Důvodů k cestě do Prahy může být opravdu hodně. Od poznávání nepřeberného množství historických památek, návštěvy zoologické zahrady či atraktivních muzeí, přes nudné služební cesty až po návštěvu příbuzných, kteří si hlavní město zvolili k trvalému pobytu. Přelidněná centra a davy turistů nás k takovým výletům nikdy nelákala, spíše naopak, ale občas jsme do Prahy také zavítali, přičemž se jednalo prakticky pouze o jednodenní pobyty. Tento jarní výlet jsme podnikli z důvodu, který by uhádl málokdo. Shodou okolností jsme si totiž v Dolních Počernicích koupili nové auto a protože na nás ochotný personál autosalonu udělal dobrý dojem, rádi jsme sem zajeli i na pravidelné servisní prohlídky. Jednu z nich jsme si spojili s poznáváním zajímavostí městyse Nehvizdy a bezprostředního okolí.

Když naše šedé francouzské auto dostalo patřičnou péči, vyrazili jsme směrem na Nehvizdy, k nimž jsme se blížili po staré silnici číslo 611. Několik kilometrů před naším cílem jsme za benzinovou pumpou na okraji asfaltové komunikace narazili na budku se zvláštním tubusem na střeše, která byla naším prvním cílem. Vzhledem k hustému provozu na silnici jsme byli rádi, že jsme mohli zaparkovat na odbočce ke komerčnímu areálu a pak jsme opatrně zahájili průzkum zmíněné budky. Jednalo se o jednu ze dvou měřících stanic, které byly postaveny začátkem 20. let minulého století na rovném úseku někdejší pětikilometrové letecké báze, kde se proháněly první československé letouny z letiště Praha - Kbely a na níž se provádělo měření rychlosti testovaných letadel v přímém vodorovném letu.

První měřící stanice v době naší návštěvy nebyla v dobrém stavu, o čemž svědčily zkorodované plechové části a zdi pomalované spreji nějakého rádoby umělce. Vzhledem k hustému provozu na silnici jsme se zde dlouho nezdrželi a pokračovali po silnici o pět kilometrů dál, kde se na okraji městyse Nehvizdy nacházela druhá stanice. Když jsme se k ní blížili, bylo na první pohled vidět, že byla nedávno opravena. Vzápětí jsme zastavili na přilehlé autobusové zastávce a vydali se na její obhlídku. Jelikož zde už tolik aut nejezdilo a protože bíle omítnutá stanice byla v lepším stavu, prohlížela se nám lépe, než ta první. Když jsme si ji obešli kolem dokola, vrátili jsme se k autu, kde jsme si přečetli pár zajímavých informací o tom, jak to celé vlastně fungovalo, k čemu nám posloužili papíry, jež jsme si vytiskli doma před odjezdem do Prahy.

Dozvěděli jsme se, že za účelem měření byly v budovách báze umístěny širokoúhlé kamery Löbnar se svislou záměrnou osou a díky elektrickému signálu byly zjištěné údaje přenášeny nadzemní signální soustavou přímo do laboratoří VZLÚ neboli Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu. Na trupu zkoušeného letadla byl umístěn kříž, díky kterému se stanovila poloha letadla nad kamerou a pak se měření zahájilo. Měřící stanice sloužila svému účelu až do devadesátých let 20. století, kdy dostala šachovnicový červenobílý kabát kvůli lepší viditelnosti. Když se potom přestaly používat, měřící stanice zchátraly a teprve nedávno byla jedna z nich opravena. Zaujalo nás, že zkoušky neprobíhaly vždycky bez problémů a občas došlo k nehodám, které většinou skončily opravdu tragicky.

Například v listopadu 1938 zde probíhalo testování prototypu letadla Avia B-35.1 s novým motorem, kdy pilot provedl čtyři průlety měřící báze a připravoval se na pátý. Bohužel mu z neznámých příčin selhal motor a po pádu letadla v blízkosti později postaveného sídliště Černý Most pilot zahynul. Smutná informace byla poslední, kterou se nám o netradičních stavbách podařilo zjistit a když jsme si vše přečetli, odjeli jsme k nehvizdskému sportovnímu areálu v ulici U Hřbitova. Neměli jsme však v úmyslu provádět zde nějaká cvičení, nýbrž jsme sem přijeli kvůli památníku seskoku Operace Anthropoid, který zde byl slavnostně odhalen 29. prosince 2021. Auto jsme zaparkovali u plotu zmíněného sportovního areálu a vyrazili jsme k pískovcovému kameni ve tvaru padáku, nad nímž divoce vlály vlajky Česka, Slovenska a Velké Británie.

