Valašsko jsme v rámci našich výletů navštěvovali pravidelně, jelikož se nám v tomto malebném kraji vždy velice líbilo a během těchto výletů jsme zde poznali mnoho rozličných památek, zajímavostí či přírodních úkazů. Jednoho lednového dne jsme se na východ Moravy vydali znovu, abychom poznali dvě obce v okolí Valašského Meziříčí. První z nich byla Zašová a jelikož byla tato vesnice založena na počátku 14. století, dokázala nám nabídnout pár turistických cílů.

Prvním z nich byl poutní kostel Navštívení Panny Marie, vystavěný v letech 1714 – 1725, u něhož jsme po příjezdu do obce zaparkovali náš stříbrný povoz. Vzápětí jsme se vydali dolů k autobusové zastávce pod kostelem, nicméně neměli jsme v plánu Zašovou tak brzy opustit, nýbrž shlédnout pískovcový kříž s Kristem z počátku 19. století. Když jsme k němu přišli, krucifix naše maličkosti značně převyšoval, takže jsme museli zvednout hlavu, abychom ukřižovaného oproti modrému nebi dobře viděli.

Na soklu s volutovými křídli jsme našli reliéf, který nám připomínal Pannu Marii se svatozáří a s obráceným mečem v ruce, který měl zřejmě symbolizovat kříž. Potom jsme se pustili do louskání latinského nápisu na druhé straně podstavce, který zněl : Honori cvltvi et piae venerationi salvatoris nostri crvcem hanc posvit povlvs zaschoviensis svb parocho Antonio Hohn. Pochopili jsme, že tento kříž s modlitbou či spíše se zbožným přáním nechal vyrobit zašovský farář Hohn, jenž zde působil v letech 1805 – 1828.

Od vysokého kříže jsme se po schodišti vydali ke kostelu a cestou nás oslovili valaši. Nejednalo se však o nějaký více či méně důvěrný rozhovor s místními domorodci, ale o další kamenné dílo, jehož autorem byl svérázný sochař František Pavlica. Ten působil v Zašové jako tajemník MNV, obecní kronikář a organizátor výstav uměleckých prací zdejších občanů a pro obec vytvořil sousoší s názvem Valašský pár, u něhož jsme se zastavili. Chvíli jsme si urostlou dvojici v selském oblečení a s typickou valašskou sekyrkou v ruce prohlíželi a pak jsme pokračovali v chůzi k jednolodnímu svatostánku.

Dlážděný chodník nás přivedl k pětibokému presbytáři, jenž byl doširoka rozevřený a měl nerovnoměrně rozmístěná okna. Jedno jsme našli nalevo dole, dvě nad sebou přesně na opačné pravé straně a další dvě se nacházely po jednom na dvou bocích vedle středu kněžiště. Pokud jste tedy počítali dobře, našli jsme zde pět oken, která propouštěla světlo do závěru kostela. Následně jsme svou pozornost obrátili ke klášteru trinitářů, kteří v Zašové působili až do zrušení kláštera v důsledku josefínských reforem roku 1783.

Po naší pravici se nacházela vstupní brána do areálu kláštera, přes kterou jsme nesměle nahlédli, abychom si komplex založený roku 1725 prohlédli. Dovnitř jsme se ale neodvážili a tak jsme se obrátili zpět k presbytáři a pokračovali v obhlídce kostela. Cestou jsme narazili na další kříž s Kristem, jenž byl zhotoven roku 1863, což nám prozradil datum na soklu. I tentokrát se jednalo o pískovcový podstavec, nicméně kříž samotný byl zhotoven z litiny a soška Krista byla pozlacená, takže se v zimním slunci náležitě leskla.

Když jsme se k ukřižovanému obrátili zády, měli jsme před sebou loď kostela, členěnou ozdobnými lisénami, v jejíchž jednotlivých polích jsme napočítali celkem pět obdélných oken s půlkruhovým zakončením. Uprostřed lodi jsme spatřili předsíň s bočním vstupem do svatostánku, ale dveře byly zavřené, což nás ovšem vzhledem k roční době nijak nepřekvapilo. Jelikož k druhé straně lodi přiléhal klášter a fara, museli jsme se spokojit pouze s obhlídkou pravé části kostela. Moc nám to ale nevadilo, neboť nejkrásnější část exteriérů nás ještě čekala.

Nejhezčí částí kostela Navštívení Panny Marie byla celkem bez překvapení čelní strana, ke které jsme vzápětí přišli. Na první pohled nás zaujaly dvě věže s cibulovými báněmi, zakončené úzkými jehlanci a křížem. Mezi věžemi jsme spatřili trojúhelníkový štít s křížem na vrcholu, pod nímž se ve výklenku vyhřívala pískovcová socha svatého Michala, jeden z nejznámějších archandělů a patron vysoko položených míst, vojáků a policistů. Okna ve zvonicovém patře byla obdélná s valeným záklenkem a pod nimi jsme našli malá oválná okénka.

