První písemná zpráva o Berouně na Moravě pochází z roku 1339, kdy berounské zboží držel Štěpán ze Šternberka, ale pravděpodobně už předtím na zdejším Křížovém vrchu majitelé panství vybudovali hrad, pod nímž se začalo rozvíjet budoucí město. Hrad „castro Werona“ se v písemných pramenech uvádí poprvé v roce 1406, kdy jej získal Lacek z Kravař. Hrad navazoval na městská opevnění a bezprostředně sloužil k ochraně blízkých železnorudných dolů a hutí. Hrad pobořil při tažení husitských vojsk proti Zikmundovým spojencům na Šternbersku Prokop Holý a již nebyl obnoven. Zříceniny postupně chátraly, rozebíraly se na různé stavby až zmizely téměř úplně. Zachovaly se jen pozůstatky hradebních zdí. 

Nejstarší písemná zmínka o obci Kružberk je z roku 1377, kdy se jmenovala Cruczenburg, vroce 1429 se uvádí Kreuczburg. V obou případech je v názvu obsaženo slovou burg - hrad, což naznačuje existenci hradu, který ale není v knihách zmíněn. V roce 1377 byl jeho majitelem Ješek z Schonsteina, což jsou dnešní Dolní Životice. Příslušníci tohoto rodu se nechávali zvát také jako Bolač a byli patrně zakladatelé i nedalekých Medlic. Zboží s hradem a vsí Kružberk zůstalo v držení tohoto rodu zřejmě až do jeho vymření na počátku 15. století. Tehdy Kružberk přechází do rukou rodu Kosířů, kteří jej spojují s panstvím Litultovice. Jindřich Kosíř byl purkrabím na nedalekém hradě Vildštejně a také jediným, kdo se kdy po Kružberku psal. 

Hrad Vikštejn nad místní částí města Vítkov – Podhradím kdysi patřil k největším a nejmocnějším pevnostem Slezska, a chránil hranice opavského vévodství a důležitou obchodní stezku. První zmínku o něm lze nalézt v zápisu z roku 1369, kdy byl Vítek ze Šostýna veden jako svědek manského soudu olomouckého biskupství. Podle mohutnosti hradeb můžeme i dnes usuzovat, že to byl nedobytný hrad. Původní majitel hradu Vítek ze Šostýna byl také zakladatelem města Vítkov. Jeho syn Bernard zemřel roku 1394 a hrad zabavil vévoda Přemysl I. Jeho synům hrad náležel až do roku 1461, kdy jej vévoda Arnošt postoupil Budivoji z Moravice, který byl často u zemského soudu v Opavě žalován za neoprávněné odcizování majetku. Až soudu došla trpělivost a Budivoj byl v květnu 1464 jako zemský škůdce odsouzen ke ztrátě majetku a hrdla. 

Necelý kilometr od hradu Valdštejn se na konci skalního hřebene nacházejí zbytky malého skalním hrádku Kavčiny, který byl vystavěn převážně ze dřeva. I když August Sedláček kladl dobu jeho vzniku na brzký počátek 14. století a Kavčiny považoval za sídlo některého pánů z rodu Valdštejnů, archeologické průzkumy vedené v této lokalitě dokládají vznik hradu do pozdější doby, a to až na konec 14. století. Datum vzniku hradu je však pouhým odhadem a v písemnostech se o hradu moc nedozvíme. Jediným záznamem je poznámka o jeho dobytí zemskou hotovostí. Hrad Valdštejn a hrádek Kavčiny se totiž po husitských válkách dostaly do rukou loupeživé roty, jejímž velitelem byl Jan Šof z Helfenburka. Ten se hradů zmocnil v roce 1438 a škodil z nich blízkému i dalekému okolí – mimo jiné lstí dobyl hrad Trosky. 

Hrad Vildštejn byl postaven v druhé polovině 13. století na skalnatém ostrohu nad říčkou Lomnicí severozápadně od Budišova nad Budišovkou a kolem roku 1274 začal plnit funkci správního střediska budišovského panství, které spravovalo olomoucké biskupství. První písemná zmínka o hradě však pochází až roku 1316, kdy ho od olomoucké kapituly dostali do vlastnictví Dětřich a Jindřich z Fulštejna. Kapitula však brzy získala panství zpět a od roku 1323 přešlo do trvalé držby olomouckého biskupa. Hrad zanikl spolu s několika okolními vesnicemi pravděpodobně koncem 14. století za válek mezi markrabaty Joštem a Prokopem.

