Na první jarní výlet jsme se každoročně těšili celou zimu. Vždy jsme se nemohli dočkat, až ledová vládkyně s mrazivou náručí opustí naši maličkou zemi a předá žezlo svým následovníkům, kteří pro cestování a turistiku vytvoří příjemnější podmínky. A když bylo naše očekávání naplněno, začali jsme pečlivě plánovat, kam se vzhledem k situaci vydáme. Museli jsme vzít v úvahu otevírací dobu památek, nepříliš dalekou dojezdovou vzdálenost, přírodní podmínky a v neposlední řadě atraktivitu vybraného místa. Jednoho roku tyto faktory splňovala obec Rusava, do které jsme se vydali již podruhé. Mezi oběma výlety uběhlo dlouhých 11 let a i když jsme toho při prvním navštívení viděli docela dost, také při druhé výpravě jsme objevili nové místa a navíc jsme se zastavili i u všech turistických cílů, které jsme už viděli.

Na Rusavě jsme strávili celý den a jednou ze zajímavostí, kterou jsme poznali až při druhé návštěvě, byla studánka Pod Grúněm, která se stala naším prvním cílem tohoto jarního výletu, během něhož nám přálo počasí. Sluníčko po zimním odpočinku svými paprsky mohutně zalévalo zemi a také hladilo po těle i naše maličkosti, což nám velmi zpříjemnilo březnové putování. Po příjezdu do Rusavy jsme museli projet skoro celou obcí až do osady Vlčková, neboť se pramen vody nacházel až v horní části vesnice. Když se tak stalo, naše černé SUV korejské výroby jsme zaparkovali kousek od myslivecké chaty Grůň a po polní cestě jsme se vydali ke 100 metrů vzdálené studánce. Podle mapy jsme zde předpokládali existenci úzké asfaltové silničky, jenže místo ní jsme kráčeli po rozbahněné cestě, což nás samozřejmě nepříjemně překvapilo.

Nicméně se nám ke studánce podařilo dorazit bez větší újmy a vzápětí jsme se setkali se strážcem studánky v podobě černého psa, který na nás štěkal, jakoby zde strážil nějaký poklad. Podobné zvíře se totiž podle pověsti objevovalo na zámku v Zahořanech na Litoměřicku, kde vždy o půlnoci vybíhalo z kamenné studny na nádvoří a za hodinu zase zmizelo. Uklidnilo nás, že zámecký pes nikdy nikomu neublížil a doufali jsme, že budeme mít podobné štěstí a opravdu po chvilce černý pes odběhl pryč. V klidu jsme si tak mohli pěkné místo prohlédnout, ovšem žádné zlato či drahé kamení jsme zde nenašli a stejně dopadlo pátrání lidí ve studni na zmíněném zámku. Drahokamy však dokázala studánka Pod Grúněm nahradit svou přirozenou krásou a kouzlem místa, které dotvářel potok Ráztoka, tekoucí přímo kolem zdroje vody.

Hodně se nám líbil pahýl stromu, na němž visela cedulka s názvem studánky, keramická nádoba a nahoře stála malá dřevěná imitace studny s rumpálem. U paty pahýlu se nacházel betonový základ, z něhož trčela kovová trubka, ze které mohutným proudem vytékala voda. Tu jsme však neochutnali, neboť jsme si nebyli jisti, zda je pitná. Hrníčky, položené na betonovém základu naznačovaly, že bychom po napití neměli mít žádné problémy, ale dali jsme přednost jistotě, neboť zde chyběla cedulka s rozborem vody. Studánku Pod Grúněm pravděpodobně vybudovali místní majitelé zahradních chat, aby mohli své vypěstované plodiny snadno zalévat a podle našeho názoru se jim podařilo vytvořit velmi hezké místo, které jsme však museli brzy opustit, jelikož náš výlet teprve začínal.

Naším dalším cílem byla přehrada, kterou jsme už viděli před jedenácti lety a k níž jsme se vydali zmíněnou polní cestou. Kráčeli jsme podél potoka Ráztoka a celé řady zahradních chatek, ať už klasických dřevěných či větších zděných. U jedné z nich nás zaujala malá cedulka s textem, kde bylo napsáno, že zde dva dny před Silvestrem roku 2017 došlo v důsledku těžkého mokrého sněhu k pádu stoletého dubu o hmotnosti 8 až 10 tun a celou situaci jsme si prohlédli na fotce. Pahýl nešťastného dřevěného bohatýra jsme pak spatřili na druhé straně cesty jen tak ležet. Byla to škoda, možná z něj mohl šikovný človíček vyřezat nějaký pomníček nebo památník na onu událost, ale třeba se tak ještě stane. Pokračovali jsme dál a vzápětí jsme minuli dřevěný mostek přes potok Ráztoka, po němž jsme se později vraceli zpět.

O kousek dál nás do nosu praštil štiplavý kouř, který se poté objevil za zatáčkou, takže jsme brzy zjistili jeho příčinu. Muž v montérkách zde pálil klestí a menší stromky, které kdysi byly součástí zalesněné stráně naproti zahradní kolonie, jenže po nich zbyla jen holina s pařezy. V podstatě už od studánky jsme totiž kráčeli kolem vykácené stráně, kterou snad brzy obsadí nové stromky, nicméně v době naší návštěvy to zde vypadalo jako po výbuchu. U ohně jsme přidali do kroku, aby naše oděvy co nejméně načichly dýmem a pak jsme minuli krmelec a most, vybudovaný ze železničních pražců. Zatímco doteď jsme šli více méně po rovině, nyní se cesta začala zvedat, ale naštěstí se nejednalo o žádné náročné stoupání. Zároveň nás pohltil les, který snad nikdo nebude muset v budoucnu vykácet.

Po několika desítkách metrů jsme se setkali s jedním místním obyvatelem, ale moc jsme si s ním nepokecali. I když nebyl nijak postižený, měl čtyři nohy, ocas a zajímavý pruhovaný kožíšek. Samozřejmě jsme nepotkali člověka, ale krásného kocourka, kterému se evidentně zalíbila ženská část naší výpravy. Po povinném pomazlení jsme pokračovali pořád vzhůru a tak nebylo divu, že když se vpravo objevilo menší fotbalové hřiště, leželo již notný kus dole pod námi. Vlevo jsme si všimli bizarně tvarovaných kořenů stromů a potom se před námi konečně objevil starý známý rekreační areál s chatkami, z nichž jedna byla roku 2005 upravena na bufet. Prodejna občerstvení na své otevření ovšem ještě čekala, nicméně nám to nijak nevadilo, neboť jsme si sebou přinesli vlastní svačinku.

Zatímco se ženská část naší výpravy posadila na lavičky pod bufetem a začala trochu ujídat z přinesených zásob, zbytek amsáblu mezitím prozkoumával břehy vodního díla, které bylo vybudováno v období socialismu pro zaměstnance podniku Přerovské strojírny. Ti se sem jezdili rekreovat dlouhá desetiletí a to až do doby, než podnik po roce 1989 zkrachoval. Byli jsme rádi, že nedošlo k postupnému zchátrání pěkného areálu, jehož se ujal soukromý sektor a zařízení nadále provozoval. Při pohledu na obdélníkové chatky, kolem nichž byly rozsety staré pouliční lampy s kulatým bakelitovým kloboukem a červenými kryty elektrických kabelů v dolní části, se nejstaršímu členu naší výpravy vybavily vzpomínky na pobyt s rodiči, kteří sice pracovali v jiných podnicích, ale nějaký způsobem se jim podařilo zajistit rekreaci v rámci ROH, což byla zkratka Revolučního odborového hnutí.

