Beskydy se staly jednou z našich nejoblíbenějších destinací, kam jsme se velice rádi vraceli, jelikož nás zdejší drsná a zároveň krásná krajina naprosto okouzlila. Občas jsme na československé pomezí z Olomouce vyrazili na jednodenní výlet, ale strávili jsme zde i pár celotýdenních dovolených, které nám daly více času pro důkladnější prozkoumání tohoto kouzelného pohoří. Jednoho roku jsme si na sedm dní pronajali luxusní srub v kanadském stylu, který si jeho majitel postavil na zelené louce teprve nedávno a tak dřevěný domek ještě voněl novotou. Dovolenou jsme si naplánovali na začátek letních prázdnin, kdy se rozlehlá obec Velké Karlovice stala na jeden týden naším novým domovem, z něhož jsme každé ráno po námi připravené snídani vyráželi na výlety po bližším i vzdálenějším okolí.

Druhý den pobytu jsme během snídaně rozběhli notebook a začali jsme pátrat po původu názvu jednoho z kopců Vsetínských vrchů, který byl pojmenován Soláň. Jeho název nám připomínal sůl a naše domněnka se nám potvrdila poté, co jsme si přečetli zajímavou pověst. Na tomto kopci prý žil jeden bohatý sedlák, u něhož sloužil jeden pasák ze Slovenska a právě ten si všiml, že se jeden z býků často rád pase na jednom místě. Trávu tam s velkou chutí vyhryzával až u samé země a pastevec brzy zjistil, proč. Párkrát rýpl do země motykou a našel solný kámen, se kterým rychle běžel za gazdou a tomu hned zasvítily oči. Sůl byla tehdy vzácná a takové naleziště slibovalo tučné zisky. Pacholka proto zapřísahal, aby nikomu nic neříkal, že se o slibný nález rozdělí jen spolu, ale hned v noci vyrazil na ono místo bez něj.

Chtěl solný poklad vykopat sám, ale na místě nic nenašel, protože sůl se kvůli jeho lakotě ztratila. Od té doby se tu občas zjevuje černý býk, který sůl kdysi našel a žalostně ryčí. Pověst to byla pěkná a moc se nám líbila, ale ve skutečnosti jméno vrcholu znamenalo místo, kde se ovcím sypala sůl. Po snídani jsme se na Soláň vydali osobně a když jsme na jedno z nejkrásnějších lokalit Beskyd přijeli, zaparkovali jsme naše stříbrné auto u šenku U vola. V hospůdce jsme zaplatili parkovné, získali zde razítko a vyrazili jsme za krásami valašského Olympu, jak býval Soláň romanticky přezdívaný kvůli tomu, že vždy patřil k vyhledávaným místům malířů. Přešli jsme silnici, kterou roku 1827 nechala vybudovat vrchnost a vystoupali jsme k horskému hotelu s dalším netradičním názvem Čarták.

Krásnou budovu jsme si vyfotili a pak jsme si prohlédli pískovcový kříž s kovovým korpusem Krista, stojící přímo naproti vchodu do hostince. Na kamenném podstavci jsme našli oválný medailonek s textem : „BOHU A CEHO LIDU OD THERES. HRAB. KINSKY 1827“, který nám prozradil kdo a kdy sem nechal kříž umístit. Učinila tak roku 1827 hraběnka Terezie Kinská, aby sochařské dílo připomínalo vybudování zmíněné silnice na Soláň. Zaujalo nás, že původně byl kříž celý z pískovce, ale jednoho dne byl Ježíš sražen bleskem a po pádu na zem se rozlomil. Ležel tu takto až do roku 1884, kdy jej dal nadlesní Adolf John převést do Karlovic a po řádné opravě byl téhož roku umístěn v Leskovém vedle kaple nad bývalou tovární školou, dnešní restaurací Dolinka.

