Vánoční svátky do naší rodiny vždy přinesly nejen kýženou pohodu a společně strávené chvíle, ale také spoustu různých dárečků. Jednoho roku vousatý muž v červeném obleku pod zeleným stromečkem nechal ležet obálku s poukazem na pobyt v Kyjovském pivovaru, na který jsme se pochopitelně velmi těšili. Termín jsme si vybrali na začátek dubna, kdy jsme předpokládali, že nám bude přát jarní počasí, bohužel jsme se velice spletli.

Po třech měsících konečně nastal den D, kdy jsme opustili hanáckou placku a vyrazili do kouzelné krajiny Slovácka. Cesta po dálnici proběhla rychle a následně jsme bez problémů dojeli po okresních silnicích až městečka Ždánice, v němž jsme měli v plánu shlédnout dvě památky. První z nich byl kostel Nanebevzetí Panny Marie v raně barokním stylu. Auto jsme zaparkovali na dohled od svatostánku u obchodu COOP a vydali se na jeho obhlídku.

Před námi se tyčil jednolodní kostel s obdélným půdorysem a protože byl k nám otočen bokem, shlédli jsme nejprve jeho loď. Nad bočním vchodem jsme spatřili obdélníkové okno, nad kterým bylo ještě jedno, tentokrát široké a půlkulaté. Vedle něj se nacházelo další, ale podstatně menší okénko stejného tvaru a identické pak prosvětlovalo boční kapli. Na sedlové střeše jsme marně hledali nějaký sanktusník a tak jsme se posunuli k další straně kostela. Na místě presbytáře jsme našli hranolovou věž vysokou 41 metrů, což nás hodně překvapilo.

V dolní části věže jsme spatřili dveře, za nimiž se nacházelo schodiště, vedoucí ke zvonům. Pochopitelně byl vchod zavřený, stejně jako všechny ostatní dveře, takže jsme se dál věnovali obhlídce exteriérů kostela. Nade dveřmi do věže jsme našli dvě okna nad sebou, prosvětlující právě schody do zvonicového patra, které bylo opatřeno velkými obloukovými okny ze tří stran. Nad nimi byly ciferníky s hodinami a věž pak zakončovala cibulová báň s křížem, rýsující se proti zamračené obloze.

Popošli jsme blíže ke věži a na její čelní straně jsme napočítali o jedno okno více, než na boční stranách. Druhá strana lodi pak byla stejná jako její sestra a tak jsme rovnou přešli k čelní straně svatostánku, kde se nacházel hlavní vstup kostela, do něhož věřící přicházeli po dlouhém schodišti. Vedle dveří jsme uviděli misijní kříž bez letopočtů a nad vchodem letopočet 1701 a obrázek Madonny s děťátkem. Nad nimi se pak nacházelo velké poloobloukové okno, osvětlující hudební kůr neboli kruchtu.

Všimli jsme si také členité fasády s lizénami a římsy, oddělující průčelí od štítu kostela, v němž bylo malé kulaté okénko. Dveře do kostela byly zavřené, takže jsme nemohli vidět hlavní oltář s obrazem Nanebevzetí Panny Marie, tři vedlejší oltáře a další výbavu interiéru. Když jsme se nemohli podívat dovnitř, přečetli jsme si alespoň pár informací o tomto svatostánku, jenž byl postaven na místě původní gotické kaple v roce 1701 a po vysvěcení byl povýšen na farní.

Jakmile jsme se seznámili s historickými fakty kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Ždánicích, tak jsme se vydali zpět k autu, kterým jsme vzápětí odjeli na nedaleký zámek, v němž jsme si prohlédli exponáty Vrbasova muzea. Naše stříbrné auto francouzské výroby jsme zaparkovali kousek od vstupní brány do areálu bývalého šlechtického sídla a vydali na jeho obhlídku. Potom jsme prošli mezi dvěma pilíři, které kdysi mezi sebou držely mříže a jenž odvál čas do nenávratna.

