Brno má na svém území tolik památek, zajímavostí a turistických cílů, že je absolutně nemožné poznat je všechny v rámci jedné, dvou či pěti návštěv. Proto jsme do tohoto velikého jihomoravského města přijeli tolikrát, že by to člověk nespočítal na prstech jedné ruky. Při jednom z mnoha navštívení jsme zavítali do brněnských městských částí Královo Pole a Žabovřesky, přičemž jsme celý výlet zakončili v Technickém muzeu.

Nejdříve jsme zamířili do Králova Pole, o němž první písemná zmínka pochází z roku 1240, kdy byla tato ves majetkem krále a odtud se také odvozuje pravděpodobný původ jména této městské části. Když jsme sem přijeli, nejprve jsme se zastavili u kartuziánského kláštera, jehož prohlídku jsme si ovšem nechali na později. Pouze jsme na chvíli zaparkovali na okraji silně frekventované ulice, abychom zde odlovili mystery kešku.

Vzápětí jsme odjeli k nedalekému malému empírovému zámku s poněkud podivným názvem Kociánka, který nechala postavit roku 1825 Marie Skrbenská z Hřiště, když koupila bývalý majetek ženského řádu sv. Augustina od brněnského měšťana Kotzia. Náš stříbrný povoz jsme zaparkovali ve slepé ulici Sladkovského, na jejímž konci začínal obrovský areál Královopolské strojírny, spjatý taktéž s historií zámečku.

V roce 1825 totiž zámek přešel do vlastnictví Josefa Schaffgotsche a Schaffgotschové, kteří jej obývali do roku 1890 a poté jej pronajali Královopolské strojírně, která objekt využila pro technické kanceláře. Zchudlí Schaffgotschové si ponechali pouze tři pokoje, do nichž umístili svůj nábytek. Po zaparkování jsme se vydali na obhlídku zámecké budovy, v němž Ústav sociálního zabezpečení a tudíž jsme viděli pouze exteriéry zámečku.

Na druhé straně silnice jsme spatřili čelní stranu jednoduchého patrového empírového zámku, postaveném na půdorysu písmene L s jednoduchou hladkou průčelní fasádou. Uprostřed přední strany jsme našli mělký rizalit s balkonem a nad ním štít s trojúhelníkovou atiku. V obou patrech jsme napočítali šestnáct oken a další se pak nacházely na boční krátké strany, kde jich bylo celkem dvanáct. Na zadní straně jsme pak našli dalších šest oken.

Více jsme zámeckou budovu neprozkoumávali, neboť byl obklopen dalšími přistavěnými pavilony pro postižené lidičky či domovem důchodců. Po krátké obhlídce jsme se šli podívat ještě na barokní sousoší Piety s křížem z 18. století, nacházející se před průčelím zámku. Následně jsme se vrátili k našemu vozu a odjeli zpět ke zmíněnému klášteru, kde jsme strávili poměrně dost času. Auto jsme zaparkovali v ulici Metodějova a vydali se obhlídku bývalého kláštera kartuziánského řádu s kostelem Nejsvětější Trojice, který se stal ve 20. století součástí Fakulty informačních technologií Vysokého učení technického v Brně.

Když jsme prošli Metodějovou ulicí a vynořili se na Božetěchově ulici, přímo naproti nám se nacházel kostel zasvěcený Nejsvětější Trojici, který byl postaven roku 1375 zároveň s klášterem zásluhou bratra Karla IV. moravského markraběte Jana Jindřicha. Jeho obhlídku jsme začali na bohatě zdobené čelní straně s volutovým štítem, zakončeným zlatým sluncem se šesti paprsky a stejný motiv ve větším provedení jsme pak spatřili uprostřed štítu.

Pod sluncem jsme pak našli sousoší Nejsvětější Trojice a znak královopolské kartouze s písmeny CT (Cella Trinitatis). Okraje štítu byly zdobeny pěknými vázami a celým pozdně barokním průčelím pak procházely čtyři pilastry s patkami. Uprostřed spodní části přední strany se nacházelo vysoké okno z půlkruhovým záklenkem a před ním malý balkonek se zábradlím, což nám připomínalo jakési staré francouzské okno po moravském způsobu.

Okno propouštělo světlo do hlavní lodi a na hudební kůr, jenže kruchta byla přistavěna až v roce 1784 po zrušení kláštera císařem Josefem II., neboť pravidla kartuziánského řádu připouštěla pouze chorální zpěv bez doprovodu hudebních nástrojů. Na okrajích balkonového zábradlí jsme našli dvě sošky andílků na kamenných soklech, pod nimž nás zaujaly dva páry sloupů s patkami, mezi nimiž se nacházel hlavní vchod do chrámu.

