Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsme ve skále spatřili Pannu Marii

Podzim vždy patřil k našemu nejoblíbenějšímu ročnímu období, jehož krásy jsme se snažili co nejvíce vychutnávat, kdykoliv jsme měli volný čas. A pokud nám navíc třetí část roku ukázala vlídnou tvář, na nic jsme nečekali, nastartovali náš vůz a vyrazili do přírody či za historickými památkami. Jedno sobotní zářijové ráno naše maličkosti sluníčko vytáhlo z postele a pozvalo nás na podzimní výlet. Z mnoha nabídek krás naší vlasti jsme si vybrali turisty opomíjené Oderské vrchy, které se navíc nerozkládaly nijak daleko od našeho domova v Olomouci, takže jsme brzy dorazili do města Potštát. Další řádky pak popisují náš celodenní výlet. 

article preview

Podzim vždy patřil k našemu nejoblíbenějšímu ročnímu období, jehož krásy jsme se snažili co nejvíce vychutnávat, kdykoliv jsme měli volný čas. A pokud nám navíc třetí část roku ukázala vlídnou tvář, na nic jsme nečekali, nastartovali náš vůz a vyrazili do přírody či za historickými památkami. Jedno sobotní zářijové ráno naše maličkosti sluníčko vytáhlo z postele a pozvalo nás na podzimní výlet. Z mnoha nabídek krás naší vlasti jsme si vybrali turisty opomíjené Oderské vrchy, které se navíc nerozkládaly nijak daleko od našeho domova v Olomouci, takže jsme brzy dorazili do města Potštát.

Mapa našeho výletu do Potštátu, Spálova a Partutovic

Naše stříbrné vozítko jsme zaparkovali na Bočkově náměstí u patrně největší atrakci města, kterou byl zámek. Jeho historie započala v první polovině 17. století, kdy Podstatský z Prusinovic nechal přestavět starou tvrz z roku 1377 na čtyřkřídlý zámek s obdélníkovým nádvořím jako náhradní a pohodlné bydlení za čtyři kilometry vzdálený hrad Puchart, na němž jsme pro změnu náš výlet zakončili. Ale nepředbíhejme a vraťme se k zámku v Potštátu, jenž byl původnímu majiteli po bitvě na Bílé hoře zkonfiskován.

Potštát - zámek

Na tomto faktu nás zaujalo, že byl tehdy věnován Karolině d´Austria, dceři císaře Rudolfa II. a Kateřiny Stradové. Rodiče krásné Karolíny jsme znali velice dobře z krásné pohádky Císařův pekař, pekařův císař, v níž dvojroli obou hlavních postav vynikajícím způsobem ztvárnil Jan Werich, nicméně o jejich dceři jsme slyšeli poprvé. Když jsme se tedy seznámili s historií sídla z vlastních zdrojů, vydali jsme se na obhlídku zámku, který vlastnil od šedesátých let 17.století rod Walderode spolu s rodem Desfous až do roku 1963.

Potštát - zámekcísař Rudolf II.Kateřina Stradová

Bohužel jsme viděli jen exteriéry stavby, protože zámecká brána byla v sobotní dopoledne neprodyšně zavřená a tak jsme se dovnitř nedostali. Prohlédli jsme si co se dalo a poté jsme se šli podívat na památky, které nám nabízelo centrum města, jenž se stalo součástí památkové zóny roku 2003. Začali jsme v rohu náměstí, kde našemu zraku neunikl římskokatolický farní kostel zasvěcený sv. Bartoloměji, postavený roku 1408 jako gotický, postupně přestavěný renesančně, barokně a pseudoslohově.

Potštát - kostel sv. Bartoloměje

Před námi se tyčil v jádru gotický kostel s renesanční a barokní úpravou, kterou získal v 19. století. Důvodem jeho přestavby byl velký požár roku 1866, při němž lehlo popelem skoro celé město, zahynuli lidé a také se roztavily zvony ve věži. Tehdy svatostánek nabyl po pseudoslohové přestavbě současné podoby, kterou jsme následně obdivovali i my. Naši obhlídku jsme začali u trojbokého presbytáře s dvojící vitrážových oken a opěrnými pilíři, mezi nimiž se nacházelo třetí zazděné okno.