Hrad Křídlo stával na kopci nad vsí Chomýž nedaleko Bystřice pod Hostýnem a svůj název získal podle vysunutého křídla protáhlé hory Barvínku, která střežila vstup do údolí Rusavy. První zpráva o Křídle pochází z roku 1365, ale hrad byl vybudován patrně již na začátku 14. století, protože tomu odpovídají jeho stavební dispozice. Jako první historický doložený majitel Křídla se uvádí Vlk z Dobrotic, syn Záviše z Dobrotic, který roku 1365 prodal hrad spolu s třetinou Chomýže, částí hradu Chlumu a polovinou Rymic, Vilémovi z Kunštátu. Nový majitel vlastnil hrad až do své smrti v roce 1374, kdy sídlo zdědil Heralt z Kunštátu, který byl poručníkem jeho nezletilých dětí, ale ještě téhož roku hrad prodal Ctiboru Kazkovi z Cimburka a Tovačova, který vlastnil i Tovačov a Stražiště.

Hrad Drahotuš si nechal ve 13. století postavit Bohuš z Třeblovic, který byl jedním z nejpřednějších služebníků českého krále Přemysla Otakara II. Po roce 1260 se Bohuš psal „de Drahotuss“, což lze považovat za indicii, že drahotušský hrad už stál, ale první přímá zmínka o něm je až z roku 1278. Na přelomu 13. a 14. století pravděpodobně hrad obsadil loupeživý rytíř Friduše z Línavý a tak roku 1312 podnikl král Jan Lucemburský proti loupežníkovi vojenské tažení. Nejdříve dobyl jeho hrad Račice u Vyškova, a pak se Friduš vzdal a poprosil o milost. Král mu ji udělil výměnou za zboření všech Fridušových hradů, mezi nimiž je speciálně uveden hrad Drahaus. Tato událost ve spojení s hradem Darhotuš je ale značně nejistá. Faktem tak pouze zůstává, že roku 1371 prodali Kuník, Jaroš, Ješek, Bohuš a Machník z Drahotuše zdejší panství i s hradem moravskému markraběti Janovi. 

Hrad Rumberk byl založen na půdě olomouckého biskupství v době, kdy byl biskupem Bruno ze Schauenburku. Jako první se po hradu uvádí v roce 1274 rytíř Bertold, který přišel s biskupem Brunem z Dolního Saska na Moravu, aby zdejší krajinu kolonizoval, tedy zúrodnil a založil zde vesnice a hrady. Rumburk tedy zřejmě založil právě on jako správní centrum svého léna a dal mu jméno po vlastním rodném statku v dnešním Německu. Na malém hradě pak sídlili jeho potomci až do druhé poloviny 14. století, kdy tento rod rytíře vymřel. Podle archeologického výzkumu hrad nebyl celý z kamene, když většina staveb a obvodové hradby byly dřevěné, a tak není divu, že kolem roku 1330 poprvé vyhořel, ale byl obnoven. Potom se toto biskupské léno rozdělilo na několik částí a centrum panství s městečkem Rumberk získal roku 1391 Zikmund z Letovic, ovšem hrad ležel na okraji jeho panství a tak pravděpodobně později došlo k jeho opuštění pro nepotřebnost. 

Hrad Puchart byl založen jako centrum kolonizace Oderských vrchů na počátku čtrnáctého století a kromě dalších funkcí kontroloval cestu ze Slezska ke Hranicím. První písemná zmínka o něm pochází z doby okolo roku 1320, kdy se po hradě psal Záviš z Potštátu. Přibližně v polovině čtrnáctého století hrad získali páni z Kunštátu, za nichž je připomínán roku 1377, kdy na něm Boček z Kunštátu zapsal věno své manželce Elišce. Hrad byl nejspíše roku 1394 dobyt markrabětem Prokopem a poté již nebyl obnoven. Když Tas z Prusinovic roku 1408 kupoval městečko Potštát, je v kupní smlouvě místo hradu uváděno pouze hradiště Potštát. Puchart představuje u nás velmi vzácnou hradní dvojici plně funkčních a nijak nespojených hradů, vzdálených od sebe jen cca 110 m. 

Tvorkovské panství bylo do XVI. století v majetku stejnojmenného rodu Tvorkovských. Renesanční zámecká rezidence byla vystavěna na starší středověké budově. S přestavbou se začalo kolem roku 1567 za majitele Kaspera Vyskoty z Vodnik, krajského soudce. Po jeho smrti roku 1574 přešlo panství do majetku rodiny Beesů a roku 1585 je získal Hynek Petrovič Charvát z Wieczy, který přestavbu zámku ukončil. Mezi pozdějšími majiteli byli mimo jiné i Gaszynští a Reisvitzové. Početné věžičky, mansardy, arkýře a také dostavěná hodinová věž vdechly objektu atraktivní a neopakovatelnou podobu. Konec okázalosti zámku položil v roce 1931 požár; co oheň nedokázal zničit, dokonaly válečné operace v dubnu 1945.