Obec Rusava, rozkládající se v hlubokém údolí říčky stejného jména, jsme navštívili v rámci dvou jednodenních výletů, během nichž jsme se seznámili s nabídkou místních zajímavostí. Mezi oběma výlety uběhlo dlouhých 11 let a i když jsme toho při prvním navštívení viděli docela dost, také při druhé výpravě jsme objevili nové místa. Navíc jsme se zastavili i u všech turistických cílů, které jsme už viděli, takže jsme v této obci strávili celý den. Jedním z míst, jenž jsme navštívili dvakrát, byla přehrada na potoku Ráztoka, ke které jsme poprvé přijeli stříbrným francouzským autíčkem, jež jsme zaparkovali na okraji silnice nedaleko rekreačního střediska. Vzápětí jsme vyrazili k vodní ploše, jejíž hladina se zrcadlila jen kousek od nás a do níž se opíralo sluníčko, které svým solárním ohřevem začalo přehradu připravovat ke koupání.

Jelikož jsme sem přijeli na začátku dubna, voda ještě nebyla dostatečně ohřátá, takže jsme do ní strčili maximálně pěst. Když jsme si ověřili nízkou teplotu vody, prošli jsme se po břehu a v zadní části přehrady jsme odlovili kešku. Během procházky jsme zde vůbec nikoho nepotkali, což nám nijak nevadilo, ale byli jsme přesvědčeni, že v letních měsících zde musela být hlava na hlavě. V klidu jsme se zde několik minut procházeli a pak jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli k nedalekému pomníku partyzána Slávka Londy, o němž však již pojednává jiný můj článek. Chcete-li vědět, co všechno jsme na Rusavě viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme poprvé navštívili Hulín a Rusavu a dozvíte se víc. Pokud jste zde také byli, napište prosím pod článek svůj komentář. Děkujeme.

O 11 let později jsme do Rusavy přijeli podruhé a i tentokrát jsme se byli podívat na přehradu, neboť jsme byli zvědavi, jestli se v rekreačním středisku něco nezměnilo. Každopádně jsme sem přijeli jiným autem, jímž bylo černé SUV korejské výroby, které jsme zaparkovali kousek od myslivecké chata Grůň a pak jsme se po polní cestě vydali ke 100 metrů vzdálené studánce. Ta nesla jméno Pod Grúněm a když jsme si ji prohlédli, pokračovali jsme zmíněnou polní cestou vstříc přehradě. Kráčeli jsme podél potoka Ráztoka a celé řady zahradních chatek, ať už klasických dřevěných či větších zděných. U jedné z nich nás zaujala malá cedulka s textem, kde bylo napsáno, že zde dva dny před Silvestrem roku 2017 došlo v důsledku těžkého mokrého sněhu k pádu stoletého dubu o hmotnosti 8 až 10 tun a celou situaci jsme shlédli na fotce.

Pahýl nešťastného dřevěného bohatýra jsme pak spatřili na druhé straně cesty jen tak ležet. Byla to škoda, možná z něj mohl šikovný človíček vyřezat nějaký pomníček nebo památník na onu událost, ale třeba se tak ještě stane. Pokračovali jsme dál a vzápětí jsme minuli dřevěný mostek přes potok Ráztoka, po němž jsme se později vraceli zpět. O kousek dál nás do nosu praštil štiplavý kouř, který se poté objevil za zatáčkou, takže jsme brzy zjistili jeho příčinu. Muž v montérkách zde pálil klestí a menší stromky, které kdysi byly součástí zalesněné stráně naproti zahradní kolonie, jenže po nich zbyla jen holina s pařezy. V podstatě už od studánky jsme totiž kráčeli kolem vykácené stráně, kterou snad brzy obsadí nové stromky, nicméně v době naší návštěvy to zde vypadalo jako po výbuchu.

U ohně jsme přidali do kroku, aby naše oděvy co nejméně načichly dýmem a pak jsme minuli krmelec a most, vybudovaný ze železničních pražců. Zatímco doteď jsme šli více méně po rovině, nyní se cesta začala zvedat, ale naštěstí se nejednalo o žádné náročné stoupání. Zároveň nás pohltil les, který snad nikdo nebude muset v budoucnu vykácet a po několika desítkách metrů jsme se setkali s jedním místním obyvatelem. Moc jsme si s ním ovšem nepokecali a i když nebyl nijak postižený, měl čtyři nohy, ocas a zajímavý pruhovaný kožíšek. Samozřejmě jsme nepotkali člověka, ale krásného kocourka, kterému se evidentně zalíbila ženská část naší výpravy. Po povinném pomazlení jsme pokračovali pořád vzhůru a tak nebylo divu, že když se vpravo objevilo menší fotbalové hřiště, leželo již notný kus dole pod námi.

Vlevo jsme si všimli bizarně tvarovaných kořenů stromů a potom se před námi konečně objevil starý známý rekreační areál s chatkami, z nichž jedna byla roku 2005 upravena na bufet. Prodejna občerstvení na své otevření ovšem ještě čekala, nicméně nám to nijak nevadilo, neboť jsme si sebou přinesli vlastní svačinku. Zatímco se ženská část naší výpravy posadila na lavičky pod bufetem a začala trochu ujídat z přinesených zásob, zbytek amsáblu mezitím prozkoumával břehy vodního díla, které bylo vybudováno v období socialismu pro zaměstnance podniku Přerovské strojírny. Ti se sem jezdili rekreovat dlouhá desetiletí a to až do doby, než podnik po roce 1989 zkrachoval. Byli jsme rádi, že nedošlo k postupnému zchátrání pěkného areálu, jehož se ujal soukromý sektor a zařízení nadále provozoval.

