Bílovice nad Svitavou jsme navštívili již několikrát a během jednoho z výletů se vydali také na nedaleký hrad Obřany, jakožto oblíbený cíl brněnských turistů. Auto jsme tehdy zaparkovali u výletní restaurace Sokolovna, odkud jsme se vydali podél řeky po Fügnerově nábřeží až k nedaleké kapličce a ke mlýnu. Pak jsme se vrátili k sokolovně a pokračovali pohodovým krokem po zelené trase podél Kuního potoka, který byl z velké části ještě zamrzlý.

Brzy jsme přišli k myslivně lišky Bystroušky, kterou jsme si krátce prohlédli a po sto metrech jsme se zastavili studánky pojmenované po Leoši Janáčkovi. Potom jsme kráčeli dál a dál a jedna z našich zastávek proběhla u studánky Stanislava Lolka, básníka a malíře, původním povoláním lesníka, jehož kresby inspirovaly Rudolfa Těsnohlídka k sepsání pohádky o lišce.

Dále jsme pokračovali k Resslově památníku a poté jsme prošli Těsnohlídkovým údolím až pod hrad Obřany. Na konci údolí jsme odbočili doleva, jedním krokem překonali směšně malý potůček, který nás dosud doprovázel a vydali se po modré na hrad. Po dlouhém klesání údolím nás čekal výstup do prudkého kopce, který dal našim nohám pěkně zabrat.

Středověká sídla by na rovině totiž stavěl jen blázen a navíc jsme se na hrad šplhali z opačné strany, než do něj vstupovali jeho obyvatelé. V podstatě jsme hrad dobývali z jeho nejvíce opevněné strany a před 700 lety by byl náš útok zřejmě odsouzen k neúspěchu. Jelikož však kosti jeho obránců už dávno shnily neznámo kde, přece jen se nám povedlo za cenu mnoha kapek potu nahoru vylézt.

Stanuli jsme tak na jedné ze dvou plošin, na kterých se hrad rozkládal, přičemž jsme se ocitli v jeho lichoběžníkovém jádru o délce 42 metrů, šířce 27 metrů na východě a 20 metrů na západě. Po překonání vnější hradby by před námi stála vnitřní zeď, chránící nádvoří s obytným několika podlažním palácem na jedné straně a příbytkem pro ubytování služebnictva a posádky.

Nic takového zde už dávno nebylo, pouze skromné zbytky kamenů a nánosy hlíny, které skryly i pouhé náznaky hradního komplexu. Přesto jsme zde objevili jednu důležitou součást každého hradu, kterým byla cisterna, do níž byla voda sváděna ze střech jednoho z obytných traktů. Prošli jsme se po nádvoří a pak pomyslně vstoupili do paláce, v němž jsme odlovili kešku.

Jelikož se po zimě ještě nezazelenaly stromy, naskytl se nám z hradebního parkánu vzácný pohled dolů do údolí řeky Svitavy, kterým jsme se na chvíli pokochali. Pak jsme se vrátili do středu jádra, minuli strom s turistickými šipkami a zamířili na okraj plošiny. Vystoupali jsme tak ještě trochu výše, protože zde stávala okrouhlá věž o průměru deset metrů, která se na začátku 14. století zřítila při dobytí hradu.

Stáli jsme na znatelné vyvýšenině a pod nohama jsme měli materiál z čelní strany hradby silné dva metry a ze zmíněného bergfritu, ještě o metr silnějšího. Odtud jsme měli obě hradní plošiny jako na dlani a nejprve jsme shlédli tu část, kterou jsme přišli. Očima jsme přejeli přes nejchráněnější část hradu a pak si prohlédli střední část, kde jsme stáli.

Vedle nás stávala vstupní brána, po jejíchž obou stranách zůstaly zachovány na původních místech zešikmené kamenné patky. Zaujalo nás, že její klenba vydržela po staletí vcelku, což se o ostatních částech hradu říci nedalo. Pak jsme se otočili a shlédli druhou část, kterým bylo čtyřicet metrů dlouhé předhradí. Od něj nás dělil dvanáct metrů široký příkop, který ve středověku překlenoval dřevěný most podepřený kamenným pilířem.