Ještě než jsme k němu zamířili, prohlédli jsme si na průčelí poslední výzdobu od vynikajícího brněnského sochaře Ondřeje Schweigla. Jednalo se o dvě sochy ve výklencích, přičemž první z nich byla ta s podobou sv. Jana Křtitele, patrona kartuziánů a ochránce celé řady profesí. Svatý muž měl své nahé tělo zakryté velbloudím rounem na znamení toho, že žil na poušti jako poustevník. V ruce držel zlatou poutnickou hůl a naším očím nemohly uniknout jeho dlouhé neupravené vlasy a plnovous.

V druhé nice jsme si pak prohlédli sochu sv. Bruna, zakladatele řádu kartuziánů, který slibnou kariéru začal na remešském biskupství, posléze se ale vzdal úplně všeho a založil jeden z nejpřísnějších řádů. Byl také rádcem svého dřívějšího žáka, papeže Urbana II. a podle některých zdrojů nebyl nikdy oficiálně kanonizován, nicméně v roce 1623 byl papežem Řehořem XV. zahrnut do Římskokatolického kalendáře světců se svátkem 6. října.

Následně jsme přistoupili ke dveřím kostela, ale ty byly v zimě pevně zavřené, takže jsme bohužel neviděli vnitřní prostory. Nijak nás to však nepřekvapilo a pokračovali jsme v další obhlídce. Před kostelem jsme na levé straně krátce shlédli pískovcový kříž s Kristem a na pravé sochu svatého Jana Nepomuckého, držícího v ruce kříž. Poté jsme se přes plot podívali na boční stranu svatostánku se třemi opěráky, za nimiž se ukrývala zpovědní chodba a kaple Zvěstování Panny Marie.

Potom jsme na pár minut kostel opustili a pokračovali v chůzi po Božetěchově ulici, přičemž jsme po pravé ruce měli moderní prosklenou budovu Fakulty informačních technologií Vysokého učení technického v Brně, zatímco na levé straně jsme míjeli rozlehlé trojkřídlé jednopatrové stavení s polygonálními věžemi vysunutými z nároží. Prošli jsme pod proskleným mostem, spojují nad silnicí obě části kláštera a minuli jsme zvonici ve formě nárožní věže.

Kráčeli jsme podél průčelního křídla kláštera z druhé poloviny 17. století, patřícího k nejmladším částem komplexu, kde bývaly pokoje pro hosty a brzy jsme stanuli před hlavním vchodem. Zaujalo nás, že v místnosti vpravo od průjezdu hlavní brány, byly objeveny pozůstatky horkovzdušného vytápění. Vstupní portál zdobily přes dvě patra lizény, lištové šambrány oken 1. patra zasahující do podstřešního dórského kladí a sloupy s volutovým štítem. A protože dveře byly otevřené, vstoupili jsme průjezdem na velké klášterní nádvoří.

Zde jsme si prohlédli raně barokní budovy kolem velkého dvora, ve kterých se kdysi nacházely převážně hospodářské provozy, jako třeba sladovna s pivovarem, pekárna, kuchyně, kuchyně, sklady, sýpka. V době naší návštěvy jsme zde našli v místě starého převorství novou prokuraturu, spojovací křídlo s jednoduchým portálkem s nadsvětlíkem s letopočtem 1774, budovu nového převorství, křídlo bratří, kde byly v patře cely a v přízemí starý refektář a navazující hospodářské křídlo kláštera, zvýšené o mezipatro při přestavbě roku 1925.

Po chvilce jsme zase vyšli ven a Božetěchovou ulicí jsme přišli na Mojmírovo náměstí, kde stával královopolský kostel sv. Víta, který byl zbořen nedlouho po zrušení kláštera roku 1785. Na jeho místě jsme spatřili kříž s Kristem a pak jsme se vydali k nárožní věži zvané hodinová, na které jsme si opravdu mohli zkontrolovat správný čas. Vzápětí jsme narazili na moderní posluchárnu, která do architektury kláštera rozhodně nezapadala, jelikož byla postavena na místě zbořeného křídla.

