Byla to láska na první pohled, neboť Český ráj nás okouzlil hned během naší premiérové dovolené v tomto malebném kraji a tak jsme se sem v průběhu dalších let rádi vraceli. Většinou jsme v památkami nabitém kousku naší země zasazených do krásné přírody strávili týden, ovšem pravidlo o výjimkách bylo uplatněno i v tomto ohledu. Změnu si v podstatě vyžádalo naše podnikání, které se postupně rozvíjelo a jednoho roku jsme stáli před otázkou, jak zrychlit balení vyrobených mýdel a šumivých bombiček do koupele. Bylo jich stále více a více, takže jsme situaci museli nějak vyřešit a po mnoha úvahách jsme se rozhodli pořídit si balící stroj. Jelikož by nový výrobek stál mnoho desítek tisíc korun, pátrali jsme po bazarovém stroji a náhoda tomu chtěla, že starší a téměř nepoužívaný kousek jsme objevili ve vesnici nedaleko Turnova.

Na jednu květnovou neděli jsme si tedy domluvili prohlídku balícího stroje a také ubytování na tři dny v Karlovicích u Turnova, jelikož jsme rádi spojovali příjemné s užitečným či v tomto případě práci se zábavou. Počasí nám celý víkend přálo a tak jsme se mohli procházet nádhernou přírodou a poznat poměrně dost památek. Vůbec prvním cílem tehdy byla obce Tatobity, v níž jsme byli o čtyři roky dříve ubytováni a nabídku zdejších zajímavostí jsme již důvěrně znali. Jednou z nich byla Tisíciletá lípa, ovšem při první návštěvě jsme stihli pouze odlovit kešku a pak se spustil silný déšť, takže jsme prchli pryč. Proto jsme sem zavítali znovu, abychom si mohutný strom prohlédli v klidu neskrápěni dešťovými kapkami a rovněž proto, že od naší poslední návštěvy lípa získala několik ocenění a také turistickou známku.

Naše auto jsme zaparkovali takřka na stejném místě jako minule a za krásného slunečného počasí jsme si ji ihned začali prohlížet. Nejprve ze vzdálenosti několika metrů a pak jsme doslova vkročili do jejího nitra. Kmen lípy byl již za dlouhá léta tak vykotlaný, že by se do jejích útrob vlezlo několik lidí a nemuseli by se k sobě ani moc mačkat. Chvíli jsme si uvnitř stromu užívali zvláštních pocitů a potom jsme se přesunuli trochu níže a vyfotili si zelenou stařenku i z druhé strany. Následně jsme se k ní vrátili a pod ochranou jejích větví jsme si o této výjimečné lípě z vlastnoručně vytištěných papírů něco přečetli. Dozvěděli jsme se, že i když se jí přezdívá tisíciletá, strom zapustil své kořeny o pár století později. V roce 1923 byla kolem lípy vybudována podezdívka s oplocením a v prostorné dutině stála lavička, k níž se dokonce dalo přijít po schodišti.

Dále jsme se dočetli, že v padesátých letech dvacátého století se při bouři odlomila polovina stromu a zbylo torzo, které místní řemeslník Josef Jaček zpevnil obručemi. Další sanace pak byla provedena roku 1995 a zřejmě jí to prospělo, neboť se po dvaceti letech stala vítězkou celostátní ankety Stromu roku a v následujícím roce se mezi evropskými stromy umístila na druhém místě. Na závěr jsme si přečetli pověst, podle které lípu vysadil Kilián se svojí milenkou Hedvikou a když byla práce dokonána, pronesl muž tato slova: „Ať nekácí, kdo nezasadil“. Uběhla spousta let a lípa měla být pokácena, ale když chtěli dřevorubci začít s prací, ozval se z koruny stromu hlas: „Nesázel jsi, nekácej!“ Dřevorubci se zalekli a lípa byla zachráněna. Po přečtení pověsti jsme se začali zajímat, jak obec Tatobity přišla ke svému podivnému jménu.

