Na jaře jednoho roku jsme využili lákavé nabídky našeho oblíbeného slevového portálu a zakoupili jsme si pobyt v penzionu Kamenec, nacházející se v Jilešovicích nedaleko města Hlučín. Termín jsme si vybrali na polovinu června, kdy jsme předpokládali, že nám bude přát počasí, což se nám nakonec splnilo. Dokonce až příliš, protože třicetistupňová vedra jsme si opravdu nepřáli, ale na druhou stranu nepršelo ani jeden ze tří dnů, takže jsme stihli navštívit všechna místa, které jsme měli v plánu.

Po několika týdnech konečně nastal den D a my jsme opustili hanáckou placku a vyrazili na sever do Slezska. Cesta po dálnici mezi Olomoucí a Ostravou proběhla rychle a bez problémů, takže jsme získali malou časovou rezervu, kterou jsme se rozhodli využít k zastávce v jednom z městských obvodů města Ostravy s názvem Hošťálkovice. Tato okrajová část ocelového srdce republiky, ležící nad soutokem řek Opavy s Odrou, nás k návštěvě zlákala nabídkou vyhlídky do kraje z místní rozhledny a také jsme chtěli odlovit zdejší kešku.

Po příjezdu do Hošťálkovic, které v letech 1742–1920 patřily k Prusku a byly nejjižněji položenou obcí pruského Slezska, jsme naše stříbrné autíčko zaparkovali u budovy autoservisu a nejprve jsme začali hledat ukrytou schránku s poklady. Po úspěšném nálezu jsme se vydali k dřevěné osmimetrové vyhlídkové věži, která zde byla postavena v září 2011. Když jsme k rozhledně dorazili, ihned jsme vystoupali po dvou žebřících na vyhlídkovou plošinu ve výšce pěti metrů, ze které se nám překvapivě nabídl poměrně slušný výhled.

Několik minut jsme se tak kochali pohledem na Ostravu s její rozlehlou aglomerací, pod námi jsme viděli Třebovice s elektrárnou a v dálce se rýsovaly kopce krásného pohoří Beskydy, kam jsme vždy velice rádi jezdili. Jakmile jsme se dostatečně potěšili výhledem po krajině, slezli jsme opatrně dolů a na informační tabuli jsme si přečetli fakta o ostravské aglomeraci a Beskydech. Nabídku k posezení pod přístřeškem a také v nedalekém altánu jsme nevyužili, neboť nás ten den čekalo ještě mnoho poznávaní dalších zajímavostí a památek.

Pomalým krokem jsme se tedy vrátili k autu, kterým jsme ujeli pouze 500 metrů, protože jsme se zastavili u další skryté GEO schránky. Po úspěšném nálezu jsme již zamířili do Hlučína a když jsme se k tomuto městu blížili, zastavili jsme se v obci Bobrovníky, kde jsme si prohlédli pěknou kapli sv. Prokopa z roku 1820. Auto jsme zaparkovali na okraji silnice pár metrů od drobné církevní památky a vydali se na její obhlídku. Kaplička k nám byla natočena boční stranou, na které jsme spatřili s půlkruhovým záklenkem a bílým rámováním na šedé fasádě. Na střeše jsme pak uviděli sanktusník neboli věžičku se zvonkem, používaný při mši během zpěvu a při pozdvihování, tedy ve chvíli, kdy kněz zvedne svatou hostii a kalich s vínem.

Na střeše nás překvapilo malé okénko, které nám připomínalo ty na chalupách a chatách. Následně jsme dorazili k čelní straně kapličky s krásným barokním volutovým štítem, zakončený mezi hlavní římsou a střechou trojúhelníkovým tympanonem bez výzdoby. Pod ním jsme spatřili dva ozdobné pilastry, mezi nimi se nacházel katolický kříž, vložený do falešného portálu. Pod korunní římsou nás překvapila markýza, jenž zřejmě chránila před deštěm či sluncem věřící, stojící při modlitbách u vchodu do kaple.

Právě k němu jsme vzápětí zamířili a jelikož byly dveře dokořán otevřené, rádi jsme nahlédli dovnitř. V interiéru jména našli jména padlých občanů z první i druhé světové války na pamětních deskách, obrázky křížové cesty na bočních stranách kapličky, nad oltářem visel obraz Panny Marie s děťátkem a dále jsme tu shlédli svaté obrázky a drobné sošky Ježíše Krista, svatého Josefa a Panny Marie. Jakmile jsme si prohlédli vnitřek svatostánku, věnovali jsme svou pozornost opět exteriérům kapličky. Zaujalo nás, že vchod byl v podstatě kopií barokního šítu, neboť zde opět nechyběly pilastry s patkami a trojúhelníkový štít nad portálem, který byl tentokrát pravý.

Líbila se nám nárožní bosáž neboli plastické vyznačení kvádrového zdiva, které církevní stavbě dodalo starší vzhled. Následně jsme obhlédli druhou boční stranu kaple, kde bylo stejné okno jako na protější straně, nicméně plochý presbytář jsme kvůli plotu viděli pouze zevnitř. Vedle svatostánku jsme narazili na vysoký dřevěný kříž s Kristem, u něhož jsme vzápětí odlovili kešku. Po úspěšném nálezu jsme se vrátili k autu a odjeli do nedalekého Hlučína za dalšími památkami. Prvním z našich cílů byla malá kaplička Panny Marie, postavená roku 1690 na čtyřúhelníkovém půdorysu na dnešní ulici Písečná.

Naše stříbrné auto jsme zaparkovali na okraji silnice, vedoucí na přilehlé sídliště a vzápětí jsme vyrazili na obhlídku drobné církevní stavby. Když jsme k ní dorazili, nejprve jsme viděli zadní půlkruhový presbytář bez oken, která se nacházela pouze na obou bočních stranách. Právě malá okénka s lomeným obloukem naznačovala její stáří, ale stejně nás překvapilo zjištění, že se jedná o jednu z nejstarších staveb na území města Hlučína. Dozvěděli jsme se totiž, že tato barokní kaplička pochází z roku 1690 a již dlouhá staletí se u ní zastavovali poutníci, obchodníci či obyčejní lidé, jdoucí z Opavy do Ostravy.

