Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsme podnikli mlýnskou procházku v okolí Litovle

Sníh ještě pokrýval hory bělostným hávem a paní zima na kopcích vládla pevnou rukou, když jsme jednoho roku podnikli první jarní procházku Litovelským Pomoravím. Nížiny úrodné Hané totiž už zahřívalo nesměle sluníčko a v podmáčeném okolí řeky Moravy a Mlýnského potoka nesměle vysušovalo blátivé cestičky, což nám umožnilo vyrazit do terénu. Během této krátké procházky jsme si prohlédli několik mlýnů či kapliček a samozřejmě jsme si také užívali probouzející se přírody. Svou únorovou pouť jsme začali netradičně v Litovli, kde jsme si dopoledne splnili pracovní povinnosti v ruční mýdlárně a pak jsme vyrazili na výlet. Sotva jsme vyšli ven z naší výrobny mýdel na Palackého ulici, věnovali jsme svou pozornost prvnímu z několika vodních mlýnů, které jsme v tento den viděli. Před námi totiž stál velký válcový umělecký mlýn pana Staroštíka, jehož historie se začala odvíjet již roku 1384, kdy se mu říkalo Přední či Prašivý mlýn. Další řádky pak popisují celý náš výlet.

article preview

Sníh ještě pokrýval hory bělostným hávem a paní zima na kopcích vládla pevnou rukou, když jsme jednoho roku podnikli první jarní procházku Litovelským Pomoravím. Nížiny úrodné Hané totiž už zahřívalo nesměle sluníčko a v podmáčeném okolí řeky Moravy a Mlýnského potoka nesměle vysušovalo blátivé cestičky, což nám umožnilo vyrazit do terénu. Během této krátké procházky jsme si prohlédli několik mlýnů či kapliček a samozřejmě jsme si také užívali probouzející se přírody.

mapa naší procházky mezi Březové a Lhotou nad Moravou a zpět

Svou únorovou pouť jsme začali netradičně v Litovli, kde jsme si dopoledne splnili pracovní povinnosti v ruční mýdlárně a pak jsme vyrazili na výlet. Sotva jsme vyšli ven z naší výrobny mýdel na Palackého ulici, věnovali jsme svou pozornost prvnímu z několika vodních mlýnů, které jsme v tento den viděli. Před námi totiž stál velký válcový umělecký mlýn pana Staroštíka, jehož historie se začala odvíjet již roku 1384, kdy se mu říkalo Přední či Prašivý mlýn.

A - Litovel - Staroštíkův mlýn 00

Zaujalo nás, že tehdy u něj končily hranice města, zatímco v 21. století bychom museli ujít ještě několik stovek metrů, abychom spatřili dopravní značku s nápisem Litovel. Jako milovníkům vodních mlýnů a obdivovatelům mlynářského řemesla nám budova imponovala a s potěšením jsme vysokou stavbu s bílou fasádou přejeli očima kdykoliv jsme do Litovle přijeli vyrábět přírodní mýdla, šampony či šumivé bomby do koupele.

A - Litovel - Staroštíkův mlýn 01

Bělostná fasáda se žlutými doplňky na nárožích a ozdobných pilastrech nás lákala k obhlídce a tuto nabídku jsme rádi přijali. Nejprve jsme se věnovali nižší dvoupatrové budově, kde se nacházely kanceláře a sídlo firmy, která zde od roku 1990 vyráběla krmné produkty pod taktovkou Svatopluka Staroštíka. Tomu byl mlýn vrácen v restituci, když jeho otci roku 1948 komunisté živnost zakázali a budovu jednoduše ukradli. Bohužel mlynář na konci roku 2020 zemřel.

Litovel - Přední, Prašivý, Jarošův, Staroštíkův, První umělecký válcový mlýn

Na svou práci byl mlynář zřejmě hrdý, neboť jsme na fasádě mlýna nad oknem našli jeho jméno v podobě poměrně velkého nápisu. Pak jsme popošli blíže ke vratům na nádvoří klapáče a nad průjezdem jsme shlédli mlynářský erb. Poté jsme již stanuli u vysoké budovy mlýnice a pod ozdobným trojúhelníkovém štítem jsme si přečetli nápis První umělecký válcový mlýn jako připomínku na rok 1899, kdy jej převzala akciová společnost od Rudolfa Raaba.

Litovel - Přední, Prašivý, Jarošův, Staroštíkův, První umělecký válcový mlýn

Zatímco na čelní straně mlýnice jsme napočítali hned 12 vysokých oken a několik malých v horní části budovy, na boku jsme okna našli pouze ve vyšších partiích stavby. Tuto skutečnost jsme poznali z mostu s červenobílým zábradlím, s jehož pomocí jsme překonali mlýnský náhon. Naskytl se nám odtud také pohled na další část mlýnice, v níž se ukrývala transmise s velkým kolem, pohánějící soustavu mlýnského zařízení.

A - Litovel - Staroštíkův mlýn 02

Chvíli jsme pozorovali kalné vody protékající mlýnským náhonem a pod budovou samotnou, nicméně dlouho jsme se zde nezdržovali a brzy jsme se vydali k našemu stříbrnému vozu, abychom se vzápětí vydali do Vísky u Litovle. V Nasobůrkách jsme odbočili doprava na silnici, po které mnoho aut obvykle nejezdívá. Ve Vísce totiž šedý asfaltový had vždy končil u mlýna a nejinak tomu bylo i při našem příjezdu do obce, která existovala již roku 1350 pod názvem Dorffle.

C - Víska - Zedníkův mlýn 15 - naše auto a čelní strana mlýna

Vískou jsme projeli až na konec vesnice k obrovskému mlýnu, kde jsme zaparkovali a vyrazili za místními zajímavostmi. Nejprve jsme se vydali ke 100 metrů vzdálené kapli sv. Floriána, která zde byla postavena roku 1763 na památku smíru s pruskými vojsky. Když jsme ke kapličce přišli, na první pohled nás na ní zaujal výrazný sanktusník, vystupující ze sedlové střechy jako čínská pagoda. Zvonek kryla stříška, jenž měla ve spodní části tvar základny jehlance, který vzápětí přecházel do klasické cibulovité báně zakončené křížem.

