Valašsko jsme v rámci našich výletů navštěvovali pravidelně, jelikož se nám v tomto malebném kraji vždy velice líbilo a během těchto výletů jsme zde poznali mnoho rozličných památek, zajímavostí či přírodních úkazů. Jednoho lednového dne jsme se na východ Moravy vydali znovu, abychom poznali dvě obce v okolí Valašského Meziříčí. Na začátku výletu nás čekala Zašová, poté jsme si odskočili do zmíněného města za dalšími zajímavostmi a závěr výletu jsme strávili v Choryni. Po příjezdu do obce jsme si postupně prohlédli kapli sv. Jana Nepomuckého a poté kostel sv. Barbory s protějším zámkem a bývalým klášterem v jednom.

Pak jsme popojeli k prvnímu zastavení naučné stezky Choryňská stráž, přičemž nám do oka padla malá kaple u statku. Její existence byla pro nás velkým překvapením, neboť jsme ji nenašli v žádné mapě, což nám však nijak nebránilo v tom, abychom ji neplánovaně zařadili do našeho seznamu navštívených památek. Když jsme si ji prohlédli, konečně jsme se mohli vydat na naučnou stezku Choryňská stráž, která vznikla v roce 2015 a na tříkilometrové trase nám nabídla sedm zastavení. Úvodní tabuli jsme našli na fasádě domu, který se nacházel na vyasfaltovaném plácku, na němž jsme měli zaparkovaný náš stříbrný francouzský povoz.

Na tabuli jsme si prostudovali mapu s jednotlivými zastaveními, nicméně jak se později ukázalo, moc dobře jsme si ji do hlavy neuložili, neboť jsme hned dvakrát zabloudili. Docela nás překvapila informace, že jsme si mohli předem objednat průvodce, který by nás po naučné stezce provedl a navíc by nám poskytl i komentář. Vyvarovali bychom se tak zmíněným problémům s blouděním, jenže jsme o takové možnosti neměli ani tušení a tak jsme se na tříkilometrovou stezku museli vydat sami. Opustili jsme tedy takřka prázdný plac s úvodní tabulí a následovali jsme známé bílo-zelené značky naučné stezky, které nás nejprve vedly po místní silničce.

Kráčeli jsme kolem rodinných domků, přičemž některé zkrášlovala venkovní vánoční výzdoba a atmosféru tohototo ročního období umocňovala bílá námraza. Zimní královna obsadila stinné místa, což se netýkalo šedého asfaltového hada, který nás dovedl na most přes potok Juhyně. Ocitli jsme se tak na křižovatce a jak už bylo předesláno, právě zde jsme poprvé netrefili správný směr. Namísto toho, abychom pokračovali dál k prvnímu zastavení, tak jsme za mostem zabočili doprava a šli dál podél potoka. Nevědomky jsme se tak vrátili zpátky na trasu naučné stezky, z níž jsme před mostem sešli a kráčeli jsme tak vstříc jejímu sedmému, tedy poslednímu zastavení.

Sledovali jsme líně tekoucí vody Juhyně, které mráz nedokázal svázat svou ledovou silou a po několika desítkách metrů jsme přišli k malému mostu. Jednalo se o ten správný mostek, přes který jsme měli přejít, pokud jsme chtěli jít po trase naučné stezky. Naštěstí jsme si moc nezašli a neztratili tak mnoho času, neboť den se pomalu chýlil ke konci a hrozilo, že za světla nestihneme projít celou stezku. Nepatrně jsme tak zrychlili krok a brzy jsme na druhém břehu Juhyně zahlédli Boží muka, za nimiž jsme se vydali po dalším mostě a vzápětí jsme stanuli před drobnou církevní památkou ze dřeva se soškou Panny Marie.