Nepřekvapilo nás však, že kaplička byla řadu let ve špatném stavu, protože komunistický režim podobným stavbám nepřál, naštěstí roku 2006 prošla rekonstrukcí. Tehdy byla upravena podlahová konstrukce, kaplička získala novou vnitřní i vnější omítku a také břidlicovou střešní krytinu. Navíc bylo provedeno nové oplechování, osázení oken a dveří, takže se svatostánek před nám skvěl v celé kráse. Když jsme přišli k přední straně s půlkruhovými dveřmi, tak jsme nad vstupem v obloukovém ostění spatřili bílou stuhu s nápisem Ave Maria. Na členěném štítu kapličky jsme pak spatřili vlomený kříž se soškou Krista.

Podařilo se nám přes dveře nahlédnout také dovnitř svatostánku, kde jsme uviděli jednoduchý mramorový oltář, na němž stála soška Panny Marie a další drobná výzdoba. Nad oltářem jsme spatřili kříž a po jeho stranách visely dva obrazy. Jakmile jsme si kapličku prohlédli zevnitř i zvenku, přečetli jsme si pár informací z její historie a pak jsme za svatostánkem hledali kešku. Bohužel jsme ji nenašli a tak jsme se po pár minutách marného pátrání vrátili k autu a jeli za další kapličkou nedaleko vlakového nádraží.

Naše stříbrné auto jsme zaparkovali nedaleko církevní stavby na okraji ulice Hluboká, na které panoval docela silný provoz, ale jinde se zastavit nedalo, protože bychom to k drobné památce měli docela daleko. Jakmile jsme tedy zastavili, spěchali jsme k šedivé kapličce, abychom dlouho provoz nebrzdili. Brzy jsme po chodníku ke kapli, postavené pravděpodobně někdy na začátku 20. století dorazili a začali si ji prohlížet. Nicméně moc k vidění toho na ní nebylo, část stavby zakrývala vzrostlá túje a přístup k ní blokoval plot.

Na čelní straně jsme našli dřevěné dveře, které zakrývaly takřka celou přední část a jelikož neměly žádné prosklení, nemohli jsme přes ně nahlédnout dovnitř. Rovněž na bočních stranách chyběla okna a dozadu jsme se přes plot nedostali. Kaplička nebyla nijak zdobená a to dokonce ani na stříšce ve tvaru oblouku, kde nebyl žádný kříž. Déle jsme se zde tak nezdržovali a vrátili se k autu, kterým jsme vzápětí odjeli k nedaleké vodárenské věži, jenž byla vybudována roku 1913 v blízkosti železniční trati do Kravař.

Naším stříbrným autíčkem jsme přijeli až do těsné blízkosti vodárny a zaparkovali v ulici vedoucí k vlakovému nádraží. Nedaleko železniční budovy jsme odlovili kešku a pak jsme se šli podívat na vodárenskou věž, jenž byla v roce 2005 byla prohlášena ministerstvem kultury za kulturní památku. Železobetonová věž na osmiúhelníkovém půdorysu stála bohužel na oploceném pozemku, jenž byl zarostlý keři, vysokou trávou a vzrostlými stromy, takže jsme ji mohli vidět jen z jedné stany. Před námi se tyčila 16 metrů vysoká vodárenská věž se středním válcovým tělesem, v němž bylo skryto schodiště.

Nahoře jsme spatřili osmiúhelnou nádrž, která byla položena právě na středový válec a navíc byla ještě po obvodu podepřena osmi čtyřhrannými pilíři. Na nádrži jsme v každém poli uviděli dvě obdélníkové okna nad sebou. Všimli jsme si, že střecha byla vystavěna jako mansardová na osmiúhelném půdoryse s vikýři. Vstup v přízemí věže nám však zůstal skryt za křovím a samotná obhlídka bývalé zásobárny vody nám nezabrala moc času, takže jsme se vydali k nádraží odlovit kešku. Po úspěšném nálezu jsme se vrátili k autu a odjeli k další technické památce.

Ta stála nedaleko a jednalo se možná trochu překvapivě o hasičskou sušárnu hadic, Vzhledem k tomu, že v roce 2005 byla prohlášena ministerstvem kultury ČR za kulturní památku, si však naši pozornost určitě zasloužila. Auto jsme zaparkovali na ulici Generála Svobody v těsné blízkosti objektu hasičské sušárny z roku 1886 a vydali se na její obhlídku. Když jsme k třípodlažní věži se sedlovou střechou dorazili, všimli jsme si, že vršek věže byl vybudovaný z dřevěných svisle kladených desek a dále jsme zde spatřili dvojici dvoukřídlových okenic.

Ve zdejším kraji byla populárním stavebním materiálem režná cihla a tak nás ani nepřekvapilo, že spodní část věže byla provedena právě z nich. V přízemí se nacházela vrata, jimiž se vstupovalo do útrob věže, ale blíže jsme k sušárně nešli. Stavba totiž stála v areálu základní školy a přímo u věže bylo školní hřiště, na kterém zrovna sportovali žáci, takže jsme je nechtěli rušit při namáhavé činnosti. Když jsme si sušárnu z dálky prohlédli, nasedli jsme do auta a odjeli se podívat na nedaleký kostel sv. Markéty, postavený roku 1820 ve stylu pozdního klasicismu s prvky regionální barokní architektury.

Naše stříbrné autíčko jsme nechali na parkovišti pod kostelem a pak jsme se k této církevní stavbě v areálu hřbitova vydali. Nejprve jsme vystoupali po schodišti ke hřbitovní bráně, kterou jsme vzápětí vstoupili do hřbitovního areálu, který se rozkládal okolo kostela sv. Markéty. Už od brány jsme si začali prohlížet jeho průčelí a pomalým krokem jsme se k němu přibližovali. Nad námi se vypínala hranolová věž s okosenými rohy, cibulovitou střechou a lucernou, pod kterou jsme spatřili dvě okna s polokruhovým záklenkem, prosvětlující zvonicové patro.

