Velikonoční pondělí lze strávit různými způsoby. Dívky, holčičky a ženy obvykle čekají na koledníky, bezpečně schované za okny a dveřmi svého domova, do nichž se mužská část populace od nejmenších dětí po stále chodící dědečky snaží dostat, aby následně shrábli zaslouženou odměnu v podobě pomalovaných vajíček, čokoládových zajíčků a jiných sladkostí, zatímco ti odrostlejší svou výslužku spíše konzumují v tekutých variantách. Další volný čas využívají k návštěvám rodin či známých nebo Velikonoce neslaví vůbec a berou je jen jako příležitost k odpočinku od práce. Jednoho roku jsme se připojili ke zbytku populace, který v tento svátek odcestoval za nějakým turistickým cílem či do přírody a tak jsme opustili Olomouc. Stříbrným francouzským autíčkem jsme odjeli do města Hulín a obce Rusava.

Když jsme si nevelkou nabídku Hulína prohlédli, dali jsme tomuto městu sbohem a nabrali směr Rusava. Ještě než jsme do ní dojeli, za obcí Brusné jsme zabočili doprava na úzkou asfaltovou cestu a vzápětí jsme minuli červenobílou závoru. Překážka byla zastrčená bokem, takže jsme si nevšimli značky zákaz vjezdu a jeli po úzké asfaltce dál. Po 700 metrech jsme dorazili na rozcestí Pod Křídlem, odkud jsme již pokračovali pěšky, ale ještě předtím jsme auto zavezli kousek zpátky na místo, kde se stýkala modrá značka se žlutou, protože u rozcestníku pro zaparkování nebyl dostatek prostoru. Pak nám již nic nebránilo v tom, abychom po modrožluté turistické trase vyrazili na zříceninu hradu Křídlo, jenž svůj netradiční název získal podle vysunutého křídla protáhlé hory Barvínku, která střežila vstup do údolí Rusavy.

Pěšina nás vedla lesem a hned od začátku řádně prověřila naši fyzickou zdatnost, neboť za rozcestím začala ihned stoupat. Po 80 metrech jsme překřížili jinou lesní cestičku, pak naše stezka zatočila doprava a až do další, tentokrát levotočivé zatáčky, stále prudce stoupala. Po 300 metrech nemilosrdného výšlapu jsme konečně přišli na širokou lesní cestu, která nás poté zavedla pod kopec, na němž byl na začátku 14. století postaven hrad Křídlo. Přišlo nám zábavné, že jsme se octili pod Křídlem, takže bychom pod jeho ochranou měli zažívat pocit bezpečí a jistoty. A opravdu jsme se během pobytu na hradě cítili dobře a následující chvíle si náležitě užívali, takže jsme rozhodným krokem vkročili do vstupní věžovité brány a ocitli se tak v opevněném předhradí, kde se kdysi u hradeb nacházely hospodářské budovy.

Pak jsme se prošli po plochém předhradí a nezapomněli jsme zde odlovit kešku. Potom jsme se po úzkých schodech vydrápali do vlastního jádra hradu, kde stával obytný palác, z něhož se skoro nic nezachovalo. Nejvýraznějším pozůstatkem gotického šlechtického sídla byly zbytky věže u schodiště, která kdysi stávala naproti zmíněného paláce. Podle ohniště bylo poznat, že místo bylo stále navštěvováno, ale měli jsme štěstí a na zřícenině jsme potkali jen pár lidí. Když jsme jádro hradu prozkoumali, sestoupili jsme dolů a následně jsme vyšli ven na lesní cestu. Vzápětí jsme zabočili doprava a zamířili za nedalekou Sirkovou studánkou, o níž však již vypráví jiný můj článek. Chcete-li vědět, co všechno jsme na Rusavě viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme poprvé navštívili Hulín a Rusavu a dozvíte se víc.

O 11 let později jsme Rusavu navštívili podruhé a při té příležitosti jsme se znovu vydali také na hrad Křídlo, jehož prohlídku jsme si tentokrát nechali na závěr výletu. Jelikož jsme vždy neradi chodívali stejnými cestami, rozhodli jsme se přijít na hrad z jiné strany a změna nastala i u našeho vozidla, které jsme mezitím vyměnili za modernější auto. Bylo jím černé SUV korejské výroby, které jsme zaparkovali na plácku u jakési přízemní bílé budovy a vzápětí jsme vyrazili na hrad. Nejprve jsme po mostě překonali tok říčky Rusavy, která své jméno získala kvůli tomu, že se při deštích údajně zbarvovala do rusého odstínu a poté jsme zabočili doprava. Opustili jsme tak širokou lesní cestu a pokračovali po úzké pěšině, sledujíce žlutou turistickou značku, která nás měla dovézt až na zříceninu hradu Křídlo.