Světice byla ukryta v bezpečí za sklem a společnost jí dělala květinová výzdoba. Po chvilce jsme se po mostě vrátili na náš břeh a pokračovali uličkou do okrajové části Choryně. Za plotem jsme spatřili slepice, které hlídal kohout, který se na nás nedůvěřivě díval jedním okem. Snad měl obavy, abychom mu neodnesli jednu z jeho svěřenkyň či dokonce neohrožovali jeho samotného na životě. Zahnali jsme myšlenky na kohouta na víně, slepičí vývar a míchaná vajíčka a záhy jsme minuli poslední domek v obci. Asfaltový povrch vystřídala klasická polní cesta, která nás vedla podél několika dvojice chatiček, z nichž nám jedna připomínala perníkovou chaloupku.

Za pár okamžiků se nám však potvrdilo rčení, že zdání klame, neboť když jsme přišli k chaloupce blíže, zjistili jsme, že bychom z ní mnoho cukru na posilněnou nezískali. Některé ozdobné prvky sice připomínaly ono známé pohádkové obydlí, jenže chatka byla celá ze dřeva a obživu by tak poskytla maximálně nějaké dřevomorce. Na druhou stranu nás alespoň nezdržovala nějaká baba Jaga a tak jsme bezpečně proklouzli kolem chaloupky na okraj lesa. Nebylo to však poslední setkání s pohádkovými bytostmi na trase naučné stezky Choryňská stráž a jako předkrm jsme od zimní královny dostali pocukrovanou trávu s čokoládovou zmrzlinou v podobě hlíny.

Dále jsme kráčeli po lesní cestě, která byla naštěstí zamrzlá, neboť za jarních dešťů bychom si naše obutí značně znečistili od hnědého povrchu, což by nelibě nesla zejména ženská část naší výpravy. Cestička nás vedla mezi nízkými stromky a remízky stále dál a dál a zanedlouho se stočila k potoku Juhyně. Přivítali jsme se starou známou a po několika desítkách metrů jsme dorazili k sedmému zastavení naučné stezky. Z informačního panelu jsme se dozvěděli, jaké ryby plavou ve zmíněném potoku a také v nedaleké řece Bečva. Dle sdělení tabule se zde nacházelo 25 druhů, z nichž bylo 15 původních a zbytek do zdejších vod vypustili členové Českého rybářského svazu.

Šest z nich jsme si prohlédli na obrázcích, nicméně dosud jsme znali jen dvě rybičky – parmu obecnou a hadovité tělo úhoře říčního. Poprvé v životě jsme viděli ostroretku stěhovavou, jelce proudníka, nočního tvora mníka jednovousého a hořavku duhovou, která klade své jikry do lastur živých škeblí. Když jsme si podvodníky prohlédli, vydali jsme se dál podél Juhyně, přičemž jsme směřovali nejen k další informační tabuli, ale také k soutoku zmíněného potoka s Bečvou. V chůzi nás nezastavil ani padlý strom a ani bílá paní, která na nás čekala na druhém břehu Juhyně. Doufali jsme, že bude mít dobrou náladu a nechá nás projít dál, ale i tak v nás byla malá dušička.

Vzpomněli jsme si na nejznámější z bytostí v bílém šatu jménem Perchta, která se zjevovala na zámku v Českém Krumlově před významnými událostmi, jako například narozením dítěte, svatbou, úmrtím, přičemž šťastné události ohlašovala bílými rukavicemi a klíči u pasu, nešťastnou pak černými rukavicemi. Vzhledem k tomu, že jsme z dálky žádnou tmavou barvu neviděli, naše obavy vzaly za své a o několik vteřin později jsme k bílé paní dorazili. V té chvíli jsme se museli začít smát našemu omylu, neboť ze strašidelného ducha se vyklubal obyčejný bílý ubrus, visící za větev. Mohli jsme se jen dohadovat, zda jej přinesla voda či jestli ubrus někdo záměrně pověsil na strom.

