Svitavy - hřbitovní kostel sv. Jiljí
Kostel sv. Jiljí byl ve Svitavách založen litomyšlskými premonstráty v polovině 12. století a představoval v duchu legendy o sv. Jiljí duchovní útěchu poutníkům a kupcům, ale i místo azylu před vstupem do nebezpečného pohraničního hvozdu. Ve středověku míval jinou podobu než dnes a díky své poloze na vyvýšeném místě na levém břehu řeky Svitavy plnil i obrannou funkci. Raně barokní přestavba z let 1679 - 1689 včlenila původní románskou baziliku do nové kompozice kostela, jehož součástí zůstaly i dvě boční kaple Mrtvých a sv. Mikuláše, které jsou připomínány k roku 1664 a tvoří jednotný raně barokní celek.
Svitavy jsme navštívili během zpáteční cesty z pobytu v Letovicích, kde jsme strávili čtyři jarní dny v místním penzionu na okraji tohoto jihomoravského města. Když jsme po poslední snídani v penzionu nasedli do našeho auta, sjeli jsme dolů na Pražskou ulici a pak jsme již nabrali kurz směrem na Svitavy. Návštěvu tohoto města na hranici Čech a Moravy jsme měli v plánu už dlouho, ale vždy jsme projeli okolo za vzdálenějšími cíli a tak jsme se rozhodli, že náš rest smažeme právě v rámci cesty dolů z Letovic do Olomouce. Velice frekventovaná silnice číslo 43 byla v ono nedělní dopoledne poloprázdná a brzy jsme do Svitav bez problémů dorazili. Toto město začalo psát svou historii již ve 12. století a tak nám nabídlo širokou škálu památek a zajímavostí, které jsme všechny zvládli poznat za jeden den.
Jednou z nich byl hřbitovní kostel sv. Jiljí, k němuž jsme se vydali pěšky poté, co jsme naše auto zaparkovali u Penny Marketu a zašli se podívat na expozice městského muzea. Potom jsme prošli pochodem pod frekventovanou a po chvilce jsme se ocitli ve Školní ulici, kde nám do oka padla šedivá budova s nápisem Pivovar. Krátce jsme si jej prohlédli a následně jsme ulicí 5. května zamířili za zmíněným hřbitovním kostelem, jenž byl zasvěcen svatému Jiljí, což byl mnich a poustevník, jeden ze Čtrnácti svatých pomocníků, patřící k nejoblíbenějším středověkým světcům. Už dávno jsme věděli, že kostely tohoto patrona kojících matek, tělesně postižených, žebráků, lesů a kovářů, vždy patřily mezi nejstarší svatostánky na našem území a ten svitavský nebyl výjimkou, neboť byl založen litomyšlskými premonstráty v polovině 12. století.
Kráčeli jsme tedy ulicí 5. května a celou dobu jsme svatostánek měli před sebou na očích, i když se částečně schovával za ohradní zdí. Když jsme přišli blíž, tak jsme právě u této zdi narazili na pískovcový kříž s Kristem, za nímž jsme spatřili zadní část mírně zchátralé kostnice s novou střechou. Následně jsme pokračovali podél zdi až ke vstupní bráně na hřbitov, kterou jsme vešli do kostelního areálu. Než jsme se ke svatostánku vydali, tak jsme se nejprve prošli po hřbitově, kde jsme mimo jiné narazili na monumentální hrobku továrníka Langera s bílou sochou dívky, k níž se vztahovala jedna strašidelná pověst. Podle legendy podnikatel a účetní Langer podvedl a obral svého společníka statkáře Tempese o peníze, takže případ skončil u soudu. Ten se táhl dva roky a ještě před vynesením rozsudku utrápený Tempes zemřel.
Na smrtelné posteli Tempes řekl, že tento podvod Langerům nepřinese žádné štěstí, což se později opravdu vyplnilo. Když pak totiž Langer zbořil jeho statek na svitavském předměstí a na tomto místě postavil honosnou vilu, tak od té doby začalo továrníka a jeho celou rodinu pronásledovalo prokletí. Začalo se prý naplňovat ve chvíli, kdy Langerova dcera zemřela ve svatební den. Pohřbili ji tedy do honosné hrobky ve svatebních šatech a s drahými šperky, které chtěl uloupit místní hrobník se svými kumpány. Když ale hrob otevřeli, nevěsta byla živá a odkráčela domů. Tam se jí její otec tak lekl, že nakonec skončil v hrobce sám a jeho dcera jako nevěsta v bílém je na ní vyobrazena alespoň jako socha. Když jsme z vlastních vytištěných papírů dočetli poněkud mrazivou pověst, konečně jsme se vydali ke kostelu, který k nám byl otočen zadní stranou.