B - Víska - kaple sv. Floriána 02 - celkový pohled

Našim očím nemohla uniknout trojice mohutných lip, jenž zde byly vysazeny 24. prosince 1918 na oslavu konce první světové války a osamostatnění českého národa. Pomalým krokem jsme se přiblížili ke svatostánku tak, abychom nevzbudili pozornost tří dřevěných strážců a začali jsme si kapli prohlížet zblízka. Na boční straně jsme našli jedno okno a o něco níže kovovou desku s nápisem povodeň 1997 a šipkou, ukazující výšku vody při tehdejších velkých záplavách.

B - Víska - kaple sv. Floriána 04 - boční pohled

Poté jsme došli k půlkruhovému závěru kaple bez oken, kde jsme v horní části spatřili kamennou desku s nápisem, který se nám nepodařilo přečíst. Později jsme zjistili, že do desky byl vyryt důvod výstavby kaple, jen nám nešlo do hlavy srdíčko se třemi třásněmi pod nápisem, které nám připomínalo spíše řepu. Pokračovali jsme v obhlídce kaple na druhé boční straně se stejným okénkem a vzápětí jsme přišli ke vchodu do svatostánku.

B - Víska - kaple sv. Floriána 06 - kamenná deska na památku smíru s pruskými vojsky roku 1763

Dveře byly sice lehce pootevřené, jenže před nimi byla ještě mříž, která však k našemu překvapení nekladla odpor a povolila nám vstup do interiéru. V něm jsme našli kamenný oltář přikrytý červeným ubrusem, na němž byly postaveny dvě různé sošky Panny Marie, křížek a pár svíček. Dále jsme zde uviděli čtyři svaté obrazy a další křížek s Kristem, ale také provaz od zvonu, visící shůry. Nikdy bychom si nedovolili zazvonit pro vlastní potěšení a nic na tom nezměnil fakt, že kaplička ve Vísce už bohoslužbám dávno nesloužila.

B - Víska - kaple sv. Floriána 08 - interiér kaple

Dobře jsme věděli proč se dříve zvonilo a tak jsme lákavé nabídce odolali a vyšli ven před kapli. Nad vchodem jsme spatřili obdélníkový otvor v trojúhelníkovém štítě a to bylo to poslední, co jsme si na pěkně opravené kapličce prohlédli. Vzápětí jsme se vydali za obhlídkou zmíněného vodního mlýna, který stával ve Vísce již v 15. století, ale protože v květnu roku 1775 vyhořel, tak nás čekal nově vystavěný klapáč, jenž byl navíc na počátku 20. století zmodernizován.

C - Víska - Zedníkův mlýn 14 - mostek přes Mlýnský potok

Nezamířili jsme však zpět k našemu autu, stojící před mlýnem, ale od kaple jsme kráčeli mezi domečky k železné lávce přes mlýnský náhon. Vkročili jsme na průhledné rošty lávky a pod sebou jsme chvíli pozorovali líně vody přitékající sem od Řimického jezu na řece Moravě a směřující k nedaleké budově mlýna. K němu jsme se po chvilce vydali i my a tak jsme z lávky sestoupili na trochu podmáčenou louku, jenž byla zčásti ještě pokrytá zmrzlým sněhem.

C - Víska - Zedníkův mlýn 01 - náhon a zadní pohled

Samotný mlýn se však vyhříval na jarním slunci, jakoby jeho konstrukce z cihel nebyla už dost opálená či přesněji řečeno vypálená. Z louky jsme velmi přehledně viděli zadní části obou hlavních budov mlýna, přičemž jedna se pyšnila pěti patry a přistavěným krytým schodištěm a zatímco druhá byla o jedno podlaží nižší. Jelikož však budovy od znárodnění mlýna v padesátých letech 20. století začaly chátrat, naskytl se nám docela smutný pohled na vymlácené okenní tabulky prakticky ve všech patrech.

C - Víska - Zedníkův mlýn 05 - zadní část mlýna

Čas také odvál pekárnu či menší pilu, kterou poslední soukromý majitel mlýna ve Vísce provozoval. Pouze nízká část spojující obě vysoké budovy a přízemí mlýna vypadaly ve slušném stavu, snad z toho důvodu, že v době naší návštěvy ještě bývalý klapáč fungoval alespoň jako výrobce elektřiny. Potom jsme se šli podívat blíže na mlýnský náhon s nezbytným česlem, jehož břeh byl z protější strany vybetonován, zatímco na té naší někdo nedávno řádil s pilou v ruce a pěkně prořezal náletové křoviny v jeho okolí.

C - Víska - Zedníkův mlýn 07 - Mlýnský potok a zadní část mlýna

Díky tomu jsme měli vše jako na dlani a také fotografie se pořizovaly jedna radost. O pár metrů dál jsme si všimli soutoku Mlýnského potoka, kolem něhož jsme se zatím pohybovali a někdejšího ramena řeky Moravy s názvem Malá voda, která se už před staletími stala součástí náhonů a kanálů na zdejší mlýny. Sotva se oba toky před našima očima spojily, hned se zase rozdělily, přičemž jedno rameno protékalo přímo pod vyšší mlýnskou budovou, zatímco druhé omývalo hospodářskou část mlýnských budov z vnější strany.

C - Víska - Zedníkův mlýn 11 - soutok Mlýnského potoka a Malé vody

Zde se z Malé vody stala Pilová voda, z čehož jsme usoudili, že někde tady stávala zmíněná pila, která již dávno zanikla. Více jsme toho za mlýnskými budovami vidět nemohli a tak jsme se vrátili zpět na železnou lávku, přešli přes Mlýnský náhon a zamířili k zpět k našemu autu. Když jsme k němu přišli, nikam jsme neodjeli, ale začali jsme si komplex budov prohlížet z přední strany. Bohužel ani tentokrát nás stav mlýna nepotěšil, neboť jsme viděli stejný obrázek jako předtím vzadu.

