Město Fulnek, rozkládající se na obou stranách historické zemské hranice Moravy a Slezska, jsme poprvé navštívili v období mezi Vánocemi a Silvestrem, když jsme jeli na rodinnou návštěvu ke známým. Tento den nám vůbec nepřálo počasí, od rána vydatně pršelo jakoby příroda vůbec nebrala na vědomí, že z dvanácti měsíčků nejblíže k ohni zrovna sedí Prosinec. Přesto jsme si sebou vzali papír s turistickými cíli, které jsme chtěli ve Fulneku poznat, nicméně během cesty po dálnici z Olomouce jsme nevěřili, že bychom se za nimi vydali. Jenže u Oder jsme se stali svědky zázraku, jelikož déšť začal postupně ustávat a když jsme do Fulneku přijeli, tak už nepršelo. Pouze zatažená obloha a mokré silnice připomínaly předchozí události, což nás však nemohlo odradit od toho, abychom se seznámili s nabídkou historických zajímavostí města.

Během našeho putování jsme samozřejmě nemohli vynechat ani střed města Fulnek s náměstím Komenského, na němž jsme zaparkovali náš stříbrný povoz a vydali se na obhlídku památek. Poctivě jsme obešli celé náměstí obešli kolem dokola a pak jsme zamířili do jeho rohu, kde pyšně stál Knurrův dům v novém kabátě. Jakmile jsme si je prohlédli, chtěli jsme navštívit i sousední Památník Jana Amose Komenského, jenže zrovna procházel rekonstrukcí a byl tudíž zavřený. A protože informační centrum ve vedlejším domě rovněž nebylo otevřené, odtáhli jsme s nepořízenou pro turistickou známku na druhou stranu náměstí do trafiky a pak nás čekal klášter Augustinů. Chcete-li vědět, co všechno jsme ve Fulneku viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech článek Jak jsme v prosinci navštívili zmoklý Fulnek a dozvíte se víc.

Podruhé jsme se ve Fulneku zastavili o čtyři roky později a k návštěvě tohoto města jsme měli hned dva pádné důvody - rekonstrukce Památníku Jana Amose Komenského skončila a nové interaktivní muzeum navíc získalo svou vlastní turistickou známku, kterou jsme samozřejmě chtěli získat do své sbírky. Stalo se tak jednoho březnového dne, kdy jsme opět dostali pozvání k návštěvě našich známých a během cesty z Olomouce do Hradce nad Moravicí jsme odbočili do Fulneku. Když jsme do města přijeli, nejprve jsme našli ukrytou schránku u restaurace Stovka, kde jsme se chtěli původně najíst. Nakonec jsme si to rozmysleli a odjeli za druhou keškou, která nám připomněla osobu Ference Hoppa, což byl obchodník, cestovatel, fotograf, zakladatel budapešťského muzea, který se narodil roku 1833 ve Fulneku.

Po úspěšném nálezu jsme konečně poobědvali v hospůdce U Martiny, v níž jsme se slušně najedli, takže jsme spokojeně mohli odjet na náměstí Komenského, kde jsme zaparkovali naše černé SUV. Vzápětí jsme zamířili do nám již známého Knurrova domu, v němž se stále nacházelo informační centrum, které bylo tentokrát otevřené, čehož jsme využili k nákupu zmíněné turistické známky. Pak jsme požádali obsluhu, aby nám vydala tajnou schránku s pokladem a protože jsme znali správný kód, bez problému jsme truhličku otevřeli a připsali si tak další úspěch ve hře geocaching. Na závěr jsme si do památníku natiskli neuvěřitelných sedm razítek, což nás naplnilo radostí podruhé během krátké chvíle. Vzápětí jsme vyšli z Knurrova domu ven a zamířili do budovy bratrského sboru.

Ještě než jsme vstoupili do útrob muzea, prošli jsme bránou do prostor někdejší sborové zahrady a hřbitova, ve kterých se nacházela socha učitele národů. Záhy jsme stanuli před bronzovou plastikou J. A. Komenského v nadživotní velikosti, kterou v roce 1924 vytvořil Jan Štursa pro aulu Filozofické fakulty Karlovy univerzity. Z nějakého nám neznámého důvodu byla socha v roce 1969 umístěna do areálu bratrského sboru a díky tomu jsme si ji právě zde mohli prohlédnout. J. A. Komenský stál v plášti a čepičce bratrského kazatele na žulovém podstavci s mírně nakročenou pravou nohou, ruce měl volně spuštěné podél těla, přičemž v té levé držel svitek a v pravé psací náčiní. Po stranách vysokého hranolového soklu jsme spatřili do terénu zapuštěny nízké kamenné desky a prostor kolem nich byl osázen nějakým rostlinstvem, které však na začátku března nešlo identifikovat.

