Náhoda tomu chtěla, že jsme o jedněch letních prázdninách vyrazili na víkendový pobyt do oblasti Kolínska, kam jsme tehdy přijeli vůbec poprvé. Do polabské nížiny jsme z Olomouce vyrazili v pátek odpoledne za obrovského vedra a po dvou hodinkách jízdy jsme přijeli do okrajové části Peček, kde jsme předali kus nábytku, jehož prodej byl příčinou našeho výletu. Následně jsme odjeli do Kolína pro dalšího člena naší výpravy a lovce keší v jedné osobě, který sem přijel už ráno vlakem, neboť se nevlezl do auta. Pak jsme se společně přesunuli do penzionu Zlaté slunce, kde jsme byli ubytováni a modlili se, aby konečně přišlo slíbené ochlazení. Večer jsme se dočkali a tak jsme se ráno za příjemné letní teploty mohli vydat na výlet, který jsme praktický celý strávili v Kouřimi.

Nejprve jsme se totiž jeli podívat na bojiště u Lipan, kde proběhla poslední bitva husitských válek a teprve potom jsme zamířili do zmíněného malebného městečka, v němž jsme poznali velké množství památek. Během procházky Kouřimí jsme na několika místech narazili na středověké opevnění města, které se do dnešních dnů dochovalo v nebývalém rozsahu a tak jsme si tyto hradby samozřejmě také prohlédli. Naše černé SUV zaparkovali na Okružní ulici přímo naproti nejdelší zachovalé části hradeb a jen pár desítek metrů od Pražské brány, jimž jsme se věnovali ihned poté, co jsme se prošli po hřbitově a prohlédli si kostel Nejsvětější Trojice. Potom jsme se vrátili k autu a zahájili obhlídku středověkého opevnění, které bylo budováno současně s výstavbou města již v polovině 13. století.

Zaujalo nás, že na jeho stavbu osobně dohlížel dle dochovaných záznamů král Přemysl Otakar II., který ho dával v roce 1261 za vzor i ostatním královským městům. Nicméně my jsme hradby viděli v podobě, kterou získaly po přestavbě po polovině 15. století, když skončily husitské války. Stáli jsme před severními hradbami v prostou parkánu, na němž se měšťané pravidelně procvičovali ve střelbě a za vnější zdí jsme spatřili cimbuří se střílnami, za kterými se nacházel ochoz pro obránce města. Opodál jsme zahlédli jednu z parkánových bašt, u které býval hluboký příkop, jenž byl však již dávno zasypán a přeměněn v sad. Když jsme si hradby prohlédli, přečetli jsme si o nich pár informací z tabule naučné stezky, která u severních hradeb měla zastávku číslo 6. Jen pár metrů od této tabule se nacházela druhá, obsahující dvě zajímavé pověsti.

Jedna z nich se týkala hradeb a jmenovala se O velikém holubím ohni a kouřimské letkyni. Podle pověsti kdysi Kouřim obléhal nepřítel, který však celé týdny nedokázal městské hradby dobýt, až se jedné noci vyplížila brankou ven stará bába a zamířila do nepřátelského ležení. Vojáci ji chytili a odvedli k veliteli, jemuž poradila, jak dobýt její vlastní nenáviděné město. Museli pochytat holuby, ocas jim potřít smůlou, pak nebohé ptáky zapálit a vypustit. Když tak učinili, vyděšení ptáci odletěli do holubníků a cestou zapalovali střechy domů. Město se tak ocitlo v plamenech a v tu chvíli obléhatelé zaútočili znovu na hradby. Celou noc trval boj s ohněm i žoldnéry v ulicích města, ale ráno se obráncům podařilo plameny uhasit a vojáky vyhnat zase ven za hradby. Po čase pak nepřátelé odtáhli pryč a byl zase chvíli klid.

