Velikonoční pondělí lze strávit různými způsoby. Dívky, holčičky a ženy obvykle čekají na koledníky, bezpečně schované za okny a dveřmi svého domova, do nichž se mužská část populace od nejmenších dětí po stále chodící dědečky snaží dostat, aby následně shrábli zaslouženou odměnu v podobě pomalovaných vajíček, čokoládových zajíčků a jiných sladkostí, zatímco ti odrostlejší svou výslužku spíše konzumují v tekutých variantách. Další volný čas využívají k návštěvám rodin či známých nebo Velikonoce neslaví vůbec a berou je jen jako příležitost k odpočinku od práce. Jednoho roku jsme se připojili ke zbytku populace, který v tento svátek odcestoval za nějakým turistickým cílem či do přírody a tak jsme opustili Olomouc a stříbrným francouzským autíčkem odjeli do Hulína.

Když jsme si nevelkou nabídku tohoto města prohlédli, dali jsme Hulínu sbohem a nabrali směr Rusava, v jejímž okolí jsme strávili zbytek dne. Poté, co jsme se seznámili s památkami této obce pod Hostýnskými vrchy, zbývalo nám ještě trochu času a protože se nám ještě nechtělo jet domů, přijali jsme nabídku našeho sběratele ukrytých schránek, který chtěl odlovit kešku na místě zvaném Skalný. Tohle rozhodnutí jsme učinili po obhlídce kostela Povýšení svatého Kříže v části obce Hořansko, odkud to na Skalný nebylo daleko, ale předem jsme netušili, co nás na závěr výletu čeká. Nasedli jsme do auta, opustili kostelní areál a po úzké asfaltové silnici jsme jeli nahoru téměř až na konec obce. Zde jsme zabočili doleva a pokračovali stále vzhůru po panelové cestě, která však brzy skončila, a tak jsme na tomto místě zaparkovali a po svých jsme vyrazili směrem na Skalný.

Klasická lesní cesta vytrvale stoupala k našemu cíli, což jsme nesli s nelibostí, protože jsme toho za celý den už nachodili docela dost. Zatnuli jsme tedy zuby a kráčejíce lesem jsme sledovali modrou turistickou trasu, přičemž místy jsme museli zvládnout opravdu prudké stoupání. Cesta se v jednom místě stočila doprava, na chvíli se narovnala a dala nám na chvíli vydechnout. Navíc se nám odtud otevřely výhledy do údolí pod námi, takže jsme se na chvíli zastavili a odpočinuli si zde. A dobře jsme udělali, protože když jsme šli dál, rovný úsek po 100 metrech skončil a poté, co cesta zahnula doprava, čekalo nás ještě prudší stoupání než dosud. Po dalších 200 metrech jsme s vyplazeným jazykem dorazili do horní části přírodního parku, kde se po levé straně objevily první skalní útvary a potom jsme se již konečně vyškrábali k rozcestníku, na němž bylo napsáno Skalný.

Při pohledu na tabulku jsme se dozvěděli, že jsme právě zdolali více než 200 metrů převýšení během asi jednoho kilometru, takže jsme s povděkem přijali nabídku posezení na lavičkách pod malým přístřeškem. Po několikaminutovém odpočinku jsme se vydali na průzkum skalních útvarů, které jsme během výstupu míjeli po levé ruce. Hned u cesty jsme narazili na skálu, která neměla žádné jméno a poté nás cestička dovedla k mohutnému skalisku Nevěstčí převisy. Žádná svatba se zde ovšem zrovna nekonala a nepotkali jsme ani nějaké šílence na lanech, neboť tato skála sloužila k lezení horolezcům. Vlastně nám to nijak nevadilo, spíše naopak, protože jsme alespoň měli klid na odlovení keše, kterou se nám podařilo vcelku bez nesnází najít a tak jsme se spokojeně mohli přesunout o 50 metrů dál k Bezejmenné skále.