Potom jsme se vydali k informační tabuli, na níž jsme našli fakta o zmíněném hotelu a valašském ateliéru u Hoffmanů, které jsme si později také prohlédli. Na tabuli jsme si ještě vyfotili cedulku se souřadnicemi kešky, ale její hledání jsme zatím odložili, protože jsme zamířili do informačního centra a galerie s názvem Zvonice. Krásná stavba byla na Soláni otevřena v roce 2006 podle návrhu architekta Jiřího Kotáska a stala se tehdy nejmladší stavbou na legendárním kopci. Zvonice vznikla rozvedením původní myšlenky malíře Františka Podešvy vytvořit v horském prostředí architektonickou dominantu upozorňující na kořeny duchovního života rázovitých valašských obyvatel. Když jsme si dřevěnou stavbu prohlédli zvenku, vstoupili jsme dovnitř, krátce shlédli výstavu obrazů a pak jsme si začali vybírat z bohaté nabídky suvenýrů.

Po několika minutách padla volba na modrobílou petrolejku a další keramiku od firmy Maléř, výrobce z Valašského Meziříčí, která v následujících letech zaujala místo na naší chalupě. Kromě nádobí jsme si v pokladně koupili dřevěnou turistickou známku a získali zde tři razítka do památníku. Zakoupené zboží jsme si u hodné paní pokladní schovali a vyzvedli jsme si jej až poté, co jsme se vrátili z procházky po Soláni. Když jsme ze zvonice vyšli ven, zabočili jsme doprava a po červené turistické značce jsme začali stoupat na vrchol valašského Olympu. Hned na zvonicí se rozprostíral palouk, na němž jsme nemohli přehlédnout seskupení dřevěných soch, které vznikaly na Soláni při sochařských sympoziích. Umělecká díla se stala součástí krásné krajiny šest let před naší návštěvou a od té doby sem přilákaly mnoho dalších turistů.

Také nám sochy od různých řezbářů, kteří zde vytvořili třeba Sedícího ogara, Zbojníka nebo Tančícího Valacha procházku zpříjemnily. Virtuálně jsme za to poděkovali nejen jim, ale také Jiřímu Kotáskovi, který vyprojektoval informační centrum Zvonice a dokázal prosadit myšlenku na umístění dřevěných soch do volné krajiny malebného Valašska. U některých postav jsme se vyfotili a pak jsme po asfaltové silničce pokračovali směrem k vrcholu Soláně. U zmíněného tanečníka jsme se na chvíli schovali do blahodárného stínu, protože letní červencové teploty úspěšně atakovaly třicet stupňů, ale dlouho jsme se zde zdržovat nemohli, protože nás čekalo ještě několik zajímavých destinací. Za malým hájem se krajina zase otevřela a to dokonce do té míry, že jsme se mohli pokochat výhledem po okolních kopečcích.

Spolu s přilehlými loukami, pokrytými posečeným senem a zeleným lesy kolem nás krajina tvořila barevnou kompozici, jako stvořenou pro přenesení na plátno. Nedivili jsme se tedy tomu, že si Soláň malíři natolik oblíbili, že se zde někteří z nich usadili natrvalo a jiní sem velice rádi jezdili. Jelikož silnička kopírovala hřeben kopce, viděli jsme krajinu nalevo i napravo, což se nám pochopitelně líbilo a kdyby nebylo takové vedro, pozorovali bychom ji delší dobu. O kus dál jsme narazili na další zastavení naučné stezky v podobě tabulek na velkých kamenech, které jsme však tentokrát nevěnovali pozornost a pouze jsme kolem nich procházeli. Později jsme se domluvili, že se na Soláň někdy vrátíme, abychom si prošli celou naučnou stezku a nafotili jednotlivé kameny, což jsme o několik let později učinili.