Ten zde pochopitelně chyběl a tak se nám dolů moc nechtělo, navíc se toho v předhradí moc nedochovalo. Vlastně ani nebylo co by se dalo najít, bývala zde jen široká zeď po celé délce jedné strany na obou koncích pravoúhle zalomená a dřevěné přístřešky. Za předhradím pak byl menší příkop, přes který mohl člověk přicházející do hradu v míru pohodlně přejít po mostě. Mohl to být i obyvatel osady pod hradem, které ležela na konci Těsnohlídkova údolí, kterým jsme sem přišli. 

Docela nás překvapilo, že k příbytkům náležel i rybník, zaplavující velkou část dnešního údolí. Jelikož to bylo vše, co jsme z hradu Obřany mohli vidět, vydali jsme se nazpátek, což obnášelo sestup stejnou cestou, kterou jsme sem došli. Ve zdraví jsme se vrátili na rozcestí, kde se spojovala žlutá s modrou značkou a po nich jsme přišli k řece Svitavě. Další pokračování našeho putování najdete v sekci Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte článek Jak jsme u Bílovic nad Svitavou nepotkali lišku Bystroušku.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Bilovice_nad_Svitavou_-_zricenina_hradu_Obrany/

Historie :

Hrad Obřany u Brna postavil někdy v sedmdesátých letech 13. století Gerhart ze Zbraslavi na strategickém místě ovládajícím obchodní cestu údolím řeky Svitavy. Hrad musel být z valné části hotov nejpozději roku 1278, kdy se po něm Gerhard poprvé psal. Tento pán byl jedním z důvěrníků krále Přemysla Otakara II., v neklidné době po jeho smrti však patřil k zemským škůdcům, kteří si vydržovali ozbrojené družiny a ohrožovali provoz na cestách. Za to byl roku 1281 spolu se známým Milotou z Dědic uvězněn saským vévodou Albertem.

Po královské amnestii roku 1283 patrně opět řádil nejspíše až do roku 1286, kdy při pobytu Václava II. v Brně likvidoval Záviš z Falkenštejna okolní střediska protikrálovského odboje. V únoru téhož roku složil Gerhard do rukou krále Václava sliby věrnosti, zavázal se rozpustit své lidi a současně žádal o navrácení dobytých hradů, měst a vsí. Obřany byly tehdy také dobyty či obsazeny, pravděpodobně však bez významnějších škod, alespoň ve zříceninách hradu nebyly nalezeny stopy po škodách způsobených dobytím a následnou obnovou. Gerhardovi byl hrad i další majetek ponechán výměnou za příslušné, které dodržoval až do své smrti roku 1291.

Gerhardův syn Smil stál roku 1307 na straně Jindřicha Korutanského a získal tehdy odměnou úřad moravského podkomořího. Jeho sympatie se obracely spíše směrem do Rakous, po nástupu krále Jana Lucemburského stál stejně jako jeho otec v opozici proti králi. Roku 1312 byly při tažení krále Jana proti odbojníkům dobyty mimo jiné nedaleké Boskovice, zda došlo i na Obřany nevíme, jisté však je, že Smilovi byl konfiskován majetek. Smil pravděpodobně před královským hněvem uprchl do Rakous, kde někdy následujícího roku zemřel.

Obřany se dostaly do rukou Jindřicha z Lipé. Nová posádka hradu svými výpady opět poškozovala brněnský obchod a tak roku 1315 či 1316 využili Brňané vzpoury Ronovců, kdy byl Jindřich z Lipé v nemilosti, a trestná výprava městské hotovosti hrad dobyla a rozbořila. Panství samotné bylo navráceno Jindřichu z Lipé nejspíše až v rámci mírových dohod roku 1318, zbořený hrad však již nebyl obnoven, což si mohli dát brněnští měšťané, kterým byl hrad jistě trnem v oku, za podmínku naplnění mírové smlouvy.

Historie čerpána z webu

http://hrady.dejiny.cz/obranyns/index.htm

Bílovice nad Svitavou jsou držitelem turistické známky č.1420

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/bilovice-nad-svitavou-c1420