Nádherný čtyřpodlažní vodní mlýn stojí v údolí potoka Gručovka pod dvěma rybníky na katastru obce Leskovec nedaleko Březové. Nejstarší zmínka o něm je v gruntovních knihách z roku 1720, v nichž je uváděn mlýn na mouku a lněná olejna. Dne 15. dubna 1732 koupil mlýn od svého otce Jakub Šturm za 150 tolarů, ale ten zemřel 8. dubna 1740 v 38 letech. Pozůstalá vdova Magdaléna se ještě téhož roku 24. července provdala za Jiřího Kolovrata ze Skřitova, jemuž také v prosinci roku 1740 prodala mlýn za 150 tolarů. Jiřík Kolovrat na mlýně hospodařil necelých 12 let, než mlýn převzal Antonín Wolf, manžel jeho nevlastní dcery. Antonín Wolf prodal svůj laudemiální mlýn v Leskovci roku 1792 svému nejstaršímu synovi Františku Wolfovi za 200 tolarů slezských. O den dřív, než svobodný a bezdětný František Wolf 10. února 1820 zemřel, koupil od něho mlýn v Leskovci jeho mladší bratr Antonín za 360 zlatých. S mlýnem obdržel Antonín Wolf i veškeré nalezené mlynářské, domácí a zemědělské nářadí, a také krupník. Po Antonínovi následoval jeho syn František Wolf, který na mlýně hospodařil v letech 1840 - 1856. 

Špitálský mlýn v Jerlochovicích se poprvé zmiňuje 16. dubna 1470 v souvislosti se smlouvou, kterou Jiří Dřístek se svou manželkou Annou a jejím synem z prvního manželství Kašparem Tošnarem prodal mlýn a dva lány v Jerlochovicích Janu ze Žerotína. Tento šlechtic jej pak daroval o sedm let později fulneckému špitálu a tím mlýn zřejmě přišel ke svému jménu. V té době se jednalo o mlýn poddanský a mlynář z něj musel špitálu odvádět o svatém Martinu 1 zlatý a 369 šeflů režné mouky. V letech 1662 - 1664 ve špitálském mlýně hospodařil Jiří Hans. Roku 1751 ho nahradil jistý Franz Langer a po něm v roce 1768 Anton Proschka. O pět let později se ve mlýně zabydlel Johann Liebscher.

První zmínka o Domácím mlýně ve Fulneku pochází už z roku 1293, který ovšem zřejmě zanikl, neboť roku 1372 nechala postavit pod fulneckým hradem nový mlýn matka Drslava II. z Kravař. Mlýn měl dvě složení a ještě ve stejném roce přešel do držení děrenského fojta Mikuláše Krátkého z Lukavce. Další zprávy pak pocházejí z let 1432 a 1586 v souvislosti s vkladem do Desek zemských. Dne 24. dubna 1698 mlýn koupil od Jana Františka hraběte z Vrbna mlynář Mathes Tompke, po němž jej roku 1716 převzal jeho syn Jindřich a v mlynářské tradici pokračoval i jeho syn Antonín, jemuž klapáč patřil od roku 1735. V roce 1745 byl povinen odvést do vrchnostenských důchodů 24 měr pšenice, 84 měr žita a něco málo kuřat či jiné havěti. Mimoto musel mlynář platit při převodu mlýna obvykle laudemium, vykrmit vepře a chovat honícího psa.

Mlýn existoval prokazatelně v polovině 18. století, když byl zaznamenán během prvního vojenského mapování, které proběhlo 1764 – 1768, kdy se jmenoval Hladíkovský. Další informace pak pocházejí z roku 1920, kdy byl starý dřevěný splav před mlýnem odstraněn a místo něho postaven nový bezpečný jez. V roce 1930 vlastnil mlýn, pilu a elektrárnu Rudolf Synek, přičemž vyrobená elektřina sloužila mimo jiné k osvětlení náměstí. Dne 1. března 1937 se rozvodnila Křetínka i Svitava, která strhla most u mlýna a úplně odnesla jez nad mlýnem u dnešního autobusového nádraží. Na místě strženého mostu byla vybudována provizorní lávka pro pěší. Dne 5. února 1951 převzalo JZD v Letovicích od Lubomíra Synka do pronájmu válcový mlýn a část strojového zařízení likvidované pily. Mlýn i pila nadále sloužily potřebám zemědělců z Letovic a okolí v rámci JZD. 

Mlýn existoval prokazatelně v polovině 18. století, kdy byl zaznamenán během prvního vojenského mapování, které proběhlo 1764 – 1768. Další informace pak pocházejí z roku 1826, kdy jej vlastnil pan Kubita, který však z nějakého důvodu není v mapě uveden jako mlynář a nesl název Podloucký. V roce 1883 byl Kubitův mlýn přeměněn na Biachovu továrnu na tištěné zboží, která se rychle rozrostla na velkou továrnu Cosmanos lidově nazývanou Modrá. Po přestavbě zřejmě z původního mlýna mnoho nezůstalo a budovy získaly tovární vzhled.