A jak to dopadlo s proradnou babou ? Měšťané ji vypátrali, posadili do obléhacího praku a vystřelili pryč od hradeb. Zrádkyně prý letěla přes Klášterní Skalici na sever a dopadla v místech, kde byl později postaven mlýn. Dostal jméno Havraní podle černých ptáků, kteří se snesli na mrtvé bábino tělo a roznesli ho po celém kraji. Když jsme dočetli poněkud morbidní pověst, opustili jsme severní parkán a zamířili do centra Kouřimi. Vstoupili jsme do ulice Pražská a stejné jméno nesla i jediná dochována brána, která se pyšně tyčila před námi k nebi. Původně sice měla o jedno patro více, ale i tak na nás zapůsobila monumentálním dojmem. Mohli jsme si ji v klidu prohlédnout, neboť se nás žádný strážný neptal na účel návštěvy a jelikož v českých zemích vládl zrovna mír, na hradbách nemuseli hlídkovat ani obránci města.

Když jsme tedy zabočili do Pražské ulice a přišli k bráně blíž, ocitli jsme se v místech bývalého hradebního příkopu, přes který bychom se dostali díky padacímu mostu. Následně jsme se přesunuli k tabuli pátého zastavení naučné stezky, která byla umístěna přímo na fasádě brány a něco si o ní přečetli. Dozvěděli jsme se, že Pražská brána byla postavena v druhé polovině 13. století a že se do jejího prvního patra původně vcházelo pouze z ochozů přilehlé hradby, jelikož dnešní vnější schodiště vzniklo až po odbourání hradeb v 19. století. Vstupní dveře na obou stranách věže jsme si o chvíli později prohlédli na vlastní oči, přičemž ten na východní straně byl ještě původní a druhý západní z červeného pískovce byl osazen v 15. století. Na závěr jsme si přečetli, že krov střechy byl vyměněn v 17. století a pak jsme šli dál.

Vzápětí jsme vstoupili do vnějšího raně gotického portálu s valeným klenutým průjezdem, který kdysi uzavírala vrata a mříž posunovaná vertikálně v tesaných drážkách. Byl to zvláštní pocit, pohybovat se v místech, kudy do města po staletí chodívali nejen obyvatelé Kouřimi, ale také obchodníci, sedláci, řemeslníci, vojáci či žebráci, ale také tudy v kočárech nebo na koních projíždělo panstvo a čeští králové. Když jsme průjezdem prošli na vnitřní stranu věže, opět jsme si ji prohlédli, přičemž nás sem tam vyrušilo projíždějící auto. Raději bychom byli, kdyby jsme slyšeli klapot koňských kopyt  na kočičích hlavách, ale tohle období už odvál čas a stalo se součástí historie. Na jednu stranu to bylo dobře, protože většině lidí se nežilo dobře, když třeli bídu s nouzí a museli podstupovat ústrky od šlechty, na druhou stranu bychom alespoň na chvíli chtěli v těchto dobách pobývat. Ale opravdu jen na chvilku…

Abychom viděli další opevnění, museli jsme se Pražskou ulicí vydat na Mírové náměstí do Staré radnice. V historické expozici jsme si na modelu středověké Kouřimi prohlédli podobu města a prstence hradeb v dobách největší slávy, kdy ještě stály všechny čtyři městské brány - Pražská, Kolínská, Malotická a Lešská. Pod kostelem sv. Štěpána jsme viděli menší vstupní bránu zvanou fortna, která se nacházela nad domkem kata. Kouřim byla totiž královské město, které si mohlo dovolit platit vlastního popravčího, nicméně jako každý kat, i ten kouřimský bydlel mimo centrum. Do vlastního města sice vstupoval pouze touto katovskou brankou, stejně jako další osoby považované za nečisté, na druhou stranu při něm stálo svým způsobem štěstí, protože to na mši v kostele nad Ptačím Rynečkem neměl nijak daleko.