Za rozcestím se cesta lehce prohnula, jakoby ji bolela asfaltová záda a nepatrně zesílila úhel stoupání. O pár desítek metrů dál jsme dorazili do pravotočivé zatáčky, v níž rostly dva celkem vysoké listnaté stromy, mezi něž byl umístěn kamenný kříž s Kristem. Vzhledem k tomu, že listnáče zde svou životní pouť započaly před desítkami let naprosto odděleně a kolem nich se rozprostírala pouze louka, solitérní stromy působily opravdu magicky a korunu tmu všemu nasadila lavička pod dřevěnými bohatýry, na kterou jsme se rádi posadili. Občas se stane, že člověk přijde na nějaké místo a necítí se na něm vůbec dobře či naopak. A nám se pod stromy u křížku náramně líbilo, takže jsme zde zůstali pár minut, které jsme strávili mimo jiné pozorováním krajiny pod námi, neboť už jsme zdolali podstatnou část stoupáni na vrchol kopce.

S potěšením jsme očima přejeli hřeben Javorníků a na druhé straně shlédli moravskou část Beskyd, přičemž nejvýznamnějším objektem, jenž byl z lavičky vidět, se stal jednoznačně slavný Radhošť, na který jsme během jiných výletů také několikrát zavítali. Moc se nám nechtělo, ale nastal čas vydat se na další cestu, takže jsme se zvedli a pokračovali dál. Daleko jsme však nedošli a znovu jsme se zastavili, neboť nás zaujalo sklízení sena na louce nad horským wellness hotelem Soláň. Po ploše však nejezdil žádný traktor, nýbrž tam postával kůň, zapřažený ke klasickému dřevěnému žebřiňáku, naplněném značným množstvím usušené trávy. Jelikož jsme tradiční metodu sklízení sena naposledy viděli už hodně dávno, pár desítek vteřin jsme starší, patrně manželský pár, při práci sledovali a teprve poté jsme se vydali na další cestu.

O chvíli později jsme přišli k lesu, u něhož jsme odbočili doleva a po vyšlapané cestičce jsme záhy dorazili na vrchol Soláň, ležící v nadmořské výšce 861 metrů. Tento údaj nám prozradil kamenný pomník, jenž nám trochu připomínal náhrobek a pak jsme se chvíli rozhlíželi kolem sebe, neboť i odtud se nám naskytl výhled na Radhošť, Lysou horu či Pustevny. Pak jsme odlovili kešku, jejíž souřadnice jsme si vyfotili na informační tabuli u Zvonice a potom jsme se vrátili na červenou turistickou trasu. Asfaltová silnička nás vedla lesem asi 300 metrů na další vyhlídkové místo, kde se zároveň v zimě proháněli lyžaři, kterým zde byla k dispozici sjezdová trať s vleky. Pár desítek metrů za ski areálem jsme se ocitli na rozcestí s názvem Soláň – hřeben, kde se s námi rozloučila naučná stezka, která zamířili doprava a připojila se ke žluté turistické trase.

My jsem ovšem zůstali věrni červené značce a za dalších 300 metrů jsme se ocitli na pěkném místečku s vyhlídkou. Už dávno jsme přestali počítat, kolikáté místo s výhledy to už bylo, ale ani tentokrát jsme touto nabídkou nepohrdli. Posadili jsme se na lavičku a chvíli jsme beskydskou krajinou pokochali, neboť taková nádhera se člověku nemůže omrzet v žádnou roční dobu. Společnost nám dělal Radegast, tedy nikoliv populární slezské pivo, nýbrž pohanský bůh slunce, hojnosti a úrody. Přesněji řečeno jeho dřevěná socha, o které jsme předpokládali, že měla znázorňovat tohoto velkého milovníka dobrého jídla a pití. Podle bájí často přicházel v přestrojení mezi obyčejné lidi, nechával se hostit a když byl s nabídkou lidí spokojen, bohatě se jim odměňoval. Jelikož jsme sebou žádné jídlo neměli, byli jsme rádi, že neobživl a nemuseli jsme mu nic dát.