C - Víska - Zedníkův mlýn 16 - čelní strana mlýna

V přízemí jsme našli zašlé dveře, kterými se před lety vcházelo do místností v níž rachotily hnací stroje s transmisním rozvodem a kde se pohybovaly násypky dopravníků a kartáčovačka. Za rozbitými okny v prvním patře bývala loupačka, mlecí stolice, váha a probíhalo zde pytlování, ve druhém patře byly kdysi zásobníky na obilí sila a aspirační jednotka, ve třetím stávala čistička, vysévače, reforma na třídění krupice a otrub či prachové filtry a nejvýše se nacházel podstřešní transmisní pohon a hnací zařízení zrnových výtahů.

C - Víska - Zedníkův mlýn 20 - čelní strana mlýna

Vedle nejvyšší budovy jsme spatřili omítnutou středovou část, pod níž protékala voda, takže uvnitř určitě probíhala výroba elektřiny. Sousední nižší budova mlýna byla v horní polovině z neomítnutých červených cihel, spodní část měla na sobě značně opotřebovanou bílou omítku. Neodvážili jsme se k němu přes vodu přiblížit, neboť na začátku dřevěného mostu byla varovná značka, oznamující jeho havarijní stav.

C - Víska - Zedníkův mlýn 23 - most, jalová voda a hospodářská budova

Za mostem jsme spatřili nádvoří s hospodářskými budovami, kam dříve jezdívaly povozy ze širokého okolí s obilím, aby si později odvezli pytle s moukou. Na druhém břehu jsme ještě uviděli samostatně stojící budovu z cihel, sloužící zřejmě jako garáže či stodola a pak jsme se otočili a odešli zpět k autu. Vzápětí jsme Vísku opustili a odjeli do Březové, další vesnice v Litovelském Pomoraví, jejíž osudy byly odjakživa spjaty s řekou Moravou.

C - Víska - Zedníkův mlýn 19 - most na nádvoří mlýna a jalová voda

Po příjezdu do obce náš stříbrný povoz francouzské provenience musel zvládnout nástrahy značně nerovné místní komunikace a když se nám povedlo překonat veškeré terénní nerovnosti, zaparkovali jsme v bezprostřední blízkosti kaple sv. Cyrila a Metoděje z roku 1934. Vzápětí jsme se vydali na obhlídku svatostánku, který si místní občané postavili z vlastních materiálních zdrojů a za své peníze. Za to, že vše zvládli bez dotací státu nebo evropské unie jsme domorodce virtuálně pochválili.

D - Březové - kaple sv. Cyrila a Metoděje 01 - celkový pohled

Prohlídku kapličky, vybudované na místě zbourané dřevěné zvonice, jsme zahájili na její čelní straně s lisénami na nároží a kolem vchodu do útrob drobné církevní stavby. Nade dveřmi jsme spatřili trojúhelníkový štít s křížem uprostřed, nad nímž se vypínal obdélníkový sanktusník s jehlancovou střechou. Ve věži bývaly zavěšeny dva zvony, přičemž ten první pocházel ze zbourané zvonice, druhý věnoval Alfred Vincenc. Roku 1943 byl bohužel zrekvírován, nicméně uvnitř bychom našli alespoň památeční mince a listiny o vlastní stavbě kaple.

D - Březové - kaple sv. Cyrila a Metoděje 02 - celkový pohled

Následně jsme po třech širokých schodech přistoupili k dřevěným dveřím, které však byly v zimě zamčené, což nás ovšem nijak nepřekvapilo. Dovnitř jsme díky našim průměrně vysokým postavám neviděli ani přes skleněnou část vchodu, která byla pro nás bez žebříku nedosažitelná. Přišli jsme tak o pohled na oltář, vytvořený za pomoci kapesního nože a lupenkové pilky místním občanem Aloisem Molíkem či o pokochání se obrazy křížové cesty ze zbořené kaple v Rozvadovicích.

D - Březové - kaple sv. Cyrila a Metoděje 09 - celkový pohled

Poté jsme svou pozornost obrátili na pískovcový kříž s Kristem, stojící vedle kapličky. Na spodní straně soklu jsme si přečetli latinský nápis a shlédli reliéf sv. Floriána, známého ochránce domů před požáry. Ve střední části jsme nemohli přehlédnout poměrně velkou sochu ženy, vzhlížející prosebně k nebesům. Na vrcholu kříže jsme samozřejmě našli klasickou podobiznu ukřižovaného Krista s trnovou korunou a bederní rouškou, nad nímž jsme si přečetli nápis INRI.

D - Březové - kaple sv. Cyrila a Metoděje 03 - čelní pohled

Od kříže jsme se vydali podél boční strany kaple, které dominovalo vysoké okno s gotickým obloukem, za nímž jsme jen tušili vnitřní vybavení svatostánku. Vzápětí jsme stanuli u trojbokého presbytáře, na němž jsme nenašli žádný ozdobný prvek ani okno, které by prosvětlovalo kněžiště. Bez dalšího zdržování jsme tedy pokračovali v obchůzce a prohlédli si druhou boční stranu kaple. Ta byla úplně stejná jako její protější kolegyně, přičemž obě byly od závěru kaple symbolicky odděleny nárožními lisénami, tedy ozdobným svislým architektonickým prvkem.

D - Březové - kaple sv. Cyrila a Metoděje 05 - boční pohled

Ještě před několika lety bychom u kapličky narazili na osmdesátiletou lípu, jenž zde byla roku 1928 u příležitosti 10. výročí vzniku samostatného Československa vysazena. Protože však byla kaple později vystavěna příliš blízko našeho národního stromu, začala lípa narušovat její statiku a musela být skácena. Podle této skutečnosti by se mohlo zdát, že nám nic nebránilo v dokonalé prohlídce svatostánku, ale nebylo tomu tak.

