečky Hany Kvapilové, Karla Poláčka, svého otce či profesora Dobiáše. Dále jsme se dozvěděli, že navrhl pomníky Bedřicha Smetany a Josefa Kajetána Tyla, jehož model byl také umístěn v místnosti a sochu malíře Mikoláše Alše, kterou zakoupila Jihočeská galerie v Českých Budějovicích. V průběhu života se inspiroval svým otcem při tvorbě medailí, přičemž jsme v expozici shlédli studie medailí J. Lady, J. Dobiáše, a J. Šejnosta. Zaujal nás model pamětní desky rodině Lipských, kterou jsme v originálním provedení tento den viděli na fasádě domu na náměstí. Na závěr jsme zjistili, že restauroval mnoho významných sochařských památek, hlavně těch pražských nebo v Telči a pak jsme již místnost opustili.

Vzápětí nás čekala historická expozice, na jejímž začátku jsme si ve vitríně prohlédli liturgickou knihu s názvem Pelhřimovský graduál, který vznikl na objednávku obce roku 1493. Koupi zprostředkovali kutnohorští měšťané Jan Smíšek a královský hofmistr Michal Smíšek z Vrchovišť, a jeho tvůrcem byl písař a iluminátor Jan z Rakovníka, který vytvořil knihu s 288 listy o rozměrech 59 x 41 cm, která mívala 288 listů, dokud ji nepoškodil vandal. Jelikož se stará pozdě gotická vazba nedochovala, museli jsme se spokojit se současnou renesanční vazbou a původními dřevěnými deskami. Vedle graduálu se nacházela dřevořezba Madony z Červené Řečice, která vznikla na konci 15. století jako socha, určená pro pohled zpředu. Postava stála pravou bosou nohou na půlměsíci, jehož hroty jsou obráceny vzhůru, přičemž Madona oběma rukama držela nahého malého Ježíška. Zaujalo nás, že zadní část sochy nebyla vymodelovaná, ale pouze rovně seříznutá a vydlabaná.

Ve stejné místností jsme rovněž našli dvě pokladnice, zhotovené na přelomu 17. a 18. století pelhřimovským zámečnickým mistrem J. Lackem, které sloužily k ukládání městských písemností, privilegií a pečetí. Obě byly důkladně kované, zpevněné křížem položenými železnými pásy s kovovými nýty a zabezpečené složitými zámky s mnoha závorami a utajenými klíčovými dírkami. Pak odešli do sousední místnosti, kde jsme ve vitríně shlédli velký počet porcelánu a keramiky. Pelhřimovští hrnčíři patřili do jihlavského výrobního okruhu a později do ještě významnějšího střediska jindřichohradecko-počáteckým, kde se vyráběl přechodný typ keramiky s názvem mezzomajolika. Zatímco keramické výrobky používal zejména chudý lid, šlechta se obklopovala drahým porcelánem. Ve sbírkách Muzea Vysočiny v Pelhřimově jsme viděli hlavně tuzemské výrobky ze Slavkova, Lokte, Březové a Klášterce, ale také předměty provenience německé z Míšně, Berlína, Rudolstadtu a rakouské Vídně.

Ve vitrínách jsme také našli výrobky ze skla, jelikož se v okolí Pelhřimova nacházelo několik skláren. Nejvýznamnější a nejznámější sklářská huť vznikla roku 1875 ve Včelničce, kde se vyrábělo pověstné granátové sklo se zlatým nebo barevným dekorem. Posledními předměty v místnosti byly ty, které se týkaly zdejšího střeleckého spolku, připomínaného roku 1846. Tištěný průvodce nám prozradil, že jeho předsedou byl vysloužilý setník c. k. landsturmu Antonín Florian. V revolučním roce 1848 v Pelhřimově zasedal správní výbor národní stráže a byla ustavena Národní garda, jejímž velitelem se stal opět Antonín Florian. V srpnu 1851 nařídil rakouský ministr vnitra Alexandr Bach rozpuštění národních gard a 20. září téhož roku, na vyzvání c. k. podkrajského úřadu, musela pelhřimovská garda složit zbraně a odevzdat svůj majetek.

