Weisshuhnův papírenský náhon u Žimrovic se stal neplánovaně naším cílem v rámci jednoho květnového výletu, který jsme většinou strávili v okolí Hradce nad Moravicí. Nejenže jsme tento den navštívili mimo náš cestovní plán větrný mlýn u Bílovce, město Opavu či Žimrovice, ale právě i zajímavý Weisshuhnův papírenský náhon či kanál. Rozhodně jsme však nečekané procházky podél vody proudící v betonovém korytu nelitovali, protože se nám zde velmi líbilo.

Když jsme přijeli do Žimrovic, zastavili jsme se u splavu na řece Moravici a následně jsme se vydali k místní skále a odlovili dvě kešky. Potom jsme se vrátili k autu, kterým jsme vzápětí odjeli za Žimrovice, kde jsme zaparkovali u jakési chatové kolonie. Vzápětí jsme vyrazili za zajímavou technickou památkou, kterou byl papírenský náhon či kanál, postavený za pouhý jeden rok z popudu slezského podnikatele Carla Weisshuhna.

Dědeček známé opavské rodačky Joy Adamsonové, která napsala román Lvice Elsa musel zajistit dostatek elektrické energie pro chod budoucí továrny a především dodávku vody pro svou papírnu. Rozhodl se tedy využít nejbližší zdroj vody čili řeku Moravici a nechal u ní ve skalnatém svahu v roce 1891 vybudovat unikátní plavební kanál pro dřevo, které poté používal jako zdroj energie pro své stroje, čímž nám turistům do budoucnosti zanechal zajímavý turistický cíl.

Ovšem ouha, kanál jsme sice zahlédli dole pod sebou, jenže jsme nevěděli, jak se k němu bez křídel dostat, obzvláště když nám v cestě stály chaty, zahrádky a jiné překážky. Vložili jsme důvěru do syna a jeho navigace a vydali se po špatně značené červené trase, která k 3,5 kilometru dlouhému vodnímu dílu se třemi vodními tunely a dvěma akvadukty opravdu směřovala. Jenže červená značka nás k poměrně svižně tekoucí vodě rozhodně ihned nezavedla, spíše naopak.

Na chudáka synka jsme se netvářili zrovna přívětivě, když jsme namísto sestupování dolů k vodě, jejíž vlhkost by nám chřípí roztahovala, kráčeli do mírného kopce a vodu jsme viděli pouze ve vyjetých kolejích od traktorů po vydatných deštích. Nicméně za chvíli jsme přece jen narazili na jinou vodu, když se před námi objevil malý rybníček, který se však svou velikostí rozhodně nemohl měřit s rybníkem Svět ani těmi dalšími vodními polochami v celých Jižních Čechách.

Stanuli jsme totiž u malého rybníčku pro který by se hodil název Brčálník o rozměrech asi 2 x 3 metry, jeho břehy splývaly s travou rostoucí okolo něj a jehož hladinu pokrýval nános čehosi zeleného. Jak jsme záhy zjistili z dřevěné tabulky zabodnuté do země, rybníček se nenazýval Brčálník nýbrž Žabník. Dlouho jsme se zde ovšem nezdržovali a brzy jsme pokračovali v našem putování. Za chvíli jsme přišli na rozcestí, kde se stezky rozbíhaly hned čtyřmi směry.

Naše červená značka však někam zmizela a tak jsme výběr následující trasy museli vzít vylučovací metodou. Z jednoho směru jsme přišli, zbývali tedy tři. Druhá cesta mířila k silnici, tu jsme vyloučili. I navigace ukazovala jiným směrem, zbývaly tedy dvě trasy. Ty ale jaksi pokračovali souběžně spolu, tak jsme opravdu nevěděli kam se vydat. Naše oči zkoumali jednu a pak druhou, když tu na jednu z nich přihopsal zajíc, zastavil se a díval se na nás.

Vydržel tam stát s ušima vztyčenýma dost dlouho a když odhopsal, rozhodli jsme se dát druhou cestou. Jak se později ukázalo, zvolili jsme správnou variantu. Lesní cesta přešla v úzkou asfaltovou silničku, červeně značenou, jenž se v serpentinách svažovala až k vodnímu dílu. A opravdu, netrvalo dlouho a tento asfaltový had nás dovedl až na most u vodního náhonu, kde nás minulo několik projíždějících aut a nám vrtalo hlavou, kudy se sem dostali a kam by tak mohli směřovat.

Jak se později ukázalo, tak právě u mostu pod papírenským kanálem stálo několik rekreačních chat, takže kolem nás projížděli zřejmě někteří rekreanti či jejich návštěvníci. Ocitli jsme se sice u vodního kanálu, který se nám okamžitě zalíbil, ale nevěděli jsme kam dál. Červená trasa pokračovala po široké lesní cestě okolo chat, ale ta vedla až dole pod svahem, nikoli přímo okolo kanálu, kolem něhož byla vyšlapaná cestička.