Dozvěděli jsme se, že vzniklo složením staročeských slov tat neboli zloděj a biti. Mohli jsme se zde tedy cítit bezpečně, jelikož v obci evidentně pobili všechny zloděje. Když jsme nastudovali všechny zajímavé informace, nasedli jsme do auta, kterým jsme odjeli do Borku pod Troskami, kde jsme chtěli navštívit pěkné muzeum plné motocyklů. Když jsme sem přijeli, naše stříbrné auto jsme nechali na malém parkovišti přímo u budovy muzea, jenž byla postavena v roce 1935 jako jeden z pobočných skladů Hospodářského družstva skladištního a výrobního v Turnově a využívala se jako sklad obilí. Vešli jsme dovnitř a hned za dveřmi jsme našli pokladnu, kde jsme si koupili vstupenku a turistickou známku. Získali jsme rovněž razítko do památníku a pak jsme se již sami bez průvodce vydali na obhlídku exponátů.

Vystavení krasavci pocházeli z třicátých až sedmdesátých let 20.století a i když jsme nikdy nebyli vyloženými znalci motorek, rádi jsme si je prohlédli. Nejdříve jsme si prošli přízemí bývalé sýpky a jako první nám padly do oka staré jízdní kola s pomocným motorkem i bez něj či neobvyklá koloběžka. Hned vedle se nacházely první generace motocyklů ČZ, přičemž jsme se s touto českou značkou v muzeu setkávali poměrně často. Narazili jsme zde na bezrychlostní modely ČZ 76 z roku 1932, ČZ 98 z let 1934 až 1935, třírychlostní ČZ 98 z let 1938 - 1946, ČZ 250 tourist z roku 1937 nebo ČZ 175 z roku 1935. Dále zde nechyběly československé motorky značky Jawa. O patro výš jsme jich našli spoustu, třeba motocykl Jawa 175 Standard z roku 1939, Jawa 250 horský typ z roku 1935, Jawa 250 duplex blok z roku 1939, Jawa 350/12 Ogar z roku 1948 nebo Jawa 250 Speciál z roku 1938.

Ze stejného ročníku zde byl Jawa robot, Jawa 350 z roku 1958, Jawa 350 z let 1935 a 1940, krasavci Jawa 500 OHV z roku 1929 a 1931 a další. Hodně se nám líbily mopedy značky Jawa z původní továrně značky v pražských Nuslích, například Jawetta 50 typ 551S, která se vyráběla v letech 1958 až 1962. Byly zde pro nás i neznámé značky, například Manet vyráběný v Povážských strojírnách v poválečném a později i socialistickém Československu mezi lety 1947-1970. V muzeu jsme si mohli prohlédnout hned první model této továrny s názvem Manet M-90 z roku 1949. V prvním patře jsme si se zájmem obdivovali značku Praga, která vyráběla kromě aut také motorky a to v letech 1929 - 1933. Z opravdových pro nás exotických strojů jsme na vlastní oči spatřili  třeba italský motocykl Moto Guzzi alce z let 1939-1945 nebo model R 0/4 německé značky D-RAD z roku 1925 a nechyběl zde ani americký Harley Davidson.

Zaujala nás figurína policisty z dob socialismu v uniformě příslušníka VB u motorky, vyvedené v tradiční bílo žluté barvě. V přízemí se nám líbila figurína blonďaté motorkářky, čepující benzín do svého stroje ze starého stojanu, která byla obklopena kanystry, plechovkami od motorového oleje a dalšími věcmi. Další obaly od oleje jsme našli v prvním patře spolu s lékárničkami, žárovkami či sadami na opravu propíchnuté duše. Když jsme si celé první patro prohlédli, vystoupali jsme po příkrém schodišti do věžičky, odkud jsme se pokochali vyhlídkou na okolí a zejména pohledem na hrad Trosky. Potom jsme sešli zpět do přízemí, kde jsme navštívili ještě jednu menší místnost s dalšími exponáty. Prohlédli jsme si zde další motorky, skútry, koloběžky, jízdní kola a motokola nebo tříkolky. Nejvíce nás zde zaujaly šlapací autíčka, staré plechové značky a motocykl s dřevěnými koly, u něhož jsme se rádi vyfotili.