V něm bývala tělocvična, část kartuziánského pivovaru a později vojenská kuchyně. Dále jsme zde shlédli budovu nového převorství s výraznými vikýři, na kterou navazovalo starší spojovací křídlo s bývalým vchodem do převorovy zahrady, který měl také přístup do hvězdářské věže. Posluchárna pak byla spojena dalším proskleným mostem s budovou nové prokuratury, přičemž její šéf a hlavní prokurátor odpovídal za hospodářství kláštera.

Na dalším rohu kláštera jsme našli třetí věž, která se nazývala hvězdářská, snad podle nalezených astronomických přístrojů. U ní bývaly konírny, z nichž jsme mohli vidět jen malou část, nicméně malou ostatkovou kapličku zářící bílou barvou jsme shlédli v celé kráse. Kaplička se dochovala v dobrém stavu snad také z toho důvodu, že kartuziáni velice ctili ostatky svatých. Další naše kroky pak vedly právě do bývalé převorovy zahrady, ze které v průběhu staletí vznikl park s dětskými prolézačkami.

Nás však více zajímala keška na stromě, kterou se nám bez problémů podařilo nalézt. Následně jsme parkem pokračovali v chůzi kolem ohradní zdi kláštera, za kterou se nacházela budov s celami mnichů. Většina sice byla zbořena při demolici v 80. letech 19. století, ale dvě z nich jsme přece jen zvenku viděli na vlastní oči. Pomalu jsme se pocházeli parkem a pozorovali zadní část kostela s novou sakristií, u níž se nacházel malý dvorek s klášterním hřbitovem a malou zvoničkou.

Zaujalo nás, že kartuziáni neoznačovali místo posledního odpočinku náhrobky, jen prostým křížem bez jména. Po chvilce jsme dorazili na konec bývalé zahrady, kde jsme odlovili další kešku, opět ukrytou ve stromě. Kousek od nás stály budovy místního zahradnictví, za nímž se nacházela Kosmova ulice a vlakové nádraží Královo Pole. Před staletím bychom zde narazili na rybník na Ponávce, který rovněž patřil kartuziánům a jenž se rozkládal až do míst dnešní nádražní budovy.

Zabočili jsme za roh a na boční straně kostela jsme zvenku shlédli část velké křížové chodby zvanou tunýlek, která propojovala cely otců, kde se zachovalo původní gotické provedení. Dále jsme zde viděli Švédskou kapli, jedinou dochovanou barokní prostorovou jednotku v rámci celého kartuziánského souboru. Uvnitř se nacházela nástropní freska a oltářní obraz Panny Marie ze 16. století, který při obléhání Brna roku 1642 švédové prostříleli celkem 48 zásahy.

Minuli jsme kostel a pomník padlých sovětských vojáků a přešli na druhou stranu Božetěchovy ulice, kde jsme odlovili třetí kešku u kláštera. Ta čtvrtá nám neodolala vzápětí a jelikož nám to pořád nestačilo, vydali jsme se ještě pro pátou a celkově šestou do ulice Palackého. Zde se byl na přelomu 19. a 20. století vybudován kulturní dům ve stylu historizující eklektické architektury, který převzal jméno Semilasso.

Po úspěšném nálezu jsme se vrátili k našemu vozu a odjeli ke kilometr vzdálenému husitskému kostelu. který byl postaven v roce 1925 podle projektu architekta Josefa Nováka na nároží ulic Svatopluka Čecha a Charvatské. Auto jsme zaparkovali na okraji prvně jmenované ulice a vydali se na obhlídku konstruktivistické stavby, kterou vybudovala firma Grüm a Dejmek za pouhých devět měsíců. Před námi stála kostelní stavba na obdélném půdorysu se sedlovou střechou, stupňovitými štíty a s masivní centrální věží před severním štítem.

U věže jsme spatřili nízkou prosklenou předsíň, na opačné straně se pak nacházelo vysoké čtyřpodlažní křídlo fary. Věž byla členěna pilastry na tři pole, v nichž jsme viděli vysoké obdélné otvory vstupů s výplněmi krytými ornamentálními mřížemi ve tvaru řeckých křížů a nad nimi pak byly obdélná světlíková okna. Ve středním poli mezi vstupem a světlíkem jsme si přečetli pamětní desku s označením kostela a nad světlíkem jsme našli znak kalicha. Výše pak dovnitř pouštěla světlo vysoká obdélná dvanáctidílná okna a nad nimi pak byla trojice úzkých šestidílných oken.

