Město Hulín, rozkládající se na rovinaté Hané východně od Kroměříže, jsme navštívili v rámci dvou jednodenních výletů, během nichž jsme poznali nevelkou nabídku místních památek. Tyto výlety od sebe dělilo dlouhých deset let a v obou případech jsme nemohli vynechat asi největší historickou památku města, za kterou považujeme kostel sv. Václava. U tohoto svatostánku jsme při první návštěvě zaparkovali naše stříbrné francouzské autíčko a vzápětí jsme se protáhli uličkou na 50 metrů vzdálené náměstí. Když jsme se po něm rozhlédli, vrátili jsme se zase zpátky k jednolodnímu kostelu se segmentově uzavřeným presbytářem a začali se věnovat jeho obhlídce. Církevní stavba k nám byla natočena boční stranou a na fasádě jsme si ihned všimli obrovského rozdílu mezi románskou a barokní architekturou.

Kostel sv. Václava byl totiž postaven ve třicátých letech 13. století v románském slohu, v letech 1583 – 1584 došlo k jeho renesanční úpravě a konečně po požáru v roce 1747 byl barokně přestavěn do dnešní podoby. V následujícím obdoby došlo na další menší úpravy, nicméně románská část lodi, stavěná z tesaných kvádříků z hrubozrnného pískovce, byla při poslední opravě ve 20. stoletím ponechána v režném stavu a viditelně se tak odlišovala od hladce omítnuté části z barokní přestavby. Další naše kroky vedly kolem kostela k mostu přes říčku Rusavu, kde jsme odlovili kešku a prohlédli si sochu svatého Jana Nepomuckého. Následně jsme se vydali po břehu vodního toku pro další ukrytou schránku, přičemž se nám na svatostánek v kompozici s řekou naskytl pěkný pohled.

Po druhém úspěšném nálezu jsme se ke kostelu vrátili, u vstupní brány jsme minuli druhou sochu sv. Jana Nepomuckého a vzápětí jsme vkročili do církevního areálu. Poté jsme zamířili doprava na malý palouček, na němž býval starý hřbitov, zrušený roku 1785 na popud císaře Josefa II. a jeho reforem. Osvícenský vladař totiž nařídil, aby hřbitovy byly zřizovány mimo město, hroby zasypávány vápnem a také zakázal pochovávat  mrtvé v kostelech. Hroby tedy zmizely a místo nich jsme na zelené ploše našli sochu sv. Floriána v typické podobě římského vojáka a opodál sousoší Nejsvětější Trojice se sochou Boha otce a Ducha svatého. Nicméně na podstavcích chyběly tři sochy Panny Marie, Antonína Paduánského a Jana Nepomuckého, takže umělecké dílo nebylo kompletní, čehož jsme si nemohli nevšimnout.

Potom jsme se vydali ke dveřím, abychom se podívali na vzácný románský portál uvnitř, ale vchod byl neprodyšně zavřený, takže jsme měli smůlu. Zavděk jsme vzali dvojicí kamenných desek s reliéfy sv. Cyrila a Metoděje, které se nacházely ve zdi po obou stranách dveří. Pak jsme si krátce prohlédli věž a svatostánek obešli kolem dokola. Z kostelního areálu jsme vyšli druhou bránou a kolem fary jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli na okraj města k říčce Rusavě, kde jsme u splavu odlovili další kešku. Následně jsme dali Hulínu sbohem a odjeli ke zřícenině hradu Křídlo, o které však vypráví jiný můj příspěvek. Chcete-li vědět, co všechno jsme v Hulíně viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme poprvé navštívili Hulín a Rusavu a dozvíte se víc.

O deset let později jsme do Hulína přijeli podruhé a i tentokrát jsme se věnovali obhlídce areálu kostela sv. Václava, stojícího od třináctého století na nízkém návrší, kde předtím stávala zaniklá tvrz. Naše černé korejské SUV jsme nechali odpočívat na náměstí Míru a když jsme jej prozkoumali, zamířili jsme ke svatostánku, v němž se zrovna konala svatba. Obřad nám trochu ztěžoval exkurzi, ale na druhou stranu jsme se díky tomu, na rozdíl od první návštěvy, mohli podívat do útrob svatostánku. Nejprve jsme za ohradní zdí shlédli severní stranu stavby s již zmíněnou zachovalou románskou částí s jedním oknem a sousední barokní fasádou s druhým okenním otvorem, ozdobnými pilastry a přistavěnou předsíní, zvanou Žebračka.

