Jarní počasí dokáže nabídnout různé tváře, od těch usměvavých plných sluníčka, až po zamračenou oblohu a déšť, kdy by ani onoho nešťastného čtyřnohého štěkajícího tvora pán lidstva ven nevyhnal. V onen aprílový víkend naštěstí sluníčko vstalo tou pravou nohou, tedy pokud žhavý kotouč nějaké končetiny má a tak nám nebránilo nic v tom, abychom vyrazili na výlet. Vzhledem k tomu, že jsme potřebovali něco nakoupit v Brně, naplánovali jsme si několik cílů právě do okolí jihomoravské metropole.

Naše zelené autíčko korejské výroby svištělo po dálnici docela rychle a tak jsme brzy dojeli k motorestu Rohlenka. Zde jsme sjeli z dálnice a pokračovali směrem na Pozořice, kde jsme si chtěli prohlédnout kostel Nanebevzetí Panny Marie. Ještě než nám zmíněná obec potvrdila náš příjezd bílou značkou s černým písmem, zdaleka viditelný kostel se pod modrou oblohou stavěl na odiv jako čarokrásná modelka ve fotografickém studiu.

Neodolali jsme této lákavé nabídce a svatostánek si vyfotili. Pak jsme již dojeli do obce a náš vůz jsme bez problémů zaparkovali přímo u kostela. Následně jsme zamířili dovnitř. Kráčeli jsme po mramorové dlažbě z roku 1928, která nahradila pískovcové kameny z roku 1783, když zde ještě předtím původně byla podlaha z pálených cihel. Hned mezi prvními lavicemi naše kroky zněly jinak než o pár metrů dál, protože jsme zrovna kráčeli nad starým vchodem do krypty, kam se dříve pochovávali kněží.

Konečně jsme došli k hlavnímu oltáři z roku 1785, na němž jsme si prohlédli obraz Nanebevzetí Panny Marie od brněnského malíře Ignáce Bayera a sochy od Tomáše Schweigla ze stejného města. Nad oltářem jsme uviděli malované okno s obrazem Nejsvětější Trojice, které zhotovil v roce 1914 B. Škarda opět z Brna a pak jsme se šli podívat na boční oltáře. Jako první jsme shlédli oltář v čele pravé boční lodi, zasvěcený sv. Antonínu Paduánskému s obrazem a dvěma sochami paulánských světců. Potom jsme si prohlédli oltář se sochou Panny Marie Bolestné na druhé straně kostela. Po stranách jsme uviděli sochy sv. apoštola Jana a sv. Maří Magdaleny.

Pak přišel na řadu třetí oltář v příčné lodi na pravé straně. Jednalo se o oltář sv. Rodiny s kopií Rafaelova obrazu, na kterém jsme spatřili Matku Boží s malým Ježíškem, sv. Alžbětu s Janem Křtitelem a sv. Josefa. Naším očím neunikly ani dvě sochy po stranách oltáře, představující rodiče Jana Křtitele - Zachariáše a Alžbětu. Následně jsme si prohlédli kazatelnu z roku 1738 od zdejšího stolaře Havla Soluse, opravenou v roce 1980. Nevynechali jsme ani mramorovou křtitelnici z roku 1730. Líbily se nám obrazy křížové cesty, které byly zakoupeny za 52 zlatých od knihkupce Karla Sartoriho z Vídně a požehnány v roce 1883.

Pak jsme svou pozornost obrátili ke kůru, na něm byly původně varhany ze Svatého Kopečka u Olomouce, které byly roku 1887 nejprve předělány a v roce 1912 přestavěny. Nad námi se však nacházely nové varhany z roku 1992, protože ty původní potřebovaly opravu a nebyly nijak vzácné. V kostele jsme napočítali celkem 44 lavic, do nichž se vlezlo až 250 osob. Na starých lavicích jsme spatřili malé vypálené důlky, které pocházely z doby, kdy se ještě nesvítilo elektřinou. Z toho důvodu se při některých bohoslužbách používaly malé svíčky, které si lidé voskem přilepili k lavici. Svíčku nechali jednoduše dohořet a její knot vypálil do lavice malý důlek.

