Jevíčko jsme navštívili cestou do Letovic, kde jsme jednoho roku strávili čtyři příjemné jarní dny v penzionu na okraji města. Po příjezdu do Jevíčka jsme navštívili poměrně dost památek a zajímavostí, které byly většinou soustředěny kolem centra Palackého náměstí, na němž jsme nechali odpočívat naše francouzské stříbrné vozítko po náročné cestě z Olomouce a Jaroměřic. Následně jsme se vydali na obchůzku po přilehlých památkách a když jsme si centrum Jevíčka prošli, nasedli jsme znovu do auta, kterým jsme odjeli za dalšími zajímavostmi. Jednou z nich byl gotický kostel svatého Bartoloměje, stojící osamoceně na mírném svahu pod lesem za městem, k němuž jsme zamířili po obhlídce židovského hřbitova.

Po opuštění místa posledního odpočinku židovského obyvatelstva jsme projeli pod mostem nedokončené Hitlerovy dálnice, poté jsme asi po 300 metrech odbočili vpravo a pak nás úzká silnička přivedla kolem rybníka přímo pod svatostánek. Ocitli jsme se na místě, kde možná před staletími stávala středověká vesnice, protože jinak jsme si nedovedli vysvětlit důvod výstavby takhle osamoceného kostelíka. Vzhledem k tomu, že před námi stála nejstarší zachovaná stavba na katastru města Jevíčka, jako obdivovatelé gotického slohu jsme na nic nečekali a vyrazili na průzkum drobné jednolodní stavby. Kráčeli jsme kolem pěkné cihlové zdi, která ohraničovala areál hřbitova s kostelem a brzy jsme přišli ke vstupní bráně.

Jako na většiny památek Jevíčka jsme i u kostela sv. Bartoloměje narazili na informační tabuli, určenou pro dětské návštěvníky, která čerpala z knihy Muřinoh a Krchomilka, v níž se to hemžilo jevíčskými pověstmi. Historické informace jsme se dozvěděli o chvíli později a než jsme vstoupili na hřbitov, vzali jsme na vědomí upozornění dvou cedulek na bráně. Jedna nám zakazovala vstup se psy, což nebyl problém, jelikož jsme sebou žádného neměli a druhá nesla tento text : Hřbitov v úctě měj a mrtvým pokoj dej. Prosbu jsme rádi vyslyšeli, přičemž jsme doufali, že mrtví nám oplatí stejnou mincí a dají pokoj i oni nám. Naše zkušenosti říkaly, že bát se máme spíše živých a tak jsme bez strachu otevřeli bránu a vešli na hřbitov.

Následně jsme se pohybovali mezi hroby se jmény obyvatel nedalekých obcí Bělá, Zadní Arnoštov a Víska, kteří zde byli pochováni. Kráčeli jsme pomalu, přičemž jsme očima přejížděli nápisy na náhrobcích a také jsme obdivovali dobře provedenou kamenickou práci, která se na některých hrobech rovnala uměleckému dílu. Zvláště hroby staršího data u cihlové zdi vypadaly úchvatně a rázem tak bylo jasné, která rodina z uvedených vesnic neměla hluboko do kapsy. Zamračená obloha po dešťové přeháňce a pár téměř rozpadlých náhrobků dodávaly naší procházce ponurou atmosféru a tak jsme byli rádi, že jsme sem přijeli ještě za denního světla. Stále jsme šli kolem ohradní zdi a když jsme minuli jeden roh hřbitova, namířili jsme si to do toho druhého za kostelem.

V koutu na nás čekala márnice z pálených cihel, která téměř splývala z přilehlou zdí a spolu tak vytvářely poněkud morbidní dílo. Márnice měla vchod z venkovní strany kvůli pohodlnějšímu ukládání nebožtíků uvnitř, nicméně i ve směru od hřbitova se nacházel otvor podobný dveřím, jenž byl zakrytý dřevěnými latěmi s mezerami. Rozhodně nás však ani nenapadlo, abychom se průzory podívali dovnitř a tak jsme se raději začali věnovat konečně samotné budově kostela, který zde byl založen někdy na přelomu 13. a 14. století. Svatostánek si částečně zachoval svůj gotický vzhled, takže jsme na jeho boční straně našli pouze jedno menší a druhé vyšší okna bez nějakých zdobných architektonických prvků.