Když jsme si sochu prohlédli, vydali jsme se konečně po schodech ke dveřím muzea, které se nacházelo v bývalém katolickém špitálu s kostelíkem z 15. století. Nad vstupními dveřmi s kamenným ostěním jsme si krátce prohlédli oválný medailon ovinutý vavřínem, ze stran podpíraný stočenými šupinatými těly dráčků či delfínů, v jehož středu jsme našli erby Jana Skrbenského st. z Hříště a Alžběty Petřvaldské. Potom jsme již vešli dovnitř a v pokladně jsme si koupili vstupenky u příjemné paní, která se nás o chvilku později ujala v roli průvodkyně. Zavedla nás do kaple, kde nám podala vyčerpávající historické informace o budově bratrského sboru a samozřejmě o životě patrně jednoho z největších českých myslitelů, filosofů a spisovatelů J. A. Komenského, který ve Fulneku v letech 1618 – 1621 vykonával funkci správce.

Průvodkyně nám dále osvětlila, k čemu dalšímu kromě špitálu, školy a modlení budova sloužila. Dozvěděli jsme se, že v roce 1655 nechal Jan František z Vrbna komplex adaptovat na jízdárnu, ale už o tři roky později zde byla sýpka. V roce 1950 měla být kaple předána českobratrské církvi, ale z tohoto záměru nakonec sešlo a našlo se nové využití objektů jako památníku J. A. Komenského. Pro muzejní účely byla v budově o čtyři roky později instalována výstava o J. A. Komenském a roku 1957 byly expoziční prostory rozšířeny na celý komplex špitálu a kaple, což platilo i v době naší návštěvy. Pak přišly na řadu informace o životě muže, kolem něhož se všechno v muzeu točilo a z úst průvodkyně jsme se o něm dozvěděli spoustu faktů, většinou ovšem nepříliš veselých či optimistických.

Významný český spisovatel, humanista, filozof, teolog a zakladatel moderní pedagogiky se narodil se 28. března 1592 v Nivnici u Uherského Brodu, studoval na německých protestantských univerzitách, později učil v Přerově a byl duchovním správcem ve Fulneku. Průvodkyně nám také řekla, že byl posledním biskupem Jednoty bratrské a politickým mluvčím české protikatolické emigrace, takže se po bitvě na Bílé hoře musel od roku 1620 skrývat, například v Brandýse nad Orlicí. O osm let později 1628 opustil vlast a usadil se v polském středisku Jednoty bratrské v Lešně, odkud podnikl několik cest do Anglie, Švédska a Uher, kde uplatňoval své pokrokové pedagogické názory a proto je nazýván učitelem národů. V Lešně setrval do požáru v roce 1656, při kterém mu shořely materiály k velkému slovníku českého jazyka.

Na závěr jsme se dozvěděli, že poslední léta trávil v Amsterodamu, kde v listopadu 1670 zemřel a jeho ostatky byly poté uloženy v holandském Naardenu. Jeho životní etapu nám přiblížily hvězdy na podlaze kaple, na nichž byla napsána všechna města, ve kterých tento vzdělaný muž působil. Po tomto rozsáhlém vyprávění historických faktů následovala animovaná projekce dobových letáků z doby pobytu Komenského ve Fulneku, kterou nám průvodkyně pouštěla na klenbu kaple. Během promítání černobílých obrázků nám podala ještě pár informací k expozicím, popřála příjemnou prohlídku a rozloučila se s námi. Když odešla za dalšími návštěvníky, kteří právě dorazili k pokladně, pustili jsme se sami do obhlídky exponátů v kapli, kde bychom klidně mohli strávit hodinu studováním materiálů na dotykových obrazovkách.

