Jednoho roku bělovousý muž v červeném obleku nechal pod nazdobeným vánočním stromečkem ležet obálku s poukazem na pobyt v hotelu Rustikal v městečku Horní Cerkev. Termín jsme si stanovili několik týdnů předem na konec března, kdy jsme předpokládali, že nám bude přát jarní počasí, jenže na Vysočině pár dní před termínem napadl sníh. Naštěstí jsme se s hotelovou recepcí dokázali domluvit na odložení pobytu o jeden měsíc a tak jsme první květnový víkend opustili hanáckou placku, a po dálnici vyrazili vstříc našemu cíli. Cestou jsme si naplánovali zastávku v Pelhřimově, abychom poznali všechny historické památky či zajímavosti, které nám toto město mohlo nabídnout. Začali jsme obhlídkou kaple Panny Marie Bolestné nedaleko autobusového nádraží či spíše hned dvou kaplí, stojících vedle sebe.

Náš stříbrný francouzský vůz jsme zaparkovali na Třídě Legií a vyrazili na obhlídku církevní stavby, jejíž předchůdkyní byly Boží muka, postavené roku 1658 zásluhou pelhřimovského purkmistra Jana Eusebia. Důvodem, proč před námi stála kaple a nikoliv Boží muka byl ten, že se na tomto místě roku 1709 událo několik zázračných uzdravení a tak se u Božích muk začali scházet lidé k večerním pobožnostem. A tak zde v letech 1710 - 1714 nechal měšťan Tobiáš Grötzel podle plánů italských stavitelů bratrů Giovanniho a Antonia Reverelliových postavit kapli, jejíž obhlídku jsme zahájili v zadní části stavby, které dominovala dvojice hranolových věží se stanovou střechou. V horní části věží se nacházelo zvonicové patro, které prosvětlovala okna s půlkruhovým záklenkem, za nimiž bychom na začátku 20. století našli dva zvony, odlité v letech 1802 a 1715.

Na věžích se nám líbily nárožní ozdobné lisény a pod korunní římsou jsme uviděli několik menších obdélných okének, pouštějících světlo na schodiště ke zvonům. V přízemí věže jsme narazili na vchod do sakristie, která obě věže spojovala s ústřední osmibokou kaplí, k níž jsme se vzápětí vydali. Cestou jsme v sakristii objevili výklenek se sochou ženy, zvedající víko nádoby, která stála na hranolovém soklu s pamětní deskou. Jestli se jednalo o hrob nějakého církevního hodnostáře či pouhé umělecké dílo, to se nám bohužel nepodařilo zjistit. Pak jsme se již začali věnovat osmiboké kapli se šindelovou střechou, kterou taktéž zdobily lisény a jejíž vnitřní prostor prosvětlovalo několik oken různých tvarů. Na jednom z nároží kaple jsme našli dva kamenné podstavce s reliéfy, patrně pozůstatky nějakého sochařského díla a potom jsme již přišli k hlavnímu vchodu.

Vstup chránil portikus neboli otevřená sloupová hala připomínající balkon, který poskytoval přístřeší věřícím, čekajícím na bohoslužbu. Bohužel dveře byly zavřené, takže jsme se dovnitř kaple nepodívali, nicméně jsme si alespoň prohlédli krásnou kovanou mříž od místního zámečnického mistra Václava Lacka z roku 1755. Právě ta nám bránila vstoupení do útrob svatostánku, ale mříži, skládající se ze čtyř polí svislých a jednoho vodorovného, vyplněné listovými rozvilinami, jsme to odpustili. Pak jsme nade dveřmi spatřili tympanon ve tvaru oslího hřbetu, v jehož středu se nacházela pamětní deska s textem MATRI DOLOROSA TOBIAS JOSEPH GRETZEL LARGITATE INSTA SVNT OBLATA. Pochopili jsme, že deska příchozím měla připomínat donátora stavby, již zmíněného pelhřimovského měšťana Tobiáše Grötzela, který se zasloužil o výstavbu kaple.

U vchodu do kaple naším očím neunikl oválný kámen s reliéfem latinského kříže a pak jsme se vydali na obchůzku kolem svatostánku, přičemž jsme kráčeli po kostkovém chodníku, který lemovala sloupová Boží muka či několik náhrobků u zdi kaple. Cestou jsme minuli boční vchod a za ním jsme opět přišli k dvěma věžím. Nicméně naše církevní exkurze ještě neskončila, neboť vedle kaple Panny Marie Bolestné stála druhá, kdysi zasvěcení sv. Floriánovi. Tento svatostánek s ambity byl postaven roku 1759 pro větší pohodlí poutníků, nicméně 1896 byla větší část ambitů stržena, když se stavěla přilehlá silnice. Zaujalo nás, že v té době v kapli sv. Floriána bydlel hrobník, ale ten přišel o práci, když byl o 10 let později zrušen hřbitov a přenesen na dnešní místo dále od centra Pelhřimova. V dochovaných ambitech jsme si prohlédli malé lapidárium s desítkou křížů a smírčích či pamětních kamenů.

Jeden z nich byl osazen na trojúhelníkovém podstavci, další z kamenů s motivem kříže a erbem stával původně u zdi pelhřimovského hřbitova, než byl přenesen na nové místo. Další kameny upomínaly na tragické události, třeba ten s reliéfem jetelového kříže a textem, podle něhož kámen stával na místě, kde byl zabit soukeník Lukeš. Když jsme si zajímavou expozici prohlédli, zamířili jsme zpátky k autu, jímž jsme odjeli hledat prostou barokní kapličku na okraji města, zasvěcenou sv. Floriánovi. Náš povoz jsme zaparkovali na konci slepé ulice s příznačným názvem Konečná na místě, jehož název korespondoval se zasvěcením kaple, tedy Pod Floriánem. Dál jsme ani jet nemohli, protože bychom se ocitli na pozemcích rodinného domku, což jsme tedy rozhodně neměli v úmyslu.

Když jsme následně z auta vystoupili, 80 metrů vzdálenou kapličku jsme sice viděli velmi dobře, ale rozumnou cestičku k ní jsme hledali marně. Měli jsme však štěstí, že jsme do Pelhřimova přijeli na jaře, kdy plodiny na polích kolem kapličky ještě nestačily pořádně vyrůst, takže jsme k církevní památce vcelku pohodlně kráčeli po úzké stezce kolem nízkého zeleného obilí. Po několika desítkách vteřin jsme ke kapli, chráněnou korunou dvou vzrostlých stromů dorazili a ihned jsme zahájili její průzkum. Před námi stála barokní kaple na obdélném půdorysu, jenž byla postavena na konci 17. století a od té doby patrně sloužila k modlitbám kolemjdoucím či zemědělcům, pracujícím na přilehlých pozemcích. Bohužel svému účelu stavba sloužila pouze 100 let, protože dle nařízení císaře Josefa II. musela být kaple v rámci jeho reforem odsvěcena.

Stalo se tak roku 1788 a stavba byla následně prodána pelhřimovskému měšťanovi Václavu Kolínskému, ovšem k čemu kapličku využíval, to se nám nepodařilo zjistit. Nijak nás však nepřekvapilo, že od 20. století stavba chátrala, nicméně už podruhé nám přálo štěstí, protože pár měsíců před naší návštěvou byla kaple krásně opravena. Červená fasáda kapličky s dvojicí bílých pilastrů na každé straně zářila hrdě do okolní krajiny jako maják na břehu moře, jakoby k sobě chtěla přilákat co nejvíce návštěvníků. Na obou koncích sedlové střechy jsme našli obdélné štíty s okrasnými římsami a mělkými prohlubněmi, v nichž však nebyla žádná výzdoba. Zatímco zadní strana pod tímto štítem neměla žádné okénko, na průčelí jsme našli jedno oválné s kovanou mříží, pouštějící světlo do útrob kaple.

Vzápětí jsme přistoupili ke vstupu, jenž chránila také mříž, přes kterou jsme bez problémů shlédli interiér svatostánku. Uvnitř jsme na cihlové podlaze spatřili dva černé svícny, mezi nimiž se nacházel prostý dřevěný kříž a to bylo vše. Ani ve dvou výklencích v zadní stěně nebyl nějaký obraz nebo soška, takže jsme se opět začali věnovat exteriérům kapličky. Pod dohledem dua dřevěných bohatýrů jsme drobnou stavbu obešli kolem dokola, ale nic dalšího, co by stálo za zaznamenání, jsme na ní již neobjevili. Pouze u jedné boční strany stála lavička, její nabídku jsme s díky odmítli, protože jsme se raději rozhlíželi kolem sebe a kochali se pěkným výhledem. Kaple sv. Floriána byla totiž postavena na malém návrší, z něhož byl až překvapivě pěkný výhled na část Pelhřimova a okolní krajinu s několika rybníky.

Když jsme se za krásného slunečného počasí těchto výhledů dostatečně nasytili, pomalu jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli ke kapli sv. Kříže, stojící nedaleko centra Pelhřimova, která pár měsíců před naší návštěvou prošla velkou rekonstrukcí. Auto jsme nechali odpočívat na velkém parkovišti v ulici Krásovy domky a vyrazili na obhlídku krásné novogotické kaple, která byla na mírném návrší postavena v letech 1883 – 1886. Tehdy ještě neexistoval kruhový objezd, kolem něhož jsme prošli a vzápětí jsme se ocitli na začátku monumentálního schodiště se zastaveními křížové cesty. Na nic jsme nečekali a začali jsme stoupat nahoru, přičemž jsme postupně míjeli jedno zastavení za druhým. Během výstupu nás po obou stranách schodiště doprovázely bílé sloupky bez nějaké výmalby, sošek nebo jiných vyobrazení utrpení Ježíše Krista při cestě na Kalvárii.

Po několika desítkách vteřin jsme konečně dorazili ke vchodu do kaple, ovšem dveře byly pevně zamčené, takže jsme se bohužel dovnitř nepodívali a tak jsme se opět začali věnovat exteriérům stavby. Vedle dveří jsme spatřili dvě pamětní desky, upomínající na důležité roky v dějinách kaple sv. Kříže. Na jedné jsme našli datum 3. května 1883, kdy byla podle projektu stavitele Jana Šlechty zahájena výstavba nové pseudogotické kaple, která nahradila zchátralý barokní kostel z roku 1750. Do druhé desky byly vytesány letopočty 2013 – 2015, kdy město provedlo rozsáhlou rekonstrukci celého areálu, včetně úpravy schodiště a zeleně kolem kaple. Prohlédli jsme si i samotné dveře s kamenným ostěním, které zdobil gotický oblouk a kovaná mříž. Desky se nacházely po obou stranách dveří a přímo z nich směrem nahoru po okrajích věže vybíhala čtveřice novogotický pilastrů s patkami, přičemž ty nejvyšší končily ve zvonicovém patře, které bylo prosvětleno okny s půlkruhovými záklenky.