V další expozici nás čekala ukázka bydlení v první polovině 19. století, kdy lidé začali bohatnout a měnit životní styl v souvislosti se zrušením různých omezení z dob feudalismu. Od té doby se měšťané mohli rovnat šlechtě mimo jiné také v oblékání i vybavení svých domácností. Nové slohy, empír a typicky měšťanský biedermeier preferovaly jednoduché a účelné tvary, které plně odpovídaly potřebám pohodlného bydlení. Pocit útulnosti navozovaly květiny, obrazy či dekorativní předměty a začaly se oddělovat prostory určené pro provozování řemesel a vícepokojové byty pro život rodiny, se salonem jako předchůdcem dnešních obývacích pokojů. Jeho ústředním prvkem se stala již v této době sedací souprava, umožňující pohodlný odpočinek. To vše jsme viděli v hudebním salonu, kde mimo jiné stála figurína se zimními vatovanými šaty z fialového taftu, které se nosily někdy kolem roku 1830.

K našemu potěšení na zámku Říčanských nechyběla černá kuchyně, v níž se od 16. století až do počátku 19. století připravovala jídla podávaná ve vedlejším sále. Nalevo od vchodu se nacházel otvor pro přikládání dřeva do velkých kachlových kamen v sále, v zadní části kuchyně bylo otevřené ohniště pro vaření a naproti němu vpravo jsme spatřili dvířka od pece. Místnost byla vybavena typickým nářadím a náčiním, které se při tomto způsobu vaření používalo. Jednalo se železné, měděné a keramické hrnce, pánve a rendlíky, železné stojánky pod hrnce a držáky na rožně s opékajícím se masem. Díky našemu cestování jsme již dávno věděli, že se do ohniště nádoby vkládaly různě velkými vidlicemi a že se pečivo či chléb do pece sázely dřevěnými lopatami, nebo že na čištění pece sloužilo ohrablo.

Jak už bylo zmíněno, s černou kuchyní sousedil velký sál, který nesl název freskov, do něhož jsme vzápětí vstoupili. Bývalá jídelna pánů z Říčan byla v roce 1770 zrekonstruována a později sloužila jako radní či soudní síň. Na stropě jsme si prohlédli fresky, které navrhl pražský malíř Jan Jakub Qiurin Jahn. který ve své době patřil mezi nejrenomovanější umělce. Maloval oltářní obrazy či fresky, zabýval se také uměleckou historiografií a býval nazýván českým Vasarim. Pro znovu vystavěnou budovu pelhřimovského zámku navrhl po roce 1766 nástěnné malby do radní síně a do Pelhřimova dokonce osobně přijel zařídit malování, které měl původně provádět malíř ze Želiva, avšak později bylo zadáno Václavu Hubaciovi z Kutné Hory. Fresky se dočkaly zrestaurování až v letech 1942 a 1980, kdy už byly značně zanedbané a v katastrofálním stavu.

Poslední restaurování fresek proběhlo v roce 2006 a jelikož jsme do Pelhřimova přijeli jen pár let poté, dalo by se říci, že zářily novotou. Ve dvou stropních zrcadlech jsme viděli náměty z bible, jimiž byl příběh Josefa Egyptského a Šalamounův soud, na středním pásu jsme našli Boží oko a drobnější postranní fresky pak měly alegorický charakter. Hlavní motivy byly doplněny dekorativními a iluzivními malbami a našim očím neunikl ani obraz v průčelí sálu, jenž vyhotovil umělecký restaurátor Jaroslav Benda. Motiv byl převzat z městského privilegia z roku 1675, které vydal císař Leopold a zobrazoval městský znak s poutníkem, rakouským orlem a znakem biskupství. Pod kartuší se nacházely dva kanóny a v horní části obrazu byl vyobrazen císař s osmi kurfiřty. Na závěr pobytu v sále jsme si krátce prohlédli dvě sochy a pak jsme již zamířili do šatlavy.