Tolik času jsme ovšem neměli, nicméně jsme se snažili projít si expozice poctivě a uložit si v hlavě co nejvíce informací. Na jednom z panelů jsme se seznámili s dílem Komenského, který vytvořil celou řadu spisů z mnoha oborů, jež napsal v českém, latinském a německém jazyce. Na opačné straně místnosti jsme našli knihu Zjevení Mikuláše Drabíka. Tento kněz Jednoty bratrské do ní chronologicky sepsal zázračné události a nadpřirozené jevy z let 1644 – 1671 či spíše vlastní vize, které mu údajně vyjevil Duch svatý. Mladý Komenský kněze obdivoval a oba se na základě těchto vidění domnívali, že české země budou osvobozeny z područí Habsburků a že bude nastolena vláda pravdy, míru a Ducha svatého. Někteří historikové se však domnívají, že Drabík měl vidění v okamžicích alkoholového opojení, kvůli čemuž byl z Jednoty bratrské suspendován.

Pak jsme již kapli opustili, prošli kolem pokladny do vstupní chodby, kde jsme v zamčených skříňkách měli odložené bundy a záhy jsme vstoupili do první místnosti s expozicí Dům mnoha tváří. Jak už název napovídal, seznámili jsme se stavebním vývojem areálu. Dočetli jsme se, že špitál s kostelíkem založila již roku 1407 Anežka ze Šternberka, vdova po Beneši z Kravař a jelikož se jednalo o katolický areál, nepřekvapilo nás, že byl husity o 20 let později zničen. Obnoven byl až v druhé polovině 15. století, kdy jej už využívala jednota bratrská jako školu. Dále jsme se dozvěděli, že v letech 1614 až 1618 došlo k další přestavbě, kdy došlo k přemístění vchodu do kostelíka, k němuž byla připojena vedlejší budova, z níž se stala škola. Nejvýraznější přestavbu prý ale uskutečnil obchodník Eliáš Knurr, který v letech 1705 – 1706 přestavěl kostelík na špitál s kapli sv. Vilgefortis.

Presbytář byl vybaven nižšími obloukovými okny, v lodi vznikl dvoupatrový špitál a vedlejší budovu sboru Knurr zboural a v letech 1728 až 1742 přestavěl do dnešní barokní podoby. Poslední stavební proměny se dočkala pouze kaple v roce 1966, kdy byla odstraněna sakristie na východní straně a v tomto stavu jsme ji našli i my. Na druhém panelu jsme se snažili pochopit, jaké náboženské poměry panovaly ve Fulneku po odchodu Komenského z města roku 1621. Tehdy zde kromě členů Jednoty bratrské a hrstky katolíků žili vyznavači utrakvismu, luterství a kalvinismu, přičemž všichni museli docházet někam na mše. Přečetli jsme si, že hradní kaple sloužila utrakvistům, katolíci docházeli do kostela Nejsvětější Trojice a luteráni ve městě nikdy nezískali vlastní modlitebnu a tak museli navštěvovat dřevěné kostelíky v okolních vesnicích.

Nedovedli jsme si už představit, jak to chodilo mezi věřícími v běžném životě, když se potkávali na ulici nebo jestli se pohádali v hospodě u piva. A někteří tam určitě ani nechodili, ale tyhle fakta jsme se dozvěděli až o patro výše. Po přečtení posledních řádků jsme si prohlédli historické fotografie areálu, v němž jsme se právě nacházeli a pak jsme se přesunuli do druhé místnosti. Zde nás čekala expozice s názvem Výzdoba sboru, v níž jsme se seznámili s vybavením modliteben Jednoty bratrské. Nepřekvapilo nás, že na rozdíl od bohatých a honosně vybavených římskokatolických chrámů se jejich kostely vyznačovaly jednoduchostí a střídmostí. Členové sboru měli odpor vůči zvyku věšet v chrámech obrazy a vybavovat je sochami, jelikož se opírali o starozákonní zákaz vytvářet modly a klanět se ji. Absenci těchto předmětů bratři nahrazovali citáty z bible a i když jsme sami v Boha nevěřili, získali si tím naše sympatie.