Její název při vymýšlení nevyžadoval mnoho fantazie a navíc s ním absolutně nekorespondoval, neboť již jméno měla. I když byla Bezejmenná. Nastal čas zanechat slovních hříček a přejít k poslednímu skalnímu útvaru s názvem vyhlídka. Když jsme k osamocenému kameni přišli, trochu nás překvapilo, že z ní praktický žádný výhled nebyl. Jméno tato skála zřejmě získala v období, kdy se okolo ní nenacházely vzrostlé stromy a tak z ní opravdu mohlo být vidět do údolí Rusavy. Dlouho jsme se zde nezdrželi a vrátili jsme se na rozcestí. Vzhledem k únavě jsme oželeli obhlídku dalšího shluku skalisek na druhé straně louky, kde stával hrad a stejnou cestou po modré značce jsme se vrátili k autu, jímž jsme vzápětí odjeli do Olomouce. Chcete-li vědět, co všechno jsme v Hulíně viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme poprvé navštívili Hulín a Rusavu a dozvíte se víc.

Neuběhl ani měsíc a na Skalném v pohoří Hostýnských vrchů jsme se objevili znovu. Příčinou tak brzkého návratu byla výprava na Hostýn, který jsme při našich výletech z dálky pozorovali několikrát, ale až do onoho dne jsme na něm nikdy nestanuli. Konečně v jeden krásný slunečný den padla volba na pokoření kopce, na který jsme vyrazili z malého parkoviště za obcí Chvalčov, kde jsme zanechali naše stříbrné autíčko. Červená značka nás vedla do prudkého kopce a tak jsme již podruhé museli absolvovat výživné stoupání na hřeben Hostýnských vrchů, nicméně odměna pak stála za vynaloženou námahu. Slavné poutní místo jsme si takřka celé prohlédli a pak jsme se po modré značce přes rozcestí Bukovina vydali na Skalný. A protože podle slavné písně skupiny Žlutý pes je modrá dobrá, spolehlivě nás vedla správným směrem.

Po více než dvoukilometrovém putování jsme došli na velkou mýtinu, kde se po naší levé ruce nacházela studánka Pod Skalným. Voda z ní tekla i přes cestu a tak jsme ji museli překročit, abychom mohli pokračovat dál na staré známé místo. O chvilku později jsme již přišli k přístřešku s lavicemi, kde jsme o necelý měsíc dříve odpočívali po náročném výstupu z Rusavy. Také tentokrát jsme si pod přístřeškem chvíli odpočinuli, ale brzy jsme se šli podívat na dva ze čtyř skalních útvarů z masivního pískovce a slepence, které byly vytvořeny mrazovou destrukcí vrchních částí skalního hřbetu. Zatímco na okolních stromech přibylo zeleně, na kamenech se za takovou krátkou dobu nic nezměnilo, ale času stráveném u nich jsme nelitovali. Na skalách jsme tak našli kovové tabulky, upomínající na tragicky zesnulé horolezce, kteří své vášni obětovali vlastní život.

Tabulky obsahovaly různé letopočty, takže jsme bystře usoudili, že sem byly postupně přidávány. Vévodila jim vzpomínka z roku 1965 na přerovské horolezce, kteří navždy zůstali v náručí milovaných hor, menší tabulka odkazovala na Pavla Málka a Ladislava Rašku, kteří zahynuli roku 1979 na Zadní Baště a nejnovější událost tehdy pocházela z roku 2009, kdy zahynul český horolezec Martin Minařík na Annapurně v Nepálu. O kousek dál jsme pak objevili další cedulky, přičemž jedna vzpomínala na rok 1963 a úmrtí Zdeňka Záboje v Julských Alpách, a druhá připomínala Antonína Veverku. Byl to holešovský učitel a významný český meziválečný horolezec, jenž uskutečnil výstupy ve Vysokých Tatrách či Alpách a který po druhé světové válce publikoval řadu odborných i beletristických článků o turistice, horolezectví a sportu.

Ze vzpomínek nás do reality vrátil křik jakéhosi dravce, kroužícího nad krajinou kouzelných Hostýnských vrchů a pak jsme se vrátili zpátky k přístřešku. Na chvíli jsme se rozloučili s naším nadšeným hledačem ukrytých schránek, který odběhl ke skalám, kde stával hrad, aby tam splnil podmínky earth kešky. V té chvíli se tak stal jediným z naší výpravy, který prostory zaniklého strážního hrádku viděl, zatímco my ostatní jsme měli tu čest až o mnoho let později. Když se mladík o pár minut později vrátil, společně jsme pokračovali v našem putování. Rozloučili jsme se modrou trasou, která doslova padala až do malebné, roztahané obce Rusava a tentokrát jsme následovali zelenou barvu, jež nás dovedla na další kouzelné místo a rozcestí Klapinov, o němž se již dočtete v jiném příspěvku. Pro vášnivé čtenáře je v sekci Velké povídání o výletech připraven cestopis Jak jsme se z Chvalčova vydrápali na Hostýn a okružní cestou se vrátili zpátky, tak si jej také někdy přečtěte.

