Solvayovy lomy jsme navštívili na závěr letní dovolené, kterou jsme strávili v nádherném Českém krasu, během které jsme byli ubytováni v Zadní Třebáni. Auto jsme zaparkovali v obci Svatý Jan pod Skalou a pak jsme se rovnou vydali do šíleného kopce nahoru na Svatojánskou skálu. Cestou jsme minuli kostel Narození sv. Jana Křtitele, který jsme prozkoumali o dva dny dříve a potom jsme již začali zdolávat první metry stoupání.

Zanedlouho jsme se krátce zastavili u kaple Povýšení sv. Kříže, u které nás o dva dny dříve zastavil déšť a donutil nás k návratu k autu. Nic takového ale nyní nehrozilo, svítilo sluníčko a i teplota byla docela příjemná. Opět jsme se vnořili do lesa a krátce na to jsme narazili na další z panelů naučné stezky s názvem Svatojánský okruh. Vzápětí nás čekal nejtěžší úsek stoupání.

Lesní pěšina se změnila v přírodní schodiště z hlíny a malých kmenů. Nechybělo ani dřevěné zábradlí. Zdálo se nám, že schodů je opravdu nekonečné množství, ale opět se potvrdilo pravidlo, že všechno jednou končí. Notně zadýchaní a zpocení jsme stanuli na křižovatce s dalším panelem zastavení naučné stezky. Doleva vedla cesta na Solvayovy lomy, my jsme se však vydali nejprve doprava ke Svatojánské vyhlídce u kříže.

Pěšina vedla naštěstí již po vrstevnici a tak netrvalo dlouho a došli jsme na vyhlídku, kterou jsme o čtyřicet minut dříve viděli vysoko nad námi z obce Svatý Jan. Pokochali jsme se úžasným výhledem, odvážnější z nás zašli až ke kříži a pak jsme zde odlovili ještě kešku. Následně jsme se vydali po stejné stezce zpět na křižovatku, odkud jsme pokračovali rovně směr Solvayovy lomy.

Brzy jsme z lesa vyšli na planinu a stanuli před železničním přejezdem. Byla to neklamná známka toho, že jsme se již ocitli v Solvayových lomech a to konkrétně v jejich jižní části. Překročili jsme koleje a šli jsme rovně po stezce okolo nich. Jednokolejná trať se najednou rozšířila až na šest vedle sebe, takže jsme si připadali jako na nádraží. Jen ta budova s pokladnami jaksi chyběla.

Všimli jsme si, že trať zde tvořila smyčku a kousek dál se koleje zase spojily dohromady v jednu. Minuli jsme další ceduli naučné stezky a zatímco nalevo od kolejí se nacházel neodtěžený svah, napravo se otevřel obrovský prostor lomu Paraple. Přišli jsme až k okraji odtěžené skály a pod námi se objevila další velká plošina, jenž vznikla dřívějším odtěžením kopce. Před sebou jsme měli také velkou skalní stěnu, kterou zrovna zdolával jakýsi horolezec.

Po pár minutách pozorování blázna na laně jsme se vydali dál. Stezka nás přivedla zpět ke kolejím, které jsme přešli na druhou stranu a dál kráčeli podél nich. Železný had nás dovedl až na další širokou louku, kde spatřili budovu bývalé trafostanice a také něco jako dva totemy, které nás jen utvrdily v tom, že jsme si správně připadali celou dobu jako na divokém západě.

A protože po nás nikdo nestřílel ani nás nehonili indiáni na koních, v klidu jsme si prošli expozici hornin Českého krasu. Náš geosynek zde našel odpovědi na svou earth cache a pak jsme se vydali dál. Na jednom z totemů jsme si přečetli, že se nacházíme v Jižním lomu u nádraží. Zároveň na sloupu bylo několik ukazatelů směru, odkud bylo možné do lomů také přijít.

My jsme ovšem pokračovali kolem obrovské židle, sestavené ze dřevěných hranolů a fošen k další obrovité věci. Cesta nás přivedla k velikému nákladním vozu, který zde vozil vytěženou zeminu. Jednalo se o dempr značky Terex 3305b. Při pohledu na něj nás napadlo, že bychom rozhodně nechtěli být v kůži řidiče, který píchl gumu. Když jsme si plechového obra prohlédli a vyfotili se u něj, kráčeli jsme dál.