D - Březové - kaple sv. Cyrila a Metoděje 07 - zadní pohled

Pohled na střechu se sanktusníkem nám totiž ztěžovaly elektrické dráty, na nichž kupodivu neseděl žádný pták. Opeřenci zřejmě odletěli do teplých krajin a vrány patrně okupovaly jiné části Litovelského Pomoraví, takže jsme se při obhlídce kaple sv. Cyrila a Metoděje nemuseli bát žádného jejich útoku ve stylu hororového režiséra Alfreda Hitchcocka. Dokončili jsme tak v klidu prohlídku místního svatostánku a vydali se k našemu vozu, jímž jsme ihned popojeli o kousek dál k Mlýnskému potoku a zdejší elektrárně.

D - Březové - kaple sv. Cyrila a Metoděje 08 - boční pohled

Autem jsme přejeli po mostě přes mlýnský náhon a vzápětí jsme náš vůz zaparkovali u posledního domu obce naproti elektrárny, na jejímž místě od 13. století stával starý vodní mlýn. Klapáč vyhořel roku 1893, nicméně se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré, jelikož od té doby získalo Březové i sousední Unčovice elektrické osvětlení. Díky tomu se tak před námi tyčily moderní budovy z roku 1906 bez nějakého smysluplného architektonického nápadu, jenž však přes 100 let spolehlivě plnily svůj účel.

E - Březové - Güntherův mlýn 01 - elektrárna

Za domem tvaru L jsme spatřili dřevěnou přístavbu, která však zcela jistě neměla nic společného s pilou, jenž v 18. století přinášela tehdejším majitelům slušný zisk. Když jsme si budovy elektrárny prohlédli z boční strany, popošli jsme na most a chvíli hleděli na líné vody Mlýnského potoka. Během rozjímání nad vodní hladinou jsme si uvědomili svoji nicotnost a také smutný fakt, jak krátký má člověk život, zatímco vody pod námi korytem náhonu proplouvaly již od 15. století.

E - Březové - Güntherův mlýn 05 - náhon Malá voda

Tak dlouho totiž zde existovalo totiž boční rameno řeky Moravy, na němž stávala celá řada mlýnů, třeba Lazecký, Kadlecův či Jakubský a podle starých olomouckých pověstí zde žili i vodníci. Melancholickou náladu jsme však rychle zahnali a jelikož nás žádný hastrman nezlákal k návštěvě, brzy jsme se vydali na druhý břeh, kde jsme nahlédli do dvora elektrárny. Nezpevněná cesta k budově elektrárny nás vybízela, abychom postoupili dál, ale respektovali jsme soukromí jejich obyvatel či pracovníků a zastavili jsme před neexistující bránou.

E - Březové - Güntherův mlýn 08 - vjezd do bývalého mlýna

Poněkud komicky tak působila cihlová brána s železnou mříží, kterou pravděpodobně kdysi vstupovali pěší návštěvníci mlýna. Na ploše nádvoří jsme zahlédli jakási strojní zařízení, pomalu zarůstající vegetací, která evidentně měla svá nejlepší roky za sebou. Takhle si svůj důchod stroje asi nepředstavovaly, nicméně postupná koroze byla možná lepší než rychlá smrt v tavící peci. Stejný osud pak čekala červená brána, kterou milostivě přikrylo popínavé rostlinstvo a skrylo ji tak před zvědavýma očima návštěvníků.

E - Březové - Güntherův mlýn 12 - strojní zařízení před mlýnem

Více zajímavého jsme toho na elektrárně nenašli a tak jsme se vrátili přes most na druhý břeh, nicméně jsme nezamířili k autu, ale vydali jsme se na pěší procházku do sousední obce Lhota u Nákla. Hned na začátku turisticky neznačené pěšiny nás dvě cedule upozornily, že jsme se ocitli na hranici CHKO Litovelské Pomoraví, což jsme pochopitelně respektovali a náležitě se jako obdivovatelé přírody podle toho také chovali.

F - cesta mezi Březové a Lhotou 01 - informační panel u mlýna v Březové

Zároveň jsme po naší pravé ruce míjeli hospůdku s příznačným názvem U vody, v níž bychom si za normálních okolností mohli dát čepované pivo Litovel. Pěnivý mok jiné značky by se do zdejšího kraje snad ani nehodil. Bohužel v zimním období a ve všední den bylo i poledne zavřeno. Venkovní lavičky i dětské pískoviště pochopitelně zelo prázdnotou, nicméně v letním období se údajně hospůdka stávala častou zastávkou turistů, jímž určitě zachutnali dobroty ze zdejší vyhlášené udírny a samozřejmě dobrý zrzoun s bílou čepičkou.

F - cesta mezi Březové a Lhotou 03 - Mlýnský potok a hospůdka U Vody v Březové

U osiřelé hospody jsme se tedy dál nezdržovali a kráčeli jsme dál po vyšlapané cestičce, vedoucí po menším valu. Ten měl zcela jistě chránit vesnici a okolní pole před povodněmi, kterých bohužel řeka Morava v posledních desetiletích lidem nabídla hned několik. Každopádně jsme se během tohoto výletu něčeho takového nemuseli obávat. Po několika desítkách metrů jsme nalevo na břehu mlýnského náhonu uviděli nízkou budovu, z níž se záhy vyklubal docela velký včelín. Jeho obyvatelé naštěstí pro nás i přírodu ještě spali, takže jsme si jej mohli v klidu prohlédnout.

F - cesta mezi Březové a Lhotou 04 - začátek procházky po hrázi v Březové

Zděná úzká budova byla vepředu obložená barevnými prkny, které by potřebovaly po letech opět natřít, aby snad včelka nezabloudila do jiného společenství. Zrak byl totiž odjakživa pro včelu velmi důležitým smyslem, přičemž oproti lidskému oku mají poměrně odlišné vnímání barevných odstínů.