Nad dveřmi těsně pod korunní římsou jsme uviděli kruhové okno, prosvětlující kruchtu neboli hudební kůr a po obou stranách vstupních dveří jsme našli další dvě okna, tentokrát oválného tvaru bez orámování. Pak jsme již dorazili ke vchodu a přes mříže jsme nahlédli do interiéru svatostánku, který nahradil starší dřevěný kostel. Nad námi se nacházela již zmíněná kruchta s varhany, po stranách lodi kostela stála řada dřevěných lavic a dále jsme zde spatřili obrazy Křížové cesty. Napravo před kněžištěm jsme uviděli velkou sochu Ježíše Krista na podstavci a nalevo na stěně visel kříž.

Vepředu jsme pak viděli kamenný oltář, za nímž se na stěně nacházel obraz. Když jsme si interiér svatostánku prohlédli, vydali jsme se podél lodi s dvojicí oken dál. Vzápětí jsme přišli k závěru církevní stavby, přičemž jsme na presbytáři spatřili dvě stejná okna s polokruhovým záklenkem a uprostřed presbytáře jsme pak našli jedno malé oválné okénko. Vzápětí jsme se šli podívat na druhou stranu kostela, která vypadal skoro stejně s tím rozdílem, že k presbytáři byla přistavěna sakristie. Následně jsme pokračovali jsme dál v chůzi po hřbitově a kostel sv. Markéty jsme si vyfotili z větší dálky a různých směrů.

Po chvilce jsme došli až k neogotické márnici, postavenou v 19. století z režných cihel, které byly ve zdejším kraji jako stavební materiál velmi populární. Pěknou márnici jsme si prohlédli a pak jsme se seznámili s historií kostela, který vzhledem k těžkým bojům na Hlučínsku v roce 1945 vyhořel po zásahu bombou. Když jsme dočetli poslední řádky, vrátili jsme k autu a následně jsme odjeli se podívat na bývalý židovský hřbitov. Ke kostelu sv. Markéty jsme se ovšem ještě jednou vrátili, protože nás sem dovedly finálové souřadnice multicache.

Potřebné údaje jsme ten den posbírali u většiny sakrálních památek města Hlučína a tak jsme si u kostela sv. Markéty vyzvedli zaslouženou odměnu v podobě ukryté schránky. Dalším naším cílem byl bývalý židovský hřbitov založený roku 1814 a vedlejší pohřebiště vojáků Rudé armády. Naše stříbrné autíčko jsme zaparkovali před Penny marketem nedaleko hřbitova a šli si koupit jídlo a pití. Po nákupu jsme zamířili ke hřbitovu a otevřenou bránou s židovskými hvězdami jsme vstoupili dovnitř areálu bývalého židovského hřbitova.

Jeho obhlídku jsme si ovšem nechali na později a ihned jsme další brankou vstoupili na plochu vedlejšího hřbitova vojáků Rudé armády. Zde jsme posvačili na lavičce a také jsme pozorovali pohřebiště, jež vzniklo v roce 1946 na části zničeného židovského hřbitova, přičemž kvůli němu byla dokonce zbořena obřadní síň z roku 1860. Během jídla jsme si četli jména a hodnosti padlých vojáků na nejbližších náhrobcích a ani nám nepřipadlo, že zde bylo pohřbeno přes 3 300 příslušníků Rudé armády, padlých při osvobozování Hlučína.

Když jsme se najedli, zamířili jsme na židovský hřbitov, který byl nacisty kompletně zlikvidován mezi lety 1942 - 1943, přičemž část náhrobků posloužila jako koryto odvodňovacího žlabu. My jsme před sebou měli symbolickou podobu hřbitova, k jehož obnově došlo v letech 2008 - 2009. Zaujala nás zde kruhová mohyla ze zeminy, jenž byla zpevněná nekompletními nalezenými náhrobky. Pak jsme si prohlédli kamenný kvádr vážící 1,5 tuny s letopočty založení, zničení a obnovy židovského hřbitova.

Potom jsme shlédli řadu postavených židovských náhrobků, které byly nalezeny právě v odvodňovacím žlabu, kde jimi bylo vydlážděno koryto suchého příkopu. Tehdy se našlo 62 celistvých nebo přepůlených náhrobních kamenů a 130 zlomků s torzy nápisů či výzdoby. Když jsme si náhrobky prohlédli, přečetli jsme si ještě další informace z historie židů v Hlučíně, kteří zde žili nejméně od první čtvrtiny 18. století. Dočetli jsme se, že v druhé polovině 19. století počet židovských obyvatel prudce stoupl, ale po připojení Hlučínska k Československu roku 1920 tato komunita ve zdejším kraji téměř zanikla.

A to bylo vše, co jsme se o židech v Hlučíně dozvěděli. Následně jsme se vrátili k autu na parkovišti a vzápětí jsme odjeli do centra města za dalšími památkami. Naše stříbrné autíčko jsme zaparkovali na Mírovém náměstí, kde pak odpočívalo po dlouhé cestě do pozdního odpoledne a ulicemi Pode zdí a Úzká jsme po chvilce došli na autobusové nádraží, plné lidí čekajících na svůj spoj. Nás však zajímala krásná církevní stavba, postavená v 19. století z režných cihel a tak jsme se k ní neprodleně vydali.

Evangelický kostel byl totiž již na dohled a když jsme k němu dorazili, nejprve jsme shlédli zadní část svatostánku se sakristií, nad kterou jsme spatřili trojici podlouhlých oken vedle sebe, přičemž to prostřední bylo delší než dvě sousední. Zajímavé byly rovněž okna, jenž byly vyrobeny z barevného skla, zasazeného do olova. Když jsme pak kostel na půdorysu kříže obešli kolem dokola, všimli jsme si, že všechny čtyři strany stěn kostela byly naprosto shodné. Líbily se nám zejména stupňovité štíty, jenž byly zdobeny otvory ve tvaru křížů.

Na střeše jsme spatřili jehlancovou polygonální věžičku zakončenou křížem a když jsme stanuli u čelní strany svatostánku, zamířili jsme ke vchodu. Dvoukřídlé vstupní dveře, v jejichž horní části byl světlík zdobený kruhy, však byly zamčené, takže jsme bohužel neviděli interiér kostela s dřevěným stropem. Když jsme si kostel obhlédli, seznámili jsme se z jeho historií, která se začala psát roce 1862, kdy byl postaven z podnětu hlučínských evangelíků, kteří chtěli mít vlastní kostel. V době naší návštěvy však byl využíván městem pro pořádání hudebních koncertů či výstav uměleckých děl.