Vzápětí jsme se ocitli v místech, kde v dávných dobách stávaly hospodářské budovy a dokonce zde nechyběl ani zámecký pivovar, ledárna či konírny. Z těchto budov jsme však viděli pouhé torzo, mnoho jich totiž už zaniklo, a ani novější fontána nebyla v provozu, takže jsme rychle dorazili k další bráně, vedoucí přímo do hlavních dveří zámku. Na rozdíl od první brány zde mříže však stále plnily svou funkci, takže jsme si pouze z dálky mohli prohlédnout pěkné průčelí zámku s hodinami a erbem majitelů ve štítu.

Pak jsme museli jít dále podél plotu k menší brance, která byla otevřená a pustila nás do menšího zámeckého parku. Zpomalili jsme svůj krok a s úctou jsme obdivovali velikány, stojící zde několik desítek let, přičemž některým dřevěným bohatýrům bylo už 150 až 200 let. V parku obdélníkového tvaru jsme viděli třeba Jinan dvoulaločný, Jerlín japonský, Paulovnii plstnatou, Tulipánovník - Liriovník tulipánokvětý, Jírovec pleťový, Žlutopestrý dřín a spoustu dalších dřevin.

Parková cestička nás dovedla k těsné blízkosti zámku, kde se nám zalíbily rostliny s velkými listy, vysázené v kruhových kamenných květináčích. Narazili jsme zde ale také na neobvyklý psí hřbitov ve formě malé zahrádky a informační tabuli. Pak jsme svou pozornost obrátili k budově zámku, na které nás zaujal rizalit, vystupující z rovné zdi. Ve spodní části jsme spatřili dvě okna a nad nimi terasu, jejíž střechu neslo několik krásných sloupových arkád.

Pokud zde panstvo někdy snídalo či si užívalo odpolední siesty, musel to být příjemný piknik s neopakovatelným výhledem do zámeckého parku. Zajímavé byly také nárožní věžičky s podpěráky, držící zámek pohromadě. Pak jsme došli ke dveřím s nápisem Vrbasovo muzeum s exponáty, které se v době naší návštěvy nacházely v jedenácti přízemních místnostech zámku. Dle otevírací doby jsme se zrovna trefili do polední přestávky, což byl také důvod, proč nikdo nereagoval na naše zvonění.

Chvíli jsme čekali a když už jsme se rozhodli, že se půjdeme ještě projít, objevila se paní průvodkyně a vpustila nás dovnitř. Koupili jsme si vstupenky, turistickou známku a získali jsme i razítka do památníku. Pak jsme si konečně mohli prohlédnout exponáty Vrbasova muzea a k mnoha z nich jsme od průvodkyně dostali skvělý výklad. Obdivovali jsme tak nejen historické předměty, ale rovněž znalosti a přehled naší velmi příjemné hostitelky.

V první místnosti jsme se dozvěděli informace o založení muzea a postavě samotného pana Vrbase, což byl učitel a historik, jenž se narodil roku 1858 v Kloboukách u Brna a zemřel v roce 1952 právě ve Ždánicích. Ve stejné místnosti jsme si prohlédli fotografie, obrazy, diplomy či busty pana Vrbase, sbírku sošek a masívní vyřezávanou skříň. Pak jsme se přesunuli do druhé místnosti, kde jsme shlédli soubor pohyblivých modelů, které pro muzeum zhotovil František Chalabala, Vojtěch Konečný a Jan Hynšt.

Našli jsme zde model ždánické vesničky s obecní pastouškou včetně vybavení, modely vodních a větrných mlýnů, parních strojů, lokomobil a model větrného motoru, vyrobených podle skutečné podoby. Naše milá průvodkyně nám spoustu z nich předvedla a uvedla je do provozu. Bylo to úžasné, pozorovat tyto staré modely a motory v běhu či slyšet velice starý gramofon. Dále jsme zde viděli funkční hodinový stroj z věže místního kostela Nanebevzetí Panny Marie, který jsme si prohlédli ještě před návštěvou zámku. Soubor starých rádií nám zase připomněl naše mládí a babičky, které jejich vysílání běžně doma poslouchaly.