Stezka začala ihned stoupat, ale naštěstí se nejednalo o nějaký prudký výšlap a navíc se cestička záhy narovnala. Od naší první návštěvy v Hostýnských vrších v tomto kraji ubylo značné množství stromů a dřevění bohatýři chyběli i na začátku naší cesty. Na druhou stranu se nám otevřel výhled do údolí a na chaty, postavené na protější stráni za silnicí, nicméně při pohledu na holé stráně nám bylo docela smutno. Věřili jsme však, že si příroda s pomocí lidí poradí a les bude za pár desítek let obnoven, o čemž se budou moci přesvědčit následující generace turistů. Nad obnaženým údolím jsme kráčeli přibližně 400 metrů a poté stezka začala mírně klesat, stočila se doleva a zavedla nás do lesa. V tom okamžiku se po naší pravé ruce objevila hluboká úžlabina, která nám o chvíli později připravila horkou chvilku.

Pěšina, zapadaná částečně podzimním listím, totiž vedla podél této úžlabiny, na jejímž dně si cestu klestil bezejmenný přítok říčky Rusavy a v tom jsme si všimli, že stezka dále pokračuje na druhé straně rokle. Z našeho úhlu pohledu to ovšem vypadalo, že abychom se tam dostali, budeme muset přejít po stromě, ležícím napříč nad úžlabinou. Pěšina k němu totiž stále směřovala a žádný most jsme před sebou neviděli, takže se nám zatajil dech, protože strom ležel poměrně vysoko nade dnem rokle. O chvíli později se nám obrovsky ulevilo, neboť se cesta najednou zlomila a začala prudce klesat na dno úžlabiny, kde nám stačilo křepce přeskočit potůček a na druhém břehu zase vystoupat nahoru. Pěšina nás dovedla na širší cestu, která vedla dál doprava, zatímco vlevo již zarůstala mlázím, protože po ní celé roky již nikdo nechodil.

Ač jsme dále šli po širší lesní cestě, využívali jsme pouze její okraje, protože byla na mnoha úsecích značně podmáčená a hrozilo zapadnutí naší obuvi do bahna. Na jednom místě jsme si dokonce museli pomoci naskládáním větví do vody, abychom mohli vůbec pokračovat dál. Za tímto kritickým bodem se rovinatá či mírně klesající pěšina s námi přestala mazlit a ukázala nám svou pravou tvář. A ta byla velmi drsná, protože stezka začala velmi, velmi prudce stoupat, takže jsme se často zastavovali, abychom znovu popadli dech. Nahoru jsme šplhali jako kamzíci, sem tam jsme se chytli stromu, u něhož jsme si odpočinuli, protože svah byl tak prudký, že jsme si museli hledat místa s mírnějším sklonem. Tímto způsobem jsme absolvovali téměř celou zbývající část cesty na hrad a i když se jednalo o pouze 200 metrový úsek, stoupání nám připadalo nekonečné.

Dalších 50 metrů už vedlo více po úbočí svahu, takže se nám šlapalo lépe a brzy jsme přišli ke skalce na konci protáhlé hory s názvem Barvínek. Pak jsme chvíli kráčeli stezkou lemovanou balvany a nízkými skalními útvary, mezi nimiž jsme proklouzli na širokou lesní cestu, po níž jsme sem před 11 lety přišli. Na rozcestí u hradu jsme se však dlouho nezdržovali a po již neexistujícím padacím mostě přes obranný příkop jsme vstupní bránou vstoupili do předhradí. Prohlédli jsme si zbytky vstupní brány s odhalenou patkou vnitřního portálu, která měla podobu čtvercové věže s průjezdem v přízemí, z níž obránci mohli snadno kontrolovat příchozí cestu k hradu. Od brány jsme zamířili k pařezům uprostřed plošiny, kde jsme se posadili a z batohu vytáhli svačinku, kterou jsme se posilnili, abychom zvládli druhý průzkum hradu Křídlo.

Během občerstvování jsme očima přejížděli po plošině o rozměrech přibližně 95 x 40 metrů, kterou vybudovali páni z Cimburka na přelomu 14. a 15. století během jediné stavební etapy a snažili si představit, jak to tady kdysi vypadalo. Z návštěv jiných hradů jsme věděli, že v předhradí obvykle stávaly hospodářské budovy, které byly nalepené k hradbám a v nichž se chovaly slepice, kozy či prasata. Pravděpodobně se zde nacházely také dřevěné stáje pro koně, na kterých sem obyvatelé hradu či jeho návštěvníci přijížděli a v nichž během letních měsíců mohli přespávat obyčejní vojáci. Ostatně v mírových dobách posádku hradu netvořilo moc lidí, takže jeho osazenstvu stačilo mít vodu a pár zvířat ke klidnému životu, pokud ovšem zrovna neprobíhaly nějaké boje, jichž ve středověku bývalo poměrně dost.