Pod ním jsme spatřili dvě úzká obdélníková okénka vedle sebe a o něco níže průčelí věže dominovalo velké okno nad vchodem v gotickém slohu. Věž byla zakončena vysokou jehlancovou střechou s pozlaceným křížem a když jsme si ji prohlédli, vydali jsme se na obchůzku kolem kaple. Během ní jsme zjistili, že si obě boční strany byly podobné jako vejce vejci. Dominovaly jim vysoká gotická okna, která jsme z jedné strany viděli proti slunci, díky němuž se rozzářila jejich barevná vitrážová sklíčka jako v dobře seřízeném krasohledu. Fasádu bočních stran dělily pilastry na několik polí, přičemž střední část lodi byla trochu předsazená a spatřili jsme na ní malá kruhová okénka. Na závěr jsme shlédli pětiboký presbytář, který prosvětlovala vysoká okna s gotickým obloukem a také kněžiště bylo rozděleno na jednotlivé části ozdobnými pilastry s patkou.

Když jsme si kapli obešli kolem dokola, zastavili jsme se ještě u informačních panelů, z nichž jsme načerpali pár historických faktů. Dočetli jsme se, že původní kapli Božího hrobu nechal vybudovat roku 1671 měšťan Jan Kryštof Blažejovský podle jeruzalémského vzoru, která byla záhy hojně navštěvována poutníky a proto byla z kapacitních důvodů roku 1750 přestavěna na větší kostel s věží, jenž byl ovšem ještě v tomtéž století odsvěcen v rámci josefínských reforem a následně začal chátrat. Když jsme si přečetli všechny dostupné informace, sešli jsme z návrší dolů a kolem pivovaru Poutník jsme zamířili do centra města. Když jsme přišli k Solní bráně, kterou jsme chtěli vstoupit na náměstí, všimli jsme si nabídky přilehlé restaurace. Jelikož před chvílí odbilo poledne a čekalo nás ještě hodně turistických cílů, nemělo smysl odkládat příjem potravy.

Vstoupili jsme tedy dovnitř hospůdky a poté jsme se posadili na zahrádku, kde jsme během následující půlhodinky příjemně a za slušné peníze poobědvali, odpočinuli si a dobře naladěni jsme vyrazili za nejmenší ze tří dochovaných bran, která nesla název Solní. Brána s červenou fasádou nebyla od restaurace daleko, takže jsme k ní brzy došli. Ocitli jsme se před jednopatrovou bránou se sedlovou střechou a červenou fasádou, která svůj vzhled získala zřejmě v 17. století. Stalo se tak během úprav přilehlého zámku, k němuž jednou stranou přiléhala a právě tehdy nahradila starou gotickou fortnu. Na bráně jsme našli jediné okno se šambránou a trojúhelníkovou římsou, takže jsme se brzy zaměřili na sousední hradební zeď s cimbuřím a střílnami, která kdysi uzavírala prostor mezi vnitřní a již neexistující předsazenou vnější bránou.

Následně jsme vstoupili do průchodu a když jsme jím prošli na druhou stranu, stanuli jsme na Masarykově náměstí u zámku, jehož červená fasáda ladila se Solní bránou. Společně tak tvořily jeden celek, který se nám hodně líbil, ale dlouho jsme se zde nezdržovali a vydali se kolem kostela sv. Bartoloměje za jedním z dochovaných hradebních úseků. Byl to zvláštní pocit, když jsme za svatostánkem vstoupili mezi dvě vysoké hradební zdi a po pěkném chodníčku se mezi nimi procházeli tak, jak to dělali obránci města ve středověku, kteří si nejprve museli vystačit s příkopem, dřevěnou palisádou a kolovou hradbou. Teprve od 14. století začalo postupně vznikat kamenné opevnění, jehož budování probíhalo až do 16. století. Připadlo nám, že výstavba trvala příliš dlouho, nicméně tento časový úsek zahrnoval rovněž různé vylepšení.

Výrazným impulzem k jejich dostavbě byl požár města v roce 1554 a právě od té doby začala Pelhřimov obepínat dvojitá hradební zeď, jejímž dochovaným úsekem jsme se s nadšením prošli tam a zpátky. Potom jsme se vrátili zpět k Solní bráně a zabočili do ulice Tylova, na níž se dochoval další úsek hradeb. Ten byl sice výrazně delší než ten první za kostelem, ale bohužel se zdi schovávaly za ploty domů, takže jsme toho z hradeb moc neviděli. Tylova ulice nás alespoň dovedla k druhé dochované bráně z 15. století, jež se jmenovala Horní či Rynárecká. Krásná stavba vznikla v roce 1584 poté, co byla během velkého požáru města zničena její gotická předchůdkyně z konce 15. století. Na třípatrové věži jsme si díky ciferníkovým hodinám zkontrolovali přesný čas, jenž nám sdělil smutnou skutečnost.

Bohužel jsme sem nepřišli v celou hodinu a tak jsme neviděli trkání dvojice plechových kozlů nad ciferníkem, kteří se do sebe vždy pouštěli při odbíjení hodinového stroje. Nad rohatou zvěří jsme spatřili malou cibulovitou věžičku s lucernou a makovicí, která bránu zkrášlovala od roku 1774 a pod římsou jsme napočítali tři malá okna. Ty prosvětlovala vnitřní prostor věže, jejíž zdi byly průměrně 2 metry silné, nicméně v jednom místě tloušťka dosahovala až 260 centimetrů, což nám připadlo naprosto neuvěřitelné, ale také logické, když brána musela odolat útokům zvenčí. Co jsme už vidět nemohli bylo předbrání, odstraněné roku 1892 a malá branka s padacím mostem jež se nazývala Kolíbka, zbořená o 25 let dříve. Potom jsme přistoupili k 33 metrů vysoké bráně blíž a prohlédli si dvě kamenné desky, původně umístěné na zbořené Kolíbce.

Na jedné jsme si přečetli text Šťastná obec, která v době míru myslí na války a na druhé se nacházela zpráva o postavení Kolíbky po požáru města roku 1548. Následně jsme lomeným portálem vkročili do průjezdu, jímž prošli do ulice vedoucí na náměstí a vzápětí jsme si bránu prohlédli z druhé strany. V úrovni prvního patra nás zaujala dřevěná pavlač nesená kamennými krakorci, nad kterou jsme našli dvě malá okna a o něco výše jsme spatřili stejné ciferníkové i s mlsnými kozami. Tím jsme obhlídku Horní brány uzavřeli a přes náměstí zamířili k Dolní kolegyni. K Jihlavské či Dolní bráně nás dovedla ulice Palackého a tuto stavbu jsme viděli již podruhé, neboť jsme o osm let dříve navštívili muzeum rekordů a kuriozit. Netradiční exponáty se ve věži nacházely i v rámci naší druhé návštěvy, ale dovnitř jsme nešli.

Tentokrát jsme se spokojili pouze s obhlídkou exteriérů Dolní brány. Před námi se tyčila pětipatrová hranolová věž, vysoká 36 metrů, která měla naprosto stejné osudy jako Horní brána. Původní gotická věž byla po požáru města přestavěna na konci 16. století a později byly na věž přidány hodiny. V roce 1774 přibyla na vrchol stanové střechy věžička s lucernou a také u Horní brány existovalo do roku 1892 předbrání. Pod renesanční římsou jsme našli šest různě velkých oken a poté jsme vstoupli do průjezdu, jímž jsme prošli na druhou stranu. Na chvíli jsme se tak ocitli v prostoru mezi parkánovou zdí a někdejší hlavní městskou hradební zdí, která při jižní straně brány již ustoupila domovní zástavbě. Na venkovní straně nás nejvíce zaujaly otvory pro kladku, které jediné zůstaly po padacím mostě, po němž museli procházet návštěvníci města.

Zajímavá byla také tloušťka zdí, která v přízemí dosahovala až 240 centimetrů, zatímco v pátém patře byla její tloušťka pouhých 85 centimetrů. Když jsme si věž prohlédli, vrátili jsme se zpět na Masarykovo náměstí, abychom se seznámili se zajímavostmi, které se na něm nacházely. Následující minuty jsme chodili po náměstí, jež od vzniku samostatného Československa neslo jméno našeho prvního prezidenta. Na začátku 20. století bychom se však pohybovali po Hlavním náměstí a v letech 1943 – 1948 na zdi domů visela tabulka se jménem nechvalně proslulého zastupujícího říšského protektora Reinharda Hendricha. Po roce 1948 byl čtvercový plac přejmenován na Mírové náměstí, jemuž byl po sametové revoluci městským zastupitelstvem navrácen jeho původní název Masarykovo náměstí.

Ovšem historie města se začala psát již na konci 13. století a spolu s ním vzniklo jedno z největších náměstí v České republice, které od doby svého středověkého založení nedoznalo ve svých rozměrech žádných podstatných změn. Na náměstí jsme viděli snad všechny významné stavební slohy gotikou počínaje a funkcionalismem první republiky konče. Původní gotická zástavba, která vzala za své při zhoubných požárech 16. století, byla nahrazena domy ve slohu renesančním, po velkém požáru města roku 1766 byla většina fasád domů přestavěna ve slohu barokním a pak přišlo 19. a 20. století, kdy byl postaven v secesním slohu hotel Slávie a ve slohu prvorepublikového funkcionalismu budova dnešní Komerční banky. Tehdejší obyvatelé z toho však nebyli nadšeni tak jako my, když jsme se pustili do obhlídky domů okolo nás.

Jelikož jsme po obhlídce Dolní brány přišli na náměstí z ulice Palackého, nejprve jsme se věnovali domu s číslem 1, v němž od roku 1849 sídlili pelhřimovští radní. Původní radnice se ovšem v 15. století nacházela v domě číslo 80, z něhož byla po požáru v roce 1582 přemístěna do zámku Římanských, v němž vydržela až do roku 1849, kdy  byl zámek postoupen c. k. Okresnímu soudu. Radnice pak přesídlila do domu s jedničkou, který město vlastnilo již od roku 1671. V roce 1841 byl odstraněn štít, který byl obnoven až v roce 2005. Zaujalo nás, že z okna prvního patra byl 28. října 1918 oznámen vznik samostatné Československé republiky a tuto událost připomíná pamětní deska od J. Třísky, kterou jsme si samozřejmě také krátce prohlédli a pak jsme se přesunuli pár metrů doleva.

Zde nás čekal dům s číslem 2, vybavený podloubím a barokním štítem s konkávně tvarovanými křídly, který byl na gotických základech postaven roku 1589. Vzápětí jsme začali obdivovat růžovou fasádu domu s číslem 3, jehož nejstarší část pocházela již ze 14. století a který byl po velkém požáru města na přelomu 15. a 16. století přestavěn do současných rozměrů. Právě tehdy vzniklo podloubí, které bylo zaklenuto klenbami dochovanými do současnosti. Nad levým obloukem klenby podloubí jsme spatřili kámen s merkou, iniciály a letopočtem obnovy 1566. Pak jsme se věnovali sousednímu domu s číslem 4, který nás ohromil svým vysokým, barokně tvarovaným štítem s volutovými křídly a pěkným podloubím. Posledním v řadě byl nárožní dům s č.6, který se od ostatních lišil renesančním vzhledem, jemuž dominoval trojúhelníkový štít, členěný osmi pilíři.