Stejné pocity jsme měli ve třetí místnosti, v níž jsme spatřili bílý kredenc a šicí stroj Singer. Líbily se nám rovněž staré hračky ze dřeva a postavičky z kukuřičného šustí nebo proutěný kočárek. Dále jsme zde našli historickou sbírku praček, mandlů, žehliček, šicích strojů, tkalcovský stav a další tkalcovské pomůcky, podmalby na skle a sbírku velikonočních kraslic a sakrálních předmětů. Ve skleněných vitrínách jsme si prohlédli hezké lidové kroje, kolébku a sbírku hodin a budíků.

Další místnost se nazývala jako panská, neboť jsme se zde více dozvěděli o původních majitelích zámku a podnikatelské Seidlově rodině a také třeba to, jakou spojitost mají Ždánice s generálem Laudonem. Prohlédli jsme si také věci z jejich pozůstalosti, od drobných předmětů až po krásný nábytek. Dále jsme v této místnosti shlédli obrazy rakouského císaře, českého a uherského krále v jedné osobě Františka Josefa I. Ve vitrínách jsme viděli spoustu cínového nádobí, střelecké terče a další věci, ale nejvíce nás zaujala mycí souprava.

Potom jsme vstoupili do další místnosti, v níž jsme našli starou evropskou, českou i moravskou keramiku a porcelán a dále památky na poslední toufary, hrnčíře, kamnáře ve Ždánicích. Průvodkyně nás upozornila zejména na výrobky Ladislava Znoje, který znovu objevil tajemství výroby černé zakuřované keramiky. Po chvilce jsme zamířili za dalšími exponáty, tentokrát do Napoleonského oddělení. Prohlédli jsme si zde mnoho obrazů s napoleonskou tematikou, ale nejvíce nás zaujala část kmene z Napoleonovy lípy od Spáleného mlýna, u které bylo 4. prosince 1805 po bitvě u Slavkova uzavřeno příměří mezi Napoleonem a Františkem I. Očička se nám rozzářili při pohledu na desítky starých bankovek a mincí používaných v Evropě. Zajímavé byly také historické a domorodé zbraně či novější pomůcky z druhé světové války.

Když jsme si vše prohlédli, vrátili jsme se přes všechny místnosti zpět na začátek k pokladně a hned jsme pokračovali do druhé části zámku. Ocitli jsme se ve velké místnosti, kde se nacházelo archeologické oddělení s nálezy z období od pravěku až po novověk. Postupně jsme si zde prohlédli kopytové klíny, škrabadla, drtidla, bronzové předměty, keramiku z různých období, zuby jeskynního medvěda, zuby, kel a obratel z mamuta a další. Naším očím neunikla ani výstava předmětů spojená s historií cechů a spolků, nářadím a nástroji řemeslníků, nádobím a pomůckami zdejšího lidu. V rámci expozice jsme zde viděli také pískovcové náhrobní kameny, pocházející ze 16. století.

Potom jsme nahlédli do zámecké kaple, vysvěcené Kašparem Karasem z Rhomsteina v době dokončení stavby zámku. Další naše kroky vedly do vedlejší přírodovědecké expozice, kde byly vystaveny trofeje zámeckého panstva, bohatá sbírka motýlů, brouků, ptáků, savců, hornin, nerostů, zkamenělin, mušlí, kmen korkového dubu, vzorky ropy a hornin z vrtů ve Ždánském lese. Krátce jsme si nebohé mrtvé živočichy prohlédli a pak nás čekala již poslední místnost v muzeu, v níž jsme shlédli několik desítek fotografií starých Ždánic. Moc nám tyto ale obrázky neřekly, když jsme nebyli místními domorodci.

Po chvíli jsme se opět vrátili k pokladně, poděkovali průvodkyni za bezvadnou hodinovou prohlídku a nadšeni jsme zámek opustili. Přes park jsme zamířili k našemu autu, ale protože jsme měli hlad, zašli jsme se podívat do přilehlé restaurace, která se nám ale moc nelíbila. Odjeli jsme tedy autem o kousek dál a najedli se v malé, nicméně docela příjemné hospůdce. Po obědě jsme již Ždánice opustili a odjeli do nedalekého Kyjova za poznáváním dalších památek.