Potštát - kostel sv. Bartoloměje

Na plechové střeše kněžiště jsme spatřili úzký jehlancový sanktusník se zvonem, zakončený dvojitým křížem. Následně jsme prošli kolem sakristie, jenž byla přistavěna k závěru kostela a úzkou uličkou jsme se protáhli kolem lodi kostela, členěnou třemi okny v horní řadě. Prošli jsme kolem bočních dveří a vzápětí jsme stanuli pod mohutnou hranolovou věží, která byla po renovaci zvýšena do současné výšky 38 metrů. Věž byla zakončená jehlancovou střechou s křížem, pod kterou jsme ve zvonicovém patře spatřili vysoká okna.

Potštát - farní kostel sv. BartolomějePotštát - farní kostel sv. BartolomějePotštát - farní kostel sv. Bartoloměje

Schodiště ke zvonům pak lehce osvětlovala tři malinká okénka, umístěná pod sebou. V patě jsme věže jsme k našemu překvapení nenašli dveře, ale průchod, v němž se teprve nacházel hlavní vchod. Neodolali jsme a v průchodu se vyfotili. Pak jsme zkusili vzít za kliku a vejít dovnitř, ale bylo bohužel zavřeno a tak jsme přišli o pohled na křtitelnici z roku 1688 a další výbavu v kostele. Potom jsme se vrátili kolem druhé strany lodi kostela zpět na náměstí a svou pozornost věnovali některým památkám, jenž se na něm nacházely.

Potštát - kostel sv. Bartoloměje

Nejprve nám do oka padla hodinová věž, postavená kolem roku 1700. Zaujalo nás, že vedle ní stával městský pivovar, jenž byl zmiňován již roku 1388, kdy jej Boček z Kunštátu daroval městu a který zanikl kolem roku 1830. Dočetli jsme se, že sloužila jako městská hláska a lidem ukazovala přesný čas, neboť nedaleký farní kostel sv. Bartoloměje hodinový ciferník postrádal, jak jsme se o tom při jeho obhlídce sami přesvědčili. Vedle hodinové věže jsme si prohlédli kamennou kašnu, postavenou roku 1881 uprostřed náměstí jako zásobárna vody pro případné hašení požárů.

Potštát - Bočkovo náměstí

Dále jsme shlédli barokní morový sloup se sochou Panny Marie, postavený v letech 1715 až 1718 jako poděkování olomouckých měšťanů, kteří se v období velkého moru uchýlili do Potštátu, jemuž se nemoc vyhnula. Na díle sochaře J.W. Sturmera jsme napočítali celkem šest soch. Nejvíce nás okouzlila tvář Panny Marie a její velmi jemné rysy, která vypadala jakoby se stále usmívala. V jihozápadní části náměstí jsme si pak prohlédli sousoší Svaté Trojice s kamenným křížem, sochou sv. Jana Nepomuckého a sv. Jana Sarkandra.

Potštát - Bočkovo náměstíPotštát - Bočkovo náměstíPotštát - Bočkovo náměstí

Přečetli jsme si, že sousoší bylo postaveno v roce 1748. Po stranách kříže jsme shlédli sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Jana Sarkandera. Zaujalo nás, že o tehdejší blahořečení sv. Jana velmi usiloval tehdejší olomoucký arcibiskup. V horní části Bočkova náměstí jsme také uviděli barokní sochu patrona hasičů sv. Floriána, zhotovenou Josefem Scherfaufem v roce 1766. Dozvěděli jsme se, že ji nechal vytesat jeden z místních tkalců, jejichž dílny a domy byly požáry velmi ohroženy. Následně jsme se vydali k restauraci Na baště, kde jsme si koupili turistickou známku.

Potštát - Bočkovo náměstí

Další naše kroky vedly k autu, jímž jsme odjeli do nedalekého Spálova. Auto jsme zaparkovali na velkém a naprosto prázdném parkovišti u mostu přes řeku Odru, která zde tvořila starou hranici mezi Moravou a Slezskem a vzápětí jsme se vydali na druhou stranu vodního toku k pár metrů vzdálené skále vpravo za mostem. Po chvilce jsme dorazili na místo, kam lidé přicházeli, aby se pomodlili u panenky Marie. Ač jsme vždy byli díky Bohu ateisté, poutní areál se nám líbil a v jakési nevysvětlitelné úctě jsme si jej prohlédli.