Pod korunní římsou nás čekala hned dvě překvapení v podobě dvojice soch svatých. Na valašském kostele jsme čekali opravdu něco jiného, než sochy sv. Jana z Mathy a sv. Felixe z Valois. Když jsme se však dozvěděli, že se jednalo o zakladatele řádu trinitářů, bylo nám vše jasné. Obě jména jsme slyšeli poprvé a tak jsme si o nich se zaujetím přečetli, že Jan z Mathy byl francouzský římskokatolický kněz, který měl na konci 12. století vidění anděla s červenobílým křížem na prsou v doprovodu spoutaných otroků. Zážitek chápal jako životní pokyn shůry ulehčovat těžký osud válečných zajatců.

Středomoří bylo tehdy prostorem ustavičných konfliktů mezi křesťany jižní Evropy a muslimy Maghrebu. K promýšlení svého dalšího životního programu rozhodl se pro tři roky poustevnického života v lesích Meauxského biskupství, kde došlo k osudovému setkání s poustevníkem Felixem z Alois a oba dospěli k myšlence založit nový řád, jehož úkolem by bylo shromažďovat prostředky na vykupování křesťanských, ale i muslimských zajatců. Papež Innocenc III. Vše schválil a tak vznikl Řád trinitářů, přičemž se Jan stal jeho prvním generálním představeným.

Po přečtení interesantních informací jsme pokračovali v další obhlídce průčelí, jenž bylo členěno ozdobnými pilastry s patkou. Nad vchodem do kostela jsme našli okno, osvětlující hudební kůr a pod ním jsme spatřili erb Žerotínů, kteří byli majiteli valašského panství. Vzápětí jsme přišli ke dveřím, které byly také zavřené na sedm západů a tak jsme bohužel neviděli velmi zajímavý interiér svatostánku, jenž byl postaven vedle dřevěného kostelíka sv. Anny. Ten už na začátku 18. století nepostačoval přílivu poutníků a tak vznikl barokní svatostánek, který zářil po generální opravě novotou, takže se nám pochopitelně hodně líbil.

Jelikož jsme už viděli z kostelní nabídky vše, co jsme mohli, pomalu jsme se vydali zpět k našemu vozu. Cestou jsme narazili na sochu sv. Jana Nepomuckého s typickou svatozáří kolem hlavy, který stál na pískovcovém soklu s volutovými dříky. Krátce jsme se s knězem utopeným ve Vltavě pozdravili a pak jsme již došli k autu, kterým jsme odjeli k nedaleké rozhledně, odkud jsme kromě valašské krajiny viděli také kostel Navštívení Panny Marie. Chcete-li vědět, jak náš zimní výlet pokračoval, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech a vyhledejte si článek Jak jsme navštívili valašské obce Zašová a Choryně. A nezapomeňte prosím napsat pod články komentáře a podělte se o své zážitky s ostatními turisty. Děkujeme.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Zasova_-_kostel_Navstiveni_Panny_Marie

Historie kostela :

Historie kláštera :

Při stavbě nového kostela, který měl nahradit již nedostačující dřevěný kostel sv. Anny, vyvstala potřeba jeho duchovní správy. Tu nakonec svěřil František Ludvík z Žerotína řádu trinitářů. V zakládací listině z 22. října 1722 souhlasí Žerotín se stavbou kláštera a předáním rozestavěného kostela a pozemků. Po schválení císařem Karlem VI 24. listopadu 1724 začala samotné stavba položením základního kamene 4. října 1725. V roce 1728 bylo hotovo východní křídlo, do kterého se mniši přestěhovali, stavba dalších části pokračovala. Trinitáři v Zašové a okolí působili až do zrušení kláštera v důsledku josefínských reforem roku 1783, většina mnichů ho však opustila až v létě následujícího roku. Po zrušení kláštera byla jeho část vyčleněna pro faru. Současně vznikly v bývalých spádových obcích samostatné fary. Zbytek budov a pozemků byl určen k prodeji. Ten se povedl až v roce 1794, areál pak změnil majitele ještě několikrát, byla v něm například bělírna plátna. Od roku 1989 do roku 1908 umístil do části areálu svou dílnu na výrobu gobelínů Rudolf Schlattauer. Byl zde také zřízen Spolkem sv. Josefa sirotčinec a pro potřeby sirotků postavena v letech 1911-1913 školní budova.

Historie čerpána z webu

https://cs.wikipedia.org/wiki

Obec Zašová nemá turistickou známku.