Na lavičce jsme pod dozorem Radegasta chvíli poseděli a pak jsme odběhli do lesa, kde jsme po chvilce hledání objevili druhou ukrytou schránku na Soláni. Následně jsme se vydali stejnou cestou po červené značce zpátky k hotelu Čarták a vstoupili dovnitř. Na valašském kopci jsme strávili celé dopoledne a protože jsme už měli hlad, rozhodli jsme se po prostudování jídelního lístku v hotelu najíst. A vůbec jsme nelitovali, protože porce byla slušná, jídlo vynikající obsluha rychlá a příjemná. Moc nám chutnalo a tak jsme po jídle jsme ještě chvíli uvnitř poseděli. Popíjeli jsme kofolu či nealkoholické pivo a během trávení jídla jsme se seznámili s historií horského hotelu, jenž vznikl na místě dřevěného srubu, který již v 17. století sloužil nejen jako skrýš před nepohodou, ale zároveň jako pozorovatelna.

V letech 1638 - 1830 totiž srub využívali členové pohraniční stráže jako hlídkové stanoviště, kteří kromě hranic hlídali dění na bývalé obchodní stezce z Uher na Moravu. Roku 1932 nechala již zmíněná hraběnka Terezie Kinská vybudovat zájezdní hostinec, z něhož vznikl dnešní hotel Čarták. Na jednom z historických trámů budovy se do dnešních dnů dochoval vytesaný letopočet 1866, ale ten jsme neviděli. V hospodě Čarták se scházeli ve dvacátých letech 20. století významní malíři, spisovatelé a hudební skladatelé, nicméně o sto let později kolem nás posedávali obyčejní turisté a hosté. Když jsme dočetli poslední řádky z vlastních vytištěných papírů, zaplatili jsme útratu, vyšli ven a zamířili do Zvonice, kde jsme si v pokladně vyzvedli keramiku, kterou jsme si o několik desítek minut dříve v informačním centru zakoupili.

Vzápětí jsme se vrátili k autu, jež jsme nechali odpočívat v blízkosti šenku U vola a poté jsme odjeli na další legendární místo Beskyd, které si lidé pojmenovali jako Kohútka. Naše stříbrné auto muselo zdolat šílené stoupání z Nového Hrozenkova do zmíněného ski areálu v západní oblasti Javorníků, kam vedla úzká asfaltová silnička plná zatáček a rozšířených míst, kde se dva automobily mohly vzájemně vyhnout. Litovali jsme cyklisty, kteří za poměrně velkého vedra mířili stejným směrem jako, ovšem zatímco my jsme měli k dispozici spoustu koňských sil pod kapotou, lidé v sedlech si museli vystačit z vlastními nohami. Když jsme konečně vyjeli až na hřeben Javorníků, nechali jsme náš povoz odpočívat na obrovském parkovišti a vyrazili na průzkum. Docela nás překvapilo, že zde nebylo moc jiných turistů, nicméně nám to zcela vyhovovalo.

Jelikož jsme vůz zaparkovali přímo naproti informačního centra, kde se měla prodávat turistická známka s číslem 391 Kohútka, na nic jsme nečekali a zamířili právě sem, abychom si ji mohli právem zařadit do své sbírky. Dřevěná stavba z roku 2010 se nám velice líbila, ovšem trochu nás překvapil vývěsní štít, na němž bylo napsáno, že se jedná o První Slovensko – České informační centrum. Názvy bychom totiž čekali v opačném garde, ale nijak nám to nevadilo a českou hrdost jsme v sobě bez problémů potlačili. Vzápětí jsme vstoupili dovnitř budovy, kde se kromě místnosti se suvenýry nacházel ještě malý přednáškový sál, stálá galerie pro výstavy místních umělců, odpočinkové pokoje pro strážce přírody z CHKO Beskydy a CHKO Kysuce, a svůj prostor dokonce získaly řemeslné dílny.