Z místa setkání s bílou paní nás stezky vedla i nadále podél potoka Juhyně mezi holými stromy. Malé potíže nám způsobil drobný přítok zmíněného vodního toku, který nám zkřížil cestu a lehce rozbahnil její bezprostřední okolí. Opatrně jsme jej přeskákali jako laňky a po chvilce jsme již spatřili soutok Juhyně s její výrazně mocnější kolegyní Bečvou. Zaujalo nás, že i ten nejzazší výběžek na soutoku dokázal zaujmout strom, který se nám sice nepodařilo identifikovat, nicméně vzhledem ke svému životnímu postavení si zasloužil náš obdiv. Našim očím také neuniklo, že zatímco naše strana řeky byla pokrytá jinovatkou, protější břeh díky většímu počtu slunečních paprsků dokázal unikat z ledového sevření.

O pár metrů dál se poklidná hladina Bečvy změnila v rejdiště neposedných vlnek, rozdivočených nárazy do kamenů do bílé barvy. Využili jsme zpevněného břehu a po obrovských kamenech jsme sestoupili přímo k dějišti divokých hrátek, abychom si vše prohlédl z první řady. Několik minut jsme dění pozorovali a kochali se přitom přírodním vodním divadlem, přičemž jsme fotoaparátem natočili několik záběrů, které jsou k vidění zde. Následně jsme se vrátili na stezku a po pár metrech jsme narazili na šesté zastavení naučné stezky. Z tabule jsme se dozvěděli, že ono vodní divadlo, které jsme před chvílí viděli, nevzniklo náhodou, ale postaral se o něj člověk.

Lidská ruka totiž právě na tomto místě vybudovala vodní skluz, který překonal pár desítek výškových centimetrů hladiny a záměrně vložené kameny do řeky zabránily erozi, ochránily konstrukci výše položeného mostu a zároveň umožnily rybám přirozenou migraci po řece. Dále jsme se dočetli, že v příznivější roční době bychom zde mohli pozorovat vydry, bobry a pokud bychom se pohybovali tiše, snad bychom zahlédli krásného ledňáčka. V létě bychom na štěrkových a písčitých náplavách Bečvy mohli vidět bílé květy keře s podivným názvem židoviník německý. Proč dostal tento u nás velmi vzácný keř takové jméno, to jsme se však už nedozvěděli.

Když jsme si přečetli kompletní nabídku informací, kráčeli jsme kolem Bečvy dál. Řeka nám v tomto úseku nabídla pohled na přírodní koryto s mnoha tůněmi a štěrkovými náplavami, které zde zůstaly po povodních v roce 1997. Každá mince má dvě strany a tak jsme díky této přírodní katastrofě mohli vidět skalní podklad druhohorního a třetihorního stáří. Zanedlouho jsme přišli k dřevěné boudě, ze které se vyklubala ptačí pozorovatelna a lesní bar v jednom. Bohužel nabídka boudy byla takřka nulová, neboť ptáci odtáhli do teplých krajin a ti co zůstali, trávili svůj čas někde jinde. Rovněž nabídka nápojů, kterou slibovala tabulka uvnitř boudy, se rovnala nule a tak jsme odtáhli s nepořízenou.

Za boudou jsme se poněkud vzdálili od Bečvy a dál šli pod holými listnáči, kterým dělalo společnost několik jehličnanů. Vzápětí jsme se zase ocitli na břehu řeky, kde jsme jako koně při parkurovém skákání museli překonat dřevěné překážky v podobě popadaných stromů. Za tímto místem jsme odbočili mírně doleva a definitivně jsme opustili vodní tok. Rovinatou část stezky vystřídalo krátké stoupání a následné klesání, což nám ovšem nijak nevadilo. Horší bylo, že popadané podzimní listí zaneslo stezku tak, že byla sotva vidět. Moc nám nepomohlo ani to, že tudy v zimě lidé běžně nechodili a nezvýraznili tak svým obutím správný směr.

