Jeskyně Balcarka, jenž byla až do 19. století opředena řadou pověr a pověstí, byla jedním z našich cílů během výletu, který jsme strávili celý v kouzelném Moravském Krasu. Když jsme přijeli do Ostrova u Macochy, tak jsme si ovšem nejdříve jeli prohlédnout větrný mlýn na svahu naproti vchodu do jeskyní a teprve potom jsme sjeli dolů na parkoviště u Balcarky, kde jsme nechali odpočívat naše zelené autíčko. Vzápětí jsme se vydali k nádherné budově, ve které se nacházel obchůdek a pokladna.

Zde jsme si pořídili vstupenku, získali razítko do památníku a také jsme si koupili dřevěnou turistickou známku. Půlhodinové čekání jsme strávili prozkoumáváním prostor okolo parkoviště, studiem informačních panelů pojednávajících o životě jeskynních lidí či nabídky prodejny suvenýrů a když jsme se konečně dočkali průvodce, vyrazili jsme na prohlídkovou trasu, která byla pár týdnů před naší návštěvou prodloužena a celá zrekonstruována.

Nejprve jsme kráčeli po chodníku, vedoucí ke vchodu do jeskyně, který byl proražen v masívu Balcarovy skály. Když jsme k němu dorazili, naše výprava pět metrů vysokým vstupním portálem vešla do útrob jeskyně, jenž byla vytvořena vodami potoka Lopače a Krasovského potoka. Ocitli jsme se tak v místech, kde byla nalezena ohniště a různé nástroje ze starší doby kamenné a tisíce koster převážně drobných živočichů z období poslední doby ledové.

Zde nám průvodce poskytl informace o jeskyni, která byla od roku 1923 postupně objevována ostrovskými občany pod vedením poslance Josefa Šamalíka, přičemž v roce 1936 byly jednotlivé části podzemí spojeny v jeden celek. Vyslechli jsme si také povinně návštěvní řád a poté jsme uměle proraženou chodbou sestoupili do nevelkých prostor, které byly objeveny roku 1924 a jenž nás upoutaly barevností stěn sintrových náteků a krápníků.

Potom jsme pokračovali dál do deset metrů vysokých prostor s názvem Wilsonovy rotundy, což byly v podstatě kruhové propasti, jejichž stěny zdobily sintrové kaskády. Jejich válcovitý tvar na nás působil v podzemí opravdu neobvykle. Dozvěděli jsme se, že vznikly zřejmě křížením vrstev a puklin, kterými se postupně propadaly jednotlivé vápencové lavice a do válcovitého tvaru je potom vyhladila voda. Na stěnách rotund jsme obdivovali barevné vodopády či kaskády a pak jsme šli dál.

Záhy jsme vstoupili do největších prostor podzemí, pojmenovaných po hrdinném francouzském maršálovi z 1. světové války Velký Fochův dóm, jenž vznikl zřícením velkých kusů skalního masivu. Jeho strop zdobily průhledné stalaktity a záclony a kromě této krásné výzdoby jsme v podlouhlé prostoře o rozměrech 65 × 20 × 15 metrů spatřili na dně závrtovou prohlubeň, svědčící o neznámých prostorách pokračujících dolů do hloubky.

Ve Velkém dómu jsme si také vychutnali neobvyklé nasvícení LED diodami, které za doprovodu hudby vytvářelo zvláštní světelné efekty a nabídlo nám tak působivý pohled na nejrůznější scenérie těchto prostor. Namísto tradičních tlumených barev způsobených absencí denního světla jsme tak viděli opravdu bílý vápenec, někde zbarvený do šedého či stříbrného odstínu příměsí manganu, jinde zase železo způsobilo červený až hnědý nádech.

Nechyběla ani zelená barva díky mechům a lišejníkům, které rostly v blízkosti světelných zdrojů a když kolorované představení skončilo, čekal nás výstup po infarktových schodech do částí objevených v druhé polovině třicátých let 20. století, které byly nazvány Galerie a Přírodní chodba. Byly to propojené prostory, ale trasa jimi vedla postupně ve dvou výškových úrovních a při jejich prohlídce jsme si uvědomili, že před sebou máme jedny z nejkrásnějších prostor Moravského krasu.