Spálov - Panna Marie ve Skále

Nejprve nám padl do oka mramorový kříž s Kristem, u něhož jsme spatřili trubku, z níž vytékala voda, pramenící v nitru jeskyně, ale neměli jsme odvahu ji ochutnat. Pouze jsme si opláchli oči a ruce a pak jsme vystoupali po malém schodišti, které nás přivedlo k samotné soše Panny Marie na podstavci. Okolo ní jsme viděli spoustu květin a svíček, svědčící o tom, že i v 21. století sem přicházeli věřící lidé. Když jsme si vše prohlédli, přesunuli jsme se k informační tabuli, ze které jsme čerpali informace o tomto kouzelném a tajemném místě.

Spálov - Panna Marie ve SkáleSpálov - Panna Marie ve SkáleSpálov - Panna Marie ve Skále

Jakmile jsme se seznámili s historií zázračného místa, zamířili jsme podél řeky k nedalekému penzionu s restaurací U Maria skály. Měli jsme v úmyslu se najíst a tak jsme vstoupili dovnitř a posadili se ke stolu. Bylo zde jen pár lidí, takže jsme byli rychle obslouženi a výborně jsme se naobědvali. I když byl v době naší návštěvy příjemný slunečný podzimní den, hořící dřevo v krbu poskytlo nejen teplo, ale i navodilo romantickou atmosféru během oběda. Turistická známka se zde ještě neprodávala, takže jsme si ji nechali poslat až o šest let později od výrobce z Rýmařova.

Spálov - Panna Marie ve Skále

Po jídle jsme se spokojeně vrátili k autu na druhém břehu a následně jsme odjeli do Partutovic navštívit větrný mlýn. Když jsme do obce dorazili, tak jsme u kostela zabočili na úzkou asfaltovou silnici, která nás po 200 metrech přivedla na odbočku ke mlýnu. Zde jsme náš vůz zaparkovali a vzápětí jsme se po polní cestě vydali vstříc větráku, který byl postaven v roce 1837 z několika jiných starších mlýnů na místě zvaném Grunderb. To, že byl mlýn tehdy vystavěn na dobrém místě jsme poznali na vlastní kůži , neboť nám vítr během chůze notně pročesal vlasy a provětral oblečení.

Partutovice - větrný mlýnPartutovice - větrný mlýnPartutovice - větrný mlýn

Po cestě ke mlýnu jsme se kochali pěkným výhledem na Hostýnské vrchy a Javorníky a po 400 metrech jsme konečně došli ke skupině budov, mezi nimiž se jako dřevěný bohatýr vyjímal větrný mlýn, jenž v 19. století mlel mouku, ječmennou krupici a šrotoval kroupy. V době naší návštěvy se uvnitř nacházelo muzeum pana Maršálka, jehož rodině mlýn patřil již od roku 1894. Nicméně jsme sem přijeli takříkajíc naslepo a nevěděli jsme, zda bude možná prohlídka i vnitřních prostor větráku.

Partutovice - větrný mlýnPartutovice - větrný mlýnPartutovice - větrný mlýn

Chvíli jsme se courali kolem mlýna jako mlsní psi, když se najednou z protějšího domu vynořila paní, která se nás zeptala, jestli máme zájem o prohlídku. Samozřejmě jsme kývli na souhlas, takže se nás dcera mlynáře ujala a za dobrovolné vstupné nás beraním mlýnem provedla. Nejprve jsme po venkovních schodech vystoupali do prvního patra, kde jsme si vyslechli zajímavou historii a také jak to vlastně v takovém zařízení chodilo. Pochopili jsme, že mlynáři měli velmi těžkou práci a nebylo jim opravdu co závidět.