Věž byla zakončena římsou a otevřeným hranolovým tamburem s kovovým zábradlím neboli nástavcem, sloužícím ke zvýšení a optickému zvýraznění staveb. Na jejím vrcholu jsme spatřili jehlancovou střechou završenou špicí s kalichem a poté jsme se vydali na procházku podél kostelní lodi. Na ní naším očím neuniklo její členění kvádrovými pilastry na pět polí.

V dolní části jsme našli velká obdélná čtyřdílná okna, horní část pak byla ve středních třech polích osazena vysokými obdélnými dvanáctidílnými okny a nad střešní římsou nás zaujaly vysoké atikové zídky. Na budově fary jsme uviděli různá obdélníková okna se čtvercovým dělením a v přízemí se nacházel vysoký obdélný vstup shodný se tím ve věži. Když jsme poté ke dveřím přišli abychom nahlédli dovnitř kostela, byly bohužel zavřené, stejně jako druhý vchod ve věži.

Jelikož jsme neměli v úmyslu navštívit bezbariérové divadlo Barka v přízemí kostela a zvenku nebylo na svatostánku co nového objevovat, vrátili jsme se k autu. Vzápětí jsme odjeli do brněnské čtvrti Žabovřesky, kde na nás čekal kostel Panny Marie Pomocnice Křesťanů, jenž byl postaven v letech 1994 - 1995 podle projektu architekta Josefa Opatřila, který v roce 1992 vyhrál výběrové řízení. Zaujalo nás, že vyrostl na místě zničené dřevěné kaple z roku 1939, která však s nástupem komunistického režimu přestala sloužit svému účelu a v šedesátých letech navíc částečně vyhořela.

Po příjezdu na místo jsme zaparkovali pár desítek metrů od svatostánku a vydali se na jeho obhlídku. Před námi se nacházela moderní betonová stavba ve tvaru kruhové výseče se štíhlou věží, na které jsme spatřili tři zvony. Už na první pohled se nám kostel nelíbil, neboť tyto novodobé projekty podle našeho názoru vždy postrádaly ducha starobylosti. Naopak nás vždy potěšilo, že jsme u těchto kostelů nemuseli myslet na to, od koho a za jakou cenu křesťanská církev v minulosti získávala peníze na jejich stavbu.

Svatostánek nám připomínal nějaký moderní dům s velkými okny, nicméně se nám na něm líbily vitráže a sloupový ochoz před vchodem do útrob církevní stavby. Právě ke dveřím kostela jsme se vzápětí vydali, abychom eventuelně nahlédli dovnitř, leč bylo zavřeno, což nás ovšem nijak nepřekvapilo. Následně jsme se vydali o pár desítek metrů dál a odlovili jsme kešku, související s malým parkem a šelmami psovitými.

Když jsme skrytou schránku ve výběhu pro psy úspěšně nalezli, pomalým krokem jsme se vrátili k našemu stříbrnému vozu, v němž neexistující ručičky na digitálních hodinách ukazovaly půl jedné brněnského času. Proto jsme přemýšleli, kdy bychom se naobědvali a najednou jsme si vzpomněli, že jsme se o nějaký ten rok dříve dobře najedli v restauraci Za kapličkou. Ta se nacházela jen 300 metrů vzdušnou čarou od nás a tak jsme neváhali a za pár minut jsme u ní s potížemi zaparkovali.

Ani tentokrát jsme nebyli zklamáni a po jídle jsme si pochopitelně nenechali ujít obhlídku kaple sv. Václava, stojící od roku 1906 naproti restaurace. Sice jsme ji viděli už o dva roky dříve při jiné návštěvě Brna, ale opakování je prý matka moudrosti, takže jsme si ji obešli už podruhé. , takže jsme si ji obešli už podruhé. Teprve o další dva roky později dostala kaple nový háv a získala tak svůj původní vzhled.

Nám však musel zatím vystačit její starý kabát, na rozdíl od první návštěvy nám přálo počasí a obloha byla modřejší než na proslulém Azurovém pobřeží ve Francii. Navíc jsme nikam nespěchali a tak jsme si kapli se sedlovou střechou, ze které vystupoval čtyřboký jehlancový sanktusník s žaluziovými okenicemi a křížem, v klidu prohlédli. Prohlídku jsme zahájili u trojbokého presbytáře, v jehož středu se nacházel zadní vchod, nad nímž jsme spatřili kruhové okénko. Závěr svatostánku byl stejně jako celá kaple rozdělen ozdobnými pilastry s římsovými hlavicemi, zakončenými korunní římsou.

