Jižní Morava se stala cílem mnoha našich jednodenních výletů či několika delších dovolených. Do tohoto malebného kraje naší země jsme také pravidelně jezdili za našimi příbuznými, kteří pobývali v Moravském Krumlově a nedaleké vesnici Dobřínsko. Díky nezkaleným vzájemným vztahům jsme na pomezí Jižní Moravy a Vysočiny jezdívali celkem často a jednoho takového rodinného výletu jsme využili k návštěvě města Oslavany. Prvním naším cílem v tomto jihomoravském městečku byl renesanční zámek, jenž byl postaven v 16. století vedle starého cisterciáckého ženského kláštera. Ten byl založen již roku 1225 Heilwidou ze Znojma a k našemu překvapení se jeho část zachovala do dnešních dnů, takže jsme si klášter samozřejmě také prohlédli. Po příjezdu do Oslavan jsme naše auto nechali na bezplatném malém parkovišti u jednoho zámeckého křídla a vydali se bránou dovnitř.

Když jsme vstoupili na nádvoří, okamžitě nás upoutaly nádherné arkády, umístěné do delších stran obdélníkového zámku, které se součástí stavby staly během rozsáhlé renesanční přestavby v letech 1580 - 1590. Při jejich prohlížení jsme si vzpomněli na zámek ve Velkých Losinách, který se arkádami také pyšnil a nás docela zaujalo, že tuto krásnou ozdobu získal dokonce ve stejném období. Když jsme očima přejeli celé nádvoří, vystoupali jsme po schodech na jeden arkádový ochoz a krátce jsme se po něm prošli. Během procházky jsme na zdi spatřili ceduli, jenž nás lákala ke vstupu do jedněch z mnoha dveří zámeckého křídla. Za nimi se nacházelo muzeum palných zbraní, ale dovnitř jsme nešli. Přesto jsme se na ochozu ještě chvíli zdrželi a prohlíželi si nádvoří z výšky.

Následně jsme sestoupili zpět dolů na nádvoří a vešli jsme do otevřených dveří čelní strany bývalého šlechtického sídla, kde se nacházela dvě další muzea. V přízemí jsme uviděli několik hasičských stříkaček, ale na podrobnější prohlídku jsme se opět nevydali. Místo toho jsme vystoupali po schodech do prvního patra, kde bylo pro změnu umístěno muzeum hornictví a energetiky. Jelikož jsme se domluvili, že i toto muzeum vynecháme, pouze jsme si u paní v pokladně koupili turistickou známku a získali razítko do památníku. Pak jsme se vrátili na nádvoří a zamířili do jeho středu, kde jsme pod stromy objevili jednoduchou kulatou kašnu. Ještě v padesátých letech 20. století bychom stáli pod druhým nejstarším dubem na Moravě, ale v té době na zámku sídlilo jednotné zemědělské družstvo a protože strom zavazel traktorům, byl odstraněn.

Chvíli jsme se u kašny schovávali před letním sluníčkem a pak jsme druhým východem opustili nádvoří a ocitli se tak v areálu malého zámeckého parku. Kráčeli jsme podél zachované zámecké sýpky a vzápětí jsme spatřili původní klášterní gotický kostel, který sloužil jako zámecká kaple a v době naší návštěvy byl využíván ke koncertům. Kdybychom se zde procházeli ve středověku, možná bychom se potkali s králem Přemyslem Otakarem I. a jeho rodinou. Představitelé českého státu se totiž zúčastnili vysvěcení kláštera roku 1228, který však byl téměř o 200 let později vypálen husity. Přesto bychom se zde ještě mohli setkat s obyvatelkami kláštera, které jej opustili osm let po velkém požáru v roce 1517, přičemž odešli do kláštera ve Starém Brně. Před námi se ovšem nacházel klášterní kostel, který byl roku 1590 upraven na zámeckou kapli, jenž ještě čekala na svou opravu.

Potom jsme se vrátili bránou zpět na nádvoří a zamířili k bráně protější, u níž se nacházela poslední zajímavost oslavanského sídla, kterou byla stylová restaurace s pivovarem. Ten zde vznikl roku 2013 díky iniciativě města Oslavany. Prostředí restaurace se nám líbilo, ale bohužel jsme pivo neochutnali. Sice jsme si mohli koupit pěnivý mok sebou v PET lahvích, nicméně nám vždy více chutnalo čepované nebo alespoň lahvové pivo. Vzápětí jsme opustili zámecký pivovar i samotné šlechtické sídlo a vrátili se k autu, kterým jsme odjeli za zábavou. Naším dalším cílem byl totiž ráj permoníků, neboli zábavní park a lanové centrum Permonium. Auto jsme nechali na bezplatném parkovišti před bránou do areálu a než jsme se vydali dovnitř, odlovili jsme místní kešku.