Ta zakrývala původní vchod z románského období, jenž bylo možné vidět pouze z vnitřní strany a na který jsme se moc těšili. Proto jsme se rychle vydali ke vstupní bráně, u které již čekali hasiči se svým červeným vozem. Naštěstí zde nebyli kvůli nějakému požáru, ale kvůli zmíněné svatbě, jelikož se patrně do stavu manželského právě dostával nějaký ten požárník. U brány nás také přivítal sv. Jan Nepomucký či spíše socha z roku 1727 s tímto světcem, stojícím na soklu, na němž jsme shlédli kartuši s latinským nápisem a chronogramem. Naproti němu se nacházela tabule s historií kostela sv. Václava, jehož finální podoba pocházela ze čtyřicátých let 20. století, kdy byla zrealizována oprava jeho exteriérů. Když jsme si fakta přečetli, vstoupili jsme bránou do kostelního areálu, kde nás čekalo několik změn.

Za severní bránou jsme narazili na márnici, u které nás zaujal zajímavý kámen, jenž nám trochu připomínal omšelý smírčí kříž, ale více informací se nám o něm nepodařilo zjistit. Patrně se jednalo o nákolník, tedy nárožní kámen, chránící bránu či márnici před poškozením projíždějícími kočáry. Následně jsme se šli podívat na palouček, kde býval hřbitov a na němž jsme při první návštěvě našli sousoší Nejsvětější Trojice a sv. Floriána. Obě sochařské díla zde už nebyla, neboť se přestěhovala na náměstí Míru, kde jsme si je o pár minut dříve prohlédli zrestaurované a zkompletované. U kostela jsme tentokrát našli krucifix s Kristem a postavou sv. Kajetána z 1. čtvrtiny 18. století a vzápětí jsme již zamířili ke vchodu, po jehož stranách jsme si opět prohlédli dvojici kamenných desek z roku 1934 s reliéfy sv. Cyrila a Metoděje od sochaře Julia Pelikána.

Nad klasicistním vchodem jsme spatřili trojúhelníkový štít s reliéfem sv. Salvátora od stejného sochaře a o něco výše se nacházela dvě okénka, osvětlující hudební chór. Další okna na hranolové věži s nakoso postavenými opěrnými nárožními pilíři jsme spatřili nad korunní římsou, za nímž se ukrývalo zvonicové patro, přístupné zvenčí přístavkem s točitým schodištěm po jejím severním boku. Mezi schodištěm a opěrným pilířem byla kaplička s nikou, ve které stávala dřevěná soška Madony na půlměsíci, pocházející z doby kolem roku 1600. Ve věži byl zavěšen zvon z let 1541–1553 se znakem olomouckého biskupa Jana Dubravia, ale jeho přítomnost uvnitř jsme pouze tušili. Na ciferníkových hodinách jsme si zkontrolovali přesný čas a na závěr jsme shlédli cibulovou věž cibulí s lucernou, makovicí a dvojitým křížem.

Pak jsme již konečně otevřenými dveřmi vstoupili malé předsíňky a poté do kostelní lodi, zaklenuté dvěma poli placek, v níž jsme spatřili sochařská díla Františka Ondřeje Hirnleho z Kroměříže a hulínského malíře Jana Nevídala, který kromě dalších namaloval také obraz Nanebevzetí Panny Marie na jednom z bočních oltářů. Přes přítomnost svatebních hostů se nám podařilo pořídit pár fotografií a prohlédnout si hlavní oltář s moderním reliéfem sv. Václava s panoramatem Prahy od Rudolfa Doležala st. z roku 1934. U paty sloupů po stranách oltáře jsme zahlédli dvě pozdně barokní štukové figury sv. Cyrila a Metoděje a na oltářním nástavci obraz sv. Ludmily. Dále jsme viděli kazatelnu s baldachýnem a naproti ní křtitelnici, stojící při jižním pilíři barokní části lodi a samozřejmě lavice z 18. století, zdobené řezanými rokajovými motivy na čelech a bočnicích.

Zmíněný románský vchod nám však i tentokrát zůstal skryt. Na bočních stranách jsme alespoň obdivovali obrazy křížové cesty a když jsme se otočili, spatřili jsme hudební kůr, podklenutý třemi poli křížové klenby. Nahoře na kruchtě jsme uviděli varhany, jenž postavil v roce 1941 Josef Melzer z Kutné Hory a které byly o 45 let později opraveny Dřevopodnikem města Brna. Během prohlídky interiéru jsme se snažili chovat co nejvíce nenápadně a když jsme viděli vše podstatné, vyšli jsme ven na slunce boží a šli se podívat na jižní stranu svatostánku. Kostelní loď vypadala podobně jako protější kolegyně, pouze v románské části přibylo čtyřlisté okénko, které mělo na severu kulatý tvar. Nezapomněli jsme spočinout okem na sedlové střeše, jenž byla na hřebenu zdobená malými věžičkami a nad kněžištěm přecházela ve valbovou s velkým sanktusníkem.

