V jedné české písničce se zpívá, že sliby se mají plnit nejen o vánocích. Text populárního songu jsme naplnili rovněž my, když jsme jako každý rok dostali pozvání k návštěvě našich známých, jenže tentokrát jsme mezi vánocemi a Silvestrem měli spoustu práce a do Hradce nad Moravicí jsme nemohli přijet. Svůj slib jsme tak splnili až na začátku března a přestože nám nepřálo počasí, cestou jsme se zastavili na několika zajímavých místech. Naším prvním cílem bylo město Odry, kde jsme chtěli navštívit muzeum, ale zrovna byla měněna výstava, takže bylo zavřeno. Náladu jsme si spravili v místním informačním centru, kde jsme požádali o kešku, která nám byla bez problémů vydána a rovněž jsme zde získali devět razítek do památníku. Pak jsme Masarykovo náměstí opustili a odjeli jsme do nedaleké obce Loučky, abychom konečně poznali vodní mlýn Wesselsky.

Na jeho prohlídku jsme se totiž chystali už několik let, ale až v onen mrazivý březnový den jsme u mlýna zaparkovali naše černé SUV, abychom náš rest smazali. Později se ukázalo, že jsme raději neměli nikam jezdit, neboť jsme ve mlýně během hodinové exkurze natolik promrzli, že jsme všichni onemocněli a 14 dní nás trápil moribundus. Nicméně jsme takové trápení předem nemohli předvídat a exkurze nás neodradil ani zamrzlý mlýnský náhon, u něhož jsme narazili na informační tabuli. Chytrá cedule nám prozradila, že se areál vodního mlýna zařadil mezi technické památky, neboť se v něm dochovaly mlecí kameny z křemenců, vodní kolo z dubu a transmise do stodoly. Dozvěděli jsme se, že mlýnský náhon byl sám o sobě pozoruhodným dílem své doby, neboť měřil tři kilometry a přiváděl vodu z Jakubčovic nad Odrou.

Po první ochutnávce jsme zamířili ke dveřím mlýna, u kterých jsme našli několik starých mlecích kamenů a část transmisního rozvodu, ale také dřevěné sochy mlynáře a mlynářky, které hlídaly u vchodu. Když jsme přišli ke dveřím, tak jsme zmáčkli zvonek, ale nic se nedělo a proto jsme na ně zabouchali, neboť jsme za nimi slyšeli nějaké hlasy. Vzápětí se v nich objevila paní, která s dalším člověkem prováděla uvnitř opravu omítky v přízemí mlýnice. Pracovnice nás odeslala vraty na dvůr, kde nás přivítal zástupce sil pekelných v podobě černé kočky. Okamžitě jsme si vzpomněli na mlynáře Máchala a naši oblíbenou pohádku S čerty nejsou žerty, nicméně jsme doufali, že zdejší mlynář bude přinejmenším stejně poctivý, jako ten pohádkový. O pár vteřin později jsme se setkali s majitelem mlýna a naše obavy jsme mohli hodit za hlavu.

Mlynář na nás totiž zapůsobil velice příjemně, jen se podivil, že v takovém počasí někdo na exkurzi dorazil. Za naši odvahu jsme sklidili pochvalu a pak nám svěřil mobilní telefon, v němž byla nahraná historie mlýna a popis celého zařízení uvnitř. Zatímco starý pan mlynář odešel do tepla, z výdobytku moderní technologie se ozval hlas našeho průvodce, který nás přivítal a vzápětí nám začal vyprávět historii mlýna, jenž zde prokazatelně stál už v roce 1571, kdy měl tři vodní kola na horní vodu a stejný počet složení. Dále jsme se dozvěděli, že služby zdejšího mlýna museli využívat skoro všichni sedláci z Jakubčovic a poddaní byli povinni konat robotu pěšky i koňmo v případě poškození řečiště ledovými krami, čistit náhon a když bylo potřeba, přivážet mlýnské kameny za stravu a také vozit do tohoto mlýna své obilí k mletí a šrotování.

Pak se v držení mlýna vystřídalo několik dalších majitelů či nájemců. Důležitou informací pro nás bylo, že v roce 1762 mlýn koupil za 1000 tolarů dolní mlynář z Jakubčovic Johann Wesselsky pro svého nejstaršího syna, čímž se začala odvíjet dlouhá historie tohoto rodu na zdejším klapáči, jenž měl tehdy tři vodní kola, přičemž jedno bylo pro mletí, druhé pro šrotování a třetí pro pohon vodní pily. Posledním majitelem z rodu Wesselských byl Ferdinand Franz, za jehož působení byl ve mlýně vyráběn elektrický proud pro část obce, ale když na konci druhé světové války tragicky zemřel, byly jeho děti vysídleni do Bavorska. V roce 1946 převzal mlýn Hubert Pazdera, který byl spřízněn s rodem Wesselskych, ale obilí se zde mlelo jen občas a o třináct let později musel tento hospodář ukončit soukromou zemědělskou činnost.

Pod nátlakem pak vstoupil do Jednotného zemědělského družstva, které objekty mlýna využívalo až do roku 1983, kdy Hubert zemřel. Majitelkou mlýna se pak stala jeho starší dcera Věra Králová se svým manželem, s nímž jsme se před chvílí setkali. Když jsme se seznámili s historií mlýna, hlas nás vyzval, abychom vraty vyšli z nádvoří ven. Poslechli jsme a za vraty jsme na pravé straně spatřili mlýnský náhon, jehož stěny byly obloženy kameny. Poté jsme přešli po mostku nad náhonem a před námi se otevřel pohled do zahrady s ovocnými stromky, která tvořila součást mlynářova hospodářství. Inu, majitelé mlýna se živili nejen mletím, ale také hospodařením na polích a zahradách, v čemž jim pomáhali najatí čeledíni a děvečky. Pod zahradou stála velká stodola, jenž byla s budovou mlýna spojena transmisní tyčí.

Tyč dávala do pohybu různé stroje, díky nimž si lidé tenkrát ušetřili těžkou ruční práci při zpracovávání zemědělských plodin. Rozhodli jsme se podívat na tuto zajímavou věc zblízka a po úzkém chodníčku z kamenů a jednoho vyřazeného mlýnského kola jsme ke stodole došli. Stodola byla sice zavřená, zato jsme viděli pěkně zblízka transmisní tyč, krytou po celé délce stříškou, pod jejíž ochranou jsme přišli k náhonu. V korytě pod námi se nacházelo obdivuhodné vodní kolo z tvrdého dubového dřeva o průměru 3,66 metru a šířce 2,20 metru, které sem bylo nainstalováno na přelomu listopadu a prosince roku 2008. V minulosti bychom v areálu našli dokonce dvě vodní kola a třetí u pily, ale vzhledem ke smutným osudům mlynářského řemesla v období komunismu jsme byli rádi i za to jedno.

Nad kolem jsme spatřili dvířka do mlýnice a dřevěné žlaby pro přítok vody, která pak padala shora na vodní kolo. Sebrali jsme odvahu a po schodech jsme sestoupili do bezprostřední blízkosti kola a prohlédli si ho zblízka. Kolo se sice neotáčelo, jelikož voda byla zamrzlá, ale i tak v nás budilo respekt a zároveň jsme jej obdivovali šikovnost řemeslníků, kteří vytvořili takové umělecké dílo. Trochu nás vyděsil hlas v telefonu, když nám prozradil, že se v náhonu utopilo mnoho mlynářských potomků, kteří neposlechli své rodiče a tak jsme zase opatrně vylezli nahoru k vodníkovi, kde jsme si doposlouchali zbytek vyprávění. Potom nás hlas pozval dovnitř mlýnice, což jsme uvítali, neboť venku byla pěkná zima. Nicméně záhy jsme pochopili, že se uvnitř rozhodně neohřejeme, neboť interiéry mlýnice nebyly nijak vytápěny.

