K tomu, aby člověk opustil svůj domov a podnikl cestu do více či méně vzdálených míst, existuje mnoho různých důvodů. Kromě klasických dovolených, pracovních cest či rodinných návštěv se občas objeví i méně obvyklé okolnosti, kvůli nimž lidé vyráží na cesty. A jeden takový zvláštnější důvod byl příčinou toho, že jsme si objednali třídenní pobyt na statku v Zachotíně a poprvé tak ochutnávali turistickou nabídku kraje Vysočina. Stalo se tak kvůli kočce plemene Ragdoll, kterou jsme si chtěli koupit od chovatelky ve Vlašimi. Na druhý den pobytu jsme měli domluvenou prohlídku této krásné modrooké šelmy, ale ještě předtím jsme se zastavili v Pelhřimově. Po příjezdu do města jsme naše zelené korejské autíčko zaparkovali u Horní brány a vyrazili do centra, kde jsme strávili celé dopoledne.

Když jsme krásnou vstupní bránou prošli, ocitli jsme se v ulici Poděbradova, která nás záhy přivedla na Masarykovo náměstí a během následujících desítek minut jsme navštívili několik muzejních expozic. Jedním z nich bylo Muzeum strašidel v v jednom z nejkrásnějších domů na Masarykově náměstí s číslem 17, který byl postaven v 16. století Janem Broumem z Chomutovic a dokončen Janem Kržem z Plotišť, jejichž erby v průjezdu. Na domě jsme obdivovali vliv italského renesančního stavitelství, díky němuž jeho fasádu zdobilo renesanční psaníčkové sgrafito, které bylo koncem dvacátých let 20. století obnoveno. Kdysi v domě sídlil královský purkrabí a po skončení 1. světové války se do něj nastěhovalo Chrámové družstvo, které zajišťovalo po celém území ČR výrobu kostelních zařízení, nábytku a soch.

V budově jsme našli Galerii M a ve sklepení domu Muzeum strašidel, do něhož jsme vzápětí vstoupili. V pokladně jsme si koupili vstupenku, turistickou známku města Pelhřimov a rovněž jsme zde získali pěkné razítko do památníku. Potom nám již nic nebránilo v tom, abychom sestoupili do středověkého sklepení plného strašidel, jež převážně z vosku vytvořili místní nadšenci ve spolupráci s místními žáky Základní umělecké školy a učňů Středního odborného učiliště. Následující minuty jsme se za doprovodu hrůzostrašných zvuků, světelných efektů a válející se mlhy pohybovali mezi replikami nadpřirozených bytostí, které se v okolí Pelhřimova skutečně vyskytovaly. Každý exponát byl opatřen cedulkou se jménem a popisem, takže jsme získali dokonalý přehled, jaké potvory lidé ve zdejším kraji potkávali.

Jedním z nich bylo poměrně hojné strašidlo Plivník, které mělo podobu černého kuřete, jež se zimomřivě krčilo a nešťastně pípalo tenkým hláskem. Nejčastěji se s ním lze setkat za komínem či u kamen v bytech lakomců a pokud od nich nedostal najíst, začal dělat rámus, rozbíjet nádobí či dusit hospodáře podobně jako můra. Potom jsme se setkali s duchem, nehmotným zjevením bílé barvy, u něhož jsme si nebyli jistí, jestli se jedná o přízrak vyloženě dobrý či zlý a tak jsme šli rychle dál. Vzápětí jsme se setkali s Meluzínou, kterou obvykle díky jejím rychlým pohybům člověk ani nestihne zaznamenat a pouze slyšívá ječivé zvuky. Z vlastních zkušeností jsme věděli, že pracuje v kteroukoliv denní i noční hodinu a že se nejhojněji vyskytuje v čase podzimním a zimním.

Pak jsme úspěšně překročili bludný kořen, nenápadné pokroucené dřevo, díky němuž se už nejeden člověk ztratil v lese a v pořádku jsme dorazili ke dvojici velice známých bytostí. Prvním z nich byl Hejkal, strašidlo mnoha tváří a podob, přičemž v Pelhřimově vypadal jako velká chlupatá bytost s obrovskými ústy a dlouhýma rukama. Dívali jsme se do očí bytosti, která se nejčastěji věnovala hejkání a přepadávání zpozdilých nočních chodců, jimž většinou nijak neublížila. Ovšem pokud dotyčný hejkalovi odpovídal nebo se mu snad dokonce posmíval, to pak dokázal být tuze zlý. Vedle něj jsme bezpečně poznali Vodníka, malého zeleného mužíčka, jenž obýval dna rybníků, tůní či jezírek a bránil se všem novým věcem. Rád sedával na vrbě, pokuřoval fajfku a pečlivě střežil hrníčky s dušemi utopených nešťastníků.