Opět jsme následovali koleje a po chvíli jsme narazili na nákladní výklopné vozíky. Dnes byly již prázdné a rezavějící, ale v dobách své největší slávy jistě převezly mnoho tun zeminy a kamene. Naproti řady vozíků jsme pak spatřili vysloužilé jeřáby v různých provedeních, bagr a další techniku. Když jsme tyto stroje nechali za sebou, ocitli jsme se v samém srdci Solvayových lomů.

Konečně jsme stanuli na místě s pokladnou, budovou muzea a také stanicí, odkud vyjížděl na projížďku areálem vláček s turisty. A protože se blížilo pravé poledne a lidé již téměř celý vláček obsadili, na nic jsme nečekali a spěchali do pokladny koupit vstupenky jak pro jízdu po kolejích, tak pro následnou prohlídku muzea. Sotva jsme se posadili, přišel náš průvodce, zkontroloval vstupenky, pronesl pár vtipných poznámek a pak jsme se již rozjeli po trati.

Vlak nás vezl místy, kterými jsme sem přišli. U totemů náš strojvedoucí přehodil výhybku a pak jsme dojeli až do jižní části lomu. Vykroužili jsme kolečko a vydali se na zpáteční cestu. Během asi čtvrthodinové jízdy jsme ujeli jeden kilometr po kolejích o rozchodu 600 milimetrů. Když jsme se vrátili zpět do výchozího místa, vystoupili jsme nadšeni jízdou z vláčku a vydali se do budovy muzea.

Stejný průvodce nám opět zkontroloval vstupenky a pak jsme vstoupili do první místnosti, kde jsme se seznámili nejprve s historií lomů, které zde otevřela na konci první světové války belgická firma Solvay, zabývající se zpracováním vápence pro chemické účely. Průvodce nám dopověděl historii a pak nás seznámil s dalšími doly v okolí a způsobem těžby.

V místnosti jsme si přečetli informace o lomech v Českém Krasu, ale též z prokopského údolí. Uprostřed místnosti jsme viděli pěkný a realistický model běžného provozu lomu z období kolem roku 1942. Prohlédli jsme si tak přibližný stav kolejí, cestu vápence od lomového vozíku přes drtič a třídič až do vozíky lanovky. V místnosti jsme ještě shlédli malou sbírku důlního záchranářství a protože se náš průvodce rozpovídal a téma těžby vzal opravdu zeširoka, strávili jsme zde čtyřicet minut. Někteří návštěvníci to nevydrželi a raději odešli.

Konečně jsme se přesunuli do druhé místnosti, ve které jsme strávili dalších čtyřicet minut. Zde jsme dostali spoustu informací o jeskyňářství. Na zdi jsme shlédli mapu lomů Amerika s kompletním štolovým systémem. Šílený průvodce se hodně těmto lomům věnoval a tak jsme se třeba dozvěděli, jak se zde těžilo či že legenda o německém vojákovi Hansi Hagenovi, který ve štolách Malé Ameriky strašil, byla vymyšlená. Ve vitrínách jsme pak viděli výstavku o mapování jeskyní, o pomůckách používaných speleology a o svítilnách, kterými si v podzemí lidé svítili na cestu.

Po nekonečných chvílích strávených v druhé místnosti jsme se přesunuli do třetí, věnované nákladní lanovce, která sloužila k dopravě v mnoha vápencových lomech Českého krasu. Průvodce nám ukázal funkčnost zdejšího hlavního exponátu, kterým byl lanovkový závěs s korbičkou ze místního lomu. Dále jsme zde shlédli menší sbírka různých lanovkových korbiček okolních lomů. Na zdech jsme si pak prohlédli nástěnky s technickými daty lanovek a mnoho historických fotografií.

Zdrželi jsme se zde naštěstí jen asi dvacet minut a pak jsme vstoupili do poslední místnosti, kterou byla strojovna. Zde jsme se seznámili s opravou strojů a zařízení, které se v lomech používalo. Stejně tak jsme dostali informace o některých nástrojích, které opraváři i v dnešní době používají a po čtvrthodince jsme konečně vyšli ven z budovy muzea. Všechna čest našemu průvodci, informací nám dal víc než dost, ale opravdu zabíhal až zbytečně moc do podrobností a bylo to pro nás moc dlouhé.

