Zima nemusí trvat ani příliš dlouho, aby turista a nelyžující člověk v jednom na jaře trpěl abstinenčními příznaky z nedostatku pohybu v přírodě. Měli jsme tedy velkou radost, když se po mrazivých dnech z rádia ozvala radostná zpráva, kterou jsme si ověřili také na internetu. Zkrátka o víkendu nám bylo slíbeno krásné jarní počasí s příjemnými teplotami a sluníčkem a tak jsme si rychle naplánovali výlet. Rozhodli jsme se zajet si na místo, kde jsme sice už před lety byli, ale ze zamýšlené trasy jsme urazili pouze zlomek. Ono nedělní ráno jsme nasedli do našeho francouzského vozu a z Olomouce vyrazili směr Brno. Jízda po dálnici rychle a bez komplikací ubíhala a za několik desítek minut jsme dojeli do jihomoravské metropole. Městem jsme ale pouze projeli přes Maloměřice a Obřany do Bílovic nad Svitavou, které byly naším hlavním cílem.

Sjeli jsme z kopce kolem kostela sv. Cyrila a Metoděje dolů k řece Svitavě, přejeli most a povoz zaparkovali u výletní restaurace Sokolovna. Zde jsme nechali odpočívat náš francouzský vůz až do odpoledních hodin, zatímco my jsme se pěšky vydali za krásami Bílovic a okolí. Kromě kouzelné nabídky matky přírody jsme se potěšili pohledem na díla lidské ruky, která v této části jihomoravského kraje vznikla a jedním z nich byl oblíbený cíl brněnských turistů hrad Obřany. K bývalému šlechtickému sídlu jsme dorazili po dobrodružné procházce Těsnohlídkovým údolím, na jehož konci jsme odbočili doleva, jedním krokem překonali směšně malý potůček, který nás dosud doprovázel a vydali se po modré na hrad. Po dlouhém klesání údolím nás čekal výstup do prudkého kopce, který dal našim nohám pěkně zabrat.

Středověká sídla by na rovině totiž stavěl jen blázen a navíc jsme se na hrad šplhali z opačné strany, než do něj vstupovali jeho obyvatelé. V podstatě jsme hrad dobývali z jeho nejvíce opevněné strany a před 700 lety by tak byl náš útok zřejmě odsouzen k neúspěchu. Jelikož však kosti jeho obránců už dávno shnily neznámo kde, přece jen se nám povedlo za cenu mnoha kapek potu nahoru vylézt a hrad dobýt. Stanuli jsme tak na jedné ze dvou plošin, na kterých se hrad rozkládal, přičemž jsme se ocitli v jeho lichoběžníkovém jádru o délce 42 metrů, šířce 27 metrů na východě a 20 metrů na západě. Po překonání vnější hradby by před námi stála vnitřní zeď, chránící nádvoří s obytným několika podlažním palácem na jedné straně, a příbytkem pro ubytování služebnictva a posádky.

Nic takového zde už dávno nebylo, pouze skromné zbytky kamenů a nánosy hlíny, které skryly i pouhé náznaky hradního komplexu. Přesto jsme zde objevili jednu důležitou součást každého hradu, kterým byla cisterna, do níž byla voda sváděna ze střech jednoho z obytných traktů. Prošli jsme se po nádvoří a pak pomyslně vstoupili do paláce, v němž jsme odlovili kešku. Jelikož se po zimě ještě nezazelenaly stromy, naskytl se nám z hradebního parkánu vzácný pohled dolů do údolí řeky Svitavy, kterým jsme se na chvíli pokochali. Pak jsme se vrátili do středu jádra, minuli strom s turistickými šipkami a zamířili na okraj plošiny. Vystoupali jsme tak ještě trochu výše, protože zde stávala okrouhlá věž o průměru deset metrů, která se na začátku 14. století zřítila při dobytí hradu.

Stáli jsme na znatelné vyvýšenině a pod nohama jsme měli materiál z čelní strany hradby silné dva metry a ze zmíněného bergfritu, ještě o metr silnějšího. Odtud jsme měli obě hradní plošiny jako na dlani a nejprve jsme shlédli tu část, kterou jsme přišli. Očima jsme přejeli přes nejchráněnější část hradu a pak si prohlédli střední část, kde jsme stáli. Vedle nás stávala vstupní brána, po jejíchž obou stranách zůstaly zachovány na původních místech zešikmené kamenné patky. Zaujalo nás, že její klenba vydržela po staletí vcelku, což se o ostatních částech hradu říci nedalo. Pak jsme se otočili a shlédli druhou část, kterým bylo čtyřicet metrů dlouhé předhradí. Od něj nás dělil dvanáct metrů široký příkop, který ve středověku překlenoval dřevěný most podepřený kamenným pilířem.

Ten zde pochopitelně chyběl a tak se nám dolů moc nechtělo, navíc se toho v předhradí moc nedochovalo. Vlastně ani nebylo co by se dalo najít, bývala zde jen široká zeď po celé délce jedné strany na obou koncích pravoúhle zalomená a dřevěné přístřešky. Za předhradím pak byl menší příkop, přes který mohl člověk přicházející do hradu v míru pohodlně přejít po mostě. Mohl to být i obyvatel osady pod hradem, které ležela na konci Těsnohlídkova údolí, kterým jsme sem přišli. Docela nás překvapilo, že k příbytkům náležel i rybník, zaplavující velkou část dnešního údolí. Jelikož to bylo vše, co jsme z hradu Obřany mohli vidět, vydali jsme se nazpátek, což obnášelo sestup stejnou cestou, kterou jsme sem došli. Opatrným krokem jsme slezli dolů a ve zdraví jsme se vrátili na rozcestí, kde se spojovala žlutá s modrou značkou.