Když jsme dojedli, vydali jsme se na průzkum předhradí, uprostřed něhož jsme narazili na velkou prohlubeň, která snad sloužila pro chytání dešťové vody. Voda byla pro obyvatele hradu životně důležitá a protože jsme na hradě nenašli jinou studnu, jednalo se patrně o hlavní zdroj životodárné tekutiny. Kousek od jámy jsme v zemi objevili jeden z nejzachovalejších prvků v předhradí, kterým byly zbytky kruhové věže. Vzápětí jsme vystoupali na hradby, stalo se tak ovšem pouze obrazně, protože z nich nezbylo prakticky nic jiného, než právě v zemi zasypaná kruhová věž. Nezachovala se pětiboká věž, jenž bývala blíže k severnímu rohu předhradí a která měla šířku přibližně 7,7 a průměr 3,7 metru, a celých pět metrů vyčuhovala před hradby ven. Kruhová věž měla vnější průměr 6,9 a vnitřní 2,9 metru, a od své kolegyně ji dělilo skoro třicet metrů hradeb.

Právě do prostoru mezi obě věže jsme přišli, abychom se stejně jako kdysi obránci hradu, rozhlédli po krajině dole pod námi. Bez problémů jsme shlédli Chomýž, vpravo Brusné a také vzdálenější Hlinsko pod Hostýnem s okolními kopečky, na nichž stávaly další hrady Kasařov a Chlum. Sledovali jsme také kroužící paraglidisty a když jsme se výhledy pokochali, prošli jsme se po neexistujících hradbách a sledovali cestu pod námi, po které jsme sem před 11 lety přišli. Pravděpodobně právě tudy vedla ve středověku přístupová cesta do hradu, což by potvrzovala existence obou věží na této straně, protože na té opačné žádné strážní prvky s možností ostřelování případných útočníků nebyly. V okamžiku, kdy jsme došli na konec hradeb, prosmýkli jsme se kolem zachovalé části věže a po starých známých schodech jsme zamířili do hradního jádra.

Před posledními schody jsme narazili na mohutný kus zdiva, nevýraznější prvek hradního jádra, kde na ploše o rozměrech přibližně 54 x 18 metrů stávalo několik objektů. Bohužel jsme z nich viděli jen nepatrné fragmenty, protože celé přízemí hradního jádra bylo zasypáno sutí. Hrad totiž zanikl během česko - uherských válek v letech 1475 - 1481, kdy jej rozbořila vojska uherského krále Matyáše, ale předtím bychom zde našli věžový palác se tři metry silnými zdmi, který asi postavili vladykové z Dobrotic, takže se jednalo o nejstarší část hradu. Ve střední části hradního jádra, východně od věžového paláce, bylo nevelké nádvoří s bránou na severní straně, k níž stoupala přístupová cesta z předhradí. Na východní straně nádvoří stával lichoběžný dvoutraktový palác, jehož  čelo podepíral dosud stojící opěrák, což byl onen fragment zdiva, který jsme minuli u schodů.

Na jižní straně jádra jsme našli dochovaný fragment hradby s ochozem, sousedící s předhradím, která mívala sílu zdiva okolo dvou metrů a během procházky po hradní plošině jsme nemohli minout ohniště, které jsme tu objevili už minule. Místo trampů však na přilehlých lavičkách seděli kamínky, ale nebyly to obyčejné šutry, nýbrž byly pomalované. Kromě krásných obrázků na sobě měly odkaz na Facebook a číslo pro registraci. Nebyly to první kamínky na nimiž jsme se na svých cestách setkali, ale zatím jsme je nikam neregistrovali. Každopádně jsme na nich obdivovali kreativitu autorů maleb, nad jejichž fantazií zůstával v dobrém smyslu slova rozum stát. Kamenná umělecká díla jsme si pro jistotu vyfotili, kdybychom se v budoucnu rozhodli změnit názor a chtěli si je zapsat mezi své úlovky a pak jsme přemýšleli nad jinými výtvory.

V mobilních telefonech jsme si totiž vyhledali historii hradu Křídlo, o němž první zmínka pochází z roku 1365, kdy jej Vlk z Dobrotic spolu s dalšími majetky prodal Vilémovi z Kunštátu. Následoval seznam dalších majitelů a nás nejvíce zaujala ta, která hrad s malou přestávkou držela v letech 1460 – 1480. Jmenovala se Markéta z Krčmaně, velmi rozhazovačná žena, která kvůli svému rozmařilému životu o hrad kolem roku 1475 přišla. Tehdy se na krátkou dobu Křídla zmocnil jeden z Markétiných věřitelů Albert Kostka z Postupim, jelikož se majitelka hradu dostala do finančních nesnází a proto padělala uherské mince přímo na Křídle. Padělatelská dílna zde působila až do roku 1472 a dokázala vyrobit neuvěřitelných 300 různých druhů mincí. Přemýšleli jsme, jestli tato dílna bývala dole v předhradí nebo přímo v jádru hradu a spíše jsme byli nakloněni druhé možnosti.