Následně jsme vyšli z místnosti ven na chodbu, kde jsme kromě záchodů narazili na krásnou studnu, z níž možná pil i samotný Komenský. Nepodařilo se nám však zjistit, jestli se v budově sboru nacházela odjakživa, nebo byla vybudována v následujících stoletích. Vzhledem k tomu, že nejen z piva a vína jest člověk živ a i vodu musí pít, domnívali jsme se, že byla do skály vyvrtaná už v 15. století. Neodolali jsme a do sedmnáctimetrové studny jsme přes krásnou kovanou mříž nahlédli. Dole jsme spatřili mince, které do 9 metrů hluboké vody naházeli movitější návštěvníci muzea, které jsme odmítli napodobit. Někteří z nich se dokonce trefili do vědra, visícího nad hladinou a díky reflektoru se v jeho světle lákavě leskly. Ještě štěstí, že do památníku měly straky zákaz vstupu či spíše vletu !

Od studny jsme zamířili ke schodišti do prvního patra, kde nás čekala další část expozic v bývalé kostelní lodi, do níž byly v letech 1705 a 1706 vestavěny místnůstky pro špitální potřeby. První exponát jsme ovšem našli ještě na chodbě, kde se pod sklem skrývala kniha pozůstalostí fulneckých měšťanů z let 1596 – 1623, odhalující vybavení zdejších domácností, řemeslných dílen a obsahující soupis zbraní, šatstva i knih nejen členů bratrského sboru. Pak jsme už vstoupili do místnosti číslo 3, v níž se nacházela expozice s názvem Německý sbor a uprostřed ní jsme našli vitrínu s ivančickým kancionálem z roku 1566. Jednalo se o soubor duchovních písní určených pro bohoslužbu, učených především pro německé sbory Jednoty bratrské ve Fulneku a Lanškrouně a pak jsme se již věnovali textu na panelech rozmístěných podél zdí.

Na jednom z nich jsme se seznámili se jmény správců fulneckého sboru, kteří zde působili v letech 1488 – 1621 a jak jsme už věděli, tím posledním byl Jan Amos Komenský. Na druhém panelu jsme se dočetli, že první bratři přišli na zdejší panství v roce 1468, nicméně důležitým faktorem se ukázal příchod Valdenských z Braniborska přibližně o 20 let později, jímž místní usedlíci začali říkat Marecké pokolení. Potěšilo nás, že tito němečtí bratři neřešili nějaké národnostní rozdíly a tak se snadno integrovali do náboženského života ve Fulneku. Dále jsme si přečetli, že během několika generací došlo k silné germanizaci sboru, ačkoliv zde působil velký počet českých bratří a dokonce zde vnikla německá škola, což však nijak nebránilo sňatkům mezi německými a českými sboristy. Na závěr jsme si prohlédli několik zvětšenin kancionálních zpěvníků a pak jsme již odešli do čtvrté místnosti.

Expozice Mezi prací a modlitbou nám prozradila fakta o každodenním životě v komunitě Jednoty bratrské, který se řídil tzv. Řádem zvláštním mezi bratřími. Podle něj v něm důležitou roli zastávali soudcové sboru či starší sestry, kteří byli prodlouženou rukou správce a společně měli dohlížet na výchovu mládeže, radit v pracovních a rodinných otázkách či urovnávat spory mezi sebou. Z dalších informací nás zaujalo, že v době příchodu Komenského do města ke sboru patřil Hrnčířský kostelík se hřbitovem a dva domy, v nichž bydleli zvlášť bratři a zvlášť sestry. Na druhém panelu jsme se dočetli, jaká slova byla užívána při mších, které se dělily na ranní, velké, nešporní a večerní shromáždění. Nepřekvapilo nás, že modlitby byly prováděny podle Bible kralické, která byla vydána poprvé roku 1579.

Po přečtení textu jsme si prohlédli lněný ubrus z konce 17. století, jenž býval součástí oltáře dřevěného kostelíku v obci Kujavy a vedlejší zvětšeninu stránky z modlitební knihy. Uprostřed místnosti jsme našli vitrínu se lžičkami a kalichy z druhé poloviny 15. století, tzv. ciborium. Předměty byly vyrobeny z pozlacené mědi, litého stříbra a sametu a používali je utrakvisté v Hradci Králové. Vedle nich jsme shlédli mosazný, částečně zlacený kalich, který používali bratři v Ústí nad Orlicí. Ve vitríně opět nechyběl kancionál, tentokrát pocházející z Kralic a datovaný do roku 1618, z něhož se četly duchovní evangelické písně, jež byly napsány v české jazyce. Modlitební či přímo liturgický obsah písní však pro nás nebyl tím pravým ořechovým a tak jsme se u knihy dlouho nezdržovali, vyšli jsme ven na chodbu a zabočili do místnosti s číslem 5.

