Turista navštíví ve svém cestovatelském životě mnoho různých míst. Některé své cíle pečlivě plánuje pár týdnů či dnů dopředu, někdy si vystačí s ranním pohledem do mapy a vyráží za svým cílem, jindy jede na jedno místo a teprve odtud řeší svůj další směr. A také existují místa, jenž turista navštíví aniž by chtěl, třeba souhrou okolností, které ho plány donutí změnit, což samozřejmě nemusí být vždy špatné.

Během výletu do okolí Hradce nad Moravicí jsme si naplánovali navštívit rozhlednu v Jakubčovicích, poté si prohlédnout hradecký zámek, projít si celé město včetně kalvárie, shlédnout další zámek Raduň a když vyjde čas, poznat také Weisshuhnův kanál u Žimrovic. A na všech těchto místech chtěl náš synek jako správný kačer pochopitelně odlovit kešky, což nás leckdy na našich cestách zdrželo.

Jenže naše plány záhy vzaly za své. Ráno jsme ve stáji pro plechové krasavce osedlali našeho francouzského stříbrňáka a vyrazili směr Hradec nad Moravicí. Původně jsme chtěli jet od Fulneku směrem na Jakubčovice po hlavní silnici přes Bílovec, jenže navigace nás vedla jinudy přes Nové Dvory u Bílovce, když nás syn upozornil, že by zde rád odlovil kešku u mlýna. Připadlo nám to jako dobrý nápad a tak jsme naše auto nechali u silnice a po polní cestě se k větráku vydali.

Již z dálky jsme viděli osamoceně stojící mlýn v poli, který vypadal jako dobře stavěný dřevěný strašák. Po cestě jsme potkali dvě dámy, které nám poradily, že v domku kousek od mlýna si můžeme půjčit klíče a podívat se dovnitř. Dobré rady jsme využili a zamířili k onomu bílému domku. Zaklepali jsme na okno, které se za chvíli se otevřelo a v něm se objevila paní, která nám skutečně klíče od mlýna zapůjčila včetně letáčku s jeho historií.

Následně jsme se vydali ke mlýnu a nedaleko od něj jsme odlovili kešku. Po úspěšném objevení ukryté schránky jsme došli zbytek cesty k větráku německého typu, který vždy býval dřevěný a otáčel se proti větru, jenž na hřebenech Oderských vrchů foukal vždy velmi vydatně. Větrný mlýn tohoto typu nebyl první, který jsme si prohlédli. I tento u Bílovce měl čtvercový půdorys, svisle bedněnou trámovou konstrukci a sedlovou střechu.

Na straně s lopatkami jsme spatřili stěnu pobitou šindelem a pak jsme již po vnějším schodišti vystoupali nahoru, odemkli dveře a vstoupili dovnitř. Vzápětí jsme si prohlédli zachovalé mlecí zařízení, i když jeho část byla poškozená. Postupně jsme shlédli dvě mlýnská složení o průměrech 1,35 a 1,06 metru, která byla poháněná dvěma palečnicovými koly různých průměrů. Nechyběla zde ani válcová mlecí stolice, moučnice s hranolovým vysévačem a kapsový výtah na melivo.

Zajímavé ale nikoli překvapivé bylo, že když jsme se přiblížili k vnějším stěnám mlýna, tak jsme cítili jak návětrnou stranou profukoval vítr dovnitř. Po prohlídce zařízení jsme si přečetli letáček o historii mlýna, z něhož jsme se dozvěděli, že se tento větrák stal bohužel posledním dochovaným z padesáti větrníků v okolí Bílovce. Samozřejmě jsme zjistili spoustu dalších informací, ale každopádně jsme byli rádi, že tento větrný mlýn zůstal zachován v dobrém stavu až do současnosti.

Stalo se tak i díky velké opravě v roce 1965 a další v letech 2000 - 2001, kdy byly provedeny tesařské a poté konzervační práce. Když jsme dočetli poslední řádky, tak jsme za sebou zamkli dveře a po schodech sestoupili zase dolů. Následně jsme vrátili klíče zpět do domku a zaplatili dobrovolné vstupné do kasičky na okně. Potom jsme došli k našemu autu, kterým jsme pokračovali do Jakubčovic za naším původním cílem.

