Litovel - studánka Čerlinka
Studánka Čerlinka se nachází v lužním lese nedaleko litovelského cukrovaru a návštěvník se k ní dostane polní cestou. Na první pohled se může zdát, že je prameniště nedostupné, ale kromě nějakého měsíce v zimě je branka do areálu otevřená. Studánka je v podstatě pramenem potoka Čerlinka, z něhož dnes čerpá vodu velká vodárna, která jí zásobuje město Litovel a celé okolí. Přesto si můžete vodu stále natočit do vlastních nádob, stejně jako poutníci, kteří sem přicházeli v minulosti. Studánka byla totiž odedávna známá jako poutní místo, kam lidé chodívali obvykle 8. září na svátek Narození Panny Marie. V 19. století zde nechala paní Šustrová vsadit dřevěnou káď a nad ní keramickou sošku. V dobách největší slávy se sem sjížděly povozy s poutníky z okolí i větších dálek.
Do města Litovel jsme v rámci jednodenních výletů zavítali tolikrát, že by na součet všech našich návštěv bylo potřeba prstů skupinky nadšených turistů a když se toto královské město stalo sídlem naší rodinné firmy s názvem Ruční mýdlárna, jezdili jsme do něj takřka denně. Občas jsme si udělali čas a podnikli nějakou procházku po městě nebo okolí, během nichž jsme se dokonale seznámili s místními památkami. Jeden říjnový den jsme si udělali volno a prohlédli si zámek v Chudobíně, ovšem zbylé turistické cíle tvořily ty, nacházející se přímo v Litovli. Jedním z nich byla studánka s názvem Čerlinka, za kterou jsme zamířili již v rámci jiného výletu, ale tehdy jsme narazili na zavřenou bránu do areálu, v němž pramen vody vyvěral.
Napodruhé jsme měli více štěstí a brána byla otevřená. Ignorovali jsme tabulku s textem zakazující vstup kvůli ochraně vodního zdroje 1. stupně a vstoupili jsme dovnitř. O pár metrů dál jsme pod stromy spatřili studánku, k níž jsme okamžitě zamířili, abychom ochutnali zaručeně pitnou vodu. Nacházeli jsme se totiž v areálu velké vodárny, která životodárnou tekutinu z Čerlinky čerpala a zásobovala vodou město Litovel s okolními vesnicemi. Když jsme ke kamenné zídce, z níž trčel vodovodní kohoutek dorazili, otočili jsme ventilem a pod tekoucí vodou jsme si opláchli ruce. Následně jsme do dlaní trochu tekutiny nabrali a ochutnali ji. Byla výborná a protože první říjnový den nepanovalo chladné počasí, nijak nás v rukou nestudila.
Nepotřebovali jsme tak zelený hrníček, jenž byl schovaný v zídce pro příchozí návštěvníky, ale využili jsme nabídky laviček, jež sem byly před lety nainstalovány, abychom si z přinesených papírů přečetli pár informací z historie místa. Dozvěděli jsme se, že studánka je v podstatě pramenem potoka Čerlinka a již odedávna sem kvůli jejím údajným léčebným účinkům chodívali lidé. Nejvíce již pokaždé přišlo 8. září na svátek Narození Panny Marie, jejíž soška stávala od 19. století u pramene, který tekl do dřevěné kádě. Světice zůstala na místě i v roce 1916, kdy rozpadlou káď nahradily betonové skruže a dále sem byly přidány lavičky, na jejichž nových verzích jsme právě seděli.
Upravena byla také přístupová cesta, po níž sem přicházeli lidé i během druhé světové války, kdy nedaleko studánky vedla hranice mezi Sudetami a protektorátem. Když jsme dočetli poslední řádky, šli jsme se podívat na sochu Panny Marie, která v době naší návštěvy stála na kamenném podstavci opodál, chráněná větvemi vzrostlé vrby převislé. Modrobílá panenka se žehnajícími rukama byla po tříletých opravách vrácena roku 2011 na své místo a slavnostně vysvěcena, takže ještě vypadala jako nová. Když jsme od sochy odtrhli oči, zahlédli jsme na zdi přilehlého objektu vývěsní tabuli, na níž jsme si přečetli hned tři pověsti, spojené s tímto vodním místem, jež si byly k našemu překvapení vcelku hodně podobné.