Právě k polygonálnímu presbytáři s pilastry jsme se následně vydali. Když jsme ke kněžišti přišli, nenašli jsme na něm žádné okno, pouze na druhé straně k němu byla přistavěna obdélná sakristie s oratoří v patře. Pak jsme se šli podívat na ohradní zeď, v níž jsme na některých místech narazili na výklenky. V jednom z nich byla dokonce dochována náhrobní deska se textem Zde odpočívá Anna Benešová a s tklivou básničkou. Hned vedle jsme našli druhou desku se jménem Karel Rozehnal a podle datací bylo evidentní, že oba náhrobky pochází z druhé poloviny 19. století. Zeď nás po chvilce dovedla k druhé bráně u fary, kterou jsme vyšli ven a zabočili doprava k říčce Rusavě. Neodolali jsme totiž tomu, abychom si odtud kostel sv. Václava zvěčnili, neboť na něj byl z tohoto místa možná nejkrásnější pohled.

Další naše kroky vedly k druhé soše sv. Jana Nepomuckého z roku 1880, jak hlásal datum na podstavci. Světec byl zobrazen v tradičním rouchu s křížem v ruce a svatozáří okolo hlavy a když jsme si jej prohlédli, zamířili jsme již k našemu černému povozu, jímž jsme vzápětí odjeli do Holešova. Jaké památky jsme zde viděli, to vám prozradí další články, tak si je ve volné chvíli také přečtěte. Chcete-li vědět, co všechno jsme v Hulíně viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme navštívili města Hulín a Holešov a dozvíte se víc. A pokud máte nějakou zkušenost s tímto kostelem, napište prosím pod článek svůj zasvěcený komentář. Děkujeme. Snad vás tento příspěvek inspiroval k návštěvě, který sice neoplývá závratným počtem památek, ale také si vaši pozornost zaslouží.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Hulin_-_kostel_sv._Vaclava/

Historie :

První písemná zmínka o kostele sv. Václava v Hulíně pochází z roku 1261, kdy panství získalo olomoucké biskupství. Vystavěn byl ovšem o přibližně třicet let dříve, kdy měl podobu románské jednolodní stavby s apsidou, emporou v zadní části lodi, rovným dřevěným stropem a nízkou věží. Zobrazení předpokládaného románského kostela je patrné na městské pečeti z konce 13. století. K velké přestavbě svatostánku došlo v letech 1583 - 1584, kdy byla znovu vystavěna částečně pobořená věž s využitím původních románských obvodových zdí věže a přidáno točité schodiště u severní zdi věže, přístupné zvenčí prostým obdélným portálem. V roce 1613 byl osazen nový oltář a provedena úprava oken a o šest let později byla přistavěna severní předsíň zvaná Žebračka, která skryla románský portál. Renesanční podoba kostela je zaznamenána na pečeti z konce 17. století. V průběhu třicetileté války byl kostel dvakrát vydrancován vojenskými oddíly a v letech 1634 a 1635 věž opakovaně vyhořela po zásahu blesku.

V roce 1747 kostel poškodil požár, který zničil střechu a dřevěné části stavby spolu s varhanami. V letech 1749 - 1754 následovaly rozsáhlé opravy. Původní románský presbytář s apsidou byl odstraněn, loď byla prodloužena a rozšířena k východu o jedno klenební pole a přidáno k ní kněžiště se sakristií, zvýšena koruna románské lodi a celý prostor byl jednotně zaklenut. Interiér prosvětlila velká okna se segmentovým závěrem. Roku 1780 byl proražen průchod pod věží s klasicistním portálem a na místě románské empory byla zbudována kruchta. Roku 1862 byla zvýšena věž o zvonicové patro a kolem roku 1890 se opravoval krov a sanktusová věžička. V roce 1908 byl opraven a očištěn románský portál, upraveno kněžiště a u sakristie přistavěna malá předsíň. V roce 1934 byl zřízen nový vchod na kůr z točitého schodiště při věži a o tři roky byl upraven klasicistní portál pod věží podle návrhu sochaře Julia Pelikána. V závěru 40. let dvacátého století byla realizována oprava exteriéru, při níž byly odstraněny barokní omítky z románské lodi, její kvádrové zdivo doplněno a spárováno. Tento vzhled byl zachován i při dalších opravách prováděných v průběhu 20. a počátkem 21. století. V letech 2018–2019 proběhla generální oprava střechy a krovu, který byl napaden dřevomorkou. Během opravy byla v sanktusníku objevena schránka s archiváliemi. Šlo o listiny a mince z let 1885 až 1920.

Historie čerpána z webu

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_V%C3%A1clava_(Hul%C3%ADn)

Město Hulín má svou turistickou známku č.700.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/mesto-hulin-c700