Choceň jsme poprvé navštívili během jednoho zimního výletu, který jsme skoro celý strávili v tomto východočeském městě. Po příjezdu do Chocně jsme si prohlédli nejprve zámek, jeden ze dvou vodních mlýnů, pivovar, evangelický kostel, hřbitovní kapli a poté jsme odjeli do středu města. Auto jsme zaparkovali na Tyršově náměstí a prohlédli si památky v centru Chocně. Jednou z nich byl kostel sv. Františka Serafínského, k němuž jsme se vydali z náměstí pěšky a brzy jsme k němu dorazili.

Jako první nám však padla do oka bílá samostatně stojící třípodlažní barokní zvonice s bání z let 1702 - 1703 od Mikuláše Rossiho, jejíž fasádu zdobily  lizénové rámy a v nejvyšším patře pilastry. V prvním a druhém patře 36 metrů vysoké věže jsme spatřili půlkruhově zaklenuté okna s klenáky a také jsme si na ní přečetli český nápis z roku 1736 „Smilujte se nade mnou aspoň vy, přátelé moji: Job, kap. 19.1736“. Zvonici, jenž v minulosti sloužila jako brána kostelního areálu, jsme také obešli kolem dokola.

Kochali jsme se její krásou, přičemž jsme se pohybovali v místech, kde do roku 1895 stála kostnice, což byla přízemní, trojdílná budova z roku 1736, kam byly ukládány kosti nebožtíků, protože starý hřbitov svoji kapacitou už nedostačoval. U kostela se přestalo pohřbívat v roce 1848 a bylo vytyčeno nové místo pro hřbitov Na Skalách, který jsme si prošli o několik desítek minut dříve. Vedle zvonice nás zaujal barevný domek z roku 1750, v němž býval špitál a v době naší návštěvy v něm sídlil Klub seniorů.

Červenou fasádu tohoto domu zdobily bílé doplňky, například lizény a rámy okolo oken. Ze středu domu mělce vystupoval rizalit, v němž se také nacházel vchod do budovy. Nad dřevěnými dveřmi jsme uviděli plastický starší znak města Chocně od J. Paukerta z roku 1922. V přízemí jsme po obou stranách vchodu našli dvě obdélníková okna, přičemž v 1. patře se pak nacházely tři, navíc zdobené štukovými ornamenty s volutovými motivy a mušlí uprostřed. Dům na nás okamžitě zapůsobil svou elegancí a příjemným vzhledem.

Líbilo se nám i zakončení průčelí trojúhelníkovým lehce prohnutým štítem, lemovaným pilastry, mezi nimž jsme našli novodobý kruhový emblém s nápisem městské muzeum, neboť starý špitál sloužil určitou dobu i jako muzeum. Mezi hlavní římsou a střechou jsme spatřili trojúhelníkový tympanon s bílým reliéfem, představující slunce. Po obhlídce červeného domu jsme se protáhli kolem zvonice a konečně se nám zjevila také samotná budova kostela, který byl  tradičně orientován od západu směrem k východu.

Prozkoumávání jednolodního kostela, jenž byl postaven v letech 1728-1733 na místě dřevěného svatostánku ze 14. století, jsme začali segmentově uzavřeným presbytářem s osmihrannou sakristii. Nad přípravnou kněžích jsme spatřili znak Kinských a Dietrichštejnů, majitelů panství, kteří spolu s dalšími přispěli na výstavbu nového kostela. Sakristii i celý závěr kostela zdobily bílé pilastry s patkami, mezi nimiž jsme napočítali tři vysoká okna s polokruhovým záklenkem. Nad hlavní římsou se nacházel štít s volutovými prvky, v jehož středu jsme spatřili výklenek se sochou žehnajícího Krista.

Vedle štítu jsme na postranních hranolech uviděli sochy sv. Petra a Pavla a pak jsme se již vydali k presbytáři blíže a krátce jsme u něj shlédli pískovcový kříž s Kristem. Potom jsme kráčeli podél lodi kostela, jejíž interiér prosvětlovalo sedmero vysokých oken s půlkruhovým zakončením a vzápětí jsme narazili na boční vchod. Vystoupali jsme k němu po několika schůdkách, ale dveře byl zamčené a tak jsme ihned pokračovali dál. Minuli jsme boční kapli a za okamžik jsme stanuli u hlavního vchodu, jenž nás opět nepustil do útrob svatostánku.

V kamenném obložení hlavního vchodu jsme si přečetli letopočet 1733, tedy datum dokončení stavby kostela. Prohlédli jsme také jednoduché průčelí se čtyřmi pilastry a jediným oknem nad vchodem, osvětlující hudební kůr. Nad hlavní římsou jsme našli vysoký volutový štít s dalším oknem a na střeše naším očím neunikl křesťanský kříž. Když jsme si kostel prohlédli a přečetli si jeho historii, šli jsme se ještě podívat na sochu sv. Jana Nepomuckého, stojící nedaleko církevní stavby.