F - cesta mezi Březové a Lhotou 05 - včelín u hráze v Březové

Zatímco my jsme viděli třeba jasnou červeň, pro včelu měla nádech černé nebo tmavošedé barvy. Pro změnu jsme zase oproti obyvatelkám včelína nedokázali vidět ultrafialové barvy. Zaujalo nás, že životně důležitý hmyz nejlépe rozpozná oranžovou, žlutou, zelenou, modrozelenou, modrofialovou a ultrafialovou barvu.

F - cesta mezi Březové a Lhotou 07 - včelín u hráze v Březové

Naproti tomu však včely nedokáží téměř rozlišit mezi oranžovou, žlutou a zelenou barvou. Trochu jsme tak nechápali, proč včelař natřel některá prkna právě těmito barvami, ale zřejmě to nebyla náhoda. Uprostřed podlouhlého včelína jsme našli obrázek dvou žlutočerných exemplářů a zároveň jsme si zde přečetli nápis Včelka Tobě bratře hlásá, v svornosti je naše spása. Nad agitačním textem jsme se zasmáli a pak jsme si zazpívali část písně slupiny Čechomor : Sousedovic Věra má, Jako žádná jiná, viděl jsem ji včera máchat dole u včelína…….

F - cesta mezi Březové a Lhotou 06 - včelín u hráze v Březové

Ztichlé hmyzí obydlí jsme nechali za sebou a pokračovali jsme v chůzi po vyvýšeném přírodním chodníčku. Vpravo se tyčila jakási zemědělská budova neurčitého účelu, zatímco před námi se vypínaly dva holé stromy, které se nám díky absenci listoví nepodařilo identifikovat. Jelikož každý stál na jiné straně stezky, prošli jsme mezi nimi jako pomyslnou bránou a vzápětí jsme narazili na červenobílou spuštěnou závoru. Také ona by potřebovala nový nátěr, nicméně svůj účel plnila spolehlivě a nepustila dál špatně vychovaná auta a jejich ještě více neukázněné řidiče.

F - cesta mezi Březové a Lhotou 09 - závora na cestě po hrázi

Při pohledu na závoru jsme si vzpomněli na známou českou pohádku, kde si podobný zátaras zahrál jednu malou roli. Jednalo se o celovečerní film režiséra Oldřicha Lipského z roku 1983 s názvem Tři veteráni o třech vysloužilých vojácích - dělostřelce Pankráce (Rudolf Hrušínský starší), dragouna Bimbáce (Petr Čepek) a kuchaře Serváce (Josef Somr), kteří se po skončení války potulovali světem. Jednoho dne dorazili k hranicím Monte Albo, kde na celnici od herce Milana Lasici vyfasovali lepačky na mouchy. A právě zde se nacházela závora, na které později oddychoval dlouhý nos princezny Bosany.

F - cesta mezi Březové a Lhotou 10 - závora na cestě po hrázi

Opět se nám do mysli vkradla notoricky známá melodie a slova písně Není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselo, hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečelo. Nám se každopádně slzy do očí nehnaly, neboť jsme si užívali poklidné zimní atmosféry bez davu lidí a plné přírodních krás. Zatímco jsme kráčeli takřka po rovně vedoucí cestě, po naší levé ruce se rameno řeky Moravy s názvem Malá voda alias Mlýnský potok kroutilo jako had, jehož tělo se k nám přiblížilo téměř na dosah, aby se od nás vzápětí vzdálilo na několik desítek metrů.

F - cesta mezi Březové a Lhotou 14 - cesta po hrázi a vlevo meandrující Mlýnský potok

Na pravé straně naším očím neuniklo stromořadí tvořené vzrostlými dřevěnými bohatýry, kolem nichž naprosto rovně jako podle pravítka protékal potůček Roudník, pramenící nedaleko zmíněné zemědělské budovy. Drobný vodní tok vtékal po pouhých 500 metrech do jezera Kobylník, k němuž jsme pomalu směřovali i my. Hladina rozlehlé vodní plochy se k nám přibližovala čím dál více a když jsme k ní konečně dorazili, zjistili jsme, že se na zimním sluníčku netřpytily kapky vody, nýbrž souvislá ledová krusta, jenž skotačící vlnky zamkla do své mrazivé náruče.

F - cesta mezi Březové a Lhotou 21 - cesta po hrázi podél pískovny Náklo

Velice nás překvapilo, když jsme na zamrzlém povrchu jezera spatřili vyjeté koleje od nějakého automobilu, jehož řidič si zahrál roli rolby ze stadionu. Ta skutečná by totiž svou práci zvládla daleko lépe a poctivě by brázdila led v pásech vedle sebe tak, aby měli hokejisté ty nejlepší podmínky ke své činnosti. Naštěstí jsme nikde neviděli tmavou díru v ledu, takže se autíčko i se svou posádkou dostalo pravděpodobně v pořádku zase na pevný břeh. Během pozorování jezera jsme stále pokračovali v chůzi, minuli jsme několik stromů poškozených bleskem a brzy jsme přišli na rozcestí.

F - cesta mezi Březové a Lhotou 23 - zamrzlé vody pískovny Náklo a stopy po jízdě autem na ledě

Vydali jsme se doleva, kde nás stezka měla dovézt do průmyslové části Lhoty nad Moravou s bývalým vodním mlýnem, ale po několika desítkách metrů jsme narazili na plot, jenž nám zabránil v našem putování. Rovněž zahrádky za domy v obci byly proti tomu, abychom tudy zkusili dojít na asfaltovou silnici, takže jsme se vrátili na rozcestí a šli rovně podél Kobylníku. Bohužel polní cesta se díky roztátému sněhu stala značně blátivou a tak nám zanedlouho velice ztěžklo obutí, které jsme sice pokládali na nejtvrdší místa, leč byl to marný boj s mazlavou hmotou.