Ještě než jsme do ní vstoupili, čekala nás poslední historická expozice, která se týkala městských práv Pelhřimova. Každé město ve středověku disponovalo souborem mimořádných práv, které mu uděloval jeho zakladatel nebo vrchnost buď hned při založení, nebo kdykoli později, většinou za odměnu. Nejvíce privilegií měla města královská, která byla tedy nejsvobodnější, ale to se netýkalo Pelhřimova, který svá práva obdržel ve druhé polovině 14. století od Jana z Jenštejna městská práva. Ta byla odvozena od práv Starého Města pražského a od té doby se ve městě mohly konat trhy, z nichž měšťané, radní i prostí obyvatelé měli slušný příjem. Velmi důležitým bylo také právo várečné, takže se v domech na dnešní Masarykově náměstí mohlo svobodně vařit pivo, které však bylo většinou nevalné chuti. Často se tak stávalo, že nepoctivý měšťan byl za špatnou kvalitu piva nějakým způsobem potrestán.

V expozici jsme se také dozvěděli, že Pelhřimov získal právo samosprávy, což jednoduše znamenalo, že město řídilo 12 radních v čele s purkmistrem. Při naší procházce městem jsme narazili na zbytky středověkého opevnění, s čímž souviselo právo hradební a možnost držet si vlastní vojsko na svou obranu. Z hospodářského hlediska nám jako důležité připadlo právo mílové, které měšťanům zaručovalo, že ve vzdálenosti 7,5 kilometru od města nesměla být provozována ta řemesla, jež oni sami provozovali, nicméně existovala výjimka, neboť se toto nařízení netýkalo kovářů. Poněkud málo známým bylo právo nuceného skladu, které kolemjedoucímu obchodníkovi nařizovalo, aby se ve městě minimálně tři dny pozdržel a své zboží nabízel místním obyvatelům. Vždycky nás ale nejvíce zajímalo právo hrdelní, nicméně jestli Pelhřimov platil vlastního kata, to se nám nepodařilo zjistit ani ve zmíněné šatlavě.

Cestou do ní jsme minuli malou místnůstku, do které i císař pán chodil pěšky a v níž se nacházel suchý záchod. Pak jsme již po několika schodech sestoupili na malý dvorek, sevřený zdmi vězení se zelenou fasádou. Napadlo nás, že i když podle mínění vědců zelená barva člověka uklidňuje, byli jsme si zcela jisti, že na vězně takový účinek rozhodně neměla. V podloubí dvora jsme spatřili několik mučících nástrojů, které se ve středověku běžně používaly u výslechů vězňů. Mezi nejhorší tresty patřilo lámání v dřevěném kole, které se provádělo dvěma způsoby. Buď se osoba přivázala na kolo a byly jí zpřeráženy končetiny paličkou či železným kladivem, nebo byla usmrcena samotným pohybem kola. Dále jsme ve výklenku viděli dva kusy dřeva se třemi otvory, do nichž odsouzený vložil hlavu a ruce. Přivázaná oběť pak stála na veřejném místě v předklonu třeba i několik dní a kdokoliv k ní mohl přijít a nakopnout ji do zadku nebo dát pohlavek.

Podobně fungovaly i klasické kamenné pranýře, ke kterým byl odsouzený pouze připoután řetězy, což představovalo mírnější trest, ale veřejnost si i tak přišla na své. Následně jsme vstoupili do mučírny, v jejíž přední části jsme se dozvěděli, jakým způsobem podle trestního zákoníku Josefa I. z roku 1707 stupňovat mučení vězně. Ve vitríně jsme spatřili originál meče táborského kata z 15. století, palečnici a španělskou botu. Palečnice se řadila k mírnějším nástrojům útrpného práva, kdy upravený šroubový lis, složený ze dvou či tří plochých pásků, lidem drtil prsty. Horší byla zmíněná španělská bota, která fungovala na stejném principu, ale přikládala se na holeň. Uvnitř boty pak byly kovové jehly, ozubení nebo kovové výstupky, které v některých případech dokázaly rozdrtit kost obviněného. Když jsme si tyto hrozné věci prohlédli, šli jsme se podívat do klenuté místnosti, kde mučení probíhalo.