V severozápadním cípu náměstí jsme narazili také na úžasný dům s číslem 10, jenž byl vystavěn roku 1614 na místě zbořené zástavby, která musela v polovině 16. století ustoupit sousednímu zámku. Pozdně renesanční dům byl pojmenován podle měšťana Kryštofa Šrejnara a na jeho průčelí jsme obdivovali nárožní arkýře se zbytkem maleb, které dříve pokrývaly celou jeho fasádu. Pod arkýřem jsme našli pozlacený kříž s Kristem a pak jsme zamířili k žulovému portálu, který ústil do dvorku, sevřeného dvěma křídly budovy. Vzápětí jsme vešli dovnitř, neboť se uvnitř nacházelo informační centrum a také expozice věnována pelhřimovským rodákům, bratrům Lipským. V íčku jsme získali čtyři razítka do památníku a protože jsme Síň Lipských viděli už o osm let dříve při první návštěvě Pelhřimova, tak jsme si koupili pouze vstupenku do Pekla.

Známá pohádka S čerty nejsou žerty totiž patřila mezi naše nejoblíbenější, neboť se v ní kromě pekelných jisker sršelo vtipem, nápady i akcemi a hlavně spoustou pohádkových bytostí, tedy především těch rohatých. A tak jsme sešli do pekla v suterénu a na cedulích u schodů jsme si raději přečetli, jak se na takovém místě máme chovat. Dozvěděli jsme se, že název peklo je staroslovanského původu a znamenalo smůlu. Židé peklo považovali za říši mrtvých bez přítomnosti Boha a katolíci jím strašili věřící, když jim vyprávěli o spalujícím, neuhasitelném ohni, do něhož jsou hříšníci uvrženi, pokud nepřijmou víru v Boha. Dále jsme se dočetli, že se peklo stalo domovem různých ďáblů, satanů a čertů, v němž se vlády ujal Lucifer a na vedlejší tabuli jsme si přečetli baladickou báseň Karla Jaromíra Erbena Záhořovo lože.

V ní zarmoucený poutník došel k loupežníkovi Záhořovi, který ho chtěl zabít. Když si však vyslechl poutníka, nechal ho žít pod podmínkou, že mu přinese zprávy z pekla, kam se poutník chystal, neboť jeho otec upsal duši ďáblu kvůli penězům v době, kdy se ještě nenarodil. Po roce se poutník vrátil a vyprávěl Záhořovi o tom, jak znamením kříže přiměl knížete pekel Satana přikázat ďáblu, aby krví psaný úpis poutníkovi vrátil….Když jsme baladu dočetli, prošli jsme kolem čerta na schodech a sestoupili na samé dno červeného sklepení. Vlevo nám do oka padla pekelná kniha hříchů, která byla plná jmen hříšníků. Naštěstí jsme svoje jména nenašli, ale jistí jsme si nebyli, protože prolistovat obsáhlou knihu nebylo v lidských silách. A upsat se kvůli tomu ďáblu, to by byla největší hloupost v životě, kterou bychom mohli udělat.

S vírou, že naše duše byly někdy zproštěny hříchu, jsme pozorovali váhu, na kterou jsme však neměli odvahu vstoupit. Moc dobře jsme si pamatovali, jak dopadla vychytralá Dorota Máchalová ve zmíněné nejlepší čertovské pohádce ! Navíc u váhy stála podivná bytost, zahalená do kápě, která v nás rozhodně nebudila důvěru. Jak by také mohla, když jsme vstoupili do pekla, byť dobrovolně, ale člověk nikdy neví…Vzápětí jsme si pod dohledem čtyř čertovských tváří prohlédli pekelný řád, který nás upozornil, že vládcem pekla se stal Lucifer a nikdo mu není roven. Další řádek pro nás nebyl ničím novým, protože prý čert nikdy nespí, nicméně v pohádkách tomu tak obvykle nebývalo. Nicméně jsme si od té chvíle začali dávat pozor na vyslovování věty Čert to vem, protože kdo ji prý třikrát řekne, toho odnesou v pytli do pekla !

A co jednou peklo schvátí, to už nikdo nenavrátí ! Čert ví proč, my jsme to nevěděli. Vedle jsme narazili na již zmíněné Záhořovo lože, které představovalo ten nejhorší trest, přichystaný pro loupežníka. Ten se zhrozil, vyzpovídal se poutníkovi ze svých hříchů a prosil o odpuštění. Poutník zabodl loupežníkův kyj do skály a řekl mu, že u tohoto kyje musí být a prosit o odpuštění tak dlouho, než se pro něj poutník vrátí, což trvalo 90 let. Jak to dopadlo, však již neprozradím. Každopádně jsme si rozžhavené lože nevyzkoušeli, i když se k poležení přímo nabízelo. Jistota je jistota. Těžko říct, jestli to bylo tím prostředím nebo sklepením, ale když nám přeběhl mráz po zádech, vzali jsme zavděk trochou tepla z pekelného ohně, který hořel pod obávaným kotlem. O kousek dál stály další dva a jeden z nich teprve čekal na nového nájemníka.

Také tuto lákavou nabídku jsme raději odmítli, protože jsme neměli v úmyslu dobrovolně vylézt po žebříku a okusit pocity nenapravitelných hříšníků v kotli. Raději jsme tento požitek nechali jiným návštěvníkům pekelného sklepa, kteří se v něm však zrovna nenacházeli. Sklepní místnosti jsme si tak prošli v klidu úplně sami a ničím či nikým nerušeni jsme přece jen využili jednu žhavou nabídku, když jsme se svolením Lucifera usedli na jeho trůn. Přecházelo tomu dlouhé jednání, během něhož jsme museli udělat mnoho ústupků, ale jelikož jsme kvůli tomu nemuseli upsat peklu naše duše, nepředstavovalo chvilkové posezení na trůně žádné komplikace do budoucna. Byl to zvláštní, opojný pocit vládnout celému podsvětí…..Když jsme se vrátili do reality, pomalým krokem jsme prošli kolem těch chlupatých bytostí a s úlevou vyšli ze sklepní ven na světlo Boží.

Následně jsme nad Šrejnarovským domem prošli kolem zelené šatlavy a červeného zámku, ke kterým jsme se později vrátili, protože se v nich nacházely expozice muzea. Vydali jsme se dolů k nárožnímu domu s nešťastným číslem 13, jenž se nazýval Fárův podle majitele, který jej nechal kubisticky upravit. Zaujalo nás, že v tomto domě, původně s barokní fasádou a mansardovou střechou, býval hostinec U zlatého soudku. V letech 1913 - 1914 byl, podle návrhu významného pražského architekta Pavla Janáka, přestavěn v kubistickém slohu, přesto si zachoval podloubí, které se nám na něm líbilo. Vedle něj jsme obdivovali bílou fasádu domu č.14 s podloubím a renesančně-barokním průčelím, na němž se nám líbil se sgrafitový pás a trojúhelníkový štít, členěný vertikálními stupni.

Nezapomněli jsme ani na úzký modrý dům č.15 s podloubím o dvou arkádách a prostým trojúhelným štítem, na němž jsme našli nápis Zlatník a Hodinář, takže rázem bylo jasné, jaká živnost se zde vždy provozovala. Vedle naším očím neunikla žlutá novorenesanční fasáda domu číslo 16, na němž nás zaujaly bosované lisény, tři oblouky podloubí a šestice oken ve dvou patrech. Poté nás čekal možná nejkrásnější dům na náměstí, který byl označen číslem 17 a na němž jsme mohli oči nechat. Dům byl postaven v 16. století Janem Broumem z Chomutovic a dokončen Janem Kržem z Plotišť, jejichž erby se dochovaly v průjezdu. Na domě se projevil vliv italského renesančního stavitelství, díky němuž jeho fasádu zdobilo renesanční psaníčkové sgrafito, které bylo koncem dvacátých let 20. století obnoveno.

Kdysi v domě sídlil královský purkrabí a po skončení 1. světové války se do něj nastěhovalo Chrámové družstvo, které zajišťovalo po celém území ČR výrobu kostelních zařízení, nábytku a soch. V budově jsme našli Galerii M a ve sklepení domu muzeum strašidel, které jsme navštívili o osm let dříve při první návštěvě Pelhřimova. Líbil se nám rovněž sousední dům s pozdně barokním průčelím, který se nacházel již v Poděbradově ulici, jemuž dominoval nádherný štít se štukovými rokajovými ornamenty a malbou sv. Floriána. Ten namaloval místní restaurátor Jaroslav Benda a na němž světec hasil věž pelhřimovského kostela sv. Bartoloměje. Na protějším nároží nás čekal renesanční dům na středověkých základech s číslem 27, který se svým vzhledem s muzeem strašidel vůbec srovnat, i když byl v 19. století výrazně přestavěn.

Nicméně jsme si jednopatrový dům s obdélným štítem a atikovým patrem krátce prohlédli a pak jsme se věnovali jeho sousedovi s číslem 28. Před námi stál klasicistně přestavěný dvoupatrový dům, na němž nás zaujaly bílé pilastry s patkou, které průčelí zkrášlovaly v obou patrech. Všimli jsme si také dvou různých velikostí oken s ozdobnými okolními prvky, přičemž v prvním patře se nacházely menší než v přízemí a pak jsme se již věnovali domu s číslem 29. Tohle číslo nesl hotel Slavie, který byl postaven podle plánů stavitele Jana Kotrnocha roku 1913 na místě zchátralého barokního měšťanského domu se středověkým jádrem a podloubím, který se vzhledem ani velikostí nevymykal okolním budovám. Po požáru v roce 1766 dostal ozdobný barokní štít a jeho prvním doloženým majitelem byl roku 1790 Johann Rokos von Rosinfeldský, který objekt prodal Josefovi a Anně Neprašovým.

Pak dům vlastnili manželé Martincovi, jenže roku 1848 objekt s novým hostincem shořel a s ním i okolní tři domy. Obnovený hotel již barokní štít neměl. Roku 1909 jej získali pelhřimovští právováreční měšťané, kteří se místo rekonstrukce rozhodli dům zbořit a na jeho místě vyrostla budova v duchu pozdní secese. Po roce 1948 hotel Slávie znárodnil stát a provozovala jej Jednota pod názvem Severka. Po roce 1990 byl hotel na několik let uzavřen, pak ho koupilo družstvo SPV Plevnice, které ho po dílčí rekonstrukci v roce 1998 začalo znovu provozovat. V roce 2006 hotel koupila akciová společnost SMK Blansko. Sousední budova s číslem 30 měla rovněž žlutou fasádu, ale pro změnu zde sídlila Česká spořitelna. V přízemí nás zaujal vchod, jemuž dominoval portikus neboli otevřená sloupová hala připomínající balkon a ve dvou patrech nad sebou jsme uviděli čtyři dvojice sdružených oken.

Nad korunní římsou nám do oka padla atiková nástavba s trojúhelníkovým štítem, v němž jsme spatřili štukový reliéf. Pak jsme prozkoumali vedlejší dvoupatrový dům číslo 31 s klasicistním průčelím, zelenobílou fasádou, vysokým tvarovaným štítem a nepatrně vystupujícím mělkým rizalitem, završeným trojúhelným tympanonem. Posledním v řadě domů na této straně náměstí byl dvoupatrový dům číslo 32 s novodobě upravenou fasádou, který měl v předním traktu hlavní budovy architektonicky hodnotné renesanční prostory. Následně jsme se přesunuli k nárožnímu domu číslo 80 s okrovou fasádou, na jehož místě údajně ve středověku stávala radnice, v níž se v rozmezí let 1444 - 1450 konalo šest sněmů zástupců panské jednoty a Jednoty poděbradské za účelem sjednání zemského míru, kterých se zúčastnil rovněž budoucí český král Jiří z Poděbrad.