Nebylo to poprvé, co jsme si mysleli, že v zimě a ve všední den budeme na místě, které se nejmenovalo Karlštejn, Praha či Český Krumlov, úplně sami. Tentokrát jsme se však zmýlili, neboť jsme záhy potkali dvojici turistů, která kráčela v opačném směru jako my. Pozdravili jsme se a vzápětí jsme postupně minuli malou tůňku, v půli kmene zlomený strom a poté nás rozesmutnil pohled na štíhlého dřevěného bohatýra, kterého však nějaký větrný poryv zcela vyvrátil z kořenů. Další nešťastníci se povalovali opodál jako opilci na cestě z hospody domů, nicméně jich nebylo moc. Cesta začala významně stoupat a my jsme museli mít oči na šťopkách, abychom z ní nesešli.

Na kopečku před námi jsme naštěstí zahlédli další informační ceduli, která pro nás v tu chvíli představovala maják, jenž nás navedl do bezpečného přístavu. Vyškrábali jsme nahoru a stanuli u pátého zastavení naučné stezky Choryňská stráž. Tabule nám pro změnu představila ptactvo, které bychom odtud mohli pozorovat. Stejně jako u ryb jsme některé opeřence dobře znali, jako třeba orla mořského, ledňáčka říčního, kormorána velkého volavku popelavou a čápi bílého i černého. Další jména ptáků pro nás byla nová a poprvé jsme tak slyšeli o kachně morčáka velkého, skorci vodním a pouze konipásek bílý nám někde v hlavách zněl povědomě, přičemž jsme si vyjmenované opeřence prohlédli také na kresbách.

Dole pod námi jsme se naposledy pokochali pohledem na řeku Bečvu a pak jsme se dali na další cestu. Minuli jsme posed, na který pozorovatel musel vylézt po podezřele vypadajícím žebříku a dál jsme šli po mírně stoupajícím hřebenu vstříc zapadajícímu slunci. Žhavý kotouč se ztrácel mezi kmeny stromů a mimoděk nám připomněl, že se brzy schová za obzor úplně. Podvědomě jsme přidali do kroku a jelikož si s námi stezka konečně přestala hrát na schovávanou, šlo se nám dobře. Z vrchu na nás dohlíželi listnaté stromy různých druhů, z nichž se nám nejvíce líbila bříza bělokorá, ruský národní strom.

Tento krásný strom jakoby předznamenal pozdější události, ale nepředbíhejme. O pár metrů dál jsme na pěšince našli stopy koně, ovšem byla otázka, před jakou dobou se okované kopyta vtiskly do nyní zamrzlé země. Následně jsme narazili na patník, který byl částečně zapadlý do hlíny a svou značně nahnutou pozicí nám naznačoval, že zde okolo jdoucím slouží zřejmě dlouhou dobu. Stařičký patník se patrně chystal do kamenného důchodu, čemuž jsme se nijak nedivili, když tudy lidé chodili maximálně za účelem procházek a turistiky. Cesta rychle ubíhala a takřka rovně neustále směřovala k okraji lesa, na němž jsme se ocitli po zdolání posledního výraznějšího stoupání.

Na okraji lesa se nám naskytla pohádková podívaná na protější les, od něhož nás dělilo pocukrované pole. Na obzoru před námi se tyčil nejen lovecký posed, který čněl proti nebi jako varovný prst, ale hlavně nejvyšší kopec v našem okolí s prozaickým názvem Choryňská stráž s nadmořskou výškou 376 metrů. My jsme stáli asi o padesát metrů níže a tak jsme celou scenérii pozorovali na pozadí se zimní potemnělou oblohou. Za posedem jsme na nebi spatřili měsíc, jehož moci z posledních sil odolávalo zapadající slunce. Byla to opravdu nádherná podívaná k nezaplacení, kterou by nedokázala pokrýt žádná platební karta na světě. Ani ta zlatá.