Pelhřimovská mučírna byla umístěna do bývalé bašty, která byla součástí hradebního opevnění, ale v polovině 16. století ji pohltil nově budovaný zámek. Ocitli jsme se v mučírně s figurínou kata a psacím stolem, na němž konšelé, jakožto představitelé soudu, zapisovali do lejstra všechna slova, která oběť řekla. Místnosti dominoval skřipec, což byl vlastně speciálně upravený žebřík. Natahování na skřipec byl velmi oblíbený způsob mučení, při němž byla oběť přivázána lanem za ruce a nohy, a trýznitelé pak za provaz pomalu tahali. Přivázaná osoba mohla být roztažená až o padesát centimetrů, takže zabrat dostávaly především klouby, které byly vytahovány z jamek. Při povolování většinou nezapadly do správného místa a přeživší tedy byli do smrti invalidní. Dále jsme tu našli lavici, na níž lidé dostávali výprask neboli pardus, nicméně jestli těch ran bylo 25 nebo ne, to jsme se již nedozvěděli.

Po chvilce jsme z příšerné mučírny vyšli ven na dvůr a nahlédli do temnice neboli cely bez oken, ve které vězeň trávil čas sám a bez světla. Na druhé straně dvora jsme našli celu pro čtyři odsouzence, kteří mohli spát na dřevěných patrových postelích a jíst u dlouhého stolu, takže se určitě jednalo o mírnější zločiny, kterých se vězni dopustili. Navíc se jednalo o podobu vězení z 19. století, kdy i zde byly už lidštější podmínky k životu. Pelhřimovská šatlava tehdy měla sedm cel a dva obytné pokoje, nicméně od roku 1849 budova sloužila pro potřeby okresního soudu, který zde sídlil téměř 60 let. Věznice pak byla pronajímána méně majetným občanům k nouzovému bydlení, kteří byli ovšem roku 1914 vystěhováni a měl zde sídlit archiv a muzeum. Z tohoto záměru ale sešlo a po 1. světové válce byla věznice opět pronajímána nemajetným k bydlení. Ještě v roce 1960 ji obývalo šest nájemníků, ale o 10 let později již bývalá šatlava začala sloužit pro potřeby muzea.

Naproti dvou cel jsme narazili na vchod do chodby, do níž jsme záhy vešli a prohlédli si ukázku vybavení strážnice, která se ve skutečnosti nacházela v prvním patře budovy. Pak jsme již vstoupil do vězeňské kaple sv. Kříže, která zde vznikla během rozšiřování šatlavy po ničivém požáru v roce 1766. Tehdy v ní nebyl oltář, ale krucifix z kaple Panny Marie Bolestné, u níž jsme naše putování Pelhřimovem začali. Vězeňská kaple byla vysvěcena koncem roku 1769, ale pro nedostatek duchovních se v ní mše sloužily nepravidelně v neděli a svátky. Ve velké vitríně jsme našli kněžský ornát z 18. století a štolu ze stejného období. Dále jsme v místnosti viděli dřevěnou plastiku sv. Cecílie, která sem byla přenesena z kostela sv. Víta a v pultových vitrínách jsme shlédli drobné církevní textilie a další předměty. Na závěr pobytu ve vězení jsme nahlédli do presbytáře a pak jsme se již vrátili přes dvůr do zámku.