Pak jsme vyšli ven na denní světlo boží a prohlédli si samotnou jednolodní stavbu se dvěma čtyřbokými věžemi a polygonálním závěrem, která byla vystavěna v letech 1721–1724 na popud Antonína Floriána z Lichtenštejna, přičemž na stavbu bylo údajně použito kamene ze zříceniny nedalekého hradu Vildenberk. Nad námi se tyčily dvě věže členěné lisénami se stanovou střechou a s hodinami na třech stranách, které byly vysoké 40 metrů, mezi nimiž jsme uviděli trojúhelníkový štít s volutovými křídly zakončený malým křížem. Zvonicové patro prosvětlovala okna s půlkruhovým záklenkem a žaluziemi, za nimiž se skrývaly dva zvony, jenž sem byly zavěšeny v letech 1986 a 1988 jako náhrada za zrekvírované zvony v druhé světové válce.

Pod korunní římsou jsme po stranách spatřili dvě okna s půlkruhovým záklenkem, pod nimiž pak byly ještě další dvě malá kulatá okénka a uprostřed vysoko nad vchodem jsme našli poměrně široké okno, pouštějící světlo na hudební kůr. Do kostela jsme vešli předtím hlavním vchodem s kamenným ostěním, nad kterým jsme shlédli kamennou kartuš s lichtenštejnským znakem. Před hlavním vchodem jsme si prohlédli pěkné sousoší Ukřižování Krista a pak jsme pod každou z věží jsme našli další dva vchody. Následně jsme se vydali za roh kolem boční strany kostela, kde jsme narazili na boční kapli, která bývala nazývána jako stará zpovědnice.

V lodi jsme napočítali čtyři okna a pak jsme již dorazili k trojbokému presbytáři, jenž byla členěn lizénami. U závěru církevní stavby jsme našli sakristii a také vchod do krypty, nad kterou jsme se předtím v kostele procházeli. Původně se do ní vcházelo právě z interiéru kostela, ale starý vchod byl při úpravě dlažby roku 1928 zazděn a ten nový venkovní jsme měli právě před sebou. Byla škoda, že vchod do krypty byl zavřený, ale s tím jsme tak nějak počítali. Během obchůzky kolem kněžiště jsme se procházeli po starém hřbitově, na němž se pochovávalo do roku 1870. V jeho rozích jsme uviděli dvě bývalé kostnice, sloužící v době naší návštěvy jako skladiště, v jejichž suterénu byla v letech 1985 - 1999 umístěna plynová kotelna.

Na hřbitově jsme našli pískovcovou sochu Dona Bosca v doprovodu dvou dětských postaviček z třicátých let 20. století a pár náhrobků, ale více nás zaujal daleký výhled do kraje i na domky a zahrady v Pozořicích. Jarní sluníčko příjemně hřálo, takže jsme se několik minut kochali výhledem na Pozořice a okolí. Pak jsme si přečetli ještě něco o historii kostela, jenž byl vystavěn na místě dřevěného svatostánku, měl tři vedlejší oltáře a který roku 1704 vyhořel. Jakmile jsme se seznámili s několika historickými fakty, zvedli jsme hlavu a v závěru střechy jsme shlédli polygonální sanktusník s cibulovou lucernou a dvouramenným křížem.

Potom jsme se ještě vyfotili u sochy Panny Marie a pomalu se vrátili jsme k autu před kostelem. Následně jsme odjeli do restaurace U zámečku, kde jsme si koupili turistickou známku. Vzápětí jsme odjeli do Bílovic nad Svitavou, kam jsme po půl hodince jízdy dojeli. Prvním objektem našeho zájmu v této obci se stal kostel sv. Cyrila a Metoděje, postavený v letech 1908 - 1913 podle návrhu brněnského architekta Antonína Blažka. Naše auto jsme zaparkovali nad svatostánkem, který se nacházel v ostré zatáčce a tak se přímo u něho nedalo zastavit.

Vzápětí jsme vyrazili na jeho obhlídku a když jsme k němu došli, nejprve jsme shlédli boční stranu tohoto jednolodního kostela. Před námi stála novogotická stavba s prvky secese a moderny, přičemž jsme na této straně lodi spatřili podélnou boční kapli s vysokými úzkými okny. Stejné okno jsme pak našli vedle boční kaple, přičemž předsíň prosvětlovala pouze trojice větracích okének. Na fasádě svatostánku nás zaujalo prokládání kamenného zdiva pásy z režných cihel a ornamenty vytvořené z pálených různobarevně glazovaných tašek na krytině valbové střechy.