Krajina, kterou jsme měli před sebou, nám připomínala území dobrosrdečného, ale trochu sklerotického staříka, který každou zimu obaloval stromy sněhem, aby nebyly holé. K tomu používal berlu mrazilku, která ale měla velkou moc a toho, kdo se jí dotkl zmrazila. Ano, řeč je o Mrazíkovi, jedné z hlavních postav stejnomenné ruské pohádky, který jednou zapomněl berlu doma a Nastěnka se jí omylem dotkla a umrzla. Naštěstí nám nic takového nehrozilo, stáli jsme přece jen dost daleko od jeho panství a navíc v tom našem lese již vládl někdo jiný. Rovněž tento vládce lesa pocházel z ruské pohádky, na což nás předem připravovalo několik bříz, na které jsme předtím narazili.

Jakýpak vládce to byl, to jsme poznali až o několik desítek metrů dál, když jsme se po pěšině, vedoucí stále po okraji lesa, vydali na další cestu. Mírně klesající stezka nás záhy přivedla k obydlí z naskládaných kmenů, přikrytých silnějšími větvemi, ve kterém bezpochyby bydlela baba Jaga. Příbytek ošklivé ježibaby sice postrádal kuří nožku, ale to neměnilo nic na faktu, abychom se v jeho okolí pohybovali opatrně. Když se totiž před její chaloupkou objevil Ivan, tak její příbytek omylem otočil, což Jagu rozzlobilo a povolala na něj svoje stromové prašivce, kteří ho do chaloupky hodili a baba Jaga si ho chtěla upéct. My jsme na lopatě čarodějnice rozhodně skončit nechtěli a tak jsme šli rychle dál.

Cesta začala prudce klesat a když jsme sešli do jakési prohlubně, zase jsme museli vystoupat nahoru. Stezka se napojila na širokou lesní cestu a kdybychom odbočili doprava, rázem bychom se ocitli v království dědečka Mrazíka. My jsme však pokračovali rovně a i když jsme chtě nechtě projít kousek cesty přes zamrzlé území, v pořádku jsme přišli ke křižovatce ve tvaru V. Chvíli jsme přemýšleli, jakým směrem vybrat a nakonec jsme správně zvolili doslova a do písmene tu pravou cestu, která nás po pár desítkách metrů přivedla k malé kapličce Pod Stráží. Bílé omítnutá stavba se nejprve nesměle skrývala za hradbou holých větví a v plné kráse se odhalila, až když jsme stanuli pod ní.

Podle vzhledu jsme odhadli její výstavbu na 19. století, ale jelikož jsme o ní nenašli jedinou zmínku a dokonce o její existenci mlčeli i mapy, jednalo se pouze o naše domněnky. To nám však nezbránilo v tom, abychom si kapličku na kamenné podezdívce zblízka prohlédli. Uprostřed jsme spatřili výklenek se zeleným okenním rámem, v němž se za sklem ukrýval obrázek Panny Marie v tradičním bílo modrém rouchu a kolem ní se nacházela poměrně bohatá květinová výzdoba. Na to, jak byla kaplička úzká a tudíž i výklenek nebyl nijak velký, bylo uvnitř květin docela dost. Pod výklenkem jsme našli skobu, trčící z fasády kaple, na které určitě někdy něco viselo.

V době naší návštěvy však byl háček zcela prázdný. Nad nikou pak byla drobná římsa a celou kapličku kryla sedlová stříška z cihel. Boční strany drobné církevní památky pak neměly žádná okénka a stejný obrázek se nám naskytl poté, co jsme se podívali na její zadní stranu. Snad za to mohl fakt, že jsme se moc zabrali do obhlídky kapličky, možná to zapříčinila naše nepozornost nebo nás to již táhlo podvědomě zpátky do civilizace, každopádně jsme na tomto místě nechtěně trasu naučné stezky opustili a vydali se k prvním domkům v Choryni. Správně jsme totiž měli jít do kopce kolem kapličky na vrchol kopce Choryňská stráž, kde toho času vládl Mrazík.