F - cesta mezi Březové a Lhotou 31 - blátivá cesta mezi zahrádkami a pískovnou

Po levé ruce jsme minuli malou zahrádku nějakého domorodce, přičemž nás zaujaly tři úhledné snopy, jež nám připomínaly vojáky na stráží nebo také tři mudrce z východu alias Tři krále. Kráčeli jsme v těsné blízkosti plotu sledováni slavnou trojicí a po pár metrech jsme narazili na plechovou skříň na břehu jezera s nebezpečně třaskavým nápisem Pozor vysoké napětí. Nic vyššího než onu skříň jsme však neviděli, leč pravdou bylo, že napětí panovalo u některých členů naší výpravy, jelikož jim vadilo bahno na botách.

F - cesta mezi Březové a Lhotou 32 - zahrádky na okraji Lhoty u pískovny

Přes uvedené nebezpečí jsme zamířili přímo k břehu jezera, kde nás zastavila žlutá cedule s dalším výhrůžným textem. Dozvěděli jsme se, že do rybníka máme vstup zakázán z důvodu pádu do prohlubně a úrazu elektrickým proudem. Patrně největším problémem by však zřejmě byl nepovolený vstup na soukromý pozemek, což bylo napsáno velkým červeným písmem. Jako slušně vychovaní lidé jsme však neměli v úmyslu vkročit na led a také inteligence nám velela, abychom se nesnažili koupat pod zamrzlým příkrovem jezerních vod.

F - cesta mezi Březové a Lhotou 35 - pískovna Náklo - varovná tabulka na břehu

Spokojili jsme se s pouhým pozorováním jezera, na němž se odráželo zimní sluníčko a to nám ke štěstí naprosto stačilo. V dálce na druhé straně vodní hladiny jsme spatřili různé těžební stroje, neboť jezero vzniklo těžbou písku a ten se zde stále dobýval. Pomalu jsme kráčeli podél břehu, přičemž jsme minuli další zákazovou ceduli, která tentokrát zamítala stanování a rozdělávaní ohně v délce 50 metrů. Zatímco plátěný přístřešek bychom určitě v únoru nevybalovali, ohřát se u ohně by rozhodně nebylo špatné. Namísto porušení zákazu a strávení času u mihotavých plamenů jsme se poslušně zahřáli jen vlastní chůzi.

F - cesta mezi Březové a Lhotou 37 - pískovna Náklo - odraz slunce na zamrzlé hladině

Opustili jsme břeh pískovny a vkročili na polní cestu, vedoucí k asfaltové silnici. Minuli jsme dva zaparkované a opuštěné karavany, které zřejmě opět ožijí v létě, tedy pokud je zde někdo nezapomněl a po chvilce jsme došli k další závoře. Chudinka byla ještě v horším stavu než její kolegyně u Mlýnského potoka, navíc byla obtěžkána čím jiným, než zákazovými značkami. Elegantně jsme se kolem ní prosmýkli a stanuli na pevné šedé vozovce, což jsme využili k provizornímu očištění naší obuvi od nevítaného parazitického bahna, které se tak zcela zdarma přemístilo o několik stovek metrů dál od svého bydliště.

F - cesta mezi Březové a Lhotou 42 - pískovna Náklo - karavany na břehu

Šedý asfaltový had nás brzy dovedl ke značce oznamující začátek obce Náklo část Lhota nad Moravou, u níž se krčila její menší kolegyně s textem zákaz podomního prodeje a služeb. Jelikož jsme nechtěli domorodcům nic prodávat ani nabízet, s klidným srdcem jsme se vnořili mezi rodinné domy, přičemž jsme už od závory sledovali zelenou turistickou trasu. Značka přírodní barvy nás bezpečně vedla podél obydlí domorodců, jejichž předci se zde usadili již ve 13. století. Tehdy založil olomoucký klášter Hradisko vodní mlýn, k němuž jsme později samozřejmě došli.

G - Lhota nad Moravou 01 - příchod do obce

Zaujal nás článek z místní kroniky, podle něhož aby nebyl mlynář v hlubokém lese sám bez ochrany při možném přepadení lupiči, byla u mlýna založena malá ves, skládající se ze 6 malorolnických rodin a ta později dostala jméno Lhota u Nákla. Brzy jsme došli na náves, kde nás přivítal prezident a to ne jen tak ledasjaký, nýbrž ten první československý. Pochopitelně k nám T.G. Masaryk nevykročil v ústrety s nataženou pravicí, naopak jsme k němu museli přistoupit sami, jelikož spočíval v podobě busty na mramorovém soklu jakožto strážce pomníku obětem první světové války.

G - Lhota nad Moravou 03 - náves - pomník T.G. Masaryka a padlým v 1.světové válce

Když jsme si přečetli jména padlých obyvatel, zamířili jsme k hospodě Pod lipou, jež se stala v průběhu času velice oblíbenou mezi cyklisty, projíždějící Litovelským Pomoravím. Bohužel i toto restaurační zařízení bylo zavřeno, takže jsme se zde dlouho nezdržovali a pouze jsme vzpomínali, jak byla budova ještě před pár lety ve stínu mohutné lípy. Národní strom, který dal hostinci jméno však byl oproti jiným našim návštěvám Lhoty nad Moravou pokácen. Z historie pohostinství nás zaujalo, že roku 1960 byla protiprávně vyvlastněna Jaroslavu Vicencovi.

G - Lhota nad Moravou 04 - náves - BUS zastávka a hospoda Pod lipou

Novým majitelem se stalo spotřební družstvo JEDNOTA se sídlem v Olomouci a Vicencovi obdrželi za celý objekt pouhých 8.000,- Kč, nicméně po roce 1990 se hostinec vrátil do soukromých rukou a dnes zde čepují skvělé Litovelské a Hanušovické pivo, na zahrádce můžete ochutnat grilované či uzené speciality a u výčepu zakoupit turistickou známku. Kulatý suvenýr jsme již dávno měli ve své sbírce, takže nám vlastně ani nevadily zavřené dveře hospody, od které jsme to měli jen pár metrů k dalším zajímavostem na návsi. Čekala nás zde hned trojice památek, stojících pěkně naproti sobě jako vojáci na přehlídce.