Pak nás čekala dvojice jednopatrových, okapově orientovaných měšťanských domů, s bohatě zdobeným společným novorenesančním průčelím, jež byly zastřešeny sedlovou střechou. Na domě číslo 79 jsme našli pamětní desku, která zde byla odhalena v roce 2003, neboť se zde narodily dvě známé osobnosti filmového průmyslu bratři Oldřich a Lubomír Lipští. Zaujalo nás, že v období mezi dvěma světovými válkami zde existovalo pověstné cukrářství U Lipských. Posledním domem na náměstí, který jsme viděli, byla budova Komerční banky, která ve funkcionalistickém slohu vznikla v období mezi oběma světovými válkami, kdy byl tento styl velmi populární. Budova již zasahovala do Palackého ulice, kde nám do oka padl protější dům číslo 61, který vznikl sloučením dvou renesančních domů.

Nárožní jednopatrový dům nás zaujal podloubím o pěti arkádách a hlavně průčelím se sgrafitovým omítnutím. Fasáda byla ukončena dvojicí krásných renesančních štítů, které dělily pilastry a v jejichž dolní části jsme spatřili celkem čtyři malá kruhová okénka. Všimli jsme si také nákolníku či odrazníku, který stál na rohu domu u silnice a chránil budovu před poškozením projíždějících kočáru. Později jsme se dozvěděli, že tyto kameny současně způsobovaly havárie povozů, ale zda se něco podobného stalo také v Pelhřimově, to se nám nepodařilo zjistit. Na závěr naší procházky po Masarykově náměstí jsme si nechali kašnu se sochou sv. Jakuba, stojící uprostřed plochy. Studny či kašny byly od dávných dob hlavním  zdrojem pitné vody ve městech a Pelhřimov nebyl výjimkou.

Zdejší kašna zde prokazatelně stála v roce 1546 a byla napájena vodou z pramene Belky. My jsme si kašnu prohlédli v podobě z roku 1828, přičemž jsme v jejím středu spatřili osmiboký sloupek se zdobenou římsou, na níž se nacházela čtyřboká hlavice se čtyřmi lvími hlavami, chrlícími vodu. Na hlavici stála socha sv. Jakuba v poutnickém šatu zdobeném lasturami, s kloboukem spuštěným na záda a poutnickou holí v ruce. Když jsme si kašnu prohlédli, zamířili jsme ke kostelu sv. Bartoloměje, který byl postaven na počátku 14. století poté, co vzniklo nové město Pelhřimov, obnovené po zničení původního sídla během sporů rodu Vítkovců s biskupem Tobiášem z Bechyně. Jelikož jsme ke svatostánku dorazili z náměstí, nejprve jsme si prohlédli jeho zadní část, která nám překvapivě nabídla největší počet zajímavých prvků.

Pětiboký presbytář byl totiž podepřen čtyřmi, dvakrát odstupňovanými opěrnými pilíři, mezi nimiž jsme spatřili pět štíhlých oken s gotickými oblouky a kružbou trojlistu. Nejkrásnější na závěru kostela však byla psaníčková sgrafita, která jej ozdobila roku 1596 a k našemu potěšení pokrývala celé vnější kněžiště. Když jsme přišli blíž, tak jsme si v přízemí mezi opěráky prohlédli bývalé boční kaple s fragmenty barokní výmalby a kovanými mřížemi, které nám však již nebránily pohledu na jejich vnitřní výzdobu. V prostředním výklenku jsme našli plastiku Krista na kříži a i když ostatní byly prázdné, každou z nich zkrášlovaly fresky s výjevy útrpné cesty Ježíše na kalvárii. Následně jsme nad jedním oknem presbytáře objevili latinský nápis, který se nám nakonec podařilo rozluštit.

Bylo zde napsáno AMBVLATE IN LUCEM DV(M) LUCEM HABETIS NE VOS TENEBRAEQVI IN TENEBRIS AMBVLA(T) NON VIDET QVO VADAT. DVM (HABE)TIS, CREDETE IN LV(C)EM VT FILI LVCIS SITIS. IOHAN D, přičemž část nápisu překrýval opěrný pilíř, protože nejvyšší úseky opěráků byly přistavované až po vzniku textu. Pak jsme se vydali k přístavku z roku 1746, na němž jsme našli dvě okna a také bývalý boční vchod do kostela se žulovým ostěním, v jehož horní části jsme si přečetli nápis z roku 1553 se jménem primátora Václava ze Sper. Vedle portálu naším očím nemohly uniknout dvě náhrobní desky z let 1704 a 1725, vyzvednuté z kostelní dlažby. Další naše kroky vedly ke vchodu do věže, z níž bychom se mohli rozhlédnout po krajině a vidět z výšky město Pelhřimov jako na dlani, ale bohužel jsme sem dorazili v době, kdy bylo zavřeno.

Mírně zklamáni jsme tedy zamířili k nedaleké barokní soše svatého Jana Nepomuckého z 18. století, která stála na vysokém hranolovém soklu, přičemž světec byl zobrazen v obvyklém kanovnickém rouchu s biretem na hlavě a křížem v náručí. Vzhledem k tomu, že za sochou ke kostelu přiléhala budova zámku, museli jsme se vrátit zpět k presbytáři a v obhlídce svatostánku pokračovat na druhé boční straně. Na severní stěně jsme si všimli, jak byl kostel v letech 1724 - 1725 rozšířen a dostavěn. Starší část měla v přízemí dvě půlkruhově klenutá okna, nad kterými bylo naznačeno hrotité zakončení oken původní basiliky. V patře jsme spatřili jednoduchou sgrafitovou výzdobu a tři obdélníková okna, zatímco dole se nacházel vchod do sakristie a dveře do vřetenového schodiště na kůr.

V novější části lodi jsme pak našli tři identická okna nahoře a pod nimi stejný počet oken s půlkruhovým záklenkem. O chvíli později jsme minuli kovový kříž se pozlaceným Kristem a stanuli jsme před průčelím kostela s hlavním vchodem, nad nímž jsme uviděli obdélníkové okno s půlkruhovým záklenkem, které pouštělo světlo na hudební kůr. Nad oknem se zvedal dvoupatrový tabulový štít, členěný ozdobnými pilastry a nízkou lisenovou atikou, která nesla malý trojúhelníkový štít se dvěma oválnými otvory. Zkusili jsme štěstí a vzali za kliku dveří hlavního vchodu, ale nebylo nám přáno a tak jsme vnitřní vybavení kostela neviděli. S nepořízenou jsme zamířili k zadní části přilehlého zámku, ale ještě jednou jsme se ke kostelu sv. Bartoloměje otočili, abychom si z této strany prohlédli věž.

Na všech jejích čtyřech stranách se nacházela okna s lomeným obloukem, za nimiž visely zvony, kolem nichž procházeli šťastnější návštěvníci věže, když se chtěli pokochat dalekými výhledy. Hranolová věž byla zakončena cibulovitou bání s lucernou a dvojitým železným křížem Na východní a na západní straně jsme si všimli znaku města Pelhřimova, zatímco ve věncoví a květinových festonech na severu byl letopočet 1769 na a jihu znak českého království. Zaujalo nás, že věž bývala sídlem hlásného, jenž zde žil ještě v roce 1922 a který měl povinnost ohlašovat nejen čas, ale hlavně případné požáry. Líbila se nám pověst, podle které kdysi hlásil na všechny čtyři světové strany, ale jednou se stala podivná věc. Když troubil na stranu směrem ke hřbitovu, dostal velkou ránu. Nikdo nevěděl od koho nebo od čeho, ale od té doby se v Pelhřimově hlásilo jen na tři světové strany.

Toaletu měl hlásný v dolní části věže, takže každá návštěva WC musela být hodně náročná. Alespoň, že si zásoby a otop do bytu vyzdvihával pomocí rumpálu, horší to ovšem bylo s domácím zvířectvem. Hlásný totiž choval kozy, které každý den musel ručně snášet a pak zase vynášet kvůli pastvě. Takový život jsme si nedovedli představit, ale vše již odvál čas a na věž již chodí hlavně turisté. Když jsme se seznámili s nelehkým životem věžníka, tak naše obhlídka kostela sv. Bartoloměje skončila a začali jsme se věnovat zmíněnému zámku, který si po roce 1549 nechal postavit nový majitel panství Adam z Říčan. Kvůli novostavbě bylo zbořeno několik objektů z gotického období, nicméně tím stavební ruch v okolí zámku neutichl. Po velkém požáru města v roce 1561 zámek získal druhé patro a byl přestavěn do renesančního slohu.

Po dalším požáru roku 1682 dostal zámek barokní vzhled, ale obrovský požár roku 1766 vše znovu zničil. Po přestavbě, která probíhala v letech 1767 - 1770, si zámek uchoval svůj vzhled s menšími úpravami v podobě, ve které jsme jej viděli také my. Radní zde zasedali až do roku 1849, kdy do zámku přesídlil c. k. okresní soud a tak se na fasádě objevil štukový císařský znak. Poté, co byla pro okresní soud postavena samostatná budova, městská rada od roku 1908 zámek propůjčila Muzejnímu spolku k umístění sbírek. A protože v bývalém šlechtickém sídle bylo muzeum i v době naší návštěvy, tak jsme stiskli tlačítko zvonku u dveří zámku a vyčkali na pracovnici instituce, která nás po chvilce vzala dovnitř. Společně jsme se vydali k pokladně, kde jsme si koupili vstupenky, získali razítko do památníku a pak jsme s tištěným průvodcem v ruce zahájili prohlídku expozic.

V prvních třech místnostech jsme se seznámili se životem a dílem akademických sochařů Josefa Šejnosta a jeho syna Zdeňka. Prvně jmenovaný se narodil v obci Těšenov nedaleko Pelhřimova v roce 1878 a po vystudování uměleckoprůmyslové školy v Praze došel k rozhodnutí věnovat se výhradně drobné plastice, zejména medailérství a plaketám. Ve vstupní místnosti expozice jsme se ocitli v jeho pracovně, v níž jsme našli sochařské stojany, pracovní ponk, na kterým visela polička s dláty a sádrovým autoportrétem, sochařskou židli a pracovní stůl s fotografií umělcovy rodiny u Větrného zámku na Křemešníku, kde od roku 1929 pobýval a chtěl zde vybudovat muzeum mincí. Nad stolem byla zavěšena plaketa s portrétem umělcovy babičky, pod ní jsme viděli kolorovanou perokresbu rodného Těšenova od Josefa Šejnosta a vedle sádrový model plakety U rodinného krbu.

Dále jsme si prohlédli skříň z Šejnostovy domácnosti, v níž byl zavěšen mistrův svatební oblek a dřevěné křeslo ve stylu windsorské židle, na němž mistr portrétoval prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Celé expozici dominoval velký bronzový model medaile k tisícímu výročí mučednické smrti svatého Václava a k dostavbě chrámu svatého Víta v Praze. Ve vedlejší místnosti jsme si prohlédli sbírku medailí, rozdělených do několika skupin podle toho, v jakém oboru člověk na portrétu působil. Na plaketách či medailích jsme našli prezidenty Československé republiky T.G. Masaryka a Edvarda Beneše, předsedu vlády Karla Kramáře, prvního guvernéra Národní banky československé Viléma Pospíšila, malíře Švabinského, Alše, spisovatele Jiráska, Sovu či F.X. Svobodu, historika Josefa Pekaře nebo právníka Cyrila Horáčka a také kousky, které si objednala města, spolky nebo armáda.