Následně jsme zamířili k zadní straně kostela, kde jsme si prohlédli presbytář s polygonálním pětibokým závěrem. Do kněžiště propouštěla světlo tři vysoká okna, umístěné mezi pilastry s patkou. Potom jsme pokračovali v obchůzce kolem svatostánku a na druhé straně lodi jsme uviděli čtyřbokou sakristii, do které vedlo jednoramenné lomené schodiště. Samozřejmě jsme neměli v úmyslu vejít těmito dveřmi dovnitř a tak jsme kolem lodi s dalšími třemi vysokými okny zamířili k jeho čelní straně. Když jsme přišli k hlavnímu vchodu, vzali jsme za kliku ale dveře byly pevně zamčené.

Dovnitř jsme se tedy nedostali a tak jsme se věnovali alespoň obhlídce průčelí kostela. Nad vchodem s lomeným ústupkovým portálem jsme v tympanonu spatřili nástěnnou malbu s portrétem věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje, jejíž předlohou byla litografie od Jano Köhlera z roku 1912. Ta nahradila původní malbu symbolizující Nejsvětější Trojici, zničenou při válečných událostech v roce 1945. Pod obrázkem svatých jsme si přečetli nápis Tito otcově jsou naši a nad nimi jsme našli letopočet L.P.1913, tedy datum dostavby a vysvěcení kostela.

Pak jsme od vchodu několik metrů odstoupili, abychom si lépe prohlédli 34 metrů vysokou hranolová věž s přistavěnou kulatou věžičkou na levé straně od vchodu, do níž bylo umístěno schodiště na hudební kůr. Třípodlažní vížka, dole polygonálního a nahoře kruhového půdorysu, krytá kuželovou střechou s makovicí ve vrcholu se nám líbila asi nejvíce z celé stavby, neboť nám připomínala romantické středověké hrady.

Ve zvonicovém patře věže, oddělené od spodní části kordonovou římsou, jsme spatřili na každé straně vysoká okna se žaluziemi. Za nimi byly zavěšeny zvony sv. Cyrila a Metoděje, sv. Anny a umíráček sv. Josefa, ulité roku 1947 panem Manouškem v České u Brna. Nad zvonicovým patrem v nejvýše položené části věže, taktéž vymezené kordonovou římsou, jsme pak našli ciferníky věžních hodin. Střecha věže byla jehlancová, završena makovicí s rovnoramenným křížem a nejvyšší částí kostela jsme zakončili jeho obhlídku.

Potom jsme se pomalu vydali kolem pískovcového kříže s Kristem k autu a když jsme k němu dorazili, sjeli jsme dolů do obce k restauraci Sokolovna, kde jsme zaparkovali a pak si prohlédli památník S.K. Neumanna. Následně jsme se vydali pěšky do krásného údolí, na jehož začátku jsme se zastavili u myslivny lišky Bystroušky. Díky krásnému počasí na nás jarní atmosféra dýchala doslova ze všech stran tohoto zalesněného údolí. Snad proto se nám krásná žlutá budova, jenž byla postavena roku 1907 a od té doby vždy sloužila polesí Bílovice nad Svitavou, okamžitě zalíbila.

Rádi jsme si ji tedy prohlédli a pak jsme si o ní přečetli jednu velkou zajímavost. Myslivna se totiž stala dějištěm knihy Rudolfa Těsnohlídka s názvem Liška Bystrouška, podle které složil operu Příhody lišky Bystroušky Leoš Janáček. Tento příběh se odehrával v době, kdy hájovnu obýval Hajný Bartoš, jenž jednoho dne usnul v lese a když se probudil, uviděl liščí rodinku. Aby mu žena nenadávala, kde byl tak dlouho, chytil jedno lišče z té liščí rodinky. Doma se ženě vymluvil, že na lišku hodně dlouho číhal a že ji chytil pro jejich vnuka Pepíka.

