Pozůstatky hradu Drahotuš jsme poprvé poznali v rámci jednodenního výletu, který jsme strávili v Teplicích nad Bečvou a blízkém okolí. V onen páteční říjnový den oblohu sice obsadily mraky, ale naštěstí vůbec nepršelo, takže jsme si suchou nohou mohli projít hrad Helfštýn, poznat pár církevních památek v Hranicích, toulat se lázeňským areálem v Teplicích a také prozkoumat přilehlé jeskyně. Na závěr výletu jsme odjeli do obce Podhoří, kde jsme zaparkovali náš stříbrný vůz u kostela sv. Havla, který jsme si vzápětí prohlédli. Potom jsme začali zdolávat velmi prudké stoupání nad kostelem, které opravdu hodně prověřilo naši fyzickou připravenost a tak jsme byli rádi, když jsme po pouhém půl kilometru přišli na rozcestí Pod Drahotušem, kde jsme si konečně u kamenného mostu mohli odpočinout.

Když jsme se vydýchali, otřeli pot z čela a rozhlédli se kolem sebe, teprve potom jsme si uvědomili, u jakého krásného mostu jsme se právě ocitli. Kamenný krasavec jakoby vypadl z anglického či skotského venkova, kde se podobných starých mostů dochovalo celkem velké množství, nicméně v českých zemích je musel člověk hledat lupou. Jelikož se však rychle blížil večer, nemohli jsme se zde dlouho zdržovat a vyrazili jsme po pohodlné cestě na hrad, podobně jako jeho středověcí návštěvníci, kteří tudy museli procházet. Vlevo jsme si všimli pozůstatků první brány, která strážila vstup do předhradí a za ní jsme již kráčeli vlastním hradem. Nejprve jsme procházeli pod kopcem, na němž stávaly paláce a jádro hradu, a poté jsme přišli na ostroh, odkud měli obyvatelé sídla perfektní výhled do kraje a také na protější hrad Helfštýn.

Možná právě odtud střílela posádka Drahotuše na svého konkurenta, jak o tom mluvila jedna z pověstí. Následně jsme podnikli krkolomný výstup na již zmíněný hradní kopec a když jsme se na něj vyškrábali, stanuli jsme v samotném jádru hradu. Namísto honosných a pevných budov jsme se pohybovali mezi vzrostlými stromy i těmi spadenými, namísto pevné dlažby jsme sem tam zakopli o kámen, který byl možná o 700 let dříve součástí hradeb či paláce. Snažili jsme se chodit pouze po vyšlapaných stezkách, které vznikly během staletí na ruinách hradu, když začal od 16.století chátrat, abychom se někde nepřerazili. Z pozůstatků hradu se nám líbilo přízemí obdélného paláce, které bylo asi nejvíce zachováno a o kousek výše jsme našli několik kusů zdiva mohutné válcovité věže s průměrem osmi metrů rozmetané výbuchem.

Ještě o něco dále našim očím neunikly skromné zbytky hospodářských stavení, kde býval obdélný dvorek s hranolovou věží s pilíři v nároží. Postupně jsme si takto prolézali celý hrad a potom jsme se vrátili dolů na ostrožnu, abychom se, stejně jako kdysi hradní posádka, pokochali výhledem na Helfštýn, Týn nad Bečvou a Lipník. Následně jsme území hradu Drahotuš opustili, vrátili se po cestě ke kamennému mostu, od něhož jsme ihned pokračovali dolů k našemu povozu. Když jsme znovu spatřili naše stříbrné auto, nezbývalo již mnoho minut do západu slunce a tak jsme odložili obhlídku kostela sv. Havla na jiný termín. Vzápětí jsme odjeli domů do Olomouce a ím náš říjnový výlet skončil. Chcete-li se dozvědět, jak probíhal celý náš výlet, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech článek Jak jsme prozkoumali hrady Helfštýn a Drahotuš.

Podruhé jsme zříceninu hradu Drahotuš prozkoumávali během jednodenního výletu, který jsme podnikli o letních prázdninách. Tehdy jsme o červencových státních svátcích nechtěli cestovat moc daleko od Olomouce, ale nejbližší okolí jsme měli prozkoumané celkem dost. Při pohledu do mapy nám přece jen padlo do oka několik míst, které splňovaly naše představy a tak jsme nasedli do našeho francouzského vozidla a vyrazili na sever. Cesta po dálnici uběhla docela rychle a brzy jsme dorazili do Slavíče, kde jsme se prošil tunelem. Následně jsme si prohlédli Jezernické viadukty a pak jsme odjeli do obce Podhoří, odkud jsme vyrazili na procházku kolem kopce Juřacka. Druhou polovinou pěšího putování nás provázela modrá turistická značka, která nás po pěti letech opět přivedla ke kamennému mostu, ovšem tentokrát z opačné strany.