Když jsme dočetli poslední řádky z historie evangelického kostela, jenž byla pěkně popsána na informační tabuli, nastal čas zjistit potřebné údaje pro odlovení keše. Museli jsme znovu obejít kostel, správně spočítat některé jeho prvky a zbytek nastudovat na zmíněné informační tabuli. Během hledání faktů jsme se vlastně pohybovali po starém hřbitově, který býval uzavřen bránou a zdí, nicméně v roce 1965 byl hřbitov zrušen a zeď s bránou zbourána. Ze hřbitova se zachovala hrobka rodiny Wetekampovy, k níž jsme se vzápětí vydali, abychom získali další údaje pro vyluštění keše.

Když jsme k ní dorazili, před námi stála malá empírová stavba čtvercového půdorysu z kamene, kterou si nechal postavit roku 1898 Vilém Wetekamp jako rodinné pohřebiště. Vilém Wetekamp byl vrchním účetním Rothschildových statků, vedl pokladnu při stavbě evangelického kostela a sám se na ní také aktivně podílel. V hrobce byli pohřbeni celkem čtyři členové tohoto rodu, ale dovnitř jsme se nedostali, takže jsme shlédli hrobku alespoň zvenku. Na fasádě bez omítky nás zaujaly ozdobné bosáže a na hlavním průčelí jsme spatřili trojúhelníkový štít s velkou reliéfní hlavou anděla.

Na vrcholu kopulovité střechy jsme si pak prohlédli sochu ženy s vavřínovou ratolestí. Když jsme si prohlédli hrobku alespoň z venku, vrátili jsme se na náměstí, na němž jsme našli spoustu historických domů a dalších zajímavostí. Když jsme na čtvercové náměstí dorazili, všimli jsme si několika ulic, vybíhajících do všech směrů. Jelikož jsme po cestě z autobusového nádraží na náměstí narazili na zbytky hradeb, bylo nám jasné, že střed města byl kdysi dobře opevněn. Dočetli jsme se, že opevnění tvořilo pravidelný ovál a do města se vstupovalo jen přes dvě brány - Opavskou a Ostravskou.

Pak jsme si již začali prohlížet obydlí měšťanů, přičemž jsme nejprve shlédli domy na pravé straně náměstí. Když jsme se rozhlédli kolem dokola, zjistili jsme, že všechny jsou převážně jednopatrové. Přečetli jsme si, že sice byly postaveny na středověkých parcelách, ale jejich jádra vznikla až v 17. století a navíc všechny domy byly přestavěny nebo nově vystavěny ve 2. polovině 19. století a také po roce 1900. Na pravé straně náměstí nás zaujal nejvíce dům, který byl postaven z červených režných cihel a jenž na sobě nesl letopočet 1899.

Stavby z režných cihel v tomto kraji vznikaly od poloviny 19. století do první světové války. Tento stavební materiál byl v té době velice oblíben, takže nás ani nepřekvapilo, že i v centru města byl jeden takový postaven. Na architekturu mělo vliv Prusko, jemuž Hlučínsko do roku 1920 náleželo. V tu dobu se sem dostala velká část německého obyvatelstva, které do kraje přineslo své zkušenosti, kulturu i stavitelské umění. Potom jsme shlédli domy stojící naproti nám. Na rohu uličky vedoucí ke kostelu sv. Jana Křtitele jsme si všimli domu s nápisem Slezan.

Dozvěděli jsme se, že na jeho místě před rokem 1616 stávala stará radnice, která v tomto roce shořela. Potom zde byl postaven měšťanský dům, z něhož později vznikla šenkovna či restaurace. Ještě jsme se o tomto domě dočetli, že se v něm po první světové válce scházeli příznivci dělnického hnutí. Na levé straně náměstí nás okamžitě zaujala bílá budova radnice, postavené roku 1868 v klasicistním slohu. Z historie budovy radních města Hlučína jsme se dočetli, že předchůdcem nynější stavby byla dřevěná radnice z roku 1659.

Byla menší než ta dnešní a nahradila starou radnici, která shořela roku 1616 v místech dnešního domu Slezan. Tato dřevěná radnice byla roku 1765 nahrazena zděnou stavbou s klenutými stropy a šindelovou střechou. Zaujalo nás, že v roce 1791 si benešovské panství pronajalo sklepní prostory radnice jako vinný sklad. Dále jsme se dozvěděli, že v letech 1820 - 1821 byla vystavěna dřevěná radniční věž s hodinami a požárním zvonem. Docela nás překvapilo, že moc dlouho nevydržela, protože již roku 1863 byla tato radniční věž stržena pro hrozící sesutí.

Zjistili jsme také, že v letech 1867 - 1868 byla postavena nová radnice, která se skládá z vysokého přízemí, má dvě poschodí, rovnou střechu a dva vchody. Přečetli jsme si, v budově je zasedací síň a 22 úředních místností. Zaujalo nás, že zároveň s výstavbou radnice byla ve dvoře postavena městská věznice a také to, že uvnitř budovy je umístěna kamenná deska z doby před rokem 1536 s erbem Bernarda ze Zvole. Na straně za námi jsme žádnou zajímavou stavbu nenašli. Prodávali zde ale výbornou zmrzlinu a ledovou tříšť. Malé osvěžení se nám hodilo, protože panovalo velké vedro.

Pak jsme se vydali do středu náměstí, kde jsme našli naznačené základy zbořené kašny a kaple. Z historie jsme se dozvěděli, že kdysi okolo města jezdili formani s různým zbožím a protože s sebou hnali mnoho dobytka, často se v Hlučíně zastavovali. Proto nás nepřekvapilo, že zde byl velký odbyt vína a zaujalo nás, že se v době jarmarků na čtyřech místech šenkovalo. Zjistili jsme, že předchůdcem kašny byl malý rybník, ve kterém v době jarmarku napájeli sedláci své koně. Okolo rybníku prý bývaly keře, ale v roce 1817 zde byla postavena kašna zvaná „kadža“.