V Galerii jsme na vlastní oči spatřili všechny druhy krápníků pohromadě. Ze stropu rostoucí krápníky neboli stalaktity, od země rostoucí stalagmity a také jejich spojenou verzi, přičemž se tento krápníkový sloup nazývá stalagnát. Dále jsme zde našli brčka neboli makaróny, což byly malé duté stalaktity, které rostly nejrychleji. Některé z krápníků dokonce dostaly svá jména, takže jsme se seznámili s Jeníčkem a Mařenkou, černouškem, hodinami, peckou z broskve a dalšími.

Krápníková výzdoba na stěnách a stropech Galerie byla velmi bohatá, čistá a zachovalá. Potom jsme vstoupili do Přírodní chodby s rovným stropem, jejíž stěny byly celé tvořeny sintrem. Také zde jsme spatřili několik pojmenovaných krápníků, které při troše fantazie připomínaly Loutkové divadélko nebo Cukrovou pohádku. Chodbou jsme prošli do částí objevených roku 1924, kterými byl Dóm zkázy, jenž vznikl stejně jako ostatní zřícením stropů jeskynních pater.

Ocitli jsme se v místech, kde se nacházely spojené dvě patra a tak jsme odtud mohli opět pohlédnout do Rotundy, která byla dole pod námi. Dóm zkázy získal své jméno díky zničeným krápníkům, přesto jsme zde našli pěknou výzdobu v podobě sintrového vodopádu, Madony či Kaktusu. Prohlídková trasa poté vedla do Objevitelského dómu, jehož stěny a strop byly pokryty povlakem nickamínku, což byla vápnitá kašovitá hmota, jenž vznikla působením mikroorganismů.

Její léčebné schopnosti, kterým dříve lidé věřili, se podle našeho průvodce neprokázaly, snad to tedy byla spíše víra samotná, která ostrovanům pomáhala. Tento porézní vápenec vytvářel různé houbovité tvary, který nám připomínal květák. Náš doprovod nám ani nemusel říkat, proč byla Objevitelská jeskyně takto pojmenována, neboť nad našimi hlavami byl komín, kterým sem v roce 1924 přišli z vrcholu Balcarovy skály první lidé.

Následně jsme kráčeli dlouhou chodbou do menší prostory s názvem Popeluška, jenž byla objevena jako první již roku 1923 a dodatečně propojena s hlavními prostorami jeskyně. Právě zde jsme spatřili symbol Balcarky, jímž byl bezesporu zvláštní zakřivený stalaktit Handžár neboli Turecká šavle, který jako by popíral zákon přitažlivosti. Tento krápník také zdobil zakoupenou turistickou známku spolu se zmíněným větrným mlýnem a tak nás zajímalo, jak mohl tak křivě vyrůst.

Průvodce nám řekl, že se tak stalo pravděpodobně kvůli průvanu, který ovšem krápník nijak neohnul, jak by se mohlo zdát. Nicméně protože Handžár rostl poměrně blízko povrchu, tak k němu puklinami mezi skalními bloky proudil vzduch, jenž ovlivňoval kapku na jeho špičce a když ji po dlouhou dobu tlačil stále k jedné straně, krystalky kalcitu se ukládaly asymetricky a stalaktit přirůstal šikmo směrem do jeskyně. Když po nějaké době průvan ustal, pokračoval růst krápníku opět vertikálně.

Kromě pozoruhodné šavle jsme v Popelušce našli ještě malé jezírko, z něhož vystupoval pohádkový hrad s věžemi, cimbuřím, paláci a hradbami. Když jsme si jej prohlédli a vhodili do něj mince pro štěstí, čekaly nás závěrečné partie složitého jeskynního systému. Kráčeli jsme 32 metrů dlouhou chodbou, která zde byla vystřílena roku 1938 směrem k novému východu z jeskyně, čímž byl dokončen prohlídkový okruh pro návštěvníky.

Chodba nás ovšem ještě nevyvedla ven na denní světlo, nýbrž jsme vstoupili do prostor muzea, v němž se nacházela archeologická a paleontologická expozice. Dozvěděli jsme se, že tato dříve samostatná jeskyně byla doupětem jeskynních medvědů, kteří zde vyváděli své mladé. Ve starší době kamenné tu pro změnu přebývali lovci sobů zvaní magdalenci, kteří do zdejšího kraje přišli před 20 000 lety z centrální Asie.