Před námi se nacházela trojlodní bazilika s půlkruhovým presbytářem se dvěma okny, po jehož stranách jsme spatřili dvě boční kaple, které vznikly roku 1864. Jedna byla zasvěcena Panně Marii Bolestné, ale také se jí říkalo kaple mrtvých, protože byla vyzdobena štukatérskou prací brněnského Baltazara Fontany s motivy lebky a zkřížených hnátů, symbolicky zdobící hrobku rodiny svitavského primátora Georga Schwarze. Druhá kaple byla zasvěcena sv. Mikuláši. Vzápětí jsme zamířili doleva, kde jsme u kaple narazili na několik hrobů redemptoristů a řádových sester sv. Vincence z kláštera, který jsme viděli o několik desítek minut dříve. Dále jsme zde viděli boční vchod a sakristii, přistavěnou roku 1726 a když jsme zvedli, spatřili jsme pětici oken, prosvětlující interiér kostelní lodi.
Následně jsme zamířili k již zmíněné kostnici, kterou jsme si tentokrát prohlédli z čelní strany. Ve stěně márnice jsme našli kamennou desku s textem, který popisoval její vysvěcení roku 1646 a když jsme písmenka přelouskali, prošli jsme kamenným portálkem s mřížovou brankou na starý protestantský hřbitov. Ocitli jsme se v nevelkém lichoběžníkovém prostoru, jenž roky nikdo neudržoval a který byl kdysi obehnán ze všech stran zdí, dokud se jedna z nich nesesunula. Díky tomu se zde o něco později objevila narušená krajní řada hrobů s náhrobky trčícími do volného prostoru, které se po bádání ve svitavské matrice zesnulých podařilo přiřadit k událostem z roku 1866, kdy probíhala prusko-rakouská válka. Nezapomněli jsme obhlédnout kostnici ze zadní strany a nakouknout přes zeď do ulice 5. května, kterou jsme k hřbitovnímu areálu přišli.
Potom jsme protestantský prostor opustili a vrátili se do katolické části. Kráčeli jsme kolem ohradní zdi a tak naším očím neunikly dvě náhrobní desky, která do ní byly vsazené. Více nás zaujala ta vpravo s letopočtem 1585, neboť se jednalo o nejstarší dochovaný náhrobek v areálu kostela sv. Jiljí. Na reliéfu jsme spatřili kříž s Kristem, před nímž se nacházel mladík jménem Greorius Palma. Ten se podle legendy zamiloval do krásné Sabiny, která mu slíbila, že na něj rok počká, než se vrátí z bitvy. Zpozdil se o jediný den, a když ji uviděl na svatbě s jiným, puklo mu prý žalem srdce. Inu, všechny příběhy nekončí dobře, ale ty svitavské legendy nám tedy moc radosti neudělaly. Náhrobky se nacházely naproti hlavnímu vchodu do kostela, jenž byl umístěn v patě hranolové věže a tak jsme se k němu vydali.
O pár vteřin později jsme k naší lítosti zjistili, že se dovnitř nepodíváme, čemuž jsme se vzhledem k březnovému termínu nedivili. Pokračovali jsme tedy v obhlídce věže, která původně stávala samostatně před kostelem a sloužila jako zvonice, přičemž ke spojení obou staveb došlo během barokní přestavby okolo roku 1700, kdy byla rovněž zvýšena hlavní loď. Kolem dveří nás zaujalo kamenné bosované ostění s polokruhovým záklenkem a rostlinnými reliéfy a nad vchodem jsme našli zaslepený obdélný okenní otvor s bohatě profilovaným ostěním s uchy a výraznou nadokenní římsou. O něco výše byl úzký okenní otvor s hrotitým záklenkem a vlys s oválnými terči. Na třech stranách věže jsme pak v úrovni zvonů spatřili půlkruhová okna s bosovaným ostěním a jednoduchým parapetem.