Hned vedle kašny stávala kaple sv. Jana Nepomuckého, kterou v roce 1725 nechal včetně sochy světce postavit hrabě Jan Josef z Gašína. Přečetli jsme si, že se ke kapli konala procesí z okolních vesnic a to až do roku 1761, kdy shořela při velkém požáru, který zachvátil téměř celé náměstí. Dočetli jsme se také, že o 35 let později kaple vstala z popela, byl zhotoven nový strop z rákosí, byla vymalována a došlo i na opravu střechy a fasády. Dále jsme se dozvěděli, že v roce 1840 byla znovu opravována střecha, jenže zrovna když byla sundána, strhl se silný déšť, který poškodil krásně malovaný strop.

O deset let později byla kaple značně poškozena, a přestože lidé moc peněz neměli, vybrali potřebnou částku na její opravu. Na závěr jsme se dočetli, že v roce 1940 byla definitivně kaple zbourána. My jsme si mohli prohlédnout pouze její nákres, zanesený roku 2005 do dlažby při opravě náměstí. V dlažbě jsme ještě spatřili naznačenou starou cestu, vedoucí úhlopříčně přes náměstí, po které jezdily vozy formanů. Od nepaměti totiž vedla přes město Hlučín stará obchodní cesta, zvaná též „Jantarová“, z Polska směrem k Opavě.

Formani tudy jezdili s různým zbožím, hnali s sebou mnoho dobytka a měli zde svoji zastávku. Byl zde velký odbyt vína a v době jarmarků se na čtyřech místech šenkovalo. Z dalších zajímavostí nás ještě zaujalo, že v roce 1865 centrum osvětlovaly petrolejové pouliční lampy a také to, že v roce 1879 štěrkový povrch náměstí nahradilo dláždění kočičími hlavami. Když jsme si na náměstí prohlédli všechny domy a památky, vydali jsme se kolem domu Slezan uličkou ke kostelu sv. Jana Křtitele, jenž byl postaven vedle zámku před rokem 1378.

K církevní stavbě, která vznikla v několika slohových obdobích, jsme se pěšky vydali úzkou uličkou, minuli budovu fary a pak se boční strana kostela před námi objevila jako zboží ve výloze obchodu se svatými obrázky. Před námi se nacházela zděná jednolodní stavba s trojicí gotických oken a stejným počtem malých kruhových okének nad nimi, jenž byly umístěny mezi čtyři opěrné pilíře. Dále jsme zde spatřili boční kapli Panny Marie Egyptské, která v době naší návštěvy sloužila jako boční vchod a těsně vedle ní jsme našli schodiště na hudební kruchtu s varhanami z roku 2006.

Nejvíce nás však na této straně lodi zaujala kaple sv. Andělů na podkovovém půdorysu s trojicí gotických oken, přičemž to prostřední bylo zazděné. Poté jsme zvedli oči nahoru a na hřebenu střechy jsme uviděli malou věžičku se zvonkem. Pak jsme popošli dál a druhou věžičku jsme našli nad oratoriem, tedy nad hlavním oltářem, vybudovanou roku 1736, kdy do ní byl zavěšen malý zvon zvaný sanktusník. Vzápětí jsme stanuli u gotického presbytáře, jenž byl podepřen hned pěticí opěrných pilířů, mezi nimiž jsme si prohlédli vysoká barevná okna, darovaná věřícími zdejší farnosti v roce 1902.

Vzápětí jsme obešli kněžiště na druhou stranu, kde jsme narazili na kapli sv. Anny z roku 1508 a Boží hrob aneb původní kapli sv. Michaela z roku 1522. Také na této boční straně lodi nechyběla okna s gotickým obloukem a navíc jsme zde narazili na sakristii. Následně jsme přišli před skoro 47 metrů vysokou hranolovou věž, členěnou lisénami a průběžnou hlavní římsou, u které se nacházely ciferníkové hodiny, takže jsme si díky nim mohli zkontrolovat přesný čas. Věž byla zakončená helmicí zvonovitého mansardového tvaru, ale nejvíce se nám líbila volutová křídla v její střední části.

Pod hodinami jsme našli dvě okna nad sebou, přičemž třetí se nacházelo nad vchodem do útrob svatostánku, kam jsme se vzápětí vydali. Nad námi se nacházel již zmíněný hudební kůr s varhanami z roku 2006 a přes mříž jsme si prohlédli také další barokní mobiliář v kostele. Viděli jsme zde například velmi kvalitní soubor renesančních náhrobků, deskový pozdně gotický obraz Ukřižování a další novogotické doplňky a když jsme si vše prohlédli, vrátili jsme se před vchod do kostela.

Když jsme předtím obcházeli svatostánek kolem dokola, pohybovali jsme se v místech, kde býval hřbitov. Na základě císařského patentu z roku 1784 bylo pohřbívání v městské zástavbě zakázáno a hlučínští rozkaz začali plnit od roku 1808, takže jsme zde žádné hroby už nenašli. Jelikož jsme si prohlédli celou církevní stavbu, zamířili jsme k vedle stojícímu zámku, z něhož kdysi panstvo chodilo krytou chodbou na bohoslužby do kaple sv. Andělů. My jsme z chodby však neviděli vůbec nic, protože byla zbořena roku 1833. Vzápětí jsme již dorazili do zámku, jenž byl postaven na místě starší tvrze na přelomu 14.–15. století.

Jednopatrovou budovu se třemi nestejně dlouhými křídly v půdorysu písmene U jsme si nejprve prohlédli ze strany od Ostravské ulice, kterou kdysi od zámecké budovy odděloval pás městských hradeb. Před námi se tak nacházelo v podstatě nádvoří šlechtického sídla a malý park, jenže další výraznější prvky setřely četné úpravy budovy v 19. a 20. století. Na zámeckém nádvoří třeba bývala kamenná cisterna, kterou ale roku 1808 dal nový majitel panství August von Posser-Nädlitz odstranit. Stejný muž nechal také zbořit věž, takže budova získala vzhled obyčejného velkého domu.