Na Rusavě s nimi jako malý kluk strávil několik dní, marné však bylo jeho pátráni v paměti, zda tehdy byli ubytováni v jedné z chatek nebo v hlavní zděné budově, která se nacházela ještě výše nad přehradou. V době naší návštěvy v ní byl provozován hotel a samozřejmě jsme se nezapomněli podívat i sem. Nutno dodat, že i když zde stálo několik aut, kromě jednoho rybáře, který však ihned po našem příchodu odešel a nikoho jiného jsme už nepotkali. Bohužel se zde již nenacházela keška, která byla již zrušena a stejný osud čekal i ukryté schránky na jiných místech rekreační obce, což byla velká škoda. Hlavně pro několik hospůdek v Rusavě, protože i tady platila jednoduchá rovnice s přímou úměrou – čím méně keší, tím méně přijíždějících turistů a také potenciálních hostů v místních restauracích.

Během procházky po břehu rybníka jsme si všimli dvou změn, k nimž za těch 11 let mezitím došlo. Zatímco poprvé jsme se díky molu dostali až nad hladinu přehrady, kovová konstrukce nyní ležela na břehu, zbavena dřevěné podlahy a tiše podléhala korozi. Byl to smutný pohled, naštěstí druhá změna byla k lepšímu. Když jsme se totiž chystali rekreační areál opustit a zamířili jsme na sypanou hráz, v její polovině jsme narazili na můstek, vedoucí k poklopu, jímž se vstupovalo do provozní šachty. Můstek při naší první návštěvě neměl podlahu, která byla tentokrát k dispozici, ale zamčená dvířka nám stejně znemožnily, abychom se podívali na jeho konec. Naším očím však neušlo, že zábradlí můstku dostalo před pár lety nový lak podobné barvy, ale stejně by už potřebovalo znovu natřít.

Pak jsme již kráčeli po hrázi směrem k silnici, kterou jsme si vybrali pro návrat k autu. Polní cesta, po které jsme k přehradě přišli, byla totiž na několika místech značně podmáčená a jelikož náš celodenní výlet teprve začínal, nechtěli jsme riskovat zbytečné zapadnutí obuvi do bláta. Na konci hráze jsme se otočili a naposledy očima přejeli sluncem zalitý rekreační areál, který jsme vzápětí opustili. Po málo frekventované úzké silnici jsme klidným krokem kráčeli dolů a kochali se pohledem na ještě opuštěné domky a chaty, čekající na návrat majitelů po zimní přestávce. Cestou nám do oka padl pěkný dřevěný ukazatel a pár desítek metrů za značkou, upozorňující na konec obce Vlčková, jsme zabočili doprava. Pak jsme šli kolem několika chatek a brzy jsme dorazili na zmíněný dřevěný mostek přes potok Ráztoka, jenž o pár set metrů výše vytékal z přehrady Rusava.

Za mostkem jsme se opět napojili na cestu, kterou jsme sem přišli od studánky Pod Grúněm a o chvíli později jsme k ní podruhé dorazili. Potom již následoval rychlý přesun k autu, jímž jsme odjeli k nedalekému pomníku partyzána Slávka Londy, který jsme sice rovněž viděli už při první návštěvě, ale byli jsme zvědavi, jestli se na něm něco nezměnilo. Auto jsme nechali na okraji silnice a po starém známém chodníku jsme k soše Slávka Londy za chviličku přišli a znovu si figuru partyzána v téměř životní velikosti prohlédli. Zjistili jsme, že umělecké dílo z roku 1947 žádných změn nedoznalo, nicméně jsme zde pár minutek strávili. Svůj čas jsme tak věnovali člověku, který byl roku 1944 zraněn německými vojáky v lese nedaleko Pardusu nad Rusavou a pro bezvýchodnost své situace se raději zastřelil.

Vzhledem k tomu, že chlapci bylo pouze sedmnáct let, zasloužil si náš obdiv za svou odvahu. Holt byla jiná doba, kterou bychom nechtěli nikdy na vlastní kůži zažít. U nohou nešťastného mladíka ležel státní znak Československé Republiky z letopočtem 1945 a na druhé straně sochy jsme našli vyrytý text, jenž oznamoval, že na tomto místě padl za vlast 17. XII. 1944 a odpočívá partyzán SLÁVEK LONDA nar. 30. V. 1927 v Hošťálkové. Nebyla to ovšem pravda, neboť k úmrtí došlo v lesích nad Rusavou, kde pomník dříve stával. Jenže roku 1997 Moravu postihly katastrofální povodně, způsobené několikadenními dešti, které mimo jiné zapříčinily sesuv půdy v okolí památníku. Proto byla socha následující rok přemístěna na současné místo a dána na nový podstavec, na němž jsme nalezli mapku s původním umístěním pískovcového díla.

Celou operaci zaplatila obec Rusava, což nám prozradila deska na další straně podstavce, jež byla zároveň poslední zajímavostí na pomníku. Pak jsme již sochu Slávka Londy, hledícího směrem k nebi opustili a vrátili se k autu, jím jsme odjeli hledat studánku Hladná. Ta patřila mezi několik pramenů, které se nenacházely dole v údolí, nýbrž na úbočí jednoho ze svahů, svírajících Rusavu jako kleště. A i když jsme sem přijeli černým SUV korejské výroby, autem se k Hladné dojet nedalo. Výstup k ní jsme si sice mohli významně zkrátit, pokud bychom povoz popohnali do kopce mezi chaty, u kterých končila slepá silnice, ale nakonec jsme si vybrali těžší variantu. Autíčko jsme tedy zaparkovali na velkém prostranství naproti domu s číslem 255 a po modře značené turistické značce jsme vyrazili vstříc 300 metrů vzdálené studánce.

Cesta nejprve mírně stoupala kolem zmíněného domu, ovšem raději jsme kráčeli po jejím okraji, neboť komunikaci obsadilo vodstvo, stékající z lesních strání dolů do obce, přičemž životodárná tekutina nebrala na vědomí přilehlý odtokový kanál. Situace s vodou se nezměnila ani za zatáčkou, zato profil trati ano, jelikož se cesta najednou prudce zvedla, jakoby ji někdo z útrob země pořádně nakopl. Navíc byla trošku rozježděná od traktorů, kterých využívali lesníci při těžbě dřeva, takže se nám nahoru šlapalo docela těžko. V půli kopce jsme si trochu spravili náladu, neboť když jsme se při jedné ze zastávek vydýchávali a otočili se směrem k obci, naskytl se nám krásný výhled na část Rusavy a protější louky s rozesetými domky či chatkami. K podobným lidským obydlím jsme o chvíli později dorazili také my, přičemž se jednalo o již zmíněné chaty, k nimž vedla slepá silnice.

Krátkého, leč náročného výstupu jsme ovšem nelitovali a s dobrou náladou pokračovali dál. Vzápětí jsme minuli osamělou turistku mířící opačným směrem a pak jsme již přišli k dřevěnému mostku. Po chatrném zařízení jsme přešli na druhou stranu, vstoupili do lesa a rozhlíželi se kolem sebe, jestli studánku už někde nezahlédneme. Stezka totiž zničehonic zmizela, takže nebylo jasné, kam se máme vydat, nicméně jsme nijak nebloudili a brzy jsme k pramenu dorazili. Nejvýraznějším prvkem lesního zátiší byla dřevěná bouda s nápisem Hladná, takže jsme získali rázný důkaz, že jsme se ocitli na tom správném místě. Pár metrů pod boudou vytékala voda ze dvou trubek, trčících vedle sebe ze svahu a i když zde chyběly informace o rozboru a složení, využili jsme přiložených hrníčků a studenou tekutinu jsme ochutnali.