Největší pozornost tak poutala šindelová sedlová střecha s věžičkou, která měla cibulovitou báň, lucernu a zdvojený kříž na vrcholu. Věžička ke kostelu přibyla někdy po roce 1600 a původní zvon z roku 1773 z věže zněl až do první světové války, kdy byl odebrán pro válečné účely. Kdybychom se zde ocitli ve správnou chvíli, mohli bychom slyšet dva nové zvony, které sem byly instalovány po řádění ohnivého kohouta roku 1936. Po obhlídce boční strany svatostánku jsme se přesunuli k plochému závěru kostela, na němž jsme našli okno s polokruhovým záklenkem a vysoko nad ním ještě jedno malé kulaté. Více nás zaujaly mohutné opěráky na obou rozích, které zřejmě kvůli svažitému terénu držely stavbu pohromadě.

Vzápětí jsme zašli za roh, za nímž jsme narazili na několik hrobů, přiléhajících k lodi kostela. Mezi nimi se nacházel i hrob Antonína Giessela z Vlachova u Mohelnice, který žil v 19. století poblíž Jevíčka a jenž zemřel roku 1892. Na tom by nebylo až tak nic podivného, jenže se údajně jednalo o posledního místního poustevníka, kteří v okolí pobývali od počátku 18. století. Za hroby jsme na fasádě kostela spatřili dvě gotická okna s lomeným obloukem a pak jsme již přišli k netradiční přístavbě. Jednalo se o byt se dvěma místnostmi, vlastním vstupem a krytým zápražím s dřevěnými sloupy a zábradlím, kam jsme se následně vydali. Chtěli jsme si totiž na malé tabulce visící na dveřích přečíst pár informací z historie starobylého gotického kostelíka, jehož interiér, krov i přistavěný byt pocházel opět z období po požáru.

Dočetli jsme se například, že věžička stála 37 zlatých a 15 grošů a že byla roku 1880 obnovena z darů obyvatel Předního Arnoštova. Zaujalo nás, že roku 1711 město Jevíčko věnovalo poustevníkovi 2 sáhy dřeva a že roku 1906 dřevěný plot nahradila několikrát zmíněná cihlová ohradní zeď. Když jsme dočetli poslední zajímavé informace, vydali jsme se roh k druhé štítové zdi, na níž jsme kromě úzkého obdélného okénka do podstřeší a kulatého okénka do krovu, našli také vstup opatřený pískovcovým portálkem a polokruhovým záklenkem. Na obou stranách dveří jsme uviděli kamenné hranolové sokly pro sochy z počátku 18. století, které na nich ovšem chyběly, protože sv. Augustin byl ukraden a sv. Monika byla raději uložena na farním úřadě.

Dveře byly zamčené, což nás ovšem nijak nepřekvapilo a tak jsme druhou bránou vyšli ven a po schodech jsme sestoupili příjezdovou cestu, z níž jsme si hřbitovní areál také vyfotili. Naší pozornosti neunikla ani zadní část, kde jsme našli výběh určený patrně pro slepice, které zde však zrovna nepobývaly. Na mysli nám tak vytanula otázka, zda kostelní byt vůbec někdo obýval, ale odpověď jsme na ni nedostali. Potom jsme se již vrátili k našemu povozu, jímž jsme odjeli do Letovic, abychom se na čtyři dny ubytovali v místním penzionu. Chcete-li vědět, jak předtím celý náš výlet probíhal, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme navštívili Jaroměřice a nedaleké Jevíčko.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jevicko_-_kostel_sv._Bartolomeje/

Historie :

Bývalý gotický hřbitovní kostel sv. Bartoloměje byl založen někdy na přelomu 13. a 14. století. Na hřbitově u kostelíka pochovávají nedaleké obce Bělá, Zadní Arnoštov a Víska. Zřejmě někdy po roce 1600 byla na kostele vybudována malá věžička. Někdy kolem roku 1670 byl zhotoven a umístěn do kostelíka raně barokní sloupový portálový oltář s obrazem Umučení sv. Bartoloměje. Z roku 1763 má pocházet zpráva, že poblíž žili poustevníci. Poslední z nich byl Anton Giessel, který žil v 19. století a jeho hrob je hned u zdi kostelíka. Roku 1896 měly být pořízeny varhany z kostela sv. Michala v Olomouci. Varhany byly postaveny dole, protože na kůr se nevešly a kůr byl později zrušen. Roku 1906 proběhla velká oprava kostela, při které byl zrušen boční oltář Nejsvětější Trojice a zůstal pouze hlavní oltář svatého Bartoloměje. Dne 15. června 1936 kostel vyhořel zřejmě po zásahu blesku a přitom byly zničeny i  zvony. Kostel byl opraven pod vedením Ing. Karla Mackerleho a 30. srpna 1936 se zde konala pouť. Dne 25. září 1936 byl kostel se dvěma novými zvony posvěcen olomouckým generálním vikářem P. Dr. Janem Martinů.

Historie čerpána z webu

https://www.hrady.cz/kostel-sv-bartolomeje-jevicko

Město Jevíčko je držitelem turistické známky č.738.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/jevicko-c738