Při pohledu na dvě zámecká křídla našim očím neuniklo, že jedno z nich bylo jaksi kratší, za což mohlo ubourání části jižního křídla v roce 1811. Všimli jsme si také podpěrných zdí na konci toho delšího křídla a pak jsme se již vydali k hlavnímu vchodu zámku. Když jsme přišli po chodníku z dlažebních kostek ke vchodu v hlavní části zámku, všimli jsme si hrotitého oblouku dveří, nad nimiž našim očím neunikla kamenná deska s letopočtem 1525, kdy tehdejší majitel dokončil Bernard ze Zvole dokončil rozsáhlé stavební úpravy zámku, které pak pokračovaly v druhé polovině 16. století, kdy byla budova rozšířena a přestavěna v renesančním slohu.

Vzápětí jsme již vstoupili do útrob šlechtického sídla, v němž za napoleonských válek v roce 1807 sídlili francouzští důstojníci, o 50 let později pruský soud či okresní oddělení veřejné bezpečnosti v letech 1945 - 1960. V době naší návštěvy zde představitelé města naštěstí provozovali mnohem kulturnější činnost, kterým bylo muzeum a informační centrum. Právě do místnosti se zeleným íčkem jsme následně zamířili, abychom si zde koupili turistickou známku, vstupenky do muzea a také jsme získali dvě razítka do památníku.

Pak jsme již vyrazili na výstavu v přízemí zámku, která byla nazvána Léčivé rostliny a jejich dvojníci a tak nám bylo rázem jasné, čeho se bude týkat. Netušili jsme však, že zde uvidíme ty, které byly nasbírány na Hlučínsku. Po vstupu do první místnosti jsme se tak ocitli v dobách, kdy se na políčkách i v okrasných záhonech běžně pěstoval heřmánek, měsíček, meduňka nebo máta. Bylinky byly všude kolem nás a jelikož jsme sami spoustu z nich používali při výrobě našich přírodních mýdel, výstava nás velice zaujala a moc se nám zde líbilo.

Sušené rostliny visely třeba na provaze jako kdysi nad kamny nebo na zdi jako obrazy. Během poznávání jsme si mezi sebou srovnávali navzájem vzhledově podobné druhy rostlin, které však měly jiné obsahové látky a tudíž jiné účinky. Bylinky jsme si očuchávali a snažili se je tak poznat podle vůně, což se nám velice dařilo. Nabídky omalovánek na stole jsme nevyužili a nechali je menším dětem. Na zdi nás zaujal visící kalendář sběru léčivých rostlin, takže naši dobře předkové věděli, kdy a co sbírat.

Naše oči nejvíce potěšil pár kusů nábytku z bývalé lékárny v tradiční tmavě hnědé barvě s bílými doplňky, spoustou šuplíčků, lékárenských dóz na granule cínu, prášek z kořene hořce, projímadlo v tabletách, semeno kmínu, žitná zrna, houbový výtažek bólu arménského, granule zinku, klovatinu galbanovou, kořen smetánky lékařské, čertovo lejno či pepř bílý a další podobně znějící exotické věci. Ve vitrínách jsme si pak prohlédli předměty vztahujícími se k vesnickému životu a tradičnímu bylinkaření, které bylo provozováno v každé domácnosti.

Viděli jsme zde keramické dózy, misky, hmoždíře a další nádoby na uchovávání léků našich předků. Na závěr jsme shlédli prezentaci léčivek na televizní obrazovce a tím jsme uzavřeli naši exkurzi do časů starých kořenářek a našich babiček. Kromě výstavy bylinek muzeum nabízelo ještě stálou expozici o Hlučínsku, kterou jsme si z časových důvodů nechali na příští návštěvu. Když jsme poté vyšli ven, nezapomněli jsme u zámku odlovit kešku a po úspěšném nálezu jsme zamířili k městským hradbám, jenž nechal vybudovat v roce 1534 majitel panství Bernard ze Zvole.

Ten si nechal postavit také pozdně gotický zámek, od něhož jsme k hradbám přicházeli a celou dobu jsme se tak pohybovali v místech, které byly chráněny kamennými hradbami z lomového zdiva obíhající v oválu střed Hlučína, z nichž vystupovalo neuvěřitelných třináct poloválcových bašt , jenž byly směrem dovnitř města otevřeny. Opět jsme se ocitli v blízkosti autobusového nádraží, u něhož jsme našli jednu ze sedmi dochovaných bašt.

Málem jsme ji přehlédli, neboť když postupem času hradební systém ztrácel na významu, byly k baštám nebo přímo do nich byly přistavovány obytné domky, o čemž se zmiňují i kronikářské zápisy a části hradeb se staly dokonce součástí dispozice větších, dodnes obývaných budov. To byl právě případ bašty u autobusového nádraží, v níž v době naší návštěvy sídlila jedna liščí stavební spořitelna a tak jsme ji poznali hlavně kvůli jejímu tvaru. Následně jsme se vydali ulicí Na valech za dalšími dochovanými částmi městského opevnění, jenž v průběhu staletí značně zchátralo.

Nicméně i tak jsme v této ulici narazili na několik fragmentů zdiva a další bašty, které jsme si rádi prohlédli. Jedna bašta stála úplně volně v malém parku a u ní jsme si na informační tabuli přečetli pár faktů z historie opevnění města, jenž v nejstarších dobách chránily palisády neboli dřevěné kůly postavené jeden vedle druhého, o kterých se píše v listinách z roku 1486 a 1495. Po zjištění historických informací jsme si o kousek dál prohlédli další baštu, tentokrát spojenou s nějakým domem. Zároveň jsme se ocitli v blízkosti penzionu U sv. Floriána, kde byly roku 1821 proraženy městské hradby, zarovnán val a zřízena třetí brána zvaná Ratibořská.

Formani a pěší, kteří chtěli jet nebo jít směrem na Ratiboř, nemuseli město objíždět přes Opavskou bránu, ve které ještě v roce 1805 bylo městské vězení. Ani jedna z bran se již nedochovala, což byl škoda, ale důvody pro zboření dvou byly logické. Dopravní ruch ve městě totiž neustále vzrůstal, jedni formani do města vjížděli, druzí z města vyjížděli, přičemž úzké staré brány ztěžovaly průjezd a tak byla roku 1822 zbořena Ostravská brána a v roce 1829 i Opavská brána. Současně byly demolovány i hradby, pokud se už dříve nezřítily samovolně, takže jsme vlastně mohli být rádi alespoň za to, co v Hlučíně ještě zbylo.