Za známými dveřmi, jimiž kdysi vstupovali sedláci, rolníci a další zákazníci, nám zedníci odkryli plachty, které chránily exponáty před poletujícím prachem a tak jsme si je mohli prohlédnout. Hlas v telefonu nám nejprve upozornil, že mlynář pytle zvážil a pak je položil na plošinu výtahu, který se nacházel u vstupních dveří vedle starého kamenného schodu. Mlynář poté pytle s obilím vytáhl až pod střechu na šestou podlahu, kde začalo jeho zpracování na šrot nebo na mouku, ale nepředbíhejme. Naproti dveřím jsme pak spatřili dřevěné hranaté rukávce, visící od stropu dolů, jimiž po několika hodinách padala mouka do dřevěných truhel na podlaze, pytlů nebo moučnic a tím výroba skončila. Potom nás čekalo seznámení s tím, co se dělo mezi vytažením pytle se zrnem pod střechu a zavázáním pytle s moukou.

Nejprve jsme shlédli mohutné dřevěné převodové kolo zvané palečné, hřídele, ozubené kolo zvané pastorek a čtyři soukolí, které dávalo do pohybu vodní kolo, které jsme před chvíli obdivovalo v mlýnském náhonu. Vedle palečného kola jsme spatřili pytel, do něhož shora padal šrot, který sloužil ke krmení dobytka. Šrot, který byl základem výroby mouky krupičky, padal vedle šikmým výpadem do kapsového výtahu k dalšímu zpracování, což se regulovalo pomocí šoupátka. Snažili jsme se celý systém pochopit, což nebylo vzhledem k velkému počtu kol a zoubků jednoduché, ale celkově nám byl princip pohonu mlýnských strojů jasný. Opět nám nezbývalo, než obdivovat chytré hlavičky lidí, kteří důmyslné zařízení vymysleli. Virtuálně jsme se jim poklonili a jelikož prohlídka suterénu skončila, byli jsme zvědavi, co nás čeká dál.

Následně jsme se po schodech přesunuli o patro výše, na níž byla umístěna dvě mlecí složení a válcová stolice. Prohlédli jsme si zde také mlýnské kameny z francouzských křemencových dolů, které se vždy skládaly ze dvou částí. Spodní ležel nečinně a tak se mu říkalo ležák, zatímco horní se otáčel a tak získal pojmenování běhoun. Dozvěděli jsme se, že se rýhy v kamenech občas obnovovaly křesáním tedy zasekáváním speciálním kladívkem, což bylo poměrně důležité. Právě tyto rýhy totiž sloužily k rozmělňování obilí, z něhož tak vznikl šrot, jehož podobu jsme viděli ve sklenici. Hlas nám pak prozradil, co znamenalo známé rčení mít něco za lubem. Mlecí kameny byly totiž obaleny plechovým lubem, za nímž vždy zůstalo pár zrn a tak mlynáři vždy při mletí zbylo za lubem trochu šrotu nebo mouky měl tedy něco schovaného pro sebe.

Vedle starého původního mlýnského složení jsme našli korečkový výtah s kovovými kapsami na textilním pásu, který dopravoval hmoty na jiné podlahy. Nicméně se tak dělo jen posledních 100 let a než výtaj vymyslel, museli mlynáři nebo jeho pomocníci nosit pytle vážící až 70 kilogramů po schodech na zádech. Dále jsme se dozvěděli, že během staletí mlynáři přemýšleli, jak vylepšit mlecí proces a mouku snadněji získat. Ještě v 19. století mlýnské stolice rozemílaly zrno na šrot, který se několikrát vracel na mlecí kameny, aby se z něj vyrobila krupice aneb hrubá mouka. Pořád byla výroba mouky pracná, nebezpečná a zdlouhavá, neboť jen sedm procent zrna se jedním průchodem mezi kameny změnilo na mouku. Zbytek se musel znovu rozemlít, prosít a to třeba i osmkrát, což nám na práci ve mlýně vzalo romantický náhled, který jsme si vytvořili z českých pohádek.

Už z dřívějších prohlídek mlýnů jsme věděli, že převrat ve zpracování zrna přinesl vynález válcových stolic, které mlecí kameny postupně ke konci 19. století plně nahradily. Ve zdejším mlýně jsme našli rýhované stolice od pardubické firmy Hübner – Opit z roku 1898, jejichž válce se proti sobě točily různou rychlostí a na rozemletí obilí potřebovaly mlecí proces opakovat asi jen třikrát. Po obhlídce převratného stroje nás zaujala informace, že do 19. století lidstvo znalo jediné kynuté těsto a to chlebové. Největší dobrotou tak byl perník, což se změnilo právě s příchodem válcových stolic, které dokázaly mouku pomlít jemněji a lidé si tak mohli upéci koláče, dorty a buchty z bílé mouky. V podstatě to znamenalo, že pokud si mlynář novinku do svého domu nenainstaloval, zákazníci o jeho mouku neměli zájem a byl bez práce.

Pak jsme po schodech vystoupali do třetího patra, na němž zaměstnanci mlýna s pomocí hranolových vysévačů prosévali šrot, který sem padal shora. Tuto činnost museli dělat tak dlouho, dokud krupice či hladká mouka nevypadala dle přání zákazníka, k čemuž jim dopomohla síta s různě velkými oky. Jak jednoduché a účinné, pomysleli jsme si. Například pokud chtěl zákazník mouku hladkou, mlynář použil síto velmi husté a jemné, které bylo vyrobeno z pravého hedvábí. Vedle vysévače nám nad hlavou visela kovová centrální transmise, která přes ploché řemeny dávala do pohybu veškerá zařízení ve mlýně, včetně výtahu pro dopravu pytle s obilím, který našim očím také neunikl. Následně jsme popošli k oknu k mramorové desce, která sloužila k regulaci rozvodu elektrické energie po mlýně i do sousedních domů.

Na desce jsme uviděli přístroje z třicátých let 20. století od známých německých firem Siemens a AEG a pak jsme se museli pousmát nad příběhem z roku 1950. Hlas z telefonu nám vyprávěl, že tehdy porodní bába u sousedů pobízela právě rodící maminku, aby rychle přivedla miminko na svět, neboť mlynář za chvíli zastaví vodní kolo a nebude světlo. Pak jsme nahlédli na čtvrtou úzkou podlahu pod malými okénky, kam jsme jí nemohli, jelikož sloužila pro přístup k již zmiňovaným transmisím s mohutnou železnou řemenici a plochým řemenem, který poháněl loupačku o podlahu výše. Abychom ji viděli, museli jsme projít kolem ventilátoru ve tvaru velké dřevěné devítky a po dalších dřevěných schodech jsme vystoupali do pátého, předposledního patra, kde jsme viděli onu loupačku a další předměty.

V tomto patře jsme se nejprve zastavili u loupačky, která pochopitelně zbavovala obilné zrno tvrdé slupky neboli otruby, aby pak mohlo dojít k jeho dalšímu zpracování. Dělo se tak pomocí smirkového papíru uvnitř válce, jímž byly polepeny i perutě podobné těm na větrném mlýně a když do loupačky spadlo s vyššího patra zrno, tak se uvnitř ve vysoké rychlostí oloupalo a zbavilo obilných klíčků. Odpad šel stranou do pytlů, aby se později použil do krmení pro zvířata a oloupaná obilka padala hranatým výpadem dolů na mlecí kameny. Zaujalo nás, že dokud se nepoužívaly loupačky a válcové stolice, mouka byly hrubší a ve většině případů tmavší, protože obsahovala i rozemleté otruby a klíčky. Mouka byla velmi výživná, avšak mohla být trochu hořká kvůli zbytku klíčku a pro její kratší trvanlivost hospodyně nemohly mít velké zásoby mouky.