Následně jsme se vydali podél boční strany kaple s dvojicí vysokých oken s volutovými klenáky ve vrcholu a profilovanými parapetními římsami a krátce jsme si loď prohlédli. Poté jsme již dorazili k čelní straně s hranolovou věží, jenž byla také vyzdobena nárožními pilastry. Zaujala nás její poměrně vysoká štíhlá jehlancová střecha s křížem, pod níž jsme uviděli trojúhelníkovou atiku a obdélníková okna se žaluziemi ve zvonicovém patře.

Pod čelním oknem jsme si přečetli bílou tabulku s nápisem, v němž podle našeho názoru autor udělal jednu chybu. Stálo na ní Ku cti a chvále sv. Vácslava, ochránce národa českého postavila kapli tuto s přispěním dobrodinců osada Vinohrádky 1906. Jak už jsme věděli, Vinohrádky byl starý název pro nynější Žabovřesky, co chtěl pisatel ale vyjádřit chybným jménem českého světce jsme nezjistili. Nebo to snad mělo něco společného se staročeštinou ?

Pod nápisem se pak nacházela další zajímavá věc a to čtvercové ciferníkové hodiny, které nám připomínaly ty v socialistických fabrikách na vrátnici. Od nich se však lišily textem, který nás docela pobavil. Bylo zde totiž napsáno TIK TAK udržuje Petr Zábranský, hodinář. A čas udržoval zřejmě dobře on i jeho následovníci, neboť hodiny ukazovaly opravdu správný údaj. Po jeho zkontrolování jsme přistoupili ke dveřím, abychom nahlédli dovnitř.

Ani nás moc nepřekvapilo, když byl vchod pevně zamčený a tak jsme si nemohli interiér kaple přes dveře řádně prohlédnout. Větší štěstí pak jistě měli o pár let později jiní turisté, kterým byl po rekonstrukci svatostánku umožněn pohled do interiéru přes nainstalovanou mříž. Na závěr jsme si ještě prohlédli sedlovou střechu lodi s krátkými atikami nesoucími volutová křídla a poté jsme svou pozornost věnovali kříži s Kristem u kaple.

Potom jsme opět osedlali našeho francouzského stříbrného oře, kterým jsme odjeli do Technického muzea. Auto jsme nechali na parkovišti asi 100 metrů od muzea a pak jsme se vydali dovnitř prosklené budovy, která nám nabídla exponáty v jedenácti expozicích na ploše přes 2600 metrů čtverečních. Jak jsme se dozvěděli z historie muzea, na současném místě byly exponáty vystavovány teprve od konce 20.století, ale v jiných prostorech v centru města bylo technické muzeum  založeno již o 100 let dříve a po několika stěhováních zakotvily muzejní kousky právě v moderní budově, do které jsme vstoupili a zamířili do pokladny.

Dřevěnou turistickou známku jsme již měli, takže jsme si pouze koupili vstupenku a požádali o razítko. Pak jsme si opět odložili bundy v protější šatně a vydali se na prohlídku expozic. Nejprve jsme narazili na nejmenší jednomístnou ponorkou na světě ve žlutém provedení, takže jsme si okamžitě vzpomněli na legendární písničku Yellow Submarine od slavné kapely The Beatles. Z popisky u ponorky jsme se dozvěděli, že plavidlo pochází z hlavy českých konstruktérů Pavla Grosse a Jaroslava Kohouta a že ho vyvinula švýcarská firma Underwater Systems UWS, která zkonstruovala i slavnou ponorku GEO 3. Potěšilo nás, že díky ní byla u Komorských ostrovů objevená i prehistorická ryba Latimérie.

Následně jsme vstoupili do uzavřené místnosti, ve které jsme se usadili na židličky, abychom sledovali obrázky ve stereovizi neboli prohlížecí přístroj na stereo diapozitivy, který mohlo používat až pětadvacet diváků současně. V kukátku jsme viděli trojrozměrné obrázky s motivem rakouských Alp, které jsou vytvořeny s využitím optických zákonů. Dozvěděli jsme se, že na přelomu 19. a 20. století byly světelné panorámy oblíbenou atrakcí a byly také předchůdkyní biografů. Po asi patnácti minutách se začaly nádherné momentky z Rakouska opakovat, takže jsme se zvedli a pokračovali v prohlídce exponátů.

