Nový židovský hřbitov byl v Dolních Kounicích založen v roce 1680 ve svahu nad ghettem na jižním okraji města po zrušení staršího hřbitova, který stál na jiném místě. Původně byl přístupný ze severní strany pěší cestou. Nynější vchod je z jihu z ulice Trboušanské. Hřbitov je ohrazen masivní kamennou zdí a nalézá se zde asi 1500 náhrobků nepravidelně rozmístěných. Řada z nich pochází z období baroka a klasicizmu, přičemž nejstarší se datuje k roku 1688.

Na okraji města Litovel se nachází bývalé poutní místo s bohatou historií. V době protestantské Litovle, když se nepřipouštělo pohřbívání katolíků ve městě, byl zřízen v těchto místech katolický hřbitov a později zde byla postavena hřbitovní kaple a tři kříže jako Kalvárie. Litovelští sem konali procesí ve svátek Nanebevstoupení Páně a cholinská farnost, pod jejichž správu hřbitov patřil, na tohle místo konala poutě. Pohřbeni však jsou zde i oběti napoleonských válek. Po bitvě u Wagramu v roce 1809, se Karel Ludvík Jan, arcivévoda rakouský a vévoda těšínský, ve městě Litovli vzdal všech svých hodností. K tomu byl donucen pro uzavření ukvapeného příměří s Napoleonem po nerozhodné bitvě u Wagramu. Litovelští už pak jen sledovali kolony s desítkami raněných, které odváželi do lazaretu v zámku Nové Zámky. Řada jich zemřela už cestou a byli pochováni na tomhle pohřebišti a další pak u Černého kříže na Nových Zámcích.

Židovský hřbitov v Hlučíně byl založen v roce 1814 a před 1. světovou válkou obsahoval asi 250 náhrobků. Hřbitov byl nacisty kompletně zlikvidován mezi lety 1942 - 1943, část náhrobků posloužila jako koryto odvodňovacího žlabu. Obřadní síň postavená okolo roku 1860 byla zbořena roku 1946, kdy byla část hřbitovní plochy připojena k čestnému pohřebišti sovětských vojáků, zbylých 701 metrů čtverečních mělo charakter parku. Na přelomu 20. a 21. století došlo zásluhou několika pamětníků k nálezu již zapomenutých bývalých židovských náhrobků, jejichž torza byla vyzvednuta a na místě zaniklého hřbitova, v těsném sousedství hrobů vojáků Rudé armády, bylo v letech 2008 - 2009 osazeno 43 celých a zhruba 200 větších zlomků náhrobků. Došlo také k pořízení kamenného památníku a kovaného oplocení s branou ze strany ulice.

Židovský hřbitov se nachází v lese jižně od silnice z Radotína do Třebotova, západně od vrcholu Kulivé hory. Snadno jej najdete podle věže vodojemu nedaleko rozcestí zelené a modré turistické značky. O historii tohoto místa toho není příliš známo. Hřbitov má pobořenou, dnes částečně opravenou zeď a je rozdělen na dvě části, starší zalesněnou a mladší pokrytou trávou. Patřil Židovské náboženské obci Zbraslav a byl založen okolo roku 1761. Nejstarší čitelné náhrobky jsou barokní z roku 1795.

Židé se na Moravě údajně objevili už za dob vládnutí Říma, nicméně v Novém Jičíně byli židé jistě až v 16.století, protože roku 1563 byli z města vypovězeni a odešli na venkov či menších městeček. Ani o století později nebyla situace pro židovské obyvatelstvo růžová, protože císař Karel VI. v roce 1726 vydal nařízení, které jim zakazovala usazovat se na nových místech, a zároveň určil maximální počet židovských rodin na Moravě na 5106.

První zmínka o obyvatelích židovského vyznání ve Vsetíně pochází z roku 1661. kdy se nájemcem vrchnostenského mlýna a vsetínské palírny stal Žid Hirschel. Židovský hřbitov ve Vsetíně však vybudovali místní obyvatelé židovské obce po revolučním roce 1848, kdy se v tomto valašském městě ve velkém počtu usadili. Po tomto roce se totiž židé konečně mohli volně stěhovat, usazovat a také ženit a vdávat. To vedlo k zvýšení počtu židovských rodin ve Vsetíně, jejichž největší příliv nastal po roce 1863. Tyto rodiny se věnovaly především obchodu nebo pracovali jako úředníci v továrnách židovských podnikatelů.

První židé se do Rokytnice přistěhovali na přelomu 17. a 18. století, kdy panství patřilo hraběti Nostitzovi. Šlechtic této komunitě udělil právo zřídit vlastní hřbitov na pozemku o rozloze 400 metrů čtverečních, z něhož platili nájem 30 krejcarů ročně. Stalo se tak roku 1718, kdy byl na okraji Rokytnice v Orlických horách ve stráni nad říčkou Rokytenkou hřbitov založen. Židovská komunita zde tenkrát nebyla nijak početná a také o 200 let později jich zde žilo celkem 165, přičemž obývali deset domů u náměstí, kde bývala také synagoga.

Stejně jako v jiných městech, i ve Slavkově bylo postupem času dokonce několik židovských hřbitovů. Nejstarší slavkovské židovské pohřebiště se údajně nacházelo východně od města, při cestě na Němčany. Druhý židovský hřbitov byl od poloviny 16. století jižně od města při silnici na Ždánice, poblíž říčky Litavy. Václav Antonín hrabě Kounic, tehdejší majitel panství, jej nechal nedlouho před svou smrtí roku 1774 zlikvidovat. Stalo se tak z jediného prostého důvodu, a to, že mu vadil při pohledu ze zámku. Část náhrobků byla odtud stejného roku přenesena na nový hřbitov. 

Ve městě Napajedla na místním hřbitově stojí kaple, vystavěná roku 1828 za peníze, které poskytla hraběnka Františka z Kesselstattu. Jednoduchou architekturu zdobí sloupy v řeckém stylu u vstupního portálu. Do hrobky v kapli byly v letech 1824 - 1941 ukládány těla zemřelých majitelů napajedelského panství. V roce 1994 byly do kaple uloženy také ostatky hrabat rodu Šternberků z Pohořelic.

V září roku 1950 byly v českých zemích zrušeny všechny ženské kláštery a řeholnice různých řádů a kongregací byly násilně svezeny do sběrných klášterů, přičemž jedním z vybraným míst byla právě Bílá Voda. V roce 1951 byly mladší sestry odvezeny na jiná místa a místní klášter sloužil k internaci starších a práce neschopných sester. Postupně se zde shromáždila snad největší církevní komunita v Evropě, čítající až 450 řeholnic najednou.