Jarní počasí nám totiž vůbec nepřálo, foukal silný a studený vítr, který nás však nedoradil od toho, abychom si nový památník prohlédli. Původní památník totiž stával mimo obec Nehvizdy poblíž dálnice D11 Praha – Hradec Králové, kde se měla v nejbližších letech stavět vysokorychlostní železnice. Když jsme ke kameni dorazili, našli jsme na něm tři bronzové pruty, představující padákové šňůry, na nichž byla uvedena jména parašutistů s názvem jejich mise. Na úpatí památníku jsme pak spatřili sedm dalších pískovcových kamenů, které symbolicky připomínaly stejný počet parašutistů, kteří po úspěšné operaci zahynuli v kryptě pravoslavného chrámu Cyrila a Metoděje v Praze. Následně jsme se šli podívat na dvě chytré tabule, které u památníku každému nabízely vyčerpávající množství informací.

Jedna vyprávěla o přípravě Operace Anthropoid a druhá podrobně popisovala průběh samotného atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Hendricha. Jejich nabídku jsme přes nepříznivé počasí nemohli odmítnout a tak jsme zatnuli zuby, zachumlali se do bund a začali číst text na obou tabulích. Dozvěděli jsme se, že Operace Anthropoid byl krycí název pro parašutistický výsadek vyslaný během druhé světové války z Velké Británie na území Protektorátu Čechy a Morava. Tvořili ho vojáci československé exilové armády Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Byl organizován zvláštní skupinou „D“ zpravodajského odboru exilového Ministerstva národní obrany a řazen byl do první vlny výsadků. Jednalo se o diverzní operaci, která proběhla mezi prosincem 1941 a červnem 1942.

Jejím hlavním cílem bylo zlikvidovat zastupujícího říšského protektora a šéfa RSHA Reinharda Heydricha. Dále jsme se dočetli, že k útoku došlo v Praze dne 27. května 1942 a atentát byl úspěšný, jelikož nenáviděný Heydrich na jeho následky o pár dní později zemřel. Oba jeho strůjci však za svůj čin zaplatili vlastním životem. Spolu s dalšími výsadkáři totiž podlehli 18. června 1942 v boji s přesilou nacistických vojáků v kostele sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici. Na závěr jsme se dozvěděli, že tento čin měl pro český národ dalekosáhlé následky, jelikož nacistický teror ještě zesílil a vyústil ve vypálení obcí Lidice a Ležáky. Když jsme si tímto způsobem oprášili učivo ze základní školy, rychle jsme zamířili k našemu povozu a vzápětí jsme odjeli ke kostelu sv. Václava v centru městyse Nehvizdy.

O několik desítek vteřin později jsme auto zaparkovali ve Slepé ulici u stánku s kebabem a jinými pochutinami, jehož nabídku jsme nevyužili a vzápětí jsme vyrazili na obhlídku velmi zajímavé církevní stavby. Když jsme se ke kostelu na druhé straně ulice probili přes dvě autobusové zastávky a frekventovanou silnici, stanuli jsme před jednolodním svatostánkem se sedlovou střechou, o němž první písemná zmínka pochází z roku 1350, nicméně podle sloupu s románskou hlavicí v kryptě, do níž jsme se bohužel nemohli podívat, byl pravděpodobně postaven již dříve v předgotickém období. Detailní prohlídku stavby jsme zahájili u pětibokého presbytáře, před ním stála pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1810 v mírně podživotní velikosti, která byla o 120 let později opravena.