V další expozici ovšem byly výtvory tak malé, že nešly zhlédnout pouhým okem, ale jen pomocí zvětšovacích čoček. Tímto způsobem jsme shlédli nejmenšího sněhuláka na světě, okovanou blechu a karavanu velbloudů v uchu jehly, která byla vysoká pouze mezi 80 až 100 mikrometrů. Dále jsme mohli vidět předměty vyhotovené v řezu vlasů nebo v zrníčku máku, takže jsme si vůbec nedovedli přestavit, jak někdo mohl něco takového vyrobit. Po procvičení očních svalů jsme si prohlédli exponáty o mnoho větší.

V muzeu probíhala zrovna výstava automobilů Babička zetka, věnovaná 90. výročí prvního automobilu vyrobeného v brněnské Zbrojovce, takže jsme si měli možnost prohlédnout několik naleštěných krasavců, kteří jezdili ještě po prašných silnicích za časů našich prababiček. Naše oči se pokochaly například pohledem na Z 18 roadster, Z 9 s karoserií Petera či poměrně unikátní Z 9 v dvoudveřové variantě. Velmi zajímavý byl také vůz Z 4-IV série s karoserií Dostál Praha, který byl ve stejném provedení jako vůz, s nímž jezdila manželka Vlasty Buriana.

Dále jsme zde viděli závodní vozy, mezi nimiž se nacházela také Mílovka, tedy vůz Z 4 se speciální v továrně upravenou karoserií pro závod 1000 mil československých. Podařilo se nám také nakouknout pod kapotu vozu Z14, které startovaly úspěšně na Masarykově okruhu v letech 1931–1937. Dále jsme shlédli výstavu motocyklů, které se kdysi proháněly po závodním Masarykově okruhu v Brně, na němž se závodilo od roku 1930, přičemž se o dvacet let později na okruhu objevily také motocykly.

Před námi se nacházely zahraniční i české silniční závodní motocykly ze soukromé sbírky Václava Svobody a nejvíce se nám líbil moderní stroj FTR M210 Cardion AB 2010 brněnského jezdce Karla Abrahama. Zajímavé byly také stroje, které byly stavěny soukromě leckdy jen v několika kusech a přesto dosáhly velice dobrých výsledků jako třeba FB Ravo 125, Perti 80) či dva motocykly z produkce Metalexu. V další části expozice jsme načerpali informace o historii legendárního Masarykova okruhu, jenž se proměnil celkem pětkrát a od počátku hrál významnou roli nejen ve vývoji automobilizmu, inspiroval konstruktéry a výrobce automobilů a motocyklů k hledání nových koncepcí.

Také další expozice se týkala dopravních vozidel, tentokrát těch se čtyřmi koly, jenž se vyráběly na Moravě. Nechyběly zde výrobky z Tatry Kopřivnice, Zbrojovky Brno, Wikov Prostějov a od některých malých firem, mezi nimž byla například brněnská firma Hrček a Neugebauer, známá z přestaveb dražších osobních vozidel na hasičské speciály. V expozici jsme si prohlédli podobu běžné dílny středního soukromého podnikatele z třicátých let 20. století s nejdůležitějším vybavením pro opravy motorových vozidel či jiné dopravní techniky, například vozů koňských potahů.

Pozoruhodný byl funkční model jednoho z prvních trenažérů, které byly využívány v autoškolách při výuce či replika prvního automobilu na světě, kterým byla motorová tříkolka Benz. Tento první motorový vůz předvedl v roce 1885 v Mannheimu Carl Friederich Benz,  který začátkem roku 1886 obdržel patent známý pod číslem 1. Po autech nás čekala expozice zaměřená na vývoj nožířského řemesla od doby kamenné až po současnost. Prohlédli jsme si nože pazourkové, bronzové, železné, z damascenské oceli i moderní z legovaných ocelí a seznámili se i s výrobními postupy a zaniklými technologiemi. Ve vitrínách byly běžné nože vyrobené v českých zemích a na Slovensku, dále jsme shlédli žiletky, břitvy, zavírací nože či útočné, obranné a vojenské výrobky.

Další expozice, kterou jsme viděli, byla věnována hutnictví železa na našem území od počátků znalosti jeho výroby do období průmyslové revoluce. Shlédli jsme velký hamr a různé pece spolu s ukázkou výrobků a také jsme se dozvěděli informace z novějších dějin výroby železa. Nový typ železářské technologie spolu s takzvanou vysokou pecí přišel na naše území na přelomu 16. a 17. století. Vysoká dřevouhelná pec mohla uspokojit stále se zvyšující poptávku po železe respektive litině až do počátku 19. století, kdy bylo v období průmyslové revoluce nahrazováno dřevěné uhlí koksem.

