Ostrava se stala cílem mnoha našich výletů, neboť má na svém území tolik památek, zajímavostí a turistických cílů, že bylo absolutně nemožné poznat všechny v rámci jedné, dvou či pěti návštěv a tak jsme do tohoto města na rozhraní Moravy a Slezska přijeli tolikrát, že by to člověk nespočítal na prstech jedné ruky. Jeden z těchto výletů jsme podnikli z pracovních důvodů, neboť jsme v Litovli zařizovali novou prodejnu mýdel, do které jsme sháněli dřevěné regály. Shodou okolností jsme zánovní kousky objevili v Šenově u Havířova, do něhož jsme po domluvě s prodejcem jedno březnové ráno vypravili a cestou jsme se zastavili v Ostravě, abychom poznali několik nových míst. Výlet jsme zahájili v okrajové části města Stará Bělá, kde byla naším prvním cílem studánka Na Sovinci, která však neměla nic společného se známým hradem.

Zdroj životodárné tekutiny se nacházel na Proskovické ulici hned u silnice, takže jsme pramen bez problémů našli, ale chvíli trvalo, než se nám podařilo v jedné boční uličce objevit vhodné místo pro zaparkování našeho francouzského povozu. Následně jsme se vydali na obhlídku studánky, která se před námi objevila ihned poté, co jsme přešli přes silně frekventovanou silnici, spojující městské čtvrti Výškovice a Stará Bělá. Po dlážděném chodníčku jsme přišli ke kamenné zídce s trubkou, ze které slušným proudem vytékala voda, kterou jsme si opláchli ruce a obličej. Jelikož nikde u studánky nebyly položené hrníčky a vyvěšeny informace o tom, jestli je voda pitná, tak jsme ji ovšem raději neochutnali. Následně jsme prostor pramene opustili a posadili se na lavičky nad zídkou, kde jsme chvíli čerpali energii ze sluníčka.

Počasí nám totiž přálo, protože žhavý kotouč sesílal paprsky na matičku Zemi neúnavně celý den a tak na začátku března bylo hodně teplo. Pár minut jsme si příjemné chvilky na vlastní kůži užívali, ale protože jsme toho měli pro tento den naplánováno ještě hodně, museli jsme rozjímání u studánky přerušit. Vrátili jsme se tedy k našemu stříbrnému autu, kterým jsme vzápětí odjeli k nedaleké studánce s názvem Václavův pramen. Jelikož se oba zdroje vody nacházely jen asi 500 metrů od sebe, brzy jsme k našemu druhému cíli dorazili. Auto jsme odložili v ulici se zvláštním názvem Na Mlýnoze a po lesní cestě jsme zamířili za studánkou, která od provizorního parkoviště byla vzdálena jen pár desítek metrů. Když jsme k ní dorazili, objevila se před námi úplně jiná scenérie, než před chvílí u první studánky.

Václavův pramen měl totiž podobu trojúhelníkového jezírka, do něhož životodárná tekutina padala z betonové trubky. Voda pramenila opodál v lesíku, následně jako potůček protékala dvěma jezírky a nakonec ústila do Starobělského potoka, jednoho z přítoků řeky Odry. Vlastní pramen jsme sice neviděli, zato jsme pozorovali vodní hladinu, kterou čeřily bublinky, vyvěrající z bahna na dně jezírka. Nádrž nevypadala nijak vábně, takže jsme se trochu podivili, když se objevil člověk s konví a nabral si z ní vodu. Pochopili jsme, že lidé z okolních domů či chatek pramen využívají k zalévání zahrádek, ale po jakém Václavovi získal zdroj vody své jméno, to se nám nepodařilo zjistit. Byli jsme si však téměř stoprocentní jistí, že určitě nešlo o některého ze slavných králů z rodu Přemyslovců, tak jako v případě pramene v Karlových Varech.

Chvíli jsme u jezírka stáli, přičemž nám společnost dělaly slepice s kohoutem, kterému se ovšem vůbec nelíbilo, že se pohybujeme v jeho teritoriu. Po chvilce jsme rozčilené kokrhání odmítli poslouchat a vrátili se k autu, jímž jsme odjeli k mnohem hezčí studánce U Sochorka na ulici Mitrovická. Zdroj vody se nacházel přímo u silnice, takže jsme studánku bez potíží objevili, ale vzápětí nastal problém, kde zaparkovat naše stříbrné autíčko. Nakonec jsme povoz odložili na v ulici Smyčkova, na druhém břehu bezejmenného přítoku řeky Odry, který protékal kolem studánky a následně jsme vyrazili na její obhlídku. Po silničním mostě jsme přešli na druhou stranu, zabočili doleva na nábřeží a po několika metrech jsme stanuli u pěkně zkrášleného prameniště, jenž byl do současné podoby upraven v roce 2006.