Když pak nastalo suché léto a byl nedostatek vody pro pohon vodního kola, mohli jsme chudáky obyvatele jen litovat, neboť mouku nešlo pomlet a pokud lidem došly zásoby, tak hladověli. Ulevilo se jim až od 19. století se zdokonalením mlýnské technologie a využíváním páry nebo elektřiny pro pohon mlýnských strojů, čímž se zvýšila produktivita a mouka byla trvanlivější. Na druhou stranu se lidé začali více stravovat výrobky z bílé mouky a jak jsme se dozvěděli o pár let dříve v pohankovém mlýně, takové jídlo bez mouky z otrubami a klíčky, které vždy pečovaly o správný stav tlustého střeva, sebou přinesly alergie na lepek a ucpané vnitřnosti. Ale vraťme se k vybavení pátého podlaží, na němž jsme kromě loupačky viděli zvláštní dřevěné bednění u stropu, což byl kryt pro původní šnekový dopravník, sloužící pro dopravu pomletého zrna.

Dále jsme zde viděli dílnu, oddělenou od mlecího prostoru oddělena dřevěnou stěnou s dveřmi, díky níž mlynář s pomocníky mohl udržovat své řemeslo v chodu. Kromě dílny jsme si zde prohlédli předměty, které předkové ve mlýně používali k pečení, praní, zavařování či stolování. Pak nám hlas z telefonu prozradil, že se ve mlýně hodně prášilo a tak zde jeden učeň, jemuž se říkalo prášek, neustále uklízel. Zaujalo nás, že tak činil z bezpečnostních a zdravotních důvodů, neboť při nahromadění prachu docházelo k výbuchu a k následnému požáru, který mnoho mlýnů zničil. Moučný prach se také usazoval v plicích, v nichž následně kvasil, takže zaměstnanci mlýna bývali často nemocní. Přispívaly k tomu i velké změny teplot v prostoru mlýna, když pod střechou bývalo v létě až 45 stupňů Celsia, zatímco dole u vodního kola pouze pět stupňů.

Po vstřebání poněkud smutných faktů jsme vyšlapali po schodech do posledního, šestého patra, kde nás za komínem čekal rumpál výtahu se silným konopným lanem, jímž sem byly vytaženy pytle s obilím. Mlynář zde obilí vysypal do dřevěného košíku a mohl tak začít celý proces mletí, na jehož začátku jsme se právě ocitli. Viděli jsme zde původní dřevěnou technologii, která v některých místech dosahovala až ke hřebeni střechy. Většina zařízení na této podlaze sloužila k čištění obilného zrna a od přimíšených semen a nečistot. Vedle okna jsme pod střechou spatřili dřevěné zařízení zvané větrák neboli tarar, které oddělovalo foukáním zbytky stébla od zrna a pak jsme se šli podívat k dřevěnému násypnému koši. U něj se nacházel plochý řemen, který poháněl mohutný plechový válec, zvaný koukolník, jenž opravdu odděloval ze zrna koukol a ostatní semena plevelů.

Mezi ně patřil červený vlčí mák, modrá chrpa nebo již zmíněný koukol. Docela nás překvapila informace, že posledně jmenovaný plevel obsahoval mnoho škodlivých saponinů, které poškozovaly lidský organismus. S vynálezem koukolníku tak z našich zemí vymizela lepra. Oddělený plevel padal pod koukolník do dřevěné bedny a později byl spálen, zatímco čisté obilky propadly šikmým dřevěným výpadem do loupačky o patro níž. A další postup už jsme znali. Povídání o mlýně skončilo, ale než jsme odešli dolů, podívali jsme se z okna, kde jsme se pokochali výhledem. Jelikož jsme se nacházeli v nejvyšší stavbě v Loučkách, naskytl se nám docela slušný pohled na zalesněné kopce Oderských vrchů a samozřejmě na další domy ve vesnici. Následně jsme začali opatrně sestupovat dolů a když jsme se zase octili v suterénu, rozloučili jsme se s pracovitými zedníky a zamířili přes dvůr za mlynářem.

Pán na nás už čekal pod starou kůlnou, kde si od nás převzal mobilního průvodce a nabídl nám různé upomínkové předměty. S koupí turistické známky jsme neváhali, nicméně jsme si odtud odnesli ještě magnetek, abychom nějak podpořili opravy mlýna. Vzápětí jsme se srdečně rozloučili a vylezli jsme ven na před mlýn. Než jsme odešli, odlovili jsme zde kešku a pak jsme již zamířili k dálnici, která nás už podruhé v rámci našich výletů přivedla do Fulneku. K návštěvě města, rozkládajícího se na obou stranách historické zemské hranice Moravy a Slezska, jsme měli hned dva pádné důvody. Poprvé jsme totiž nemohli vidět Památník Jana Amose Komenského, který procházel rekonstrukcí a protože ta už skončila a nové interaktivní muzeum navíc získalo svou vlastní turistickou známku, chtěli jsme ji samozřejmě získat do své sbírky.

Když jsme do města přijeli, nejprve jsme našli ukrytou schránku u restaurace Stovka, kde jsme se chtěli původně najíst. Nakonec jsme si to rozmysleli a odjeli za druhou keškou, která nám připomněla osobu Ference Hoppa, což byl obchodník, cestovatel, fotograf, zakladatel budapešťského muzea, který se narodil roku 1833 ve Fulneku. Po úspěšném nálezu jsme konečně poobědvali v hospůdce U Martiny, v níž jsme se slušně najedli, takže jsme spokojeně mohli odjet na náměstí Komenského, kde jsme zaparkovali naše černé SUV. Vzápětí jsme zamířili do nám již známého Knurrova domu, v němž se stále nacházelo informační centrum, které bylo tentokrát otevřené, čehož jsme využili k nákupu zmíněné turistické známky. Pak jsme požádali obsluhu, aby nám vydala tajnou schránku s pokladem a protože jsme znali správný kód, bez problému jsme truhličku otevřeli a připsali si tak další úspěch ve hře geocaching.

Na závěr jsme si do památníku natiskli neuvěřitelných sedm razítek, což nás naplnilo radostí podruhé během krátké chvíle. Vzápětí jsme vyšli z Knurrova domu ven a zamířili do budovy bratrského sboru. Ještě než jsme vstoupili do útrob muzea, prošli jsme bránou do prostor někdejší sborové zahrady a hřbitova, ve kterých se nacházela socha učitele národů. Záhy jsme stanuli před bronzovou plastikou J. A. Komenského v nadživotní velikosti, kterou v roce 1924 vytvořil Jan Štursa pro aulu Filozofické fakulty Karlovy univerzity. Z nějakého nám neznámého důvodu byla socha v roce 1969 umístěna do areálu bratrského sboru a díky tomu jsme si ji právě zde mohli prohlédnout. J. A. Komenský stál v plášti a čepičce bratrského kazatele na žulovém podstavci s mírně nakročenou pravou nohou, ruce měl volně spuštěné podél těla, přičemž v té levé držel svitek a v pravé psací náčiní. Po stranách vysokého hranolového soklu jsme spatřili do terénu zapuštěny nízké kamenné desky a prostor kolem nich byl osázen nějakým rostlinstvem, které však na začátku března nešlo identifikovat.