Když jsme do Jakubčovic přijeli, naše auto jsme zaparkovali na okraji obce a vzápětí jsme vyrazili k 300 metrů vzdálené věži. Proklouzli jsme mezi posledními rodinnými domky na polní cestu, jenž nás po asi pěti minutách dovedla k hájku, u kterého byla rozhledna v roce 2005 postavena. V lesíku jsme odlovili kešku a pak jsme zamířili za vyhlídkou.

Když jsme k věži přišli, bohužel jsme zjistili, že ač byl v tento den státní svátek, dvířka dole byly zavřené a tak jsme se nahoru nedostali. Potkali jsme se zde s jedním cykloturistou, který byl také zklamaný z toho, že nevystoupal po 61 schodech na vyhlídkovou plošinu, která by nám nabídla rozhled na Jeseníky, Oderské vrchy a samozřejmě do nejbližšího okolí. Popovídali jsme si alespoň o dalších zajímavých cílech v okolí a po chvíli se s námi turista na kole rozloučil a odjel. 

Mimo jiné jsme se dozvěděli, že se na zámku Raduň konají nějaké slavnosti. Tím pádem nám zámek odpadl z plánovaných cílů, protože jsme neměli rádi příliš mnoho lidí pohromadě. Následně jsme se posadili na lavičky vedle dřevěné šestnáctimetrové věže na čtyřech kamenných pilotech a přečetli si o ní pár informací. Zaujalo nás, že svůj název získala podle vojenských obranných šancí, postavených v okolí Jakubčovic po Slezských válkách v 18. století.

Jakmile jsme se seznámili s krátkou historií rozhledny, tak jsme se vrátili k autu, kterým jsme odjeli do Hradce nad Moravicí na oběd. Zde nás čekalo další nemilé překvapení - uzavírky, spousta lidí a aut. I zde probíhala jakási akce, což zhatilo naše plány navštívit zámek. Měli jsme už i hlad, ale žádnou slušnou restauraci jsme ve městě nenašli a tak jsme odjeli do Opavy, kde jsme se výborně najedli na jakémsi statku na okraji města.

Z Opavy jsme se vrátili zpět do Hradce nad Moravicí, ale ne kvůli návštěvě zámku, ale posbírat dalších pár keší. Zároveň jsme směřovali k Žimrovicím, kde jsme se zastavili u splavu stejného jména. Lidé se vyhřívali na jarním sluníčku jako ještěrky, stánek u splavu s občerstvením byl otevřený a my jsme si užívali přírody. Někteří z nich využívali nabídky otevřeného stánku s občerstvením či se kochali pohledem na zámek Hradec nad Moravicí.

Nicméně důvodem naší zastávky u jezu byly hlavně dvě zdejší kešky, za kterými jsme se po chvilce vydali. Kráčeli jsme po okraji silnice, přičemž jsme v těsné blízkosti míjeli zajímavý skalní útvar s názvem žimrovická skála. Po 150 metrech jsme dorazili k rozcestí s lesní cestou, na kterou jsme vzápětí odbočili a zastavili se u dřevěného křížku. Bohužel jsme se nedozvěděli nic o důvodu, proč se zde kříž nacházel.

Snad tedy sloužil poutníkům a cestujícím na cestě mezi Hradcem nad Moravicí a Žimrovicemi. Po získání potřebných údajů jsme pokračovali v chůzi po žluté turistické trase. Zároveň jsme šli po části naučné stezky Hanuše, přičemž jsme se pohybovali v místech, kde se v minulosti nacházelo šest velkých rybníků, po kterých ale nezůstalo ani památky. Brzy jsme přišli k malé informační tabulce, ze které jsme si opsali důležité údaje, abychom splnili podmínky jedné z keší.

Přitom jsme se dozvěděli, jaké zvířata zde může turista potkat, co zde všechno roste a také jsme si přečetli zajímavou pověst, podle které se Žimrovická skála stala malým slezským Blaníkem. V 50 metrů vysoké skále prý spí rytířské vojsko, ze které rytíři občas vycházejí obloukem ven, přičemž každý den o půlnoci hraje uvnitř skály hudba a je slyšet řinkot zbraní. Vzhledem k tomu, že na okolních kostelech ještě neodbila ani třetí odpolední hodina, rozhodli jsme se tuto skutečnost neověřovat.