Jak něco mělo být pro Pepíka, žena mu vždycky vše odpustila. Liška Bystrouška se v myslivně skamarádila s jejich psem Lapákem. Jednoho dne si Pepík se svým kamarádem s Bystrouškou hráli. Pořád lišku za něco tahali, až se Bystrouška naštvala a kousla Pepíka do lýtka. Za trest musela být přivázaná k boudě. Bystrouška všelijak lákala slepice ke své boudě, aby je mohla chytit a sežrat. Když nadělala velké škody kvůli slepicím, revírník ji chtěl zastřelit, ale liška k naší úlevě překousala provaz a utekla do lesa.

Když jsme dočetli poslední řádky o příhodách zrzavé šelmy, pokračovali jsme v chůzi k nedaleké studánce Leoše Janáčka. Kráčeli jsme podél Kuního potoka a brzy se za ním na druhém břehu objevilo prostranství se studánkou, pojmenované po našem známém skladateli. Ihned jsme k životodárnému zdroji vody zamířili přes malý mostek a vzápětí jsme se ocitli před kamennou zídkou, z níž trubkou vytékala voda a poměrně tiše padala do kruhového bazénku, vytvořeného z ke žulových kvádrů.

Přistoupili jsme k trubce, lehce se studenou vodou osvěžili a chvíli jsme padající tekutinu pozorovali. Následně jsme si prohlédli bronzové tabulky na zídce, na kterých jsme si přečetli text z opery Leoše Janáčka a na druhé výrok revírníka. Poté jsme se přesunuli k informační tabuli vedle zídky, ze které jsme načerpali informace o zdejších studánkách a krásné přírodě. Vzápětí jsme se přes mostek vrátili na asfaltovou cestu a pokračovali do mírného kopce dál. Po pouhých 100 metrech se za Kuním potokem objevil palouček s památníkem profesora Bohuslava Polanského, který v době Protektorátu působil na zdejším polesí.

Ihned jsme se k památníku vydali a zblízka si jej prohlédli. Před námi stály tři betonové sloupy, mezi nimiž se ve vodorovné poloze nacházela žulová deska se jménem Bohuslava Polanského, který se narodil v roce 1901 ve Žďárci u Tišnova a po dokončení střední školy nastoupil na nově vzniklou lesnickou fakultu v Bílovicích nad Svitavou. Po absolvování studia působil v lesnických profesích nejprve na Moravě roku 1936 přešel již jako vedoucí pracovník do Banské Štiavnice a poté působil na zdejším polesí.

V roce 1946 byl jmenován profesorem a vedoucím Ústavu pěstování lesů. Profesor Polanský za svého působení výrazně ovlivnil hospodaření ve zdejších lesích, kde založil rozsáhlou síť výzkumných ploch, většinou na bílovickém polesí. Když bylo rozhodnuto zbudovat profesoru Polanskému památník, byl umístěn do míst, které za svého působení v Bílovicích nejraději navštěvoval. Po jeho smrti v roce 1983 byla jedna ze zdejších lesních částí nazvána jeho jménem. Po krátkém shlédnutí památníku jsme pokračovali v chůzi dál.

Brzy jsme přišli na krásné rozcestí s rybníčkem a lavičkou, kde jsme se pár minut zdrželi a pořídili tady několik fotografií. Následně jsme přešli přes most, vyškrábali se do prudkého svahu a šli dál po úzké stezce, která nás po 100 metrech dovedla k Liduščinu památníku. Před námi se tyčil vápencový kámen, který sem bílovičtí členové sokola dopravili z nedalekého vrchu Skalky. Na kameni jsme našli pamětní desku, kterou navrhla Božena Matalová a na níž jsme si přečetli velice zajímavou informaci.

Dozvěděli jsme se, že zde 22. prosince 1919 trojice kamarádů našla promrzlé sedmnáctiměsíční děťátko. Byli to spisovatel a novinář Rudolf Těsnohlídek, soudní znalec Josef Tesař a budoucí kreslíř František Koudelka, kteří se vypravili pro vánoční stromek do lesa u Bílovic nad Svitavou. Když minuli myslivnu, zaslechli podivné zvuky z nedaleké seče. Měli za to, že jde o poraněnou zvěř, a tak se šli na to místo podívat. Jejich objev jim ale doslova vyrazil dech.

