K tomu, aby člověk opustil svůj domov a podnikl cestu do více či méně vzdálených míst, existuje mnoho různých důvodů. Kromě klasických dovolených, pracovních cest či rodinných návštěv se občas objeví i méně obvyklé okolnosti, kvůli nimž lidé vyráží na cesty. A jeden takový zvláštnější důvod byl příčinou toho, že jsme si objednali třídenní pobyt na statku v Zachotíně a poprvé tak ochutnávali turistickou nabídku kraje Vysočina. Stalo se tak kvůli kočce plemene Ragdoll, kterou jsme si chtěli koupit od chovatelky ve Vlašimi. Na druhý den pobytu jsme měli domluvenou prohlídku této krásné modrooké šelmy, ale ještě předtím jsme se zastavili v Pelhřimově. Po příjezdu do města jsme naše zelené korejské autíčko zaparkovali u Horní brány a vyrazili do centra, kde jsme strávili celé dopoledne.

Když jsme krásnou vstupní bránou prošli, ocitli jsme se v ulici Poděbradova, která nás záhy přivedla na Masarykovo náměstí. Vzápětí jsme zamířili do informačního centra, které sídlilo v krásném domě, pojmenovaném podle prvního majitele Kryštofa Šrejnara. Jenže o chvilku později jsme zažili zklamání, neboť jsme si v íčku chtěli koupit turistickou známku, ale bohužel byla zrovna vyprodaná. Náladu jsme si trochu spravili třemi razítky do památníku a hlavně zakoupením vstupenek do Síně Lipských, která se nacházela v přízemí budovy a do níž jsme následně vstoupili, abychom shlédli expozice, věnované slavné rodině, která na náměstí provozovala oblíbenou cukrárnu až do devadesátých let 20. století. Expozice byla rozčleněna do tří částí, přičemž v první jsme se dozvěděli fakta o životě a dílu Lipských či o jejich působení v Pelhřimově.

Z rodu Lipských jsme znali pouze režiséra Oldřicha Lipského a jeho bratra, jímž byl herec Lubomír. Velice nás tedy překvapilo, když jsme zjistili, že mnoho práce v divadle, filmu či televizi odvedli i další členové této slavné umělecké dynastie. Rodina působila v místním spolku divadelních ochotníků s názvem Rieger, dále v pelhřimovském divadle satiry, které vzniklo roku 1943 a tato část expozice nemohla samozřejmě pominout Lubomírovo působení v pražských divadlech. Zcela novou informací pro nás bylo, že otec Vilém Lipský byl nadšený ochotník, který si role přeříkával při výrobě sladkých dobrot a jeho žena Pepinka ho ve všem podporovala. Dále jsme se dozvěděli, že Oldřich a Lubomír měli mladšího brášku Dalibora, kterého v necelých sedmnácti letech zabil blesk při koupání v rybníku Stráž na okraji města.

V první části expozice bylo také k vidění obrovské množství fotografií a exponátů nejen ze soukromého života členů rodiny, ale i z jejich slavných filmů, dále články či recenze jejich prací. Pak jsme se přesunuli do druhé části, v níž se nacházel biograf, díky němuž jsme viděli sestřih nejznámějších filmových scén bratrů Lipských. Připomněli jsme si zde řadu scének a rolí, které se vryly divákům do paměti, včetně skvělého monologu alchymisty, kterého ztvárnil Lubomír Lipský ve filmu Císařův pekař. Rovněž jsme se zde seznámili s oceněními, které dostaly filmy Oldřicha Lipského, včetně ceny Thálie jeho bratra a prohlédli jsme také snímky z natáčení či filmové plakáty.

Závěrečná třetí část se jmenovala podle filmu vytvořeného Oldřichem Lipským Velká filmová loupež a stala se pro nás tou nejzábavnější z celé síně. Podobně jako ve zmíněném filmu jsme vstupovali do děje nejznámějších filmů bratrů Lipských a hodně jsme si tuto možnost užívali. V pohádce Tři veteráni jsme si vyzkoušeli kouzelné věci skřítků, kteří se nás pak naštěstí neptali, co jsme udělali s těmi dary, co nám oni dali. Pro nejmenší členku naší výpravy byl červený klobouk sice poněkud velký, ale když ho z hlavy sundala, prohlédla si u závory dlouhý princeznin nos i s medailí, kterou dostala po nechtěném výletu do ciziny. Na zdi jsme si přečetli pár hlášek či úryvků z této pohádky, například slova krále Pikoly : Vy se opovažujete tvrdit, že my zde, urození, u dvora, jsme něco odcizili? a odpověď Serváce : Ani ne tak odcizili, jako ukradli.