Namísto nočního dobrodružství jsme za denního světla pořídili fotografie našeho lovce keší se skálou za zády, čímž splnil poslední podmínky k zapsání earth keše a pak jsme šli nalézt druhou tradiční schránku o kousek dál. Po odlovení dvou keší jsme se vrátili stejnou cestou zpátky k autu, kterým jsme vzápětí odjeli za Žimrovice, kde jsme zaparkovali u jakési chatové kolonie. Následně jsme se vydali za zajímavou technickou památkou, kterou byl papírenský náhon či kanál.

Nejenže jsme tento den navštívili mimo náš cestovní plán větrný mlýn u Bílovce, město Opavu či Žimrovice, ale právě i zajímavý Weisshuhnův papírenský náhon či kanál, postavený za pouhý jeden rok z popudu slezského podnikatele Carla Weisshuhna. Rozhodně jsme však nečekané procházky podél vody proudící v betonovém korytu nelitovali, protože se nám zde velmi líbilo.

Dědeček známé opavské rodačky Joy Adamsonové, která napsala román Lvice Elsa musel zajistit dostatek elektrické energie pro chod budoucí továrny a především dodávku vody pro svou papírnu. Rozhodl se tedy využít nejbližší zdroj vody čili řeku Moravici a nechal u ní ve skalnatém svahu v roce 1891 vybudovat unikátní plavební kanál pro dřevo, které poté používal jako zdroj energie pro své stroje, čímž nám turistům do budoucnosti zanechal zajímavý turistický cíl.

Ovšem ouha, kanál jsme sice zahlédli dole pod sebou, jenže jsme nevěděli, jak se k němu bez křídel dostat, obzvláště když nám v cestě stály chaty, zahrádky a jiné překážky. Vložili jsme důvěru do syna a jeho navigace a vydali se po špatně značené červené trase, která k 3,5 kilometru dlouhému vodnímu dílu se třemi vodními tunely a dvěma akvadukty opravdu směřovala. Jenže červená značka nás k poměrně svižně tekoucí vodě rozhodně ihned nezavedla, spíše naopak.

Na chudáka synka jsme se netvářili zrovna přívětivě, když jsme namísto sestupování dolů k vodě, jejíž vlhkost by nám chřípí roztahovala, kráčeli do mírného kopce a vodu jsme viděli pouze ve vyjetých kolejích od traktorů po vydatných deštích. Nicméně za chvíli jsme přece jen narazili na jinou vodu, když se před námi objevil malý rybníček, který se však svou velikostí rozhodně nemohl měřit s rybníkem Svět ani dalšími vodními plochami v celých Jižních Čechách.

Stanuli jsme totiž u malého rybníčku pro který by se hodil název Brčálník o rozměrech asi 2 x 3 metry, jeho břehy splývaly s travou rostoucí okolo něj a jehož hladinu pokrýval nános čehosi zeleného. Jak jsme záhy zjistili z dřevěné tabulky zabodnuté do země, rybníček se nenazýval Brčálník nýbrž Žabník. Dlouho jsme se zde ovšem nezdržovali a brzy jsme pokračovali v našem putování. Za chvíli jsme přišli na rozcestí, kde se stezky rozbíhaly hned čtyřmi směry.

Naše červená značka však někam zmizela a tak jsme výběr následující trasy museli vzít vylučovací metodou. Z jednoho směru jsme přišli, zbývali tedy tři. Druhá cesta mířila k silnici, tu jsme vyloučili. I navigace ukazovala jiným směrem, zbývaly tedy dvě trasy. Ty ale jaksi pokračovali souběžně spolu, tak jsme opravdu nevěděli kam se vydat. Naše oči zkoumali jednu a pak druhou, když tu na jednu z nich přihopsal zajíc, zastavil se a díval se na nás.