Jednou z nich byla kaple sv. Rocha, stojící na východním okraji Kyjova u silnice do obce Vlkoš. Auto jsme zaparkovali na polní cestě u zahrádek a po okraji velmi frekventované silnice jsme přišli k římskokatolické kapli v barokním stylu. Před námi stála malá sálová stavba s půlkruhovým presbytářem, kterou jsme se záhy rozhodli prozkoumat zblízka. Vystoupali jsme po dvanácti schodech a na fasádě jsme si prohlédli robustní pilastry s římskými hlavicemi. Pak jsme přišli ke dveřím s kamenným ostěním, které však byly zavřené.

Dovnitř jsme se tedy nepodívali, ale dle našeho zjištění byl interiér stejně prázdný a tak jsme pokračovali v obhlídce exteriérů kaple. Nad vchodem nám padla do oka zvláštní kamenná ozdoba zvaná fronton a hned nad ním jsme si povšimli zazděného výklenku, v němž kdysi stávalo sousoší sv. Anny vyučující Pannu Marii. O něco výše se nacházela římsa, nad níž jsme uprostřed štítu v nice spatřili sochu sv. Josefa. Na vrcholové římse jsme pak uviděli další sochy svatých - Rocha, Floriána a archanděla Michaela. Když jsme si prohlédli předek kaple, kráčeli jsme kolem boční strany, v níž jsme našli pilastr a kulaté okénko, pouštějící světlo do interiéru.

Následně jsme přišli k presbytáři, který zdobil další pilastr a vzápětí jsme se již mohli pokochat pěkným výhledem na Kyjov a okolí, protože kaple byla postavena na nejvyšším místě katastru s výhledem na celé město. Škoda, že bylo pod mrakem a foukal docela svěží vítr. Po chvilce pozorování krajiny jsme si přečetli informace z historie kaple sv. Rocha, kterou nechal roku 1716 postavit městský magistrát jako poděkování za to, že město bylo ochráněno od moru.

V době naší návštěvy se malý svatostánek pyšnil pěkným vzhledem, neboť na počátku 21.století byla provedena jeho generální oprava. Po přečtení faktů z historie kaple jsme po druhé straně silnice došli k našemu vozu a odjeli do centra Kyjova za dalšími památkami. Jednou z nich byl památkově chráněný dům, v němž v době naší návštěvy sídlila základní umělecká škola, ale dříve zde býval chudobinec Dominika Jurkovského.

Měli jsme problém blízko budovy zaparkovat, ale nakonec jsme si jedno místečko našli nedaleko Masarykova náměstí. Když jsme chtěli vystoupit z auta a jít se na tuto budovu podívat, začalo pršet. Museli jsme tedy počkat asi patnáct minut, něž se hustota vody ve vzduchu snížila a pak jsme se teprve na školu šli podívat. Před sebou jsme měli jednopatrovou barokní budovu s dvěma řadami oken a vysokou valbovou střechou.

Na ní jsme si všimli sanktusníku se zvonem, který jakoby sem nepatřil, ale opak byl pravdou. Když jsme přišli k domu blíž, prohlédli jsme si před ním sochu sv. Jana Nepomuckého a pak jsme dorazili ke vchodu do školy. Nade dveřmi jsme si přečetli latinský chronogram, který v překladu zní: „Co učiníte jednomu z těchto chudých, učiníte mně.“ Pak jsme přešli silnici na druhou stranu a schovali jsme se v průjezdu protějšího domu před kapkami vody, abychom se o chudobinci něco dočetli.

Zaujalo nás, že se uvnitř kdysi nacházela kaple sv. Dominika, která se však nedochovala. Tato informace nám osvětlila, proč jsme na střeše našli věžičku se zvonem, ale zároveň to byl poslední fakt, který jsme o chudobinci zjistili. Za drobného deště jsme se vrátili k autu, kterým jsme odjeli za další památkou v Kyjově. Jednalo se o Husův sbor neboli kostel církve československé husitské, na Seifertově náměstí, na kterém jsme zaparkovali naše auto.