Zaujalo nás, že socha původně stávala na náměstí a ke kostelu byla přemístěna až později. Nejpopulárnější český světec byl oděn řasené roucho, přes něhož měl pláštěnku. Na jeho hlavě, obklopené pěti zlatými hvězdami, jsme objevili kanovnický biret, v levici krucifix s tělem Krista a v pravé ruce naším očím neunikly palmové listy, symboly mučednictví. Svatý Jan Nepomucký se totiž proslavil jako ochránce lidských práv, zpovědního tajemství a dobré pověsti. Za svého života poskytoval lidem almužnu, bezúročně půjčoval lidem a tak se pro své morální hodnoty stal vzorem pro ostatní lidi, kteří ho měli pochopitelně velmi rádi. Když jsme si sochu patrona mostů, rybářů, mlynářů, plavců a vůbec všech řemesel, která mají co do činění s vodou prohlédli, zamířili jsme k zadní části kostela.

Na pětibokém presbytáři jsme našli dvě okna s půlkruhovým záklenkem a pak jsme se přesunuli k nejstarší částí kostela sv. Václava, kterou byla románská loď. Vedle jednoho okna jsme narazili na krytou předsíň, která spojovala loď se samostatně stojící zvonicí, otevřenou do tří stran arkádami a zaklenutou hřebínkovou klenbou. Zaujalo nás, že její přízemí neslo renesanční prvky, zatímco patro a střecha barokní. Následně jsme vstoupili mezi arkády v přízemí, kde visela tabule s historickými fakty o církevní stavbě, s nimiž jsme se samozřejmě rádi seznámili. Dozvěděli jsme se, že původně románský kostel byl koncem 13. století raně goticky upraven. V 16. století byla k lodi přistavěna předsíň se zvonicí a další úpravy následovaly v barokním slohu, nicméně definitivní vzhled kostel získal v 19. století a v této podobě jsme jej viděli i my.

Zvonice nad námi původně nesla dva historické zvony, ale ten menší z roku 1566 byl zrekvírován během první světové války a druhý velký zvon z roku 1536 pukl ještě dříve během oznamování požárního poplachu. V roce 1929 byly do zvonice zavěšeny dva nové kousky, které byly zabaveny v rámci druhé světové války. Nahradila je třetí dvojice zvonů, nejprve roku 2005 sv. Václav a o čtyři léta později sv. Josef. Po přečtení posledních řádků jsme pohledem zkontrolovali mříž přede dveřmi, která nám jasně naznačovala, že se dovnitř rozhodně nedostaneme a tak jsme na kliku dveří ani nesáhli a pokračovali v obhlídce exteriérů stavby. Vedle hlavního vchodu jsme shlédli první z několika náhrobních desek, které byly do fasády kostela zazděny. Další jsme objevili poté, co jsme opustili arkády zvonice a stanuli u schodiště, vedoucí nahoru ke zvonům.

Obdivovali jsme zde renesanční figurální náhrobníky, které kdysi kryly hrob nebo vstup do podzemní hrobky v podlaze, ale v pozdějších letech se přemisťovaly z původních míst a vsazovaly se do zdí kostelů. Náhrobní desky byly označeny nápisem označujícím zemřelého a datem jeho úmrtí. Na deskách jsme našli buď starý text nebo postavu mrtvého, oblečenou do oděvu typického pro její život. Dámu umělec zobrazil v šatech se závojem a sepjatýma rukama, opata v církevním rouchu, šlechtice ve zbroji a rytířské náhrobky v 16. století charakterizovalo detailní zobrazení plátové zbroje. Náhrobky v církevních zdech pro nás vždycky představoval velkou zajímavost a tak jsme se u nich chvíli zdrželi. Potom jsme se již věnovali věži se stanovou střechou, zakončenou makovicí a nezbytným křížem.

Na věži jsme si zkontrolovali správný čas díky ciferníkovým hodinám a pod ručičkami jsme spatřili zdvojená okna s půlkruhovými záklenky, zatímco ve spodní polovině věže se nacházela jen malinká okénka, vždy dvě nad sebou. Pak jsme se přesunuli k druhé boční straně, kterou zdobila dvě vyšší okna, pouštějící světlo do útrob lodi. Na jejím konci jsme narazili na čtvercovou sakristii, přistavěnou k lodi v období 19. století, která dala kostelu sv. Václava definitivní podobu. Přípravna kněžích měla samozřejmě vlastní vchod s dřevěnými dveřmi a okno. Více jsme toho na kostele vidět nemohli, ale ještě jsme se u něj chvíli zdrželi. Šli jsme se totiž podívat na pomník obětem nacismu z let 1939 - 1945, nacházející se na trávnou před poštou a úřadem městyse, odkud nám o několik let dříve poslali domů raritní verzi turistické známky Nehvizdy.

