Hlučín - zámek a muzeum
Na místě zámku v Hlučíně stávala tvrz zmiňovaná v roce 1439, ze které vznikl někdy na přelomu 14. a 15. stol. za Balcara Vlčka z Dobrozemice zámek. V roce 1525 dokončil Bernard ze Zvole rozsáhlé stavební úpravy zámku, který byl během druhé poloviny 16. století rozšířen a přestavěn v renesančním slohu. Po požárech v letech 1616 a 1621 byl zámek záhy opraven za účasti italského stavitele J. Vlacha. Poslední velká přestavba zámku, tentokrát v barokním slohu, byla ukončena v roce 1733. Přestavbu prováděl tehdejší majitel panství Karel Antonín Gianini Carpineti, kdy bylo přistavěno severní a rozšířeno jižní křídlo zámku.
V rámci třídenní dovolené na Hlučínsku, během které jsme byli ubytováni v penzionu v Jilešovicích, jsme navštívili mnoho zajímavých míst a poznali velký počet památek. Během našeho putování jsme si samozřejmě prošli také samotné město Hlučín a jedním z našich cílů byl zámek, jenž byl postaven na místě starší tvrze na přelomu 14.–15. století. K jednopatrové budově se třemi různě podlouhlými křídly v půdorysu písmene U jsme přišli pěšky od kostela sv. Jana Křtitele, který se nacházel hned vedle bývalého šlechtického sídla. Ze zámku kdysi panstvo chodilo krytou chodbou do kostela na bohoslužby do kaple sv. Andělů, ale my jsme z chodby neviděli vůbec nic, protože byla zbořena roku 1833.
Samotný zámek jsme si nejprve prohlédli ze strany od Ostravské ulice, kterou kdysi od zámecké budovy odděloval pás městských hradeb. Před námi se tak nacházelo v podstatě nádvoří šlechtického sídla a malý park, jenže další výraznější prvky setřely četné úpravy budovy v 19. a 20. století. Na zámeckém nádvoří třeba bývala kamenná cisterna, kterou ale roku 1808 dal nový majitel panství August von Posser-Nädlitz odstranit. Stejný muž nechal také zbořit věž, takže budova získal vzhled obyčejného velkého domu. Při pohledu na dvě zámecká křídla našim očím neuniklo, že jedno z nich bylo jaksi kratší, za což mohlo ubourání části jižního křídla v roce 1811. Všimli jsme si také podpěrných zdí na konci toho delšího křídla a pak jsme se již vydali k hlavnímu vchodu zámku.
Když jsme přišli po chodníku z dlažebních kostek ke vchodu v hlavní části zámku, všimli jsme si hrotitého oblouku dveří, nad nimiž našim očím neunikla kamenná deska s letopočtem 1525, kdy tehdejší majitel dokončil Bernard ze Zvole dokončil rozsáhlé stavební úpravy zámku, které pak pokračovaly v druhé polovině 16. století, kdy byla budova rozšířena a přestavěna v renesančním slohu. Vzápětí jsme již vstoupili do útrob šlechtického sídla, v němž za napoleonských válek v roce 1807 sídlili francouzští důstojníci, o 50 let později pruský soud či okresní oddělení veřejné bezpečnosti v letech 1945 - 1960. V době naší návštěvy zde představitelé města naštěstí provozovali mnohem kulturnější činnost, kterým bylo muzeum a informační centrum.
Právě do místnosti se zeleným íčkem jsme následně zamířili, abychom si zde koupili turistickou známku, vstupenky do muzea a také jsme získali dvě razítka do památníku. Pak jsme již vyrazili na výstavu v přízemí zámku, která byla nazvána Léčivé rostliny a jejich dvojníci a tak nám bylo rázem jasné, čeho se bude týkat. Netušili jsme však, že zde uvidíme ty, které byly nasbírány na Hlučínsku. Po vstupu do první místnosti jsme se tak ocitli v dobách, kdy se na políčkách i v okrasných záhonech běžně pěstoval heřmánek, měsíček, meduňka nebo máta. Bylinky byly všude kolem nás a jelikož jsme sami spoustu z nich používali při výrobě našich přírodních mýdel, výstava nás velice zaujala a moc se nám zde líbilo.