Studánka měla podobu zídky ve tvaru U, z níž trčela trubka, zabezpečená ozdobnou mříží a visacím zámkem. Ten měl být patrně teprve odemčen během známé akce odemykání studánek, ale nijak nám nebránil v tom, abychom si vydatným proudem vody opláchli obličej a ruce. Voda následně padal do kruhové mísy a podzemním vedením odtékala do zmíněného přítoku Odry, což jsme dobře viděli z druhého břehu během parkování. U studánky nechyběla lavička pro posezení a odpočinek, ale její nabídku jsme nevyužili, i když nám na sluníčku bylo dobře. Samozřejmě nás zajímalo, jak studánka získala své jméno a podařilo se nám zjistit, že v domě nad pramenem bydlel dlouhé roky pan Sochorek, který o zdroj vody také pečoval a stejně jako ostatní občané k ní chodil pro vodu, když došlo k poruše vodovodního řádu.

Po chvilce jsme se vrátili se k autu, jímž jsme odjeli ke kapli sv. Jana Nepomuckého, která se stejně jako třetí studánka nacházela na celkem frekventované Mitrovické ulici, takže jsme opět řešili problém se zaparkováním. Nakonec jsme rozhodli auto odstavit přímo pod kapličkou na okraji silnice, a co nejdříve církevní památku shlédnout a nafotit. Vyběhli jsme proto rychle schodiště vedoucí ke kapličce a bez zbytečného zdržování jsme si ji začali prohlížet. Ve svahu před námi se tyčila sluncem ozářená kaple sv. Jana Nepomuckého, jejímuž průčelí dominoval barokní štít s výklenkem uprostřed, kde patrně dříve stávala nějaká soška. Pod římsou se nacházel vstup s dřevěnými dveřmi, ke kterým jsme vzápětí přistoupili, abychom nahlédli do interiéru drobné církevní stavby.

Uvnitř jsme spatřili oltářík, na němž stála celkem vysoká socha Ježíše Krista, nad kterou visel obraz s fotografií sochy sv. Jana Nepomuckého, která zdobila interiér svatostánku předtím, ale kvůli obavám z krádeže byla raději uschována. Na oltáři nechyběla ani drobná květinová výzdoba a když jsme si vše prohlédli, obešli jsme kapličku se sedlovou střechou kolem dokola. Boční stěny byly hladké bez oken, stejně jako zadní plochá část, u které nás zvala k posezení lavička, ale tuhle možnost jsme kvůli špatnému parkování museli odmítnout. Více jsme toho na církevní stavbě, postavené na přelomu 17. a 18. století v barokním slohu vidět nemohli a tak jsme po schodech rychle sestoupili k autu. Vzápětí jsme popojeli asi o 300 metrů dál ke kapli sv. Kříže, která se rovněž nacházela na několikrát zmíněné ulici Mitrovická.

Nicméně tentokrát jsme náš stříbrný vůz bez problémů zaparkovali v boční uličce jen pár metrů od barokní církevní stavby a ihned jsme vyrazili na její průzkum. Nejprve jsme s obtížemi shlédli obě boční strany bez oken, neboť bezprostřední okolí stavby obsadily stromy spolu se živým plotem u sousedního domu a trojboký závěr kapličky jsme neviděli skoro vůbec. Litovali jsme tak toho, že kaple sv. Kříže nezůstala na svém původním místě na návsi, kde byla také posledního července roku 1740 vysvěcena, protože by se nám určitě zkoumala mnohem snadněji. Chuť jsme si spravili na průčelí kapličky, jemuž dominovaly dva pilastry s patkou, mezi nimiž se nacházel vchod s dřevěnými dveřmi, ke kterým jsme vzápětí přistoupili, abychom nahlédli do interiéru církevní stavby.