V pokladně jsme si koupili zmíněné dřevěné kolečko a získali zde dvě razítka do památníku, takže jsme spokojeně vyšli ven ze dveří, u nichž hlídkovaly dřevěné kláty neboli včelí úly. Vyřezávané špalky s obličeji ovšem zřejmě neplnily svou funkci, jelikož z otevřených úst žádný okřídlený hmyz nevylétal. Minuli jsme kryté posezení před informačním centrem, na němž nás pobavila tabulka s nápisem Co je křivé, to je valašské a následně jsme se vydali vzhůru k vrcholu Kohútka. Na konci parkoviště jsme minuli dům horské služby a když se odstavná plocha pro automobily změnila v běžnou silnici, začala prudce stoupat. Prošli jsme kolem horské chaty Javorka, oploceného hřiště pro malý fotbal a za vlekem Barborka jsme konečně stanuli na vrcholu Kohútka s horskou chatou stejného jména.

Rozcestník se šipkami nás informoval o tom, že jsme se ocitli v nadmořské výšce 913 metrů a protože se nám odtud nabízely krásné výhledy na hřebeny Vsetínských vrchů, Javorníků a Moravskoslezských Beskyd, několik minut jsme se tou nádherou kochali. Během pozorování krajiny jsme zjistili, že zde asfaltová silnice končila a dolů kolem vleku Malá Kohútka již vedla klasická nezpevněná cesta, mířící na Malý Javorník a další cíle. Když jsme se podívali opačným směrem, tak jsme za parkovištěm viděli naopak stoupání k chatě Portáš, která byla naším dalším cílem. Nejprve jsme se ovšem šli podívat do chaty Kohútka, jež zde byla postavena roku 1930 a k níž po druhé světové válce přibyl první lyžařský vlek. Místo se postupně změnilo v moderní ski areál, který na československé pomezí každoročně přilákal spoustu lyžařů, cyklistů či turistů.

V chatě Kohútka jsme získali další dvě razítka do památníku, ale jiné služby hotelu, který jsme díky webové kameře vídávali doma při snídani, jsme již nevyužili a vrátili se dolů na parkoviště. Nikam jsme však ještě neodjížděli, naše auto jsme pouze minuli a šli se podívat na hraniční přechod. Vyfotili jsme se u slovenských cedulí a potom jsme se již vydali na cestu k hotelu Portáš. Na konci parkoviště jsme narazili na rozcestník, který nás laskavě informoval o tom, že nás čeká pouze kilometrová procházka po červené turistické značce. Za sloupem se šipkami jsme museli překonat poměrně prudké, ale naštěstí krátké stoupání okolo chaty Spartak a lyžařského vleku. Zaujalo nás, že tato chata kdysi sloužila jako celnice a později byla svépomocí zlínských lyžařů přebudována do téměř současného stavu.

V novém století se pak otevřela pro turisty, kteří se zde mohou ubytovat či najíst v restauraci. Do chaty Spartak jsme ovšem nevstoupili, neboť nás čekala návštěva jiného zařízení, ale na okamžik jsme se během výstupu zastavili, abychom se vydýchali. A když jsme se v té chvíli otočili, měli jsme celý areál Kohútky před sebou jako na dlani a také jsme v dálce viděl zvlněnou krajinu Beskyd a Javorníků. Nádhera. Zemský ráj to na pohled. Podobné scenérie nám byly k dispozici u vleku Seník, ze nímž se cesta narovnala, nicméně jsme museli zdolat ještě jedno malé stoupání, přičemž jsme kopírovali státní hranici se Slovenskem. Na tento fakt nás upozorňovala velká tabule a také červenobílé patníky, na nichž se na opačných stranách nacházela písmena C a S, což nám připomnělo staré časy, kdy jsme žili ve společném státě.