Nejmladší členka naší výpravy tím splnila jeden z úkolů firmy Aktin a připsala si body do své výzvy, což potvrdila pořízením fotografií při konzumaci životodárné tekutiny. Vedle pramene se nacházela lavička, jejíž nabídku k posezení jsme vzhledem k roční době nevyužili a také protože jsme ještě nebyli unavení. Místo odpočinku jsme prozkoumali jakousi nádržku obloženou dřevem, kterou protékala voda ze studánky a pak jsme již Hladnou opustili. Vrátili jsme se přes most zpátky na cestu a vydali se k našemu povozu. Během sestupu jsme se znovu kochali výhledy na obec a když jsme dorazili k autu, odjeli jsme hledat Hydrologickou studánku, k níž se rovněž nedalo přímo dojet povozem. Autíčko jsme tedy zaparkovali na velkém prostranství naproti domu s číslem 200 a ještě než jsme vyrazili ke studánce, zamířili jsme na opačnou stranu.

Na rozcestí u rusavského kina jsme si totiž už podruhé chtěli prohlédnout památník obětem I. a II. světové války, vybudovaný v druhé polovině 20. století a tak jsme přešli silnici na druhou stranu. O pár desítek vteřin později jsme si na pískovcového pomníku přečetli jména padlých občanů Rusavy v obou válkách a také jsme si na něm prohlédli reliéf s motivem setkání partyzána s bačou a ovečkami. Následně jsme se šli podívat na rozcestník u kina a tiše záviděli cyklistům, kteří seděli na terase restaurace Obecní dům, přičemž se nechali hladit jarním sluníčkem a zároveň popíjeli zrzavý mok. Polkli jsme na prázdno, zahnali hříšné myšlenky a vrátili se k autu, kolem něhož jsme pouze prošli a pokračovali dál. S pomocí železného mostu jsme překonali tok říčky Rusava a sledujíce červenou turistickou značku jsme pomalu stoupali do mírného kopce.

Po zpevněné a široké lesní cestě se nám šlo dobře, dokud jsme ji na rozcestí nemuseli opustit, protože ke studánce značená trasa nevedla. Zároveň se povrch cesty díky intenzivní lesní těžbě a těžkým kolům traktorů změnil v oraniště, připomínající tankodrom. Museli jsme tak dávat pozor, kam položíme své obutí a vyhýbat se velkým loužím. Naštěstí jsme tímto způsobem museli překonat pouze 150 metrový úsek kolem bezejmenného přítoku říčky Rusavy, protože pak se studánka dole pod námi již objevila. Zabočili jsme doprava na uzoučkou pěšinku, která nás zavedla dolů ke zmíněnému přítoku, za nímž se studánka nacházela. Jelikož vodní tok teprve nabíral na síle a nebyl nijak široký, bez problémů jsme jej překonali s pomocí šikovně položených kamenů a vzápětí jsme stanuli před pramenem vody.

Ten byl krytý dřevěnou stříškou, v jejíž horní části jsme nalezli cedulku s textem Objekt statní hydrologické pozorovací sítě. Okamžitě jsme si studánku pojmenovali Hydrologická, neboť dosud neměla žádný název a tento nám připadal jako nejvhodnější. O studánku se totiž staral Český hydrometeorologický ústav, který tímto způsobem sledoval vydatnost, jakost, teplotu a úroveň hladiny spodní vody. Voda vytékala z trubky, trčící z mechem porostlé kamenné zídky a na ní postavené hrníčky prozrazovaly, že by měla být pitná. Kvalitu životodárné tekutiny jsme však nevyzkoušeli, neboť zde chyběl rozbor vody a tak jsme nechtěli nic riskovat. Vzápětí jsme prozkoumali bezprostřední okolí pramene, které bylo silně podmáčené, ale díky položeným kamenům se nám to s velkou opatrností podařilo.

Pak jsme již Hydrologickou studánku opustili, vrátili se na lesní cestu a pomalu se vydali na zpáteční cestu. Za rozcestím nejmladší členka výpravy splnila další z úkolů firmy Aktin a za přeskok potoka si připsala plusové body do své výzvy. O chvíli později jsme již dorazili k autu, kterým jsme odjeli k Hurbanově studánce, kterou jsme již prozkoumali před 11 lety. Auto jsme zaparkovali v obou případech na okraji silnice jen pár metrů od studánky a přes most jsme vyrazili za ní. Ještě než jsme k prameni došli, všimli jsme si na přilehlém stavení velmi hezkého obrázku, namalovaném na bílé fasádě, který znázorňoval mladou dívku se džbánem v ruce. Patrně se chystala do nádoby nabrat vodu a to za účasti kozí rodinky, ale to jsme se jen domnívali a fantazii jsme museli zapojit i při odhalení textu pod obrázkem.

Ten totiž na domě zčásti chyběl, jelikož se z něj odloupla omítka, která sebou odnesla i pár písmen, nicméně zde bývalo patrně napsáno Dobrá voda – dar od Boha. Následně jsme již zamířili ke studánce a když jsme se rozhlédli, zjistili jsme, že zde zůstalo prakticky všechno ve stejném stavu, jako při naší první návštěvě. Pouze hrníčky na dřevěném sloupu již byly vyměněny za jiné a změnil se pochopitelně i datum na rozboru vody. Betonová zídka však vypadala úplně stejně, hnědé dveře s hliníkovým kováním byly také původní a lavička stála taktéž na svém místě jako před lety. Bohužel se zde již nenacházela keška, která byla stejně jako u přehrady již zrušena. Když jsme přikročili k trubce, vyndali jsme špunt, opláchli si ruce a pak jsme si sedli na lavičku. Jelikož nás zajímalo, proč byla studánka pojmenována Hurbanova, vytáhli jsme chytrý telefon a potřebné informace jsme si tímto způsobem zjistili.

Dozvěděli jsme se, že jméno získala po slovenském spisovateli, novináři, politikovi, evangelickém faráři a prvním předsedovi Slovenské národní rady. Tím byl Jozef Miroslav Hurban, který jezdil na Rusavu za svým přítelem Danielem Slobodou a později se dokonce stal jeho švagrem. Dále jsme se dočetli, že byl jedním z hlavních představitelů slovenského povstání, které však bylo potlačeno a tak se spolu s dalšími spolupracovníky ukryl na Rusavě. Právě tehdy Hurban rád chodíval studánce, kterou dal obložit kameny a naposledy se u ní zastavil roku 1883, tedy pět let před svou smrtí. Od té doby studánce místní obyvatelé neřekli jinak, než Hurbanova. Jak jsme poznali při první návštěvě, stal se pramen celkem frekventovaným místem s kvalitní vodou, ale tentokrát jsme zde byli úplně sami a nikdo nás nerušil.

V klidu jsme si tak prohlédli zídku s vyrytým názvem a letopočty 1849 – 1929, které někdo zvěčnil při osmdesátém výročí zkrášlení studánky. Když jsme vše shlédli, vrátili jsme se k autu a zamířili za dalším cílem. Tím byla zvonička sv. Kryštofa a i když k ní vedla pěkná asfaltová silnička, kterou by naše SUV bez problémů zdolalo, kvůli zákazu vjezdu se k ní autem dojet nedalo. Povoz jsme tedy odložili na malém parkovišti před Obecním úřadem a po žluté turistické značce vyrazili k našemu cíli. Silnice za základní školou začala stoupat vytrvale vzhůru a tak jsme byli rádi, že jsme za posledními domy narazili na malou výstavu zemědělských strojů, která nám zatraktivnila poněkud fádní výstup. Exponáty se nacházely u silnice na okraji svahu a k našemu potěšení na nich nechyběla tabulka s popisem stroje, několika zajímavostmi a krátkou historií konkrétního kusu.