Když jsme si sochu prohlédli, vydali jsme se konečně po schodech ke dveřím muzea, které se nacházelo v bývalém katolickém špitálu s kostelíkem z 15. století. Nad vstupními dveřmi s kamenným ostěním jsme si krátce prohlédli oválný medailon ovinutý vavřínem, ze stran podpíraný stočenými šupinatými těly dráčků či delfínů, v jehož středu jsme našli erby Jana Skrbenského st. z Hříště a Alžběty Petřvaldské. Potom jsme již vešli dovnitř a v pokladně jsme si koupili vstupenky u příjemné paní, která se nás o chvilku později ujala v roli průvodkyně. Zavedla nás do kaple, kde nám podala vyčerpávající historické informace o budově bratrského sboru a samozřejmě o životě patrně jednoho z největších českých myslitelů, filosofů a spisovatelů J. A. Komenského, který ve Fulneku v letech 1618 – 1621 vykonával funkci správce.

Průvodkyně nám dále osvětlila, k čemu dalšímu kromě špitálu, školy a modlení budova sloužila. Dozvěděli jsme se, že v roce 1655 nechal Jan František z Vrbna komplex adaptovat na jízdárnu, ale už o tři roky později zde byla sýpka. V roce 1950 měla být kaple předána českobratrské církvi, ale z tohoto záměru nakonec sešlo a našlo se nové využití objektů jako památníku J. A. Komenského. Pro muzejní účely byla v budově o čtyři roky později instalována výstava o J. A. Komenském a roku 1957 byly expoziční prostory rozšířeny na celý komplex špitálu a kaple, což platilo i v době naší návštěvy. Pak přišly na řadu informace o životě muže, kolem něhož se všechno v muzeu točilo a z úst průvodkyně jsme se o něm dozvěděli spoustu faktů, většinou ovšem nepříliš veselých či optimistických.

Významný český spisovatel, humanista, filozof, teolog a zakladatel moderní pedagogiky se narodil se 28. března 1592 v Nivnici u Uherského Brodu, studoval na německých protestantských univerzitách, později učil v Přerově a byl duchovním správcem ve Fulneku. Průvodkyně nám také řekla, že byl posledním biskupem Jednoty bratrské a politickým mluvčím české protikatolické emigrace, takže se po bitvě na Bílé hoře musel od roku 1620 skrývat, například v Brandýse nad Orlicí. O osm let později 1628 opustil vlast a usadil se v polském středisku Jednoty bratrské v Lešně, odkud podnikl několik cest do Anglie, Švédska a Uher, kde uplatňoval své pokrokové pedagogické názory a proto je nazýván učitelem národů. V Lešně setrval do požáru v roce 1656, při kterém mu shořely materiály k velkému slovníku českého jazyka.

Na závěr jsme se dozvěděli, že poslední léta trávil v Amsterodamu, kde v listopadu 1670 zemřel a jeho ostatky byly poté uloženy v holandském Naardenu. Jeho životní etapu nám přiblížily hvězdy na podlaze kaple, na nichž byla napsána všechna města, ve kterých tento vzdělaný muž působil. Po tomto rozsáhlém vyprávění historických faktů následovala animovaná projekce dobových letáků z doby pobytu Komenského ve Fulneku, kterou nám průvodkyně pouštěla na klenbu kaple. Během promítání černobílých obrázků nám podala ještě pár informací k expozicím, popřála příjemnou prohlídku a rozloučila se s námi. Když odešla za dalšími návštěvníky, kteří právě dorazili k pokladně, pustili jsme se sami do obhlídky exponátů v kapli, kde bychom klidně mohli strávit hodinu studováním materiálů na dotykových obrazovkách.

Tolik času jsme ovšem neměli, nicméně jsme se snažili projít si expozice poctivě a uložit si v hlavě co nejvíce informací. Na jednom z panelů jsme se seznámili s dílem Komenského, který vytvořil celou řadu spisů z mnoha oborů, jež napsal v českém, latinském a německém jazyce. Na opačné straně místnosti jsme našli knihu Zjevení Mikuláše Drabíka. Tento kněz Jednoty bratrské do ní chronologicky sepsal zázračné události a nadpřirozené jevy z let 1644 – 1671 či spíše vlastní vize, které mu údajně vyjevil Duch svatý. Mladý Komenský kněze obdivoval a oba se na základě těchto vidění domnívali, že české země budou osvobozeny z područí Habsburků a že bude nastolena vláda pravdy, míru a Ducha svatého. Někteří historikové se však domnívají, že Drabík měl vidění v okamžicích alkoholového opojení, kvůli čemuž byl z Jednoty bratrské suspendován.

Pak jsme již kapli opustili, prošli kolem pokladny do vstupní chodby, kde jsme v zamčených skříňkách měli odložené bundy a záhy jsme vstoupili do první místnosti s expozicí Dům mnoha tváří. Jak už název napovídal, seznámili jsme se stavebním vývojem areálu. Dočetli jsme se, že špitál s kostelíkem založila již roku 1407 Anežka ze Šternberka, vdova po Beneši z Kravař a jelikož se jednalo o katolický areál, nepřekvapilo nás, že byl husity o 20 let později zničen. Obnoven byl až v druhé polovině 15. století, kdy jej už využívala jednota bratrská jako školu. Dále jsme se dozvěděli, že v letech 1614 až 1618 došlo k další přestavbě, kdy došlo k přemístění vchodu do kostelíka, k němuž byla připojena vedlejší budova, z níž se stala škola. Nejvýraznější přestavbu prý ale uskutečnil obchodník Eliáš Knurr, který v letech 1705 – 1706 přestavěl kostelík na špitál s kapli sv. Vilgefortis.

Presbytář byl vybaven nižšími obloukovými okny, v lodi vznikl dvoupatrový špitál a vedlejší budovu sboru Knurr zboural a v letech 1728 až 1742 přestavěl do dnešní barokní podoby. Poslední stavební proměny se dočkala pouze kaple v roce 1966, kdy byla odstraněna sakristie na východní straně a v tomto stavu jsme ji našli i my. Na druhém panelu jsme se snažili pochopit, jaké náboženské poměry panovaly ve Fulneku po odchodu Komenského z města roku 1621. Tehdy zde kromě členů Jednoty bratrské a hrstky katolíků žili vyznavači utrakvismu, luterství a kalvinismu, přičemž všichni museli docházet někam na mše. Přečetli jsme si, že hradní kaple sloužila utrakvistům, katolíci docházeli do kostela Nejsvětější Trojice a luteráni ve městě nikdy nezískali vlastní modlitebnu a tak museli navštěvovat dřevěné kostelíky v okolních vesnicích.

Nedovedli jsme si už představit, jak to chodilo mezi věřícími v běžném životě, když se potkávali na ulici nebo jestli se pohádali v hospodě u piva. A někteří tam určitě ani nechodili, ale tyhle fakta jsme se dozvěděli až o patro výše. Po přečtení posledních řádků jsme si prohlédli historické fotografie areálu, v němž jsme se právě nacházeli a pak jsme se přesunuli do druhé místnosti. Zde nás čekala expozice s názvem Výzdoba sboru, v níž jsme se seznámili s vybavením modliteben Jednoty bratrské. Nepřekvapilo nás, že na rozdíl od bohatých a honosně vybavených římskokatolických chrámů se jejich kostely vyznačovaly jednoduchostí a střídmostí. Členové sboru měli odpor vůči zvyku věšet v chrámech obrazy a vybavovat je sochami, jelikož se opírali o starozákonní zákaz vytvářet modly a klanět se ji. Absenci těchto předmětů bratři nahrazovali citáty z bible a i když jsme sami v Boha nevěřili, získali si tím naše sympatie.