Při pohledu na obdélníkové chatky, kolem nichž byly rozsety staré pouliční lampy s kulatým bakelitovým kloboukem a červenými kryty elektrických kabelů v dolní části, se nejstaršímu členu naší výpravy vybavily vzpomínky na pobyt s rodiči, kteří sice pracovali v jiných podnicích, ale nějaký způsobem se jim podařilo zajistit rekreaci v rámci ROH, takže s nimi na Rusavě jako malý kluk strávil několik dní. Marné však bylo jeho pátráni v paměti, zda tehdy byli ubytováni v jedné z chatek nebo v hlavní zděné budově, která se nacházela ještě výše nad přehradou. V době naší návštěvy v ní byl provozován hotel a samozřejmě jsme se nezapomněli podívat i sem. Nutno dodat, že i když zde stálo několik aut, kromě jednoho rybáře, který však ihned po našem příchodu odešel, jsme ani napodruhé nikoho nepotkali.

Bohužel se zde již nenacházela keška, která byla již zrušena a stejný osud čekal i ukryté schránky na jiných místech rekreační obce, což byla velká škoda. Hlavně pro několik hospůdek v Rusavě, protože i tady platila jednoduchá rovnice s přímou úměrou – čím méně keší, tím méně přijíždějících turistů a také potenciálních hostů v místních restauracích. Během procházky po břehu rybníka jsme si všimli dvou změn, k nimž za těch 11 let mezitím došlo. Zatímco poprvé jsme se díky molu dostali až nad hladinu přehrady, kovová konstrukce nyní ležela na břehu, zbavena dřevěné podlahy a tiše podléhala korozi. Byl to smutný pohled, naštěstí druhá změna byla k lepšímu. Když jsme se totiž chystali rekreační areál opustit a zamířili jsme na sypanou hráz, v její polovině jsme narazili na můstek, vedoucí k poklopu, jímž se vstupovalo do provozní šachty.

Můstek při naší první návštěvě neměl podlahu, která byla tentokrát k dispozici, ale zamčená dvířka nám stejně znemožnily, abychom se podívali na jeho konec. Naším očím však neušlo, že zábradlí můstku dostalo před pár lety nový lak, ale stejně by už potřebovalo znovu natřít. Pak jsme již kráčeli po hrázi směrem k silnici, kterou jsme si vybrali pro návrat k autu. Polní cesta, po které jsme k přehradě přišli, byla totiž na několika místech značně podmáčená a jelikož náš celodenní výlet teprve začínal, nechtěli jsme riskovat zbytečné zapadnutí obuvi do bláta. Na konci hráze jsme se otočili a naposledy očima přejeli sluncem zalitý rekreační areál, který jsme vzápětí opustili. Po málo frekventované úzké silnici jsme klidným krokem kráčeli dolů a kochali se pohledem na ještě opuštěné domky a chaty, čekající na návrat majitelů po zimní přestávce.

Cestou nám do oka padl pěkný dřevěný ukazatel a pár desítek metrů za značkou, upozorňující na konec obce Vlčková, jsme zabočili doprava. Pak jsme šli kolem několika chatek a brzy jsme dorazili na zmíněný dřevěný mostek přes potok Ráztoka, jenž o pár set metrů výše vytékal z přehrady Rusava. Za mostkem jsme se opět napojili na cestu, kterou jsme sem přišli od studánky Pod Grúněm a o chvíli později jsme k ní podruhé dorazili. Potom již následoval rychlý přesun k autu, jímž jsme odjeli k pomníku partyzána Slávka Londy, patřící taktéž mezi zajímavosti obce Rusava, která vznikla poté, co se sem z nařízení zemského hejtmana Jana z Rottalu nedobrovolně přestěhovali Valaši po jednom z nezdařených povstání. Chcete-li vědět, co všechno jsme zde viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme strávili celý den na Rusavě.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Rusava_-_prehrada/​

Historie :

Přehrada Rusava byla vybudována na potoku Ráztoka, v údolí úplně na konci obce, pro zaměstnance podniku Přerovské strojírny, kteří se sem jezdili rekreovat desítky let poté, co byla firma roku 1948 založena. Výrobky socialistického podniku byly známé po celém světě, ale po roce 1989 se firma postupně dostala do úpadku a musela rozprodat i své rekreační zařízení, včetně toho na Rusavě. Rozlehlého areálu se ujal soukromý sektor a díky podnikatelům nedošlo ke zchátraní ubytovacích chatek či hlavní budovy hotelového typu. Samotná vodní plocha se v 21. století potýkala s poklesem vody, přesto se sem jezdí lidé i nadále rekreovat. V jedné z chatek nad hrází od roku 2005 funguje bufet. Místo je dostupné autem po asfaltové silničce.

Historie čerpána z těchto webových stránek

http://www.nadprehradou.cz/

Obec Rusava je držitelem turistické známky č.770.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/rusava-c770