V další místnosti jsme se dozvěděli informace o jeho synovi Zdeňkovi, který se narodil roku 1921 a v devatenácti letech maturoval na reálném gymnáziu v Praze. V tom samém roce složil talentové zkoušky v oboru užité plastiky a kovu a studia dokončil v roce 1948. Ještě na škole vytvořil řadu bust a drobných plastik, od roku 1959 pracoval jako restaurátor a později se začal věnovat také malování. Nacházeli jsme se ve Zdeňkově pracovně, v níž jsme nad pracovním stolem spatřili sádrovou bustu jeho otce a kolem ní několik bronzových plaket či model medaile. Knihovna obsahovala německé encyklopedie a české, německé a francouzské knihy o umění. Na knihovní skříni stála unikátní sádrová skica busty spisovatele Karla Poláčka a atmosféru dokresloval dobový rozhlasový přijímač s telefonem. Dále jsme zde viděli malířský stojan s paletou, štětci a obrazem připomínající zálibu Zdeňka v kreslení na konci jeho života.

V místnosti jsme si všimli spousty návrhů bust a soch významných kulturních osobností, například malíře Josefa Lady, herečky Hany Kvapilové, Karla Poláčka, svého otce či profesora Dobiáše. Dále jsme se dozvěděli, že navrhl pomníky Bedřicha Smetany a Josefa Kajetána Tyla, jehož model byl také umístěn v místnosti a sochu malíře Mikoláše Alše, kterou zakoupila Jihočeská galerie v Českých Budějovicích. V průběhu života se inspiroval svým otcem při tvorbě medailí, přičemž jsme v expozici shlédli studie medailí J. Lady, J. Dobiáše, a J. Šejnosta. Zaujal nás model pamětní desky rodině Lipských, kterou jsme v originálním provedení tento den viděli na fasádě domu na náměstí. Na závěr jsme zjistili, že restauroval mnoho významných sochařských památek, hlavně těch pražských nebo v Telči a pak jsme již místnost opustili.

Vzápětí nás čekala historická expozice, na jejímž začátku jsme si ve vitríně prohlédli liturgickou knihu s názvem Pelhřimovský graduál, který vznikl na objednávku obce roku 1493. Koupi zprostředkovali kutnohorští měšťané Jan Smíšek a královský hofmistr Michal Smíšek z Vrchovišť, a jeho tvůrcem byl písař a iluminátor Jan z Rakovníka, který vytvořil knihu s 288 listy o rozměrech 59 x 41 cm, která mívala 288 listů, dokud ji nepoškodil vandal. Jelikož se stará pozdě gotická vazba nedochovala, museli jsme se spokojit se současnou renesanční vazbou a původními dřevěnými deskami. Vedle graduálu se nacházela dřevořezba Madony z Červené Řečice, která vznikla na konci 15. století jako socha, určená pro pohled zpředu. Postava stála pravou bosou nohou na půlměsíci, jehož hroty jsou obráceny vzhůru, přičemž Madona oběma rukama držela nahého malého Ježíška. Zaujalo nás, že zadní část sochy nebyla vymodelovaná, ale pouze rovně seříznutá a vydlabaná.

Ve stejné místností jsme rovněž našli dvě pokladnice, zhotovené na přelomu 17. a 18. století pelhřimovským zámečnickým mistrem J. Lackem, které sloužily k ukládání městských písemností, privilegií a pečetí. Obě byly důkladně kované, zpevněné křížem položenými železnými pásy s kovovými nýty a zabezpečené složitými zámky s mnoha závorami a utajenými klíčovými dírkami. Pak jsme odešli do sousední místnosti, kde jsme ve vitríně shlédli velký počet porcelánu a keramiky. Pelhřimovští hrnčíři patřili do jihlavského výrobního okruhu a později do ještě významnějšího střediska jindřichohradecko-počáteckým, kde se vyráběl přechodný typ keramiky s názvem mezzomajolika. Zatímco keramické výrobky používal zejména chudý lid, šlechta se obklopovala drahým porcelánem. Ve sbírkách Muzea Vysočiny v Pelhřimově jsme viděli hlavně tuzemské výrobky ze Slavkova, Lokte, Březové a Klášterce, ale také předměty provenience německé z Míšně, Berlína, Rudolstadtu a rakouské Vídně.

Ve vitrínách jsme také našli výrobky ze skla, jelikož se v okolí Pelhřimova nacházelo několik skláren. Nejvýznamnější a nejznámější sklářská huť vznikla roku 1875 ve Včelničce, kde se vyrábělo pověstné granátové sklo se zlatým nebo barevným dekorem. Posledními předměty v místnosti byly ty, které se týkaly zdejšího střeleckého spolku, připomínaného roku 1846. Tištěný průvodce nám prozradil, že jeho předsedou byl vysloužilý setník c. k. landsturmu Antonín Florian. V revolučním roce 1848 v Pelhřimově zasedal správní výbor národní stráže a byla ustavena Národní garda, jejímž velitelem se stal opět Antonín Florian. V srpnu 1851 nařídil rakouský ministr vnitra Alexandr Bach rozpuštění národních gard a 20. září téhož roku, na vyzvání c. k. podkrajského úřadu, musela pelhřimovská garda složit zbraně a odevzdat svůj majetek.

V další expozici nás čekala ukázka bydlení v první polovině 19. století, kdy lidé začali bohatnout a měnit životní styl v souvislosti se zrušením různých omezení z dob feudalismu. Od té doby se měšťané mohli rovnat šlechtě mimo jiné také v oblékání i vybavení svých domácností. Nové slohy, empír a typicky měšťanský biedermeier preferovaly jednoduché a účelné tvary, které plně odpovídaly potřebám pohodlného bydlení. Pocit útulnosti navozovaly květiny, obrazy či dekorativní předměty a začaly se oddělovat prostory určené pro provozování řemesel a vícepokojové byty pro život rodiny, se salonem jako předchůdcem dnešních obývacích pokojů. Jeho ústředním prvkem se stala již v této době sedací souprava, umožňující pohodlný odpočinek. To vše jsme viděli v hudebním salonu, kde mimo jiné stála figurína se zimními vatovanými šaty z fialového taftu, které se nosily někdy kolem roku 1830.

K našemu potěšení na zámku Říčanských nechyběla černá kuchyně, v níž se od 16. století až do počátku 19. století připravovala jídla podávaná ve vedlejším sále. Nalevo od vchodu se nacházel otvor pro přikládání dřeva do velkých kachlových kamen v sále, v zadní části kuchyně bylo otevřené ohniště pro vaření a naproti němu vpravo jsme spatřili dvířka od pece. Místnost byla vybavena typickým nářadím a náčiním, které se při tomto způsobu vaření používalo. Jednalo se železné, měděné a keramické hrnce, pánve a rendlíky, železné stojánky pod hrnce a držáky na rožně s opékajícím se masem. Díky našemu cestování jsme již dávno věděli, že se do ohniště nádoby vkládaly různě velkými vidlicemi a že se pečivo či chléb do pece sázely dřevěnými lopatami, nebo že na čištění pece sloužilo ohrablo.

Jak už bylo zmíněno, s černou kuchyní sousedil velký sál, který nesl název freskový, do něhož jsme vzápětí vstoupili. Bývalá jídelna pánů z Říčan byla v roce 1770 zrekonstruována a později sloužila jako radní či soudní síň. Na stropě jsme si prohlédli fresky, které navrhl pražský malíř Jan Jakub Qiurin Jahn. který ve své době patřil mezi nejrenomovanější umělce. Maloval oltářní obrazy či fresky, zabýval se také uměleckou historiografií a býval nazýván českým Vasarim. Pro znovu vystavěnou budovu pelhřimovského zámku navrhl po roce 1766 nástěnné malby do radní síně a do Pelhřimova dokonce osobně přijel zařídit malování, které měl původně provádět malíř ze Želiva, avšak později bylo zadáno Václavu Hubaciovi z Kutné Hory. Fresky se dočkaly zrestaurování až v letech 1942 a 1980, kdy už byly značně zanedbané a v katastrofálním stavu.

Poslední restaurování fresek proběhlo v roce 2006 a jelikož jsme do Pelhřimova přijeli jen pár let poté, dalo by se říci, že zářily novotou. Ve dvou stropních zrcadlech jsme viděli náměty z bible, jimiž byl příběh Josefa Egyptského a Šalamounův soud, na středním pásu jsme našli Boží oko a drobnější postranní fresky pak měly alegorický charakter. Hlavní motivy byly doplněny dekorativními a iluzivními malbami a našim očím neunikl ani obraz v průčelí sálu, jenž vyhotovil umělecký restaurátor Jaroslav Benda. Motiv byl převzat z městského privilegia z roku 1675, které vydal císař Leopold a zobrazoval městský znak s poutníkem, rakouským orlem a znakem biskupství. Pod kartuší se nacházely dva kanóny a v horní části obrazu byl vyobrazen císař s osmi kurfiřty. Na závěr pobytu v sále jsme si krátce prohlédli dvě sochy a pak jsme již zamířili do šatlavy.

Ještě než jsme do ní vstoupili, čekala nás poslední historická expozice, která se týkala městských práv Pelhřimova. Každé město ve středověku disponovalo souborem mimořádných práv, které mu uděloval jeho zakladatel nebo vrchnost buď hned při založení, nebo kdykoli později, většinou za odměnu. Nejvíce privilegií měla města královská, která byla tedy nejsvobodnější, ale to se netýkalo Pelhřimova, který svá práva obdržel ve druhé polovině 14. století od Jana z Jenštejna městská práva. Ta byla odvozena od práv Starého Města pražského a od té doby se ve městě mohly konat trhy, z nichž měšťané, radní i prostí obyvatelé měli slušný příjem. Velmi důležitým bylo také právo várečné, takže se v domech na dnešní Masarykově náměstí mohlo svobodně vařit pivo, které však bylo většinou nevalné chuti. Často se tak stávalo, že nepoctivý měšťan byl za špatnou kvalitu piva nějakým způsobem potrestán.

V expozici jsme se také dozvěděli, že Pelhřimov získal právo samosprávy, což jednoduše znamenalo, že město řídilo 12 radních v čele s purkmistrem. Při naší procházce městem jsme narazili na zbytky středověkého opevnění, s čímž souviselo právo hradební a možnost držet si vlastní vojsko na svou obranu. Z hospodářského hlediska nám jako důležité připadlo právo mílové, které měšťanům zaručovalo, že ve vzdálenosti 7,5 kilometru od města nesměla být provozována ta řemesla, jež oni sami provozovali, nicméně existovala výjimka, neboť se toto nařízení netýkalo kovářů. Poněkud málo známým bylo právo nuceného skladu, které kolemjedoucímu obchodníkovi nařizovalo, aby se ve městě minimálně tři dny pozdržel a své zboží nabízel místním obyvatelům. Vždycky nás ale nejvíce zajímalo právo hrdelní, nicméně jestli Pelhřimov platil vlastního kata, to se nám nepodařilo zjistit ani ve zmíněné šatlavě.