Jelikož jsme měli více času, krásnou stavbu jsme prozkoumali daleko důkladněji než při první návštěvě a potom jsme již vyrazili po známé cestě na hrad, jenž si nechal ve 13. století postavit Bohuš z Třeblovic, který byl jedním z nejpřednějších služebníků českého krále Přemysla Otakara II. O pár metrů dál jsme narazili na pár kamenů, jež zbyly z bývalé první brány a poté jsme kráčeli podél návrší, na němž hrad stával. Jelikož jej celý obepínaly hradby nebo dřevěné palisády, obránci stojící na nich by nás mohli snadno objevit a v případě válečného stavu zlikvidovat. Jenže my jsme neměli žádné špatné úmysly a tak jsme živí a zdraví v pořádku dorazili do místa, kde se cesta prudce lomila doprava. Ocitli jsme se v prostorech druhé brány s věží, za níž kdysi bývala rampa s dřevěným mostem, přepažující hluboký příkop.

Poslední část mostu byla zvedací a překlápěla se přes třetí bránu do vnitřního hradu, do něhož jsme se ovšem museli vyškrábat vlastními silami, protože most zde již dávno nebyl. Když jsme tak učinili, museli jsme virtuálně projít vraty jednoduché čtvrté brány, umístěné do staré okružní zdi a pak jsme konečně stanuli podruhé ve vnitřní části hradu. V dobách jeho největší slávy bychom před sebou viděli velkou válcovou věž o průměru zhruba osmi metrů, k níž byla později přistavěno nové křídlo obytného paláce. Na něho navazovala budova patrového původního paláce, uvnitř rozděleného dvěma příčkami na tři místnosti. Nic takového ve 21. století již dávno nestálo, ale pokud bychom mohli do paláce vstoupit, přišli bychom do velkého rytířského sálu, z něhož se pak vstupovalo do místností, v nichž bydlela rodina hradního pána.

V patře pod střechou bychom se setkali se spícím služebnictvem, pokud by tedy nebylo zrovna s pánem na cestách, zatímco v suterénu bychom našli zásoby jídla a vína. Každopádně bychom ve 13. století na hradě potkali přibližně 10 – 15 stálých obyvatel, jichž po rozšíření sídla o předhradí mohlo být více. Když jsme se vrátili do reality, opět jsme hrad na půdorysu elipsy se seříznutým jižním koncem prolezli a nezapomněli jsme zde ani odlovit kešku. Na konci návrší za palácem jsme pak nalezli zbytky vysunuté pevnůstky, tvořené patrně hranolovou věží a malým dvorkem, která strážila hrad na nejohroženější straně. Jednalo se právě o cestu od Špirutových děr, po které jsme do hradu před chvílí přišli a tak jsme snadno pochopili, že v 15. století už pouze pevnůstka k obraně nestačilo a proto celou stoupající ostrožnu zabralo táhlé, asi 200 metrů dlouhé vysunuté opevnění s dalšími dvěma kruhovými pevnůstkami, kterou zřejmě postavil loupeživý Boček Puklice z Pozořic.

Více jsme toho na Drahotuši vidět nemohli a tak jsme jádro hradu opustili a vrátili se do prostoru druhé brány, odkud se z okraje ostrožny nabízel krásný výhled do krajiny Moravské brány. Na protějším kopci se vypínal hrad Helfštýn, vzdálený od nás vzdušnou čarou šest kilometrů, který se vryl do podvědomí mnoha turistů a byl také znovu obnovován, zatímco Drahotuš upadl do zapomnění. Přitom ve své době Helfštýn v mnohém převyšoval, o což se samozřejmě zasloužil zakladatel hradu Bohuš z Drahotuš a paradoxně bývalý husitský hejtman Boček Puklice z Pozořic, který se jej zmocnil po skončení husitských válek. Z hradu pak podnikal loupeživé výpravy a aby se v něm cítil bezpečně, v 15. století sídlo vybavil důmyslným fortifikačním systémem. Kromě úžasných výhledů a nostalgického vzpomínání jsme si také přečetli pověst o dvou bratrech, kteří jednu dobu vlastnili oba hrady.