Nicméně jsme zase netušili, jestli po ní můžeme jít a nebo zda záhy nebude někde končit a tak jsme raději rozhodli někoho zeptat. Podnikli jsme tedy rázný útok na domorodce, kteří právě přijeli na svou chatu. Ani příliš nezapírali a potřebné informace nám poskytli. Poděkovali jsme a vzápětí jsme se vydali po cestičce vedoucí po břehu Weisshuhnova papírenského kanálu. Asi půlmetru široká stezka nás vedla směrem na začátek vlastního kanálu.

Cestička kopírovala přímo tok na okraji náhonu a na levé straně jsme měli pod sebou několikametrový sráz. Člověk trpící závratěmi, by rozhodně měl zvolit širokou lesní cestu dole pod svahem. Během chůze jsme minuli pár lávek přes vodu, které vedly někam či spíše nikam do lesa. Byly dost nízko nad hladinou, což nám dalo odpověď na to, proč zde třeba někdo neprovozoval plavbu na loďkách. Za chvíli jsme došli k velice atraktivnímu místu.

Ocitli jsme se na jednom ze dvou akvaduktů, které byly na kanálu vystavěny a jako po běžném mostě jsme přešli na druhou stranu. Poté jsme sešli dolů, abychom si celé nádherné dílo prohlédli a po chvilce jsme se vrátili zpět na cestičku a kráčeli dále. Akvadukt byl asi v polovině cesty od mostu ke splavu na řece Moravici, kde celý tok začínal. Za chvíli jsme přišli k druhému zajímavému místu, jímž byl tunel ve skále, kterou voda protékala, ale naše trasa jím nevedla.

Přes mostek jsme přešli na druhou stranu a po schodech vyšlapali vysoko nad vodu. Syn odběhl pro kešku a my ostatní jsme zatím sešli po dalších schodech až ke splavu. Hleděli jsme na druhou stranu tunelu, kterým voda vtékala dovnitř a prakticky zde začínala svou pouť kanálem až do 3,5 km vzdálené papírny. Také jsme si prohlédli splav, pár minut jsme pozorovali řeku Moravici a když se syn vrátil z úspěšného lovu, vyšlapali jsme schody zase zpátky nahoru.

Následně jsme sestoupili po schodech dolů a vzápětí jsme zamířili ze svahu na širokou cestu, přičemž jsme kráčeli po červené trase zpět k mostu, kde naše putování okolo kanálu začalo. Během cesty jsme potkali dva turisty, kteří se nás ptali, zda se dá jít okolo kanálu, a jelikož jsme byli již chytřejší, rádi jsme jim poradili. Za chvíli jsme se ocitli doslova v zajetí vody. Nalevo od nás byl kanál, vpravo od nás tekl malý potůček, za nímž se nacházela řeka Moravice.

Mezi řekou a námi byla sluncem zalitá louka, zatímco o kousek dál zatažená obloha nevěstila nic dobrého. Šli jsme dál a po pár desítkách metrů se k nám řeka zase přiblížila a vzápětí jsme minuli brod přes tuto vodní překážku. Netrvalo dlouho a přišli jsme k mostu, kde naše putování začalo. V klidu jsme si přečetli nápis na pamětní desce, vysvětlující původ vodního díla a dle rozcestníku jsme zjistili, že papírenský splav, od něhož jsme právě přišli, za námi zůstal 1,5 kilometru daleko.

Pokračovali jsme dál a po chvilce jsme opustili červenou značku, která by nás zavedla zpět k autu stejnou cestou, kterou jsme sem došli. Místo toho jsme pokračovali dál přímo po cestičce na okraji kanálu, přičemž se hluboko pod námi nacházely již zmíněné chaty a zanedlouho jsme přešli přes druhý akvadukt. Tmavá voda stále svižně tekla kanálem k papírně a unášela sebou na hladině spadané listí či malé větvičky.

My jsme stále kráčeli po proudu a opět jsme minuli několik překážek těsně nad vodní hladinou. V těchto místech se kanál stáčel dlouhým obloukem doleva a kopíroval tak vlastně tok své větší a přírodní kolegyně Moravice, která své vody v symbióze také ohýbala stejným směrem. O kus dál se tato řeka opět vzdálila od našeho umělého kanálu a my pokračovali v chůzi dál. Když se papírenský náhon opět narovnal, přivedla nás cestička k druhému tunelu.

Opět jsme jej museli obejít, tentokrát však souběžně s tokem vody vedle skály a dokonce jsme otvory v boku skály mohli nahlédnout dovnitř. Jediné co jsme ale viděli byla tma. Přesto se nám otevřel prostor mezi stromy na druhé straně a my se mohli pokochat vyhlídkou na papírnu, ve které kanál o 26 metrů výše nad řekou Moravicí končil. Nicméně naše cesta ještě pokračovala a za tunelem nás čekala prudká zatáčka a také jedno nepříjemné místo.