Pak jsme ještě shlédli vedlejší faru, která patřila k děkanství kosteleckému a byla obsazena čtyřmi duchovními, i když na krátký čas v posledním desetiletí 14. století byl farní úřad přenesen do Běstovic. Potom jsme již zajímavý komplex církevní a historických staveb opustili a zamířili jsme k nedaleké staré škole, o které se více dozvíte v mém dalším článku, tak si jej také nezapomeňte vyhledat a ve volném čase přečíst.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Chocen_-_kostel_sv._Frantiska_Serafinskeho/

Historie :

První zmínky o choceňském kostelu pocházejí z poloviny 14. století. Konkrétně je kostel uváděn jako farní k roku 1350 v popisu pražské diecéze. Z původního dřevěného kostela se nic nedochovalo, protože v průběhu času třikrát vyhořel (v letech 1602, 1659 a 1725).

Nynější kostel byl postaven v rozmezí let 1728-1733 ze jmění kostelů filiálních a z příspěvků dobrodinců, zejména hraběte Štěpána Viléma Kinského a pražského arcibiskupa hraběte Ferdinanda Khuenburga, který věnoval ze solné kasy 1500 zlatých.

V letech 1728-1729 postavena loď, 1730-1731 presbyterium;  roku 1733 byl kostel dokončen, jak hlásá letopočet (An./no/ Ch./risti/ MDCCXXXIII), vytesaný v kamenném obložení hlavního vchodu, položeném k západu. Průčelí hledí k východu k ulici „Záměstí“ a umístěn na něm nad sakristií spojený znak Kinských a Dietrichštejnů (manželkou hraběte Štěpána Viléma Kinského byla Marie Josefa Antonína Rozárie hraběnka Dietrichštejnová). Nahoře nika se sochou Krista a na postranních hranolech sochy sv. Petra a Pavla.

Od požáru kostela v roce 1725 se sloužily bohoslužby v zámecké kapli, než byl znovu opraven. Kněží tak provizorně bydleli na zámku, protože se znovu stavěla i shořelá fara. Do roku 1895 stála blízko hlavního vchodu do kostela kostnice. Jednalo se o přízemní, trojdílnou budovu z roku 1736, kam byly ukládány kosti nebožtíků, protože starý hřbitov svoji kapacitou už nedostačoval. U kostela se přestalo pohřbívat v roce 1848 a bylo vytyčeno nové místo pro hřbitov „Na Skalách“. Do dnešních dob se z původní kostnice dochoval pouze nápis v kamenném ostění: „Smilujte se nade mnou aspoň vy, přátelé moji: Job, kap. 19.1736“, který je nyní umístěn nade dveřmi zvonice.

Interiér :

Hlavní oltář byl původně rokokový, dvoudílný z roku 1734 (upravený roku 1790), skládá se z menzy se svatostánkem a obrazem chrudimského Salvatora a čtyř andělů od I. Rohrbacha a ústředního obrazu Stigmatizace sv. Františka, upevněného na zadní stěně presbytáře, s dvěma anděly, jde o plátno 2,37 x 1, 43 metrů a obraz je připisován Petru Brandlovi (1668-1735) – významnému českému malíři vrcholného baroka. Hlavní oltář sv. Františka Serafínského byl zhotoven nákladem hraběte Štěpána Viléma Kinského.

Boční oltáře: v příčné lodi dva novorománské oltáře kolem roku 1900 – sv. Antonín Paduánský s obrazem téhož světce z 1. pol. 18. století (nákladem Antonína ryt. Chuchelského z Nestajova, příbuzného tehdejšího zdejšího faráře) a Panny Marie s obrazem od Z. Rudla (nákladem hraběcího hofmistra Arnošta Filesiera).

V lodi na jižní straně: oltář sv. Jana Nepomuckého z roku 1731 s obrazem sv. Jana Nepomuckého-Almužníka (vystavěn nákladem hraběnky Anny Marie Kinské, rozené Dietrichštejnové) a oltář sv. Františka Paulanského z 2. pol. 18. století.  Na severní straně: oltář sv. Anny z pol. 18. století (nákladem hetjmana choceňského panství Jakuba Stanislava Dusíka) s obrazem sv. Anny od F. Doubka z roku 1934. Dále oltářní obraz sv. Josefa z 2. pol. 18. století.

Kazatelna je rokoková s reliéfy z Nového zákona. Obraz sv. Anny, původně z bočního oltáře sign. V. Víšek, Ústí nad Orlicí 1887, obraz. P. Marie Čenstochovské, barokní z pol. 18. století. Sochy sv. Ludmily a sv. Markéty. Malovaná okna většinou od F. Urbana. Dřevěná křtitelnice s cínovou mísou s datací 1796.

Na přelomu 19. a 20. století byl za faráře Jana Cvrka výrazně opraven a upraven vnitřek kostela. Nová výmalba, křížová cesta, kovový lustr, některé sochy, okenní vitráže atd. Už v této době kostel osvětlovaly dvě obloukové lampy. V letech 1900 - 1910 byly do kostela pořízeny nové varhany. V letech 1968 až 1975 došlo k rozsáhlé opravě kostela a k pořízení oltáře coram populo s ostatním příslušenstvím. V roce 1975 odlila zbraslavská zvonařská dílna Manoušek tři nové zvony, na místo zrekvírovaných. V letech 1997-2002 byla provedena generální rekonstrukce vnějšího opláštění kostela i zvonice. Staré lavice zničené dřevomorkou nahradily v letech 1999 až 2000 nové z dubového masivu, financované z darů dobrodinců.

Historie čerpána z webu

http://www.chocen.farnost.cz/kostel-chocen

Město Choceň je držitelem turistické známky č.881.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/chocen-c881