Za těmito okny bychom však původní zvony hledali marně, neboť byly zrekvírovány pro válečné účely a teprve v říjnu 2016 do ní byl zavěšen nový zvon. Věž byla zakončena klasickou barokní cibulovou bání s lucernou a nezbytným pozlaceným křížem na vrcholu. Po stranách věže jsme spatřili schodišťové přístavky s obdélnými dveřmi a třemi okenními otvory. Pod jednom z přístavků jsme uviděli hrob kněze Bohumíra Čuhela a pamětní desku nějakého člověka, významně spjatého s kostelem nebo duchovní správou. Rovněž na druhé straně se nacházel čestný hrob, ten byl ovšem o něco staršího data. Potom jsme se vydali k druhé straně kostela, který vypadal takřka stejně jako protější kolegyně a tím skončila naše obhlídka kostela sv. Jiljí, který ve středověku díky své poloze na vyvýšeném místě na levém břehu řeky Svitavy plnil i obrannou funkci.
Vyšli jsme ven brankou do Hřbitovní ulice a kolem sochy sv. Jana Nepomuckého jsme se pomalým krokem vrátili k autu u Penny Marketu. Vzápětí jsme odjeli k nedaleké kapli sv. Jiří, o které však již pojednává jiný můj příspěvek, tak si jej ve volné chvíli také někdy přečtěte. Chcete-li vědět, co všechno jsme ve Svitavách viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme Svitavy prošli křížem krážem a dozvíte se víc. A pokud máte nějakou zkušenost s tímto hřbitovním kostelem sv. Jiljí, napište prosím pod článek svůj zasvěcený komentář. Ostatní turisté tak i díky vám získají aktuální informace o tomto místě. Děkujeme. Snad vás tento článek inspiroval k návštěvě historického města Svitavy, které si vaši pozornost právem zaslouží….
Kompletní fotogalerii najdete zde
https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Svitavy_-_kostel_sv._Jilji/
Historie :
Kostel sv. Jiljí byl ve Svitavách založen litomyšlskými premonstráty v polovině 12. století a představoval v duchu legendy o sv. Jiljí duchovní útěchu poutníkům a kupcům, ale i místo azylu před vstupem do nebezpečného pohraničního hvozdu. Ve středověku míval jinou podobu než dnes a díky své poloze na vyvýšeném místě na levém břehu řeky Svitavy plnil i obrannou funkci. Raně barokní přestavba z let 1679 - 1689 včlenila původní románskou baziliku do nové kompozice kostela, jehož součástí zůstaly i dvě boční kaple Mrtvých a sv. Mikuláše, které jsou připomínány k roku 1664 a tvoří jednotný raně barokní celek. Celková oprava skončila v roce 1689, kdy byl kostel slavnostně vysvěcen. Hlavní loď byla zvýšena a zaklenuta, v roce 1726 přistavena sakristie a oratoř a roku 1738 byl kostel vydlážděn. Nad bočními kaplemi byly postaveny empory, k nimž vedou boční zděná a krytá schodiště. Na západním průčelí stojí hranolová věž, která s kostelem byla spojena přístavbou vstupní předsíně. Báň věže kostela je dílem tesaře J. Krumwalda z roku 1732. Střecha věže i kostela byla pokryta šindelem a teprve po opravách v 18. století byla nahrazena břidlicí. V říjnu 2016 byl na věž kostela instalován nový zvon Beatus Engelmar nesoucí jméno světce z místního kraje.
Interiér :
Interiér kostela byl zařízen raně barokně ze 17. a 18. století. Dominantní je hlavní portálový oltář z roku 1684, jehož obraz Sv. Jiljí před loveckou družinou je dílem Ludwiga Geisslera z roku 1737 a který byl renovován svitavským malířem Johannem Dittmannem v roce 1843. V nástavci oltáře je zavěšen obraz P. Marie datovaný koncem 19. století a po stranách sochy sv. Petra a Pavla, nad oltářem pak archanděl Michael mezi anděly. V presbytáři stojí další oltář Nejsvětější Trojice z roku 1746 od svitavských umělců sochaře J. Jahla a štafíra J. Leikerta. Po stranách vítězného oblouku jsou pak dva rozvilinové oltáříky z roku 1680. Severní kaple P. Marie Bolestné, nazývaná též Dušiček nebo Mrtvých, je vyzdobena štukatérskou prací brněnského Baltazara Fontany s motivy lebky a zkřížených hnátů. Na zděném oltáři je obraz Duší v Očistci vzývajících Eucharistii z první poloviny 18. století.
Historie čerpána z těchto webů
https://pamatkovykatalog.cz/kostel-sv-jilji-hrbitovni-14032479
https://pardubice.rozhlas.cz/po-stopach-povesti-a-legend-ve-svitavach-8355947
Město Svitavy má svou turistickou známku č.633.
https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/svitavy-c633