První pověst pojednávala o moravském šlechtici Janu Šemberovi z Boskovic, který pobýval často v Litovli a obýval první patro nynější radnice. Tento muž jednou někde u Nových Zámků ulovil jelena, na místě jej stáhl z kůže a vracel se domů. Cestou dostal žízeň a tak zamířil k známé studánce, u níž zrovna seděly dívky z okolních vsí. Rozhodl se je postrašit a tak na sebe hodil jelení kůži, přikradl se k děvčatům, narovnal se a promluvil na ně lidským hlasem. Dívky s křikem utekly pryč a zlomyslný šlechtic spokojeně pokračoval v cestě, když jelení kůži ucítili psi jeho lovčího, který byl poblíž. Pustili se za ním a Jan Šembera s hrůzou zjistil, že se čerstvá jelení kůže na něj přilepila a nejde shodit. Nezbylo mu tedy nic jiného, než se dát před štěkající smečkou na útěk.
Jen hlasité volání na lovčího a zapřísahání, že není jelen, ale jeho vlastní pán, mu nakonec zachránilo jeho skutečnou kůži. Druhá pověst byla hodně podobná, jen v ní hlavní roli hrál revírník a ctihodné sestřičky z kláštera, které muž vystrašil stejným způsobem. Ženy se začaly modlit a v tom se na stromě objevila Panna Maria. Od té doby sem začaly proudit davy lidí, neboť voda měla léčebné účinky, o čemž vyprávěla i třetí pověst. Jakmile jsme si všechny verze přečetli, svaté místo jsme opustili a vrátili se k našemu stříbrnému autu, které na nás čekalo před bránou. Vzápětí jsme odjeli směrem na Nasobůrky a cestou jsme se zastavili na bývalém hřbitově s názvem Tři kříže, o němž již pojednává jiný můj článek. Jak celý den probíhal, zjistíte v sekci Velké povídání o výletech, kde na vás čeká cestopis s názvem Jak jsme konečně viděli zámek v Chudobíně a ochutnali Čerlinku.
Kompletní fotogalerii najdete zde
https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/litovel-studanka-cerlinka
Historie :
Studánka Čerlinka se nachází v lužním lese nedaleko litovelského cukrovaru a návštěvník se k ní dostane polní cestou. Na první pohled se může zdát, že je prameniště nedostupné, ale kromě nějakého měsíce v zimě je branka do areálu otevřená. Studánka je v podstatě pramenem potoka Čerlinka, z něhož dnes čerpá vodu velká vodárna, která jí zásobuje město Litovel a celé okolí. Přesto si můžete vodu stále natočit do vlastních nádob, stejně jako poutníci, kteří sem přicházeli v minulosti. Studánka byla totiž odedávna známá jako poutní místo, kam lidé chodívali obvykle 8. září na svátek Narození Panny Marie. V 19. století zde nechala paní Šustrová vsadit dřevěnou káď a nad ní keramickou sošku. V dobách největší slávy se sem sjížděly povozy s poutníky z okolí i větších dálek. V roce 1916 rozpadlou káď nahradily betonové skruže, nad nimiž se nacházela zasklená stříška se soškou Panny Marie a dále sem byly přidány lavičky. Upravena byla také přístupová cesta, po níž sem přicházeli lidé i během druhé světové války, kdy nedaleko tohoto místa vedla hranice mezi Sudetami a protektorátem. V šedesátých letech 20. století začal být o zdejší pramen zájem kvůli potenciálnímu napájení okolních městských aglomerací. Nejprve byl podzemní zdroj vody zachycen vrtanou studnou a poté se voda začala využívat v místní vodárenské síti. Od roku 1975 se prameniště stalo součástí skupinového vodovodu, která napájí dokonce i vzdálenou Olomouc. Naštěstí se při stavbě vodárny pamatovalo i na ty, kteří po dlouhá léta chodili k prameni po svých. Neupravená voda se přímo ze zdroje svádí do kohoutku, kvůli čemuž sice ubylo romantiky, ale přece jen si zde můžete svatou vodu stále načepovat. Díky stálému monitoringu vodárenské společnosti máte navíc jistotu, že je tato svatá voda pitná. Soška Panny Marie Immaculaty je na místě dodnes, v roce 2011 byla restaurována a spolu s pramenem posvěcena litovelským farářem.
Historie čerpána z těchto webových stránek
Město Litovel je držitelem turistické známky č.711.
https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/litovel-c711