V ní nás čekal kněz a správce sboru, tedy nikoli osobně, ale tak se jmenovala pátá expozice, v níž jsme se pochopitelně dozvěděli více o vedoucích bratrského domu. Ti měli za úkol vychovávat a vzdělávat budoucí kněžský dorost a když ve Fulneku vznikla škola, stali se jejími rektory. Správci bydleli v bratrském domě spolu s učedníky, mladými kněžími, pomocníky a služkami. Překvapilo nás, že v domech byla povolena řemeslná výroba, nicméně hlavním školním učivem byl výklad hlavních složek křesťanského učení. Kromě katechismu se prý četla evangelia, epištoly z Nového zákona a vše bylo završeno zkouškou. Kdo uspěl, stal se učedníkem a pomáhal rektorovi  či správci, ti neúspěšní mohli ve škole zůstat, ale už pouze jak řemeslníci. Po přečtení textu jsme si uvědomili, že to žáci vlastně nikdy neměli ve školách lehké….

Následně jsme si prohlédli mědirytinu z roku 1619, na níž byla žena jedoucí na lvu, třímající v ruce kalich a monstranci. Jednalo se prý o populární tisk z počátku stavovského povstání, přičemž lev symbolizoval České království, kalich protestanty a monstrance katolíky. Na druhém panelu nás čekala bratrská liturgie, která se po celé 16. a 17. století opírala o dílo teologa Lukáše Pražského, jenž sjednotil dosud roztříštěné formy a vydal sjednocené liturgické pořádky tiskem. Zavedl také užívání starých církevních textů při mších jako základu kázání v průběhu celého církevního roku, svěcení svátků a dodržování postů. Také na tomto panelu byla umístěna osvětlená mědirytina, která nám ukázala hrůzy války ve formě zrůdy s vlčí hlavou, krysím ocasem a koňským kopytem. Raději jsme před tou nesourodou směsicí brzy utekli do šesté místnosti.

V šestce bylo prostřeno k večeři. Nejednalo se ovšem o obyčejné jídlo, nýbrž večeří Páně v Jednotě bratrské. Dozvěděli jsme se, že navázala na husitské dědictví v přístupu k Večeři Páně odmítnutím uctívání živlů alias hostie v monstrancích a liturgickou prostotou. Klanět se svátosti bratří měli za modlářství a z táborské tradice přejali i přesvědčení, že nehodný kněz neposvěcuje, tedy nemůže platně vysluhovat svátosti. Na závěr jsme si přečetli, že kolem roku 1500 se tělo Pánovo podávalo stojícím i klečícím věřícím a teprve o 18 let později bylo rozhodnuto, že jej dostanou jen ti klečící, kteří byli seřazeni podle věku. Kněží tak činili k uctění Ježíšových slov : tak čiňte na mou památku. Měli jsme z toho všeho tak zamotanou hlavu, že jsme nad těmi všemi rozdíly moc nepřemýšleli a zamířili jsme do sedmé místnosti.

Sedmička nesla název Křty, svatby a pohřby, takže nebylo těžké uhádnout, o čemu bude expozice pojednávat. Na pravé straně místnosti jsme pod sklem shlédli tři knihy. První pocházela z roku 1527 a jednalo se o již zmíněný soubor liturgických formulářů Lukáše Pražského, podle něhož řídila svůj chod Jednota bratrská v 16. století. Vedle jsme našli kancionál z roku 1561 od Alexandra Oujezdeckého a třetí kniha obsahovala liturgické formuláře, jimž se kněží řídili v posledním období před bitvou na Bílé hoře při vysluhování svátosti oltářní, křtu a oddávání. Na protější straně se nacházel panel s textem, který popisoval rozdíly mezi římskokatolickými způsobem vedení svateb, křtů a pohřbů a tím, jak je vedli bratři kněží. Zaujalo nás, že v 15. století Jednota odmítala uznávat pokřtění v katolických kostelech a nově příchozí členy křtila znovu, což platilo až do roku 1534.