Následoval možná ne tak oblíbený film Šest medvědů s Cibulkou z roku 1972, který jsme si pamatovali hlavně kvůli scéně s hasičskou pěnou na chodbě a netradičních kartáčích na nohách. Lubomír Lipský si zde zahrál role cirkusového klauna Cibulky a školníka Hadraby, který se snažil zachránit oblíbené medvědy před odvozem do konkurenčního cirkusu. Pak přišla na řadu legendární komedie Marečku, podejte mi pero z roku 1976, odehrávající se převážně v prostředí továrny a střední průmyslové školy. Vyzkoušeli jsme si posíláno švestiček, kterými se snažil Hujer uplatit svého šéfa Kroupu, přečetli jsme si slavné hlášky, zarecitovali si text sveřepí šakali zavyle vyli na bílý měsíc a opět jsme se ujistili, že je Hliník stále nepřítomen, protože se odstěhoval do Humpolce a na cestě za dalším filmem nás doprovázel roztřesený hlas stařičkého profesora Hrbolky Nepotěšil jste mne, ani já vás nepotěším.

V muzeu nemohla chybět ani skvělá pohádková komedie Ať žijí duchové s mnoha dětskými herci, jednou zachráněnou zříceninou hradu a skvělým Jiřím Sovákem v roli rytíře Brtníka z Brtníku. Kdyby šlo tak snadno opravovat hrady jako v tomto rodinném filmu, stala by se Česká republika prvním cílem zahraničních turistů ! Černá tabule nám připomněla slavnou chytlavou písničku Pramen zdraví z Posázaví, což byla v podstatě skvělá reklama na chutné, ale trochu drahé tvarohové Pribiňáčky. Vyzkoušeli jsme si proslov pod parohy a pak jsme zjistili, že Adéla ještě nevečeřela. Přemýšleli jsme, jestli tuto sekci raději uctivě neobejít, abychom se nestali pochoutkou masožravé rostliny, kterou úspěšně vypěstoval proradný zahradník v podání Miloše Kopeckého, ale byla by to škoda a chvíli jsme se u Adély zdrželi. A protože nás přerostlá kytka nesežrala, mohli jsme záhy pokračovat v prohlídce expozice.

Čtyři vraždy stačí drahoušku, řekli jsme si, když jsme se ocitli u předposledního filmu v Síni Lipských. Tahle vražedná komedie s prvky komiksu nikdy nepatřila mezi naše nejoblíbenější, ale velice dobře jsme ji znali. Přesto jsme se polekali, když jsme otevřeli dveře, na nichž visela mrtvola, zapíchnutá nožem. Na závěr jsme si nechali to nejlepší, protože komedie Jáchyme, hoď ho do stroje se tvůrcům zkrátka povedla. Luděk Sobota v ní naprosto exceloval a k našemu překvapení si v ní zahrál otec slavných sourozenců Vilém Lipský, který se objevil na výstavě japonského umělce. Tímto filmem jsme Síň Lipských uzavřeli a poté jsme zamířili do Muzea strašidel, o němž však pojednává jiný můj článek. Chcete-li se seznámit s našimi zážitky na Vysočině, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech a vyhledejte si článek Jak jsme poprvé přijeli do Pelhřimova a Vlašimi.

Podruhé jsme do Pelhřimova přijeli v rámci jarního pobytu v hotelu Rustikal v městečku Horní Cerkev, kde jsme strávili tři dny. Tehdy jsme první květnový víkend opustili hanáckou placku, po dálnici vyrazili vstříc našemu cíli a cestou jsme si naplánovali zastávku v Pelhřimově, abychom poznali všechny historické památky či zajímavosti, které jsme poprvé neviděli. Po obhlídce několika objektů na okraji města jsme nechali naše stříbrné auto odpočívat na velkém parkovišti v ulici Krásovy domky, prohlédli si přilehlou kapli sv. Kříže a pak jsme zamířili do historického centra. Po osmi letech jsme znovu zavítali také na Masarykovo náměstí, jemuž jsme se tentokrát podrobně věnovali, včetně Šrejnarovského domu, který byl vystavěn roku 1614 na místě zbořené zástavby, jež musela v polovině 16. století ustoupit sousednímu zámku.