Následně jsme bránou vstoupili do areálu bývalého dolu na uhlí, které se zde těžilo již od roku 1755 a zamířili jsme ihned k pokladně. Kasa a prodejna suvenýrů sídlila v budově bývalé známkovny, kde si každý, kdo pracoval pod zemí, vyzvedl svou osobní známku. My jsme si zde koupili rodinné vstupné, turistickou známku a získali několik razítek do památníku. Zatímco děti měli vstupné zaplaceno včetně interaktivní dobrodružné hry, my dospělí jsme jim dělali odborný doprovod, rádce, nosiče proviantu a v neposlední řadě jsme byli připraveni poskytnout jim v případě potřeby první pomoc. Před startem hry jsme si na zápěstí připnuli hodinky bez ciferníku a ručiček, které nám otevřely cestu do říše permoníků a vzápětí se naše drahé ratolesti přihlásili v budově pokladny pomocí hodinek do boje a na obrazovce si přečetli svůj první úkol.

Poté jsme vyšli ven z budovy známkovny a vzápětí jsme proklouzli turnikety dovnitř herního areálu. Prošli jsme kolem lanového centra s poetickým názvem Pavoučí past, minuli důlní jezero a dorazili k sopce. Aby děti splnili první úkol, museli jsme všichni sebrat odvahu a vstoupit do lůna hřmícího vulkánu. Uprostřed jsme spatřili žhavé magma, z něhož stoupala pára. Přítmí ztěžovalo úkol, v jehož rámci měl synek na stěně sopky najít Triceratopse a dcera šavlozubého tygra. Po pár minutách tápaní jsme odpovídající šelmy našli a nitro sopky opustili. Odebrali jsme se k dalšímu terminálu a do počítače zadali čtyřmístný kód, který byl u zvířat uveden. Zatímco syn si trojrohého dinosaura spletl s jinou ještěrkou, dcera kočkovitou šelmu vybrala správně a připsala si tak první úspěšně splněný úkol. Potom si oba přečetli na obrazovce terminálu nový úkol a záhy jsme se vydali za jejich splněním.

Zatímco děti využili úpadnici a sjeli po zadku dolů, my jsme sešli k malému důlnímu poli raději po schodech. Před námi bylo bludiště plné spletitých chodeb, podobně jako tomu bývalo v dolech, v němž jsme se mohli snadno ztratit. Nicméně se nám podařilo labyrintem prokličkovat celkem rychle a tak jsme brzy vstoupili do pralesa, v němž kdysi uhlí začalo vznikat. Kolem nás bylo plno malých plazů, cvrlikajících ptáků a hmyzu. Synek mezi tou havětí hledal jednu vážku, jenž na sobě měla potřebný číselný kód. Chvilku to trvalo, ale hmyz naším očím neunikl a číslo si poctivě zapsal. Potom jsme zarostlý prales s úlevou opustili a záhy se před námi objevilo rourové pole. V betonových trubkách, soustředěných do kruhu, musela dceruška najít zlaté číslo, což se jí ovšem ani po patnácti minutách nepodařilo a tak si zapsala alespoň to žluté.

V naději, že je to správně, jsme šli k terminálu a kód zadali do počítače. Tentokrát se role prohodily, protože zatímco syn našel tu správnou vážku, dceřino číslo bylo špatně a tak měli oba zatím ztracený jeden život ze tří. Nedalo se nic dělat, zjistili jsme si nový úkol a vyrazili za jeho splněním. Opustili jsme tedy proklaté rourové pole, symbolizující odvodňovací a odvzdušňovací štoly a vstoupili jsme do Velkého důlního pole. Zatímco jeho menší kolega nás příliš nezdržel, ve velkém poli jsme strávili mnoho času různými úkoly. I uličky v bludišti byly mnohem záludnější a plné překážek, takže nebylo jednoduché se přes ně dostat. S velkým úsilím jsme zvládli menší částí bludiště projít a po pár minutách jsme dorazili k obrtlíku, který opravdu získal svůj název zcela po právu.