Pak jsme se již rozloučili s paní v pokladně a budovu muzea jsme opustili. Následně jsme zamířili na louku, na níž stála prehistorická motorka, jenž byla sice vyobrazena na turistické známce, ale svému účelu evidentně nikdy nesloužila. Potom jsme vrhli poslední pohled na hrad Trosky a vrátili se k autu, kterým jsme vzápětí odjeli do Klokočí, abychom si potřetí prošli naše oblíbené skalní průchody. Po příjezdu do obce jsme však nejprve naším stříbrným autem zajeli k památníku Jana Husa, před nímž jsme zaparkovali a vydali se zjistit, jestli se na něm po čtyřech letech něco nezměnilo. Po několika schodech jsme vystoupali ke skalní průrvě a začali zkoumat tři výklenky, které tvořily vlastní dílo. V tom prostředním se nacházela socha mistra Jana Husa z hořického kamene a pak jsme nahlédli do sousedních, podstatně menších výklenků.

V nich jsme shlédli několik pamětních desek se jmény husitských bojovníků Prokopa Holého a Jana Žižky či hesel, která byla těmto lidem vlastní a jimiž se v 15. století řídil jejich život. Pod postraními výklenky jsme pak našli dva důležité letopočty, přičemž jeden z nich připomínal tragickou bitvu u Lipan v roce 1434 a druhý datum, kdy byl památník mistra Jana Husa v Klokočí předán veřejnosti. Stalo se tak roku 1934 a člověk nemusel být zdatný matematik, aby si snadno nespočítal, že tehdy uběhlo rovných 500 let od zmíněné bitvy dvou husitských táborů. Jakmile jsme si vše prohlédli, sestoupili jsme k autu, jímž jsme popojeli k hospodě Pod průchody. Zde jsme vůz odložili a po červené značce vyrazili na hřeben skal. Vzápětí jsme zjistili, že zmíněná hospoda byla bohužel již zrušena, což nám bylo docela líto, protože jsme na ni měli pěkné vzpomínky.

Hned u hospody asfaltová silnice začala stoupat a když zpevněný povrch skončil, vstoupili jsme na klasickou pěšinu, vedoucí kolem plotu jednoho z domů. Vzápětí jsme minuli tabuli s mapou Českého ráje a ocitli se tak již potřetí v přírodní rezervaci Klokočské skály. Stezka nabrala větší sklon, ale díky kamenným schodům se nám stoupalo vcelku dobře a za prudkou pravotočivou zatáčkou jsme již spatřili jedno z mnoha atraktivních míst na naší budoucí trase. Podél dřevěného zábradlí jsme totiž dorazili ke vstupu do úzké skalní průrvy, kudy ve středověku vedla slezská kupecká stezka a záhy jsme vkročili na první stupeň vcelku dlouhého schodiště. Zdolávali jsme jeden schod za druhým a prohlíželi si nápisy, vzkazy či obyčejné čmáranice, které do skalních stěn vyryli nevychovaní návštěvníci v různých obdobích.

Během výstupu nad našimi hlavami na několika místech visely mohutné kameny jako pověstný Damoklův meč, ovšem naštěstí se v té chvíli žádný z nich nerozhodl po tisícletích opustit své místo a tak jsme bez úhony dorazili na rozcestí s prozaickým názvem Klokočské průchody. Stanuli jsme na místě, kde jsme se vždy cítili velmi příjemně a kam jsme se vždy rádi vraceli. Snad za to mohly skály, písek pod nohami, voňavé borovice či působivé výhledy na romantickou okolní krajinu, zkrátka bylo nám tady moc dobře. Jedním takovým výhledem jsme se u rozcestníku chvíli kochali a pak jsme dali vale červené trase, protože nadále nás provázela již pouze její žlutá kolegyně. Neušli jsme ani 100 metrů a narazili jsme na penzion Na Klokočských skalách, kde jsme se o čtyři roky dříve chtěli najíst, ale moc se nám zde nelíbilo.