Následně jsme vyšli z místnosti ven na chodbu, kde jsme kromě záchodů narazili na krásnou studnu, z níž možná pil i samotný Komenský. Nepodařilo se nám však zjistit, jestli se v budově sboru nacházela odjakživa, nebo byla vybudována v následujících stoletích. Vzhledem k tomu, že nejen z piva a vína jest člověk živ a i vodu musí pít, domnívali jsme se, že byla do skály vyvrtaná už v 15. století. Neodolali jsme a do sedmnáctimetrové studny jsme přes krásnou kovanou mříž nahlédli. Dole jsme spatřili mince, které do 9 metrů hluboké vody naházeli movitější návštěvníci muzea, které jsme odmítli napodobit. Někteří z nich se dokonce trefili do vědra, visícího nad hladinou a díky reflektoru se v jeho světle lákavě leskly. Ještě štěstí, že do památníku měly straky zákaz vstupu či spíše vletu !

Od studny jsme zamířili ke schodišti do prvního patra, kde nás čekala další část expozic v bývalé kostelní lodi, do níž byly v letech 1705 a 1706 vestavěny místnůstky pro špitální potřeby. První exponát jsme ovšem našli ještě na chodbě, kde se pod sklem skrývala kniha pozůstalostí fulneckých měšťanů z let 1596 – 1623, odhalující vybavení zdejších domácností, řemeslných dílen a obsahující soupis zbraní, šatstva i knih nejen členů bratrského sboru. Pak jsme už vstoupili do místnosti číslo 3, v níž se nacházela expozice s názvem Německý sbor a uprostřed ní jsme našli vitrínu s ivančickým kancionálem z roku 1566. Jednalo se o soubor duchovních písní určených pro bohoslužbu, učených především pro německé sbory Jednoty bratrské ve Fulneku a Lanškrouně a pak jsme se již věnovali textu na panelech rozmístěných podél zdí.

Na jednom z nich jsme se seznámili se jmény správců fulneckého sboru, kteří zde působili v letech 1488 – 1621 a jak jsme už věděli, tím posledním byl Jan Amos Komenský. Na druhém panelu jsme se dočetli, že první bratři přišli na zdejší panství v roce 1468, nicméně důležitým faktorem se ukázal příchod Valdenských z Braniborska přibližně o 20 let později, jímž místní usedlíci začali říkat Marecké pokolení. Potěšilo nás, že tito němečtí bratři neřešili nějaké národnostní rozdíly a tak se snadno integrovali do náboženského života ve Fulneku. Dále jsme si přečetli, že během několika generací došlo k silné germanizaci sboru, ačkoliv zde působil velký počet českých bratří a dokonce zde vnikla německá škola, což však nijak nebránilo sňatkům mezi německými a českými sboristy. Na závěr jsme si prohlédli několik zvětšenin kancionálních zpěvníků a pak jsme již odešli do čtvrté místnosti.

Expozice Mezi prací a modlitbou nám prozradila fakta o každodenním životě v komunitě Jednoty bratrské, který se řídil tzv. Řádem zvláštním mezi bratřími. Podle něj v něm důležitou roli zastávali soudcové sboru či starší sestry, kteří byli prodlouženou rukou správce a společně měli dohlížet na výchovu mládeže, radit v pracovních a rodinných otázkách či urovnávat spory mezi sebou. Z dalších informací nás zaujalo, že v době příchodu Komenského do města ke sboru patřil Hrnčířský kostelík se hřbitovem a dva domy, v nichž bydleli zvlášť bratři a zvlášť sestry. Na druhém panelu jsme se dočetli, jaká slova byla užívána při mších, které se dělily na ranní, velké, nešporní a večerní shromáždění. Nepřekvapilo nás, že modlitby byly prováděny podle Bible kralické, která byla vydána poprvé roku 1579.

Po přečtení textu jsme si prohlédli lněný ubrus z konce 17. století, jenž býval součástí oltáře dřevěného kostelíku v obci Kujavy a vedlejší zvětšeninu stránky z modlitební knihy. Uprostřed místnosti jsme našli vitrínu se lžičkami a kalichy z druhé poloviny 15. století, tzv. ciborium. Předměty byly vyrobeny z pozlacené mědi, litého stříbra a sametu a používali je utrakvisté v Hradci Králové. Vedle nich jsme shlédli mosazný, částečně zlacený kalich, který používali bratři v Ústí nad Orlicí. Ve vitríně opět nechyběl kancionál, tentokrát pocházející z Kralic a datovaný do roku 1618, z něhož se četly duchovní evangelické písně, jež byly napsány v české jazyce. Modlitební či přímo liturgický obsah písní však pro nás nebyl tím pravým ořechovým a tak jsme se u knihy dlouho nezdržovali, vyšli jsme ven na chodbu a zabočili do místnosti s číslem 5.

V ní nás čekal kněz a správce sboru, tedy nikoli osobně, ale tak se jmenovala pátá expozice, v níž jsme se pochopitelně dozvěděli více o vedoucích bratrského domu. Ti měli za úkol vychovávat a vzdělávat budoucí kněžský dorost a když ve Fulneku vznikla škola, stali se jejími rektory. Správci bydleli v bratrském domě spolu s učedníky, mladými kněžími, pomocníky a služkami. Překvapilo nás, že v domech byla povolena řemeslná výroba, nicméně hlavním školním učivem byl výklad hlavních složek křesťanského učení. Kromě katechismu se prý četla evangelia, epištoly z Nového zákona a vše bylo završeno zkouškou. Kdo uspěl, stal se učedníkem a pomáhal rektorovi  či správci, ti neúspěšní mohli ve škole zůstat, ale už pouze jak řemeslníci. Po přečtení textu jsme si uvědomili, že to žáci vlastně nikdy neměli ve školách lehké….

Následně jsme si prohlédli mědirytinu z roku 1619, na níž byla žena jedoucí na lvu, třímající v ruce kalich a monstranci. Jednalo se prý o populární tisk z počátku stavovského povstání, přičemž lev symbolizoval České království, kalich protestanty a monstrance katolíky. Na druhém panelu nás čekala bratrská liturgie, která se po celé 16. a 17. století opírala o dílo teologa Lukáše Pražského, jenž sjednotil dosud roztříštěné formy a vydal sjednocené liturgické pořádky tiskem. Zavedl také užívání starých církevních textů při mších jako základu kázání v průběhu celého církevního roku, svěcení svátků a dodržování postů. Také na tomto panelu byla umístěna osvětlená mědirytina, která nám ukázala hrůzy války ve formě zrůdy s vlčí hlavou, krysím ocasem a koňským kopytem. Raději jsme před tou nesourodou směsicí brzy utekli do šesté místnosti.

V šestce bylo prostřeno k večeři. Nejednalo se ovšem o obyčejné jídlo, nýbrž večeří Páně v Jednotě bratrské. Dozvěděli jsme se, že navázala na husitské dědictví v přístupu k Večeři Páně odmítnutím uctívání živlů alias hostie v monstrancích a liturgickou prostotou. Klanět se svátosti bratří měli za modlářství a z táborské tradice přejali i přesvědčení, že nehodný kněz neposvěcuje, tedy nemůže platně vysluhovat svátosti. Na závěr jsme si přečetli, že kolem roku 1500 se tělo Pánovo podávalo stojícím i klečícím věřícím a teprve o 18 let později bylo rozhodnuto, že jej dostanou jen ti klečící, kteří byli seřazeni podle věku. Kněží tak činili k uctění Ježíšových slov : tak čiňte na mou památku. Měli jsme z toho všeho tak zamotanou hlavu, že jsme nad těmi všemi rozdíly moc nepřemýšleli a zamířili jsme do sedmé místnosti.