Nejprve jsme si prohlédli mlátičku Wichterle, kterou v Prostějově vyráběl zakladatel firmy František, což byl dědeček slavného vynálezce kontaktních čoček Otty. Dočetli jsme se, že firma od osmdesátých let 19. století vyráběla a opravovala zemědělské stroje a postupně se rozrůstala. V roce 1888 koupil František Wichterle jiný zkrachovaný podnik a svoji firmu rozšířil o další provozy včetně slévárny. Kromě zemědělských strojů firma vyráběla motory, parní kotle, ozubená kola, elektromotory, nástěnné výtahy či zařízení pro provoz jatek. Zaujalo nás, že vystavená mlátička fungovala ještě v roce 1954. Vedle nás čekal čert, ale nebyl vůbec chlupatý a neměl rohy, neboť se jednalo o rotační vyorávač brambor. Dozvěděli jsme se, že čert pracoval na principu velkého kola umístěného v zadní části stroje, se železnými prsty na obvodu, které během otáčení vyhrabávaly brambory ven ze země.

Čerta vystřídal Ježek s velkým písmenem na začátku, neboť tak se jmenovala firma z Blanska, jejíž balíkovač jsme viděli před sebou. Exponát byl doplněn fakty z historie firmy, která byla založena v roce 1849 Karlem Ježkem. Jeho zámečnická dílna se postupně rozrostla natolik, že roku 1873 spolu se syny Karlem a Richardem začali vyrábět moderní zemědělské stroje. Po roce 1888 byla zbudována nová továrna, jež vyráběla stroje a pumpy, mlátičky, žentoury, vinné lisy a různé drobnější nářadí. Posledním exponátem byl secí stroj od filmy Kovářík, která v Prostějově vyráběla zemědělské stroje, kotle pro parní lokomotivy, motory pro mlýnské zařízení a další průmyslová odvětví. Zaujalo nás, že na konci roku 1918 došlo ke spojení této firmy s prvně jmenovanou společností Wichterle a vznikla tak světoznámá značka Wikow.

Když malá exkurze do historie zemědělských strojů skončila, pokračovali jsme ve výstupu ke zvoničce sv. Kryštofa. Stále jsme sledovali žlutě značenou trasu, která se několikrát zakroutila jako had. Minuli jsme poslední dům, vypadající spíše jako příbytek majitele texaské olejářské firmy a pak se krajina rázem změnila v krásné horské louky a pastviny, mezi nimiž se vinula úzká asfaltová silnička. Za poslední zatáčkou se již objevila několikrát zmíněná zvonička, která spolu s okolní krajinou tvořila velmi pěknou kompozici, takže se nám zde okamžitě zalíbilo. Sice trochu silněji pofukoval vítr, ale to nám nezabránilo v tom, abychom si dřevěnou zvoničku sv. Kryštofa prohlédli. Před námi stál v podstatě kus stromu s roznožkou, do níž byl umístěn malý zvonek, krytý typickou valašskou stříškou se šindelem.

Z tabule u zvonu jsme se dozvěděli, že zvonička s obrázkem sv. Kryštofa byla postavena u cesty z Rusavy na Hostýn v roce 2018 a vysvěcena o dva roky později. Neodolali jsme a řádně jsme zatahali za provaz, čímž jsme rozhoupali zmíněný zvoneček, jehož zvuk se snášel do údolí pod námi. Následně jsme se rozhlédli kolem sebe, neboť se od zvoničky nabízel krásný výhled na část údolí, okolní kopce a protože jsme sem přišli brzy zjara, a stromy ještě nezískaly nové zelené šaty, tak jsme skrze les viděli kopec se zříceninou hradu Křídlo, který jsme ještě v ten den měli v úmyslu poctít svoji návštěvou. Když jsme se pokochali výhledy, posadili jsme se na jednu z laviček u zvoničky a lehce posvačili z vlastních zásob, zatímco kolem nás chodili v menším počtu turisté, mířící z Hostýnu do Rusavy.

Žlutá trasa totiž pokračovala vzhůru kolem stožáru k osadě Grapy a poté na rozcestí Bukovina, odkud to byl už jen kousek na slavné poutní místo. My jsme ovšem od zvoničky zamířili zpátky do Rusavy. Cestou nejmladší členka výpravy oběhla deset stromů stojících v řadě, za což si připsala další body do výzvy firmy Aktin. V tento den se jednalo již o třetí splněný úkol a tak spolu s ostatními kráčela dolů do Rusavy, kde nás čekalo ještě několik zastávek. Cestou jsme se kochali výhledy, dokud jsme neklesli tak nízko, že nebylo vidět nic, než nejbližší okolí. Asfaltová silnička nás zanedlouho dovedla zpátky k základní a mateřské škole, u níž se nacházelo malé hřiště, kde pár dětí správným způsobem trávilo volný čas. U školy jsme zabočili doleva, jelikož jsme si chtěli po 11 letech znovu prohlédnout evangelický kostel sv. Trojice.

Když jsme k němu přišli, zahájili jsme nový průzkum kamenného kostela bez omítky, jenž vznikl podle plánů architekta Ludwiga Förestera v letech 1865 – 1882 na místě staré modlitebny. Původně zde totiž od roku 1813 stával dřevěný kostelík, který nahradil stodolu, v níž se předtím věřící augsburského vyznání scházeli. Při pohledu na stavbu nám bylo jasné, že velkolepé stavební dílo by nevzniklo bez celé řady finančních sbírek, pomoci moravského zemského výboru nebo Spolku Gustava Adolfa z Vídně. Nad námi se tyčila hranolová věž s vysokou jehlancovou střechou, zakončená dvojitým křížem, pod kterou jsme si zkontrolovali správný čas na ciferníkových hodinách. Pod nimi jsme spatřili úzká okna s půlkruhovým záklenkem, za nimiž se nacházel zvon z roku 1882, darovaný spolu s křišťálovým lustrem místní rodinou Mozolů.

Ten jsme ovšem nemohli vidět, neboť dveře kostela byly pevně zavřené, takže jsme se ani napodruhé dovnitř nedostali. Na přední straně stavby jsme ještě našli dalších pět oken s půlkruhovým záklenkem, přičemž jedno bylo zasazené do středu mírně předsazené věže, dvě se nacházely o něco níže na okrajích průčelí a zbylá dvojice obsadila místa vedle vchodu. Nade dveřmi jsme spatřili půlkruhové okno, v jehož vlysu jsme si přečetli nápis Chrám svaté Trojice, které byl svatostánek zasvěcen. Nalevo od vchodu jsme spatřili pamětní desku s textem z bible, který hlásal Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Dále jsme si přečetli, že deska sem byla umístěna roku 1988 při příležitosti 100. výročí úmrtí vlastence, botanika a kazatele Daniela Slobody, za jehož působení byl postaven tento kostel, vedlejší fara a evangelická škola.