Vodní mlýn byl postaven na samotě za městem Letovice v roce 1836 a dostal jméno Nový. V ranních hodinách 2. září 1920 mlýn vyhořel, poté co byl právě nově přestavěn a modernizován. Vlastníkem mlýna se pak stal bývalý učitel Josef Kolář, po němž dodnes nese jméno. V roce 1930 mlýn poháněla Francisova turbína s průtokem 1.976 m3/s, spádem 2.6 m o výkonu 51.38 HP, napájená vodou z řeky Svitavy. V září roku 1939 byl důkladně opraven most u mlýna neboť již hrozil sesutím, přičemž majitel mlýna přispěl na opravu obnosem 1500 korun a dodal potřebný písek. Po roce 1950 komunistický režim zlikvidoval spoustu menších mlýnů, Kolářův mlýn však měl štěstí a fungoval dál.

Kdy byl postaven Dolní mlýn ve Veverské Bítýšce není známo, nicméně první zmínka je z roku 1883, kdy jej koupil mlynář Jan Tejkal z Černé Hory, který za něj zaplatil 27.000 zlatých a tím se těžce zadlužil. V dubnu roku 1884 se mu narodil syn Hugo, pozdější dědic mlýna a že se mlynářově rodině dařilo velice dobře, brzy zaplatili dluhy, přikoupili pole a rodina se rozrostla o další děti. Tehdejší mlýn měl dvě patra, byl obklopen chlévy a hospodářskými budovami, stojícími v ohybu řeky Svratky, která zde měnila směr a obtáčela stavení v širokém půlkruhu. Za stodolou u náhonu byla ještě pila, na které roku 1899 v době žní, když byla svezena úroda, vypukl požár, který ve chvíli zničil všechna stavení. Základy budovy prohořely do základů, dobytek se podařilo zachránit jen z části a sám mlynář se přiotrávil kouřem. Již za dva roky byl mlýn postaven a znovu začal mlít obilí.

Bývalý městský mlýn v Dolních Kounicích je vyobrazen na císařských mapách roku 1825, postaven byl ale pravděpodobně mnohem dříve. Často před ním stávalo několik koňských povozů z celého okolí a čekalo na semletí. V tomto mlýně bylo prý možno si počkat na mouku z vlastního obilí, ale jinde se měnilo obilí za mouku s doplatkem a vývažkem. Znamenalo to, že rolník přivezl do mlýna padesát kilo obilí plus jedno kilo na pytel a zpět si odvezl mouku a otruby o váze celkem padesát kilogramů včetně pytlů.

První písemná zmínka o Hynkově a o mlýně existuje v souvislosti se změnou majitele v roce 1437. Pravidelně však začal být zmiňován až na začátku 16. století, když roku 1531 patřil Hynkov i s mlýnem Markétě z Vojnic, poté v roce 1533 Janu z Kostelce na Skrbeni, roku 1574 Petru st. Pražmovi z Bílkova atd. V roce 1581 prodali Jan st. a Šebor Pražmové z Bílkova mj. i Hynkov s mlýnem městu Olomouci, v jehož majetku mlýn zůstal až do poloviny 19. století. V roce 1948 byla na polovinu Solařova mlýnu zavedena národní správa. Po výkupu v roce 1949 byly majitelem poloviny mlýna "Severomoravské mlýny n.p. Olomouc". V roce 1958 byla operativní správa převedena na "Olomoucké mlýny a pekárny n.p. Olomouc". Mletí bylo zrušeno kolem roku 1970 komunistickým režimem, podobně jako ostatní vodní mlýny u nás. Náhon byl zpola zasypán, turbína včetně ostatní technologie místními svazáky rozebrána a odvezena do šrotu. Za utržený peníz byli svazáci údajně – dle místních pamětníků – několik dnů ve vinném sklípku na jižní Moravě. Od tohoto okamžiku začal pozvolně celý mlýnský areál chátrat, a to i přes využívání skladových prostor státním podnikem Zelenina Ostrava.

První zmínka o vodním mlýně na Olomouckém předměstí v Litovli je z roku 1384, kdy u něj končily hranice města. Roku 1574 jej koupilo město Litovel a mlýn se nazýval Jarošův. V roce 1850 zde dle místního kronikáře působil mlynář Stejskal a ten se zasloužil o prodloužení mlýnského náhonu. Poté mlýn vyhořel a roku 1888 byl postaven nový. Roku 1899 převzala Přední mlýn akciová společnost od Rudolfa Raaba a nazvala jej První umělecký válcový mlýn. Ze všech společníků zůstal pouze starosta Alois Knaibl a poté také Jaroslav Staroštík. Po roce 1948 byl mlýn komunisty znárodněn a předán Severomoravským mlýnům a těstárnám. Roku 1990 byl mlýn vrácen v restituci synovi dřívějšího majitele Svatopluku Staroštíkovi. Dnes se ve mlýně vyrábějí krmné produkty pomocí technologie, kterou současný majitel převzal v restituci.