G - Lhota nad Moravou 06 - náves - hospoda Pod lipou

Nejprve jsme se věnovali jediné dřevěné zvonici v širokém okolí, na kterou se ještě v roce 1948 zvonívalo každý den poledne a večer klekání. Potom již sloužila jen při loučení se zesnulým v den pohřbu a v dnešní době sloužila jen jako umíráček, když zemřel někdo z vesnice. Nepodařilo se nám zjistit, kdy byla zvonice postavena, podle letopočtu 1830 na zvonu by mohla být z tohoto roku. V kronikách však nebyl nalezen žádný doklad, že by tento zvon byl původní, neboť mohl být při některé z válek zabaven, což bohužel bylo v takových těžkých obdobích naprosto běžné.

G - Lhota nad Moravou 08 - náves - vlevo Boží muka, vpravo dřevěná zvonička

Před námi visel exemplář o průměru 323 mm a váze téměř 18 kg a na těle zvonku jsme našli reliéf Golgoty a nápisy: IN HONOREN 1830 S. CRUCI ET ANNA - GEGOSEN WOLFGANG STRAUB IN OLMÜTZ. Zajalo nás, že zvonek v roce 1952 praskl a ve stejném roce byl opraven ve zvonárně v Brně. První oprava zvoničky proběhla roku 1939, kdy byl vyměněn prohnilý šindel na hlavní střeše a další výměna šindelů byla provedena roku 1965, přičemž řemeslnické práce odborně provedli důchodci tesař Richard Švarc ze Střeně a stolař Jan Matěj ze Lhoty.

G - Lhota nad Moravou 10 - náves - dřevěná zvonička a za ní Boží muka

Připadlo nám docela zajímavé, že šindele v počtu 900 kusů byly dovezeny z hradu Šternberk. Druhou zajímavostí na návsi pak byl dřevěný kříž s plastikou Krista, jenž byl postaven roku 1836 na náklady  místní občanky Terezie Staroštíkové. Vedle jsme shlédli Boží muka a poté jsme pokračovali v našem putování dál. Zanedlouho jsme dorazili k místu, kde stávala od roku 1247 první budova budoucí Lhoty nad Moravou, kterou byl zmíněný vodní mlýn. Mlynáři ve Lhotě byli vždy vážené osobnosti a to trvalo až do zániku mlýna v roce 1911, kdy jej vlastnil Antonín Tymich.

G - Lhota nad Moravou 09 - náves - Boží muka

Na místě mlýna vznikla továrna Václava Svobody na zpracování dřeva, ve které byla roku 1919 zřízena vodní turbína, jenž dodala obci poprvé elektrickou energii. V roce 1923 Svobodova továrna vyhořela a po patnácti letech ji zakoupili manželé Josef a Marie Wilsonovi z Prahy od peněžního ústavu v Olomouci. Wilsonova továrna byla v roce 1949 znárodněna, což nás nijak nepřekvapilo, každopádně v době naší návštěvy zde sídlila firma Lombard řezivo s.r.o z Litovle, přičemž elektrárnu provozovala firma z Prahy.

G - Lhota nad Moravou 11 - bývalý Tymichův mlýn

Kolem této fabriky jsme pomalu kráčeli až na most z roku 1926 přes mlýnský náhon, kde jsme se zastavili a chvíli hleděli do bystrých vod. Vzápětí jsme přišli k bráně do areálu dřevařské firmy a pokračovali po silnici v chůzi dál. Po pár desítkách metrů jsme prošli okolo značky znamenající konec obce Lhota nad Moravou a po mostě nad Mlýnským potokem jsme dorazili k odbočce na cyklostezku číslo 4. Žluté směrovky vehementně hlásaly, že abychom se v pořádku vrátili zpět k našemu vozu v Březové, měli bychom odbočit doleva, což jsme samozřejmě učinili.

G - Lhota nad Moravou 13 - bývalý Tymichův mlýn - voda v Mlýnském potoce

Vkročili jsme tedy na asfaltovou cyklostezku, která byla poměrně široká, takže by se na vcelku pohodlně vlezl nákladní automobil, ovšem zákazová značka takovému záměru záhy učinila přítrž. Každopádně byla silnička rovná jako přímka, jakoby někdo vzal pravítko a jednoduše bez fantazie narýsoval cestu pro šedého hada. Viděli jsme tak daleko před sebe, což na naši mysl nepůsobilo nijak pozitivně, jelikož jsme měli pocit, že nám cesta vůbec neubíhá. Připadali jsme si jako v pohádce Princ a Večernice, když se nástupce svého otce na trůnu vydal na hrad za svou milou.

H - cesta mezi Lhotou a Březové 04 - začátek asfaltové cyklostezky č.4

Přesto jsme statečně kráčeli dál a dál, občas jsme potkali nějaké ty cyklisty, kteří se rovně vydali do přírody spolykat první jarní kilometry. Sedící sportovci na dvou kolech však museli stejně jako my dávat pozor na červenobílou závoru, jež se nám postavila do cesty. A to hned dvakrát, jak nás upozorňovala značka vedle zátarasy. Trochu nám tady chyběla celnice nebo malý stánek s občerstvením, nicméně jsme přece jen našli malou zajímavost v podobě zbytečků sněhové pokrývky, která přežila skryta pod stromy vražedné únorové oteplení. Dále jsme tu narazili na první pokácené dřevěné bohatýry, ovšem jednalo se pouze o malou ochutnávku.