Mezi lidmi se od pokolení k pokolení vyprávěla pověst, podle které se dvojčata každý den spolu dorozumívali máváním praporu, ale časem si vymysleli jiný způsob. Z hradu do hradu stříleli z děla na pozdrav železnou kouli, kterou dotyční sebrali a stejným způsobem ji vrátili zpátky. Jednou se ale stalo neštěstí, když koule z Helfštýna zasáhla na Drahotuši prachárnu a jak byla střela letem rozžhavená, nastal výbuch. Ten roztrhl velkou věž a mohutné kamenné kvádry zasypaly celý hrad, který pak zůstal opuštěn a chátral. Podle jiné pověsti se jeden z majitelů hradu Albrecht z Cimburka rozhodl roku 1403 vykonat pouť do Jeruzaléma. Doma nechal celou rodinu a vyrazil na cestu s několika sloužícími. Do svého cíle dorazil v pořádku a jako správný rytíř se pomodlil u svatého hrobu, jenže při zpáteční cestě jej zajali Saracéni a prodali jej do otroctví. Plynula léta, na Drahotuši už mysleli na nejhorší a to ještě netušili, že Albrecht musel těžce pracovat při hloubení zavlažovacích kanálů.

Mezitím na hradě došlo ke krádeži, když sluha Bedřich zcizil šperky a peníze, s nimiž uprchl neznámo kde. O mnoho týdnů později, kdy Albrechta doma už považovali za mrtvého, uslyšel hradní pán po letech češtinu. Oslovil jej onen proradný sluha Bedřich, který svého pána přišel vykoupit. Turek peníze rád přijal, protože si za ně mohl koupit spoustu jiných otroků a sluhu i s pánem propustil. V pořádku se pak přes Benátky vrátili domů, kde měli všichni z návrat pána radost. Zaujala nás také třetí pověst, podle níž v druhé polovině 19. století myslivec honil lišku, která následována loveckým psem, zmizela v díře na hradní zřícenině. O chvilku později pak muž v zeleném uslyšel k vlastnímu překvapení štěkot svého na druhé straně hradu a díky následnému průzkumu byla objevena tajná chodba, vedoucí do údolí Peklo.

Když jsme dočetli i třetí pověst a dostatečně se pokochali pěkným výhledem, území hradu jsme opustili a vrátili se na kamenný most. Odtud jsme pokračovali po modré značce a opět jsme si připadali jako kamzíci bez kopýtek, protože stezka znovu nemilosrdně klesala prudce dolů. S námahou jsme doskákali až na konec lesa, kde mezi větvemi prosvítali domy v Podhoří. Vzápětí jsme spatřili kostel sv. Havla z druhé strany, než když jsme k němu o pár desítek minut dříve přijeli autem. O svatostánku však již vypráví jiný můj článek, tak si jej ve volné chvíli také někdy přečtěte. Chcete-li vědět, jak probíhal celý náš výlet, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech článek Jak jsme obešli Juřacku nikoli Juračku, jenž vám prozradí, co dalšího jsme v tento den zažili. Pokud jste hrad Drahotuš navštívili, napište dolů komentář. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Drahotus_-_zricenina_hradu_u_Podhori/​

Podoba hradu Drahotuš v roce 1460 na pohlednici z vydavatelství Putujme

https://www.putujme.cz/

Historie :

Hrad Drahotuš si nechal ve 13. století postavit Bohuš z Třeblovic, který byl jedním z nejpřednějších služebníků českého krále Přemysla Otakara II. Po roce 1260 se Bohuš psal „de Drahotuss“, což lze považovat za indicii, že drahotušský hrad už stál, ale první přímá zmínka o něm je až z roku 1278. Na přelomu 13. a 14. století pravděpodobně hrad obsadil loupeživý rytíř Friduše z Línavý a tak roku 1312 podnikl král Jan Lucemburský proti loupežníkovi vojenské tažení. Nejdříve dobyl jeho hrad Račice u Vyškova, a pak se Friduš vzdal a poprosil o milost. Král mu ji udělil výměnou za zboření všech Fridušových hradů, mezi nimiž je speciálně uveden hrad Drahaus. Tato událost ve spojení s hradem Darhotuš je ale značně nejistá. Faktem tak pouze zůstává, že roku 1371 prodali Kuník, Jaroš, Ješek, Bohuš a Machník z Drahotuše zdejší panství i s hradem moravskému markraběti Janovi. Jeho syn markrabě Jošt zastavil Drahotuš rokum1392 Ctiboru Tovačovskému z Cimburka, nejvyššímu komorníkovi brněnského soudu. Poněvadž Jošt neměl peníze na vyplacení zástavy, přešlo nakonec drahotušské panství do rukou Tovačovských z Cimburka úplně.