Pak jsme po schodišti sestoupili od kostelních dveří a pozdravili se s dvojicí dřevěných hudebníků, sedících na zdi u silnice. Další postavy jsme později objevili v okolí kostela a moc se nám ten nápad, udělat místo zajímavější, líbil. Následně jsme se vydali směrem k faře a otevřenou bránou jsme vstoupili na dvorek, který nám posloužil k bližšímu shlédnutí boční strany. Lodi kostela dominovala šestice mohutných opěrných pilířů, mezi nimiž jsme spatřili tři vysoká okna s půlkruhovými záklenky a na konci jsme narazili na přistavenou sakristii. U přípravny kněžích jsme se otočili zpátky a vrátili jsme se před hlavní vchod, kolem něhož jsme šli dál po silnici, zabočili doleva do slepé ulice a začali si zpoza plotu prohlížet druhou boční stranu svatostánku, která byla prakticky identická jako ta první, ovšem sakristii nahradila malá boční kaple.

Zbývala nám poslední část stavby, kterou jsme opět shlédli ze slepé ulice, přičemž se jednalo o pětiboký presbytář s jediným funkčním oknem uprostřed. Ostatní okna byla zazděná a dvě malinká okénka ve štítu na kněžištěm nemohla pouštět dovnitř dostatek světla. Potom jsme vstoupili brankou v plotu dovnitř a vydali se podél boční strany kostela ke stromu usmíření, který zde byl vysazen roku 2007 u příležitosti oslav založení 350 let obce Rusava členy valašského sboru portášského. Jedle bělokorá od naší poslední návštěvy docela vyrostla a tak jsme jí popřáli mnoho šťastných let do dalšího života. Pak jsme proklouzli druhou brankou k hlavní silnici a zamířili jsme k našemu povozu, jímž jsme odjeli podruhé ke Kašparově vile.

Když jsme k ní po 11 letech přijeli, zaparkovali jsme prakticky na stejném místě jako poprvé a vydali se druhou obhlídku domu, jehož útroby byly stále nedosažitelné. V následujících minutách jsme zjistili, že se na stavbě prakticky nic nezměnilo, pouze okolní keře a stromy o něco povyrostly. Ani tentokrát nám příroda ve výhledu netvořila žádné překážky, protože jsme sem přijeli opět na jaře, takže větve byly ještě holé a na dům jsme viděli vcelku dobře. Před námi se nacházela roubená vila malíře a ilustrátora Adolfa Kašpara, která byla postavena v roce 1932 podle vzoru horské chaty Kohútka v Javorníkách, kterou jsme už také viděli. Obě stavby patřily mezi typické objekty tradičního lidového stavitelství Valašska, který se nám moc líbil.

Střešní krytinu Kašparovy vily tvořil dřevěný štípaný šindel, z něhož vyčuhovaly cihlové komíny a pod střechou ve štítu domu jsme si přečetli nápis AŤ SI BYLO JAK SI BYLO , DYCKY JAKSI BYLO, EŠČE NIGDY NIKDY NEBYLO, ABY JAKSI NEBYLO. Na samostatně stojícím domě jsme dále našli přístavky s verandou, kuchyní a dalšími místnostmi příslušenství či otevřenou pavlač s dřevěným prkenným zábradlím. Líbila se nám také dřevěná dvoukřídlová okna s vyřezávanými ozdobami, jež byly natřeny žlutou a světle modrou barvou. Křídla oken měla červenou barvu a za nimi se skrýval interiér domu, který jsme bohužel ani napodruhé neviděli a jelikož už zvenku nebylo co obdivovat, začali jsme zjišťovat, kdo si vilu vlastně nechal postavit. Marně jsme se však rozhlíželo kolem sebe, hledajíce nějakou chytrou tabuli s informacemi.

Potřebné věci jsme se dozvěděli díky mobilnímu telefonu, který nám k tomuto účelu posloužil stejně, jako před chvílí u Hurbanovy studánky. Kdyby se na obou místech nacházely nějaké tabule s historií, nemuseli bychom moderní techniku používat, ale co se dalo dělat. Chytré zařízení nám prozradilo, že Adolf Kašpar byl malíř a ilustrátor, který se narodil v Bludově, kde se nám také vždycky líbilo a že studoval v Olomouci, což bylo pro změnu naše bydliště. Ačkoliv Adolf Kašpar bydlel s rodinou v Praze na Kampě, celý život se rád vracel na Moravu, zejména do Loštic, kde se mu zalíbilo natolik, že si tam nechal postavit dům s ateliérem. Do městečka, proslaveného výrobou tvarůžků, jezdil s rodinou v letních měsících až do roku 1931, jenže pak jej okouzlila Rusava a nechal si zde v dalším roce postavit roubenou chalupu.

Bohužel ji užíval pouhá dvě léta, neboť roku 1934 zemřel náhle na mrtvici během výletu k Čertovu jezeru a byl pochován na vyšehradském hřbitově. Dále jsme si přečetli, že po druhé světové válce vila sloužila jako zdravotní středisko, kanceláře JZD, knihovna a muzeum obce. Po restituci byla navrácena dědicům posledního majitele a vila se stala nepřístupnou. Když jsme se seznámili s dostupnými fakty, odjeli jsme hledat Záhorní studánku. Vrátili jsme se na hlavní silnici, zabočili doprava a jeli směrem do horní části obce. Brzy jsme zabočili doprava a úzkými silničkami jsme se propletli k posledním domům, vystavěným na loukách s pěkným výhledem. Asfalt poté vystřídal méně rovinatý povrch, po němž jsme opatrně přijeli k plácku u jakési velké chaty, nacházející se pouhých 200 metrů od studánky, kde jsme auto zaparkovali.

Vzápětí jsme po lesní cestě vyrazili za zdrojem životodárné tekutiny a vzhledem k počínající únavě z jarního sluníčka a náročnějším výstupům k předešlým cílům nás potěšilo, že jsme se k Záhorní studánce nemuseli štrachat vysoko do kopce a také nijak daleko. Kráčeli jsme mezi chatařskou osadou na samém okraji Rusavy a brzy jsme přišli na malý most, kde se podle mobilní navigace měla studánka nacházet. Nikde jsme ji však neviděli a jelikož se zde cesta rozdvojovala, nevěděli jsme kam se dál vydat. Naštěstí jsme správně vybrali doslova tu pravou cestičku a studánka se vzápětí před námi objevila. Spatřili jsme malou kamennou zídku, z níž trčela trubka, která ze svých útrob vypouštěla studenou vodu, padající dolů do nádržky. Po dřevěné lávce jsme k přistoupili k prameni a opláchli si ruce, ale protože jsme si stejně jako u jiných studánek nebyli jisti kvalitou vody, raději jsme ji nepili.

Navíc zde nebyly žádné hrníčky a sebou jsme si nic nevzali, protože nám to vzhledem ke vzdálenosti od auta připadlo zbytečné. Na kamenné zídce jsme našli letopočet 1986, což byl pravděpodobně rok vybudování studánky, nicméně od té doby zřejmě prošla rekonstrukcí, jelikož stavba vypadala celkem neomšele a svěže. Vyměnit by potřebovala spíše lávka k prameni, nicméně jsme do ní opět vložili důvěru a vrátili se po ní zpátky na cestu. Celou dobu, kterou jsme zde strávili, jsme slyšeli hlasy z přilehlé chaty, ale nic konkrétního nám v hlavě neuvízlo. Jestli to byli majitelé právě této chaty, kteří se o vybudování Záhorní studánky zasloužili, to se nám nepodařilo zjistit. Jelikož však vodní zdroj vypadal dobře, zcela určitě bylo některými obyvateli chatové oblasti o studánku náležitě pečováno a ta jim za odměnu dávala kvalitní vodu.