Vydržel tam stát s ušima vztyčenýma dost dlouho a když odhopsal, rozhodli jsme se dát druhou cestou. Jak se později ukázalo, zvolili jsme správnou variantu. Lesní cesta přešla v úzkou asfaltovou silničku, červeně značenou, jenž se v serpentinách svažovala až k vodnímu dílu. A opravdu, netrvalo dlouho a tento asfaltový had nás dovedl až na most u vodního náhonu, kde nás minulo několik projíždějících aut a nám vrtalo hlavou, kudy se sem dostali a kam by tak mohli směřovat.

Jak se později ukázalo, tak právě u mostu pod papírenským kanálem stálo několik rekreačních chat, takže kolem nás projížděli zřejmě někteří rekreanti či jejich návštěvníci. Ocitli jsme se sice u vodního kanálu, který se nám okamžitě zalíbil, ale nevěděli jsme kam dál. Červená trasa pokračovala po široké lesní cestě okolo chat, ale ta vedla až dole pod svahem, nikoli přímo okolo kanálu, kolem něhož byla vyšlapaná cestička.

Nicméně jsme zase netušili, jestli po ní můžeme jít a nebo zda záhy nebude někde končit a tak jsme raději rozhodli někoho zeptat. Podnikli jsme tedy rázný útok na domorodce, kteří právě přijeli na svou chatu. Ani příliš nezapírali a potřebné informace nám poskytli. Poděkovali jsme a vzápětí jsme se vydali po cestičce vedoucí po břehu Weisshuhnova papírenského kanálu. Asi půlmetru široká stezka nás vedla směrem na začátek vlastního kanálu.

Cestička kopírovala přímo tok na okraji náhonu a na levé straně jsme měli pod sebou několikametrový sráz. Člověk trpící závratěmi, by rozhodně měl zvolit širokou lesní cestu dole pod svahem. Během chůze jsme minuli pár lávek přes vodu, které vedly někam či spíše nikam do lesa. Byly dost nízko nad hladinou, což nám dalo odpověď na to, proč zde třeba někdo neprovozoval plavbu na loďkách. Za chvíli jsme došli k velice atraktivnímu místu.

Ocitli jsme se na jednom ze dvou akvaduktů, které byly na kanálu vystavěny a jako po běžném mostě jsme přešli na druhou stranu. Poté jsme sešli dolů, abychom si celé nádherné dílo prohlédli a po chvilce jsme se vrátili zpět na cestičku a kráčeli dále. Akvadukt byl asi v polovině cesty od mostu ke splavu na řece Moravici, kde celý tok začínal. Za chvíli jsme přišli k druhému zajímavému místu, jímž byl tunel ve skále, kterou voda protékala, ale naše trasa jím nevedla.

Přes mostek jsme přešli na druhou stranu a po schodech vyšlapali vysoko nad vodu. Syn odběhl pro kešku a my ostatní jsme zatím sešli po dalších schodech až ke splavu. Hleděli jsme na druhou stranu tunelu, kterým voda vtékala dovnitř a prakticky zde začínala svou pouť kanálem až do 3,5 km vzdálené papírny. Také jsme si prohlédli splav, pár minut jsme pozorovali řeku Moravici a když se syn vrátil z úspěšného lovu, vyšlapali jsme schody zase zpátky nahoru.

Následně jsme sestoupili po schodech dolů a vzápětí jsme zamířili ze svahu na širokou cestu, přičemž jsme kráčeli po červené trase zpět k mostu, kde naše putování okolo kanálu začalo. Během cesty jsme potkali dva turisty, kteří se nás ptali, zda se dá jít okolo kanálu, a jelikož jsme byli již chytřejší, rádi jsme jim poradili. Za chvíli jsme se ocitli doslova v zajetí vody. Nalevo od nás byl kanál, vpravo od nás tekl malý potůček, za nímž se nacházela řeka Moravice.

Mezi řekou a námi byla sluncem zalitá louka, zatímco o kousek dál zatažená obloha nevěstila nic dobrého. Šli jsme dál a po pár desítkách metrů se k nám řeka zase přiblížila a vzápětí jsme minuli brod přes tuto vodní překážku. Netrvalo dlouho a přišli jsme k mostu, kde naše putování začalo. V klidu jsme si přečetli nápis na pamětní desce, vysvětlující původ vodního díla a dle rozcestníku jsme zjistili, že papírenský splav, od něhož jsme právě přišli, za námi zůstal 1,5 kilometru daleko.