Pomník měl podobu vztyčeného kamene, na němž jsme našli dvě tabulky. Jedna nesla jména obětí, mezi něž patřil František Bartoš, Josef Březina, Gustav Klinger, Kamila Klingerová, Josef Stein, Emílie Steinová a Václav Vacek. Na druhé desce jsme si přečetli text Na paměť seskoku parašutistů operační skupiny Antropoid rtm. Josefa Gabčíka a rtm. Jana Kubiše 29.12.1941. Čest jejich památce. Bylo evidentní, že Nehvizdy doslova žily příběhem atentátu na Hendricha. Následně jsme se kolem fary vrátili ke kostelu, který jsme ovšem pouze minuli a záhy jsme se zastavili u druhého pomníku v podobě sochy truchlící ženy, stojící na kamenném podstavci. Tento pomník byl věnován tentokrát obětem první světové války a tak jsme na soklu našli nápis Našim padlým 1914 – 1918.

Na druhé straně podstavce pak byla uvedena jména obětí Blecha, Březina, Budka, Černý, Čibera, Čížek, Flieger, Holub, Kolb, Kubát, Kukal, Ledecký, Luňák, Novotný, Papriček, Plašil, Ryčl, Sysel, Škoda, Trpálek, Trupl, Vacek, Velenský, Vodička a Vydra. Když jsme si dílo prohlédli, vrátili jsme se již k autu a poté jsme Nehvizdy opustili. Sice jsme ještě chtěli navštívit místní zoologickou zahradu, ale studené počasí by nám kulturní zážitek kazilo a tak jsme raději pokračovali v obhlídce církevních památek. Další na řadě byl kostel sv. Bartoloměje v nedaleké obci Mochov, tvořící výraznou dominantu vesnice. Po příjezdu do Mochova jsme auto odložili na okraji ulice pod kostelem a vydali se na jeho obhlídku. Nejprve jsme zamířili k dřevěnému kříži na kamenném podstavci, na němž byly položeny umělé květiny a keramické kapličky.

Uvnitř ozdob hořely svíčky, jejichž plamen nedokázaly sfouknout ani prudké nárazy větru. Zázrak ? Náhoda ? Šťastná shoda okolností ? Kdo ví. Na kříži jsme našli plechový korpus Ukřižovaného Krista a pak jsme zahájili výstup nahoru ke kostelíku. Dovedla nás k němu široká nezpevněná cesta, po níž zřejmě jezdívaly pohřební vozy v dobách, kdy se okolo svatostánku rozkládal hřbitov. Ten však byl již dávno zrušen a zůstala po něm pouze hřbitovní brána z roku 1777, ke které jsme po krátkém výšlapu dorazili. Chybělo však málo a zmizela i brána, neboť na počátku 20. století začala praskat. V roce 1917 byla naštěstí stavba vyztužena a staticky zabezpečena ocelovými kotvami, díky kterým se zdivo stáhlo k sobě. Bohužel byl vstup do církevního areálu zavřený a tak nám nezbylo nic jiného, než jej doslova obkroužit podél ohradní zdi.

Ta rovněž patřila mezi památky a občas jsme přes ni nahlédli a to místech, kde zeď nebyla tak vysoká a jednolodní kostel jsme si tímto způsobem prohlédli nakonec ze všech stran. Shlédli jsme tak obdélníkovou stavbu, jejíž neomítnuté zdi dodávaly svatostánku starobylý a tak trochu tajemný vzhled. Uvnitř lodi muselo být opravdu šero, protože pár malinkých oken nemohlo do interiéru kostela pouštět mnoho světla. V podstatě na žádné straně nebylo velké okno a to včetně presbytáře. Polygonální závěr kostela s opěráky zdobenými kraby a plastickými motivy, opět nebyl omítnutý a spolu s oknem zdobeným čtyřlistou kružbou vypadal úžasně. K presbytáři byla přistavěna sakristie s gotickým portálem, nad nímž jsme spatřili heraldický reliéf. Následně jsme přišli zpátky k brance, za níž se skrývala cestička k hlavnímu vchodu do svatostánku.