Vše tedy probíhalo jako v dobré pohádce, pouze ten vodník nám tady chyběl, ale třeba sem někdy najde cestu. Pak jsme se již stejnou cestou vrátili zpátky k autu a opustili jsme oblast, podle které studánka získala své jméno. Naším dalším cílem byl barokní kostel Povýšení sv. Kříže, který se objevil dole pod námi poté, co jsme znovu přijeli na zmíněné louky s pěkným výhledem. Neodolali jsme a svatostánek jsme si z dálky vyfotili. Pak jsme opět sjeli na hlavní silnici, zabočili doprava a pokračovali až ke konečné zastávce autobusu, odkud jsme již viděli kamenný kostel se sedlovou střechou a okrovou omítkou, která roku 1976 nahradila původní bílou barvu. Jelikož se nám nechtělo stoupat po schodech jako před 11 lety, kdy jsme svatostánek viděli poprvé, vyjeli jsme prudké stoupání skoro až ke kostelu a vyrazili na jeho obhlídku.

Církevní stavbu, která vznikla v letech 1777 – 1779 za peníze zrušeného jezuitského řádu, jsme poctivě obešli kolem dokola a prohlédli si ji ze všech stran. Začali jsme na zadní straně s trojbokým presbytářem s valbovou střechou, k němuž na jižní straně přiléhala přízemní sakristie. V prostřední části presbytáře, na němž nebyla žádná okna, jsme našli kamennou desku s křížem a letopočtem 1779, jenž avizoval rok dokončení stavby. Jelikož se kolem kostela rozprostírala krásná louka, která spolu s jarním sluníčkem skvěle dotvářela příjemnou atmosféru místa, nic nám nebránilo v tom, abychom si církevní památku bez problémů celou obešli. Na boční straně jsme našli tři stejná okna se segmentovým záklenkem a naším očím neunikla také čtyřmetrová sanktusníková věžička s lucernou, která byla stejně jako zbytek plechové střechy natřena červenou barvou.

Kdybychom však kostel mohli navštívit před rokem 1890, nalezli bychom na něm šindele, které by stavbě dodávaly romantičtější vzhled. Během obchůzky jsme si rovněž všimli odtokového kanálu vejčitého půdorysu, který obklopoval svatostánek kolem dokola. Kanálek zde nevznikl náhodou, nýbrž z ryze praktických důvodů, které představovala voda, stékající ze svahu dolů ke kostelu. Při stavbě na tuto okolnost nebylo pamatováno a tak již čtyři roky po dokončení svatostánku došlo k promočení stěn a trhlinám na klenbě lodi, které musely být opraveny. Na hladké fasádě jsme opravdu našli několik stop po opravách, ale ty souvisely patrně s jinými rekonstrukcemi. Těch za 250 let existence kostela proběhlo několik, čemuž jsme se vůbec nedivili, protože jsme se s různými problémy u církevních staveb na našich cestách již setkali mnohokrát.

Když jsme došli na konec první boční strany, na nároží jsme uviděli válcovou věžičku, v níž se nacházelo schodiště na hudební kůr, do něhož se vstupovalo dveřmi z vnitřní strany kostela. Pak jsme již stanuli u vchodu nad nímž jsme spatřili okno a erb tehdejších majitelů panství Rottalů. V kamenném ostění vchodu jsme si přečetli latinský nápis, oznamující fakt, že kostel vznikl za podpory panovnice Marie Terezie a následných Josefínských reforem, doplněný českým textem Pojďte a klaňte se jemu. Nápis jsme uposlechli tak napůl, neboť jsme sice vstoupili dovnitř, ovšem nikomu jsme se nehodlali klanět. Nicméně jsme si přes mříže v zádveří prohlédli interiér budovy s barokním oltářem, který sem byl přemístěn roku 1860 z Holešova, nad nímž visel obraz z roku 1892 s ukřižovaným Kristem, Pannou Marii, sv. Janem a sv. Maří Magdalenou pod křížem.

Po stranách obrazu jsme spatřili další dva, přičemž na jednom byl namalován Kristus v zahradě Getsemanské a na druhém Poslední večeře Páně. Klenbu presbytáře pak zdobila malba Narození Páně v Betlémě a strop lodi pro změnu výjev Odevzdání moci Krista sv. Petru a apoštolům. Na závěr jsme v lodi u paty klenby shlédli malby Kristus s pěti pannami moudrými a pěti nemoudrými v pozadí a Ježíš přítel dítek. Dále našim očím neunikla dřevěná kazatelna z doby výstavby kostela, boční oltáře s dřevěnými vyřezávanými svatostánky s anděly po stranách, které zhotovil řezbář František Celler z Olomouce či obrazy křížové cesty, darovanými ctihodnou sestrou Vincencií z Čeložnice u Kyjova. Na závěr jsme si prohlédli zpovědnici a kamennou křtitelnici, která byla údajně v roce 1888 darována bohoslovci z olomouckého semináře.

V lodi kostela jsme napočítali 16 lavic, stojících na barevné dlažbě z roku 1900, která nahradila původní kamennou podlahu. Jediné do jsme nemohli vidět, byly varhany na hudebním kůru, který se pochopitelně nacházel nad našimi hlavami. Když jsme si krásný interiér katolického kostela prohlédli, vyměnili jsme světlo Boží za denní a pokračovali jsme v obhlídce exteriérů stavby. Nad námi se tyčila 27 metrů vysoká hranolová věž s hruškovitou bání, zakončená dvojitým křížem, pod kterou chyběly hodiny, nicméně podle světlejšího odstínu fasády to vypadalo, že zde někdy byly. Pod chybějícími ciferníky jsme spatřili okna s půlkruhovými záklenky, za nimiž se skrývaly dva zvony, které v sedmdesátých letech 20. století nahradily své předchůdce, zrekvírované v roce 1942 pro válečné účely.

Ani ty však nebyly původní, jelikož v roce 1917 byly z věže sneseny dva zvony z konce 19. století a po roztavení sloužily v rakouské armádě úplně jiným účelům. Pod korunní římsou se pak nacházelo čtverhranné okno, osvětlující vstupní předsíň, v níž jsme se před chvíli kochali interiérovou výzdobou a protože nám toho k více k vidění věž nabídnout nemohla, vydali jsme se ke druhé boční straně. Vzápětí jsme své kroky zastavili, jelikož jsme si na druhém nároží vedle věže chtěli prohlédnout umělou jeskyni se sochou Panny Marie Lurdské v klasickém modrobílém provedení. Uměleckým dílem z roku 1911 poděkovala jedna manželská dvojice Bohu za navrácení zdraví, přičemž o dva roky později byla přerovskou firmou socha zastřešena a obehnána železným zábradlím.

Když jsme si pěknou jeskyni prohlédli, přesunuli jsme se k sousednímu dřevěnému kříži s plechovým Kristem, který pocházel z doby vysvěcení kostela a byl pořízen ze sbírky občanů. Krátce jsme shlédli sousední faru a pak jsme konečně mohli dokončit obchůzku svatostánku, na jehož druhé boční straně jsme narazili na vedlejší vchod, nad nímž jsme spatřili dvě okna se segmentovým záklenkem a třetí jsme vzápětí objevili nad přistavěnou přípravnou kněžích. Prohlídku pozdně barokního farního kostela Povýšení sv. Kříže jsme tedy měli za sebou, ale ještě než jsme odjeli, na chvíli jsme se zastavili a rozhlíželi se kolem sebe, neboť se nám na tomto místě jaksi dobře dýchalo a cítili jsme se bezpečně. Pěkný byl také pohled směrem do údolí k centru obce, ale rozhodně se nejednalo o nějaký široký výhled jako z rozhledny.