O chvíli později jsme se podívali na hodinky, abychom se ujistili, jestli právě neukazují dobu mezi půldvanáctou a půldruhou, kdy mívá nejvíce práce Polednice. Naštěstí jsme měli ještě čas a tak jsme se nemuseli bát ženské pod nevzhlednou plachetkou, z níž vykukovaly křivé kostnaté nohy a ruce. Přesto jsme si raději naše děti přivinuli k sobě, aby nám je neodnesla pryč. A drželi jsme si je dál, protože jsme procházeli kolem její příbuzné Klekánice, která v nočních hodinách obchází stavení, v nichž bydlí rodiny s malými a zlobivými dětmi. Naše ratolesti sice byli vždy hodné, ale jistota je jistota. Zvláště, kdy nás čekalo setkání s rohatými čerty, kteří zrovna mohli mít dobrou náladu nebo také ne a to by pak bylo zle. Chlupaté pekelné čertiska nás naštěstí pustily dál a tak jsme se mohli setkat s člověkem.

Spíše by se však hodilo napsat, že jsme se setkali s tím, co z něj zbylo, neboť se jednalo o kostlivce. Noční strašidlo sem asi zabloudilo z nějakého hřbitova či místa, na němž se stalo něco zlého a jelikož na sobě nemělo plášť, bylo nám jasné, že ještě nezačala zima. O kousek dál na nás poulila oči Ježibaba v rozedraných šatech, která jaksi nechtěla vzít na vědomí, že zlatá éra středověku už je dávno pryč a snažila se nás očarovat tak, jako to dělávala před staletími. Vypadala jako zlá čarodějnice a navíc se vedle ní roztahoval několikahlavý drak, takže jsme raději rychle odešli pryč a pouze jsme litovali, že jsme nepotkali tu hodnou, která nám mohla přičarovat něco dobrého. Ve sklepení se usídlil také Rarášek, strašidlo velikosti dospělého muže, který se působením okolního prostředí postupně vyvinul z umírněných čertů. Naštěstí to bylo neškodné strašidlo, které po setkání s námi prchlo do své skrýše a tak jsme šli dál.

Pořídit fotografii Běsů bylo naprosto nemožné. Měli totiž podobu pouhých nočních stínů a v tmavém sklepení takřka nebyli vidět. Pouze na malinkou chviličku se jim rozsvítili oči a vystihnout ten okamžik nebylo v lidských silách. Navíc jsme se vždycky polekali a tak jsme měli jiné starosti, než je zvěčnit objektivem fotoaparátu. Podobné starosti jsme měli s bludičkami, které se nám zjevily jako malinká světýlka nebo ohníčky a rozhodně jsme neměli v úmyslu k nim přijít blíž, aby nás nenalákaly do bažin. Naopak jsme s úlevou sklepení opustili, neboť jsme už viděli všechna strašidla, která se v něm nacházela. Když jsme vyšli ven na světlo Boží, vydali jsme se přes náměstí do Muzea rekordů a kuriozit, o němž však již vypráví jiný můj článek. Chcete-li se seznámit s našimi zážitky na Vysočině, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech a vyhledejte si článek Jak jsme poprvé přijeli do Pelhřimova a Vlašimi.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Pelhrimov_-_Muzeum_strasidel

Historie :

Muzeum strašidel spolu s dalšími institucemi sídlí v jednom z nejkrásnějších domů na Masarykově náměstí s číslem 17, který byl postaven v 16. století Janem Broumem z Chomutovic a dokončen Janem Kržem z Plotišť, jejichž erby se dochovaly v průjezdu. Na domě se projevil vliv italského renesančního stavitelství, díky němuž jeho fasádu zdobilo renesanční psaníčkové sgrafito, které bylo koncem dvacátých let 20. století obnoveno. Kdysi v domě sídlil královský purkrabí a po skončení 1. světové války se do něj nastěhovalo Chrámové družstvo, které zajišťovalo po celém území ČR výrobu kostelních zařízení, nábytku a soch. Muzeum strašidel vzniklo díky iniciativě města v roce 2002 a návštěvník v něm najde repliky nadpřirozených bytostí z oblasti Pelhřimovska.

Historie čerpána z webu

https://www.pelhrimovsko.cz/cz/co-v-pelhrimove/muzeum-strasidel.htm

Město Pelhřimov je držitelem turistické známky č.408.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/pelhrimov-c408​