Po nezpevněné lesní cestě jsme minuli domy na okraji obce a brzy jsme vkročili do vyasfaltované ulice. Přes střechy pokryté jinovatkou se nám odtud naskytl pohled na Choryni pod námi, nicméně výhledy nám ztěžoval lehký opar a hlavně blížící se tma. Přesto jsme si z výšky prohlédli zámek a protější kostel svaté Barbory, které jsme zhruba před 120 minutami viděli pěkně zblízka, když byly tyto stavby ještě zalité sluncem. Když jsme se dostatečně pokochali podvečerními výhledy, pokračovali jsme po klesající asfaltce až na křižovatku, kde jsme přemýšleli kam dál. Stále jsme si totiž mysleli, že jsme naučnou stezku neopustili, ale její pokračování jsme nemohli najít.

Nepomohl nám ani pahýl ovocného stromu, na který nějaká dobrá duše umístila směrovky s názvy nejbližších cílů. Zahradní rozcestník ukazoval cestu do Vysoké, Lhoty či Hustopečí, ale také na Choryňskou stráž. Kdybychom však měli uposlechnout příkazu šipky, potřebovali bychom letadlo nebo vrtulník, jelikož směrovka ukazovala téměř kolmo vzhůru. Po krátké poradě jsme se rozhodli nepokoušet štěstí a vydali jsme se dolů do centra vesnice. Prudce klesající ulice nás dovedla k našemu vozu, kterým jsme odjeli domů do Olomouce. Dnešní výlet tak skončil poněkud neslavně, slíbili jsme si však, že se do Choryně vrátíme a naučnou stezku si projdeme celou.

Od naší první návštěvy Choryně uběhlo pouhých 14 dní, když jsme do této valašské obce zavítali znovu. Učinili jsme tak nejen proto, abychom splnili daný slib, že dokončíme procházku po naučné stezce Choryňská stráž, ale že se vydáme na druhou, celkem utajenou naučnou stezku Choryně, kterou jsme při první návštěvě jen lehce ochutnali, protože jsme o ní předtím neměli ani tušení. Po příjezdu do této valašské obce naše auto zaparkovali kousek od vodního mlýna, jemuž jsme však nevěnovali pozornost a vydali se na trasu naučné stezky. Mezi řadou rodinných domů jsme došli až na konec asfaltové ulice, kde domorodci řezali dřevo, čímž nám trochu ztížili obhlídku kříže s Kristem.

Po pozdravení se s místními obyvateli jsme si přesto mramorový kříž z roku 1890 prohlédli. Nad soklem s volutovými křídly jsme našli text Pochválen buď Ježíš Kristus a o něco výše naším očím neunikl reliéf Panny Marie. Na samém vrcholu kříže pak pochopitelně visela známá postava s vousy a trnovou korunou. Na druhé straně jsme si přečetli informaci, že tento kříž jest postaven nákladem Tomáše Sváčka a z příspěvku obce Choryně. Následně jsme minuli hromadu nařezaného dřeva a po mírně stoupající cestě jsme šli dál, přičemž se nám nalevo otevíraly pěkné pohledy na valašskou krajinu s poli, remízky a kopečky na obzoru.

Na pravé straně čněl vrcholek Choryňské stráže, kam jsme minuli už nedošli. Tentokrát jsme však věděli, že zdejší pupek světa dobudeme za každou cenu. Zabránit nám v tom nemohlo ani hejno slepic, které se pohybovalo na cestě. Když nás však opeřenci jedním okem uviděli, moudře se s rychlostí blesku poschovávali tak dokonale, že jsme už nezahlédli. Nijak nám to však nevadilo a po polní cestě, která stále mírně stoupala vzhůru, jsme kráčeli dál a dál. Dopolední putování nám zpestřil šípkový keř, z jehož červených plodů visely kapky vody, které při pohledu proti slunečním paprskům vypadaly opravdu zajímavě. Dlouho jsme se zde ovšem nezdržovali, jelikož nás toho čekalo ten den ještě hodně.