Následně jsme ulicí Pode zdí zamířili zpět k autu na Mírovém náměstí a cestou jsme se zastavili v malém pivovaru Avar, který v tomto slezském městě vznikl již roku 1993 pod názvem Hlučínský starý pivovar. Když jsme k němu dorazili, tak nás na první pohled zaujaly tři prosklené okna v prvním patře, které nám připomínaly vikýře, jelikož stejným způsobem vystupovaly z fasády budovy. Za skleněnými tabulkami jsme pak spatřily měděné nádoby na vaření mladiny, ze které pak kvašením a dalšími procesy vznikalo světlé, tmavé nebo kvasnicové pivo pod značkou Avar.

Následně jsme vstoupili dovnitř budovy pivovaru a ihned jsme zamířil k výčepu, kde jsme si koupili litr světlého piva v PET lahvi za celkem rozumnou cenu. Pěnivý mok jsme pak vypili až po příjezdu domů do Olomouce o dva dny později a zrzoun nám velice chutnal. Trochu jsme tak litovali, že jsme si nekoupili větší množství hlučínského piva, ale nedalo se nic dělat. Docela nás překvapilo, že ačkoliv zvenku pivovar vypadal velice moderně, uvnitř jsme se najednou ocitli o století zpátky. U výčepu nás zaujala stará pokladna, na stěně visely mosazné pípy a sudové zarážky a líbilo se nám také osvětlení lampami ve stylu petrolejek.

Také zařízení restaurace v selském stylu potěšilo naše oči, když na dřevěných stěnách byly koňské chomouty, staré keramické nádoby a demižóny. Nechyběly ani selské cepy, starodávná váha, staré lahve od piva nebo limonád, mlýnky na kávu pily, staré pendlovky. Líbivé byly rovněž dřevěné lavice, malá dělená okna či servírka v selském kroji, ale vzhledem k tomu, že jsme se předtím už najedli, nabídky restaurace jsme nevyužili. Když jsme si vše prohlédli, vyšli jsme ven a vydali se odlovit nedalekou kešku u historické vily.

Po úspěšné nálezu jsme se vrátili k autu na Mírovém náměstí, kterým jsme vzápětí odjeli na roh ulic Celní a Na krásné vyhlídce, kde stála malá kaplička. Naše stříbrné auto jsme zaparkovali na okraji frekventované silnice nedaleko kaple a vzápětí jsme vyrazili na obhlídku drobné církevní stavby. Když jsme k ní dorazili, nejprve jsme si prohlédli její bohatě zdobené průčelí s barokním volutovým štítem, zdobeném pilastry, mezi nimiž se nacházel náznak výklenku. Štít byl zakončen trojúhelníkovou atiku bez výzdoby a další jsme spatřili pod korunní římsou nad vchodem.

Poté jsme zamířili k dřevěným dveřím, které byly umístěny mezi bílé pilastry, ale dovnitř jsme přes špinavé sklo a mříž nemohli nahlédnout. Svoji pozornost jsme tedy upřeli na zbývající části stavby. Na obou bočních stranách jsme našli okna s půlkruhovým záklenkem a pilastrovým ostěním, které dále zdobil bílý klenák a rovná římsa. Zaujala nás také fasáda s vystupujícími kameny, které kapli dávaly starobylejší nádech, ale i tak bylo vidět, že budova prošla na začátku 21. století rekonstrukcí.

Velkou kaňkou na kráse bylo bohužel dílo nějakého pomateného rádoby umělce, který některé části pěkné kapličky postříkal černým sprejem. Na závěr jsme shlédli valbovou střechu a trojboký závěr církevní stavby. Následně jsme se vrátili k autu, kterým jsme vzápětí odjeli ke kapli na Dlouhoveské ulici. Auto jsme zaparkovali pár metrů od výklenkové církevní stavby z 19. století a vzápětí jsme se vydali na její obhlídku. Už z dálky nás zaujaly boční stěny kapličky s nárožními lisénami, mezi nimiž jsme neviděli žádná okénka a také sedlová stříška s klasickým křížem na hřebenu.

Když jsme poté přišli k čelní straně svatostánku, narazili jsme zde na velké dřevěné dveře, které zabíraly podstatnou část průčelí. Přes prosklenou horní část vchodu jsme nahlédli do interiéru kapličky, kde jsme spatřili velkou sochu Panny Marie, drobnou květinovou výzdobu a menší svaté obrázky. Za sklem jsme si všimli modrých podpůrných sloupů s klenbou, takže snad původně mohla být kaple otevřená bez dveří. Následně jsme si přes plot prohlédli plochý závěr církevní památky a tím jsme její obhlídku zakončili. Vrátili jsme se k autu, jímž jsme okamžitě odjeli k další kapličce na Vinohradské ulici.

Náš vůz jsme zaparkovali pár metrů od výklenkové církevní stavby z 19. století a vzápětí jsme se vydali na její obhlídku. Už z dálky na nás svítila její bělostná fasáda, svědčící o tom, že kaplička byla nedávno opravena. Když jsme k ní dorazili, prohlédli jsme si nejprve její boční stěny a plochý závěr kaple, na nichž chyběly okna a také ozdobné prvky. Poté jsme svou pozornost věnovali čelní straně svatostánku, kterou z velké části zabíraly hnědé dřevěné dveře. Naštěstí byly v horní části prosklené a tak se nám podařilo nahlédnout do interiéru, kde jsme spatřili drobnou výzdobu a především velký obraz Krista sundaného z kříže, jehož držela v náručí plačící Máří Magdaléna, znázorněná v modrém plášti s atributy marnosti.

