Beskydy se staly jednou z našich nejoblíbenějších destinací, kam jsme se velice rádi vraceli, jelikož nás zdejší drsná a zároveň krásná krajina naprosto okouzlila. Občas jsme na československé pomezí z Olomouce vyrazili na jednodenní výlet, ale strávili jsme zde i pár celotýdenních dovolených, které nám daly více času pro důkladnější prozkoumání tohoto kouzelného pohoří. Jednoho roku jsme si na sedm dní pronajali luxusní srub v kanadském stylu, který si jeho majitel postavil na zelené louce teprve nedávno a tak dřevěný domek ještě voněl novotou. Dovolenou jsme si naplánovali na začátek letních prázdnin, kdy se rozlehlá obec Velké Karlovice stala na jeden týden naším novým domovem, z něhož jsme každé ráno po vlastními silami připravené snídani vyráželi na výlety po bližším i vzdálenějším okolí.

Čtvrtý den pobytu jsme celý strávili v jámě lvové, neboť jsme se pohybovali pouze po Velkých Karlovicích, abychom se seznámili s místními památkami, které jsme během této červencové dovolené samozřejmě nemohli vynechat. Celodenní putování po této rozlehlé valašské obci nás mimo jiné zavedlo do údolí Pluskovec, kde jsme naše stříbrné auto zaparkovali pod hospodou Kyčerka a ihned jsme se k ní vydali, neboť jsme už měli velký hlad. Nicméně jsme jej rychle zahnali, protože cestu do restaurace lemovalo seskupení dřevěných soch a novotou vonící kaple sv. Huberta, jež jsme si prostě museli prohlédnout ještě před jídlem. Když se tak stalo, konečně jsme vstoupili do restaurace, v níž jsme se skvěle najedli. Po obědě jsme sešli dolů na silnici, opustili krásný areál Kyčerka a vrátili se k autu na parkovišti.

Nikam jsme však nejeli, pouze jsme si vzali věci a vydali se pěšky po žluté trase na kopec Javorníček, rozkládající se vysoko nad Velkými Karlovicemi, k němuž nás nejprve vedla mírné stoupající asfaltová komunikace. U parkoviště jsme minuli autobusovou zastávku, za níž jsme potkali první z mnoha valašských chaloupek, které nabízely ubytování nebo pohoštění. Na nových domech jsme mohli oči nechat, neboť jsme v té době sami chtěli nějakou chalupu koupit a starším stavbám krásu dodávaly třeba červené muškáty v oknech nebo pěkná předzahrádka s květenou rozličných barev. Drtivá většina obydlí se nacházela podél silnice, neboť matka příroda údolí Pluskavec neroztáhla do veliké šíře a navíc sem přidala potok stejného jména, takže lidem na vybudování svých staveb nezbylo moc místa.

Zmíněný vodní tok nás věrně doprovázel ještě dlouho a občas jsme jej museli překonat po menších mostcích, když zkřížil silnici, aby se Pluskavec podíval, co se děje na druhé straně toho ošklivého šedého hada. Když jsme od parkoviště urazili asi 700 metrů, přišli jsme k vícepatrové budově, v níž sídlil horský hotel Kyčerka, o němž jsme také uvažovali, když jsme si ve Velkých Karlovicích vybírali ubytování. Nakonec však vyhrála varianta pobytu v soukromém srubu, takže jsme hotel pouze minuli a o kousek dál dorazili na konečnou zastávku autobusu. Za točnou jsme narazili jen na pár domů, protože jsme se ocitli na konci obydleného údolí, za nimiž úzká asfaltka vstoupila do lesa. Prostor se ještě více zúžil a stromy okolo cesty ponechaly pouze nevelký pruh zatravněné plochy, kde se dařilo plevelu či kmínu kořennému.