Pod tímto názvem se skrýval lanový žebřík, vtipně uchycený tak, že se velmi snadno protáčel nahoře i dole a vystoupat po něm pouhých pár decimetrů představovalo téměř nadlidský úkol. Jelikož se nahoře ukrývalo několik kódů, museli jsme si pomoci, žebřík dole přidržet a nakonec dvě potřebné šifry obě naše děti získali, ovšem pro jednoho by to bylo opravdu těžké pořízení. Potom jsme se znovu pustili napříč Velkým důlním polem a po několika zatáčkách jsme došli k dílně s názvem Verštat. Nacházel se zde terminál, do něhož děti vložili kódy z obrtlíku a oba je měli dobře. Hned poté si přečetli další úkoly. Zatímco dceru čekala záchranářská mise v důlní štole, syn v dílně, kde se kdysi opravovaly stroje a nástroje z důlního provozu, skládal do sebe ozubené kolečka. Netrvalo dlouho a otevřela se mu zásuvka s dalším kódem.

Vrátili jsme se tedy zpět k terminálu, vložili správný kód a dozvěděli se jeho nový úkol, který synka také poslal do štoly, ale do jiné části. Nejprve jsme museli projít zbývající částí Velkého důlního pole, v němž jsme celkem strávili pěkných pár desítek minut. Podařilo se nám vcelku rychle najít výtah, u něhož  se ovšem vytvořila dlouhá fronta. Trpělivě jsme zde vyčkali, než na nás přijde řada a pak jsme sami nastoupili do výtahu, zavřeli dveře a kabina se s námi vzápětí rozjela. Za sklem se míhalo jedno patro za druhým, kabina se s námi třepala a nervózně jsme se po sobě pokukovali, nevědouce, kam nás výtah doveze. Když výtah konečně zastavil, vystoupili jsme a čekalo nás jedno velké překvapení.

Záhy jsme vše pochopili, ale další podrobnosti už bude lepší neprozrazovat. Vzápětí jsme vešli do černé štoly, přičemž se jednalo vlastně o velkou rouru, ve které jsme se pohybovali po pohyblivém provazovém mostě, podobně jako tomu bylo v džunglích Asie či Jižní Ameriky. Byla zde opravdu tma, pouze okolo nás rotoval pruh světla, který nám chůzi spíše ztěžoval, než že by nám svítil na cestu. Naštěstí jsme brzy pohyblivou štolu opustili, ale v podzemí jsme ještě zůstali. Dcera vstoupila s maminkou do záchranářské štoly, kde musela odpovědět na záludnou otázku a tak získala svůj další kód. Syn s tatínkem vešli do jiných dveří, za nimiž čekala Bořenina čili zavalená štola s popadanou výdřevou. Přítmí, sirény a blikající světlo snižovalo šanci na úspěch, neboť jsme měli najít svítilnu zavěšenou na řetízku.

Baterkou jsme si měli posvítit na stěnu, na níž se měl objevit číselný kód. Vše se nám podařilo provést docela rychle, číslo jsme si zapsali a přes popadané dřeva jsme se dírou dostali ven. Počkali jsme na ženský tým a pak jsme se společně odebrali k terminálu na konci Velkého důlního pole. Dcera zadala na obrazovce svůj kód, ale bohužel ve štole zvolila špatnou odpověď a přišla tak o druhý život, takže jí zbýval už jen poslední. Navíc její další úkol pro ni byl obzvlášť těžký, jelikož měla projít Překop a v něm hledat pavouka s kódem, přičemž hlavonožce od malinka nesnášela. Mužský potomek se vydal k Dovrchnici, což byla v podstatě menší lezecká stěna, po které bez problémů vylezl a získal další potřebně číslo. Společně jsme se pak vydali do již zmíněného Překopu, tmavé a úzké štoly, plné překážek.

Museli jsme zde přelézt dřevěný plot, skoro se plazit po zemi pod dalším předělem a v takřka úplné tmě jsme hledali správného pavouka mezi spoustou dalších. Maminka ho nakonec objevila a tak jsme si posvítili na kód a vyrazili dál. Před námi neustále blikalo světlo a ozýval se hluk jedoucího důlního vlaku, což v nás vyvolávalo jisté obavy. Naštěstí nás nic nepřejelo a tak jsme vylezli po žebříku do zvonice, odkud jsme vyšli na volné prostranství pod modrým nebem. Ocitli jsme se nad všemi překážkami, které jsme dosud překonávali, nedaleko těžní věže Kukla. Prošli jsme kolem stánků s občerstvením, které nás lákaly k zastavení svou nabídkou. Měli jsme již také hlad, protože byla skoro jedna hodina odpoledne a v parku jsme strávili již dvě hodiny. Přesto jsme nástrahám pochutin odolali a vstoupili do přízemí věže.