Vnitřek kapličky byl vybaven velmi jednoduchou výzdobou, která se skládala z oltáře, nad nímž visel dřevěný kříž a po jeho stranách se nacházely kopie svatých obrazů. Kromě drobných předmětů na oltáři už interiér nezdobilo nic jiného. Na závěr jsme očima spočinuli na trojúhelníkovém štítu s prázdnou nikou uprostřed, kde kdysi patrně stávala malá soška a pak jsme se vrátili k autu. Za pár desítek vteřin jsme odjeli k nedalekému jednolodnímu kostelu sv. Jana Nepomuckého, jenž byl vystavěn na přelomu 18. a 19. století a který představoval nejvýznačnější památku Staré Bělé. Naše stříbrné auto jsme odložili na velkém parkovišti u obchodního domu, který byl postaven naproti svatostánku a vzápětí jsme vyrazili na jeho obhlídku, přičemž jsme se pohledem na zděnou stavbu kochali již cestou k pozdně baroknímu svatostánku.

Vzhledem k poloze kostela jsme nejprve shlédli jeho půlkruhový presbytář se dvěma okny, ozdobnými lisénami a pískovcovou sochou sv. Jana Nepomuckého, která stála v nice uprostřed kněžiště. Nad ní se nacházela střecha, z níž vystupoval polygonální sanktusník s lucernou a helmicí. Na jižní straně presbytáře jsme si prohlédli dvoupodlažní sakristií a na té severní novodobou kapli, která byla k původnímu kostelu přistavěna až na začátku 20. století. Její zevnějšek byl přizpůsoben vzhledu hlavní lodě, rozčleněn pilastry a ze strany hlavního průčelí čtyřmi oválnými okny či malým okrouhlým štítem s datem posvěcení kaple. Následně jsme zamířili k dvoupodlažní sakristií, na níž jsme mezi horním a dolním oknem našli sluneční hodiny, které obyvatelům obce Stará Bělá sloužily až do roku 1862, kdy byly do věže instalovány hodiny mechanické.

Za přípravnou kněžích jsme narazili na boční vchod a tři vysoká okna se stlačenými záklenky, přičemž na místě toho čtvrtého jsme našli výklenek s malým oknem, vedoucím na schodiště ke kruchtě. Na krátkou chvíli jsme se ještě zastavili u kříže s korpusem Krista a poté jsme již stanuli před průčelím, které tradičně slibovalo nejzajímavější architektonickou výzdobu a kostel ve Staré Bělé nebyl výjimkou. Nejprve jsme se věnovali 37 metrů vysoké hranolově věži, završené odstupňovanou korunní římsou a pozdně barokní polygonální helmicí. V horní části věže jsme si srovnali správný čas na ciferníkových hodinách a jelikož právě ležely obě ručičky na sobě, vyslechli jsme polední odbíjení. Pod hodinami jsme spatřili půlkruhově klenutý obdélný okenní otvor, otevírající se do zvonového patra.

Za oknem se ukrýval zvon z roku 1779 o váze 600 kilogramů, který jakoby zázrakem přežil obě světové války. Věž byla k průčelí připojena barokními volutovými štíty, které přiléhaly ke korunní římse a pod ní si naši pozornost zasloužily niky, ve kterých byly umístěny plastiky svatých Cyrila a Metoděje. Ve spodní části průčelí, mezi vysokými pilastry s římsovými hlavicemi a s patkami, se pak nacházel hlavní vchod. Nad otevřenými dveřmi jsme uviděli výklenek s kamenným znakem olomoucké kapituly a menší polokruhové okno, vyvedené do předsíně hudební kruchty. Dveře však byly na jaře zavřené a tak jsme bohužel neviděli zajímavý interiér svatostánku. Pokračovali jsme tedy v obhlídce kostelních exteriérů a když jsme se otočili, spatřili jsme dřevěný kříž, připomínající vykonané misie.

Potom jsme se šli podívat na druhou stranu církevní stavby, jejíž většinu zabírala zmíněná novodobá kaple. V menší části jsme našli jedno vysoké okno, sousední výklenek s malým oknem a samostatný vstup ke schodišti na hudební kůr. Když jsme opět stanuli u presbytáře, zamířili jsme k informační tabuli, která nám prozradila historické informace o kostelem samotném, ale také o zde působících kněžích, farářích či kapličkách, které jsme viděli o několik minut dříve. Dozvěděli jsme se, že se farní kostel sv. Jana Nepomuckého od 60. let 18. století do roku 1779, ale kvůli trhlinám ve zdi a následnému odvodnění stavby byl vysvěcen až v roce 1801. Zaujalo nás, že časté vichřice v letech 1833 - 1834 vychýlily zděnou věž natolik, že byla nutná její oprava. Musely to tedy být velmi silné větry !