Nicméně exkurze ještě neskončila. Hned u budovy muzea jsme viděli další důlní techniku, vozíky, parní stroj, lokomotivy, bagry, nákladní vůz a další stroje, kterých bylo tenkrát v muzeu více než 150. Průvodce nás dovedl k opravené konečné stanici lanovky a vysvětlil nám, jak celá doprava vlastně fungovala. Hned vedle jsme pak viděli těžní vrátek, jenž byl na kamenném podstavci na povrchové svážnici, která sloužila k přepravě vozů s dolomitem z pátého těžebního patra směrem k úpravně.

Potom jsme po kolejích severního dolu pokračovali ke štole, která byla vystavěna v roce 1926 jako jednokolejná v délce zhruba 120 metrů. Dozvěděli jsme se, že ve dvacátých let 20.století byla rozšířena na dvoukolejnou a navíc ještě proražena na druhou stranu kopce v délce 219 metrů. Dále nám bylo řečeno, že štola měla spojit severní a jižní lom, z čehož nakonec sešlo a její severní část byla používána jak depo lokomotiv.

Krásným severním portálem jsme vstoupili dovnitř štoly a prohlédli si několik dalších exponátů. S průvodcem jsme se pak zastavili u vrtacího kladiva, na němž nám začal vysvětlovat způsob těžby. Opět vyprávěl naprosto zaníceně a velmi detailně, takže jsme usoudili, že zde budeme možná až do večera. Protože byly již dvě hodiny odpoledne, měli jsme hlad a čekala nás cesta domů do Olomouce, potichu jsme se zde štoly vytratili a vyšli ven.

Následně jsme zamířili ke stánku s pokladnou, kde jsme získali razítko do památníku, ale turistickou známku bohužel neměli. Celkově se nám v lomu velmi líbilo, příjemná byla jízda vláčkem a kdybychom měli normálního průvodce, měli bychom na Solvayovy lomy jen příjemné vzpomínky. Nadarmo se odpradávna neříkalo, že čeho je moc, toho je příliš. 

Pak jsme se vydali na zpáteční cestu k autu. Opět jsme kráčeli po kolejích do jižního lomu, vstoupili jsme do lesa a po pěšině jsme brzy došli ke křižovatce. Pokračovali jsme dolů do obce Svatý Jan pod Skalou, kde jsme měli auto zaparkované. Po pár minutách jsme k němu došli a odjeli do města Beroun, kde jsme se naobědvali. Pak jsme již najeli na dálnici a jeli domů do Olomouce.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Svaty_Jan_pod_Skalou_-_Solvayovy_lomy/

Historie :

Solvayovy lomy otevřela belgická firma Solvay, zabývající se zpracováním vápence pro chemické účely. Tato firma založila továrnu v Ústí nad Labem Neštěmicích a nejdříve vykupovala a dovážela vápenec z celých Čech. To se firmě finančně nevyplácelo a proto byl u obce Svatý Jan pod Skalou roku 1917 proveden geologický průzkum, který potvrdil požadovanou kvalitu materiálu. Solvay vykoupil pozemky, ihned se rozjely přípravné práce a také začala výstavba samotížné lanovky spojující lom s dráhou v Loděnicích. Již za rok přijel do Neštěmic první vlak naložený vápencem ze Solvayových lomů. A protože bylo potřeba vytěžit vápence stále víc a víc, byl otevřen kromě severního také jižní lom. Tenkrát oba lomy spojovala štola dlouhá 217 metrů a až v roce 1930 byla zakoupena první benzolová lokomotiva typu T 290.

Po druhé světové válce zde byly nasazeny stroje Stavoloko BNE 25 a další vozový park tvořily bočně výsypné vozy, tzv. kiplóry, a hunty s dřevěnými rámy. Dále jsme se dozvěděli, že těžba byla firmou Solvay byla ukončena v roce 1956 a lom byl předán Správě silnic Praha pobočce Beroun. Tato firma zde získávala materiál pro stavbu okolních silnic. Tehdy byla zlikvidována kolejová doprava a materiál se vozil automobily Tatra 111.

Koleje sem vrátila až společnost Barbora, která se postarala o zachování důlní a průmyslové památky Solvayovy lomy. Ta sem přišla roku 1993, když předtím byl lom od roku 1964 opuštěn a zarůstal trávou a dřevinami. Dnes je zde muzeum těžby a dopravy vápence, asi dva kilometry trati, 139 metrů staré štoly, asi 150 vozů různých typů a 26 lokomotiv.

Historie čerpána z webu

http://www.solvayovylomy.cz/

Solvayovy lomy jsou držitelem turistické známky č.813.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/skanzen-solvayovy-lomy-c813