Město Fulnek, rozkládající se na obou stranách historické zemské hranice Moravy a Slezska, jsme poprvé navštívili v období mezi Vánocemi a Silvestrem, když jsme jeli na rodinnou návštěvu ke známým. Tento den nám vůbec nepřálo počasí, od rána vydatně pršelo jakoby příroda vůbec nebrala na vědomí, že z dvanácti měsíčků nejblíže k ohni zrovna sedí Prosinec. Přesto jsme si sebou vzali papír s turistickými cíli, které jsme chtěli ve Fulneku poznat, nicméně během cesty po dálnici z Olomouce jsme nevěřili, že bychom se za nimi vydali. Jenže u Oder jsme se stali svědky zázraku, jelikož déšť začal postupně ustávat a když jsme do Fulneku přijeli, tak už nepršelo. Pouze zatažená obloha a mokré silnice připomínaly předchozí události, což nás však nemohlo odradit od toho, abychom se seznámili s nabídkou historických zajímavostí města.

Jako první cíl jsme si vybrali vodní mlýn, stojící symbolicky na Mlýnské ulici přímo pod zámkem, který na klapáč shlížel poněkud povýšeně. Alespoň takový dojem jsme měli, když jsme u Domácího mlýna zaparkovali naše stříbrné autíčko a vydali se na jeho obhlídku. Osudy zámku a mlýna byly totiž naprosto rozdílné, jelikož novotou zářící šlechtické sídlo prošlo náročnou opravou, zatímco žluté budovy mlýna působily sešle, neboť od roku 2012 sloužily jako sběrna kovových odpadů a skladiště. Přesto jsme klapáči v souboji se zámkem mohli připsat jedno vítězství a to ne jen tak ledasjaké. Město Fulnek bylo totiž založeno pravděpodobně pány z Lichtenburku, přičemž první zmínka o něm, stejně jako o Domácím mlýně, pochází z roku 1293, zatímco hrad jako předchůdce zámku byl vystavěn až o 80 let později.

Původní mlýn zřejmě zanikl, neboť roku 1372 nechala pod novým fulneckým hradem postavit druhý klapáč matka Drslava II. z Kravař. Mlýn měl dvě složení a ještě ve stejném roce přešel do držení fojta Mikuláše Krátkého z Lukavce. Před námi se samozřejmě nacházel klapáč úplně v jiné podobě, kterou získal patrně v první polovině 19. století, kdy jej už pěknou řádku let držela rodina Tomků a kdy u něj stál poměrně velký statek. Nechtěnou úpravou pak mlýn prošel roku 1892, když vyhořel a jestli v něm bylo mletí obnoveno či byl nějak přestavěn, to se nám nepodařilo zjistit. Každopádně jsme pochopili, že nízká budova s přijímací kanceláří sběrny kovošrotu u původního mlýna nestála, zatímco kamenná zídka u vjezdu na nádvoří pamatovala dobu, kdy před mlýnem stávalo několik koňských povozů z celého okolí.

Následně jsme přišli k bráně na nádvoří, odkud byla nejlépe vidět patrová budova mlýna, zatímco ty okolo příjezdové cesty byly pouze přízemní. V dolní části mlýnice jsme spatřili vstupní otvor s polokruhovým záklenkem, do jaké místnosti ústi, to jsme se nedozvěděli. Neodvážili jsme se totiž na nádvoří vstoupit, jelikož jsme nechtěli vstupovat bez dovolení na soukromý pozemek a v ono páteční dopoledne bylo zavřeno a neměli jsme se koho zeptat. Vrátili jsme se tedy ke dvou původním budovám mlýna, v jejichž štítech jsme spatřili dřevěné vozové kolo a ve druhém se nacházel kovový kříž s Kristem. Zatímco ukřižovaný zřejmě pocházel ze sbírek kovošrotu, do něhož jej odvezl nějaký ateista, vozové kolo mohlo klidně pocházet z nálezů na půdě klapáče, když předtím nějakému chasníkovi upadlo z jeho povozu po příjezdu do mlýna.