Následně jsme došli na křižovatku, kde se cesta rozdvojovala a protože jsme usoudili, že na kopec povede cesta vzhůru, zabočili jsme doprava. Nicméně ke správné orientaci nám pomohla ještě informační cedule, ke které jsme vzápětí dorazili. Jednalo se pochopitelně o druhé zastavení naučné stezky a místní tabule nám prozradila, že přírodní památka Choryňská stráž o rozloze 8 hektarů byla založena roku 1999. Dále jsme se dozvěděli, že jsme se zrovna ocitli u starého ovocného sadu, v němž byla zastoupena hlavně třešeň a že na přilehlých loukách roste mnoho teplomilných rostlin a travin jako třeba rozrazil ožankový, áron východní či smldník jelení. Co název to pro nás velká neznámá !

Ale od toho naučné stezky jsou, abychom se dozvěděli něco nového a to Choryňská stráž splňovala dokonale. Škoda byla jen toho zimního období, neboť jsme tak nic z výše uvedených rostlin nemohli vidět, stejně jako krásného motýla otakárka fenyklového, který na zdejších loukách v létě poletuje. Když jsme dočetli poslední informaci, vydali jsme kolem třešňového sadu dál. Polní cesta už stoupala o něco výrazněji a tak nebylo divu, že když jsme se otočili, naskytl se nám parádní výhled na valašskou krajinu. O kus dál jsme spatřili pár zlomených stromů, což svědčilo o tom, že sad měl svá nejlepší léta už dávno za sebou. Bohužel stárneme všichni…..

Stále jsme zdolávali nenáročné stoupání a nezadržitelně jsme se přitom blížili ke stromu s bohatou korunou, za nímž jsme zabočili doprava. Následoval krátký úsek k další zákrutě, kde jsme se mírně stočili doleva a zastavili se. Právě zde se mělo nacházet třetí zastavení naučné stezky, jenže tabule s informacemi tady jaksi chyběla. Měli jsme se z ní dozvědět, jaká zvířata a ptáci zde žijí, ale jak se říká, kde nic není, ani smrt nebere. Šli jsme tedy dál po polní cestě, která zde měla tvar esíčka a v tom okamžiku jsme se dočkali náhradní odměny za chybějící třetí tabuli naučné stezky. Před námi se totiž objevilo menší stádo srnek, které jsme vyrušili u krmelce a když nás vysoká uviděla, samozřejmě vzala kopýtka na ramena a prchala do polí.

Bílé zadečky krásných zvířat jsme však pozorovali i z dálky a navíc neunikla objektivu našeho fotoaparátu. Vzhledem k posedu, na který jsme vzápětí narazili, sem chodila zvířata pravidelně a záhy jsme pochopili proč. O pár metrů dál se totiž nacházel krmelec a vedle něj hromada řepy, takže o divokou zvěř bylo i v zimě náležitě postaráno. Virtuálně jsme za tuto péči dotyčným lidem zatleskali a pokračovali v našem putování. O pár desítek metrů dál se totiž objevila cedule se čtvrtým zastavením naučné stezky, ke které jsme po chvilce pomalým krokem došli a načerpali z ní informace o místní květeně a především zde rostoucích orchidejích.

Krásné květiny jsme si prohlédli na kresbách a potom jsme se dočetli, že v přilehlé doubravě roste prudce jedovatý oměj vlčí mor, který se kdysi používal na trávení lišek a vlků a další bylina s podobný účinky vraní oko čtyřlisté. A aby toho nebylo málo, ještě tu prý můžeme najít konvalinku vonnou, také jedovatou rostlinku s omamnou vůní. Raději jsme rychle opustili pořádně jedovatou tabuli a na chvíli sešli jsme z trasy naučné stezky. V lesíku jsme totiž zahlédli červenobílou tyčku, ze které se vyklubal triangulační bod. Ocitli jsme se tak na pupku zdejších kopců čili vrcholku s názvem Choryňská stráž. Trochu jsme však nechápali, proč o tom nedaleká informační tabule zarytě mlčela.