Potom jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli vstříc zřícenině hradu Křídlo, ležícím v katastru obce Brusná, který jsme sice také už jednou viděli, ale chtěli jsme se na jeho stav podívat po letech znovu. Autem jsme projeli celou obcí Rusava, které jsme o chvíli později zaparkovali na plácku u jakési přízemní bílé budovy a vzápětí jsme vyrazili na hrad. Nejprve jsme po mostě překonali tok říčky Rusavy, která své jméno získala kvůli tomu, že se při deštích údajně zbarvovala do rusého odstínu a poté jsme zabočili doprava. Opustili jsme tak širokou lesní cestu a pokračovali po úzké pěšině, sledujíce žlutou turistickou značku, která nás měla dovézt až na zříceninu hradu Křídlo, k níž jsme před lety přišli z jiné strany, neboť jsme vždy neradi chodívali stejnými cestami. Netušili jsme však, co nás tentokrát bude na naší výpravě čekat.

Stezka začala ihned stoupat, ale naštěstí se nejednalo o nějaký prudký výšlap a navíc se cestička záhy narovnala. Od naší první návštěvy v Hostýnských vrších v tomto kraji ubylo značné množství stromů a dřevění bohatýři chyběli i na začátku naší cesty. Na druhou stranu se nám otevřel výhled do údolí a na chaty, postavené na protější stráni za silnicí, nicméně při pohledu na holé stráně nám bylo docela smutno. Věřili jsme však, že si příroda s pomocí lidí poradí a les bude za pár desítek let obnoven, o čemž se budou moci přesvědčit následující generace turistů. Nad obnaženým údolím jsme kráčeli přibližně 400 metrů a poté stezka začala mírně klesat, stočila se doleva a zavedla nás do lesa. V tom okamžiku se po naší pravé ruce objevila hluboká úžlabina, která nám o chvíli později připravila horkou chvilku.

Pěšina, zapadaná částečně podzimním listím, totiž vedla podél této úžlabiny, na jejímž dně si cestu klestil bezejmenný přítok říčky Rusavy a v tom jsme si všimli, že stezka dále pokračuje na druhé straně rokle. Z našeho úhlu pohledu to ovšem vypadalo, že abychom se tam dostali, budeme muset přejít po stromě, ležícím napříč nad úžlabinou. Pěšina k němu totiž stále směřovala a žádný most jsme před sebou neviděli, takže se nám zatajil dech, protože strom ležel poměrně vysoko nade dnem rokle. O chvíli později se nám obrovsky ulevilo, neboť se cesta najednou zlomila a začala prudce klesat na dno úžlabiny, kde nám stačilo křepce přeskočit potůček a na druhém břehu zase vystoupat nahoru. Pěšina nás dovedla na širší cestu, která vedla dál doprava, zatímco vlevo již zarůstala mlázím, protože po ní celé roky již nikdo nechodil.

Ač jsme dále šli po širší lesní cestě, využívali jsme pouze její okraje, protože byla na mnoha úsecích značně podmáčená a hrozilo zapadnutí naší obuvi do bahna. Na jednom místě jsme si dokonce museli pomoci naskládáním větví do vody, abychom mohli vůbec pokračovat dál. Za tímto kritickým bodem se rovinatá či mírně klesající pěšina s námi přestala mazlit a ukázala nám svou pravou tvář. A ta byla velmi drsná, protože stezka začala velmi, velmi prudce stoupat, takže jsme se často zastavovali, abychom znovu popadli dech. Nahoru jsme šplhali jako kamzíci, sem tam jsme se chytli stromu, u něhož jsme si odpočinuli, protože svah byl tak prudký, že jsme si museli hledat místa s mírnějším sklonem. Tímto způsobem jsme absolvovali téměř celou zbývající část cesty na hrad a i když se jednalo o pouze 200 metrový úsek, stoupání nám připadalo nekonečné.

Dalších 50 metrů už vedlo více po úbočí svahu, takže se nám šlapalo lépe a brzy jsme přišli ke skalce na konci protáhlé hory s názvem Barvínek. Pak jsme chvíli kráčeli stekou, lemovanou balvany a nízkými skalními útvary, mezi nimiž jsme proklouzli na širokou lesní cestu, po níž jsme sem před 11 lety přišli. Na rozcestí u hradu jsme se však dlouho nezdržovali a po již neexistujícím padacím mostě přes obranný příkop jsme vstupní bránou vstoupili do předhradí. Prohlédli jsme si zbytky vstupní brány s odhalenou patkou vnitřního portálu, která měla podobu čtvercové věže s průjezdem v přízemí, z níž obránci mohli snadno kontrolovat příchozí cestu k hradu. Od brány jsme zamířili k pařezům uprostřed plošiny, kde jsme se posadili a z batohu vytáhli svačinku, kterou jsme se posilnili, abychom zvládli druhý průzkum hradu Křídlo.

Během občerstvování jsme očima přejížděli po plošině o rozměrech přibližně 95 x 40 metrů, kterou vybudovali páni z Cimburka na přelomu 14. a 15. století během jediné stavební etapy a snažili si představit, jak to tady kdysi vypadalo. Z návštěv jiných hradů jsme věděli, že v předhradí obvykle stávaly hospodářské budovy, které byly nalepené k hradbám a v nichž se chovaly slepice, kozy či prasata. Pravděpodobně se zde nacházely také dřevěné stáje pro koně, na kterých sem obyvatelé hradu či jeho návštěvníci přijížděli a v nichž během letních měsíců mohli přespávat obyčejní vojáci. Ostatně v mírových dobách posádku hradu netvořilo moc lidí, takže jeho osazenstvu stačilo mít vodu a pár zvířat ke klidnému životu, pokud ovšem zrovna neprobíhaly nějaké boje, jichž ve středověku bývalo poměrně dost.

Když jsme dojedli, vydali jsme se na průzkum předhradí, uprostřed něhož jsme narazili na velkou prohlubeň, která snad sloužila pro chytání dešťové vody. Voda byla pro obyvatele hradu životně důležitá a protože jsme na hradě nenašli jinou studnu, jednalo se patrně o hlavní zdroj životodárné tekutiny. Kousek od jámy jsme v zemi objevili jeden z nejzachovalejších prvků v předhradí, kterým byly zbytky kruhové věže. Vzápětí jsme vystoupali na hradby, stalo se tak ovšem pouze obrazně, protože z nich nezbylo prakticky nic jiného, než právě v zemi zasypaná kruhová věž. Nezachovala se pětiboká věž, jenž bývala blíže k severnímu rohu předhradí a která měla šířku přibližně 7,7 a průměr 3,7 metru, a celých pět metrů vyčuhovala před hradby ven. Kruhová věž měla vnější průměr 6,9 a vnitřní 2,9 metru, a od své kolegyně ji dělilo skoro třicet metrů hradeb.

Právě do prostoru mezi obě věže jsme přišli, abychom se stejně jako kdysi obránci hradu, rozhlédli po krajině dole pod námi. Bez problémů jsme shlédli Chomýž, vpravo Brusné a také vzdálenější Hlinsko pod Hostýnem s okolními kopečky, na nichž stávaly další hrady Kasařov a Chlum. Sledovali jsme také kroužící paraglidisty a když jsme se výhledy pokochali, prošli jsme se po neexistujících hradbách a sledovali cestu pod námi, po které jsme sem před 11 lety přišli. Pravděpodobně právě tudy vedla ve středověku přístupová cesta do hradu, což by potvrzovala existence obou věží na této straně, protože na té opačné žádné strážní prvky s možností ostřelování případných útočníků nebyly. V okamžiku, kdy jsme došli na konec hradeb, prosmýkli jsme se kolem zachovalé části věže a po starých známých schodech jsme zamířili do hradního jádra.