Během husitských válek stál tehdejší majitel Drahotuše Ctibor Tovačovský z Cimburka na straně kališníků, posléze však byl přinucen k uzavření smíru s biskupem Janem Železným. Asi roku 1437 se hradu zmocnil známý válečník Boček Puklice z Pozořic, který předtím velel husitským vojskům na severní Moravě a se svou loupežnou rotou se usadil právě na Drahotuši, z něhož plenil široké okolí. Hrad byl tehdy opevněn velmi progresivním opevňovacím systémem, který na svém hradě Kalichu nejspíš poprvé použil samotný Jan Žižka. Boček o Drahotuš přišel někdy před rokem 1464. Tehdy už hrad ovládal Jan Tovačovský z Cimburka, který ho i s panstvím roku 1476 prodal Vilémovi z Pernštejna. Nesmírně bohatý Vilém tímto krokem postoupil v záměru vybudování rozsáhlého panství v oblasti Pobečví, jehož střediskem se stal hrad Helfštejn. Sousední Drahotuš tím ztratil smysl své existence a aby snad ještě neposloužil nepříteli, nechal ho Vilém z Pernštejna rozbořit. Stalo se tak někdy v údobí před rokem 1494, kdy je hrad Drahotuš poprvé výslovně uveden jako pustý. Poté zdivo hradu posloužilo k rozšíření kostela sv.Vavřince v Drahouších, ale nejvíce kamenů bylo odvezeno po roce 1780, kdy byl postaven pod zříceninou most. Po něm pak bylo zdivo odváženo dolů do Podhoří a dále k nově vznikající císařské cestě z Olomouce do Nového Jičína. Po roce 1860 bylo možné na hradě vidět zavalené zbytky bašt, sklepy a široká cisterna z tesaného kamení. Dnes však z Drahotuše zbylo jen pád fragmentů zdí, dále se rozpadajících kvůli kořenům stromů a zarůstajících náletovými křovinami…

Pověsti :

Mezi lidmi se od pokolení k pokolení vyprávěla pověst, podle které hrad Drahotuš a protější, vzdušnou čarou šest kilometrů vzdálený Helfštýn, kdysi vlastnili dva bratři. Dvojčata se každý den spolu dorozumívali máváním praporu, ale časem si vymysleli jiný způsob. Z hradu do hradu stříleli z děla na pozdrav železnou kouli, kterou dotyční sebrali a stejným způsobem ji vrátili zpátky. Jednou se ale stalo neštěstí, když koule z Helfštýna zasáhla na Drahotuši prachárnu a jak byla střela letem rozžhavená, nastal výbuch. Ten roztrhl velkou věž a mohutné kamenné kvádry zasypaly celý hrad, který pak zůstal opuštěn a chátral.

Podle jiné pověsti se jeden z majitelů hradu Albrecht z Cimburka rozhodl roku 1403 vykonat pouť do Jeruzaléma. Doma nechal celou rodinu a vyrazil na cestu s několika sloužícími. Do svého cíle dorazil v pořádku a jako správný rytíř se pomodlil u svatého hrobu, jenže při zpáteční cestě jej zajali Saracéni a prodali jej do otroctví. Plynula léta, na Drahotuši už mysleli na nejhorší a to ještě netušili, jak musí Albrecht těžce pracovat při hloubení zavlažovacích kanálů. Mezitím na hradě došlo ke krádeži, když sluha Bedřich zcizil šperky a peníze, s nimiž uprchl neznámo kde. O mnoho týdnů později, kdy Albrechta doma už považovali za mrtvého, uslyšel hradní pán po letech češtinu. Oslovil jej onen proradný sluha Bedřich, který svého pána přišel vykoupit. Turek peníze rád přijal, protože si za ně mohl koupit spoustu jiných otroků a sluhu i s pánem propustil. V pořádku se pak přes Benátky vrátili domů, kde měli všichni z návrat pána radost.

Historie čerpána z webu

https://www.hrady.cz/hrad-drahotuse-drahotus-drahotuch

Zřícenina hradu Drahotuš nemá turistickou známku.