Jelikož však odtud nebyl žádný výhled, nijak dlouho jsme se zde nezdržovali a vrátili se na trasu naučné stezky. Chvíli jsme šli po okraji lesíka, do něhož jsme na příkaz zelené šipky brzy vstoupili. Stejně jako o 14 dní dříve i tentokrát jsme u cestičky potkali patník, podobně nahnutý jako ten první. Jeho soused pařez s kamenným kolegou mlčky snášel úklady počasí, zvířat i lidí, kteří sem zavítali. V tu chvíli jsme si uvědomili, že kdybychom se na toto místo vypravili o oněch 14 dní dříve, pohybovali bychom se v království Mrazíka, jenže nyní po stopách námrazy nebylo ani stopy. Bez obav jsme tak mohli kráčet po úzké stezce, klikatící se mezi stromy jako had.

Cestička klesala doubravou dolů, takže se nám šlo celkem dobře a nezastavil nás ani padlý strom. Netrvalo dlouho a došli jsme k velkému dřevěnému kříži, na němž nechyběl Kristus ve své tradiční poloze. Pod křížem zvala k posezení lavička, nicméně této lákavé nabídky jsme nevyužili a raději jsme se pokochali výhledem na Choryni pod námi. Kříž byl totiž vkusně umístěn na exponovaném místě, odkud byl slušný pohled na valašskou obec. Po několika minutách jsme se opět dali na pochod, či spíše na sestup, neboť cestička i nadále klesala dolů. V některých úsecích bylo klesání tak prudké, že jsme museli využít schodů, po kterých jsme sestoupili k jakémusi tábořišti, jenž bylo samozřejmě nyní v zimě opuštěné.

V tomto ročním období by zde sedělo maximálně dvanáct měsíčků a nejblíže k ohni by byl leden, nicméně byl čas vrátit se do reality. Neustále klesající stezka nás totiž přivedla k naší staré známé, kterou představovala kaplička Pod Stráží. Drobná církevní památka se pochopitelně za těch 14 dní od naší první návštěvy nezměnila a tak jsme si ji prohlédli opravdu velmi krátce. Další naše kroky vedly po široké polní cestě, která nás stejně jako před 14 dny přivedla do ulic Choryně. Když jsme se vrátili k našemu povozu, popojeli jsme k další kapličce v obci, o které se však již dočtete v jiném mém článku. Chcete-li vědět, jak náš výlet pokračoval, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech a vyhledejte si článek Jak jsme v zimě chodili po Valašském Meziříčí.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Choryne_-_naucna_stezka_Chorynska_straz/

Historie :

U Choryně nedaleko Valašského Meziříčí vznikla roku 2015 naučná stezka, která návštěvníky provede přírodní památkou Choryňská stráž, chránící nádherné louky i listnaté lesy, které jsou domovem celé řady druhů teplomilných rostlin i hmyzu. Naučná stezka v jižním svahu stejnojmenného vrchu s nadmořskou výškou 375 metrů je dlouhá 3 kilometry a má celkem 7 zastavení s informačními tabulemi, jež seznamují třeba také s hodnotnými geologickými a paleontologickými nálezy v oblasti. Zájemci se na ní podívají až k řece Juhyni a Bečvě, kde byla vystavěna ptačí pozorovatelna. Z té je možné sledovat nejen elegantní ledňáčky, ale také vydry nebo bobry. Naučná stezka má podobu uzavřeného okruhu a začíná v Choryni, kam je možné dojet autem a kde je k dispozici parkoviště.

Historie čerpána z webu

https://blizprirode.cz/

Obec Choryně nemá turistickou známku.