Obě barvičky nás dovedly k řece Svitavě, u které jsme narazili na altánek s dvojicí informačních tabulích, na kterých jsme si přečetli zajímavosti o hradu Obřany či o údolí již zmíněné řeky. Dozvěděli jsme se, že hrad postavil na strategickém místě ovládajícím obchodní cestu údolím řeky Svitavy v sedmdesátých letech 13. století Gerhart ze Zbraslavi a po jeho smrti přešel do rukou syna Smila. Dědic však sympatizoval s rakouskými pány a tak se po nástupu krále Jana Lucemburského na trůn ocitl v opozici proti českému panovníkovi. Dále jsme se dočetli, že roku 1312 byly při tažení krále Jana proti odbojníkům dobyty mimo jiné nedaleké Boskovice, zda došlo i na Obřany nám zůstalo utajeno. Jisté však bylo, že Smilovi byl konfiskován majetek a ten raději utekl do Rakouska, kde následující rok zemřel.

Obřany se dostaly do rukou Jindřicha z Lipé a nová posádka hradu svými výpady poškozovala brněnské obchodníky, takže jsme se nedivili tomu, že roku 1315 využili Brňané vzpoury Ronovců, kdy byl Jindřich z Lipé v nemilosti, a trestná výprava městské hotovosti hrad dobyla a rozbořila. Panství samotné bylo navráceno Jindřichu z Lipé nejspíše až v rámci mírových dohod roku 1318, zbořený hrad však již nebyl obnoven. Když jsme dočetli poslední řádky, vydali jsme se podél řeky zpátky do Bílovic na Svitavou, o čemž již vypráví cestopis s názvem Jak jsme u Bílovic nad Svitavou nepotkali lišku Bystroušku. Tak až budete mít někdy čas, určitě si rozsáhlý článek vyhledejte a přečtěte. Pokud jste na hrad Obřany u Brna také někdy zavítali, můžete napsat své zážitky do komentářů pod článkem a podělit se o své vlastní zážitky. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Bilovice_nad_Svitavou_-_zricenina_hradu_Obrany/

Historie :

Hrad Obřany u Brna postavil někdy v sedmdesátých letech 13. století Gerhart ze Zbraslavi na strategickém místě ovládajícím obchodní cestu údolím řeky Svitavy. Hrad musel být z valné části hotov nejpozději roku 1278, kdy se po něm Gerhard poprvé psal. Tento pán byl jedním z důvěrníků krále Přemysla Otakara II., v neklidné době po jeho smrti však patřil k zemským škůdcům, kteří si vydržovali ozbrojené družiny a ohrožovali provoz na cestách. Za to byl roku 1281 spolu se známým Milotou z Dědic uvězněn saským vévodou Albertem. Po královské amnestii roku 1283 patrně opět řádil nejspíše až do roku 1286, kdy při pobytu Václava II. v Brně likvidoval Záviš z Falkenštejna okolní střediska protikrálovského odboje. V únoru téhož roku složil Gerhard do rukou krále Václava sliby věrnosti, zavázal se rozpustit své lidi a současně žádal o navrácení dobytých hradů, měst a vsí. Obřany byly tehdy také dobyty či obsazeny, pravděpodobně však bez významnějších škod, alespoň ve zříceninách hradu nebyly nalezeny stopy po škodách způsobených dobytím a následnou obnovou. Gerhardovi byl hrad i další majetek ponechán výměnou za příslušné, které dodržoval až do své smrti roku 1291.

Gerhardův syn Smil stál roku 1307 na straně Jindřicha Korutanského a získal tehdy odměnou úřad moravského podkomořího. Jeho sympatie se obracely spíše směrem do Rakous, po nástupu krále Jana Lucemburského stál stejně jako jeho otec v opozici proti králi. Roku 1312 byly při tažení krále Jana proti odbojníkům dobyty mimo jiné nedaleké Boskovice, zda došlo i na Obřany nevíme, jisté však je, že Smilovi byl konfiskován majetek. Smil pravděpodobně před královským hněvem uprchl do Rakous, kde někdy následujícího roku zemřel. Obřany se dostaly do rukou Jindřicha z Lipé. Nová posádka hradu svými výpady opět poškozovala brněnský obchod a tak roku 1315 či 1316 využili Brňané vzpoury Ronovců, kdy byl Jindřich z Lipé v nemilosti, a trestná výprava městské hotovosti hrad dobyla a rozbořila. Panství samotné bylo navráceno Jindřichu z Lipé nejspíše až v rámci mírových dohod roku 1318, zbořený hrad však již nebyl obnoven, což si mohli dát brněnští měšťané, kterým byl hrad jistě trnem v oku, za podmínku naplnění mírové smlouvy.

Historie čerpána z webu

http://hrady.dejiny.cz/obranyns/index.htm

Bílovice nad Svitavou jsou držitelem turistické známky č.1420

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/bilovice-nad-svitavou-c1420