Pokračovali jsme dál a po chvilce jsme opustili červenou značku, která by nás zavedla zpět k autu stejnou cestou, kterou jsme sem došli. Místo toho jsme pokračovali dál přímo po cestičce na okraji kanálu, přičemž se hluboko pod námi nacházely již zmíněné chaty a zanedlouho jsme přešli přes druhý akvadukt. Tmavá voda stále svižně tekla kanálem k papírně a unášela sebou na hladině spadané listí či malé větvičky.

My jsme stále kráčeli po proudu a opět jsme minuli několik překážek těsně nad vodní hladinou. V těchto místech se kanál stáčel dlouhým obloukem doleva a kopíroval tak vlastně tok své větší a přírodní kolegyně Moravice, která své vody v symbióze také ohýbala stejným směrem. O kus dál se tato řeka opět vzdálila od našeho umělého kanálu a my pokračovali v chůzi dál. Když se papírenský náhon opět narovnal, přivedla nás cestička k druhému tunelu.

Opět jsme jej museli obejít, tentokrát však souběžně s tokem vody vedle skály a dokonce jsme otvory v boku skály mohli nahlédnout dovnitř. Jediné co jsme ale viděli byla tma. Přesto se nám otevřel prostor mezi stromy na druhé straně a my se mohli pokochat vyhlídkou na papírnu, ve které kanál o 26 metrů výše nad řekou Moravicí končil. Nicméně naše cesta ještě pokračovala a za tunelem nás čekala prudká zatáčka a také jedno nepříjemné místo.

Původní zeď nad svahem se zde zřejmě zbortila, neboť nová byla postavena čistě z betonu a takřka svítila novotou. Nalevo tekla lhostejně voda, napravo zírala asi dvoumetrová propast a nás čekal úsek o délce asi 10 metrů, který jsme po úzké zdi museli překonat jako provazochodci. Kritické místo jsme všichni ve zdraví zvládli a během dalšího putování podél  Weisshuhnova kanálu jsme ještě narazili na několik padlých kmenů přes vodu a také mostků.

Zanedlouho jsme přišli k tomu správnému mostku, přes který jsme přešli zpět do civilizace. Pokud bychom totiž pokračovali ještě kousek rovně okolo kanálu, narazili bychom na plot u papírny a dál bychom se nedostali. Za mostem se nacházela chatařská kolonie, odkud jsme o několik desítek minut dříve vyrazili za poznáním úžasného Weisshuhnova papírenského kanálu. Prošli jsme mezi chatami a jelikož se nikdo z nás neutopil, neodplaval ani nikam nespadl, všichni jsme v pořádku dorazili k autu.

Po celodenním putování jsme si úlevou sedli do auta a chvíli relaxovali. Za několik okamžiků jsme náš vůz uvedli do pohybu a chatovou kolonii jsme opustili. Nezamířili jsme však ještě domů, ale naopak jsme se vrátili zpět asi 200 metrů k Žimrovicím, kde jsme se zastavili u brány do papírny. Neměli jsme sice v úmyslu jít dovnitř na exkurzi či sem zanést sběrový papír, ale přece jsme před naším odjezdem chtěli alespoň tímto způsobem vidět stavbu, kvůli které o 100 let dříve nechal pan Weisshuhn postavit takové náročné vodní dílo.

Potom nám už ovšem nezbývalo než osedlat našeho francouzského koně a odjet domů do Olomouce. Měli jsme za sebou velmi pěknou procházku podél skvělého díla našich předků, které bylo stále funkční a pečlivě udržováno. Každému tak doporučujeme, aby se sem vydal a dle tohoto návodu se podél úžasného Weisshuhnova papírenského kanálu prošel. Můžete zabrousit také do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme kráčeli podél Weisshuhnova kanálu a seznámíte se tak kompletně s naším výletem z okolí Hradce nad Moravicí.

A jak naše putování vypadalo ? Na mapě chybí pouze návštěva větrného mlýna a rozhledny, ale pěší trasa okolo kanálu je zde kompletní.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_kraceli_podel_Weisshuhnova_kanalu/