A nejedli jsme tady ani tentokrát, jelikož jsme poobědvali už cestou z Olomouce do Českého ráje, takže jsme se zde ani nezdržovali a po široké cestě jsme kráčeli dál. Brzy jsme zabočili doleva a vstoupil na pěšinu mezi stromy, která se o kousek dál zase rozšířila na pohodlnou lesní cestu. Snažili jsme si vzpomenout, jak to tady vypadalo v rámci naší první návštěvy, ale zdálo se, že se toho na cestě k jeskyni Postojná moc nezměnilo, vždyť také pro přírodu čtyři roky téměř nic neznamenají. Po naší levé ruce jsme míjeli skalní masiv, které někdo pojmenoval jako Stinné, ale moc nám to nesedělo, jelikož pod stromy bylo sluníčka celkem dost. Po chvilce jsme si vedle cesty všimli čtvercového kamene, jenž sotva čouhal z půdy ven. Na jeho horní ploše jsme si všimli vyrytého pravidelného kříže, ale nápis na něm žádný nebyl.

Možná se jednalo o hraniční kámen, rozdělující kdysi nějaké panství, nebo jen označení triangulačního bodu, ale nic se nám o něm nepodařilo zjistit. Nedaleko kamene jsme narazili na druhé zastavení naučné stezky Klokočské skály s názvem Reliktní bor. Z cedule jsme zjistili, že původně zde rostla hlavně borovice lesní spolu s dubem letním a břízou bělokorou, přičemž pod těmito stromy pak prý roste zejména brusnice borůvka, brusinka a metlička křivolaká. Když jsme informace dočetli, pokračovali jsme po lesní stezce plné borovicových šišek, kořenů a jehličí dál. Po cestě jsme také svým obutím obrušovali už tak hladký povrch skal, po nichž vedla naše jeskynní mise, ale kamenné bloky byly tak velké, že se ji prostě vyhnout nebylo možné, každopádně tohle přírodní dláždění ještě více zatraktivnilo naše putování.

Zanedlouho jsme dorazili k dřevěnému schodišti, po němž jsme stejně jako před čtyřmi lety sestoupili dolů do rokle s názvem Zelený důl. Překročili jsme strom spadený přes stezku a vystoupali k jednomu z černých otvorů ve skále, před nímž posedávalo několik lidí. Další vylézali z jeskyně jako hadi a štíři z děr, zatímco my jsme se zatím připravili na vstup dovnitř. Jelikož jsme byli z našich chyb poučeni, dostatečně jsme se vybavili a z batohu jsme postupně vytáhli velkou svítilnu, čelovku a ještě jednu menší baterku. Během přípravy nás oslovil manželský pár s malým dítětem, jestli bychom jim nepůjčili jedno světýlko, aby se mohli dovnitř také podívat. Velice dobře jsme věděli, jak špatně se cítili, neboť jsme před čtyřmi lety baterky také neměli, takže jsme ochotně svolili a menší baterku jim podali.

Následně jsme se všichni skrčili a po kolenou prolezli malým otvorem do jeskyně. Žádná Amerika nás tady tedy nečekala, jen tma, která se stávala tím černější, čím více jsme se od vstupu vzdalovali. Prostor Postojné kousek za vstupním otvorem měřil asi 16x18 metrů a místy byl i dostatečně vysoký, takže jsme se mohli pohodlně narovnat a opatrně se zde procházet. Objevili jsme spoustu otvorů, zákoutí a další chodbu, která byla ale hodně nízká, takže jsme do ní už nelezli. Později jsme se dozvěděli, že bychom se zde rozhodně neztratili, protože celková délka chodeb zde měřila pouze 75 metrů. Přes tento minimální rozměr je Postojná největší pseudokrasovou jeskyní v Českém ráji a navíc jediná veřejně přístupná, takže se stala vděčným cílem turistů. Ještě jsme zjistili, že své jméno dostala po největší slovinské jeskyni v Dinárském krasu.