Třetí návštěva Skalného proběhla o pouhých osm měsíců později a opět se tak stalo v souvislosti s výletem na Hostýn. Paradoxně jsme tak na tomto poutním místě stanuli v krátké době znovu, když jsme se sem předtím chystali marně celých sedm let ! Ovšem zatímco poprvé jsme na Hostýn poctivě došli po svých z Chvalčova, podruhé jsme se nahoru nechali z ryze prozaických důvodů vyvézt autobusem. Vlády nad počasím v České republice se totiž ujala paní zima a jelikož ledová královna toho roku nešetřila sněhovou nadílkou, využili jsme příznivých podmínek k výletu na běžkách. Nebylo tedy divu, že když jsme posléze přijeli na dlouhých prkénkách na Skalný, vše zde vypadalo úplně jinak, než při dvou minulých jarních návštěvách. Všude bylo plno sněhu a tak na nějaké lezení po skalách nebyly podmínky ani čas, neboť nás ještě čekalo několik kilometrů do našeho cíle na Trojáku.

Nicméně jsme se na tomto krásném místě alespoň krátce zastavili, abychom se na Skalném pokochali kouzelnou zimní atmosférou a malé přestávky jsme využili také k posilněním horkým čajem z termosky. Zde je možná vhodná chvíle upozornit, že na celé trase žádný bufet s usměvavým prodavačem klobás, párků v rohlíku, piva či lima nebyl. Zkrátka první občerstvení se podávalo na Hostýnu a poslední na Trojáku či Tesáku, záleží kam jsme se vydali z rozcestí Tři kameny. Po pár minutách jsme pokračovali dál, ale o dalším průběhu zimního putování již vypráví cestopis Jak jsme jeli na běžkách z Hostýna na Troják, tak si jej vyhledejte v sekci Velké povídání o výletech. Pokud jste na Skalný také někdy přišli, nebo přijeli na běžkách či na kole, napište pod článek svůj komentář s vašimi poznatky. Naši čtenáři se tak díky vám dozví další zajímavosti či aktuální informace o tomto místě. Děkujeme.

Od prvního navštívení Skalného uplynulo devět let a tři měsíce, když jsme sem přišli počtvrté a tentokrát se tak nestalo na jaře ani v zimě, ale během letních prázdnin. V tento červencový den jsme si prošli úplně stejnou trasu jako při druhém výletu, kdy jsme šli pěšky z Chvalčova na Hostýn a přes Bukovinu, Skalný, Klapinov a Kozlůvky jsme se vrátili zpět do výchozího bodu na břehu říčky Bystřičky. Letní slunce hřálo tak akorát, takže se nám šlo docela dobře a po delším občerstvení na Bukovině jsme rychle dorazili na Skalný. Jelikož jsme tady dlouho nebyli, nedivili jsme se tomu, že na pěkném rozcestí došli mezitím k několika změnám. Na přístřešku s lavičkami a mapou Hostýnských vrchů, jehož služeb jsme v létě i v zimě v minulosti využili, totiž přibyla dřevěná cedulka s milým textem.

Bylo na ní napsáno Hory a hory, áh ! Až na kraj Slovenska vidíme. A pod námi Rusava. Horám jsme mohli výhled k našim východním sousedům závidět, protože ze Skalného jsme na Slovensko v žádném případě vidět nemohli, ale že se dole nacházela Rusava, to jsme věděli už od první návštěvy. Dokonce jsme měli pocit, že ležela hodně dole, protože výstup z ní na Skalný byl opravdu hodně náročný ! Další změnu jsme zaznamenali na skále, ležící nejblíže k přístřešku, na níž jsme objevili přišroubovanou tabulku s nápisem Ve stopách Ladě Kuchaříka z Kunovic a dole pak byl datum úmrtí člena Sboru dobrovolných hasičů z obce nedaleko Kelče. Naším očím neuniklo, že na sloup se směrovými šipkami byly přidány oranžové ukazovatele, sloužící pro běžkaře, což pro nás v červenci nebyly zrovna potřebné informace, ale kdo ví, třeba je v budoucnu někdy ještě využijeme.

