Vodní mlýn v dolní části horské obce Čenkovice měl více štěstí, než ten horní, který zanikl a na jeho základech byla vybudována spodní stanice lanovky. Kdy však dolní mlýn vznikl není známo, první zmínka o něm je z roku 1839 kdy jej vlastnil mlynář německé národnosti Umlauf Franz. V roce 1930 vlastnil mlýn Vilhelm Seidelmann a tehdy měl mlýn vodní kolo na svrchní vodu o průtoku 71 l/s, na spádu 6,5 metru a o výkonu 4 HP. Mlýn tak využíval nejmladší a nejvýkonnější typ pohonu kola na svrchní vodu, která byla přiváděna zvláštním náhonem nad korečkové kolo a padala na něj shora. Tato konstrukce umožňovala až dvojnásobně vyšší výkony mlýnů oproti mlýnům na spodní vodu, protože kromě síly proudu vody využívala i váhu vody dopadající svrchu na lopatky kola. Zároveň umožňovala využití vodní energie i v místech bez velkých stálých vodních toků.

V Chocni se nacházely vodní mlýny již na konci 14.století, kdy je o nich zmínka v souvislosti s koupí poloviny města Hynkem Hlaváčem. Jedním z nich byl i ten Horní a později Podskalský, který vyhořel roku 1539 při velkém požáru města. Tehdejší středověká města byla převážně dřevěná a lidé v domech používali otevřený oheň. Ohnivý kohout tak spolykal čtyřicet domů, polovinu masných krámů i mlýn Podskalský a další požár roku 1602 zničil téměř celé město.

Nejstarší písemná zmínka o mlýnu v Zálší pochází z Tereziánského katastru z roku 1757, kdy měl mít jedno složení. Poté pozemkové knihy obce Zálší sdělují, že roku 1768 koupil Augustyn Podhajsky mlejn od mateře své pozůstalé vdovy, což potvrzuje, že mlýn na tomto místě existoval již nějakou dobu před tímto rokem. Také Josefské vojenské mapování z let 1764-1768 a Františkovo vojenské mapování v letech 1836-1852 potvrdilo existenci betlémského.

První zmínka o Dolním mlýně v Chocni pochází z roku 1509, kdy panství drželi Pernštejnové a tehdy se jednalo o vrchnostenský mlýn, který šlechta pronajímala mlynářům. Jména prvních nájemců nejsou známa, nicméně od konce 18. století byl v držení rodiny Kopeckých, poté zde působil mlynář Josef Ringl. Původně jednoduchý mlýn měl od roku 1704 čtyři mlecí složení, což svědčí o tom, že se sem sjížděli lidé ze širokého okolí. Tehdy se mlelo výlučně zrní, které si v pytlích přivezl zemědělec, jenž si pak odvážel svou vlastní mouku, což se změnilo se zavedením válcových stolic, čehož se však Dolní mlýn nedočkal.

Mlýn v Loukotníku postavil Václav Kopecký roku 1834 jako úplně nový, ale téhož roku vyhořel. Trvalo dvanáct let než byl znova obnoven, ale moc velký majetek majitelům mletí nevydělalo. Ani pekárna přistavěná ke mlýnu roku 1902 jim štěstí nepřinesla. Již roku 1906 mlýn zkrachoval, byl uzavřen a následně objekt koupila obec. Co se zde dělo bezprostředně poté není známo, ale možná zde byla nějaká pila, protože až do roku 1981 zde fungoval Dřevostav. Ten pak nahradila sběrna surovin, která byla zrušena v devadesátých letech 20. století. Potom byl objekt navrácen v restituci a byla započata rekonstrukce a přestavba na obytný dům.

První zmínka o Řehákově mlýně pochází z roku 1483 z listiny Kostky z Postupic a kdy byl v Tereziánském katastru uveden jeden mlýn o dvou složeních jako dominikální. Roku 1713 se jednalo o vrchnostenský mlýn tzv. koželužský, opět o dvou složeních. V roce 1823 zde fungovala pila, ale pěkný pohled na mlýn musel být okolo roku 1851, kdy zařízení poháněla čtyři kola na spodní vodu.

Mlýn začal roku 1849 stavět Hynek Galutschek na zelené louce, ale brzy jej prodal Gustavu Hannakovi, který ho v tentýž rok uvedl do provozu. Po smrti Gustava roku 1888 mlýn zdědil jeho syn Jan, ale nebyl v podnikání úspěšný a podnik musel po devíti letech prodat v exekuční dražbě za cenu 56 000 zlatých Karlu Harmsovi. Pro tohoto člověka zřejmě mlýn představoval pouhou investici, protože jej vzápětí pronajal a na klapáči nepracoval.