Vstup byl umístěn do samostatně stojící zvonice, těsně přiléhající k lodi kostela, s nímž byla propojená sotva patrným průchodem. Věž byla jako jediná bíle omítnuta a měla na sobě náhrobek z roku 1603, který sem byl umístěn patrně dodatečně. Zvonice totiž byla asi staršího data a zřejmě kdysi nahradila starší dřevěnou kolegyni. Když jsme si vše přes ohradní zeď prohlédli, seběhli jsme dolů k autu a pěkně v teple jsme si o zajímavé stavbě na internetu vyhledali pár informací. Přečetli jsme si, že kostel sv. Bartoloměje byl postaven ve 14. století v gotickém slohu na částečně uměle nasypaném pahorku kuželovitého tvaru a pohltil tak malou tvrz s kaplí sv. Markéty, z níž se stala sakristie. Farní svatostánek sloužil katolíkům až do 15. století, kdy se zdejší obyvatelé začali hlásit k vyznání utrakvistickému.

Od té doby až do první poloviny 17. století zde proto působili faráři pod obojí způsobem. Po bitvě na Bílé Hoře roku 1620 však byl farář vyhoštěn a stavba postupem času zpustla a zchátrala. Díky iniciativě místních však kostel úplně nezanikl. V roce 1918 byl celý kostel podezděn, omítka otlučena a trhliny opraveny. Následně se na zdivo omítka již nenanášela a zvonice tak zůstala jedinou omítnutou částí kostela, což jsme viděli na vlastní oči a díky čemuž svatostánek vypadal poněkud zvláštně. Na závěr jsme si přečetli, že součástí kostela byla na začátku 20. století také malá kostnice, nicméně roku 1935 byla zasypána a tak jsme ji už vidět nemohli. Více jsme toho o kostele sv. Bartoloměje v Mochově nezjistili, takže nám nic nebránilo v tom, abychom náš francouzský povoz nastartovali a vyrazili za dalším cílem.

Tím se stala nedaleká obec Starý Vestec, ve které se dochovala řada cenných hospodářských stavení. Nicméně nás do této vesnice přilákala kaplička sv. Václava, u které jsme zaparkovali naše šedé auto a vydali se na její obhlídku. Před námi se tyčila stavba obdélníkového půdorysu na kamenné podezdívce, jejímuž průčelí dominovala trojúhelníkový štít s hřebínkovými okraji a kulatým okénkem uprostřed. Pod korunní římsou se nacházely dřevěné dveře, k nimž jsme vzápětí přistoupili, ale bohužel byly zavřené, takže jsme se dovnitř nepodívali. Pokračovali jsme tedy v průzkumu exteriérů kaple se sedlovou střechou a na boční straně s ozdobnými lizénami na nárožích jsme spatřili okno s půlkruhovým záklenkem, přes které jsme dovnitř k naší smůle také neviděli, ale nic jsme s tím nemohli dělat.

Následně jsme prozkoumali zadní část stavby s půlkruhovým závěrem, na němž se v horní části nacházelo menší okénko s půlkruhovým závěrem a pod korunní římsou našim očím lahodily zdobné rampouchy. Pak jsme se šli podívat na druhou boční stranu, která vypadal stejně jako ta protější, čímž jsme obchůzku kolem kapličky uzavřeli. Další naše kroky vedly k pískovcovému kříži s Kristem, který stál na druhé straně silnice přímo naproti vchodu do kaple. U ukřižovaného jsme se dlouho nezdrželi a brzy jsme zamířili na náves k nedalekému pomníku padlých v první světové válce 1914 – 1918. Když jsme k žulovému kameni dorazili, našli jsme na něm desku se jmény obětí, které jsme očima přeletěli, stejně jako druhou desku se státním znakem umístěnou do horní části kamene.

Zaujalo nás, že památník byl původně zhotoven z pískovce, ale ten se již natolik rozpadal, že musel být v roce 1990 vyměněn za nový z odolnějšího kamene. Původní tak zůstala jen pamětní deska se jmény padlých. Když jsme si vše prohlédli, odebrali jsme se do auta, kde jsme si na internetu vyhledali pár informací o kapli sv. Václava. Dočetli jsme se, že byla postavena na návsi roku 1861 díky štědrosti rodiny Kodešů, která patřila k největším hospodářům v obci a celou stavbu financovala. Svého času měla kaple i zvoničku se zvonem, který byl na počátku 1. světové války zrekvírován a jeho nástupce se na místo vrátil až po skončení válečného konfliktu. Velmi zdevastovaná kaple byla na přání občanů na náklady obce v roce 1993 opravena do současné podoby, ovšem bez původní zvonice a znovu vysvěcena, stejně jako kříž naproti kapli.

