Beskydy se staly jednou z našich nejoblíbenějších destinací, kam jsme se velice rádi vraceli, jelikož nás zdejší drsná a zároveň krásná krajina naprosto okouzlila. Občas jsme na československé pomezí z Olomouce vyrazili na jednodenní výlet, ale strávili jsme zde i pár celotýdenních dovolených, které nám daly více času pro důkladnější prozkoumání tohoto kouzelného pohoří. Jednoho roku jsme si na sedm dní pronajali luxusní srub v kanadském stylu, který si jeho majitel postavil na zelené louce teprve nedávno a tak dřevěný domek ještě voněl novotou. Dovolenou jsme si naplánovali na začátek letních prázdnin, kdy se rozlehlá obec Velké Karlovice stala na jeden týden naším novým domovem, z něhož jsme každé ráno po vlastními silami připravené snídani vyráželi na výlety po bližším i vzdálenějším okolí.

Úvodní dva dny dovolené panovalo velké vedro, kdy teploměr úspěšně atakoval třicetistupňovou hodnotu, takže jsme přivítali, když se v noci na Valašsko přihnaly bouřky. Třetí den pobytu se nám hned lépe dýchalo a vzduch se ochladil natolik, že jsme si dokonce museli obléci bundy. Negativním faktem ochlazení bylo to, že celé dopoledne propršelo a tak jsme jej strávili ve srubu u vědomostních stolních her. Pak jsme si uvařili oběd a když konečně přestal padat déšť, vyrazili jsme na výlet do Karolinky. Po krátké obhlídce ski areálu na okraji města jsme odjeli do Nábřeží ulice, kde jsme naše auto zaparkovali u budovy bývalé školky, v níž bylo roku 2014 otevřeno muzeum sklářství spolu s informačním centrem. Vzápětí jsme krásně upraveným prostorem přišli ke schodišti, po němž jsme vystoupali ke dveřím a vstoupili do útrob muzea.

Naše první kroky vedly vcelku logicky k pokladně, v níž jsme si koupili vstupenky, turistickou známku a rovněž jsme zde získali razítko do památníku. Potom jsme se již začali věnovat první části expozice, ve které jsme shlédli obrazy místních malířských mistrů Hartingera, Hofmana a Podešvy, kteří ve vystavených uměleckých dílech zobrazili sklářské mistry, sklářskou výrobu, život ve sklárně a v Karolince. Posledně jmenovaný malíř dovedl štětcem zachytit těžký život Valachů během jejich práce v lese, na poli či ve sklárně. Karel Hofman maloval především valaškou krajinu a místní rodák s podivným jménem Jiljí Hartinger, který pocházel ze sklářské rodiny, pro městský úřad v Karolínce vytvořil monumentální vitráž Píseň rodného kraje, gobelíny, akvarely a také symboly města.

Když jsme si obrazy prohlédli, čekala nás již samotná sklářská expozice. Zatímco malíři měli svá díla pověšená na bílých stěnách a zvenku do místnosti proudilo běžné denní světlo, výrobky se skla obklopoval umělý svit žárovek a zbytek prostor obklopovala tma. Dozvěděli jsme se, že autoři výstavy kontrast šera a světla vytvořili zcela záměrně, stejně jako chtěli poukázat na rozdíly mezi tvrdým železem, z něhož byly vyrobené vitríny pro jemné a křehké sklo. Během procházky kolem osvětlených vitrín plných barevného, průhledného či broušeného skla jsme se seznámili s technologií jeho výroby od roztavení písků, přes čeření a míchání, kdy se sklo stává průhlednějším a řidším, až po ochlazení. Zaujalo nás, že teprve potom se hutní sklo dále zpracovává a tvaruje různými technikami, zejména foukáním, litím, lisováním nebo tažením.

Nevíce nám v hlavě utkvěl jeden speciální postup, kdy se hotový výrobek po vyfouknutí vložil do speciální formy a tím byl vytvořen krásný reliéf na skleničce. Z množství a druhů skla ve vitrínách šla hlava kolem, protože se zde nacházelo přes dva tisíce exponátů. Nejvíce historických kousků pocházelo ze dvacátých let 20. století, přičemž tyto vázy, karafy, skleničky, pohárky, mističky, podnosy a další předměty byly převážně darovány místními občany. Některé z nich byly zdobené zlatem nebo platinou, takže logicky patřily k těm nejdražším exponátům, jiné zase polaskaly příjemně naše oči, neboť byly zdobeny leptanými ornamenty, které vytvořila kyselina. Jednalo se o zdejší specialitu, kdy se do skla chráněném včelím voskem strojně ryly složité vzory, které pak kyselina vyleptala. Nádhera.

V jiné vitríně jsme objevili servírovací, nápojové a toaletní sklo z třicátých až padesátých let 20. století, kde jsme shlédli broušenou vázu a karafy, pohárky na nízkých nožkách či balustrový pohárek z jantarově žlutého skla. Líbily se nám také flakony na kolínskou vodu z kouřově hnědého a šedého skla či broušená miska na umývání prstů. Následovaly další a další vitríny s různě starými exponáty, přičemž k nejstarším předmětům v muzeu patřily dvě karafy a zelená souprava na pivo z roku 1862 či broušené sklo ze stejného období. Kromě praktického nádobí či nádherných skleniček a jiných užitečných věcí, jsme viděli také několik ryze uměleckých předmětů, jež sloužily spíše pro okrasu. Jen skleněného jelena, typický produkt ze socialistického období, který měly naše babičky doma, ty jsme v Karolínce nenašli.