Sedmička nesla název Křty, svatby a pohřby, takže nebylo těžké uhádnout, o čemu bude expozice pojednávat. Na pravé straně místnosti jsme pod sklem shlédli tři knihy. První pocházela z roku 1527 a jednalo se o již zmíněný soubor liturgických formulářů Lukáše Pražského, podle něhož řídila svůj chod Jednota bratrská v 16. století. Vedle jsme našli kancionál z roku 1561 od Alexandra Oujezdeckého a třetí kniha obsahovala liturgické formuláře, jimž se kněží řídili v posledním období před bitvou na Bílé hoře při vysluhování svátosti oltářní, křtu a oddávání. Na protější straně se nacházel panel s textem, který popisoval rozdíly mezi římskokatolickými způsobem vedení svateb, křtů a pohřbů a tím, jak je vedli bratři kněží. Zaujalo nás, že v 15. století Jednota odmítala uznávat pokřtění v katolických kostelech a nově příchozí členy křtila znovu, což platilo až do roku 1534.

Důležitým úkolem bratrských kněží bylo rovněž oddávání členů sboru, u nichž manželství nebylo žádným hříchem, přičemž rozvod byl možný pouze v případě smilstva nebo rozporu ve víře. Dále jsme se dočetli, že kněží museli pečovat o nemocné a umírající, včetně péče o spolubratry a dokonce udělovali poslední pomazání. Připadlo nám zajímavé, že zatímco křest odpouštěl dědičný hřích a zpověď třeba i smrtelné provinění, posledním pomazáním se umírající zbavoval posledních zbytků hříchů, kterých se dopustil svými smysly. Na církevních bedrech spočívala také pohřební liturgie a samotný průběh rozlučky se zemřelými, které se dělalo tradičním způsobem. Rozloučení se zesnulým probíhalo v domě nebožtíka, ve sboru a na hřbitově u hrobu, přičemž všechny tři místa spojoval pohřební průvod městem.

Velmi rádi jsme odešli ze smuteční místnosti do vedlejší, kde jsme se setkali s rektorem školy, alespoň tedy ve formě takto pojmenované expozice. V ní jsme nahlédli do slavné knihy Jana Amose Komenského s názvem Orbis Pictus alias Svět v obrazech, což byla vlastně univerzální učebnice a naučný a jazykový slovník. Autor se snažil v rozporu s tehdejšími vyučovacími praktikami naučit děti vědomosti tak, aby žáci uměli látku nejen mechanicky odříkat, ale aby též učivu opravdu rozuměli. Na stěnách jsme našli zvětšené stránky z této přelomové učebnice, která byla v dalších stoletích jazykově i obrazově modernizována. Kniha byla přehledně rozdělena do 150 až 153 tematických kapitol a obsahovala velké množství ilustrací, aby byla pro děti sdělná i poutavá. Text byl koncipován jako dialog mezi učitelem a žákem, s nimiž jsme se v místnosti rovněž setkali v podobě papírové scenérie.

V předposlední deváté místnosti jsme se seznámili se životem ve městě v 15. a 16. století, který nebyl v žádném případě jednoduchý a stále přinášel nějaké nebezpečí, například vpád tureckých vojsk do Evropy. Bratři však považovali boj s mečem nebo puškou za nečistý, kterému bylo nutné se vyhnout. V roce 1530 vydali Tureckou knížku, aby bratři věděli, jak se chovat ve válce, přičemž je autor spisu ubezpečoval, že zabíjet Turky není o nic horší, než pobíjet divoké šelmy. Dále jsme se dočetli, že v pozdějších dobách se kněží ve válce uplatňovali jako polní kaplani, což jim bylo určitě bližší, než přímý boj muže proti muži. Pousmáli jsme se nad myšlenkou, že pokud by bylo nutné v dnešní době nastoupit do vojenské služby, tak by jistě všichni obdrželi modrou knížku. Zaujalo nás, že podle předpisů měli být ve válce ušetřeni nejen ženy a děti, ale takové ovocné stromky a úroda na polích.

Další informace se týkaly civilního života ve městě. Pikantní nám připadlo, že Jednota bratrská doporučovala kněžím provozovat nějaké řemesla, které rozdělovala na dobrá, zlá a nebezpečná. Mezi ta první patřilo zemědělství, rybníkářství, výroba nářadí, šatů a potravin. Nebezpečná mohla být řemesla svádějící ke korupci a zneužití moci, což prý byli úředníci, platnéři, puškaři, kupci a samozřejmě hospodští. Okamžitě nás napadlo, že se některé věci nemění ani po stovkách let, o čemž by mohli vypovídat dnešní politici. Na závěr jsme se dozvěděli, že zlá řemesla provozovali kejklíři, komedianti, alchymisti, hadači, samozřejmě kuplíři, malíři a také hudebníci, neboť Jednota bratrská považovala lidovou muziku a vyhrávání na jarmarcích za činnost, odvádějící obyvatele od zbožnosti a modliteb. Na to jsme měli svůj názor……

Když jsme si tyhle zajímavé informace nastudovali, věnovali jsme svou pozornost na další exponáty. Na jedné straně jsme se zaujetím shlédli rozměrnou vedutu města, který Fulnek zobrazoval okolo roku 1730, včetně bratrského areálu, který v té době vypadal úplně jinak. Ve středu místnosti se nacházely vitríny s dobovými předměty ze 17. století, mezi nimiž jsme našli třeba mužský kabátec, halapartnu, kord vlámského typu, mušketu s doutnákovým zámkem, pistoli s kolečkovým zámkem či palaš. Posledně jmenovaná věc byl meč, který se do Střední Evropy dostal prostřednictvím tatarských nájezdníků. V našich zemích palaše používalo uherské, chorvatské a litevské jezdectvo a tento typ zbraní se později stal nejdůležitější částí výzbroje bojovníků na koních, kteří s ní rozmachem nepříteli zasazovali strašné rány.

Zbývala nám už jen poslední expozice v desáté místnosti, která se trochu záhadně jmenovala Mezi mýtem a realitou. Zvědavě jsme vstoupili dovnitř a začali jsme studovat fakta o pobytu Komenského ve Fulneku, který zde v letech 1618 – 1621 vykonával funkci správce. V té době platil za nadějného teologa s pedagogickými ambicemi, jenž byl oblíben mezi moravskou bratrskou šlechtou a i v dalších desetiletích na něj všichni rádi vzpomínali. Komenský se objevil v několika kronikách, které sepsali různí autoři o staletí později a jednu z nich jsme našli pod textem, který nám postavu osvíceného kněze opět o něco více přiblížil. Na druhé straně místnosti jsme našli další povídání o fulneckém pobytu Komenského a také listinu z roku 1559, kterou tehdejší majitel panství potvrzoval bratrům oprávněné držení domu či parcel ve městě.