Zmíněný kostel sv. Štěpána a celé náměstí jsme si prohlédli poté, co jsme vyšli ven z muzea. Následně jsme se přesunuli na Ptačí Ryneček, jakési malé náměstíčko, z něhož jsme zamířili za další částí hradeb. Prošli jsme otevřenými vraty do malého parku s příznačným názvem Na hradbách, který v tomto prostoru vznikl již v roce 1914, takže nám následný průzkum opevnění zkrášovala různá květena a krásné stromy rozličných druhů a velikostí. Ocitli jsme se u jihovýchodních hradeb, které jsme si mohli prohlédnout jak z venkovní, tak z vnitřní strany. Hlavní hradba se v těchto místech dochovala sice jen v nevelkých fragmentech, ale parkánovou zeď jsme viděli od zaniklé katovské fortny za kostelem, až k bývalé Malotické bráně, která byla bohužel zbořena jako třetí v pořadí roku 1876.

Stejně jako kdysi strážci města jsme se procházeli po parkánu, který umožňoval volný pohyb obránců z místa na místo a kromě kamenných hradeb jsme obdivovali krásy přírody v podobě květin, bylin, jehličnanů či listnatých stromů. V horní části opevnění jsme narazili na střílny ve dvou výškových úrovních, které měla i hranolová bašta, nacházející se u dětského hřiště na začátku parku. Kráčeli jsme tedy parkánem až na konec, kde jsme proraženým portálem sestoupili po schodech dolů pod hradby. Ocitli jsme se v místech bývalého příkopu, jímž jsme šli směrem zpět, ale v jiné výškové úrovni. Chodníček mezi stromy nás dovedl až k plotu, za nímž se nacházela patrně soukromá zahrada, kam jsme se tedy již nedostali. Alespoň přes plot jsme viděli mohutnou baštu, zvanou muzejní.

Svůj název získala díky tomu, že byla roku 1930 upravena pro potřeby muzea a do jejího prvního patra byly umístěny archeologické sbírky. Tato expozice zde byla k vidění do roku 1949, pak bašta sloužila jako depozitář až do počátku 90. let dvacátého století. Dál cesta nevedla a tak jsme se museli stejnou cestou vrátit zpět. Vyšlapali jsme schody nahoru a po parkánu jsme zamířili k východu na Ptačí Ryneček. Další naše kroky vedly znovu na Mírové náměstí, z něhož vstoupili do Hrnčířské ulice, na jejímž konci jsme si prohlédli Husův sbor. Poté jsme vkročili do ulice Československé armády, která pro změnu vyústila v místech, kde stávala další z městských bran. Upozornila nás na to další cedule naučné stezky s číslem dvě, na níž jsme shlédli vedutu s podobou města okolo roku 1600.

Dále jsme se dočetli, že hranolová Olešská brána s průjezdem byla na západě města zbořena jako první roku 1840 a tím byl umožněn vznik nové části Kouřimi. Když jsme si dostupné informace na tabuli přečetli, věnovali jsme se obhlídce kaple Panny Marie Pomocné na druhé straně silnice a pak jsme se vrátili na Mírové náměstí. Začali jsme hledat nějakou restauraci, kde bychom poobědvali, ale světe div se, žádnou jsme nenašli. Buď byly trvale zavřené nebo v jedné u Pražské brány zrovna čerpali dovolenou a nabídku studené kuchyně v prodejně pekařství jsme odmítli. Vrátili jsme se tedy k autu, jímž jsme odjeli do několik kilometrů vzdálené obce Ždánice, kde jsme průměrně najedli. Za necelou hodinu jsme se do Kouřimi vrátili, abychom viděli i zbytek památek.

