Památkově chráněné fojtství ve Velkých Karlovicích tvoří roubený soubor obytné budovy a hospodářských budov. Fojtství bylo zpravidla největší a nejhonosnější objekt v obci. V největší místnosti byla šenkovna a fojt, do které zástupce vrchnosti v obci každou neděli odpoledne svolával poddané k rozdělování úkolů. Prvním písemně známým fojtem Karlovic se stal Jura Hudeček, které tuhle významnou funkci získal za věrné služby Žerotínům. Od roku 1721 úřad vykonával Michal Billa, který se sem přiženil a jeho následovník Ján Billa nechal staré fojtství v roce 1793 přestavět tesařským mistrem Janem Žákem do dnešní podoby. V rukou rodu Billů se fojtství udrželo až do roku 1825, kdy jej získal František Zrůnek. Posledním karlovským fojtem se stal Karel Barvič, který byl bohatým obchodníkem z kupeckého domu, kde je nyní Karlovské muzeum. 

Valašský ateliér U Hofmanů byl na Soláni postaven architektem Jiřím Auermüllerem v roce 1940 pro malíře Aloise Schneiderku. Architekt dokázal splnit přání a zkušenosti Schneiderky a navrhl mu dům v propojení dvou základních materiálů – kamene a dřeva. Tato roubená stavba, posazená nesmírně citlivě do výjimečného místa pod vrcholem Soláně splnila veškeré požadavky, které měl malíř Alois Schneiderka na daného architekta. Dům s ateliérem spojoval v sobě obdiv k prostotě života na jedné straně, ale na straně druhé též ctižádost malíře, prezentovat se jako umělec s vybraným vkusem. V 80. létech prošel dům významnou proměnou. Přibyl rozlehlý ateliér na úrovni obytného podlaží z kamene a dřeva ve stylu původního objektu. V této části se nyní nachází prodejní galerie, která vznikla v roce 1999 a nese název „VALAŠSKÝ ATELIER U HOFMANŮ“. 

Vilu si nechali postavit manželé Tugendhatovi z židovských německých rodin průmyslníků a obchodníků, kteří v Brně žili již po několikátou generaci a byli spolumajiteli brněnských vlnařských továren. Když byla stavba domu za čtrnáct měsíců hotova, tak se rodina v prosinci 1930 mohla nastěhovat. Tugendhatovi žili v domě se třemi dětmi, Ernstem a Herbertem do května 1938. Před hrozbou vypuknutí války odjeli do Švýcarska a v lednu 1941 pak do Venezuely, kde se v Caracasu narodily dcery Ruth a Marie-Daniela. Počátkem října 1939 byl dům konfiskován gestapem a od ledna 1942 se stal majetkem Německé říše. Již na podzim 1940 chyběla ve vile zaoblená příčka z makassarského ebenu a většina mobiliáře. Dokonce došlo k radikálním stavebním změnám, kdy zde měl byt a kancelář Walter Messerschmidt, ředitel Klöcknerwerke v Brně.

Známý silák a profesionální zápasník Gustav Frištenský, který se zasloužil o popularizaci řeckořímského zápasu, žil v Litovli od roku 1909 až do své smrti v roce 1957. Část života strávil ve vile, stojící v ulici, která nese rovněž jeho jméno. Na domě, který na začátku 20. století sloužil jako správní budova litovelského pivovaru, se nachází pamětní bronzová deska, jež byla zhotovena a vsazena nákladem rodiny Frištenských v roce 1997. Vila není přístupná, slouží stále k bydlení, ovšem v městském muzeu najdete expozici, věnovanou postavě Gustava Frištenského. Silou zápasníka byl inspirován litovelský speciál Gustav, třináctistupňové nefiltrované polotmavé pivo, které můžete ochutnat v restauracích po celé Moravě.

Roubená vila malíře a ilustrátora Adolfa Kašpara byla postavena v roce 1932 podle vzoru horské chaty Kohútka v Javorníkách a je typickým objektem tradičního lidového stavitelství Valašska. Malíř se narodil v Bludově a na své výtvarné nadání upozornil již během studií na učitelském ústavu v Olomouci. Poté pokračovali ve studiích na akademii v Praze. Známé jsou jeho ilustrace k Babičce Boženy Němcové, Jiráskově Filosofské historii a dalším dílům české i světové literatury. Ačkoliv Adolf Kašpar bydlel s rodinou v Praze na Kampě, celý život se rád vracel na Moravu, zejména do Loštic, kde se mu zalíbilo natolik, že si tam nechal postavit dům s ateliérem a až do roku 1931 tam s rodinou trávil letní měsíce. Oblíbil si také Rusavu v Hostýnských vrších, kde si v roce 1932 nechal postavit roubenou chalupu, kterou však užíval pouhá dvě léta, na sklonku svého života (1877 – 1934).