Obě písmenka totiž tehdy tvořily mezinárodní zkratku Československé republiky. O 100 metrů dál jsme již zahlédli náš cíl, k němuž jsme nás dovedla mírně klesající cesta. Ocitli jsme se u hotelu Portáš, jenž byl postaven v roce 1932 přímo pod vrcholem Stolečný, kde měli podle legend své stanoviště valašští strážci moravsko - uherských hranic, jimž se říkalo Portáši. Jejich sbor se skládal z poručíka, šikovatele a jeho zástupce, pěti desátníků a 54 prostých. Jako zbraň používali silný obušek a krátkou šavli, oblečeni byli do valašského národního kroje. Dále nosívali pletenou mošnu na chléb, toulec na prach a olovo, provazy na spoutání chycených loupežníků. A jak byli stateční muži vlastně placeni ? Poručík dostával 30 zlatých měsíčně, šikovatel šest, desátníci po pěti a prostí vojáci osm krejcarů denně.

Za tuto mzdu si opatřovali zbroj a střelivo a všechny ostatní potřeby. Naštěstí jsme služeb ozbrojených hlídek nemuseli využít, protože na československých hranicích už dávno nastal klid a ostatních turistů jsme se nebáli. Stáli jsme před hotelem, jenž se nám moc líbil, protože si z velké části udržel svůj styl tradiční valašské horské stavby a když jsme si jej prohlédli, vešli jsme do jeho útrob. U výčepu jsme si koupili kofolu, oplatky a turistickou známku. Získali jsme zde také dvě razítka a potom jsme se odebrali na lavičku u dětského hřiště, kde jsme se posadili a pozorovali hrající se děti. Popíjeli jsme kofolu a během občerstvení jsme vytáhli papíry, ze kterých jsme načerpali informace z historie Portáše. Zaujalo nás, že hned po výstavbě roku 1932 měla chata parní ústřední topení a elektrické osvětlení, které fungovalo díky agregátu.

Takové vymoženosti mohly hotelu Portáš jiné valašské stavby tehdy jen závidět. Majitel pan Bittner v hotelu zřídil poštovnu, takže hosté plni čerstvých zážitků mohli přímo z místa pobytu posílat pohlednice. Tehdy se zde ubytovávali lyžaři, sáňkaři, ale také dámy v noblesních šatech a pánové v černých oblecích, pro které zde majitel pořádal plesy. Když v 60. letech minulého století vznikla horská služba, měla první sídlo hotelu Portáš. Na závěr jsme si přičetli, že po sametové revoluci získali chatu potomci pana Bittnera a v roce 2007 ji odkoupili noví majitelé, kteří ji provozovali i v době naší návštěvy. Když jsme dočetli poslední řádky a zkonzumovali černý nápoj s oplatkami, vydali jsme se za červenobílou závoru, kde jsme kousek od sebe odlovili dvě kešky, týkající se historie Portášů a hotelu.

Pak jsme se ještě pokochali výhledem na panorama Moravskoslezských Beskyd od Radhoště přes Pustevny až k Lysé hoře a o chvíli později se vrátili stejnou cestou na Kohútku. Nastartovali jsme náš vůz a začali jsme sjíždět serpentinami dolů do Nového Hrozenkova, přičemž jsme se ještě dvakrát zastavili, abychom nalezli další kešky. Obě se tentokrát věnovaly historii lyžařských vleků pod Kohútkou a po jejich úspěšném odlovu jsme se již mohli spokojeně vrátit do srubu ve Velkých Karlovicích. Druhý den pobytu byl tedy takřka za námi. Po večeři jsme si pustili televizi a dívali se na fotbalové mistrovství Evropy 2016, které zrovna probíhalo. V noci se pak Východní Moravou prohnaly bouřky a červencové pařáky vystřídaly příjemné teploty, ale dopolední déšť nám poněkud zkomplikoval třetí den dovolené, ale to je už jiný příběh. 

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-v-cervenci-navstivili-solan-kohutku-a-portas