Cestou do ní jsme minuli malou místnůstku, do které i císař pán chodil pěšky a v níž se nacházel suchý záchod. Pak jsme již po několika schodech sestoupili na malý dvorek, sevřený zdmi vězení se zelenou fasádou. Napadlo nás, že i když podle mínění vědců zelená barva člověka uklidňuje, byli jsme si zcela jisti, že na vězně takový účinek rozhodně neměla. V podloubí dvora jsme spatřili několik mučících nástrojů, které se ve středověku běžně používaly u výslechů vězňů. Mezi nejhorší tresty patřilo lámání v dřevěném kole, které se provádělo dvěma způsoby. Buď se osoba přivázala na kolo a byly jí zpřeráženy končetiny paličkou či železným kladivem, nebo byla usmrcena samotným pohybem kola. Dále jsme ve výklenku viděli dva kusy dřeva se třemi otvory, do nichž odsouzený vložil hlavu a ruce. Přivázaná oběť pak stála na veřejném místě v předklonu třeba i několik dní a kdokoliv k ní mohl přijít a nakopnout ji do zadku nebo dát pohlavek.

Podobně fungovaly i klasické kamenné pranýře, ke kterým byl odsouzený pouze připoután řetězy, což představovalo mírnější trest, ale veřejnost si i tak přišla na své. Následně jsme vstoupili do mučírny, v jejíž přední části jsme se dozvěděli, jakým způsobem podle trestního zákoníku Josefa I. z roku 1707 stupňovat mučení vězně. Ve vitríně jsme spatřili originál meče táborského kata z 15. století, palečnici a španělskou botu. Palečnice se řadila k mírnějším nástrojům útrpného práva, kdy upravený šroubový lis, složený ze dvou či tří plochých pásků, lidem drtil prsty. Horší byla zmíněná španělská bota, která fungovala na stejném principu, ale přikládala se na holeň. Uvnitř boty pak byly kovové jehly, ozubení nebo kovové výstupky, které v některých případech dokázaly rozdrtit kost obviněného. Když jsme si tyto hrozné věci prohlédli, šli jsme se podívat do klenuté místnosti, kde mučení probíhalo.

Pelhřimovská mučírna byla umístěna do bývalé bašty, která byla součástí hradebního opevnění, ale v polovině 16. století ji pohltil nově budovaný zámek. Ocitli jsme se v mučírně s figurínou kata a psacím stolem, na němž konšelé, jakožto představitelé soudu, zapisovali do lejstra všechna slova, která oběť řekla. Místnosti dominoval skřipec, což byl vlastně speciálně upravený žebřík. Natahování na skřipec byl velmi oblíbený způsob mučení, při němž byla oběť přivázána lanem za ruce a nohy, a trýznitelé pak za provaz pomalu tahali. Přivázaná osoba mohla být roztažená až o padesát centimetrů, takže zabrat dostávaly především klouby, které byly vytahovány z jamek. Při povolování většinou nezapadly do správného místa a přeživší tedy byli do smrti invalidní. Dále jsme tu našli lavici, na níž lidé dostávali výprask neboli pardus, nicméně jestli těch ran bylo 25 nebo ne, to jsme se již nedozvěděli.

Po chvilce jsme z příšerné mučírny vyšli ven na dvůr a nahlédli do temnice neboli cely bez oken, ve které vězeň trávil čas sám a bez světla. Na druhé straně dvora jsme našli celu pro čtyři odsouzence, kteří mohli spát na dřevěných patrových postelích a jíst u dlouhého stolu, takže se určitě jednalo o mírnější zločiny, kterých se vězni dopustili. Navíc se jednalo o podobu vězení z 19. století, kdy i zde byly už lidštější podmínky k životu. Pelhřimovská šatlava tehdy měla sedm cel a dva obytné pokoje, nicméně od roku 1849 budova sloužila pro potřeby okresního soudu, který zde sídlil téměř 60 let. Věznice pak byla pronajímána méně majetným občanům k nouzovému bydlení, kteří byli ovšem roku 1914 vystěhováni a měl zde sídlit archiv a muzeum. Z tohoto záměru ale sešlo a po 1. světové válce byla věznice opět pronajímána nemajetným k bydlení. Ještě v roce 1960 ji obývalo šest nájemníků, ale o 10 let později již bývalá šatlava začala sloužit pro potřeby muzea.

Naproti dvou cel jsme narazili na vchod do chodby, do níž jsme záhy vešli a prohlédli si ukázku vybavení strážnice, která se ve skutečnosti nacházela v prvním patře budovy. Pak jsme již vstoupil do vězeňské kaple sv. Kříže, která zde vznikla během rozšiřování šatlavy po ničivém požáru v roce 1766. Tehdy v ní nebyl oltář, ale krucifix z kaple Panny Marie Bolestné, u níž jsme naše putování Pelhřimovem začali. Vězeňská kaple byla vysvěcena koncem roku 1769, ale pro nedostatek duchovních se v ní mše sloužily nepravidelně v neděli a svátky. Ve velké vitríně jsme našli kněžský ornát z 18. století a štolu ze stejného období. Dále jsme v místnosti viděli dřevěnou plastiku sv. Cecílie, která sem byla přenesena z kostela sv. Víta a v pultových vitrínách jsme shlédli drobné církevní textilie a další předměty. Na závěr pobytu ve vězení jsme nahlédli do presbytáře a pak jsme se již vrátili přes dvůr do zámku.

Když jsme si prohlédli expozice muzea v zámku a šatlavě, vyšli jsme z červené budovy ven a prozkoumali sochy Ochrany a Spravedlnosti. Pískovcové ženy se v 19. století objevily na balkóně, který se tehdy táhl přes celé první patro, ale později byly pro jeho zchátralost sejmuty a po stržení balkónu přemístěny do výklenků v přízemí zámku, kde jsme je také našli. Potom jsme se otočili a začali se věnovat soše sv. Václava, kterou zhotovil pražský umělec Ludvík Šimek a daroval ji městu Pelhřimov. Dne 29. června 1931 sochu vysvětil pelhřimovský rodák a arciděkan smíchovský Jan Pauly. Socha byla již jednou zrestaurována a v roce 2010 zde byla umístěna pamětní deska, která upomínala na autora díla a jeho šlechetný dar. Následně jsme proklouzli kolem kostela sv. Bartoloměje do Solní ulice, do níž bývalé šlechtické sídlo zasahovalo svou zadní částí a tak jsme si jej prohlédli ještě z této strany.

Zářivě červenou fasádu, která zámek zdobila při pohledu z náměstí jsme na něm však již neviděli, neboť budova měla obyčejnou bílou barvu a spoustu zazděných oken. Spatřili jsme také zmíněné přistavěné schodiště a pak jsme se již vydali na Svatovítské náměstí s kostelem sv. Víta, kam jsme brzy dorazili. Před námi stál trojlodní svatostánek, který byl vystavěn v gotickém slohu ve druhé nebo třetí čtvrtině 13. století a stal se tak nejstarším pelhřimovským kostelem. Vůbec by nás to nenapadlo, protože když jsme před chvílí viděli gotický kostel sv. Bartoloměje, automaticky jsme jej považovali za starší než tento na Svatovítském náměstí. Zmátla nás totiž barokní podoba, kterou kostel sv. Víta získal v letech 1739 až 1740 poté, co o sto let dříve vyhořel a na svou obnovu tak musel čekat opravdu velmi dlouho.

Obhlídku kostela sv. Víta jsme zahájili na jeho přední straně, která nám tradičně nabízela nejkrásnější architektonickou výzdobu. Horní části průčelí dominoval vysoký štít s volutovými křídly, dvojicí pilastrů a dalšími drobnými prvky. Korunní římsu uprostřed přerušovalo velké okno s pozlaceným znakem a nápisem Christus regnat neboli Kristus vládne, pod nímž nás zaujaly reliéfy balustrádových kuželek, které měly patrně nahradit skutečný balkon nad vchodem. Vzápětí jsme se vydali ke dveřím do kostela, které chránila zvlněná stříška a když jsme ke vchodu dorazili, tak jsme v tympanonu spatřili ozdobnou kartuši. Potom jsme zkusili vzít za kliku, abychom se podívali dovnitř, ale bohužel i tento kostel nám zůstal uzavřený a tak jsme neviděli jeho interiér, jenž na klenbě a stěnách zdobila výmalba s výjevy ze života a mučednické smrti sv. Víta či alegorie Víry, Naděje a Lásky.

Následně jsme se vydali na obchůzku kolem svatostánku, jehož loď prosvětlovala šestice oken s půlkruhovým zakončením, které byly po třech umístěny do dvou řad nad sebou. Na sedlové střeše našim očím neunikl sanktusník neboli malá věžička s lucernou a cibulovou bání, jejíž zvonek se vždy rozezníval při mších. Pak jsme již došli ke krásnému presbytáři, na němž se dochovaly zbytky původního gotického slohu a sgrafitové výzdoby. Na kněžišti nás zaujaly také podpěrné pilíře, mezi nimiž jsme našli úzká okna s půlkruhovým záklenkem či sakristie, přistavěná při barokní úpravě budovy. Potom jsme se šli podávat na druhou stranu lodi, na které se nacházelo jen pět oken, protože to šesté nahradil boční vstup do kostela, k němuž vedlo několik zužujících se schodů. Na této straně jsme narazili ještě na jedny dveře, ale jaká místnost se nacházela za nimi, to v tu chvíli věděl jen Pán Bůh.

Za normálních okolností by teď prohlídka většiny českých a moravských svatostánků skončila, ale kostel sv. Víta nám nabídl ještě přídavek v podobě samostatně stojící věže z roku 1575, která původně sloužila jako zvonice. S podobnou situací jsme se setkali dříve třeba v Lipníku nad Bečvou, kde by konstrukce kostela neunesla věž s těžkými zvony a proto musela být postavena vedle chrámu. Pelhřimovská věž byla zakončena mohutnou cibulovitou bání s lucernou, pod níž jsme si zkontrolovali čas díky ciferníkovým hodinám a výzdoba zvonice nás zaujala pěknou nárožní bosáží, zakončenou pod střechou patkami. Na každé straně věže jsme našli okna, za nimiž se ukrýval zvon, ale jelikož jsme neměli rentgenové oči, nezjistili jsme, kolik jich uvnitř viselo. Pak jsme se přiblížili k průchodu v přízemí věže, který kdysi tvořil původní bránu na hřbitov a jenž byl zkrášlen sloupy se stříškou.

Nad průchodem jsme uviděli malinké zamřížované okénko, osvětlující schodiště do zvonicového patra a nad ním jsme si ve výklenku krátce prohlédli obrázek ukřižovaného Krista. Pak jsme zajímavým průchodem prošli na druhou stranu a ocitli jsme se v místech, kde bývali odpradávna pohřbívání místní obyvatelé, Jenže pak přišel z vídeňského dvora zákaz a města musela zřizovat nové hřbitovy na jiných místech, což měl na svědomí jeden z patentů císaře Josefa II. Více jsme toho na kostele sv. Víta vidět nemohli a tak jsme se vydali na zpáteční cestu. Na chvíli jsme se ještě zastavili u šachové figurky pěšáka, k níž nás dovedlo dláždění podobající se šachovnici a kde jsme se seznámili s informacemi o různých šachových rekordech. Dozvěděli jsme se, že 2,5 metru vysoký bílý pěšec o váze 1200 kilogramů vznikl díky nápadu pana Ing. Vladimíra Glasera, který inicioval výrobu soupravy 32 šachových figurek.

