Valašsko jsme v rámci našich výletů navštěvovali pravidelně, jelikož se nám v tomto malebném kraji vždy velice líbilo a během těchto výletů jsme zde poznali mnoho rozličných památek, zajímavostí či přírodních úkazů. Jednoho lednového dne jsme se na východ Moravy vydali znovu, abychom poznali další místa v okolí Valašského Meziříčí, přičemž jsme zavítali i do města samotného. Po příjezdu do metropole rázovitého Valašska jsme navštívili řeznické muzeum, poté malý pivovar Holendr a pak jsme autem popojeli k zámku Kinských. Bývalé šlechtické sídlo však nebylo naším cílem, neboť jsme jej navštívili už o pár let dříve v rámci letního výletu. 

Nás zajímal jednolodní svatostánek svatého Jakuba Většího, jenž byl postaven roku 1545 v renesančním slohu a do poloviny 16. století byl kostelem farním, než byla zdejší krásenská farnost sloučena se sousední meziříčskou. Naše stříbrné auto jsme zaparkovali jen pár metrů od kostela a vydali se na jeho obhlídku. Než jsme k církevní stavbě stihli dojít, do cesty se nám postavil svatý Josef i s Ježíškem v náručí. Samozřejmě nebyli živí, nýbrž se jednalo o jednalo o sochařské dílo z roku 1762, které původně stávalo v Zašovské ulici a ke kostelu bylo přeneseno v polovině šedesátých let 20. století. Socha se nacházela ve čtvercové ohradě z pískovce, přičemž světec stál na hranolu s akantovými listy a rytými zrcadly.

Na přední části hranolu jsme našli kartuši s červeně polychromovaným nápisem Magno/ faVore Con/stat Ioseph/ a nobIs CoL/enDVs a naším očím nemohla uniknout ani svatozář nad hlavami obou postav. Když jsme si svatého Josefa s Ježíškem dostatečně prohlédli, popošli jsme několik kroků ke svatostánku na půdorysu latinského kříže a konečně si jej začali prohlížet. Do oka nám padla jedna ze dvou sakristií s valbovou střechou a šindelovou krytinou, přistavěná k boku lodi roku 1749. Docela nás překvapilo, že loď kostela disponovala pouze jediným oknem s půlkruhovým záklenkem, přičemž druhé osvětlovalo spíše předsíň svatostánku. Na sedlové šindelové střeše jsme spatřili sanktusník nad presbytářem s cibulí a makovicí a pak jsme se přesunuli k čelní straně kostela.

Na trojúhelníkovém štítu jsme uviděli malinké kruhové okénko, jinak byla fasáda hladká a bez výzdoby. V dolní části průčelí jsme našli obdélné půlkruhově zakončené okno a pod ním pozdně gotický lomený portál. Když jsme ke krásnému ústupkovému vchodu přišli, vystoupali jsme po třech schodech ke dveřím, které však byly pevně zamčené. Vzhledem k zimnímu období nás to ovšem nijak nerozhodilo ani nepřekvapilo, i když jsme tedy interiér neviděli. Pokračovali jsme tedy v obhlídce exteriérů a zamířili jsme ke druhé straně kostelní lodi, na které jsme pro změnu napočítali hned tři okna s půlkruhovým záklenkem. Nad nimi jsme si všimli čouhajících trámů, ze kterých jsme viděli profilované ztužující zarážky a k našemu překvapení jsme i na této straně lodi narazili na sakristii.

Následně jsme se přesunuli k polygonálně uzavřenému kněžišti, na němž se nám něco nezdálo. A opravdu jsme neměli žádné halucinace, jelikož trojboký presbytář nebyl v jedné ose s kostelem, nýbrž byl vůči lodi půdorysně vybočený. Když jsme si srovnali oči, tak jsme na jedné straně kněžiště našli okno, podobné těm na lodi kostela a to bylo vše, co jsme na svatostánku mohli vidět. Déle jsme se zde nezdržovali a zamířili jsme zpět k našemu povozu, přičemž jsme v podstatě kráčeli po území starého hřbitova. Ten byl zrušen v důsledku nařízení císaře Josefa II., jímž se místa posledního odpočinku odsunovaly z centrálních částí obcí a místo něj bylo založen v roce 1826 nynější centrální hřbitov, který jsme také navštívili o pár let dříve.

Cestou jsme se ještě zastavili u informační tabule, ze které jsme se dozvěděli zajímavá fakta o dříve samostatné obci Krásno nad Bečvou a pak jsme opět vykročili směrem k našemu povozu. Když jsme došli k autu, ihned jsme odjeli ke Krásenskému pivovaru, u něhož jsme zaparkovali a vzápětí jsme se vydali se do středu města, nabitém historickými památkami, o nichž se dočtete v mých dalších příspěvcích. Chcete-li vědět, jak celý náš výlet probíhal, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech a vyhledejte si článek Jak jsme v zimě chodili po Valašském Meziříčí. A nezapomeňte prosím napsat pod články komentáře, děkujeme. Pomůžete tak ostatním turistům získat aktuální informace o tomto místě.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Valasske_Mezirici_-_kostel_sv._Jakuba_Vetsiho

Historie :

Filiální kostel sv. Jakuba Většího byl postaven v blízkosti zámku Kinských roku 1545 v renesančním slohu, přestože vstupní žlábkový portál má gotický charakter. Do poloviny 16. století byl tedy kostelem farním, ovšem za Jana z Pernštejna (1533-1547) byla zdejší farnost sloučena s farností meziříčskou a od té doby se stal kostelem evangelickým. Po obnovení katolické duchovní správy za třicetileté války byl kostel 1628 předán katolíkům a zůstal filiálním kostelem bez samostatné církevní správy.

V roce 1681 kostel vyhořel, nicméně již následujícího roku byl opraven. Z té doby pochází krov střechy. V roce 1749 byla na místě dřevěné sakristie vystavěna nová s klenbou. Ve věžičce, která vévodí strmé šindelové střeše, jsou zavěšeny dva zvony. Pozdější dostavby byly realizovány v barokním stylu a barokní je také obraz světce a před kostelem umístěná socha sv. Josefa s Ježíškem datovaná chronogramem do roku 1762. Ve 20. století byl kostel několikrát opravován, v květnu 1922 jej posvětil olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan.

V interiéru se nachází barokní obraz světce a lidová dřevořezba sv. Jiří. U kostela se nacházel hřbitov pro Krásno a okolní obce, který byl zrušen v důsledku nařízení císaře Josefa II., jímž se hřbitovy odsunovaly z centrálních částí obcí a namísto něj založen v roce 1826 nynější centrální hřbitov.

Historie čerpána z webu

http://mmn.kzvalmez.cz/instituce/kostel-sv-jakuba-vetsiho/

Město Valašské Meziříčí je držitelem turistické známky č.630.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/valasske-mezirici-c630