Když jsme si dostatečně prohlédli přední část mlýnských budov, vydali jsme se po příjezdové cestě na obhlídku zadní strany, která však nevypadala příliš pěkně. Oprýskaná omítka a zašlá fasáda působily strašidelně, přesto nás tento smutný fakt neodradil od bližšího prozkoumání budov. Nejvýraznějším prvkem na nich byly dvoje dveře, jimiž kdysi mohli procházet mlynáři s pytlem obilí, aby jej vzápětí uložili v nejvyšším patře mlýna, kde pak začal samotný proces mletí. Jednalo se však pouze o naši domněnku, protože stejně tak mohli mlynáři nosit pytle ručně z nádvoří do patra, ovšem nemělo by to logiku. Na jedněch dveřích nás zaujaly tabulky, pocházející patrně opět z věcí vyhozených do šrotu, které někdo sem někdo umístil z recese, protože na nich bylo napsáno : Místní národní výbor a Jednotný klub pracujících ROH ROMO Fulnek.

Text na druhé tabulce nám připomněl bývalého českého výrobce praček, který stejně jako Domácí mlýn patřil už pouze bohužel do historických kronik města. Více jsme toho na Domácím mlýně již vidět nemohli a tak jsme se vrátili k našemu autu, jímž jsme odjeli za další zajímavostí města. Tou byla kaple sv. Rocha a Šebestiána, o které již pojednává jiný můj příspěvek, tak si jej nenechte ujít. Chcete-li vědět, co všechno jsme ve Fulneku viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech článek Jak jsme v prosinci navštívili zmoklý Fulnek a dozvíte se víc. A nezapomeňte prosím napsat pod články komentáře a podělte se o své zážitky s ostatními turisty, kteří tak získají aktuální informace o daném místě. Děkujeme. Snad vás tento článek inspiroval k návštěvě města Fulnek a poznání jeho památek či zajímavostí.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Fulnek_-_Domaci_mlyn/

Historie :

První zmínka o Domácím mlýně ve Fulneku pochází už z roku 1293, který ovšem zřejmě zanikl, neboť roku 1372 nechala postavit pod fulneckým hradem nový mlýn matka Drslava II. z Kravař. Mlýn měl dvě složení a ještě ve stejném roce přešel do držení děrenského fojta Mikuláše Krátkého z Lukavce. Další zprávy pak pocházejí z let 1432 a 1586 v souvislosti s vkladem do Desek zemských. Dne 24. dubna 1698 mlýn koupil od Jana Františka hraběte z Vrbna mlynář Mathes Tompke, po němž jej roku 1716 převzal jeho syn Jindřich a v mlynářské tradici pokračoval i jeho syn Antonín, jemuž klapáč patřil od roku 1735. V roce 1745 byl povinen odvést do vrchnostenských důchodů 24 měr pšenice, 84 měr žita a něco málo kuřat či jiné havěti. Mimoto musel mlynář platit při převodu mlýna obvykle laudemium, vykrmit vepře a chovat honícího psa. Zato vrchnost mlynáři pomáhala při udržování mlýnských zařízení, náhonů, splavů a stavů a dovážela mlýnské kameny. Dalším majitelem Domácího mlýna se stal Josef Tompke, nejstarší Antonínův syn, který mlýn 24. prosince 1768 koupil po smrti otce od vdovy Anny za 318 zlatých rýnských. Dne 12. března 1819 převzal mlýn Antonín Tomke po svém otci Augustinu Tomkovi. Už o čtyři roky později získal mlýn v licitaci Jan Kretchmer a od něj mlýn koupil v roce 1830 Pavel Libisch. Dne 5. února 1892 domácí mlýn ve Fulneku vyhořel a jestli bylo mletí obnoveno, to nevíme. O dění ve mlýně v následujících letech historické záznamy mlčí a to až do počátku 21. století. Od roku 2012 slouží jako sběrna kovových odpadů a skladiště.

Historie čerpána z webu

https://www.vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/1543-domaci-mlyn

Historické fotografie převzaty z knihy : 

TICHÁNEK, Jiří a Pavel ŠMÍRA. Vodní mlýny na Novojičínsku. [Ostrava]: Šmíra-Print, c2012, s. 106. ISBN 978-80-87427-28-6

Město Fulnek je držitelem turistické známky č.338.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/fulnek-c338