Žádnou krasovou výzdobu jsme zde sice nenašli, ale i tak to byl pro nás pěkný a netradiční zážitek. Po chvilce jsme podzemní prostory, které využívali již před 1200 lety př.n.l. lidé lužické kultury opustili a vydali se na zpáteční cestu. Kráčeli jsme po stejné stezce, kterou jsme předtím šli k jeskyni a brzy jsme dorazili k hospodě Na Klokočských skalách, do které jsme výjimečně vstoupili. Chtěli jsme si zde koupit turistickou známku jeskyně Postojná, ale bohužel ji už neprodávali a tak jsme si ji nechali o čtvrt roku později poslat z Rýmařova. Dali jsme si zde alespoň pivo a poseděli na prosluněné zahrádce v krásné přírodě. Po pár minutách jsme pokračovali v našem putování, ale nezamířili jsme přímo k našemu autu, nýbrž jsme si výlet prodloužili procházkou po Klokočských skalách a na hrad Rotštejn, postavený na konci hřebenu.

Vůbec nám nevadilo, že jsme hodlali skalní stezkou projít již potřetí, protože jak před čtyřmi roky, tak o devět let dříve, jsme Klokočskými průchody kráčeli z opačného směru od hradu Rotštejn. V podstatě nás tak v tomto ohledu čekala malá premiéra, protože skalní útvary, chodby, schody, rozsedliny či stromy vypadaly najednou jinak, stejně jako ona pověstná mince s rozličnou podobou dvou stran. Od hospody jsme brzy přišli na místo, z něhož jsme se před několika desítkami minut kochali vyhlídkou a na němž jsme se vynořili po průchodu skalní chodbou od obce Klokočí. Minuli jsme dřevěné zábradlí a sledujíce stále žlutou značku jsme kráčeli po příjemné lesní cestičce, kterou lemovaly trsy borůvčí, jehož plody sotva stihly změnit barvu ze zelené na fialovou a už končilo v ústech okolojdoucích.

Naše boty jsme pokládali na povrch rovinaté stezky, jež byla zasypaná pískem, jehličím, šiškami či drobnými kamínky a brzy jsme mezi stromy zahlédli bezejmenný skalní útvar. Jakmile jsme jej nechali za sebou, otevřel se nám průhled na část vesnice Klokočí, ale jednalo se pouze o malou ochutnávku, neboť nejhezčí vyhlídky nás ještě čekaly. Zároveň jsme odtud spatřili několik skalních věží, přičemž nejvýraznější byla asi ta s názvem Radnice a vedle ní se tyčila Kolonáda. Bohužel jsme se po ní nemohli projít tak jako v Karlových Varech, protože obě věže byly přístupné pouze pro horolezce. O kousek dál jsme objevili Petrolejku, která však nesvítila, protože se opět jednalo o název skály a za ní jsme minuli masív Nad schůdky, jehož jméno bylo zvoleno velmi příhodně. Jednak jsme u něj přešli přes nízké schodečky, vyryté do plochého kamene na stezce a za druhé jsme o 50 metrů dál stanuli u pořádného schodiště.

Zároveň jsme se ocitli u Bazénu, kde se však rozhodně vykoupat nedalo, jelikož se jednalo o vysokou skálu, která nám spíše připomínala hlavy dvou hadů. A když jsme se zaměřili na levou věž, připadalo nám, že si na jejím vrcholu ustlal pes, schoulený v teplém pelíšku. Bazén nebo zvířata jsme ponechali jejich osudu a postoupili jsme na okraj ploché skály, za níž jsme dole pod sebou uviděli zábradlí a schodiště, vytesané do pískovcového podloží. Díky němu jsme mohli bezpečně sejít dolů ke skále, jež byla opět nazvaná naprosto dokonale. Nesla totiž název Průchodová a opravdu jsme jejím nitrem prošli díky dalším, tentokrát dřevěným schodům na kovové konstrukci. Následoval krátký úsek po rovince s nepříliš pěknou vyhlídkou na obec pod námi, ale opravdu se jednalo jen o malou epizodu.