Důležitým úkolem bratrských kněží bylo rovněž oddávání členů sboru, u nichž manželství nebylo žádným hříchem, přičemž rozvod byl možný pouze v případě smilstva nebo rozporu ve víře. Dále jsme se dočetli, že kněží museli pečovat o nemocné a umírající, včetně péče o spolubratry a dokonce udělovali poslední pomazání. Připadlo nám zajímavé, že zatímco křest odpouštěl dědičný hřích a zpověď třeba i smrtelné provinění, posledním pomazáním se umírající zbavoval posledních zbytků hříchů, kterých se dopustil svými smysly. Na církevních bedrech spočívala také pohřební liturgie a samotný průběh rozlučky se zemřelými, které se dělalo tradičním způsobem. Rozloučení se zesnulým probíhalo v domě nebožtíka, ve sboru a na hřbitově u hrobu, přičemž všechny tři místa spojoval pohřební průvod městem.

Velmi rádi jsme odešli ze smuteční místnosti do vedlejší, kde jsme se setkali s rektorem školy, alespoň tedy ve formě takto pojmenované expozice. V ní jsme nahlédli do slavné knihy Jana Amose Komenského s názvem Orbis Pictus alias Svět v obrazech, což byla vlastně univerzální učebnice a naučný a jazykový slovník. Autor se snažil v rozporu s tehdejšími vyučovacími praktikami naučit děti vědomosti tak, aby žáci uměli látku nejen mechanicky odříkat, ale aby též učivu opravdu rozuměli. Na stěnách jsme našli zvětšené stránky z této přelomové učebnice, která byla v dalších stoletích jazykově i obrazově modernizována. Kniha byla přehledně rozdělena do 150 až 153 tematických kapitol a obsahovala velké množství ilustrací, aby byla pro děti sdělná i poutavá. Text byl koncipován jako dialog mezi učitelem a žákem, s nimiž jsme se v místnosti rovněž setkali v podobě papírové scenérie.

V předposlední deváté místnosti jsme se seznámili se životem ve městě v 15. a 16. století, který nebyl v žádném případě jednoduchý a stále přinášel nějaké nebezpečí, například vpád tureckých vojsk do Evropy. Bratři však považovali boj s mečem nebo puškou za nečistý, kterému bylo nutné se vyhnout. V roce 1530 vydali Tureckou knížku, aby bratři věděli, jak se chovat ve válce, přičemž je autor spisu ubezpečoval, že zabíjet Turky není o nic horší, než pobíjet divoké šelmy. Dále jsme se dočetli, že v pozdějších dobách se kněží ve válce uplatňovali jako polní kaplani, což jim bylo určitě bližší, než přímý boj muže proti muži. Pousmáli jsme se nad myšlenkou, že pokud by bylo nutné v dnešní době nastoupit do vojenské služby, tak by jistě všichni obdrželi modrou knížku. Zaujalo nás, že podle předpisů měli být ve válce ušetřeni nejen ženy a děti, ale takové ovocné stromky a úroda na polích.

Další informace se týkaly civilního života ve městě. Pikantní nám připadlo, že Jednota bratrská doporučovala kněžím provozovat nějaké řemesla, které rozdělovala na dobrá, zlá a nebezpečná. Mezi ta první patřilo zemědělství, rybníkářství, výroba nářadí, šatů a potravin. Nebezpečná mohla být řemesla svádějící ke korupci a zneužití moci, což prý byli úředníci, platnéři, puškaři, kupci a samozřejmě hospodští. Okamžitě nás napadlo, že se některé věci nemění ani po stovkách let, o čemž by mohli vypovídat dnešní politici. Na závěr jsme se dozvěděli, že zlá řemesla provozovali kejklíři, komedianti, alchymisti, hadači, samozřejmě kuplíři, malíři a také hudebníci, neboť Jednota bratrská považovala lidovou muziku a vyhrávání na jarmarcích za činnost, odvádějící obyvatele od zbožnosti a modliteb. Na to jsme měli svůj názor……

Když jsme si tyhle zajímavé informace nastudovali, věnovali jsme svou pozornost na další exponáty. Na jedné straně jsme se zaujetím shlédli rozměrnou vedutu města, který Fulnek zobrazoval okolo roku 1730, včetně bratrského areálu, který v té době vypadal úplně jinak. Ve středu místnosti se nacházely vitríny s dobovými předměty ze 17. století, mezi nimiž jsme našli třeba mužský kabátec, halapartnu, kord vlámského typu, mušketu s doutnákovým zámkem, pistoli s kolečkovým zámkem či palaš. Posledně jmenovaná věc byl meč, který se do Střední Evropy dostal prostřednictvím tatarských nájezdníků. V našich zemích palaše používalo uherské, chorvatské a litevské jezdectvo a tento typ zbraní se později stal nejdůležitější částí výzbroje bojovníků na koních, kteří s ní rozmachem nepříteli zasazovali strašné rány.