Letohrádek s názvem Červený domek nechal postavit na hrázi zaniklého Svatoanenského rybníka majitel novodvorského panství hrabě Bernard Věžník z Věžník, poprvé je připomínán v gruntovní knize z roku 1703. V ní je také uvedeno, že pro pohodlný přístup k letohrádku nechal zřídit kanál s přístavištěm pro lodičky. Po roce 1791 nechal letohrádek přestavět Jan Rudolf Chotek, za něhož byl v okolí vysazen lesík až k říčce Klejnárce. Hraběcí rodina zde pobývala při odpočinku během výletní plavby. V roce 1824 byl letohrádek přeměněn na hájovnu, ale když byl v roce 1850 vykácen okolní les a změněn na pole, ztratil i tuto funkci a byl adaptován na obytný dům. V roce 1866 zde krátce pobýval po bitvě u Hradce Králové pruský korunní princ Bedřich Vilém. Poslední oprava domu provedl v roce 1972 malíř Vlastimil Beneš. Červený domek s kolnou a ohradní zdí byl zapsán do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR.

Loretánská kaple byla ve Fulneku postavena roku 1681 a jejím zakladatelem se stal Jan František hrabě z Vrbna. Kaple stála za západní zdí kapucínského kláštera, založeného roku 1668, a byla v péči řádu až do svého zániku. Roku 1703 byla kaple obestavěna loretánským ambitem, vyzdobeným roku 1710 nástěnnými malbami od Josefa Rendla. V letech 1705 - 1739 bylo poutní místo doplněno koncovou kaplí a třemi kaplemi nárožními. Jako první byla postavena roku 1705 velká koncová kaple svaté Anny. Byla obdélníkového půdorysu s trojosým, patrovým tympanonem, ukončeným průčelím. Ze tří nárožních kaplí byla jako první postavena kaple svatého Gaudentia roku 1715 a následovaly průčelní kaple – kruhová kaple svaté Maří Magdaleny roku 1729 a polygonální kaple svatého Kříže v roce 1738 s konvexkonklávním čelem. Roku 1736 byla v průčelí ambitu vystavěna vstupní věž. 

Město Krásno nad Bečvou bylo v minulosti nezávislé na sousedním Valašském Meziříčí, takže zastupitelé města potřebovali někde úřadovat. Když si roku 1555 obyvatelé městečka Krásna vymohli opětné oddělení od Meziříčí, tak si pořídili radnici, pro kterou koupili dům jednoho usedlíka. Ten jim po čase přestal vyhovovat, a proto se rozhodli ke koupi většího domu. Roku 1580 koupila obec pro tento účel za 500 zlatých dům od vrchnosti – Bernarda ze Žerotína, který jej předtím zabavil jisté Anně z Kunčic „pro její nepořádné chování, kteréž jest proti pánu Bohu a přikázání jeho svatému vedla“. Kupní částku obec splácela po 32 následujících let.

Sýpka ve Valašském Meziříčí patřila do areálu zámku Žerotínů spolu se západním křídlem renesančního šlechtického sídla a bývalou vězeňskou kaplí, postavenou v novorománském stylu v polovině 19. století. Většina starých hospodářských objektů byla zřejmě poškozena při švédském dobývání města v roce 1648, kdy kromě zámku vyhořelo také předměstí. Hospodářské objekty byly však na tomto místě po válce znovu obnoveny. Kolem roku 1716 byla zahájena celková přestavba zámku, která byla patrně v roce 1731 z vetší části dokončena, což vyplývá z inventáře pořízeného téhož roku při příležitosti úmrtí stavebníka Františka Ludvíka ze Žerotína. Kromě vlastního zámku byl v inventáři zmíněn sklep, stáj vedle zámku a objekt pro kočáry a povozy.

Technická stavba z konce 18. století postavená ve stylu Maurské vodárny, zapadá do koncepce lednicko-valtického areálu. Objekt sloužil jako technické zázemí zámku a parku, nyní je technickou památkou. Původní stavba podle návrhu Václava Josefa realizovaná stavitelem Breguinem byla již po 12 letech nákladně opravována, ale i tak byla čerpací stanice jako nepraktická zrušena. Teprve až v roce 1785 byl schválen nový projekt a budova zase ožila. Do současného stavu v maurském slohu byl objekt přestavěn architektem Wingelmüllerem. Tato technická stavba, sloužila částečně jako parní lázně a zavlažovací systém parku. Kaplanova turbína vyráběla elektřinu pro zámek a část obce.