Naproti přístřešku jsme si u paty jednoho stromu všimli položených kamenů a na jednom z nich byl dokonce vyrytý nesrozumitelný text, datum nebo nějaká značka. Každopádně kameny vhodně toto místo doplňovaly a v podstatě zvýrazňovaly oprávněnost názvu Skalný. Následně jsme si všimli kříže pod stromem, který jsme viděli za loukou pouze z dálky. Oba krajinné prvky se nacházely na vrcholu kopce, který dal jméno i rozcestí, na němž jsme se právě nacházeli. Nicméně jsme se k němu z časových důvodů nevydali, jelikož jsme chtěli do našeho cíle u Chvalčova dojít v rozumném čase a proto jsme si bližší průzkum vrchol Skalného nechali na příští návštěvu, které jsme se vůbec nebránili. Na Skalném se nám od prvního okamžiku moc líbili a velmi rádi jsme se sem vraceli. A měli jsme ještě jeden pádný důvod pro pátou návštěvu tohoto místa !

Dosud jsme totiž neměli z časových důvodů prostor k tomu, abychom se vydali ke skupině skal, kde se kdysi nacházel hrad. Pobídkou k pátému zastavení na Skalném byla nová tabule s historií středověké stavby, jejíž prostudování jsme si nechali na jindy a svou pozornost jsme upřeli na druhé zastavení naučné stezky Hostýnské vrchy, ze které jsme načerpali informace o geologii Skalného. Dočetli jsme se, že zdejší kamenné útvary byly vytvořeny z pískovce a slepence, které vznikly mrazovou destrukcí vrchních částí skalního hřbetu. Tabule dále obsahovala spoustu dalších informací, plných cizích slov, jimiž jsme moc nerozuměli a tak jsme za nejpodstatnější považovali fakt, že Hostýnské vrchy jsou součástí Západních Karpat. Když jsme dočetli poslední řádky, vyrazili jsme po zelené značce na zmíněný Klapinov, ale o tom již vypráví cestopis Jak jsme podruhé z Chvalčova vyrazili na Hostýn a přes Klapinov se vrátili zpět.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Skalny_-_rozcesti%2C_skalni_utvary_a_zricenina_hradu/

Historie :

Na hlavním hřebenu Hostýnských vrchů poblíž poutního místa Hostýna se nachází zajímavé místo zvané Skalný. Je to soustava skalních útvarů z masivního pískovce a slepence, která byla vytvořena mrazovou destrukcí vrchních částí skalního hřbetu. Na zdejších skalách stával ve středověku hrad, jenž se po svém vzniku v druhé polovině 14. století stal nejvýše položeným na Moravě. Dnes po něm nenajdete téměř žádné stopy, pouze jižní pískovcové bradlo nese stopy po ukotvení dřevěné věžovité stavby. Ještě na začátku 20.století byl vrch odlesněn a skaliska byla pěkně viditelná z dálky. Okolo roku 1901 zde stávala salaš a v okolí skal se pásly ovce. Jednotlivým útvarům vévodí dvojice věží Orel a Zub ležící přímo na hřebenu Skalného. Bezprostředně pod Orlem se nachází na zdejší poměry netypická Plotna. Pod hřebenem východně od Zubu jsou další dva útvary. Na severní straně hřebene se nachází Kůň a na jižní straně Žába. Padesát metrů od rozcestí Skalný směrem na Rusavu je stěna zvaná Nevěstčí převisy a jižním směrem malá věžička Bezejmenná. Budete-li v chůzi pokračovat dále, přijdete k obrovské skále zvané Vyhlídka, což poslední skalní útvar na hřebenu směřujícímu k Rusavě.

Historie čerpána z těchto webových stránek

https://cs.wikipedia.org/wiki/Skaln%C3%BD

https://www.treking.cz/vrcholy/skalny.htm

Skalný v Hostýnských vrších nemá turistickou známku.