Skoro všechny byly rozvezeny do různých turisticky zajímavých míst Karlštejnska a některé z nich jsme viděli o dva roky dříve během týdenní dovolené, kterou jsme v okolí hradu strávili a tak nám pěšák pěknou středočeskou krajinu připomněl. Byla to opravdu zvláštní souhra okolností, že se jedna z figurek zatoulala i do Pelhřimova, nicméně vysvětlení nakonec bylo velmi prosté, neboť byla věnována jako exponát do Muzea rekordů a kuriozit, které ji umístilo na Svatovítské náměstí, aby uvítalo návštěvníky města. Od betonové figurky jsme se vrátili Solní ulicí k zámku, u něhož jsme vstoupili do ulice Úzká, která nás po necelých 100 metrech přivedla do pěkného parku s názvem Děkanská zahrada, která byla založena okolo roku 1603, kdy náležela zdejší faře.

Kněží zde pěstovali vše potřebné do své kuchyně, včetně zeleniny, bylinek či ovoce, nicméně tuhle dobu už dávno odvál čas. Jako zpustlou ji ve třicátých letech 20. století obnovil děkan F. B. Vaněk, s nímž jsme se o pár minut později setkali a vlastně i díky němu jsme zde nalezli příjemné místo k odpočinku, relaxaci a procházce, čehož jsme rádi využili. Pak jsme zabočili doleva a ihned jsme narazili na dvoje kamenná sloupková boží muka, která byla do Děkanské zahrady přenesena v roce 2003. V jejich dolní části jsme našli nápisy se symboly Kristova utrpení a na vrcholu sloupu jsme spatřili lucernu s křížem a sousoším piety. Pak jsme shlédli i ty druhé a vzápětí jsme pokračovali v procházce parkem. Jen o pár metrů dál jsme se zastavili u pomníku od sochaře J. Duška, který zde byl odhalen 15. července 2015.

Zobrazoval F. B. Vaňka, kněze, spisovatele, mecenáše, podnikatele a nejvýraznější kulturní osobnosti Pelhřimova na přelomu 19. a 20. století, který se zasloužil o zvelebení zahrady. Na soklu pod bustou jsme našli iniciály vzdělaného muže F.B.V., které byly převzaty z rukopisu českého symbolistního sochaře Františka Bílka, který v pelhřimovském kostele realizoval své první veřejné zakázky, zadané právě Vaňkem, jenž byl jeho blízký přítel. Když jsme si pomník prohlédli, šli jsme kolem zdi, které oddělovala prostor zahrady od pivovaru Poutník a záhy jsme se ocitli u dětského hřiště, na němž po zimní přestávce za slunečného počasí řádili děti z místní základní školy. Jejich hrátek jsme se zúčastnit nechtěli a tak jsme zamířili doprostřed parku, jenže ještě než tam došli, zakopli jsme o hlavu Krista.

Stalo se tak naštěstí pouze v přeneseném smyslu slova, neboť jsme se zastavili u žulového balvanu, opracovaném Františkem Bílkem, na němž jsme shlédli mozaiku Kristovy hlavy od Viktora Foerstera. Vrchol kamene zdobil kříž a atmosféru místa dotvářely dva mohutné stromy, mezi nimiž se sochařské dílo nacházelo a také drobné horniny, poházené ledabyle v okolí pomníku. Jakmile jsme si vše prohlédli, pokračovali jsme v chůzi dál a o chvilku později jsme se ocitli v samotném středu pozoruhodného parku, kde nás čekala další zajímavost. Jednalo se altán, jenž zbyl z malého zahradního domku, který si nechal postavit děkan F. B. Vaněk a v němž rád pobýval a psal své články či kázání. Když jeho domek shořel, zůstala z něj jen část adaptovaná jako altánek a později v něm vzniklo malé muzeum.

Expozice turistům přibližuje život a dílo vlasteneckého kněze, který zemřel v roce 1944 v koncentračním táboře v Dachau. Samozřejmě jsme se chtěli podívat dovnitř, jenže na začátku května ještě pořádně nezačala turistická sezóna, takže dveře byly zavřené. Navíc jsme netušili, že pokud bychom poprosili paní v muzeu Vysočiny, kde jsme o pár desítek minut strávili čas prohlídkou expozic, mohli jsme se ní podívat i do zahradnického domku. Bohužel nás to nenapadlo a na dveřích nebyla o této skutečnosti žádná informace, takže jsme světničku s lidovým nábytkem a předměty lidového výtvarného umění neviděli. Dlouho jsme se u domku tím pádem nezdrželi a šli jsme prozkoumat poslední zajímavost Děkanské zahrady, kterou byla voliéra s exotickými ptáky, křepelkami, králíky a mývalí slečnou.

Viděli jsme zde asi 11 druhů papoušků. mezi nimiž nechyběl kakadu bílý, pyrura červenobřichý perlový, amazoňan modročelý, kakariki rudočelý, papoušek královský, alexandr velký, rudohlavý a čínský, aratinga sluneční, agapornis škraboškový, rozela pestrá, dále čínské křepelky a již zmíněné králíky, morčata a mývala. U voliér jsme spatřili dráhy minigolfu, který jsme si vždy rádi zahráli, ale tento den jsme na takovou zábavu neměli čas. Namísto hraní jsme se vydali k východu z parku a pak jsme zamířili jsme zpět k našemu autu. Po chvilce jsme se opět ocitli u zmíněného pivovaru a za plotem jsme viděli pohybující se pásy, které dopravovaly sudy s pivem po areálu, jemuž dominovala velká budova s kompletní technologii pro výrobu zlatavého moku, tak oblíbeného v českých i moravských zemích.

Kráčeli jsme kolem plotu k bráně, kterou jsme prošli na nádvoří pivovaru a prohlédli si zmíněnou centrální budovu s komíny, velké parkoviště a menší objekty okolo nás. Před námi se nacházel areál, kde byl roku 1899 postaven nový pivovar, jenž nahradil již nevyhovující objekt u hradebních zdí v nedaleké Solní ulici. Pivovar tehdy nepostrádal žádnou z vymožeností doby, jako byl parostrojní pohon nebo účelové a prostorné provozovny. Nijak nás nepřekvapilo, když byl po roce 1948 znárodněn a následně zařazen do podniku Jihočeské pivovary. Jelikož soud v devadesátých letech 20. století pivovar nevrátil potomkům právovárečníků, byl zprivatizován a v roce 2001 jej koupila firma DUP zabývající se výrobou kožené galanterie. Ta sice do té doby neměla žádnou zkušenost s výrobou piva, ale provozovala jej i v době naší návštěvy.

Za normálních okolností bychom v tuto chvíli vyhledali člověka, který by se nás ujal, provedl výrobními místnostmi a vysvětlil by nám postup vaření mladiny, následné kvašení a zrání piva, tak jako jsme to předtím i potom zažili v jiných pivovarech. Jenže se tak nestalo kvůli neochotě jednoho pracovníka pivovaru Poutník, s nímž jsme se pár týdnu před naším výletem snažili exkurzi domluvit telefonicky poté, co nám nikdo na email neodpovídal. Dodnes nám v uších zní jeho závěrečná věta, v níž nám sdělil, že jsou v pelhřimovském pivovaru vlastně rádi, když jim tam žádní turisté nechodí a oni tak mají větší klid na výrobu piva. Toto jednání nás samozřejmě velice zklamalo a hodně nám připomínalo divadelní hru Hospoda na mýtince, v níž postarší hostinský provozoval hostinec na opuštěném místě v lesích.

Jeho dědeček hospodu postavil právě zde, protože si nepřál, aby mu tam chodili lidi. Byla to velká škoda, protože pelhřimovské pivo nám vždy chutnalo, ale od té doby nám tak nějak zhořklo víc, než by bylo záhodno ! Když jsme si tedy prohlédli budovy kolem velkého nádvoří a polkli slinu poté, co jsme na dodávkovém autě spatřili půllitr s pivem, pomalu jsme se vydali na zpáteční cestu, protože nemělo smysl se zde více zdržovat. Brzy jsme k našemu povozu dorazili a vzápětí jsme odjeli do Horní Cerekvi. Když jsme se od Pelhřimova k městečku blížili, zabočili jsme vpravo na polní cestu a vzápětí jsme náš stříbrný francouzský povoz zaparkovali na okraji pole. Následně jsme se po zmíněné polní cestě vydali k 300 metrů vzdálenému lesíku, na jehož okraji se nacházel náš cíl, jímž byl menší židovský hřbitov, založený v 17. století.

Nejprve jsme hřbitov neviděli, ale když se zhruba v polovině cesta zlomila a začala klesat do údolí Pláňovského potoka, místo posledního odpočinku židovského obyvatelstva Horní Cerekvi a okolí se před námi konečně objevilo. Pak jsme již rychle přišli k severnímu rohu hřbitovního areálu, který lemovala ohradní zídka, do níž byla zabudována márnice s vozovnou se strmou jehlancovou střechou. Před námi stál v podstatě malý domeček se žlutou fasádou, do něhož byli ještě v den úmrtí přeneseni nebožtíci, jelikož náboženská tradice nedovolovala ponechat zemřelého přes noc v úmrtním domě. V márnici pak u zemřelého až do pohřbu bděli členové pohřebního bratrstva, kteří zajišťovali i rituální omytí těla. Pro tento obřad býval v každé márnici omývací stůl, ale ten jsme bohužel neviděli.

Jednak byly vcelku pochopitelně dveře márnice zavřené a vzhledem k tomu, že v minulosti býval areál židovského hřbitova cílem vandalů, patrně se omývací stůl ani nedochoval. Následně jsme malou brankou vstoupili na území hřbitova a začali si prohlížet první ze 180 kamenných náhrobků, pocházejících z období od 18. do 20. století. Stély byly pěkně srovnány do jednotlivých řad a rovněž celý prostor byl pěkně vyčištěn, neboť v letech 1999 – 2001 došlo na celkovou rekonstrukci hřbitova i s márnicí. Procházka po hřbitově nám tak nepůsobila žádné potíže a bez problémů jsme tak shlédli starší náhrobky s hebrejským písmem i ty novější, jež měly jiný tvar a text na nich byl psán česky nebo německy. Když jsme před lety prozkoumávali naše první židovské hřbitovy, tak nás vůbec nenapadlo, že výroba těchto kamenných stél trvala velmi dlouho.

Věřte nebo ne, nebožtík se ho dočkal až po roce, kdy zároveň proběhla malá pobožnost, spojená se zasvěcením náhrobku. Během procházek po židovských hřbitovech našim očím neunikla malá plastická vyobrazení v horní části náhrobku, představující symboly potomků jednotlivých starožidovských rodů, například žehnající ruce na hrobech kohanitů či konvice s mísou na hrobech levitů, Davidova hvězda nebo koruna. Zajímavé byly také znamení symbolizující zaměstnání zemřelého, třeba nůžky, lékařská pinzeta či kniha nebo podoby zvířat symbolizující jeho jméno, například lev, jelen, ryba, ptáci. Zaujalo nás, že kromě místních obyvatel bylo v letech 1916 – 1917 v Horní Cerekvi pohřbeno pět haličských uprchlíků, kteří přišli z oblastí v dnešním Rumunsku a Ukrajině, tedy z nejchudší části tehdejší habsburské monarchie.