Na pozdně renesančním domě jsme obdivovali nárožní arkýře se zbytkem maleb, které dříve pokrývaly celou jeho fasádu. Pod arkýřem jsme našli pozlacený kříž s Kristem a pak jsme zamířili k žulovému portálu, který ústil do dvorku, sevřeného dvěma křídly budovy. Vzápětí jsme vešli dovnitř, neboť se uvnitř nacházelo informační centrum, v němž jsme získali čtyři razítka do památníku a protože jsme Síň Lipských už viděli, koupili jsme si tentokrát vstupenku do Pekla. Známá pohádka S čerty nejsou žerty totiž patřila mezi naše nejoblíbenější, neboť se v ní kromě pekelných jisker sršelo vtipem, nápady i akcemi a hlavně spoustou pohádkových bytostí, tedy především těch rohatých. A tak jsme sešli do pekla v suterénu a na cedulích u schodů jsme si raději přečetli, jak se na takovém místě máme chovat.

Dozvěděli jsme se, že název peklo je staroslovanského původu a znamenalo smůlu. Židé peklo považovali za říši mrtvých bez přítomnosti Boha a katolíci jím strašili věřící, když jim vyprávěli o spalujícím, neuhasitelném ohni, do něhož jsou hříšníci uvrženi, pokud nepřijmou víru v Boha. Dále jsme se dočetli, že se peklo stalo domovem různých ďáblů, satanů a čertů, v němž se vlády ujal Lucifer. Na vedlejší tabuli jsme si přečetli baladickou áseň Karla Jaromíra Erbena Záhořovo lože, v níž zarmoucený poutník došel k loupežníkovi Záhořovi, který ho chtěl zabít. Když si však vyslechl poutníka, nechal ho žít pod podmínkou, že mu přinese zprávy z pekla, kam se poutník chystal, neboť jeho otec upsal jeho duši ďáblu kvůli penězům v době, kdy se ještě nenarodil. Po roce se poutník vrátil a vyprávěl Záhořovi o tom, jak znamením kříže přiměl knížete pekel Satana přikázat ďáblu, aby krví psaný úpis poutníkovi vrátil….

Když jsme baladu dočetli, prošli jsme kolem čerta na schodech a sestoupili na samé dno červeného sklepení. Vlevo nám do oka padla pekelná kniha hříchů, která byla plná jmen hříšníků. Naštěstí jsme svoje jména nenašli, ale jistí jsme si nebyli, protože prolistovat obsáhlou knihu nebylo v lidských silách. A upsat se kvůli tomu ďáblu, to by byla největší hloupost v životě, kterou bychom mohli udělat. S vírou, že naše duše byly někdy zproštěny hříchu, jsme pozorovali váhu, na kterou jsme však neměli odvahu vstoupit. Moc dobře jsme si pamatovali, jak dopadla vychytralá Dorota Máchalová ve zmíněné nejlepší čertovské pohádce ! Navíc u váhy stála podivná bytost, zahalená do kápě, která v nás rozhodně nebudila důvěru. Jak by také mohla, když jsme vstoupili do pekla, byť dobrovolně, ale člověk nikdy neví…

Vzápětí jsme si pod dohledem čtyř čertovských tváří prohlédli pekelný řád, který nás upozornil, že vládcem pekla se stal Lucifer a nikdo mu není roven. Další řádek pro nás nebyl ničím novým, protože prý čert nikdy nespí, nicméně v pohádkách tomu tak obvykle nebývalo. Nicméně jsme si od té chvíle začali dávat pozor na vyslovování věty Čert to vem, protože kdo ji prý třikrát řekne, toho odnesou v pytli do pekla ! A co jednou peklo schvátí, to už nikdo nenavrátí ! Čert ví proč, my jsme to nevěděli. Vedle jsme narazili na již zmíněné Záhořovo lože, které představovalo ten nejhorší trest, přichystaný pro loupežníka. Ten se zhrozil, vyzpovídal se poutníkovi ze svých hříchů a prosil o odpuštění. Poutník zabodl loupežníkův kyj do skály a řekl mu, že u tohoto kyje musí být a prosit o odpuštění tak dlouho, než se pro něj poutník vrátí, což trvalo 90 let. Jak to dopadlo, však již neprozradím.