Na konci plošiny narazili na další schody, jež byly pro změnu vytesané do skály a potom jsme chvilku chodili po velkých kamenech, za nimiž nás čekalo pár schodečků nahoru. Když jsme po nich bez problémů vystoupali, ocitli jsme v prostoru, kde byl ve středověku vystavěn malý strážní hrádek. Bohužel se o něm nedochovaly žádné průkazné informace, nicméně odborníci jej ztotožňovali s dosud nelokalizovaným hradem Dřevolyzy, o němž je zmínka z roku 1324. Právě tehdy se do něj měl nastěhovat majitel zničeného hradu Rotštejn, který byl odtud vzdálen co by pověstným kamenem dohodil a k němuž jsme právě směřovali. Než jsme se vydali na další cestu, prohlédli jsme si dva pískovcové bloky, na nichž byl dřevěný hrad vybudován.

Vstupovalo se do něj průrvou mezi dvojicí skal a traverzem vytesaným do jižního bloku, nicméně v roce 1926 byl do hradu vybudován nový přístup. Na vrcholu jižního bloku tehdejší návštěvnici našli základy budov a věže, které byly vytesané do skály, ale do severní část hradu s hlavní budovou se již nedostali. Chyběl zde totiž dřevěný most, který obě skály spojoval, ovšem pořád toho viděli víc než my, neboť od roku 2002 se hrádek z důvodu vyhlášení chráněné krajinné oblasti Český ráj stal zcela nepřístupným. Jelikož bylo dobývání hradu zakázané a navíc nebezpečné, odtáhli jsme s nepořízenou ke skále Džbán, která svým tvarem nádobu skutečně připomínala. Její úzké dno se sotva dotýkalo země, takže jsme si už během prvních návštěv mysleli, že musí každou chvíli spadnout. jak bylo ovšem vidět, nestalo se tak.

Džbán stál vedle kamenného Pekelníka, ale nevšimli jsme si, jestli rohatý v nádobě trápil hříšné duše či nikoliv. Následující úsek cesty byl celkem divoký. Stezka se kroutila mezi balvany jako nespoutaná řeka, sem tam se mírně zhoupla a pak začala neustále stoupat. Pár metrů jsme šli pohodlně po pěšině, najednou jsme museli vyjít pár schodů, pak nás stezka zavedla mezi dva velké skalní bloky, za nimiž byla kraťoučká rovinka a zase průchod kameny. Nutno podotknout, že už od začátku našeho putování jsme se pohybovali na okraji až 60 metrů vysokých Klokočských skal, nicméně cesta byla bezpečná. Stačilo příliš neriskovat, sledovat vyšlapanou stezku se žlutou značkou a nepřibližovat se k hranám pískovcových skalních bloků. Díky tomu jsme si procházku pořádně užívali a kochali se krásnými přírodními scenériemi.

Konečně jsme zdolali poslední kamenné schodiště a stanuli na skalní plošině s lavičkou, ale hlavně s nádhernou vyhlídkou nejen na Klokočí, ale mnohem dál. Stačilo se pohodlně usadit a pozorovat nádhernou krajinou s dominantní horou Kozákov, okolními lesy a loukami, které sem tam narušilo pár staveb ve vesnicích, rozsetých na zelenožluté ploše před námi. Rovněž se nám otevřel pohled na část Klokočských skal, jimiž jsme v předcházejících minutách již prošli a které se teď nacházely pod námi, jakoby se našim maličkostem chtěli poklonit za to, že jsme jimi bez úhony dokázali proklouznout. A v dálce naším očím neunikl hřbet draka, který se v Českém ráji již usadil strašně dávno, ovšem dobrým lidem neškodil a pouze v ojedinělých případech potrestal odvážlivce, jejichž drzost překonala rozumnou mez.