Třetí část muzea tvořily panely s historií sklářství na Valašsku, Moravě a zejména fakta o samotné továrně v Karolínce, kterou založil židovský podnikatel Salomon Reich, jenž sklárny pojmenoval své matce a vyráběl zde hlavně nápojové sklo. Zakladatel továrny zemřel v roce 1900 a jeho dědicové hospodařili velice špatně, takže když ve dvacátých letech 20. století přišla hospodářská krize, rodina Reichů ji neustála. Dále jsme se dozvěděli, že se v roce 1934 novým majitelem staly Českomoravské sklárny, které byly po druhé světové válce znárodněny a od té doby patřil závod v Karolince mezi státní podniky. Během socialismu sklárny v Karolínce pod hlavičkou Crystalexu prosperovaly, což nás vůbec nepřekvapilo, protože tenkrát české a moravské sklo patřilo k nejlepším na světě, a také ve velkém vyváželo do mnoha zemí. 

Továrna představovala po celá desetiletí zdroj obživy pro mnoho lidí z Valašska, ale v devadesátých letech 20. století začala mít fabrika potíže, což vyvrcholilo ukončením hutního provozu roku 2005 a následným propouštěním. Bohužel pár let po naší návštěvě byla společnost Crystalex z ekonomických důvodů výrobu nucena zcela zastavit. V historické expozici jsme si také prohlédli různé sklářské nástroje potřebné k výrobě, figurínu skláře a ručně kreslené katalogy či pracovní knížky místních zaměstnanců. Na závěr jsme se posadili do menší místnosti, kde jsme shlédli asi desetiminutový film s názvem Tajemství skla, který nám prozradil postup výroby skleničky a ještě nám ukázal, jak to vypadalo v místní továrně, když ještě fungovala. Následně jsme potemnělé muzeum opustili, vyšli ven a nasedli do auta, jímž jsme odjeli do místí části Raťkov.

Náš povoz jsme zaparkovali u šenku, nakrmili kozy v ohradě a o chvíli později jsme si prohlédli rozsáhlý soubor původních dřevěných staveb, jenž byly postaveny rodem Orságů v 18. století, ale o tom již vypráví jiný můj článek, tak si jej ve volné chvíli také přečtěte. Jak probíhal třetí den naší dovolené na Valašsku, to se dozvíte v sekci Velké povídání o výletech, kde je pro vášnivé čtenáře připraven cestopis s názvem Jak jsme v červenci navštívili Karolinku a Nový Hrozenkov. Pokud jste tato místa také navštívili, můžete pod článek připojit svůj komentář a podělit se tak o své vlastní zážitky. Děkujeme, pomůžete tím zároveň ostatním turistům získat aktuální informace z daných míst. Jestliže vás tento letní příspěvek dokonce inspiroval k výletu do Karolinky, pak dokonale splnil svůj účel.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/karolinka-muzeum-sklarstvi​

Historie :

Muzeum sklářství v Karolince bylo otevřeno v roce 2014, aby připomínalo historii tohoto oboru ve městě, v němž první výrobky ze skla vznikly již v 19. století. Tehdejší Karolininu Huť založil židovský podnikatel Salomon Reich, který sklárny pojmenoval své matce, stejně jako na přelomu 40. a 50. let minulého století dnešní město. Zakladatel továrny zemřel v roce 1900 a jeho dědicové hospodařili velice špatně, takže když ve dvacátých letech 20. století přišla hospodářská krize, rodina Reichů ji neustála. V roce 1934 se novým majitelem staly Českomoravské sklárny, které byly po druhé světové válce znárodněny a od té doby patřily mezi státní podniky. Během socialismu sklárny v Karolínce pod hlavičkou Crystalexu prosperovaly. Továrna představovala po celá desetiletí zdroj obživy pro mnoho lidí z Valašska, jejichž umění bylo známé i za hranicemi naší země. Po revoluci v roce 1989 začala mít fabrika potíže, což vyvrcholilo ukončením hutního provozu roku 2005 a následným propouštěním. Sklárnu naposledy vlastnila společnost Crystalex Nový Bor, která byla nucena z ekonomických důvodů výrobu roku 2020 zcela zastavit. V městečku zůstala zachována jen podniková prodejna, aby si zde lidé mohli dál nakoupit naše české sklo, vyrobené ovšem v jiných závodech. V muzeu je k vidění přes dva tisíce exponátů, od skla přes nástroje nutné k jeho výrobě, historické ručně kreslené katalogy anebo pracovní knížky. Nejstaršími skleněnými exponáty jsou dvě karafy z roku 1860, které pamatují ještě Salomona Reichla, zakladatele sklárny. Kromě sklářských nástrojů a výrobků najdete v muzeu dobové písemnosti, které město získalo od archivů ve Vsetíně, Opavě a dalších městech. Jednotlivé exponáty v novém muzeu se městu podařilo získat i díky místním lidem, kteří přispěli věcmi, které měli doma, například sklem vyrobeným v různých obdobích. Nechybí ani speciální audiovizuální prezentace. Zhruba desetiminutová smyčka pod názvem "Tajemství skla" zobrazuje výrobu skleničky, která byla natočena ve Střední umělecko průmyslové škole sklářské ve Valašském Meziříčí a dále výrobu skla v současném továrně Crystalex cz. s.r.o, závod Karolinka.

Historie čerpána z webu

https://www.kudyznudy.cz/aktivity/sklarske-muzeum-v-karolince

Město Karolinka je držitelem turistické známky č.1578.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/mesto-karolinka-c1578