Když jsme dočetli poslední řádky, vydali jsme se k nedaleké soše Krista, jež vznikla roku 1915 nákladem Gabriely Teplárkové jako mírová socha, vyzývající k ukončení první světové války. Docela nás překvapilo, že původně stávala na rozcestí u rybníka pod Zámčiskem, což dosud upomíná název ulice U Sochy. Když jsme si umělecké dílo prohlédli, vrátili jsme se k autu, jímž jsme se přesunuli o pár stovek metrů dál, abychom shlédli Husův sbor na Junácké ulici. Když jsme k němu přijeli, nenašli jsme vhodné místo k zaparkování a tak jsme naše stříbrné auto odložili na autobusové zastávce, která se nacházela přímo před kostelem. Vzápětí jsme vyrazili na druhou stranu silnice, kde jsme následující minuty strávili prohlídkou evangelického svatostánku, jenž byl vystavěn ve dvacátých let 20. století.

Před námi stála obdélníková budova s bílou fasádou, do které z obou bočních stran pouštěla světlo čtveřice oken. Zadní trakt jsme bohužel neviděli, protože jsme se k němu přes zavřenou bránu nedostali a tak jsme se soustředili především na průčelí stavby s trojúhelníkovým štítem, na němž jsme uviděli reliéf kalicha a kříže. Přední straně ovšem nejvíce dominoval zastřešený ochoz, který zde byl vybudován pro pohodlí věřících, čekajících na mši či jinou společenskou akci, kterých se podle našich informací v kostele konalo každý rok opravdu hodně. Následně jsme zamířili ke dveřím, které byly sice zavřené, ale díky proskleným částem se nám podařilo nahlédnout do jednoduše zařízeného interiéru se zajímavým lustrem, prostým oltářem a dřevěnými lavicemi.

Když jsme si vnitřek prohlédli, všimli jsme si nazdi vedle dveří desky, na níž byl uveden datum 11. května 1924, který upomínal na slavnostní položení základního kamene Husova sboru ve Staré Bělé. Svatostánek byl budován svépomocí členů církve a vznikl podle plánů ostravského stavitele Pazourka. Stavělo se rychle, neboť v říjnu stejného roku začal sloužit svému účelu. My jsme jej viděli v podobě z padesátých let 20. století, kdy došlo k několika stavebním úpravám, nicméně jeho prohlídka nám moc času nezabrala. Brzy jsme tak nasedli do auta, kterým jsme se přesunuli na okraj Bělského lesa. Měli jsme totiž v úmyslu navštívit Svatou vodu, studánku Matky Boží či kapličku Lurdského charakteru - to vše byly názvy pro jedno moc hezké místo v lese, které jsme se vydali hledat.

Po příjezdu k lesu jsme povoz odložili na malém plácku v ulici Na Zámčiskách a šli se zeptat do přilehlé hospody Jaris, jak se ke kapličce dostaneme. Neměli jsme totiž ještě internet v mobilu a Bělský les byl natolik protkán množstvím cest, že jsme v něm nechtěli zbytečně dlouho bloudit. Bohužel paní nic nevěděla a tak jsme naslepo vstoupili do lesa doufajíce, že se nám podaří místo s bohatou historií brzy najít. Bohužel jsme nezvolili správný směr ani cestičku, takže jsme se na jednom z rozcestí raději zeptali kolemjdoucích, kam se vydat. Tentokrát jsme měli štěstí a narazili jsme na hodné lidičky, kteří nás ke kapličce se studánkou rovnou zavedli. Za ochotu jsme jim vřele poděkovali a potom jsme se posadili na lavičky, přičemž jsme během odpočinku pozorovali pěkné místo s neméně půvabnou lurdskou kapličkou.