Když jsme za sebou nechali poslední dům, zhruba o 300 metrech jsme došli na široký plácek, na němž si těžaři dřeva odložili desítky kmenů a jeden řidič své vozidlo. Na stojícím stromě jsme objevili tabulka s názvem Pluskovec – Polomová, který nám ještě prozradila, že se právě nacházíme v nadmořské výšce 600 metrů. Dále jsme se dozvěděli, že do sedla Příschlop ještě zbývá 3,5 kilometru, ale do karet nám hrál fakt, že se náš cíl Javorníček nacházel blíž. Nicméně jak daleko se vrcholek tyčil, to nám bez mobilních aplikací zůstalo utajeno, ale nijak nás to neodradilo od dalšího putování. Na rozcestím jsme si mohli vybrat, jestli budeme šlapat pěšinou mezi stromy nebo po zpevněné, ale kamenité lesní komunikaci, protože obě cesty se k sobě tulily jako milenci na začátku svého vroucího vztahu.

Každopádně jsme na vlastní nohy zaznamenali obrovskou změnu. Zatímco asfaltová silnice vedla až k rozcestí názvem Pluskovec – Polomová po rovině či pouze mírně do kopce, odtud nás čekalo pouze prudké stoupání o délce 1,5 kilometru, které bylo navíc proloženo strmými úseky. Bohužel nás opustil potok Pluskovec, který si pro své vlnky vybral patrně mírnější trasu a tak jsme se šplhali do nepříjemného stoupání lesem, aniž by nám něco výšlap zpestřilo. Občas se cesta rozdělila a odběhla někam do lesa, ale my jsme se stále drželi žlutých ukazatelů, které nás vedly prakticky pořád rovně a nahoru. V jednu chvíli se v nenávratnu ztratila lesní pěšina, takže jsme museli kvalitu svého obutí prověřit na kamenitém povrchu, z čehož nás na pár desítek vteřin vysvobodila zoufale krátká lavička, na kterou jsme si někteří sedli.

Ten, kdo sem lavičku umístil, tak moc dobře věděl co dělá, protože druhá polovina stoupání nabrala ještě kolmější úhel. Nic se na tom nezměnilo ani poté, co kamenitá lesní cesta odbočila doprava k horské osadě, kterou jsme o chvíli později částečně viděli na vlastní oči. Nejprve jsme ovšem museli jít rovně úzkou pěšinou, která z nás vyždímala poslední zbytky sil a nijak nám nepomohlo, když se trochu rozšířila, protože stále vedle prudce vzhůru. Proto jsme přivítali, když jsme přišli ke zmíněné osadě s dřevěnou chaloupkou a hospodářskými budovami, které tady v lese působily jako zjevení. Hospodáři byli evidentně doma, ale nebyli jsme na tom tak špatně, abychom u nich museli poprosit o pomoc, takže jsme kolem vjezdu na dvůr pouze prošli a pokračovali ve výstupu na Javorníček.

Pokud jsme si do té chvíle mysleli, že to nejhorší už máme za sebou, mýlili jsme se. A hodně. Poslední úsek byl ještě strmější, nicméně jsme zároveň kráčeli po okraji lesa, takže jsme tušili, že už brzy budeme nahoře. Po levé ruce jsme míjeli les, po pravé se nacházely pastviny a zároveň se nám postupně otevíraly výhledy na valašskou krajinu. Občas jsme se zastavili, abychom se vydýchali a tak jsme měli čas pokochat se pohledem na nádherná údolí s protékajícími potůčky, chaloupkami a usedlostmi, rozeseté po svazích, na nichž se od jara do podzimu pásly ovečky s cinkajícími ovečkami a na zdánlivě nekonečnou hradby moravských lesů. Když jsme napásli své oči a popošli dál, narazili jsme na pastvu poněkud jiného rázu. Na louce se totiž pásl skotský skot, jehož originál jsme viděli v rámci našich cest po britském území.