Sušené rostliny visely třeba na provaze jako kdysi nad kamny nebo na zdi jako obrazy. Během poznávání jsme si mezi sebou srovnávali navzájem vzhledově podobné druhy rostlin, které však měly jiné obsahové látky a tudíž jiné účinky. Bylinky jsme si očuchávali a snažili se je tak poznat podle vůně, což se nám velice dařilo. Nabídky omalovánek na stole jsme nevyužili a nechali je menším dětem. Na zdi nás zaujal visící kalendář sběru léčivých rostlin, takže naši předkové věděli, kdy a co sbírat. Naše oči nejvíce potěšil pár kusů nábytku z bývalé lékárny v tradiční tmavě hnědé barvě s bílými doplňky, spoustou šuplíčků, lékárenských dóz na granule cínu, prášek z kořene hořce, projímadlo v tabletách, semeno kmínu, žitná zrna, houbový výtažek bólu arménského, granule zinku, klovatinu galbanovou, kořen smetánky lékařské, čertovo lejno či pepř bílý a další podobně znějící exotické věci.
Ve vitrínách jsme si pak prohlédli předměty vztahujícími se k vesnickému životu a tradičnímu bylinkaření, které bylo provozováno v každé domácnosti. Viděli jsme zde keramické dózy, misky, hmoždíře a další nádoby na uchovávání léků našich předků. Na závěr jsme shlédli prezentaci léčivek na televizní obrazovce a tím jsme uzavřeli naši exkurzi do časů starých kořenářek a našich babiček. Kromě výstavy bylinek muzeum nabízelo ještě stálou expozici o Hlučínsku, kterou jsme si z časových důvodů nechali na příští návštěvu. Když jsme poté vyšli ven, nezapomněli jsme u zámku odlovit kešku a po úspěšném nálezu jsme zamířili k městským hradbám. Chcete-li se dozvědět jak pokračovalo naše putování Hlučínem, vyhledejte si další moje příspěvky, popřípadě celé dobrodružství najdete v sekci Velké povídání o výletech, kde je pro vás připraven cestopis Jak jsme poznávali město Hlučín a okolí. A nezapomeňte prosím napsat pod příspěvky komentáře, děkujeme.
Kompletní fotogalerii najdete zde
https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Hlucin_-_zamek_a_muzeum/
Historie :
Na místě zámku v Hlučíně stávala tvrz zmiňovaná v roce 1439, ze které vznikl někdy na přelomu 14. a 15. stol. za Balcara Vlčka z Dobrozemice zámek. V roce 1525 dokončil Bernard ze Zvole rozsáhlé stavební úpravy zámku, který byl během druhé poloviny 16. století rozšířen a přestavěn v renesančním slohu. Po požárech v letech 1616 a 1621 byl zámek záhy opraven za účasti italského stavitele J. Vlacha. Poslední velká přestavba zámku, tentokrát v barokním slohu, byla ukončena v roce 1733. Přestavbu prováděl tehdejší majitel panství Karel Antonín Gianini Carpineti, kdy bylo přistavěno severní a rozšířeno jižní křídlo zámku. V 19. a 20. století prodělal zámek četné úpravy, které setřely starší slohový charakter stavby. Za napoleonských válek, po porážce Pruska v roce 1807, sídlili na zámku francouzští důstojníci. Roku 1808 dal nový majitel panství August von Posser-Nädlitz zbořit zámeckou věž a rozebrat kamennou cisternu na zámeckém nádvoří. V roce 1811 došlo k ubourání části jižního křídla. Na zámku působila řada významných umělců. Za všechny vzpomeňme alespoň sochaře Jana Baltazara Jandu a malíře-portrétistu Julia Steina.
V roce 1844 získali hlučínské panství Rotschildové. V prvních letech jejich správy panoval na zámku čilý umělecký ruch. Později však zájem majitelů o zámek upadl a Rotschildové jej pronajímali různým veřejným institucím, třeba v 60. letech 19. stol. zde sídlil pruský soud nebo sirotčinec. V roce 1938 byl zámek Rotschildům zabaven a připadl pod německou komisařskou správu. Ta stavbu prodala v roce 1943 městu Hlučínu, které o ni díky Benešovým dekretům v roce 1946 přišlo. V letech 1945 - 1960 měly v zámku své sídlo soudní orgány a okresní oddělení veřejné bezpečnosti. Po roce 1960, kdy zanikl hlučínský okres, stát dlouho nevěděl jak se zámkem naložit, až jej dal v roce 1985 k dispozici Spotřebním družstvům Praha pro obchodní a učňovskou školu. V roce 1999 odkoupilo zámek město Hlučín a po rekonstrukci zámku v letech 2002-2006 v nových prostorech přivítalo návštěvníky Informační centrum a výstavy s muzejní tématikou. Následovalo vybudování knihovny a literární čajovny, včetně prostor pro vedení KC Hlučín. Byl vybudován Zámecký klub pro variabilní využití jak k činnostem KC Hlučín, tak také Muzea Hlučínska.
Historie čerpána z webu
Město Hlučín je držitelem turistické známky č.1133.
https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/hlucin-c1133