Před posledními schody jsme narazili na mohutný kus zdiva, nevýraznější prvek hradního jádra, kde na ploše o rozměrech přibližně 54 x 18 metrů stávalo několik objektů. Bohužel jsme z nich viděli jen nepatrné fragmenty, protože celé přízemí hradního jádra bylo zasypáno sutí. Hrad totiž zanikl během česko - uherských válek v letech 1475 - 1481, kdy jej rozbořila vojska uherského krále Matyáše, ale předtím bychom zde našli věžový palác se tři metry silnými zdmi, který asi postavili vladykové z Dobrotic, takže se jednalo o nejstarší část hradu. Ve střední části hradního jádra, východně od věžového paláce, bylo nevelké nádvoří s bránou na severní straně, k níž stoupala přístupová cesta z předhradí. Na východní straně nádvoří stával lichoběžný dvoutraktový palác, jehož  čelo podepíral dosud stojící opěrák, což byl onen fragment zdiva, který jsme minuli u schodů.

Na jižní straně jádra jsme našli dochovaný fragment hradby s ochozem, sousedící s předhradím, která mívala sílu zdiva okolo dvou metrů a během procházky po hradní plošině jsme nemohli minout ohniště, které jsme tu objevili už minule. Místo trampů však na přilehlých lavičkách seděli kamínky, ale nebyly to obyčejné šutry, nýbrž byly pomalované. Kromě krásných obrázků na sobě měly odkaz na Facebook a číslo pro registraci. Nebyly to první kamínky na nimiž jsme se na svých cestách setkali, ale zatím jsme je nikam neregistrovali. Každopádně jsme na nich obdivovali kreativitu autorů maleb, nad jejichž fantazií zůstával v dobrém smyslu slova rozum stát. Kamenná umělecká díla jsme si pro jistotu vyfotili, kdybychom se v budoucnu rozhodli změnit názor a chtěli si je zapsat mezi své úlovky a pak jsme přemýšleli nad jinými výtvory.

V mobilních telefonech jsme si totiž vyhledali historii hradu Křídlo, o němž první zmínka pochází z roku 1365, kdy jej Vlk z Dobrotic spolu s dalšími majetky prodal Vilémovi z Kunštátu. Následoval seznam dalších majitelů a nás nejvíce zaujala ta, která hrad s malou přestávkou držela v letech 1460 – 1480. Jmenovala se Markéta z Krčmaně, velmi rozhazovačná žena, která kvůli svému rozmařilému životu o hrad kolem roku 1475 přišla. Tehdy se na krátkou dobu Křídla zmocnil jeden z Markétiných věřitelů Albert Kostka z Postupim, jelikož se majitelka hradu dostala do finančních nesnází a proto padělala uherské mince přímo na Křídle. Padělatelská dílna zde působila až do roku 1472 a dokázala vyrobit neuvěřitelných 300 různých druhů mincí. Přemýšleli jsme, jestli tato dílna bývala dole v předhradí nebo přímo v jádru hradu a spíše jsme byli nakloněni druhé možnosti.

Taková výroba totiž musela probíhat v naprostém utajení a tak padělatelé zřejmě využívali nějakou zastrčenou část sklepení pod palácem. Dále jsme se dočetli kdy hrad zanikl a velice jsme se podivili tomu, že se zhýralé Markétě podařilo zbořený hrad s panstvím prodat Janu Vlku z Konecchlumí a že i když byla roku 1486 cena Křídla odhadnuta na 900 uherských zlatých, přesto už nebyl nikdy obnoven. Když jsme dočetli poslední řádky, sestoupili jsme dolů do předhradí a vzápětí vyšli ven na lesní cestu. Pak jsme zabočili doprava a stejně jako před lety jsme zamířili za nedalekou Sirkovou studánkou, která se tak stala posledním cílem tohoto jarního výletu. Cestou se nám opět otevřely výhledy na Hostýn, který byl tentokrát více vidět, protože v jeho okolí zmizelo mnoho vykácených stromů. Lepší výhled s výrazným nádechem smutku nás čekal o chvíli později ještě jednou poté, co jsme dorazili k Sirkové studánce.

Její okolí se totiž také dramaticky změnilo, za své vzaly stromy a keře, které ji před 11 lety obklopovaly, takže na nás místo působilo trochu depresivně. Nicméně se nám potvrdilo staré známé rčení, že všechno zlé je k něčemu dobré, protože jsme díky absenci porostu v okolí studánky objevili její druhou část. Při první návštěvě jsme totiž viděli jen její horní polovinu a vůbec jsme si nevšimli, že se o pár metrů níže, ve svahu nad cestou, nacházela druhá kamenná zídka. Nejprve jsme ovšem prozkoumali horní půlku studánky, taktéž tvořenou kamennou zídkou, na níž byly postaveny hrníčky. Pod zídkou se nacházela kruhová nádoba s vodou, jež byla minule zakrytá, a i když jsme ji tentokrát jsme našli otevřenou, neměli jsme odvahu si v ní ani opláchnout ruce. Když jsme se otočili, spatřili jsme druhou půlku studánky, která vypadala hodně podobně, ale na rozdíl od její sestry ze zdi trčela trubka, takže to vypadalo, jakoby se jednalo o sourozenecký pár.

Bratříček ve svahu byl poněkud obtížně dostupný a museli jsme k němu opatrně sestoupit, abychom nespadli dolů do příkopu u cesty. Povolili jsme kohoutek a opláchli si alespoň ruce, nicméně vodu jsme neochutnali, i když na zídce byly opět k dispozici hrníčky. Pak jsme se vrátili na lesní cestu a pokračovali dál směrem od hradu, ale po 50 metrech jsme odbočili doleva na neznačenou pěšinu, která nás podle mapy měla dovézt zpět k autu. Bohužel nám mapa nedala žádné podrobnější informace o stavu této zkratky a záhy jsme zjistili, že nás nečeká žádná pohodlná procházka. Stezka sice klesala v příjemném úhlu, ovšem drtivou většinu času jsme se nepohybovali po ní, ale přinejlepším po jejích okrajích či dokonce ještě dále od ní. Na vině bylo divoké jarní počasí s dostatkem srážek, takže cesta byla hodně podmáčená a nedalo se po ní jít.

Namísto pohodlné chůze jsme tak zdolávali různé lesní překážky v podobě nahodile ležících větví různých rozměrů, které se často ukrývaly pod listím spadeným na podzim. V horní části stezky jsme zase museli zvládnout chůzi mohutnými travinami, zatímco dole nám les nedovolil využít suché okraje, takže jsme občas sestoupili do podmáčeného koryta a pečlivě vybírali bezpečné místo pro naše obutí. Tímto způsobem jsme museli ujít vzdálenost asi 600 metrů a pak jsme konečně spatřili naše černé SUV, odpočívající za mostem u řeky Rusavy. Když se podmáčená stezka napojila na širokou lesní cestu, rychle jsme po ní přišli k autu a o pár minut později jsme již vyrazili domů do Olomouce, kam jsme v pořádku dojeli. Na Rusavě jsme tak strávili příjemný den plný sluníčka a kromě obecního muzea jsme viděli všechny zajímavosti této vesnice v Hostýnských vrších, kde bylo opravdu krásně !

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_stravili_cely_den_na_Rusave/​