Dále jsme narazili na náhrobek z roku 1939, kdy tu byla pohřbena svobodná podnikatelka Irma Sommerová a viděli jsme i ten nejmladší ze září 1942, patřící soukromníkovi jménem Hynek Spiegel, jenž zemřel ve věku 86 let. Netrvalo dlouho a celkem malý židovský hřbitov jsme celý prozkoumali, takže nám nic nebránilo, abychom brankou proklouzli ven. Vzápětí jsme se po polní cestě vrátili k našemu autíčku a odjeli do městečka, kde jsme se šli podívat na hřbitovní kostel sv. Jana Křtitele, postavený na konci 15. století na místě menší kaple. Auto jsme zaparkovali u obřadní síně na malém parkovišti a vzápětí jsme bránou vstoupili na území posledního odpočinku zdejších obyvatel. Pomalým krokem jsme kráčeli mezi hroby a zároveň jsme již z dálky pozorovali kostel, jehož boční strana se našim očím okázale nabízela.

Když jsme přišli blíž, nebylo těžké na lodi svatostánku spočítat dvě okna s půlkruhovým záklenkem, přičemž další jsme spatřili na jedné z pěti stran presbytáře. Na střeše barokního kostela nám neunikla vysoká věžička s cibulovou bání, stojící na hranolovém soklu a zakončená jehlancovou stříškou křížem. Následně jsme obešli závěr kostela a na kněžišti jsme našli ještě další dvě identická okna s půlkruhovým záklenkem. Pak jsme již kráčeli kolem druhé boční strany, která vypadala stejně jako její protější kolegyně s tím rozdílem, že jsme zde navíc narazili na boční vchod. Kromě jádra kostela se jednalo o jediný pozůstatek původní gotické stavby z 15. století, zasvěcené sv. Linhartovi.

Na rohu jsme narazili na hrob nějakého významného člověka, jehož život musel souviset s chodem kostela, nebo se jednalo o bohatého mecenáše, jinak by nebyl pohřben na takto významném místě. Na tomto hrobě nás zaujalo, že se za ním skrývala náhrobní deska, zasazená do zdi kostela, která byla jistě staršího data, než náhrobek před ní. Potom jsme již stanuli před čelní stranou církevní památky a protože jsme již viděli zmíněnou věžičku, věnovali jsme se rovnou předsazené předsíni, na níž jsme spatřili erb arcibiskupa Künburga. Kamenná deska nebyla na fasádu osazena náhodou, neboť se tento muž významně zasloužil o opravu zchátralého kostela, která proběhla v letech 1715 – 1716, kdy svatostánek zároveň získal barokní podobu.

Nad erbem jsme uviděli menší okénko, pouštějící světlo do předsíně a pak jsme již zamířili k hlavnímu vchodu, který byl však zavřený. Nijak nás to sice nepřekvapilo, ale bohužel jsme tak neviděli interiér s barokním oltářem z počátku 18. století, na němž se nacházel obraz Jana Křtitele z roku 1814 a sochy svaté Barbory a svaté Kateřiny. Další zajímavosti nám již hřbitovní kostel nenabízel a tak jsme se vrátili k autu, které jsme o chvíli později zaparkovali na náměstí u kostela Zvěstování Páně, který zde byl postaven ve 14. století na místě malého dřevěného svatostánku. Tehdy měl pochopitelně gotickou podobu a pouze jednu loď, nicméně před námi se již nacházela trojlodní stavba v barokním slohu, který kostel získal roku 1631. Přesto se nám podařilo najít pozůstatek původní gotické architektury a to na boku svatostánku, kterou k nám byl ve směru od náměstí otočen.

Byl jím boční vstup s kamenným ostěním, umístěný mezi dvě ze tří oken. Další dvě okna, ale nižší a jiného tvaru, jsme spatřili nad nimi a pak jsme se již začali věnovat čtyřboké věži se čtyřmi okny pod římsou, která byla zakončena neobvyklou střechou ve tvaru helmice se zlaceným křížem. Pod ní se nacházela okna s půlkruhovým záklenkem, zakryté žaluziemi, za nimiž jsme tušili přítomnost dvou zvonů z roku 1957, které nahradily předchůdce, zabavené ve druhé světové válce německou armádou. Na věži jsme si na ciferníkových hodinách zkontrolovali přesný čas a pak jsme již přistoupili ke dveřím, jimiž se vcházelo na schodiště, vedoucí ke zvonům. Vstup byl zavřený, což nás ovšem nijak nepřekvapilo, ale alespoň jsme zkusili štěstí. Následně jsme se přesunuli k hlavnímu vchodu, kde jsme narazili rovněž na zamčené dveře, nicméně jsme přes ně mohli alespoň nahlédnout do interiéru.

Uvnitř jsme spatřili barokní vybavení v čele s hlavním oltářem, na němž jsme z dálky spatřili obraz Zvěstování Panny Marie, sochy otce Boha, sv. Josefa a sv. Jáchyma, dále obraz svaté Anny z roku 1862 či obraz Nejsvětější Trojice. našim očím dále neunikla kazatelna z roku 1756, křížová cesta z roku 1858 a malba Poslední večeře Páně, kterou na vítězném oblouku vytvořil v roce 1911 akademický malíř Bohuslav Číla. Kvůli zúženému průhledu jsme nemohli vidět boční oltáře a pochopitelně ani varhany na hudebním kůru, takže jsme se brzy začali věnovat znovu obhlídce exteriérů stavby. Samotný vstup do kostela tvořila vysunutá předsíň s lisénami, mezi něž byly umístěny dveře a nad nimi jsme si prohlédli velký barokní štít s prohnutými křídly a půlkruhovou stříškou, na níž stála ozdobná kuželka.

Světlo na kruchtu pouštěla dvojice oken s půlkruhovým záklenkem, ale nějaká další výzdoba na průčelí chyběla. Napravo od vchodu jsme na fasádě našli visící misijní kříž a když jsme zabočili za roh, narazili jsme na dva další vchody. Jeden z nich byl opatřen gotickým lomeným obloukem, na rozdíl od čtveřice oken, které disponovaly půlkruhovým, jako všechna ostatní. Poslední věcí, kterou jsme na kostele viděli, byl pětiboký presbytář s úzkými a vysokými oky, doplněné kulatými rozetovými kolegyněmi. Nicméně zadní částí stavby se naše oči pokochaly až poté, co jsme zamířili k sousednímu zámku, jelikož kněžiště ve směru od náměstí zakrývalo zámecké křídlo. Nejkrásnější pohledy na kostel Zvěstování Páně se nám však naskytl až poté, co jsme přišli zámeckému rybníku na jehož klidné hladině se odrážel jak svatostánek, tak vedlejší šlechtické sídlo.

Po obhlídce kostela jsme si krátce prohlédli vedlejší faru a pak jsme prozkoumali vedle stojící zámek, jehož předchůdcem byla vodní tvrz, kterou nechal na přelomu 13. a 14. století postavit tehdejší majitele vsi Dobeš z Bechyně. Bohužel šlechtické sídlo bylo v době naší návštěvy v držení soukromých majitelů manželů Přenosilových, kteří jej nezpřístupnili veřejnosti, ovšem na druhou stranu provedli generální rekonstrukci objektu a zámek tak opět získal atraktivní podobu. Dovnitř jsme se tedy nedostali a tak jsme si zámek obešli alespoň kolem dokola a prohlédli si jej alespoň zvenku. Hned vedle kostela se nacházela vstupní část zámku s hlavním vchodem zvaná Bašta, která nám nejvíce připomínala starou tvrz, jenž pohodlnému domu urozených pánů předcházela.

Pouze zde měla fasáda budovy hrubou omítku s vystouplými kameny na okrajích, nebyla barevná a to ani okolo oken. Jak jsme během obchůzky zjistili, tak skoro všechny ostatní okna byla zvýrazněna červenou barvou a mezi sebou byla oddělena mělkými rizality. Nad vraty jsme shlédli erb nějakého šlechtického rodu, ovšem zajímavější bylo, co zde již nebylo. Kdysi zde totiž býval most přes příkop, který sloužil i pro povozy, ale v době naší návštěvy byl již dávno stržený. Škoda, protože by zámek určitě získal na větší atraktivitě, kdyby zde ještě existoval, ale nedalo se nic dělat. Jak jsme později zjistili, za tuto změnu jsme mohli poděkovat šlechtickému rodu Regalů, kteří nechali roku 1734 tvrz přestavět na zámek. Pak jsme pokračovali podél mírně klesající silnice a kamenné zdi namísto plotu, kterou na jednom místě přerušila pěkná kovová brána s dvojicí písmen B.

Asfaltová komunikace zatáčela prudce doprava a stále kopírovala zeď, v níž jsme našli druhou bránu, identickou stejnou jako byla ta první. Za ní se tyčila hlavní budova zámku, jejíž fasáda měla opět bíločervenou barvu a vypadala moc hezky. Bylo vidět, že celý zámek prošel nedávnou rekonstrukcí. Za zatáčkou zeď najednou skončila, protože další taková ochrana nebyla již potřeba. Začínal zde totiž Zámecký rybník, tvořící přirozenou obranu někdejší vodní tvrze. Stáli jsme před východním průčelím se vstupním věžovitým rizalitem, v němž se uprostřed nacházel bosovaný vstupní portál s půlkruhovitým sklenutím. V horních rozích tohoto druhého hlavního vchodu jsme spatřili otvory pro kladky pro most. Kdysi bychom se totiž na tomto místě procházeli po okraji vodního příkopu, který překlenoval padací most, určený pouze pro pěší.

Možná tudy chodívali úředníci a nájemci bytů, kteří zámek obývali po roce 1948, kdy byl objekt zestátněn a přešel do správy MNV. Kráčeli jsme dál po okraji silnice a rybníka a na kvádru v nároží východního průčelí jsme spatřili vytesán letopočet 1734, kdy byla dokončena přestavba zámku do dnešní podoby. Po pár desítkách metrů jsme vstoupili na železniční trať vedoucí naproti zámku. Odtud se nám naskytl ten nejkrásnější pohled na nepravidelnou trojkřídlou budovu, která měla kdysi nádvoří s barokními arkádami, jenž byly později bohužel z větší části zazděnými, zřejmě kvůli pohodlnějšímu pohybu po vnějšku zámku. Tímto romantickým pohledem na šlechtické sídlo se naše obchůzka okolo zámku v Horní Cerekvi uzavřela. Pomalu jsme se vrátili stejnou cestou k našemu autu na náměstí, kterým jsme vzápětí odjeli k nedalekému hotelu Rustikal, kde byli tři dny ubytováni. Turistickou známku jsme si koupili až poslední den pobytu těsně před odjezdem domů v trafice na náměstí, protože v onen první den již měli odpoledne zavřeno a v našem hotelu ji neměli. První den pobytu tedy skončil a už jsme se těšili na sobotu, kdy jsme se chtěli vydat do přírody, ale naše plány jsme museli kvůli počasí změnit….

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_poznali_Pelhrimov_a_Horni_Cerekev/