I přes zataženou oblohu a drobný déšť jsme se hned šli na funkcionalistickou budovu svatostánku podívat. Bílou fasádu zlomyslně ozdobily malůvky pana deště Mrakomora, dodávající stavbě nádech tajemna a patiny. Na čelní straně jsme v dolní části uviděli zastřešené podloubí ze sedmi hranolovými podpěrami a nad ním pak byla čtyři velká okna, pouštějící světlo do interiéru chrámové lodi.

Nad okny jsme uviděli římsu a trojúhelníkový štít s reliéfem kalicha uprostřed. Část štítu pak přerušila vysoká hranolová věž, rozdělená na tři patra, které se směrem k vrcholu stále zužovala. Úplně nahoře jsme pak spatřili velký kalich s křížem. Potom jsme zkusili štěstí a přišli ke dvěma širokým dveřím v podloubí, ale vchody byly uzavřeny, takže jsme neviděli skromnou výzdobu husitského kostela. Na jednom ze sloupů jsme si prohlédli desku s reliéfem Mistra Jana Husa a pak jsme se šli podívat na boční stranu svatostánku.

V přední části lodi jsme našli čtyři menší okna, vždy v páru nad sebou. Na dvou spodních jsme si prohlédli křížovou cestu, namalovanou na okenních tabulkách.  V druhé části chrámu jsme pak spatřili trojici velkých oken, prosvětlující prostor před oltářem. Zaujaly nás čtyři obloukové pilastry, posazené mezi okna. Pak jsme jen zahlédli polokruhový presbytář a na závěr jsme očima přejeli valbovou střechu.

Více toho k vidění nebylo a dějiny svatostánku nám také moc informací neposkytly. Z historie kostela jsme se dozvěděli pouze to, že byl postaven v roce 1928 dle autora projektu architekta Antonína Mendla. Poté jsme se vrátili k autu a odjeli do okrajové části Kyjova a bývalé samostatné obce Nětčice za obhlídkou kaple sv. Ignáce. Auto jsme zaparkovali v uličce nad kaplí u hostince U Jančů a přes vytrvalý drobný déšť jsme vyrazili na její obhlídku.

Kráčeli jsme po chodníku kolem silnice a vzápětí jsme došli ke kapličce, na jejíž boční straně jsme uviděli poloobloukové okénko. Na střeše nás pak ohromil velký sanktusník, v němž byl zavěšen zvon ulitý roku 1592 olomouckým zvonařem Georgem Hechpergerem. Následně jsme přistoupili ke dveřím, které byly tradičně zamčené, což nás ani nepřekvapilo. Nad vchodem jsme spatřili římsu, oddělující spodní část od trojúhelníkové štítu, na jehož obou stranách jsme uviděli dva dvojramenné kříže.

I na druhé straně kaple jsme našli malé okénko a nakonec jsme si prohlédli polokruhový závěr svatostánku. Z historie jsme toho moc nezjistili, ale i to málo bylo docela zajímavé. Hodně jsme byli totiž překvapení tím, když jsme se dozvěděli, že kaple byla postavena až v letech 1997 - 1998. Tehdy nahradila kapli sv. Cyrila a Metoděje, která byla dávno předtím zbourána při stavbě silnice v Nětčicích. Nový svatostánek pak byl zasvěcen sv. Ignáci, patrona jezuitů, vojáků, dětí a těhotných žen.

Potom jsme se již vrátili k autu, kterým jsme odjeli k evangelické modlitebně v blízkosti vlakového nádraží. Za pár minut se před námi již objevila modlitebna českobratrské církve evangelické v Dobrovského ulici, vystavěná roku 1928 ve funkcionalistickém slohu dle projektu architekta Josefa Poláška. Zaparkovali jsme přímo naproti vchodu a hned jsme se k němu vydali. Vystoupali jsme po několika schodech ke dveřím, které však byly zamčené a tak jsme si kostel prohlédli pouze zvenku.