Partutovice - větrný mlýnPartutovice - větrný mlýnPartutovice - větrný mlýn

Následně jsme si prohlédli vnitřní vybavení prvního patra, kde se nacházela třeba sběrná schránka na semleté zrno s iniciálami IHS, srdcem s plameny, sluncem, měsícem a hvězdami či moučná truhla pro hotovou mouku. Od naší průvodkyně jsme se dozvěděli, že z tohoto prostoru bylo obsluhováno brzdící zařízení s bubnovým navijákem a pak jsme nahlédli do šalandy. Byla to poměrně malá místnost se stolem a skříní, v níž mlynáři odpočívali, jedli a kde bývali ubytováni námezdní pracovníci.

Partutovice - větrný mlýn

Po chvilce jsme vystoupali po příkrých dřevěných schodech do druhého patra, kde bylo umístěno další vnitřní vybavení náležející k mlecímu složení. Postupně jsme si zde prohlédli mlýnské kameny, násypku a velké paleční kolo včetně převodu na hřídeli, která poháněla shora běhoun aneb vrchní pohyblivý mlýnský kámen. Nad ním nebyl žádný strop, takže jsme viděli až na strmou střechu, krytou šindelem. Když jsme si druhé patro prohlédli, sestoupili jsme opatrně dolů do prvního podlaží a vzápětí jsme vnitřní prostory mlýna opustili úplně.

Partutovice - větrný mlýn

Naše průvodkyně se s námi rozloučila a odešla zpět do domu, zatímco my jsme si začali prohlížet větrák zvenku. Před námi se nacházela zastřešená pavlač se šalandou, vyvažující váhu perutí. V přízemí stavby jsme našli rovnoramenný základový kříž uložený na podezdívce, na němž se celý mlýn mohl otáčet proti větru a mlynář tímto způsobem dokázal zvětšit mlecí výkon. Následně jsme odešli na druhou stranu mlýna o čtvercovém půdorysu 5,75 x 5,75 metru, výšce 10,6 metru, kde nás na přední straně vcelku logicky zaujalo větrné kolo.

Partutovice - větrný mlýn

To mělo v průměru 14,6 metru a bylo vybaveno čtyřmi lopatkami, které bývaly kvůli vyššímu výkonu potažené vypnutými plachetkami či dračkami nebo lískami. Větrným kolem jsme zakončili obhlídku budovy, ale areál mlýna jsme ještě neopustili. V zahradě okolo větráku bylo totiž několik dřevěných soch, které se nám líbily a tak jsme se u nich vyfotili. Nejdříve jsme se zvěčnili s rohatým čertem a poté s poměrně velkým mlynářem, bafajícím s fajfky a jeho ženou. Nesourodá trojice se s námi ochotně zvěčnila, až nás jejich vstřícnost překvapila.

Partutovice - větrný mlýn

Kousek od soch jsme narazili na tabulku s historií mlýna, kterou jsme však již znali od dcery mlynáře a tak jsme se mohli spokojeně vydat na zpáteční cestu k autu. Když jsme k našemu vozu došli, tak jsme vzápětí odjeli k pohostinství U tlustého Jana nedaleko Potštátu. Na závěr našeho putování jsme si totiž chtěli prohlédnout hrad Puchart mezi obcemi Boňkov a Kyžlířov a jako výchozí bod ke zřícenině jsme zvolili právě hostinec s poněkud podivným názvem, u něhož jsme zaparkovali naše stříbrné autíčko.

Kyžlířov - hostinec U tlustého Jana

Vzápětí jsme se vydali na obhlídku zbytků hradu, jenž byl založen jako založen jako centrum kolonizace Oderských vrchů na počátku čtrnáctého století a kontroloval cestu ze Slezska ke Hranicím. Hrad se nacházel ve svahu takřka přímo nad hostincem, ale žádná přímá cesta k němu nevedla, takže jsme naše obutí jsme museli nejprve pokládat na silnici, po níž jsme sem přijeli a sledovat zelenou turistickou trasu. Po 250 metrech chůze podél potoka Veličky jsme zabočili doleva a po mostě jsme přešli na druhou stranu vodního toku, přičemž jsme již kráčeli po žluté trase.