Z opevnění města nám zbývalo vidět část hradeb, kde stávala Kolínská brána, jež byla zbořena jako druhá v pořadí roku 1841. Z časových důvodů jsme se zde ale zastavili jen malou chvíli, když jsme projížděli autem okolo. Na mohutné zdi jsme si všimli tabulky s textem  Zde stávala Kolínská brána - neunikla hromadným demolicím v 19. století a také nás zaujala kaplička, vestavěná do hradby. Nejzajímavějším prvkem v této části hradeb byly ale patrně zazděné výklenky vedle kapličky, což byly pozůstatky žebráckých útulen, odstraněných z příkazu městské rady v roce 1850. A to bylo vše, co jsme z hlediska městského pevnění v Kouřimi viděli, ale čekalo nás ještě docela dost dalších zajímavostí, o nichž se dozvíte v mých dalších článcích. Chcete-li vědět, co dalšího jsme v Kouřimi viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme si po bitvě u Lipan podmanili městečko Kouřim a dozvíte se víc.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Kourim_-_mestske_hradby_a_Prazska_brana/

Historie : 

Kamenné opevnění Kouřimi bylo budováno současně s výstavbou města již v polovině 13. století a na jeho stavbu osobně dohlížel dle dochovaných záznamů král Přemysl Otakar II., který ho dával v roce 1261 za vzor i ostatním královským městům. Dnešní podoba dochovaného opevnění však pochází až z jeho přestavby po polovině 15. století. Prstenec středověkých hradeb obepíná celé městské jádro o celkové délce 1250 metrů a oba hradební pásy od sebe odděluje 14 metrů široký parkán. Vnitřní hradební zeď vznikla jako první, patrně hned na počátku budování opevnění, přičemž byla opatřena cimbuřím a zachovala se do výšky 6 až 7 metrů. Obrana města byla zvýšena pravoúhlými baštami, z nichž se do současné doby dochovala torza dvou. Uprostřed jednotlivých úseků vnitřního hradebního pásu byly do čtyř světových stran vystavěny vysoké hranolové městské brány: Pražská, Kolínská, Malotická a Olešská a pod kostelem fortna, později zvaná Dřevařská nebo Katova. Dochovala se pouze severní Pražská brána, která unikla snahám o oživení města po velkém požáru v roce 1811, kdy se radnice rozhodla postupně uvolnit sevření města, čemuž padly postupně za oběť v roce 1840 Olešská brána, v roce 1841 Kolínská brána a nakonec v roce 1876 i Malotická brána. Ačkoliv hranolová Pražská brána byla snížena o jedno patro, přesto se řadí mezi naše nejlépe dochované raně gotické městské dvoupatrové brány, která byla postavena v 70. letech třináctého století.

V přízemí se otevírá dvěma raně gotickými hrotitými portály s valeným klenutým průjezdem, který uzavírala vrata a mříž posunovaná vertikálně v tesaných drážkách po stranách severního portálu. Do pater se původně vcházelo pouze z ochozů přilehlé hradby, dnešní vnější schodiště vzniklo až po odbourání hradeb v 19. století. Brána byla částečně opravena v roce 1993 a znovu v roce 1998, v letech 2011–12 proběhla generální oprava. Vnější hradební zeď původně zpevňovalo 18 půlválcových věží, z nichž dodnes stojí 16, které byly původně opatřeny obranným hrázděným polopatrem, jejich funkci podporovaly také čtyři pravoúhlé bašty, které se všechny dochovaly. Vnější hradební zeď byla tenčí a nižší než v Kolíně. Částečně se na západní a severozápadní straně města v městském parku zachoval i příkop s valem, který chránil vnější pás hradeb. Hloubka příkopu je téměř stejná jako v době, kdy opevnění plnilo svou funkci. Po husitských válkách byly všechny brány zesíleny postavením tzv. předbrání, z nichž se dochoval pouze zbytek půlválcové věže bývalé Malotické brány v podzemí kovárny p. Svobody čp. 136. V roce 1914 vznikl na jižní straně města park Na Hradbách, který vyplňuje prostor bývalého parkánu a je ukončen mohutnou baštou. Kouřimské městské hradby byly 3. května 1958 zapsány do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR. Od roku 2002 probíhá soustavná kontrola a postupná revitalizace celého hradebního systému.

Historie čerpána z webu

https://www.cestyapamatky.cz/kolinsko/kourim/mestske-hradby

Město Kouřim je držitelem turistické známky č.496.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/kourim-c496