V muzeu jsme si prohlédli původní archeologické nálezy, obdivovali zdařilé rekonstrukce z tehdejšího života a poslechli si vyprávění o jeskynních lidech z reproduktorů. Bylo to velmi zajímavé povídání, které nám ztěžoval netopýr, poletující okolo nás. Když se hlas odmlčel a expozici jsme si dostatečně prohlédli, vyšli jsme z podzemních prostor ven. Cestou na parkoviště jsme se shodli, že se nám Balcarka hodně líbila, jelikož trasa byla přijatelně dlouhá a nabídla nám bohatou krápníkovou výzdobu.

Když jsme došli k autu, odjeli jsme do Blanska na oběd, po němž jsme vyrazili na místní zámek. O bývalém šlechtickém sídle však pojednává již jiný můj článek, tak si jej také někdy přečtěte. Pokud chcete vědět, jak náš výlet dále pokračoval, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech a vyhledejte si článek Jak jsme navštívili jeskyni Balcarka a zámek Rájec nad Svitavou. A nezapomeňte prosím napsat pod články komentáře, děkujeme. Pomůžete tak ostatním turistům získat aktuální informace o tomto místě.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Ostrov_u_Macochy_-_jeskyne_Balcarka/

Historie :

Balcarova skála s tajemným otvorem až do 19. století budila respekt před místním obyvatelstvem. Byla opředena pověrami a pověstmi. Až v druhé polovině 19. století se stala předmětem výzkumů. Ve 20. letech 20. století začal v oblasti Balcarovy skály a okolí aktivně působit ostrovský občan, poslanec Josef Šamalík. Procházel s virgulí po povrchu a hledal cesty do předpokládaných jeskyní. 16. června 1923 pronikl do prvních podzemních prostor. Poslanec Šamalík pokračoval v průkopových pracích v Popelušce, ty však skončily nezdarem.

S nástupem zimy v témž roce povšiml si roztátého sněhu v malém závrtu na vrcholu Balcarovy skály. Po postupném uvolnění ucpávky se mu podařilo proniknout do volných prostor Balcarky. Jako datum objevu uvádí 22. února 1924. V dalších měsících podnikl Šamalík objevné průstupy do dalších prostor. Postupně objevil Wilsonovy rotundy, dóm Zkázy a Fochův dóm. Po té začal jeskyně upravovat a zpřístupňovat pro veřejnost. Přes finanční problémy a za pomoci Akciové společnosti Moravský kras, která Balcarku vzala do správy, byla na Velikonoční neděli roku 1925 „odevzdána veřejnosti".

I v dalších letech pokračoval Šamalík v průzkumech podzemí Balcarovy skály. Na začátku roku 1935 objevil překrásně zdobené prostory, dnešní „Galerii" a „Přírodní chodbu". Objevitel dal novým prostorám jméno „Jubilejní dómy Masarykovy." 15. června 1935 byly po propojení se stávajícími jeskyněmi a úpravách zpřístupněny veřejnosti.

V 50. letech 20. století proběhla celková rekonstrukce prohlídkové trasy a elektroinstalace. V roce 2001 byl postaven nový vstupní areál s moderním vybavením komplexními službami pro návštěvníky jeskyně.

Pověst :

V Balcarce kdysi bývaly divé ženy. Nosily na hlavě bílý čepec, na těle zelenou kazajku a dlouhé bílé sukně. Jednou Balcar oral na svém poli před skalou. Divoženky za ním přišly a žádaly ho, aby jim spravil polámanou chlebovou lopatu. Pravily mu: „Balcařisko, spravíš nám to lopatisko?“ Balcar jim vyhověl a když lopatu spravenou donesl, dostal od divých žen koláč. Jestliže ho nikdy nedojí, bude koláče vždy dost a zůstane čerstvý. Balcar přijal dar a uložil ho ve spižírně. Ujídali z velmi dobrého koláče podle pokynu, takže vždy nechali kousek ve spižírně a do rána byl koláč zase celý. Až jednou ze zvědavosti Balcar celý koláč snědl a ráno našel místo něj ve spižírně kravinec.

Historie čerpána z webu

https://moravsky-kras.caves.cz/cz

Jeskyně Balcarka je držitelem turistické známky č.140.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/jeskyne-balcarka-c140