Taková výroba totiž musela probíhat v naprostém utajení a tak padělatelé zřejmě využívali nějakou zastrčenou část sklepení pod palácem. Dále jsme se dočetli kdy hrad zanikl a velice jsme se podivili tomu, že se zhýralé Markétě podařilo zbořený hrad s panstvím prodat Janu Vlku z Konecchlumí a že i když byla roku 1486 cena Křídla odhadnuta na 900 uherských zlatých, přesto už nebyl nikdy obnoven. Když jsme dočetli poslední řádky, sestoupili jsme dolů do předhradí a vzápětí vyšli ven na lesní cestu. Pak jsme zabočili doprava a stejně jako před lety jsme zamířili za nedalekou Sirkovou studánkou, která se tak stala posledním cílem tohoto jarního výletu. O prameni vody však již vypráví jiný můj článek, tak si jej někdy přečtěte. Chcete-li vědět, co všechno jsme během tohoto putování viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme strávili celý den na Rusavě.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Brusne_-_zricenina_hradu_Kridlo/​

Historie :

Hrad Křídlo stával na kopci nad vsí Chomýž nedaleko Bystřice pod Hostýnem a svůj název získal podle vysunutého křídla protáhlé hory Barvínku, která střežila vstup do údolí Rusavy. První zpráva o Křídle pochází z roku 1365, ale hrad byl vybudován patrně již na začátku 14. století, protože tomu odpovídají jeho stavební dispozice. Jako první historický doložený majitel Křídla se uvádí Vlk z Dobrotic, syn Záviše z Dobrotic, který roku 1365 prodal hrad spolu s třetinou Chomýže, částí hradu Chlumu a polovinou Rymic, Vilémovi z Kunštátu. Nový majitel vlastnil hrad až do své smrti v roce 1374, kdy sídlo zdědil Heralt z Kunštátu, který byl poručníkem jeho nezletilých dětí, ale ještě téhož roku hrad prodal Ctiboru Kazkovi z Cimburka a Tovačova, který vlastnil i Tovačov a Stražiště. Ctibor provedl na hradě menší stavební úpravy, které ale příliš nezasáhly do původní stavby a po jeho smrti v roce 1392 zdědil hrad jeho syn Předbor z Cimburka. V této době docházelo často ke sporům mezi rodem z Cimburka, kteří vlastnili hrad Křídlo, a mezi rodem z Kunštátu, kteří byli majiteli nedalekého hradu Chlum. Spor vyústil v žalobu Smila z Kunštátu na Předbora z Cimburka - že jeho lidé na pánův příkaz, ubili mi hajného, že jest ohluchl i dnes je hluch a bez rozumu od toho bití, že nemóž věděti, komu prodal lesy mé před tím bitím'.

Po smrti Předbora z Cimburka roku 1417 připadl hrad Křídlo jeho synu a když o dvacet let později zemřel, sídlo vlastnili až do roku 1460 Herburt a Leonart z Bořitova. V uvedeném roce Herburt zemřel a do roku 1480 jej držela jeho žena Markéta z Krčmaně. Kolem roku 1475 se na krátkou dobu zmocnil Křídla jeden z Markétiných věřitelů Albert Kostka z Postupim, jelikož se majitelka hradu dostávala pro svůj rozmařilý život často do četných finančních nesnází a proto padělala uherské mince přímo na Křídle. Padělatelská dílna zde působila až do roku 1472 a dokázala vyrobit neuvěřitelných 300 různých druhů mincí. Hrad zanikl během česko - uherských válek v letech 1475 - 1481, kdy jej rozbořila vojska uherského krále Matyáše. Když v roce 1481 zhýralá Markéta prodávala své panství Janu Vlku z Konecchlumí, hrad byl již uváděn jako zbořeniště. Roku 1493 převzal tento majetek Zdeněk z Kokor a po něm Beneš a Albrecht z Hustopečí. Rozbořený hrad Křídlo měl však svůj význam i cenu, o čemž svědčí odhad z roku 1486 na 900 uherských zlatých, přesto už nebyl nikdy obnoven.

Historie čerpána z těchto webových stránek

https://www.hrady.cz/hrad-kridlo-kromeriz

Hrad Křídlo nemá turistickou známku.