Středověkému písmu jsme moc nerozuměli a protože informační tabule s českým textem jsme měli už přečtené, vyšli jsme naposledy na chodbu. Na jejím konci jsme přes okno nahlédli do útrob kostelíku, kde jsme naši exkurzi začali. Průvodkyně se zrovna věnovala novým návštěvníkům a zatímco oni naslouchali výkladu, my jsme sestoupili po schodech do přízemí, kde jsme si ve skříňkách vyzvedli naše oblečení. Pak jsme již muzeum opustili a zamířili jsme k našemu autu na náměstí Komenského, jímž jsme vzápětí odjeli do zasněžené Březové. Touto obcí jsme pokaždé projížděli při cestě ke známým a vždycky jsme si posteskli, že bychom se chtěli podívat na zdejší kostel sv. Mikuláše. Věřte nebo ne, motivací k této zastávce byl dezertní talíř ! Před několika lety jsme totiž v naší litovelské prodejně mýdel dostali od jedněch zákazníků z Březové dárek v podobě zmíněného porcelánového suvenýru s vyobrazením kostela sv. Mikuláše a nezastavit se u něj by byl turistický hřích.

A ten jsme spáchat rozhodně nechtěli ! Jak už bylo zmíněno, na začátku března nám vůbec nepřálo počasí, když se teploměr držel celý den okolo nuly a vítr pofukoval sice jen mírně, ale zima nám byla pořádná. A to ještě nebylo všechno. Když jsme projeli obec Vrchy a blížili se k Březové, začalo přibývat sněhu, i když po něm předtím ve Fulneku nebylo ani památky. Kostel sv. Mikuláše nás tak přivítal oděn do bílého hávu, který mu dočasně propůjčila paní Zima, takže jsme měli možnost vidět jej v poněkud netradiční podobě. Do jeho obhlídky jsme se pustili hned poté, co jsme naše černé SUV zaparkovali přímo u jednolodního kostela, přičemž jsme začali průzkumem boční strany, na které jsme napočítali pět vysokých oken s půlkruhovým záklenkem, které ode sebe dělily svislé lisény. Přibližně uprostřed lodi jsme narazili na boční vchod, kolem něhož jsme jen prošli, ale v dalším postupu ke kněžišti nám zabránil plot mateřské školy za kostelem.

Za nepříjemného pofukování ledového větru jsme se vrátili před kostel a začali si prohlížet přední část stavby s předsunutou věží, která byla ke svatostánku přistavěna roku 1768. Jak jsme o pár minut později zjistili, tehdy stál v Březové už více jak 70 roků zděný kostel, jenž byl vybudován na místě dřevěného předchůdce ze 13. století, který vyhořel po úderu bleskem roku 1691. Nad námi se tyčila hranolová věž s lisénami na nároží, jenž byla zakončena cibulovou bání a lucernou. Na každé straně věže jsme našli okno s půlkruhovým záklenkem, za nimiž se skrývalo patro se zvony, kterých se tu v průběhu staletí vystřídalo hned několik. První sada zvonů z 18. a 19. století byla mimo umíráček zrekvírována během první světové války, další trojice zvonů z roku 1928 pak padla za oběť v období druhé světové války a na nové kostel čekal až do roku 1970, kdy byly pořízeny nové tři zvony od firmy Franz Schilling und Sohn z Apolda.

Kdybychom měli rentgenové oči, mohli bychom za okny vidět původní umíráček z roku 1849 a nové zvony z NDR, které od roku 1971 rozhoupával elektrický pohon. Nad zvonicovém patrem jsme si zkontrolovali správný čas díky ciferníkovým hodinám a pak jsme očima sklouzli dolů k menším oknům, které prosvětlovaly hudební kůr s varhany od firmy Karel Neusser z Nového Jičína. Pod nimi se už nacházel vchod s pískovcovým ostěním se štítovým nástavcem, v němž jsme spatřili reliéfní rodový znak Pruskovských z Pruskova, kteří financovali stavbu kostela, která proběhla v letech 1692–1694. Po pravé straně věže se nacházel přístavek s vchodem na kruchtu alias na hudební kůr a u něj jsme našli kříž s pozlacenou soškou Krista z roku 1853. Celé dílo bylo vyrobeno z mramoru, přičemž kříž s reliéfem na dříku byl zasazen do podstavce s volutovými křídly, které byly typické pro období baroka.

Na druhé straně věže jsme našli sochu Panny Marie Bolestné z roku 1854, stojící taktéž na mramorovém podstavci, na jehož přední části jsme si přečetli tento text : „O wy wšicknj / kteřj jdete cestau, / pozorujte a wizte jestli / bolest, jako bolest / ma. Plač Jerem. 1. 12. / Anno 1854.“ Na zadní straně podstavce jsme přelouskali německý nápis Von Wohlthätern / gestiftet, což v překladu znamenalo, že socha byla zaplacena z dobrovolných darů. Horní díl podstavce byl opatřen reliéfem se symbolem bolestné Panny Marie, jímž bylo srdce probodnuté sedmi meči, který v noci osvětlovala zavěšená lucerna. Na vrcholu jsme si prohlédli figuru Panny Marie Bolestné v obvyklém provedení. Jednalo se o stojící ženskou postavu v přepásaném biblickém rouchu, s hlavou ovinutou závojem sahajícím až k patám, jejíž gesta a mimika vyjadřovaly bolest. Když jsme si pozlacenou sochu dostatečně prohlédli, zašli jsme za roh, abychom se podívali na zbytek svatostánku.

Na druhé straně kostelní lodi jsme napočítali rovněž pět vysokých oken s půlkruhovým záklenkem, které ode sebe dělily svislé lisény a poté jsme narazili na čtyřbokou sakristii s oratoří v patře. Za přípravnou kněží se už nacházel trojboký presbytář bez oken, u něhož jsme se příliš dlouho nezdržovali a zamířili jsme zpět před svatostánek. Před vchodem do kostela totiž rostla památná lípa velkolistá, vysazená roku 1698, tedy pouhé čtyři roky po dostavění církevní modlitebny. Na tabulce pod 22 metrů vysokou holou lípou velkolistou jsme si přečetli, že se památným stromem stala v roce 1986 a nechyběly ještě další všeobecné informace o lípách. Následně jsme se vydali na malý palouček u silnice, která nás o pár minut dříve přivedla ke kostelu, abychom si prohlédli drobnou mramorovou sochu sv. Jana Nepomuckého, zhotovenou pravděpodobně v roce 1925.

Tento letopočet jsme našli na hranolovém podstavci, na němž se socha českého tradičního světce v podživotní velikosti nacházela. Světcova figura byla zachycena v tradičním oděvu, s hlavou nakloněnou k pravému rameni a naším očím neuniklo, že v náručí přidržuje kříž. Když jsme si sochařské dílo krátce prohlédli, spěchali jsme k autu, abychom dočista nezmrzli a ve vyhřátém interiéru korejského SUV jsme si přečetli docela dost faktů z historie kostela sv. Mikuláše. Potom jsme nastartovali motor a odjeli do sousední obce Leskovec, v níž jsme prozkoumali hned dva turistické cíle, přičemž tím prvním byl nádherný čtyřpodlažní vodní mlýn v údolí potoka Gručovka. Po příjezdu do obce jsme za kapličkou odbočili doprava, projeli mezi dvěma rybníky, jejichž vody poháněly až do roku 1930 mlýnské kolo a záhy nás silnička dovedla až k zachovalému klapáči, u něhož silnice končila.

Naše černé SUV jsme zaparkovali přímo u mlýna a zůstali v něm ještě chvíli sedět, jelikož se nám z vyhřátého auta vůbec nechtělo vylézt. Jak už bylo zmíněno, na začátku března nám vůbec nepřálo počasí, když se teploměr držel celý den okolo nuly a vítr pofukoval sice jen mírně, ale i tak nám byla pořádná zima. A to ještě nebylo všechno. Když jsme projeli obec Vrchy a blížili se k Březové, začalo přibývat sněhu, i když po něm předtím ve Fulneku nebylo ani památky. Vodní mlýn nás tak přivítal oděn do bílého hávu, který mu dočasně propůjčila paní Zima, takže jsme měli možnost vidět jej v poněkud netradiční podobě. Po chvilce jsme se přece jen vykopali z auta ven a kolem velkého obytného domu jsme po lesní cestě a modré turistické značce vyrazili hledat ukrytou schránku hry Geocaching, kterou jsme našli symbolicky u vody.