Ve stejné místnosti jsme následně shlédli expozici kovolitectví, řemesla starého více než šest tisíc let, díky němuž dnes máme k dispozici třeba kliky od dveří, rám zrcadla, hřející kamna, litinové nádobí, umělecké plastiky, lavičky v parku či svícen zahánějící tmu. Nechyběl zde ani popis základních slévárenských postupů, doplněný experimentální kovoliteckou dílnou umožňující ukázat formování a odlévání. Expozice litiny nebyla sice tak velká jako na zámku v Blansku, kterou jsme shlédli pár měsíců předtím, ale i tak byla zajímavá.

O kousek dál na nás čekaly věžní hodinové stroje, které byly po staletí neodmyslitelnou součástí městské architektury, hradů i klášterů. Popisky nás informovaly o tom, že přibližně od 13. století ve spojení se zvony plnily funkci sdělovacích prostředků pro všechen lid v okruhu viditelnosti a slyšitelnosti po celé Evropě. Dozvěděli jsme se také, že později docházelo k velkému rozvoji hodin a to v souvislosti s rozkvětem měst, řemesel a obchodu, což bylo celkem pochopitelné.

Po chvilce jsme tuto místnost opustili a vešli do další, ve které jsme našli pravé poklady pro kluky i dospělé chlapi, kteří si rádi hrají. Nacházela se zde totiž spousta modelů aut policejních, hasičských, zásobovacích, civilních a dalších, které jsme si jen mohli představit. Nejvíce nás asi zaujaly autobusy v červeném provedení, evidentně určené k převozu závodních formulí značky Ferrari či dodávky pro přepravu populární limonády Coca-Cola.

Když jsme si vše prohlédli, sestoupili jsme do přízemí a vnořili se mezi velké, obrovské i docela malé parní stroje. Naše oči spočinuly na zařízeních z přelomu 19. a 20. století, vyrobené v období největšího rozmachu výkonných parních strojů a používání prvních parních turbín. Téměř okamžitě se nás ujal zaměstnanec muzea, který nám poskytl několik informací o exponátech, které si on sám zjevně zamiloval. Pár strojů uvedl také do chodu a pak o nich stále vykládal další a další zajímavosti a fakta.

Po deseti minutách jsme výklad opustili a pokračovali v prohlídce sami. Hned vedle parních strojů jsme našli expozici, ve které jsme si mohli prohlédnout prakticky všechny hlavní varianty proudových letadlových motorů včetně turbovrtulových, vzniklých vývojem z proudového motoru. Našli jsme zde motory Anzani, které pomohly do vzduchu velké spoustě leteckých průkopníků, například Blériotův letoun typ XI., se kterým přeletěl kanál La Manche, poháněl též trojválec Anzani. Z období první republiky jsme v expozici shlédli motor Walter NZ-60, první letadlový motor zcela vyvinutý a vyrobený v nově vzniklé Československé republice.

Důležitou roli sehrál v historii letadlových motorů také československé samostatné konstrukce a to proudový motor Walter M-701 pohánějící čs. cvičný letoun L-29 Delfín a turbovrtulový motor Walter M-601 pohánějící malý dopravní letoun čs. konstrukce L-410 Turbolet. Dále naším očím neunikl jeden z nejznámějších proudových motorů RD-45, jenž byl licenčně vyráběn v SSSR dle anglického motoru R.R. Nene. Dočetli jsme se, že tento motor poháněl slavný stíhací letoun MiG-15 i další stroje té doby.

Hned vedle leteckých jsme pak viděli vodní motory, ze kterých nás nejvíce zaujaly tři typy mlýnských kol, které kdysi roztáčely mlecí zařízení vodních mlýnů. V úvodní části expozice jsme se seznámili s konstrukcemi a využitím vodních kol používaných k pohonu mlýnů, dmychadel, stoup a čerpadel. Dozvěděli jsme se, že vodní kola byla postupně nahrazena vodními turbínami, které prošly za sto sedmdesát let své dosavadní existence složitým vývojem.

Starší konstrukce turbín byly prezentovány na modelech, Peltonovy, Francisovy a Kaplanovy turbíny tak, abychom snadno pochopili princip vodních motorů, včetně problematiky kavitací, regulace chodu turbín, vodních děl s turbínami souvisejících a jejich výroby. Část expozice byla věnována významnému vynálezci spjatému s brněnským prostředím, rakouskému Němci Viktoru Kaplanovi, profesoru Německé vysoké školy technické v Brně, konstruktéru nového typu vodní turbíny – turbíny Kaplanovy.