Kyžlířov - zřícenina hradu Puchart

Kromě barvy turistické značky jsme vyměnili také vodstvo, neboť jsme chvíli šli kolem Kouteckého potoka. Cestou jsme minuli pár domečků či chaloupek a za tou poslední začal náš prudký výstup ke hradu, o němž první písemná zmínka pochází z doby okolo roku 1320, kdy se po hradě psal Záviš z Potštátu. Hrad byl údajně dobyt roku 1394 dobyt markrabětem Prokopem a poté již nebyl obnoven a my jsme si byli takřka jistí, že útok nebyl veden z tohoto špatně přístupného směru.

Kyžlířov - zřícenina hradu Puchart

Naštěstí nebyl výstup po úzké cestičce nijak dlouhý, takže jsme se brzy vyškrábali na ostrožnu nad údolím potoka Veličky a stanuli tak v zadním hradě. K našemu překvapení byl totiž Puchart postaven jako dvojice samostatných hradů, které na sobě nebyly nijak závislé a jež byly ode sebe vzdáleny pouze 110 metrů. My jsme si při první návštěvě prošli pouze zadní a zároveň novější polovinu hradu, který plnil hlavně obranou funkci. Prohlédli jsme si zbytek až 6,5 metru silné hradby, která kryla za ní se nacházející se dvorek a obytnou věž.

Kyžlířov - zřícenina hradu Puchart

Z věže o rozměrech 12x10 metrů se sice zachovala jen západní stěna, ale i tak toto torzo tvořilo nejvýraznější prvek zbytků hradu. U věže jsme narazili na rozcestník na stromě, na němž jsme si zkontrolovali vzdálenosti do nejbližších míst, ale nejen to. Pohled na směrovky nás totiž donutil zvednout hlavu a tak jsme se neplánovaně hleděli na žlutozelené listí dřevěných bohatýrů, přičemž pozadí tvořila modrá obloha bez mráčků. Byla to nádherná podívaná pro milovníky přírody !

Kyžlířov - zřícenina hradu PuchartKyžlířov - zřícenina hradu PuchartKyžlířov - zřícenina hradu Puchart

Jako pomyslnou třešničku na dortu a závěrečný desert jsme pak dostali strom s přirostlými houbami, pravděpodobně nějakým druhem chorošů. Po asi patnácti minutách pobytu na zadním hradě jsme se vydali na zpáteční cestu. Opatrně jsme sestoupili ze strmého srázu, přešli přes most nad potokem Veličkou a po asfaltce jsme se vrátili do údolí, v němž roku 1710 vznikla zahradnická usedlost. Byli jsme rádi, že se ze zahradnictví později vznikl hostinec, který na cestě mezi Potštátem a Hranicemi představoval pro kolem jdoucí poutníky a obchodníky jedinou možnost občerstvení a odpočinku.

Kyžlířov - zřícenina hradu Puchart

My jsme do útrob hostince vstoupili z poněkud jiného důvodu, neboť jsme už předtím poobědvali ve Spálově. Chtěli jsme totiž získat další razítko do našeho památníku. Vstoupili jsme dovnitř a i když byla hospoda docela plná, záhy se nám věnovala paní hostinská. Kdybychom tu však přišli v 19. století, patrně by nás obsloužil velmi tlustý hostinský, který musel mít speciální židli, protože do jiné by se nevešel. Podle pověsti si do vzpřímené polohy prý pomáhal lanem zavěšeným na háku poblíž výčepu, ale nic takového jsme zde nenašli.

Kyžlířov - hostinec U tlustého Jana

Nebylo divu, protože při pohledu na naši obsluhu paní žádný zvedák evidentně nepotřebovala. Hostinské jsme navrhli, aby prodávala turistické známky hradu Puchart a pak jsme zamířili k autu. Vzápětí jsme se přes Potštát vrátili domů do Olomouce a završili tak krásný podzimní výlet, který jsme věnovali turisty opomíjeným Oderským vrchům. Snad vás tedy tento článek inspiroval k jejich návštěvě. A nezapomeňte napsat pod články komentáře, související s daným místem. Děkujeme.

Potštát - farní kostel sv. BartolomějeKyžlířov - zřícenina hradu PuchartSpálov - Panna Marie ve Skále

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_ve_skale_spatrili_Pannu_Marii

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář