Dolní Kounice jsme navštívili během zpáteční cesty domů, když jsme se vraceli do Olomouce od příbuzných bydlících na Jižní Moravě. Při poznávaní místních památek jsme nemohli vynechat ani největší turistické lákadlo města, čili klášter Rosa Coeli, ke kterému jsme došli pěšky z Mlýnského náměstí od bývalého Matyškova mlýna. Již z dálky na nás udělaly velký dojem holé zdi kláštera bez omítky, bez střechy a také blížící se letní bouře - to vše slibovalo zajímavou prohlídku kláštera.

Prošli jsme bránou s erbem a vešli do bývalého hospodářského dvora. Zbytky kláštera se vypínaly k nebi přímo před námi a vlevo jsme spatřili trojlodní barokní rezidenci, která v době naší návštěvy byla využívána k obytným účelům. Prolukou ve zdi jsme vstoupili do areálu kláštera a v pokladně jsme si koupili vstupenky, turistickou známku a také jsme získali razítko do památníku. Pak jsme již vstoupili do útrob kláštera, kde jsme se nesetkali překvapivě s dalšími návštěvníky.

Na lavičkách v lodi kláštera, kde bychom si jindy mohli poslechnout nějaký koncert, jsme si přečetli historii tohoto církevního svatostánku, který založil v roce 1181 moravský velmož Vilém jako pokání za poničený majetek v Rakousích, kam podnikal vojenské vpády. Když jsme dočetli sáhodlouhou historii, prošli jsme se po zřícenině jednolodního kostela Panny Marie s příčnou lodí a dlouhým polygonálním presbytářem. U jižní zdi presbytáře jsme našli sakristii se čtyřmi poli křížové klenby a středním sloupem.

Nad námi nebe, pod námi tráva a štěrk, holé zdi bez omítky, bez lesklých pozlátek, bez obrazů, zkrátka nic kromě zdí nám nepřipomínalo fakt, že se pohybujeme v kostele. V lodi byla ve středověku postavena tribuna pro sestry, která se stejně jako klenba ani střecha nedochovala. Nicméně atmosféra místa byla naprosto úžasná, všude klid, stín a ticho. V jihozápadním nároží chrámu jsme spatřili věžičku s vnitřním schodištěm a jehlancovou cihelnou střechou.

V západním průčelí hlavní lodi jsme uviděli gotický bohatě zdobený portál a v horní části oblouku nad vraty nám našim očím neunikl reliéf Krista žehnajícího pravicí a v levici držící knihu života. Po stranách jeho hlavy jsme našli písmena alfa a omega, ve spodní části nad vraty pak hlavu muže a ženy. Z kostela jsme vstoupili do kapitulní síně z roku 1354, která sloužila ke společným shromážděním klášterní komunity buď k jednání nebo k předčítání textů a která byla postavena v místě chóru původní románské baziliky.

Následně jsme vešli do přilehlé křížové chodby s arkádami, která obepínala čtvercový rajský dvůr. Kdysi zde řádové sestry meditovaly a odpočívaly sedm až osm hodin denně nebo se staraly o zahrádku. Vcházely sem bočním vchodem, který jsme našli již zazděný a jejich pohyb po areálu byl omezen. Vůbec jsme si nedovedli představit, že jeptišky vstupovaly do kláštera s tím, že již nikdy neměly vyjít ven. Zjistili jsme, že bydlely v malých studených celách, které byly umístěny v budově vedle kláštera, okna nebyla zasklená a topilo se jenom v jediné společné místnosti.

Možná proto se jeptišky dožívaly v průměru jen třiceti let. Když jsme se procházeli po ambitech okolo rajské zahrady, kráčeli jsme prakticky po jejich tělech. Dočetli jsme se totiž, že jeptišky byly pohřbívány právě pod podlahou v křížové chodbě. Při archeologickém průzkumu byly objeveny hroby ve třech vrstvách nad sebou, přičemž jejich těla byla poté ponechána na původních místech. Z přízemí jsme vystoupali do prvního patra, prošli se po ochozu opět kolem dokola a s lehkým mrazením v zádech jsme zase sešli zpět dolů.

Potom jsme znova vkročili do bývalého kostela a pak jsme opustili i ten. Během procházky klášterem jsme zde byli úplně sami a společnost nám dělal pouze nějaký ten pavouk či duše bývalých obyvatelek. Zamířili jsme zpět k pokladně, nechajíc za sebou tmavé a působivé klášterní zdi. Sluníčko nás zahřívalo svými paprsky a hned nám bylo zase veseleji. V kase jsme vrátili tištěného průvodce a přes dvůr jsme se vrátili k našemu autu u mlýna. Stříbrným povozem jsme popojeli k nám již známému kostelu sv. Petra a Pavla, od něhož jsme popošli pár desítek metrů k další církevní památce. 

Byl jím kostel sv. Fabiána a Šebestiána a sv. Barbory. O tomto svatostánku se však dočtete v mých dalších článcích. A protože jsme toho v Dolních Kounicích navštívili opravdu mnoho, tak na mých stránkách najdete mnoho příspěvků z tohoto jihomoravského města. Chcete-li vědět, jak probíhalo celé naše putování, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech článek Jak jsme v Dolních Kounicích poznávali zejména církevní památky, který vám prozradí další podrobnosti. A nezapomeňte napsat pod články komentáře, související s daným místem. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Dolni_Kounice_-_klaster_Rosa_Coeli

Historie :

Klášter Rosa Coeli založil v roce 1181 moravský velmož Vilém jako pokání za poničený majetek v Rakousích, kam podnikal vojenské vpády. Tento velmož se spojil s želivskými premonstráty, kteří v Dolních Kounicích vybudovali nový klášter, do něhož byly v roce 1183 uvedeny premonstrátky z kláštera v Louňovicích. Klášter byl pojmenován Rosa coeli, čili Nebeská růže a stal se nejstarším ženským klášterem na Moravě. Tehdy se jednalo zřejmě o kostel zděný, ale některé části stavby byly patrně jen dřevěné. Význam kláštera rostl a když se od roku 1284 stal klášterem královským, vzal jej pod svou ochranu český král Václav II. V této době byl klášter na tak vysoké ekonomické úrovni, že si mohl dovolit z vlastních prostředků vybudovat kolem roku 1330 pro svou ochranu na návrší nad Kounicemi pevný gotický hrad.

Ve druhé čtvrtině 14. století byla zahájena stavba nového gotického klášterního kostela, na což navázala přilehlá kvadratura s rajským dvorem, která byla dokončena zřejmě až na začátku 15. století. Roku 1423 byl klášter husitskými vojsky vypleněn a zapálen. Po požáru byla nad chrámem obnažena klenba, která se v důsledku povětrnostních vlivů zřítila. Chrámová loď byla poté zakryta pouze trámovým stropem a původní klenba již nikdy nebyla obnovena. Roku 1434 byl klášter opět opraven a v dalším průběhu století se hospodářská situace kláštera stabilizovala. Dokonce se na začátku 16. století kounický probošt stal jedním z nejvýznamnějších moravských prelátů.

Po letech plných zisku a slávy nastal velký úpadek kláštera. Probošt Göschl přestoupil k luterskému vyznání a oženil se s jednou z místních jeptišek. Olomoucký biskup pak zjistil, že život jeptišek ve zdejším klášteře byl neřestný a krajně pohoršlivý. Neřestný život řeholnic přiměl okolní obyvatelstvo k přepadení kláštera, načež se jeptišky rozutekly a chrám byl částečně zpustošen a zneuctěn. Na nátlak olomouckého biskupa Stanislava Thurza musel Göschl v roce 1526 Dolní Kounice opustit. V Mikulově se stal novokřtěncem, posléze však byl zatčen a v biskupském vězení zemřel. Za jeho nástupce Jana však konvent zcela zanikl a pustý klášter byl ponechán vlastnímu osudu. Panství převzal král a markrabě Ferdinand I. Habsburský, který jej zpočátku zastavoval, aby jej nakonec roku 1537 prodal místokancléři Českého království Jiřímu Žabkovi z Limberka, který v opraveném klášterním kostele nechal zřídit rodinnou hrobku.

Od roku 1622 panství drželi Ditrichštejnové, od kterých v roce 1698 zakoupili areál kláštera strahovští premonstráti, kteří v následujícím roce upravili bývalou kapitulní síň na kapli. Dokonce nechali postavit novou barokní budovu konventu a v následujících letech renovovali křížovou chodbu a opravili kostel. Roku 1703 byl nově zastřešený kostel znovu vysvěcen, ale téhož roku Dolní Kounice zachvátil obrovský požár a červený kohout zničil i zrestaurovaný klášter. Opravena byla již jen budova konventu, přičemž kostel byl ponechán ve zříceninách a obřady se konaly pouze v kapli. Premonstráti nakonec v roce 1808 prodali klášter zpět Ditrichštejnům a od té doby se budovy začaly definitivně měnit ve zříceniny. Až roku 1895 nechal hrabě Josef Herberstein provést nejnaléhavější opravy. Naštěstí v roce 1926 vznikl Komitét pro záchranu památek v Dolních Kounicích, který podnítil základní zabezpečovací a restaurátorské práce, v nichž po druhé světové válce pokračovalo Krajské středisko státní památkové péče v Brně.

Historie čerpána z těchto stránek :

http://www.dolnikounice.cz/klaster-rosa-coeli/d-78777

Klášter Rosa Coeli v Dolních Kounicích je držitelem turistické známky č.2430.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/klaster-rosa-coeli-dolni-kounice-c2430