Řeč byla pochopitelně o masívu Suchých skal, jež dračí hřbet výrazně připomínaly a na které jsme před devíti lety dokázali vylézt. Výhledem jsme se kochali dlouhé minuty, bylo zkrátka pořád na co se dívat a protože jsme nikam nespěchali, seděli jsme na lavičce drahný čas. Všechno však jednou končí a stejně tomu tak bylo i s naším pobytem na lavičce. Ještě jsme pořídili pár fotografií a pak jsme se již vydali na další cestu. Stezka nás poměrně dlouho vedla po rovině nebo mírně klesala, přičemž jsme postupně míjeli skalní masívy s různými názvy. Za lavičkou jsme předali 33 stříbrných Jidášovi, vedle se pak nacházel Triangulační masív, poté jsme se pozdravili se Třemi mušketýry a členy místní Galerky, stejně jsme učinili v případě Desátníka a  Dvojčat, které na rozdíl od těch amerických v New Yorku stály na svém místě.

O kousek dál nám na cestu posvítil Lampión a poté jsme minuli Tallingrad, jemuž patrně někdo z názvu sebral první písmenko. Pak jsme již dorazili na konec rovinatého úseku a nebýt mostu, dál bychom se nedostali. Lávka totiž překonávala hlubokou trhlinu a když jsme po ní přešli na druhou stranu, ocitli jsme se v Přehradí. Tak zněl název masívu, který byl odvozen od skutečnosti, že se hrad Rotštejn nacházel již velmi blízko a po němž vedly další naše kroky. Kráčeli jsme vyloženě po skalním povrchu, do něhož někdo kdysi vytesal schody a za vynaloženou námahu se jistě kochal výhledem, který se z tohoto místa nabízel. Tentokrát jsme spatřili rozhlednu Dubecko, jejíž červenobílé špička vystupovala z tmavého lesa a za touto věží se tyčily další dvě, ovšem tentokrát přírodního, čedičového původu.

Kdo by si vsadil na to, že jsme viděli věže hradu Trosky, získal by truhlu plnou pokladů. Symbol Českého ráje se černal pár kilometrů od nás a rádi jsme na něm spočinuli očima. Brzy jsme však šli dál, respektive jsme úzkým skalním průchodem dorazili ke schodům, po nichž jsme sestoupili dolů a téměř ihned nás čekala obdobná činnost, ovšem po kamenných stupních. Když jsme stanuli dole, objevil se před námi hrad Rotštejn, s nímž jsme v minulosti zažili pořádné trable. Kolem skalních bloků, na nichž byl hrad ve 13. století vystavěn, jsme tentokrát pouze prošli, jelikož jsme věděli, že v květnu bývá otevřen pouze o víkendech a za skalní věží Orlí hnízdo naše třetí procházka Klokočskými průchody skončila. Úzkou úvozovou cestou jsme sestoupili dolů na silnici a vydali se obcí Klokočí nazpátek k autu.

Po jednom kilometru jsme k němu přišli a vzápětí jsme odjeli do Turnova, kde jsme si chtěli v Kauflandu nakoupit potraviny, jež jsme hodlali zkonzumovat druhý den. Když jsme přijeli na parkoviště před supermarketem a vydali se ke vstupním dveřím, vyrazil nám dech člověk, který se nás hlasitě zeptal, jestli chceme ten vozejk. Z Moravy jsme nebyli na taková slova zvyklí, ale s díky jsme nabídku přijali a vyrazili na nákup. Následně jsme odjeli do Karlovic, kde jsme byli tři dny ubytováni v rodinném domě. Skromný, ale útulný pokoj nám vyhovoval, nicméně naše ubytování nezahrnovalo polopenzi, takže jsme oba večery navštívili nedalekou hospodu Even. V klasické české restauraci jsme se navečeřeli, dali si pár piv a také jsme se dívali na mistrovství v hokeji, které zrovna probíhalo. Nijak jsme to s pitím nepřeháněli, protože druhý den nás čekala procházka Hruboskalským skalním městem, o čemž již vypráví jiný můj cestopis.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-vlezli-do-utrob-tatobitske-lipy-a-jeskyne-postojna