Na zemi ležela promrzlá a promodralá dívenka, které se muži okamžitě ujali, odnesli ji do nedaleké myslivny, aby se ohřála, a poté ji přenesli na bílovickou policejní stanici. Odtud putovala do dětské nemocnice. Tam se zjistilo, že se jedná o Lidušku, kterou její matka zanechala v lese a jenž byla po čtyřech dnech dopadena. Za svůj zoufalý čin, který v době první republiky nebyl nijak výjimečný, byla později odsouzena k pěti měsícům žaláře. Na závěr jsme se ještě dozvěděli, že slavnostní odhalení památníku proběhlo k padesátému výročí této události a to 21. 12. 1969.

Pár minut jsme se na tomto místě zdrželi a potom jsme se vydali stejnou cestou zpět k autu. Když jsme k našemu zelenému povozu dorazili, ihned jsme odjeli do Chaloupky u komína koupit turistickou známku Bílovic nad Svitavou. Následně jsme tento romantický kus moravské země opustili a zamířili do Soběšic u Brna. Do okrajové části Brna jsme se přijeli hlavně kvůli rozhledně Ostrá Horka, postavené v letech 2005 - 2008 na okraji obce.

Po příjezdu do Soběšic jsme nejprve zajeli do restaurace U supa, kde jsme si koupili turistickou známku a získali razítko do památníku. Vzápětí jsme se naším zeleným autíčkem vrátili na začátek Soběšic, kde jsme zaparkovali a vydali se k vyhlídkové věži. Kráčeli jsme po žluté turistické značce, která nás vedla takřka po rovině mezi domečky zahradnické osady. Po pouhých 200 metrech jsme dorazili k železné rozhledně, která sice moc krásy zrovna nepobrala, nicméně jsme doufali, že o to pěknější nám nabídne výhled.

Na nic jsme nečekali a po 90 schodech jsme po točitém schodišti vystoupali na vyhlídkovou plošinu ve výšce šestnáct metrů, odkud jsme se rozhlédli po okolí. Nejblíže k nám se pochopitelně nacházelo Brno, které bylo sice trochu skryto v oparu, přesto naším očím neunikly stavby, jimiž se tato jihomoravská metropole mohla pochlubit. Vzadu se pak rýsovala Pálava a na dalších stranách jsme shlédli Babí lom, Moravský kras, Drahanskou vrchovinu a kopečky na pomezí Čech a Moravy.

Po několika minutách jsme sestoupili zpátky na zem a prohlédli si kamenný památník, připomínající kapli svatého Kříže, zbořenou v roce 1785. Potom jsme se přesunuli o pár metrů dál k informační tabuli, na které se jsme seznámili s krátkou historií věže. Více nás zaujalo, že na tomto místě vznikl vůbec první trigonometrický bod na území dnešní České republiky, jenž byl vybudován v roce 1759 jako nejsevernější bod trigonometrické sítě tzv. vídeňského poledníku.

Když jsme načerpali všechny dostupné informace, tak jsme příjemné místo opustili a stejnou cestou jsme se vrátili k autu, kterým jsme odjeli do Brna do obchodu IKEA. V obchodním domě jsme strávili včetně oběda skoro čtyři hodiny a následně jsme pokračovali v našem výletu. Zeleným povozem jsme zamířili na Kraví horu, kde nás však nečekal žádný pasoucí se dobytek, nýbrž skvělý kulturní zážitek. Jelikož jsme se však v nákupním středisku zdrželi až příliš, byli jsme rádi, že jsme vůbec začátek pořadu stihli.

Tentokrát jsme shlédli hodinový film, který nám měl objasnit vznik vesmíru, i když v nás vyvolal více otázek, než jsme dostali odpovědí. Podle pořadu měl být vývoj vesmíru rozdělen do tří částí, ale kdo ví, jak to doopravdy bylo. Třeba se dozvědí návštěvníci hvězdárny v Brně o stopadesát let později, ale to už tady nebudeme. Když film skončil, sestoupili jsme k autu pod Kraví horou a zamířili zpět do Olomouce. Zakončili jsme tak příjemný jarní výlet, který se nám opravdu velmi líbil. Doufáme, že i vás inspiroval k poznávaní krás naší malé země.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_v_Brne_na_vlastni_oci_videli_vznik_vesmiru