Potom jsme se po schodech vystoupali do druhého patra, kde jsme jako první shlédli modely letadel a vrtulníků. Z této expozice nás pochopitelně nejvíce zaujalo letadlo a vrtulník, které visely ve vzduchu hned u nepřehlédnutelných atomových hodin. Vzápětí jsme vešli do místnosti, kde hned na začátku děti zaujaly staré číselníkové telefony a budka. Několik minut si volali mezi sebou a v době mobilních telefonů se nemohli nabažit těch starých přístrojů.

Na začátku další expozice jsme spatřili skutečný africký signální buben a následně jsme obdivovali složitější přístroje. Začali jsme od prvních telegrafů a telefonů, fonografů, gramofonů a pokračovali jsme až k zařízením, která pro přenos zvuku a obrazu používaly elektromagnetické signály. Těmi byly rozhlasové přijímače, televizní přijímače, magnetofony a podobně, přičemž jsme si my starší připomněli doby, kdy jsme takové přístroje poslouchali při návštěvách našich dědů a babiček.

V následující expozici jsme si prohlédli i poslechli mechanické hrací strojky. Viděli jsme zde kolovrátky, hřebíčkové stroje, orchestriony, pianoly, flašinety a jiné přístroje, které uměly v době svého vzniku přehrávat hudební motivy, produkovat populární melodie na veřejnosti i v soukromí a upoutávat dokonalým řemeslným zpracováním okolo jdoucí chodce. Celou scenérii vhodně doplňovaly figuríny, oblečené pochopitelně do šatů z tehdejší doby.

Zlatým hřebem naší prohlídky však byla ulička řemesel. Dokonale provedená expozice nás uvrhla rázem do dvacátých a třicátých let 20. století. Postupně jsme si prohlédli dílny hodináře, knihaře, zámečníka, krejčího, ševce a holiče. Nasávali jsme zároveň atmosféru meziválečného Brna a celá expozice se nám líbila ze všech nejvíce. Dokonalý byl koloniál s pražírnou kávy, kde jsme poznávali staré obaly od potravin, z hrůzou jsme shlédli zubařskou ordinaci, hospoda se nám však líbila o mnoho více.

Zajímavá byla také část pavlačového domu a bytu s visícím prádlem u zábradlí. Se zaujetím jsme si přečetli krásné reklamní upoutávky na sloupu uprostřed uličky. Po důkladném shlédnutí všech dílen a obchůdků jsme uličku opustili a vystoupali do nejvyššího patra muzea. Zde jsme si nejprve prohlédli výstavu o první světové válce, jenž přivodila konec starého světa a zásadním způsobem změnila mapu Evropy. Líbily se nám napodobeniny zákopů, cenné pro nás byly některé informace o válce a docela nás překvapila rozlehlost expozice.

Pak jsme válečné pole vyměnili za vědecké. Vstoupili jsme totiž do Technické herny, která se nám při minulé návštěvě tolik líbila. Bohužel jsme našli několik exponátů nefunkčních, ale i tak jsme si zde vyzkoušeli spoustu fyzikálních zákonů. V herně jsme strávili asi půl hodiny a pak jsme se vydali zpět do šatny pro naše oblečení. Budovu technického muzea jsme sice opustili, ale nikoli jeho okolí. Synek zde totiž odlovil postupně tři kešky a pak jsme se pěšky vydali k nedalekému fotbalovému stadionu.

Zrovna se zřejmě schylovalo k ligovému zápasu a tak byl odlov trošku komplikovanější, nicméně jakmile se naskytla možnost, velká schránka vydala své tajemství. Následně jsme obešli sportovní areál a zamířili do ulice Ramešova, kde už hezkých pár let rostl smrk ztepilý, patřící mezi chráněné stromy naší země. Přes dvacet metrů vysoký jehličnan nám brzy vydal svou schránku a po tomto posledním úspěšném nálezu jsme se vrátili k autu, kterým jsme odjeli do obchodního centra Avion, kde jsme navštívili obchod s nábytkem IKEA. O nakupování švédského nábytku však žádný můj článek pochopitelně nepojednává. Raději se mrkněte na příspěvky, věnované toulkám po naší vlasti, ty jsou mnohem zajímavější, než návštěva obchodních domů.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_v_Brne_navstivili_Kralovo_Pole_a_Zabovresky/