Původní zeď nad svahem se zde zřejmě zbortila, neboť nová byla postavena čistě z betonu a takřka svítila novotou. Nalevo tekla lhostejně voda, napravo zírala asi dvoumetrová propast a nás čekal úsek o délce asi 10 metrů, který jsme po úzké zdi museli překonat jako provazochodci. Kritické místo jsme všichni ve zdraví zvládli a během dalšího putování podél  Weisshuhnova kanálu jsme ještě narazili na několik padlých kmenů přes vodu a také mostků.

Zanedlouho jsme přišli k tomu správnému mostku, přes který jsme přešli zpět do civilizace. Pokud bychom totiž pokračovali ještě kousek rovně okolo kanálu, narazili bychom na plot u papírny a dál bychom se nedostali. Za mostem se nacházela chatařská kolonie, odkud jsme o několik desítek minut dříve vyrazili za poznáním úžasného Weisshuhnova papírenského kanálu. Prošli jsme mezi chatami a jelikož se nikdo z nás neutopil, neodplaval ani nikam nespadl, všichni jsme v pořádku dorazili k autu.

Po celodenním putování jsme si úlevou sedli do auta a chvíli relaxovali. Za několik okamžiků jsme náš vůz uvedli do pohybu a chatovou kolonii jsme opustili. Nezamířili jsme však ještě domů, ale naopak jsme se vrátili zpět asi 200 metrů k Žimrovicím, kde jsme se zastavili u brány do papírny. Neměli jsme sice v úmyslu jít dovnitř na exkurzi či sem zanést sběrový papír, ale přece jsme před naším odjezdem chtěli alespoň tímto způsobem vidět stavbu, kvůli které o 100 let dříve nechal pan Weisshuhn postavit takové náročné vodní dílo.

Potom nám už ovšem nezbývalo než osedlat našeho francouzského koně a odjet domů do Olomouce. Měli jsme za sebou velmi pěknou procházku podél skvělého díla našich předků, které bylo stále funkční a pečlivě udržováno. Každému tak doporučujeme, aby se sem vydal a dle tohoto návodu se podél úžasného Weisshuhnova papírenského kanálu prošel. Můžete zabrousit také do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme kráčeli podél Weisshuhnova kanálu a seznámíte se tak kompletně s naším výletem z okolí Hradce nad Moravicí.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Zimrovice_-_Weisshuhnuv_papirensky_nahon/

Historie :

Weisshuhnův náhon byl u Hradce nad Moravicí postaven za pouhý jeden rok z popudu Carla Weisshuhna, jenž byl dědečkem známé opavské rodačky Joy Adamsonové. Weisshuhn byl úspěšný místní podnikatel německého původu, který se rozhodl pro stavbu vlastní papírny v Žimrovicích. Proto musel zajistit dostatek, jak elektrické energie pro chod budoucí továrny, tak především dodávku vody pro svou papírnu. Rozhodl se tedy využít nejbližší zdroj vody, řeku Moravici.

Již v roce 1889 proměřoval terén budoucího vodního kanálu a dne 24.5.1890 byla stavba povolena a okamžitě zahájena. Sedmého srpna roku 1890 byl proražen pod Kozím hřbetem první tunel na kanálu. Tunel je 45 m dlouhý, 4 m široký a 3 m vysoký a tvoří začátek celé trasy. Před dokončením stavby byl při povodni tunel zalit povodňovou vlnou a zcela zanesen bahnem a kamením. Rovněž došlo k poškození části vodního díla a k zničení připravené střechy k pokrytí továrny v Žimrovících. I přes tyto problémy byl v květnu 1891 celý kanál uveden do provozu. Koncem srpna toho roku byl zahájen provoz v samotné papírně.

Carl Weisshuhn využíval kanálu pro plavení dřeva i výrobu elektrické energie. Dřevo do papírny bylo plaveno až do roku 1966 a to až z 60 km vzdálenosti. Plavba a zpracování dřevné hmoty byla později nahrazena sběrovým papírem.

Unikátní vodní dílo je 3,5 km dlouhé, obsahuje tři vodní tunely a dva akvadukty. Na kanálu je několik přepadů, regulujících výšku hladiny toku. Při ústí do Žimrovické papírny je převýšení o 26m nad řekou Moravicí. Pozoruhodnost díla umocňuje fakt, že kanál je po celé své délce veden ve svazích zdejších skalnatých kopců. Díky stálé údržbě zůstává papírenský kanál i po mnoha letech plně funkční.

Jak se tedy dostat k této památce? Papírenský kanál začíná u Weisshuhnového splavu, přibližně 4 km od Žimrovic, směrem na Vítkov-Podhradí. Vede k němu červené turistické značení. Kanál je ze dvou třetin přístupný veřejnosti. Jedna třetina je však oplocena a nachází se na pozemku papírny. Z přístupné části je možno shlédnout splav, tunel, akvadukty i samotné koryto vodního díla.

Historie čerpána z webu

https://www.hrady.cz/index.php?OID=1501

Weisshuhnův papírenský náhon nemá turistickou známku.