Vedle vchodu jsme uviděli dvojici spojených oken, které zřejmě patřily nějaké kanceláři, ale možná zde býval byt kněze. Před námi stála jednoduchá budova, typická pro evangelické modlitebny v tomto období se čtveřicí typických úzkých a vysokých oken v lodi chrámu. Presbytář měl také obyčejný obdélníkový tvar, který sotva vystupoval z lodi kostela. Kněžiště pak prosvětlovalo typické kruhové okno vysoko nad presbytářem. Všimli jsme si, že střecha byla úplně rovná a celému kostelu chyběla věž.

Více jsme toho nemohli vidět a tak jsme nasedli do auta a jeli se ubytovat do již zmíněného hotelu Kyjovský pivovar. Náš vůz jsme nechali na hotelovém parkovišti a vzápětí jsme zamířili do recepce, kde jsme ohlásili svůj příjezd. Obdrželi jsme příslušné pokyny a informace, ale hlavně klíče od pokoje. Odebrali jsme se o patro výše a zabydleli se na našem pokoji. Dlouho jsme se zde však nezdrželi, jelikož jsme měli zaplacenou neomezenou konzumaci piva dole v restauraci, do které jsme se po chvilce vydali.

Vypili jsme pár zrzounů a vrátili se na pokoj, kde jsme odpočívali až do večeře, jenž se podávala pochopitelně v restauraci. Po návratu do příjemné restaurace jsme ochutnali několik dalších skvělých pěnivých moků a v osm večer si nás vyzvedl majitel pivovaru, který nám pak ukázal vlastní výrobu kyjovského piva. Se skupinou dalších návštěvníků nás zavedl do prostor výrobny, kde jsme si v pytlích prohlédli a také ochutnali ječmen, ze kterého zde sládek vařil pivo.

Potom jsme vstoupili do varny, kde jsme našli dva prázdné kotle o objemu deset hektolitrů. Zde jsme si vyslechli historii pivovarnictví v Kyjově, která se započala roku 1548, kdy zde nedaleko náměstí byla postavena sladovna a zřízen pivovar. Nepřekvapilo nás, že v roce 1948 byl znárodněn a jedenáct let patřil do národního podniku Slovácké pivovary. Od roku 1960 si jej převzaly Jihomoravské pivovary, ale již po šesti letech byl provoz zastaven.

Pivo se v Kyjově přestalo vyrábět na dlouhých 48 let a až roku 2014 bylo vaření zlatavého moku obnoveno, sice na jiném místě a s jiným sortimentem, ale hlavně že se tak stalo. Majitel se pochlubil, že vaří jen piva nepasterizovaná a nefiltrovaná, čili prospěšná našemu tělu. Když jsme se dozvěděli vše o historii a vaření piva v kotlích, přemístili jsme se do spilky, kde jsme našli dvě kvasné kádě o celkovém objemu třicet hektolitrů.

Bylo nám vysvětleno, co se během kvašení děje, jaký je rozdíl mezi našimi a zahraničními pivy a získali jsme ještě další informace. Ve stejné místnosti jsme si také prohlédli čtyři ležácké tanky, ze kterých jsme ochutnali několik vzorků piv, z nichž jsme některé již pili předtím v restauraci. Poté naše exkurze po asi čtyřiceti minutách skončila a my jsme se vrátili do restaurace, kde jsme ještě chvíli pokračovali v konzumaci moku a pak jsme šli již spát.

Druhý den jsme ráno v hotelu posnídali, pak jsme lenošili na pokoji až do pravého poledne, kdy jsme odjeli na zámek Milotice a poté na Bukovanský mlýn. O tyto turisticky atraktivní místa nebudete ochuzeni a dočtete se o nich v jiných příspěvcích. Pro vášnivé čtenáře je pak v sekci Velké povídání o výletech připraven článek o našem dobrodružství během druhé dne pobytu v Kyjovském pivovaru s názvem Jak jsme na zámku Milotice přivoněli k levanduli.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_v_Kyjove_hledali_pamatky_mezi_kapkami_deste