Více se nám toho o kapli nepodařilo zjistit a tak nám nic nebránilo v tom, abychom odjeli na okraj obce Starý Vestec, kde jsme náš povoz odložili na okraji silnice a následně jsme se pěšky po žluté turistické značce vydali ke zřícenině kaple Povýšení sv. Kříže na Břístevské hůře. Zbytky církevní stavby z pískovce a cihel nás lákaly k návštěvě pokaždé, když jsme kolem ní projížděli po dálnici D11, ze které byla kaple krásně vidět. Navíc jsme ji viděli v jednom z dílů našeho oblíbeného dokumentárního seriálu Děsivá místa, v němž nás díky poutavému vyprávění zaujala poněkud bizardní historie zříceniny, takže jsme si ji s dychtivým očekáváním zařadili mezi cíle pro tento výlet, během něhož větrné počasí, zatažená a zachmuřená obloha, absence jiných návštěvníků či osamělost stavby dotvářely příhodnou atmosféru.

Kráčeli jsme mezi poli směrem ke zdaleka viditelné Břístevské hůře, jež se dříve nazývala Křížová hora a kterou vytvořila matka příroda z křídových usazenin. Donedávna byla zcela holá a teprve před nějakými padesáti lety byla zcela bezdůvodně osázena dnešním borovým porostem, nicméně i tak nám její pravidelné tvary připomínaly mohutnou mohylu. Po zhruba 600 metech jsme přišli na rozcestí, na němž jsme vyrušili dva zajíce, kteří naštvaně odhopkali pryč. Na úpatí kopce jsme si mohli vybrat ze dvou cest, ale dlouho jsme nad směrem dalšího putování nemuseli přemýšlet, jelikož obě vedly ke kapli. Vybrali jsme si pravou cestu, zdolali prudké a krátké stoupání a mezi dodatečně vysázenými černými borovicemi jsme brzy dorazili ke zřícenině, na kterou jsme se již několik desítek měsíců předem těšili.

Před námi se oproti zamračené obloze tyčily zbytky zdí romantické zříceniny na půdorysu kříže, kterou jsme si ihned doslova skrz na skrz prolezli. Shlédli jsme přitom fragmenty kleneb na dochovaných částech stavby, kterou kdysi zdobily tři oltáře zasvěcené Povýšení sv. Kříže, sv. Kateřině a sv. Barboře, po nichž už nic nezbylo. Líbily se nám pohledy z oken směrem ven a na kapli jsme rovněž obdivovali dřevěné trámy, které zde nahlodával zub času už přes 200 let. Před kaplí stál turistický rozcestník se šipkami, který nahradil velký kříž, ale po něm už také nebylo ani stopy. Byl vybudován společně s kaplí, kterou měl chránit před působením nadpřirozených jevů, ale evidentně nefungoval, což jsme se dozvěděli po prohlídce zříceniny. Historii jsme si přečetli z vlastních zdrojů, protože u kaple překvapivě chyběla nějaká chytrá tabule s informacemi.

Dozvěděli jsme se, že barokní kaple Povýšení sv. Kříže byla postavena roku 1714 na podnět faráře Karla Heislera a svému účelu sloužila jen asi čtyřikrát ročně, ale pokaždé se u ní shromáždilo mnoho zbožných věřících, aby se zúčastnili mše. Církev tak údajně chtěla posvětit místo, kde se v pohanských dobách konaly obětní akty a kam se podle pověstí slétaly čarodějnice. Podle následných událostí to však vypadalo, že se temné síly nehodlaly rituálního místa vzdát tak lehce, protože roku 1764 kaple vyhořela po zásahu bleskem. Dále jsme se dočetli, že uběhla dlouhá desetiletí, než se našly peníze na opravu křesťanského svatostánku, k níž došlo až v roce 1816. Poutníci a věřící se z opravené kapličky radovali pouze dva roky, protože se na kopec 30. dubna 1818 opravdu slétly čarodějnice a stavba opět vyhořela.