Tu nechal postavit roku 1913 železárenský mistr Jan Vycpávek jako výraz diku za to, že při nehodě v železárnách nepřisel o život. V roce 1928 nechaly Vitkovické železárny přebudovat kapličku do současné podoby a my jsme se tak mohli pokochat pěknou sakrální stavbou, kterou proslavily velké poutě i zákazy shromažďování během nacistické okupace a v komunistické éře. Přežila rovněž řádění vandalů v roce 1950, aby se po roce 1989 během obnovených poutí opět stala místem k setkávání lidí, kteří sem chodí i na obyčejné procházky. Po chvilce jsme zblízka prozkoumali kamennou kapličku se sochou světice či okolní květinovou výzdobou a také jsme se krátce zastavili u zdroje údajně léčivé vody. Kvalitu tekutiny či její zázračné účinky jsme nicméně nevyzkoušeli a po necelé čtvrthodince jsme kapličku opustili.

Následně jsme po cestičce lesem zamířili k dřevěnému mostu, přes který jsme přešli na druhou stranu a zanedlouho jsme dorazili z opačné strany k autu. Potom jsme objeli Bělský les z druhé strany, abychom navštívili další studánku Pod kolibou, kterou jsme ani po půlhodinovém hledání nenašli. Zklamáni jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli do Lidlu, kde jsme si na oběd koupili bagety. Po občerstvení jsme opustili Starou Bělou a jeli do části Výškovice, kde jsme jako první shlédli kapli Nanebevzetí Panny Marie z roku 1892. Po příjezdu do Výškovic jsme naše francouzské auto zaparkovali v těsné blízkosti církevní stavby a ihned jsme vyrazili na její obhlídku. Před námi stála jednolodní kaple s hranolovou věží, zakončenou jehlancovou střechou a křížem. Okna ve zvonicovém patře kryly dřevěné žaluzie, z nimiž se ukrýval zvon.

O něco níže jsme spatřili trojúhelníkový štít, zasahující do korunní římsy. Dolní část průčelí zdobily lisény, mezi nimiž se nacházel vchod do svatostánku. Vzápětí jsme po několika schodech vystoupali k dřevěným dveřím, které však byly zamčené a tak jsme se do interiéru kaple bohužel nepodívali. Pokračovali jsme tedy v obhlídce exteriérů stavby. Na obou bočních stranách jsme napočítali tři okna s půlkruhovými záklenky a když jsme pak slepou uličkou přišli k závěru kaple, objevili jsme trojboký presbytář, do něhož světlo propouštěla dvě stejná okna. Následně jsme se vrátili k průčelí a krátce shlédli kříž s Kristem. Více nám toho svatostánek k vidění nenabídl a tak jsme se vrátili k autu, v němž jsme se seznámili s jeho historií, která se začala psát až na konci 19. století.

Dočetli jsme se, že kaple byla postavena v letech 1891 – 1892 a z velmi zajímavého důvodu zasvěcena Panně Marii. Mezi lety 1880 a 1884 se totiž nad Ostravou proháněly silné bouře a průtrž mračen a hrozilo, že Výškovice budou na svátek Nanebevzetí Panny Marie zatopeny vodami Odry, jako se tomu často při dlouhotrvajících deštích stávalo. Voda se však obci vyhnula a od té doby místní obyvatelé na svátek Panny Marie platili mše svaté ve Staré Bělé. Zaujalo nás také povídání o tom, jak probíhalo slavnostní vysvěcení kaple, ze které měli vesničané opravdu velkou radost. Již v předvečer hlásily rány z hmoždířů následující slavnost a před osvětlenou kaplí se za doprovodu hudby seřadil průvod hasičů a veteránů s pochodněmi. Pak proběhla modlitba s chvalozpěvem a průvod prošel celou vesnicí.

Ve všech oknech tehdy plápolaly svíce a jako z jedněch úst znělo Zdrávas Maria. V den slavnosti 17. října 1892, již o třetí hodině ranní zvaly výstřely z hmoždířů ke slavnosti a v 8 hodin zde už stály zástupy lidí. Zpívaly se písně a průvod 53 bíle oděných družiček nesl obraz Matky Milostné. Potom se k nim a místním hasičům i veteránům s hudbou a prapory přidaly spolky hasičské z Proskovic, Staré Bělé a Zábřehu. Když průvod přišel ke kapli, lidé postavili obraz ke kříži s Kristem, který tu už před výstavbou nového svatostánku stával a následně byl důstojným panem děkanem z Místku posvěcen, odnesen do kaple a umístěn na oltář. Potom byla kaple zasvěcena Panně Marii. Když jsme dočetli poslední řádky velmi poutavého příběhu, nastartovali jsme vůz a odjeli k modernímu kostelu sv. Ducha.