A tak jsme náročný výstup přerušili a pár minut rohatá zvířata pozorovali. Přitom jsme si dostatečně odpočinuli, takže jsme zbývající kratičkou vzdálenost na vrchol Javorníčku zvládli rychle a bez problémů. Dorazili jsme na vrchol s nadmořskou výškou 862 metrů, z čehož jasně vyplývá, jaké převýšení jsme museli zvládnout. Odměnou za náročný výstup nám byl takřka kruhový výhled na hřebeny Beskyd a Javorníků, jímž jsme se kochali dlouhé minuty. Viděli jsme Lysou horu, Smrk, Kněhyni a celý radhošťský hřeben od Pusteven po kapli Cyrila a Metoděje. V popředí pak našim očím neunikl pás vsetínských vrchů a údolí Vsetínské Bečvy, která je oddělovala od zvedajících se Javorníků. Dále jsme spatřili úbočí padající zpátky do Karlovic a nad ním osadu Soláň pod stejnojmenným vrcholem, jenž byl napůl holý a napůl zalesněný.

Díky tomu nám připomínal špičku alias populární zákusek s koňakovou náplní a piškotem. Směrem doprava hřeben klesal do sedla a stoupal na již Kotlovou, kterou jsme však už neviděli, ale Radhošť za ní ano. Od Soláně do popředí vystupovala oblina Fojtova vrchu, nalevo od něj se nacházel vršek Kopencová a ještě víc vlevo Jeseníková. Prvním výrazným bodem v hlavním hřebeni nalevo od Soláně bylo Leští a kousek dál Tanečnice, přesahující už 900 metrů nad mořem. Jelikož Javorníček představoval na celé žluté trase jediné místo, odkud jsme mohli pozorovat hraniční Javorníky od jejich paty v údolí Stanovnice až po hřeben, neodmítli jsme ani tuhle nabídku. Nejvýraznějším a zároveň nejbližším vrcholem byl Malý Javorník, jediná tisícovka tohoto pohoří, ležící na území České republiky. Video z Javorníčku najdete zde.

Kolem něj se rozkládaly bezejmenné hřebenové výstupky a dále kopce Frňovské, Stolečný vrch nebo malá sjezdovka Spartaku a Kohútka se stejnojmenným lyžařským areálem. Na Javorníčku bychom se zdrželi ještě déle, ale byl čas vydat se za dalším cílem, který přestavovala nedaleká kaple. Když jsme si církevní památku prohlédli, zase jsme na Javorníček vrátili a pár minut na něm pobyli. Cítili jsme se zde totiž velice dobře, v duších nastal klid a tohle místo na nás pozitivně zapůsobilo, takže si lehli do trávy bez obav z klíšťat. Teprve pak jsme zamířili ke kapličce na Štrčkové, o níž však již vypráví jiný můj článek. Jak dále probíhal čtvrtý den naší dovolené na Valašsku, to se dozvíte v sekci Velké povídání o výletech, kde je pro vás připraven cestopis s názvem Jak jsme strávili celý den poznáváním památek ve Velkých Karlovicích.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/velke-karlovice-vrchol-javornicek​

Historie :

Vrchol Javorníček s nadmořskou výškou 862 metrů se nachází severně od hlavního hřebene Javorníků, od kterého je oddělen sedlem Příschlop. Je přístupný z Velkých Karlovic po žluté TZ, vedoucí přímo na vrchol. Vzdálenost z Velkých Karlovic je asi 6 km, trasa je středně náročná s prudším táhlým stoupáním. Na vrcholu se nachází kaplička a přístřešek. Je odsud nádherný výhled k severu na Vsetínské vrchy a Beskydy, západně od vrcholu je výhled i k jihu na hlavní hřeben Javorníků. Žlutá turistická značka vedoucí přes vrchol končí v nedalekém sedle Příschlop (asi 1 km východně od vrcholu), odkud se lze po zelené TZ vrátit do Velkých Karlovic nebo pokračovat do sedla Bukovina na Slovensku a na hlavní hřeben Javorníků.

Historie čerpána z webu

https://www.krasybeskyd.cz/

Velké Karlovice jsou držitelem turistické známky č.908.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/velke-karlovice-c908