Zbývala nám už jen poslední expozice v desáté místnosti, která se trochu záhadně jmenovala Mezi mýtem a realitou. Zvědavě jsme vstoupili dovnitř a začali jsme studovat fakta o pobytu Komenského ve Fulneku, který zde v letech 1618 – 1621 vykonával funkci správce. V té době platil za nadějného teologa s pedagogickými ambicemi, jenž byl oblíben mezi moravskou bratrskou šlechtou a i v dalších desetiletích na něj všichni rádi vzpomínali. Komenský se objevil v několika kronikách, které sepsali různí autoři o staletí později a jednu z nich jsme našli pod textem, který nám postavu osvíceného kněze opět o něco více přiblížil. Na druhé straně místnosti jsme našli další povídání o fulneckém pobytu Komenského a také listinu z roku 1559, kterou tehdejší majitel panství potvrzoval bratrům oprávněné držení domu či parcel ve městě.

Středověkému písku jsme moc nerozuměli a protože informační tabule s českým textem jsme měli už přečtené, vyšli jsme naposledy na chodbu. Na jejím konci jsme přes okno nahlédli do útrob kostelíku, kde jsme naši exkurzi začali. Průvodkyně se zrovna věnovala novým návštěvníkům a zatímco oni naslouchali výkladu, my jsme sestoupili po schodech do přízemí, kde jsme si ve skříňkách vyzvedli naše oblečení. Pak jsme již muzeum opustili a zamířili jsme k našemu autu na náměstí Komenského, jímž jsme vzápětí odjeli do zasněžené Březové. O tom, co jsme v této obci viděli, však již pojednává jiný můj příspěvek. Chcete-li vědět, co všechno jsme v tento zimní den zažili, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech článek Jak jsme promrzli ve mlýně Wesselsky a ve Fulneku nás nerozehřál ani Komenský. A nezapomeňte prosím napsat pod články komentáře. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Fulnek_-_Pamatnik_J._A._Komenskeho/

Historie :

Budova sboru, ve které dnes sídlí Památník Jana Amose Komenského, je součástí areálu bývalého bratrského sboru ve Fulneku. Ten zde vznikl v roce 1484. Při modlitebně existovala svobodná bratrská škola, zahrada, patrně i hřbitov a obydlí správce. Dnešní podoba je výsledkem mnoha stavebních úprav. V letech 1618-1621 byl správcem místního sboru Jan Amos Komenský a s jeho odchodem v roce 1621 zanikl i sbor. V druhé polovině 17. století ztratil kostel svůj účel a stal se sýpkou a dokonce i panskou jízdárnou. V roce 1691 objekt zakoupil fulnecký měšťan Eliáš Knurr, který ve své závěti z roku 1699 stanovil, aby byl objekt upraven jako špitál pro šest chudých starců. Expozice v Památníku se poprvé realizovala v roce 1954, v roce 1957 byla rozšířena na celou budovu a v roce 1967 byla stará expozice nahrazena novějším provedením dle téhož libreta. Podruhé byla otevřena nová expozice v roce 1970 a potřetí v roce 1992 ke 400. výročí narození J. A. Komenského. V roce 2020 proběhla kompletní generální rekonstrukce objektu a v následujícím roce započala instalace nové stálé expozice. Stálá výstava představuje Jana Amose Komenského tak, jak jej měli možnost poznat měšťané malého poddanského města na prahu třicetileté války. Nabízí se vám možnost setkat se s mladým správcem bratrského sboru, rektorem školy a knězem, který přichází v bouřlivém roce 1618 do převážně německého města na pomezí Moravy a Slezska.

Historie čerpána z webu

https://www.muzeumnj.cz/fulnek

Svět Komenského Fulnek je držitelem turistické známky č.2747.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/svet-komenskeho-fulnek-c2747