Každopádně jsme si rozžhavené lože nevyzkoušeli, i když se k poležení přímo nabízelo. Jistota je jistota. Těžko říct, jestli to bylo tím prostředím nebo sklepením, ale když nám přeběhl mráz po zádech, vzali jsme zavděk trochou tepla z pekelného ohně, který hořel pod obávaným kotlem. O kousek dál stály další dva a jeden z nich teprve čekal na nového nájemníka. Také tuto lákavou nabídku jsme raději odmítli, protože jsme neměli v úmyslu dobrovolně vylézt po žebříku a okusit pocity nenapravitelných hříšníků v kotli. Raději jsme tento požitek nechali jiným návštěvníkům pekelného sklepa, kteří se v něm však zrovna nenacházeli. Sklepní místnosti jsme si tak prošli v klidu úplně sami a ničím či nikým nerušeni jsme přece jen využili jednu žhavou nabídku, když jsme se svolením Lucifera usedli na jeho trůn.

Přecházelo tomu dlouhé jednání, během něhož jsme museli udělat mnoho ústupků, ale jelikož jsme kvůli tomu nemuseli upsat peklu naše duše, nepředstavovalo chvilkové posezení na trůně žádné komplikace do budoucna. Byl to zvláštní, opojný pocit vládnout celému podsvětí…..Když jsme se vrátili do reality, pomalým krokem jsme prošli kolem těch chlupatých bytostí a s úlevou vyšli ze sklepní ven na světlo Boží. Následně jsme pokračovali v obhlídce památek na náměstí, o nichž však pojednává jiný můj článek, tak si jej ve volné chvíli také někdy přečtěte. Chcete-li se seznámit s našimi zážitky na Vysočině, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech a vyhledejte si článek Jak jsme poznali Pelhřimov a Horní Cerekev. Ovšem jestli jste nenapravitelný hříšník nebo naopak nad vámi peklo nemá žádnou moc, to se přijeďte přesvědčit do Pelhřimova sami!

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Pelhrimov_-_Srejnarovsky_dum_-_Sin_Lipskych_a_Peklo​

Historie :

Na Masarykově náměstí v Pelhřimově stojí dům s číslem 10, nazvaný podle měšťana Kryštofa Šrejnara. Původně na jeho místě stála starší zástavba, zbořená v polovině 16. století v souvislosti se stavbou zámku, ale když ztratil svou rezidenční funkci, nebyl již důvod zde nechávat volný prostor. Dům byl vystavěn v roce 1614 v pozdně renesančním slohu. V přízemí má typický průjezd krytý klenbou, který ústí do dvorku, sevřeného dvěma křídly. Průčelí umocňují nárožní arkýře a v jednom z nich se dochoval zbytek maleb, které dříve pokrývaly celou fasádu domu. Žulový portál s polokruhovým obloukem je korunován vodorovnou římsou. V polovině 80. let 20. století se v domě nacházely expozice okresního muzea, ale sbírky byly přestěhovány do zámku a Šrejnarův dům obsadilo informační centrum. Dále se zde v přízemí nachází Síň Lipských, jejíž expozice byly věnovány slavné rodině, která na náměstí provozovala cukrárnu. Do podvědomí lidí se z rodu Lipských dostali zejména režisér Oldřich Lipský a jeho bratr herec Lubomír, ale mnoho práce v divadle, filmu či televizi odvedli i další členové této slavné umělecké dynastie. V suterénu domu pak odvážní turisté mohou vstoupit do pekla a vyzkoušet, jaké je to být v pekelném kotli, nebo jak se spí na Záhořově loži. Ti odvážnější mohou okusit Luciferův trůn a pro nejstatečnější je zde pekelná váha, která hned napoví, jak velký hříšník jste. Co na vás v pekle ještě čeká a zda jste nenapravitelný hříšník nebo naopak nad vámi peklo nemá žádnou moc, se přijďte přesvědčit sami!

Historie čerpána z webu

https://www.pelhrimovsko.cz/

Město Pelhřimov je držitelem turistické známky č.408.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/pelhrimov-c408