Tento betonový svatostánek byl postavený v letech 2004 – 2007 na rozsáhlém sídlišti ve Buškovicích, kde se nacházelo velké parkoviště, na němž jsme vcelku bez potíží našli místečko pro náš vůz a vyrazili na obhlídku kostela. Před námi se tyčila betonová stavba ve tvaru elipsy a vedle stojící věž, sloužící jako zvonice. Uvnitř visely nad sebou tři zvony z roku 2005, které byly dobře vidět, jelikož byly umístěny do otevřeného trojúhelníku. Když jsme si vše prohlédli, zamířili jsme k elipsovité stavbě se spoustou malinkých okének, které dominovalo jedno velké ve tvaru obdélníku, jež hrálo všemi barvami. Minuli jsme věž a po širokém schodišti jsme vstoupili do útrob netradičního svatostánku, v němž zrovna probíhala mše, takže jsme se po kostele pohybovali tiše, abychom věřící nerušili.

Přitom jsme obdivovali světlý interiér z dunajského vápence a dubového dřeva. Do oka nám padla barevná dlažba z ocelového plechu a liturgický inventář, skládající se z menzy s krví papeže Jana Pavla II, křtitelnice uprostřed kostela, sedadla napevno instalované v presbytáři a vyvýšené místo, odkud právě kázal farář. Zajímavý byl oltářní obraz od Jakuba Špaňhela, znázorňující svatodušní triptych křest vodou, křest duchem a posvěcení kříže. Zmíněné barevné vitráže pak představovaly nesou biblický příběh Jákobova žebříku a beránka Božího. V adorační kapli po levé straně lodi jsme spatřili Jezulátko a křehké Placzkovy dřevořezby křížové cesty a to bylo vše. Některé části kostela jsme totiž bohužel kvůli mši neviděli a tak jsme se celkem brzy vrátili k autu, v němž jsme se seznámili s krátkou historií kostela sv. Ducha.

Zaujalo nás, že kostel měl ve Výškovicích stát již roku 1968, ale vzhledem k tehdejším politickým událostem se od stavby upustilo. Neméně zajímavou informací pro nás bylo, že svatostánek z důvodu nevhodného podloží podpíralo osmatřicet železobetonových pilot, dosahujících až na nosnou vrstvu do hloubky osmnáct metrů. Když jsme dočetli poslední zajímavost, odjeli jsme o pár stovek metrů dál na ulici Petruškova, kde jsme na celkem velkém parkovišti nechali odpočívat náš stříbrný vůz a záhy jsme vstoupili na lesní pěšinu, která nás po necelých 80 metrech dovedla ke studánce U korýtka. Spatřili jsme kamennou zídku ve tvaru lichoběžníku, z níž dole trčela trubka, odkud slušným proudem vytékala voda. Na nic jsme nečekali a vyzkoušeli chladnou tekutinu na vlastní kůži, ale raději jsme ji nepili.

Vzápětí jsme si prohlédli okolí studánky, která přiváděla vodu až z vrcholku kopce Ondřejník a při pohledu na tekutinu, odtékající kamenným korytem se zdálo být jasné, podle čeho získala své jméno. Nicméně studánka mohla být pojmenována také dle blízkého umělého koryta řeky Odry či kvůli možnému místu korýtek pro napájení dobytka. V období 1. republiky bývala poblíž populární výletní restaurace, ale ta už bohužel dávno zmizela v propadlišti dějin. Později jsme se dozvěděli, že hosty hospůdky vystřídali lidé bez domova, kteří si v lese zřídili nouzové bydlení a chodívali si ke studánce pro vodu, ale naštěstí jsme se s nimi nesetkali. Po chvilce jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli do Šenova, ležící mezi Ostravou a Havířovem. V tomto městě jsme se seznámili s dvojicí křesťanských svatostánků, stojících nedaleko od sebe.