Jakmile jsme shlédli vnitřek kapličky, přečetli jsme si ozdobný nápis nade dveřmi Ejhle beránek boží, jenž snímá hříchy světa a v trojúhelníkové štítě jsme našli výklenek se soškou Ježíše Krista. Tím jsme zakončili obhlídku drobné církevní stavby a vzápětí jsme se vrátili jsme k autu, jímž jsme odjeli odlovit nedalekou kešku. Po úspěšném nálezu ukryté schránky jsme se vrátili ke kostelu sv. Markéty, který jsme si prohlédli pár desítek minut předtím, abychom si zde vyzvedli odměnu za putování po kapličkách v Hlučíně.

Celou dobu jsme totiž sbírali potřebné údaje k nalezení multikeše, kterou jsme si právě u kostela sv. Markéty vyzvedli. Jakmile jsme těžce vydřenou kešku odlovili, vrátili jsme se k našemu vozítku a odjeli na okraj města. Naším dalším cílem byl Havlíčkův mlýn, nedaleko něhož jsme na lesní cestě zaparkovali. Vzápětí jsme se vydali na obhlídku mlýna, jenž byl vystavěn na jednom z ramen řeky Opavy již ve 14.století. Když jsme k bývalému mlýnu dorazili, před námi se nacházela budova z režných cihel, ze kterých bylo ve zdejším kraji postaveno mnoho domů.

Bohužel jsme se na mlýn mohli podívat jen zpoza plotu, protože v době naší návštěvy sloužil k bydlení, nacházel se na soukromém pozemku a dle výhružných tabulí na plotě si svůj majetek majitelé velmi chránili. Pěknou budovu mlýna, kterou po první světové válce získal mlynář Havlíček, jsme tak viděli pouze z dálky. Po chvíli  jsme se přesunuli k sousední sýpce, kde později vznikl penzion s restaurací a krátce jsme si ji prohlédli. Moderní ubytovací zařízení teprve vznikalo a tak jsme se zde již déle nezdržovali. Vrátili jsme s k autu, kterým jsme odjeli k nedalekému jezeru.

Naše stříbrné auto jsme zaparkovali na okraji frekventované Celní ulice a zároveň nedaleko rozcestníku Hlučín - most. Právě díky tomuto mostu jsme hravě překonali potůček Vařešinka vytékající z jezera a následně jsme zamířili na břeh vodní nádrže o rozloze 131,5 hektarů a maximální hloubkou čtyři metry. Po úzké stezce jsme brzy na okraj nádrže dorazili a začali se kochat pohledem na větrem čeřenou hladinu. Pozorovali jsme pár bláznů na dva až čtyři metry dlouhém prkně, kteří využívali sílu větrného živlu a brázdili povrch hlučínského jezera, jenž vzniklo zatopením bývalé štěrkovny v roce 1990.

Bylo vidět, že to se nejednalo o žádné začátečníky, protože jezdili bez pádů jako o život. Jejich dovednost jsme jim však nijak nezáviděli, ale když jsme se zadívali směrem k budově na pravém břehu s písčitou pláží, deštníky a restaurací, měli jsme chuť skočit do vody, doplavat tam a dát si chlazené pivo a teplou večeři. Bylo totiž docela vedro a my jsme měli za sebou celodenní putování po památkách Hlučíně a okolí. Vzhledem k tomu, že nás na druhé straně 2,2 kilometru dlouhého  jezera čekalo ubytování v jilešovickém penzionu Kamenec i s polopenzí, pokušení jsme odolali a po chvilce jsme vodní nádrž opustili a vrátili se k autu.

Než jsme však do vytouženého cíle dorazili, zastavili jsme se v obci Děhylov, kde jsme si prohlédli pěknou kapli Navštívení Panny Marie postavenou v roce 1726 uprostřed vesnice na zahradě zdejšího sedláka Mathiase Chyly. Zaparkovali přímo před kaplí a vzápětí jsme vyrazili na její obhlídku. Před námi se nacházela církevní stavba zapsaná do seznamu kulturních památek, která nám svým vzezřením připomínala presbytář, tedy závěr kostela. Před vchodem do kostela jsme narazili na mramorový kříž s Kristem a reliéfem Panny Marie, který připomínal svatou misii v roce 1875.

Pak jsme již přišli ke vchodu s mříží, která však byla pevně zamčená a tak jsme se dovnitř nepodívali. Pokračovali jsme tedy v obhlídce průčelí kaple, které bylo členěno čtyřmi ozdobnými toskánskými pilastry, mezi nimiž byly uprostřed dveře a nad nimi půlkruhové okno. Nad korunní římsou se nacházel trojúhelníkový štít, v němž jsme si zkontrolovali přesný čas na ciferníkových hodinách, jenž byly umístěné do mělké niky. Na hřebenu střechy jsme spatřili sanktusník neboli věžičku se zavěšeným zvonem, jenž byl ozdoben reliéfem sv. Jiří, tradičně zabíjející draka.

Na dolním okraji zvonu se nacházel latinský nápis s "PER LEOPOLD FRANC: STANKE OLOMVTII ANNO 1827" a reliéf ukazující ruky, tedy datum odlití zvonu v Olomouci 1827 tamním zvonařem Leopoldem Františkem Staňkem, který původně pocházel ze známé opavské rodiny. Po obhlídce průčelí svatostánku jsme se šli podívat na boční stranu, kde jsme našli dvě půlkruhová okna, oddělených ozdobnými lisénovými rámci a také obdélníkovou sakristii, prosvětlenou oknem stejného tvaru. Následně jsme zamířili k polygonálnímu presbytáři bez oken a vzápětí jsme přešli k druhé boční straně církevní stavby s trojicí půlkruhových oken a lisénovými rámci.

Poté jsme opět stanuli před vchodem do kaple a okamžitě jsme zamířili k našemu autu, kterým jsme odjeli do nedalekých Jelišovic, kde jsme se ubytovali v penzionu Kamenec. A byli jsme zde velice spokojeni s ochotnou obsluhou, příjemným prostředím, dobrým jídlem a studeným pivem, která v horkých dnech přišlo vhod. Hned druhý den nás pak čekala návštěva sousedního státu, nicméně ještě předtím jsme se zastavili v obcích Bělá a Závada. Co jsme v nich našli a jaké památky jsme poznali v polském městě Tworkov, se dozvíte z mých dalších článků, tak se na něj také podívejte.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_poznavali_mesto_Hlucin_a_okoli/