Po úspěšném nálezu jsme se vrátili ke klapáči, v jehož útrobách se dodnes dochovala unikátní technologie poloautomatického válcového mlýna s téměř kompletním strojním vybavením a zahájili jsme jeho obhlídku. Za bílou fasádou jsme sice jen mohli tušit přítomnost tří válcových stolic od firmy Josef Prokop synové, hranolových vysévačů a dalšího zařízení, zato jsme velice dobře viděli krásného zeleného vodníka s menším sedícím kolegou ve dveřích, jimiž se vozilo obilí do mlýnice. I když stroje pracovaly automaticky, vůbec jsme si už nedokázali představit tu dřinu, když zaměstnanci tahali dovnitř pytle s obilím o váze 50 kg a poté zase ven namletou mouku o váze 70 kg. Už dávno jsme věděli, že zákazníci v některých mlýnech dostávali mouku z vlastní úrody a jinde se obilí měnilo za mouku s doplatkem a vývažkem, ovšem jak to chodilo v Leskovci, to se nám nepodařilo zjistit.

Během našich předchozích návštěv mlýnů jsme si už dávno zjistili, co ten vývažek vlastně znamenal. K pochopení jeho fungování stačila jednoduchá matematika, protože rolník přivezl do mlýna padesát kilo obilí plus jedno kilo na pytel a domů si odvezl mouku a otruby o váze celkem padesát kilogramů včetně pytlů. Samozřejmě nás vždycky zajímalo, kolik toho vlastně ve válcových mlýnech dokázali vyprodukovat a dočetli jsme se, že dva pracovníci semleli jeden vagón obilí za týden. V praxi to znamenalo, že pokud mlýn pracoval po celý rok, stačila produkce mouky pokrýt potřeby obyvatel asi sedmi středně velkých vesnic v okolí mlýna. Chlad nás však brzy vytrhl z dob dávno minulých a vrátil zase zpátky do reality. Na fasádě jsme ještě našli nápis mlýn Cihlář, tedy jméno rodiny, které klapáč patřil od 19. století do současnosti a pak jsme se šli podívat na čelní stranu budovy.

Prošli jsme opatrně kolem velkého dřevěného vodníka a pod jeho dohledem jsme sešli dolů na nádvoří. Vzápětí jsme na dřevem obloženém štítě klapáče spatřili zavěšená tři železná kola, která bývala součástí transmisního pohonu a pod nimi jsme si přečetli ceduli se špatně čitelným textem ODPOČÍVÁM OD ROKU 1971. Letopočet odkazoval na rok definitivního ukončení provozu mlýna, o němž existuje první zmínka už v roce 1720 a který svému účelu sloužil ještě po druhé světové válce. Od padesátých let převzalo mlýn JZD Gručovice, mouka z pšenice i žita se zde mlela do roku 1964, ještě dalších 5 let se šrotovalo, až provoz mlýna ve zmíněném roce 1971 ustal úplně. Když jsme popošli do středu nádvoří a podívali se na mlýnské budovy ve tvaru písmene L, připadali jsme si spíše jako na statku, než ve mlýně.

Zřejmě to souviselo s tím, že na konci 19. století Josef Cihlář mlynářství provozoval pouze jako vedlejší činnost,  jelikož jeho hlavním zdrojem obživy bylo zemědělské hospodářství. Když jsme se otočili, padl nám do oka nízký domeček, který by mohl klidně sloužit jako příbytek prasátek nebo drůbeže, ale v tomto odhadu jsme se velice zmýlili. Jednalo se totiž bývalou olejnu, v níž se od roku 1720 vyráběl lněný olej. Tehdy zřejmě měla jinou podobu než dnes, ale podle našich zkušeností by v něm neměla chybět stoupa na tlučení lněného semene, pražící pánev a šroubový ruční lis. Při pohledu na zasypaný odtokový náhon, který křižoval nádvoří nás napadlo, že k pohonu stoupy možná sloužilo menší mlýnské kolo, postavené právě na zmíněném odpadním náhonu. Jednalo se však pouze o naši domněnku, protože většina mlýnského náhonu byla již dávno zasypána.

Následně jsme se kolem potoku Gručovka protáhli k zadní části mlýnského areálu, kde na nás číhalo nebezpečí v podobě podmáčeného terénu. Louka sice byla zasypaná sněhem, ale vodní tůňky nebyly všechny dostatečně zamrzlé, takže jsme se terénem museli pohybovat velmi pomalu a opatrně. Jako laňky jsme přeskakovali z jednoho trsu trávy na druhý a když už to dál nešlo, museli jsme se vrátit stejnou cestou na nádvoří. Uzavřeli jsme tak obhlídku Cihlářova mlýna a po návratu do vyhřátého černého povozu jsme odjeli k malé kapličce na začátku Leskovce. Naše černé SUV jsme zaparkovali v bezprostřední blízkosti církevní stavby a zůstali v něm ještě chvíli sedět, jelikož se nám ani teď z vyhřátého auta vůbec nechtělo vylézt. Po chvilce jsme konečně vystoupili z auta a vyrazili do mírného svahu za kaplí, postavenou roku 1936 svépomocí občanů Německého Leskovce.

Po několika desítkách metrů jsme přišli ke kamennému kříži s pozlaceným Kristem, který byl postaven v roce 1904, tedy ještě před vznikem svatostánku. Jestli byl kříž ke kapli odněkud přenesen nebo naopak svatostánek vznikl schválně vedle ukřižovaného, to se nám nepodařilo zjistit. Následně jsme se již věnovali samotné kapličce, která byla postavena v moderním slohu na kamenné podezdívce, čímž byl vyrovnán sklon svahu nad silnicí do Březové. Na boční straně stavby jsme našli okno s pseudogotickým obloukem a pak jsme se přesunuli k přední části svatostánku, kde jsme narazili na zamčené dřevěné dveře. Využili jsme dvou skleněných tabulek v horní části dveří a nahlédli jsme do útrob kapličky, ve které jsme spatřili jednoduchý oltář bez výzdoby. Zdálo se totiž, že církevní stavba právě prochází rekonstrukcí a tak byl její interiér zbaven obrazů a sošek.

Nad vchodem naším očím nemohla uniknout hranolová věžička s jehlancovou střechou, na které jsme našli menší okénka se žaluziemi, za nimiž se skrýval zvon sv. Barbory z roku 1849. Umíráček původně visel v kostele sv. Mikuláše v nedaleké Březové, který jsme si prohlédli o několik desítek minut dříve a docela nás překvapilo, že zvonek jako zázrakem přečkal obě světové války. Potom jsme se šli podívat na druhou boční stranu, na které jsme spatřili totožné okno jako u protější kolegyně a pak jsme se již vrátili k našemu autu. Kaplička byla posledním naším cílem toho dne a z Leskovce jsme již zamířili k našim známým u Hradce nad Moravicí. Jak už bylo napsáno na začátku celého článku, měli jsme raději zůstat doma, neboť jsme tento výlet odskákali pořádným nachlazením. Ale i tato nemoc už patří do historie.....

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_promrzli_ve_mlyne_Wesselsky_a_ve_Fulneku_nas_nerozehral_ani_Komensky/