Prvním z nich byl evangelický kostel na Hlavní ulici, na níž jsme zaparkovali naše stříbrné auto a vzápětí jsme vyrazili na obhlídku svatostánku, který byl postaven v letech 1935 – 1936. Věřící byli za nový kostel určitě rádi, neboť se už nemuseli tísnit v hřbitovní kapli, kde se do té doby scházeli. Před námi se nacházela stavba s věží, stojící mimo osu hlavní lodi, která byla zakončena jehlancovou střechou a nezbytným křížem na vrcholu. Za velkými ciferníkovými hodinami, jež byly na věž nainstalovány dodatečně až roku 2004, se skrývaly dva původní zvony Petr a Pavel, které byly spolu s kostelem slavnostně vysvěceny na konci června 1937. Na hranolové věži jsme ještě spatřili různě vysoká a uzoučká okna, která pouštěla světlo na schodiště, vedoucí ke zvonům a dole se nacházelo jedno trojúhelníkové okno s prohnutými okraji.

Vlevo od věže jsme pak shlédli hlavní průčelí stavby, na němž jsme našli stejný styl oken a malou předsíňku, vybudovanou pro pohodlí věřících, čekajících na mši. Když jsme si přední část svatostánku prohlédli, přistoupili jsme k velkým dřevěným dveřím, abychom se podívali i dovnitř. Vchod však byl bohužel zamčený a tak jsme interiér evangelického kostela neviděli. Pokračovali jsme v prohlídce exteriérů, přičemž jsme si u dveří všimli kamene s datací výstavby kostela a poté jsme na obou bočních stranách napočítali čtyři úzká okna, prosvětlující útroby lodi. Na levé straně jsme nemohli přehlédnout přistavěný domeček pro kněží, za nímž se trochu ztrácel trojboký presbytář. Tím naše obhlídka evangelického svatostánku skončila a tak jsme se vrátili k autu, jímž jsme popojeli na parkoviště v Kostelní ulici.

Na této ulici s příhodným názvem jsme zaparkovali a vzápětí jsme se vydali na seznámení se s katolickým svatostánkem, který se nacházel v mírně svažitém terénu na okraji zámeckého parku. Na konci parkoviště jsme se zastavili u bývalé vstupní brány do parku, jenž kdysi lemovala 2,5 metru vysoká ohradní zeď, ze které ovšem zbyly jen torza a dva zděné pilastry, tvořící symbolický vstup do areálu. Uvnitř dvou sloupů z roku 1829 jsme si prohlédli na plechu malované obrázky svaté Anny, vyučující Pannu Marii a svatého Antonína Paduánského, které sem byly dovezeny z vídeňského obchodu. Během pohledu na bývalou bránu nás vůbec nenapadlo, že výklenkové kapličky na tomto místě původně nestály, jelikož za dobu své existence dvakrát změnily své místo.

Následně jsme vešli do zámeckého parku a po asfaltovém širokém chodníku jsme zamířili ke kostelu Prozřetelnosti Boží zvaném též Perla Slezska, jenž byl patrně postaven na místě staršího kostela sv. Mikuláše. Když jsme k honosné církevní stavbě dorazili, hned nám do oka padlo zastřešené schodiště se zděným obloukem, kterým panstvo procházelo ze zámeckého parku do vlastní oratoře, aby se odděleni od prostých lidí zúčastnili bohoslužeb. Dole pod oratoří se nacházely prostory boční kaple, k níž byla přilepena půlválcová věžička s vřetenovým schodištěm, sousedící s půlkruhovým presbytářem, na němž jsme našli dvě vitrážová okna. Na druhé zadní straně kostela jsme narazili na přípravnu kněžích se samostatným vchodem, u níž se nacházela identická poloválcová věžička.

Následně jsme shlédli loď svatostánku s mohutnou kupolí, dvojicí menších kulatých okének a stejným počtem oken s půlkruhovým záklenkem pod nimi, které pouštěly světlo do útrob kostela. U boční strany jsme narazili na mramorový kříž s pozlaceným korpusem Krista, který byl zhotoven roku 1928 a pak jsme se na chvíli od církevní stavby odpoutali, neboť jsme kolem budovy farního úřadu zamířili ke dvojici opodál stojících soch sv. Jana Nepomuckého a sv. Antonína Paduanského z 18. století. Kdy byly sochy svatých k mostu přes řeku Lučinu pod bývalým zámkem dány, to bohužel nešlo zjistit, ale náš nejpopulárnější světec zde prokazatelně stál v roce 1808, protože Jan Nepomucký byl právě tehdy zvěčněn na obraze od malíře Augusta Klöbra, zatímco socha sv. Antonína na něm chybí.