Když jsme si prohlédli expozice muzea v zámku a šatlavě, vyšli jsme z červené budovy ven a prozkoumali sochy Ochrany a Spravedlnosti. Pískovcové ženy se v 19. století objevily na balkóně, který se tehdy táhl přes celé první patro, ale později byly pro jeho zchátralost sejmuty a po stržení balkónu přemístěny do výklenků v přízemí zámku, kde jsme je také našli. Potom jsme se otočili a začali se věnovat soše sv. Václava, kterou zhotovil pražský umělec Ludvík Šimek a daroval ji městu Pelhřimov. Dne 29. června 1931 sochu vysvětil pelhřimovský rodák a arciděkan smíchovský Jan Pauly. Socha byla již jednou zrestaurována a v roce 2010 zde byla umístěna pamětní deska, která upomínala na autora díla a jeho šlechetný dar.

Následně jsme pokračovali v procházce po náměstí a pak jsme prozkoumali kostel sv. Bartoloměje, stojící v těsném sousedství zámku. Bývalé šlechtické sídlo zasahovalo svou zadní částí do Solní ulice a tak jsme si jej prohlédli ještě z této strany. Zářivě červenou fasádu, která zámek zdobila při pohledu z náměstí jsme na něm však již neviděli, neboť budova měla obyčejnou bílou barvu a spoustu zazděných oken. Spatřili jsme také zmíněné přistavěné schodiště a pak jsme se již vydali do přilehlé Děkanské zahrady, o níž však pojednává jiný můj článek. Chcete-li se seznámit s našimi zážitky na Vysočině, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech a vyhledejte si článek Jak jsme poznali Pelhřimov a Horní Cerekev. A pokud jste toto město rovněž navštívili, nezapomeňte prosím napsat pod články komentáře. Pomůžete tak ostatním turistům získat aktuální informace o daném místě. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Pelhrimov_-_zamek_Ricanskych_a_mestske_muzeum/​

Historie :

První písemná zmínka o pelhřimovském zámku se váže k roku 1550, kdy Adam Říčanský z Říčan nechal zbourat dva měšťanské domy na náměstí stojící vedle čp. 13, aby tak polohou svého nově budovaného sídla naznačil svůj odstup od městských obyvatel. Do té doby nebylo v Pelhřimově žádné vrchnostenské sídlo ani radnice. Po požáru roku 1561 byl zámek přestavěn. Další přestavba proběhla v letech 1565 – 1572, už po vykoupení města z poddanství, kdy Říčanští zámek opustili. Zámek zůstal prázdný až do roku 1582, kdy sem bylo přestěhováno sídlo městské rady, jíž do té doby jako radnice sloužil dům čp. 80. Po dalším požáru o sto let později byl zámek přebudován s ohledem na potřeby městské rady, tehdy byla přistavěna budova věznice. Obrovský požár v roce 1766 zničil z valné části i budovu zámku. Rekonstrukce byla velmi nákladná a trvala až do roku 1770. Finanční těžkosti provázely celou přestavbu, nakonec se ji však podařilo dokončit a zámek získal podobu, v jaké ho známe dnes. Radní zde zasedali až do roku 1849, kdy do zámku přesídlil c. k. okresní soud. Změna funkce objektu změnila také jeho průčelí. Na fasádě se objevil štukový císařský znak jako znamení sídla c. k. soudu. Pískovcové sochy Ochrany a Spravedlnosti, původně stojící na balkóně, který se táhl přes celé první patro, byly pro jeho zchátralost sejmuty a po stržení balkónu přemístěny do výklenků v přízemí zámku. Poté, co byla pro okresní soud postavena samostatná budova, bylo pro zámek hledáno nové uplatnění a městská rada jej od roku 1908 propůjčila Muzejnímu spolku k umístění sbírek. Na činnost Muzejního spolku navázalo po převratu 1948 Vlastivědné muzeum, později Okresní muzeum, a nyní zde sídlí Muzeum Vysočiny Pelhřimov. V dolních klenutých prostorách zámku bývala konírna, později obecní váha, hasičská zbrojnice, konzervátorská dílna a dnes jsou tyto místnosti využívány jako výstavní síň.

Historie čerpána z webu

http://www.muzeumpe.cz/

Město Pelhřimov je držitelem turistické známky č.408.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/pelhrimov-c408