Tuto událost však neměly na svědomí babizny na koštérech, nýbrž břístevská mládež, která zde pálila čarodějnice a jeden z hořících oharků dopadl na šindelovou střechu, které se okamžitě vznítila. Zničení kaple jen dva roky po opravě způsobilo, že už nebyla vůle k nové opravě a stavba byla ponechána svému osudu, čemuž jsme se vlastně ani nedivili. Kapli ve tvaru kříže ještě na počátku 20. století zdobily části barokní výmalby, které v době naší návštěvy už nebyly prakticky rozeznatelné. Následně jsme si ještě přečetli pověst o tom, jak se jeden místní sedlák rozhodl, že si ze zničeného božího místa odveze dlaždice, protože podle jeho názoru tam ležely zbůhdarma, zatímco jemu ve vlastním stavení dobře poslouží. Přijel v noci s povozem ke zřícenině, a ještě ani nezačal vylamovat dlaždice z podlahy, když ze tmy vystoupila vysoká bílá postava.

Přízrak se tyčil vysoko nad propadlou klenbou, hlava jako by se ztrácela v hvězdné obloze a tak nebylo divu, že sedlák vzal do zaječích. Domů ještě došel, ale pak onemocněl a za čas zemřel. Jestli za to mohly síly pekelné či božské, o tom se mohli pouze dohadovat, ale pravdou bylo, že z původní dlažby v rozvalené kapli nezůstala ani jediná. Po přečtení dostupných informací jsme zamířili k okraji kopce, kde jsme se rozhlédli po rovinaté krajině Polabí. Výhled to byl pěkný a proto bychom se nedivili tomu, kdyby na zdaleka viditelném kopci v předkřesťanských dobách plály keltské ohně a konaly se zde pohanské oslavy. Věděli jsme totiž, že se místa tradičního pálení čarodějnic často soustřeďovala na dávných posvátných místech, na nichž pak církev raději postavila katolické svatostánky, než aby v pohanských rituálech někdo pokračoval.

Když jsme se pokochali výhledem, s červenými tvářemi ošlehanými větrem, jsme se po žluté vydali zpět do Starého Vestce. Minuli jsme zmíněný turistický rozcestník a vkročili na úzkou stezku, klikatící se čerstvě olistěným porostem. Pokud bychom se zde pohybovali v pozdějším vegetačním období, na kopci bychom našli růst vzácné rostliny, spojené s magickou a léčebnou mocí, jinými slovy s čarodějnictvím. Na Břístevské Hůře se totiž vyskytují bohatá naleziště hořečku zahořklého a zárazy síťnaté. Dále tu roste sesel roční, zvonek kubkatý, lněnka obecná, bezkolenec rákosovitý, čistec roční, úporek pochybný a řada dalších bylin. Mezi stromy jsme však v polovině dubna ještě žádné neviděli, zato jsme u dálnice D11 zahlédli benzinovou stanici MOL a protože právě nastal správný odpolední čas pro dobrou kávu, rozhodli jsme se na ní později zastavit.

Předtím jsme ovšem museli sejít dolů k okraji pole, kde jsme zabočili prudce doleva a podél úpatí kopce jsme směřovali na místo, kde jsme vyrušili ušatá stvoření. Brzy jsme tam dorazili a po staré známé polní cestě jsme se vrátili k autu, jímž jsme vzápětí odjeli na zmíněnou benzinovou stanici, kde jsme zhruba dvacet minut čerpali síly popíjením šálku cappuccina a pojídáním sladkého dezertu. Krátký odpočinek se nám hodil před následným návratem do Olomouce po D11 a D35, který se neobešel bez komplikací, neboť jsme u Litomyšle museli objet ucpanou silnici první třídy. Pak jsme již domů dorazili v pořádku a uzavřeli tak celodenní výlet, jenž jsme podnikli kvůli návštěvě pražského autoservisu, v němž jsme si předtím koupili naše nové francouzské auto, kterému jsme tak dopřáli první garanční prohlídku.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-po-prohlidce-vozu-v-prazskem-autoservisu-navstivili-neh