Ocitli jsme v místech, kde byly do klecí naráženy vozíky na uhlí a proto se toto místo nazývalo Náraží. Vyhledali jsme zde terminál, do něhož děti zadali kódy. Oba je měli správně a tak si ihned vyzvedli další úkol. Dcera v přízemí věže měla vyhledat červený a žlutý kámen, což se nám vzápětí podařilo. Otázka však byla velice záludná a v podstatě bylo potřeba se rozhodnout mezi dvěma odpověďmi. Přistoupili jsme tedy znovu k terminálu a zadali vybranou variantu. Bohužel jsme se netrefili a dcerka tak ztratila třetí a poslední život. Hra pro ni tedy skončila. Synek měl za úkol najít kamennou zeď s názvem Šutrvol. Zde jsme museli rozeznat mezi ostatními kameny ten lávový a když jsme konečně našli ten správný, opsali jsme si z něj číslo a pospíchali pět do budovy Náraží, kde jsme zadali do terminálu kód. Bylo to správně a tak jsme si přečetli další úkol.

Z věže jsme vyšli ven a přikročili jsme k zábradlí, abychom dobře viděli Velké důlní pole pod sebou. Hledali jsme čtyři žluté čísla nalepené za zdech pole, které jsme museli seřadit vzestupně. Podařilo se nám najít jen tři, ale synek našel všechny. Byl totiž natolik chytrý, že vystoupal mezi první a druhé patro věže a měl daleko lepší výhled. Sešli jsme se tedy již potřetí u stejného terminálu v Náraží, seřadili čísla a zadali je na obrazovce. Opět jsme úkol úspěšně splnili a čekal nás ten poslední. Na vyvýšeném místě Náraží se promítal stále do kola film o historii dolování v Oslavanech, dolu Kukla a také o místních permonících. Dávali jsme pozor, abychom nepropásli letopočet, kdy byl černouhelný důl Kukla zprovozněn. Dozvěděli jsme se, že k tomu došlo roku 1865 a tak jsme se odebrali dolů k našemu známému terminálu.

Číslo jsme vložili a protože rok byl správně, splnili jsme úspěšně poslední úkol. Syn si měl jít vyzvednout odměnu do předposledního patra, kam se vydal pěšky po schodišti. My ostatní jsme se nechali vyvézt proskleným výtahem až do posledního patra do výšky téměř čtyřiceti metrů. Měli jsme odtud jako na dlani celý park, část Oslavan a krásný výhled po okolní krajině. Průzory v podlaze jsme dole pod námi viděli odvážného synka, jak čekal na vstup do Šachthaly, kde na něj čekala odměna. Vydali jsme se tedy za ním a sestoupili jsme tak do patra, kde bylo vybudováno muzeum oslavanských pověstí. Nad námi visely postavy v nadživotní velikosti, přičemž každá z nich byla opředena tajemnou legendou. Potkali jsme se zde s katem, mlynářem, mnichem a dalšími podivíny. Prostřednictvím starých fotek a informačních panelů jsme se zde seznámili také s historií dolu.

Když jsme si ji přečetli, přišel čas na vyzvednutí odměny. Přesvědčili jsme dceru, ať se s bratrem sklouzne do Šachthaly. Po skluzavce tedy sjeli oba dolů a po pár minutách přišli po schodišti zpět za námi. Děti nám vyprávěli, jak se jim zjevil jeden z permoníků a poděkoval jim za překonání nástrah dolu. Zároveň dal synovi do vínku tři dobré vlastnosti a poslal ho do pokladny pro odměnu. Na nic jsme tedy nečekali a vydali se k východu z areálu, kde jsme strávili tři hodiny plné zábavy. Na pokladně jsme odevzdali hodinky a synek dostal velkou dřevěnou kostku s obrázky permoníků a jednu samolepku, kterou si na kostku nalepil. Pak jsme spokojeně zamířili k autu a vrátili se zpět do Dobřínska k příbuzným na pozdní oběd. A jelikož se nám v Permoniu líbilo, předsevzali jsme si, že se sem zase někdy vrátíme !

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://jirkacek1.rajce.idnes.cz/Jak_jsme_v_Oslavanech_hrali_hry_s_permoniky​