H - cesta mezi Lhotou a Březové 08 - asfaltová cyklostezka - závora

Pár metrů za závorou jsme našli jedno ze zastavení naučné stezky Litovelské luhy, z něhož jsme se dozvěděli, že zde žije několik druhů velkých brouků, například zlatohlávek skvostný, tesařík dubový, páchník hnědý, lesák rumělkový či kovařík rezavý. Líbil se nám také rozhovor mezi starým dubem a řekou, z něhož vyplynulo, že se dřevěný důchodce nemusí bát člověka s motorovou pilou, jelikož staré dřevo pán tvorstva nechával dožít do vlastního rozpadu, čímž se dub stal domovem právě pro různý hmyz. Na závěr jsme si přečetli krátkou básničku a vyrazili na další cestu.

H - cesta mezi Lhotou a Březové 11 - tabule NS Luhy Litovelského Pomoraví

Asfaltová silnička nás vedla kolem holých dřevěných bohatýrů, jímž paní zima oholila listoví, takže se mezi nimi zelenaly pouze jehličnany. Bohužel některým z nich nebyl přán dlouhý život, jelikož v Litovelském Pomoraví řádila rozzuřená bestie, nemající s nimi žádné slitování. Po několika stovkách metrů jsme totiž došli na místo, kde si svůj vztek vylévalo do červena rozlícené monstrum s dlouhou rukou, jenž s lehkostí uchopilo vzrostlé stromy, za pár vteřin je zbavilo větví a pak je hodilo do hromadného hrobu. Několik minut jsme to řádění pozorovali s otevřenou pusou a modlili se, aby si nás bestie nevšimla.

H - cesta mezi Lhotou a Březové 14 - vytěžení místo bez stromů

Litovali jsme stromy, jejichž život byla takovým způsobem ukončen, přičemž jsme si vzpomněli na text na tabuli naučné stezky, který tvrdil úplně něco jiného, než co se před námi odehrávalo. Smutné události jsme zachytili na video, které si můžete pustit, stačit kliknout zde. Jelikož se jedná o skutečně drastické záběry, slabším povahám nelze jeho sledování doporučit. Těžkým krokem jsme hřbitov opustili a pokračovali v chůzi po dokonale rovné asfaltové cestě. Brzy jsme po pravé i levé straně míjeli lesní školky, v nichž se potomci připravovali na svou roli dospělých stromů.

H - cesta mezi Lhotou a Březové 15 - těžba dřeva v Litovelském Pomoraví

Silnička chvíli vedla po mýtině a záhy jsme se vnořili opět do lesa. V něm jsme narazili na hromady odvětvených kmenů, přichystaných na odvoz lesní těžkou technikou neznámo kam. Přáli jsme si, aby se z nešťastných stromů staly třeba stoly, židle či dveře, čímž by lidem sloužily i po smrti a nestaly se pouhým otopem někde v kamnech. Kráčeli jsme kolem několika navršených kup kmenů a nasávali vůni čerstvého dřeva. Bylo to opravdu posmutněle slastné aroma, jež roztahovalo naše nosní otvory ! Zároveň jsme během chůze své obutí kladli na kůru a malé větvičky, které tvořily přírodní dřevěný koberec pod našima nohama.

H - cesta mezi Lhotou a Březové 19 - asfaltová cyklostezka a hromady vytěženého dřeva

Za poslední hromadou jsme se najednou zastavili. Náš sluch totiž zachytil ptačí cvrlikání blízko nad našimi hlavami a po chvíli pátrání jsme spatřili šplhavce z čeledi datlovitých, jímž nebyl nikdo menší než strakapoud velký. Černobíle zbarvený neposeda s červenými spodními krovkami na ocasu poskakoval po větvi pár metrů nad námi a my jsme s úžasem sledovali tohoto ptáka, v jehož potravě převažovali malí bezobratlí živočichové. Přes zimu, kdy byl vždy živočišné stravy nedostatek, požíral zejména různé plody, nicméně k tomu si vybral špatný strom. Jelikož svůj omyl brzy pochopil, odlétl záhy pryč, přesto se nám jej povedlo natočit na video, které si můžete pustit zde.

H - cesta mezi Lhotou a Březové 24 - rozdvojka - vpravo směr Litovel, vlevo směr Březové

Pokračovali jsme dál a zanedlouho jsme došli na křižovatku tvaru V, přičemž doprava vedla cesta do Litovle a doleva do Březové. Samozřejmě jsme si vybrali druhou variantu a svěřili se do imaginárních rukou cyklostezky číslo 6027. Stále jsme šli po asfaltové cestě a tohoto pohodlného povrchu jsme využívali nejen my, ale bohužel také nezbední řidiči plechových miláčků. Museli jsme jim uhnout na bok, přičemž jsme je na jejich cestě provázeli nazlobenými pohledy. Poté jsme napravo narazili na další pořezané kmeny, jakoby jich nebylo už dost. Na památku jsme si vzali kousek dřeva sebou, byl to takový měsíček, vytvořený dřevorubci při kácení stromů, jenž nám po chvíli provoněl naše auto.

H - cesta mezi Lhotou a Březové 28 - cesta ven z lesa a silný provoz

Vzápětí jsme prošli pod zvednutou závorou, která nekladla žádný odpor a potom jsme již vyšli z lesa ven na louku. Zároveň se před námi objevily domy v Březovém a také naše auto. Než jsme k němu dorazili, museli jsme uhnout dalšímu plechovému vetřelci a poté jsme již otevřeli to naše stříbrné francouzské. Následně jsme odjeli domů do Olomouce a ukončili tak naši malou zimní procházku Litovelským Pomoravím o délce 5,5 kilometru. Snad vás tedy tento článek inspiroval k návštěvě tohoto kraje, který si vaši pozornost jistě zaslouží. A nezapomeňte napsat pod články komentáře, související s daným místem. Děkujeme.

H - cesta mezi Lhotou a Březové 31 - zpátky u našeho auta u mlýna v Březové

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_podnikli_mlynskou_vypravu_v_okoli_Litovle

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Doporučený článek

Proč si vybrat dřevěné žaluzie


Turistův ráj

Turisticka mydla


Statistiky

Online: 49
Celkem: 422750
Měsíc: 14208
Den: 589