Možná byla jen byla mimo zorný úhel malířův, neboť maloval patrně z okna zámku v patře, takže nemusel z toho místa vidět na obě sochy, navíc tam tehdy rostly u mostu velké stromy, za nimiž mohla být druhá socha skrytá jeho zraku. Když jsme obě sochy očima prozkoumali, vrátili jsme se ke kostelu a začali si prohlížet jeho trojosé průčelí s dvojicí hranolových věží, zakončených cibulovými báněmi a kříži. Na levé věži jsme si díky ciferníkovým hodinám zkontrolovali správný čas, které k našemu překvapení na její kolegyni chyběly, na rozdíl od oken s žaluziemi, za nimiž se skrývaly zvony. Mezi věžemi jsme pak spatřili barokní štít. Fasáda byla členěna pilastry s korintskými hlavicemi, které nesou profilované kládí, na které dosedal v ose zvlněný štít a také lisénovými rámy se zvlněnými nadokenními římsami.

Pod nimi jsme napočítali čtveřici oken, spravedlivě rozdělených na obě strany. Střed průčelí pak zdobilo jediné okno s půlkruhovým záklenkem, pod kterým jsme si prohlédli štít s letopočtem 1764 a hlavní vstup do kostela. Vzápětí jsme se ke vchodu vydali, ale k našemu obrovskému zklamání jsme se dovnitř nedostali, protože dveře byly zavřené. Interiér Perly Slezska, jak se kostelu Prozřetelnost​i Boží v Šenově přezdívalo, jsme tedy neviděli a tak jsme se vydali alespoň na procházku zámeckým parkem. Objekt šlechtického sídla zde však už chyběl.  Na konci I. světové války bylo v zámku ubytováno maďarské a potom československé vojsko, které objekt značně poškodilo. Dřevěná konstrukce střechy zámku vojákům posloužila jako zdroj topného dříví, takže do zámku začalo zatékat a podmáčené zdivo se na několika místech sesunulo.

Zkázu následně dokončili další nájemníci, tentokrát zemědělští dělníci velkostatku, kteří vytrhali podlahy, dřevěné obložení a vše, co v zámku ještě zbylo a proto byl v roce 1927 zámek stržen. Stavební materiál byl výhodně rozprodán drobným zájemcům a následně se ruiny rozbořeného a rozebraného zámku celých 25 let nacházely před kostelem a budovou správy velkostatku. V padesátých letech minulého století bylo zbořeniště srovnáno navezenou zeminou, zaseta tráva a tím zámek definitivně zmizel z povrchu zemského. Pomalým krokem po parkových cestičkách těmito místy procházeli a snažili se představit si kdysi krásnou zahradu, zámek a další drobné stavby, které už odvál čas. Na místě zámku jsme narazili na kamennou fontánu s šestibokou hlavicí, z níž kdysi tryskala voda, ale v době naší návštěvy se tak nedělo.

Zaujalo nás, že fontána kdysi zdobila zámecké nádvoří, přičemž v ní pluly ryby a příchozí do nádrže házeli drobné mince, snad pro štěstí, které ovšem stavbě samotné nakloněno nebylo. Pokračovali jsme v procházce parkem, v němž rostly buky, jasany, lípy, duby, jilmy či javory. Patrně nejpozoruhodnějším stromem zde byl velmi starý dřín, který byl v dobré kondici. Ke svému životu totiž potřeboval dostatečné množství vápníku a teplé, suché místo. Vápník dodávala kořenům malta a omítka ze zámecké zdi, při níž těsně dřín vyrostl a podmínky patrně splňovalo i ono místo pod kostelem Prozřetelnosti Boží. Během procházky jsme narazili na několik zastavení naučné stezky, na nichž jsme si přečetli pár historických informaci o tomto rokokovém chrámu na půdorysu oválu, jenž byl vystavěn v letech 1763 – 1764 z podnětu Karla Františka barona Skrbenského z Hříště. O pár minut později jsme z parku vyšli ven a zamířili k autu, jímž jsme následně odjeli pro zmíněné regály do našeho obchodu s mýdly. Rozložené prkna jsme naložili a pak jsme už odjeli domů do Olomouce.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-v-ostrave-poznavali-zajimavosti-mestskych-casti-stara-b